Percy Jackson Bitva o labyrint : kapitola 9

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 2. 10. 2011 v kategorii Percy Jackson 4 - Bitva o labyrint - Rick Riordan, přečteno: 906×

Devátá kapitola


KYDÁM TUNY HNOJE

Když jsem uviděl zuby těch koní, přestal jsem si dělat naděje.

Přiblížil jsem se k ohradě a tiskl si triko na nos před tím smradem. Jeden hřebec se přebrodil hnojem blíž a vztekle na mě zařehtal. Vycenil zuby. Měl je špičaté jako medvěd.

Zkoušel jsem se s ním v duchu domluvit. Dokážu to s většinou koní.

Ahoj, pozdravil jsem ho. Chci vám vyčistit stáje. Nebude to prima?

Jasně! zaradoval se kůň. Vlez si dovnitř! Sežereme tě! Chutňoučký polokrevný!

Ale já jsem Poseidónův syn, namítl jsem. On stvořil koně.

Tohle mi v koňském světě obyčejně zajistí postavení celebrity, ale tentokrát ne.

Jasně! souhlasil kůň nadšeně. Poseidón může přijít taky! Sežereme vás oba! Mořské plody!

Mořské plody! přizvukovali ostatní koně a brodili se ohradou. Všude bzučely mouchy a horký den tomu smradu nijak neprospěl. Měl jsem jistý nápad, jak ten úkol zvládnout, protože jsem si pamatoval, jak to udělal Hérakles. Svedl do stájí řeku a tím je vyčistil. Počítal jsem, že snad dokážu řeku ovládnout. Ale jestli se nedostanu blíž ke koním, a to tak, aby mě nesežrali, mám malér. A řeka tekla dole pod stájemi, o mnoho dál, než jsem si myslel, skoro půl míle. Ten problém s hnojem vypadal zblízka mnohem větší. Vzal jsem rezavou lopatu a zkusmo nabral trochu zpod ohrady. Fajn. Už jenom čtyři miliardy takových lopat.

Slunce se sklánělo k západu. V nejlepším případě jsem na to měl pár hodin. Usoudil jsem, že řeka je má jediná naděje. U ní se bude aspoň líp přemýšlet než tady. Vydal jsem se z kopce.

Když jsem došel k řece, zjistil jsem, že tam na mě čeká nějaká holka. Měla na sobě džínsy a zelené tričko a dlouhé hnědé vlasy si svázala říční trávou. Tvářila se přísně. Ruce měla založené na prsou.

„Tak to teda ne, to neuděláš,“ vyprskla.

Hleděl jsem na ni. „Ty jsi najáda?“

Obrátila oči k nebi. „No jistě!“

„Ale mluvíš. A jsi venku z vody.“

„Ty si snad myslíš, že nedokážeme jednat jako lidi, když se nám zachce?“

O tom jsem nikdy neuvažoval. Připadal jsem si trochu hloupě, protože jsem v táboře vídal spoustu najád a ty se vždycky jenom hihňaly a mávaly na mě ze dna jezírka pro kánoe.

„Podívej se,“ spustil jsem. „Přišel jsem se jenom zeptat –“

„Já vím, kdo jsi,“ odsekla. „A vím, co chceš. A říkám ne! Nenechám svou řeku zas zneužít na čištění těch hnusných stájí.“

„Ale –“

„Nech si to, mořský chlapče. Vy týpci z oceánu si vždycky myslíte, že jste tááák moc důležitější než nějaká říčka, co? No tak mi dovol, abych ti něco řekla: tahle najáda se nenechá komandovat jenom proto, že tvůj tatíček je Poseidón. Tohle je sladkovodní území, vážený. Ten poslední chlapík, který mě žádal o tu laskavost – hm, mimochodem vypadal mnohem líp než ty – ten mě přesvědčil, a to byla nejhorší chyba, jakou jsem kdy udělala! Máš vůbec tušení, co všechen ten koňský hnůj provede s mým ekosystémem? Připadám ti jako nějaká čistička odpadních vod? Moje ryby zahynou. A já už nikdy nedostanu ten hnůj z rostlin. Celé roky mi z toho bude nanic. DĚKUJU PĚKNĚ, NECHCI!“

Tím, jak mluvila, mi připomněla mou smrtelnou kamarádku Rachel Elizabeth Dareovou, ta se do mě obouvala podobně. Nemohl jsem to té najádě vyčítat. Když jsem o tom teď uvažoval, taky by mě naštvalo, kdyby mi někdo složil domů dva miliony kil hnoje. Ale stejně…

„Mí přátelé jsou v nebezpečí,“ domlouval jsem jí.

„No, tak to je průšvih! Ale můj průšvih to není. A ty nebudeš ničit moji řeku.“

Vypadala, jako by se na mě chtěla vrhnout. Zatínala ruce do pěstí, ale připadalo mi, že slyším, jak se jí trochu chvěje hlas. Najednou mi došlo, že se mě přes ten vzteklý postoj vlastně bojí. Asi si myslela, že se s ní budu bít o vládu nad řekou, a měla strach, že prohraje.

Z toho pomyšlení mi bylo smutno. Připadal jsem si jako surovec, synáček Poseidóna, který dělá ramena.

Posadil jsem se na pařez. „Dobře, vyhrálas.“

Najáda se zatvářila překvapeně. „Fakt?“

„Nebudu s tebou bojovat. Je to tvoje řeka.“

Uvolnila se. „Ach. No prima. Chci říct – to je od tebe hezké!“

„Ale mé přátele a mě prodají Titánům, pokud ty stáje nevyčistím do západu slunce. A já nevím, jak to udělat.“

Řeka zurčela skoro jásavě. Po vodě proklouzl had a ponořil hlavu pod hladinu. Nakonec si najáda vzdychla.

„Prozradím ti tajemství, synu boha moře. Naber trochu hlíny.“

„Cože?“

„Slyšel jsi.“

Sehnul jsem se a nabral hrst texaské hlíny. Byla suchá a černá a plná drobných kousíčků bílého kamene… Ne, bylo to něco jiného než kámen.

„To jsou ulity,“ vykládala najáda. „Zkamenělé mořské ulity. Před miliony let, ještě před časem bohů, když vládli jenom Gaia a Úranos, byla tahle země zatopená vodou. Ležela pod mořem.“

Najednou jsem pochopil, co tím myslí. V ruce jsem měl kousíčky prastarých dětí moře, ulity měkkýšů. I vápencové kameny v sobě měly jejich otisky.

„Dobře,“ přikývl jsem. „K čemu mi to bude?“

„Zas tak moc se ode mě nelišíš, polobože. I když jsem venku z vody, ta voda je ve mně. Je to můj životní zdroj.“ Ustoupila, vešla do řeky a usmála se. „Doufám, že najdeš způsob, jak zachránit své přátele.“

A s těmi slovy se roztekla a rozplynula se v řece.

~~~

Slunce se už dotýkalo hor, když jsem se vrátil ke stájím. Někdo musel mezitím přijít a koně nakrmit, protože rvali na kousky velikou mršinu. Netušil jsem, co je to za zvíře, a vlastně jsem to ani nechtěl vědět. Pokud ty stáje mohly být ještě nechutnější, tak jedině s padesáti koňmi drásajícími syrové maso.

Mořský plode! pomyslel si jeden kůň, když mě uviděl. Pojď dál! Ještě máme hlad.

Co jsem měl dělat? Řeku jsem využít nemohl. A že to tu leželo před miliony let pod vodou, to mi teď k ničemu nebylo. Změřil jsem si malou vápenatou ulitu v dlani a pak ty hromady hnoje.

Zoufale jsem zahodil ulitu do ohrady. Už jsem se chystal obrátit se ke koním zády, když jsem něco uslyšel.

Pfffff. Znělo to, jako když uniká balon.

Podíval jsem se tam, kam jsem hodil ulitu. Z hnoje vyrážel drobný proud vody.

„To není možné,“ zamumlal jsem.

Váhavě jsem popošel k ohradě. „Zvětši se,“ nařídil jsem tomu gejzírku.

CHRRRRRST!

Voda vyrazila metr do vzduchu a valila se dál. Nebylo to možné, ale stalo se. Pár koní se přiblížilo to prozkoumat. Jeden strčil tlamu do proudu vody a ucukl.

Tfuj! Odfrkl si. Slané!

Byla to mořská voda uprostřed texaského ranče. Nabral jsem další hrst hlíny a vybral z ní zkamenělé mušle. Vlastně jsem nevěděl, co dělám, ale rozběhl jsem se kolem stájí a házel mušle na hromady hnoje. Všude, kam dopadly, vyrážely ze země proudy slané vody.

Nech toho! křičeli koně. Maso je fajn! Koupání fuj!

Pak jsem si všiml, že voda se ze stájí nevalí ven a neteče dolů z kopce, jak by to normálně měla udělat. Prostě bublala kolem každého pramene, vpíjela se do země a hnůj brala s sebou. Koňská mrva se rozpouštěla v mořské vodě, zůstávala po ní jen stará dobrá mokrá půda.

„Ještě!“ vykřikl jsem.

Ucítil jsem, jak se ve mně něco stáhlo, a gejzíry vody prudce vyrazily jako největší myčka na světě. Slaná voda tryskala šest metrů vysoko. Koně šíleli, běhali sem a tam a gejzíry je kropily ze všech stran. Hory hnoje se rozpouštěly jako led.

Ten svíravý pocit zesílil, až to bolelo, ale pohled na slanou vodu mě nějakým způsobem osvěžoval. Zvládl jsem to. Přivedl jsem oceán na tenhle svah.

Zastavte to, pane! vykřikl nějaký kůň. Zastavte to, prosím!

Voda už stříkala všude. Koně byli promočení a někteří jančili a klouzali v bahně. Hnůj úplně zmizel, tuny se ho prostě vsákly do země a voda teď začínala dělat jezírko, vytékala ze stáje a stovky malých pramínků mířily k řece.

„Zastav se,“ nařídil jsem jí.

Nestalo se nic. Bolest ve mně sílila. Pokud ty gejzíry brzy nezastavím, slaná voda nateče do řeky a otráví ryby a rostliny.

„Zastav se!“ Soustředil jsem všechnu energii na zadržení síly moře.

Gejzíry najednou ustaly. Svezl jsem se na kolena, celý vyčerpaný. Před sebou jsem měl stáj zářící čistotou, ohradu s vlhkým slaným bahnem a padesát tak důkladně vydrhnutých koní, až se jim leskla srst. Vypláchlo jim to i zbytky masa mezi zuby.

My vás nesežereme! kvíleli koně. Prosíme, pane! Už žádnou slanou koupel!

„Pod jednou podmínkou,“ prohlásil jsem. „Odteď budete žrát jenom to, co vám dají ošetřovatelé. Ne lidi. Nebo se vrátím s dalšími ulitami!“

Koně řehtali a horem dolem mě ujišťovali, že ode dneška budou hodní masožraví koníci, ale já už se řečmi nezdržoval. Slunce zapadalo. Obrátil jsem se a plnou rychlostí se hnal k domu.

~~~

Než jsem se tam dostal, ucítil jsem opékané maso a to mě nadchlo ještě víc, protože pečené maso mám vážně rád.

Veranda byla připravená na večírek. Zábradlí zdobily mašle a balónky. Géryonés obracel hamburgery na velké plotně ze sudu od oleje. Eurytión se rozvaloval u piknikového stolu a nožem si doloval špínu zpod nehtů. Dvouhlavý pes očichával žebírka a hamburgery, které se opékaly na grilu. A pak jsem uviděl své přátele: Tysona, Grovera, Annabeth a Nika, všichni byli nacpaní v rohu, spoutaní jako zvířata na rodeu, kotníky a zápěstí měli svázané k sobě a v puse roubíky.

„Pusťte je!“ vyjekl jsem ještě bez dechu, jak jsem vybíhal schody. „Vyčistil jsem ty stáje!“

Géryonés se obrátil. Na každé hrudi měl zástěru a na ní jedno slovo, dohromady tam stálo: dej pusu kuchaři. „Ale, vážně? Jak se vám to povedlo?“

Byl jsem dost netrpělivý, ale vylíčil jsem mu to.

Uznale přikývl. „Moc důmyslné. Ještě lepší by bylo, kdybyste tu nepříjemnou najádu otrávil, ale to nevadí.“

„Pusťte mé přátele,“ pobídl jsem ho. „Dohodli jsme, se.“

„No, trochu jsem o tom uvažoval. Problém je, že když je pustím, nedostanu zaplaceno.“

„Slíbil jste to!“

Géryonés zamlaskal. „Ale přiměl jste mě přísahat při řece Styx? Nepřiměl. Takže to není závazné. Když budete vyjednávat obchod, synku, měl byste si vždycky vyžádat závazný slib.“

Vytáhl jsem meč. Orthos zavrčel. Jedna hlava se sklonila ke Groverovu uchu a odkryla tesáky.

„Eurytióne,“ prohodil Géryonés, „ten chlapec mě začíná otravovat. Zabijte ho.“

Eurytión si mě měřil. Nelíbilo se mi, jaké šance mám proti té jeho palici.

„Zabijte si ho sám,“ odsekl Eurytión.

Géryonés povytáhl obočí. „Prosím?“

„Slyšel jste mě,“ zabručel Eurytión. „Pořád mě posíláte dělat za vás špinavou práci. Vyvoláváte zbytečné boje a mě už unavuje za vás pořád umírat. Jestli s tím klukem chcete bojovat, tak si to udělejte sám.“

To byla ta nejnearésovatější věc, jakou jsem kdy od nějakého Arésova potomka slyšel.

Géryonés odložil špachtli. „Vy si troufáte se mi vzpírat? Měl bych vás na hodinu vyhodit!“

„A kdo by se vám staral o dobytek? Orthosi, k noze.“

Pes hned přestal vrčet na Grovera a přišel si sednout pasákovi k nohám.

„Dobře!“ zabručel Géryonés. „Vyřídím si to s vámi později, až bude ten kluk mrtvý!“

Chňapl dva porcovací nože a hodil je po mně. Jeden jsem odrazil mečem. Druhý se zabodl do piknikového stolu kousek od Eurytiónovy ruky.

Vyrazil jsem do útoku. Géryonés odrazil můj první nápor rozžhavenými kleštěmi a zaútočil mi na tvář vidličkou na pečeni. Při příštím výpadu jsem se k němu dostal a bodl ho přímo do prostřední hrudi.

„Arggggh!“ Svezl se na kolena. Čekal jsem, že se rozplyne, jak to nestvůry obyčejně dělají. Ale místo toho se jen zašklebil a začal se zvedat. Rána v kuchařské zástěře se pomalu zacelovala.

„Dobrý pokus, synku,“ uchechtl se. „Problém je v tom, že mám tři srdce. Dokonalý záložní systém.“

Zakopl o gril a uhlíky se rozletěly do všech stran. Jeden přistál Annabeth hned vedle obličeje, až tlumeně vyjekla. Tyson se napínal v poutech, ale ani jeho síla je nestačila rozervat. Musel jsem ten boj skoncovat, než přijdou kamarádi k úhoně.

Bodl jsem Géryona do levé hrudi, ale jen se zasmál. Sekl jsem ho do pravého břicha. K ničemu to nebylo. Stejně tak dobře jsem mohl bodat mečem do plyšového medvídka, reagoval by asi tak stejně.

Tři srdce. Dokonalý záložní systém. Probodnout jedno za druhým k ničemu nevede…

Rozběhl jsem se do domu.

„Zbabělče!“ křikl. „Vraťte se a umřete, jak se sluší!“

Stěny obývacího pokoje zdobilo několik příšerných loveckých trofejí – vycpané jelení a dračí hlavy, pouzdra se střelnými zbraněmi, výstavka mečů a luk s toulcem.

Géryonés po mně hodil vidličkou na barbecue, zaduněla o zeď hned vedle mé hlavy. Mrštil po mně dva meče ze stěny. „Vaše hlava se sem bude hodit, Jacksone! Hned vedle toho medvěda grizzlyho!“

Dostal jsem šílený nápad. Pustil jsem Anaklusmos a sebral ze stěny luk.

Jsem ten nejhorší lukostřelec na světě. V táboře nezasáhnu ani terč, natož jeho prostředek. Ale neměl jsem na výběr. Mečem jsem tenhle boj vyhrát nemohl. Pomodlil jsem se k Artemis a Apollónovi, dvojčatům lučištníkům, doufal jsem, že by se nade mnou mohli pro jednou slitovat. Prosím, lidi. Jenom jednu ránu. Prosím. Zamířil jsem.

Géryonés se rozesmál. „Blázne! Jeden šíp není o nic lepší než jeden meč.“

Napřáhl své zbraně a vyrazil. Uskočil jsem na bok. Než se stačil obrátit, střelil jsem ho do pravého boku. Uslyšel jsem ŽUCH, ŽUCH, ŽUCH, jak šíp čistě prošel každou hrudí, vylétl levou stranou ven a zabodl se do čela trofeje medvěda grizzlyho.

Géryonés upustil meče. Obrátil se a hleděl na mě. „Vy neumíte střílet. Řekli mi, že neumíte…“

Jeho tvář nabrala odporně zelenou barvu. Zhroutil se na kolena a začal se rozpadat na prach, až po něm zůstaly jen tři kuchařské zástěry a obrovský pár kovbojských bot.

~~~

Rozvázal jsem kamarády. Eurytión se mě nepokoušel zastavit. Přiložil jsem do ohně a hodil jídlo do plamenů jako zápalnou oběť pro Artemis a Apollóna.

„Díky, lidi,“ řekl jsem vděčně. „Máte to u mě.“

V dálce zahřmělo, takže ty hamburgery asi nebyly špatné.

„Sláva Percymu!“ radoval se Tyson.

„Svážeme teď toho pasáka?“ zeptal se Nico.

„Jo!“ souhlasil Grover. „A ten pes mě skoro zabil!“

Podíval jsem se na Eurytióna, který pořád klidně seděl za piknikovým stolem. Na kolenou měl položené obě Orthosovy hlavy.

„Jak dlouho bude trvat, než se Géryonés zase objeví?“ zeptal jsem se ho.

Eurytión pokrčil rameny. „Sto let? Díky bohům není z těch, kteří se vracejí rychle. Prokázal jste mi laskavost.“

„Říkal jste, že jste už pro něj umřel,“ vzpomněl jsem si. „Jak?“

„Pracuju pro toho pitomce tisíce let. Začal jsem jako normální polokrevný, ale zvolil jsem si nesmrtelnost, když mi to otec navrhl. Nejhorší chyba, jakou jsem kdy udělal. Teď trčím na tomhle ranči. Nemůžu odejít. Nemůžu toho nechat. Prostě se starám o krávy a bojuju bitvy za Géryona. Jsme spolu tak nějak svázaní.“

„Třeba to můžete změnit,“ navrhl jsem.

Eurytión přimhouřil oči. „Jak?“

„Buďte hodný na zvířata. Starejte se o ně. Přestaňte je prodávat na maso. A už neobchodujte s Titány.“

Eurytión si to přemílal v hlavě. „To by šlo.“

„Získejte si ta zvířata, budou vám pomáhat. A až se Géryonés vrátí, možná bude pro změnu pracovat on pro vás.“

Eurytión se zašklebil. „Páni, tohle by teda byl život.“

„Nebudete nám bránit odejít?“

„Ani nápad.“

Annabeth si třela otlačená zápěstí. Pořád si Eurytióna podezíravě měřila. „Váš šéf říkal, že někdo zaplatil za náš bezpečný průchod. Kdo to byl?“

Pasák pokrčil rameny. „Možná to říkal jenom tak, aby vás ošidil.“

„A co Titáni?“ zeptal jsem se. „Už jste jim poslali zprávu po Iris o Nikovi?“

„Ne. Géryonés čekal až po tom grilování. Nevědí o něm nic.“

Nico na mě zlostně hleděl. Nevěděl jsem, co si s ním počít. Pochyboval jsem, že by chtěl jít s námi. Na druhé straně jsem ho nemohl nechat potloukat se světem samotného.

„Mohl bys zůstat tady, dokud nedokončíme naši výpravu,“ nabídl jsem mu. „Budeš v bezpečí.“

„V bezpečí?“ zavrčel Nico. „Co se staráš o mé bezpečí? Nechal jsi umřít mou sestru!“

„Nico,“ zasáhla Annabeth, „to nebyla Percyho vina. A Géryonés nelhal, když říkal, že se tě chce Kronos zmocnit. Kdyby věděl, kdo jsi, udělal by všechno, aby tě získal na svou stranu.“

„Já nejsem na ničí straně. A nebojím se!“

„To bys měl,“ namítla Annabeth. „Tvá sestra by nechtěla –“

„Jestli vám záleží na mé sestře, tak mi ji pomozte přivést zpátky!“

„Duši za duši?“ zeptal jsem se.

„Ano!“

„Ale pokud nechceš mou duši –“

„Já vám nebudu nic vysvětlovat!“ Zamrkal, aby zahnal slzy, které mu vstoupily do očí. „A přivedu ji zpátky.“

„Bianca by nechtěla být přivedena zpátky,“ domlouval jsem mu. „Takhle ne.“

„Tys ji neznal!“ houkl. „Jak víš, co by chtěla?“

Hleděl jsem do plamenů grilovacího sudu. Myslel jsem na ten verš Annabethina proroctví: Král duchů přinese zdar nebo prokletí. To musel být Mínos a já musel přesvědčit Nika, aby ho neposlouchal. „Tak se Bianky zeptejme.“

Obloha jako by najednou potemněla.

„To jsem už zkoušel,“ přiznal zkroušeně Nico. „Neodpovídá.“

„Zkus to znova. Mám pocit, že když u toho budu já, odpoví.“

„Proč by to dělala?“

„Protože mi posílala vzkazy po Iris,“ vyhrkl jsem. Najednou jsem o tom nepochyboval. „Pokoušela se mě varovat, co máš za lubem, abych tě mohl ochránit.“

Nico zavrtěl hlavou. „To není možné.“

„Je způsob, jak to zjistit. Říkal jsi, že se nebojíš.“ Obrátil jsem se na Eurytióna. „Potřebujeme jámu, něco jako hrob. A jídlo a pití.“

„Percy,“ varovala mě Annabeth. „Já nemyslím, že je to dobré –“

„Fajn,“ přerušil ji Nico. „Zkusím to.“

Eurytión se poškrábal na bradě. „Tam vzadu je vykopaná díra na jímku septiku. Můžeme ji použít. Chlapče Kyklope, dones z kuchyně chladicí box. Doufám, že mrtví mají rádi kořenové pivo.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a dvě