Desátá kapitola

STOPUJEME SI MRTVÉ

VOJÁKY KONFEDERACE

„T

ermoska!“ vyjekl jsem, jak jsme se řítili k vodě.

„Co?“ Annabeth si musela myslet, že jsem se zbláznil. Křečovitě se držela popruhů člunu a vlasy jí vlály přímo nahoru jako pochodeň.

Ale Tyson mě pochopil. Podařilo se mu otevřít můj vak. Vytáhl Hermovu kouzelnou termosku a přitom se ani nepustil lodi, ani mu nevyklouzla.

Svištěly kolem nás šípy a oštěpy.

Popadl jsem termosku a doufal jsem, že dělám dobře. „Držte se!“

„Já se držím!“ vyjekla Annabeth.

„Pořádně!“

Zachytil jsem se nohou za nafukovací lavičku člunu, Tyson popadl Annabeth a mě vzadu za trika a já pootočil víčko termosky o čtvrtinu.

Z termosky okamžitě vyrazil bílý proud větru a popohnal nás stranou, proměnil náš střemhlavý pád v pětačtyřicetistupňové nouzové přistání.

Zdálo se, že se vítr směje, když vyrážel z termosky, jako by byl šťastný, že se dostal na svobodu. Když jsme dopadli do oceánu, poskočili jsme jednou, dvakrát, odráželi jsme se jako žabka hozená na hladinu a pak už jsme svištěli jako motorový člun, do tváří nám stříkala slaná sprška a před námi nebylo nic než moře.

Z lodi za námi jsem slyšel vzteklé kvílení, ale z dosahu zbraní jsme už unikli. Princezna Andromeda se zmenšovala, až vypadala jako bílá hračka pro děti v dálce, a pak byla pryč.

Jak jsme se tak hnali po moři, pokoušeli jsme se s Annabeth poslat Cheirónovi vzkaz po bohyni Iris. Mysleli jsme si, že je nutné dát někomu vědět, co Luke dělá, a nevěděli jsme, komu jinému můžeme věřit.

Vítr z termosky způsobil příjemnou mořskou spršku, která dělala ve slunečním světle duhu – perfektní pro vysílání Iris – ale spojení bylo stejně bídné. Když Annabeth hodila do mlhy zlatou drachmu a poprosila bohyni duhy, aby nám ukázala Cheiróna, jeho tvář se sice objevila, ale v pozadí blikalo nějaké divné míhající se světlo a vřískala tam rocková hudba, jako by byl v nějakém tanečním klubu.

Řekli jsme mu o tom, jak jsme vyklouzli z tábora, o Lukeovi, o Princezně Andromedě a o zlaté rakvi na Kronovy ostatky, ale nevím, kolik toho slyšel kvůli tomu randálu u sebe a náporům větru a vody u nás.

„Percy,“ zvolal Cheirón, „musíš si dávat pozor na –“

Jeho hlas se utopil v hlasitém křiku za ním – hlasy tam halekaly jako Komančové na válečné stezce.

„Co?“ křičel jsem.

„Do háje s těmi mými příbuznými!“ Cheirón se sklonil, když mu nad hlavou proplul tác, a zmizel někam mimo zorné pole. „Annabeth, nemělas nechat Percyho opustit tábor! Ale pokud vážně získáte to rouno –“

„Jo, bejby!“ zaječel kdosi za Cheirónem. „Huhúúú!“

Hudba zesílila, reproduktory zněly tak nahlas, až se nám celý člun chvěl.

„– Miami,“ křičel Cheirón. „Pokusím se hlídat –“

Naše mlžná obrazovka se rozplynula, jako by po ní někdo na druhé straně hodil láhev, a Cheirón byl pryč.

O hodinu později jsme zahlédli zemi – dlouhý pás pláže lemovaný vysoko se tyčícími hotely. Voda začínala být plná rybářských loděk a tankerů. Po pravoboku nás minula pobřežní hlídka ve člunu a pak se obrátila, jako by si nás chtěla lépe prohlédnout. Zřejmě každý den nevidí žlutý záchranný člun se třemi dětmi a bez motoru, plující rychlostí sto uzlů za hodinu.

„To je pláž Virginia!“ řekla Annabeth, když jsme se přiblížili k pobřeží. „Ach, bohové, jak mohla Princezna Andromeda doplout přes noc tak daleko? Je to asi tak –“

„Pět set třicet námořních mil,“ řekl jsem.

Zírala na mě. „Jak to víš?“

„Já – já nevím.“

Annabeth nad tím chvilku uvažovala. „Percy, jakou máme polohu?“

„Šestatřicet stupňů čtyřiačtyřicet minut severní šířky, šestasedmdesát stupňů dvě minuty západní délky,“ vychrlil jsem ze sebe okamžitě. Pak jsem zavrtěl hlavou. „Páni. Jak to vím?“

„Díky svému otci,“ hádala Annabeth. „Když jsi na moři, máš dokonalý smysl pro polohu. To je úplně super.“

Nebyl jsem si tím jistý. Netoužil jsem po tom, být lidská džípíeska. Ale než jsem stačil něco říct, poplácal mě Tyson po rameni. „Blíží se k nám ta loď.“

Ohlédl jsem se. Člun pobřežní hlídky nás teď už rozhodně pronásledoval. Blikal světly a nabíral rychlost.

„Nemůžeme se nechat chytit,“ řekl jsem. „Měli by moc otázek.“

„Jeďme dál do zálivu Chesapeake,“ navrhla Annabeth. „Vím tam o místě, kde se schováme.“

Neptal jsem se jí, co tím myslí, ani jak to, že to tu tak dobře zná. Troufl jsem si pootočit víčkem termosky o trochu víc a čerstvý závan větru nás vystřelil kolem severního výběžku pláže Virginia do zálivu Chesapeake. Člun pobřežní hlídky za námi víc a víc zaostával. Nezpomalili jsme, dokud se břehy zálivu na obou stranách nezúžily. Uvědomil jsem si, že jsme vpluli do ústí řeky.

Cítil jsem tu změnu z mořské vody na sladkou. Najednou jsem se unavil a vyčerpal, jako by mi klesla hladina cukru v těle. Už jsem nevěděl, kde jsme ani kudy řídit člun. Dobře, že mě Annabeth naváděla.

„Tam,“ ukázala. „Kolem té písčiny.“

Stočili jsme se do bažinaté oblasti zarostlé močálovou travou. U obřího cypřiše jsem člun vytáhl na břeh.

Nad námi se tyčily stromy, porostlé popínavými rostlinami. V lese bzučel hmyz. Vzduch byl dusný a horký a z řeky stoupala pára. Ani zdaleka to nebyl Manhattan a mně se to nelíbilo.

„Pojďme,“ vyzvala nás Annabeth. „Je to jen kousek po břehu.“

„Co to je?“ chtěl jsem vědět.

„Jen pojď za mnou.“ Popadla pytel. „A měli bychom schovat člun. Nechceme na sebe přece zbytečně upozorňovat.“

Přikryli jsme člun větvemi a pak jsme s Tysonem šli za Annabeth po pobřeží. Nohy se nám bořily do červeného bahna. Kolem boty se mi proplazil had a zmizel v trávě.

„Nedobré místo,“ postěžoval si Tyson. Plácl po komárech, kteří si udělali osvěžovnu z jeho předloktí.

Za dalších pár minut oznámila Annabeth: „Tady.“

Viděl jsem jen místo s ostružiníky. Pak Annabeth odtáhla propletený kruh větví jako dveře a já si uvědomil, že hledím do zamaskovaného úkrytu.

Vnitřek byl dost velký pro tři, i když ten třetí byl Tyson. Stěny byly spleteny z rostlin jako nějaká indiánská chýše, ale vypadaly dost nepromokavě. V koutě se povalovalo všechno, co může člověk potřebovat k táboření – spací pytle, deky, nádoba s ledem a petrolejová lampa. Byly tam i zásoby pro polobohy – bronzové hroty oštěpů, toulec plný šípů, meč a krabice ambrózie. Páchlo to tam plesnivinou, jako by tam dlouho nikdo nebyl.

„Úkryt polokrevných.“ Podíval jsem se na Annabeth s úctou. „To tys to tady zařídila?“

„Thalia a já,“ řekla tiše. „A Luke.“

To by mi nemělo vadit. Chci říct, já věděl, že Thalia a Luke se o Annabeth starali, když byla malá. Věděl jsem, že ti tři byli společně na útěku, schovávali se před nestvůrami, přežívali odkázaní jen sami na sebe, než je našel Grover a pokusil se je dopravit na Vrch polokrevných. Ale kdykoli Annabeth mluvila o té době, kterou s nimi strávila, cítil jsem se tak trochu… nevím. Nesvůj?

Ne. To nebylo to pravé slovo.

Prostě jsem žárlil.

„Takže…“ podotkl jsem. „Nemyslíš, že nás tady Luke bude hledat?“

Zavrtěla hlavou. „Vybudovali jsme si spoustu bezpečných úkrytů, jako je tenhle. Pochybuju, že si Luke vůbec pamatuje, kde jsou. Nebo že se o to stará.“

Plácla sebou na deky a začala se probírat obsahem svého vaku. Dávala tak jasně najevo, že se jí nechce mluvit.

„Ehm, Tysone?“ obrátil jsem se na svého nevlastního bratra. „Nevadilo by ti jít na průzkum ven? Že by ses podíval, jestli tady v té pustině třeba není nějaká večerka?“

„Večerka?“

„Jo, obchod s něčím na zub. Koblihy s polevou nebo tak něco. Jenom nechoď daleko.“

„Koblihy s polevou,“ opakoval Tyson svědomitě. „Podívám se po koblihách s polevou v pustině.“ Zamířil ven a začal volat: „Koblihy, kde jste!“

Jakmile zmizel, posadil jsem se naproti Annabeth. „Poslouchej, mně je líto, že jsme, víš, potkali Luka.“

„Za to ty nemůžeš.“ Vytáhla nůž a začala čistit ostří hadrem.

„Nechal nás utéct nějak lehce,“ poznamenal jsem.

Doufal jsem, že mi to jen tak připadá, ale Annabeth vážně přikývla. „Taky mě to napadlo. Jak jsme slyšeli, co říká o tom risku, a ‚oni na tu návnadu skočí‘… Myslím, že mluvil o nás.“

„Rouno že je návnada? Nebo Grover?“

Studovala ostří svého nože. „Já nevím, Percy. Možná, že chce to rouno pro sebe. Možná doufá, že my odvedeme těžkou práci a on nám ho pak ukradne. Nechce se mi prostě věřit, že ten strom otrávil.“

„Co tím myslel,“ zeptal jsem se, „že by Thalia byla na jeho straně?“

„To se plete.“

„Neříkáš to moc jistě.“

Annabeth se do mě vpila pohledem a já začal litovat, že se jí na takové věci vůbec vyptávám, když drží v ruce nůž.

„Percy, víš, koho mi připomínáš ze všeho nejvíc? Thalii. Vy dva jste si tak podobní, až mě to děsí. Chci říct, buďto byste byli nejlepší kamarádi, nebo byste se museli zaškrtit.“

„Já beru ty ‚nejlepší kamarády‘.“

„Thalia měla na svého otce někdy vztek. Ty taky. Ale obrátil by ses kvůli tomu proti Olympu?“

Díval jsem se na toulec se šípy v rohu. „Ne.“

„No tak vidíš. Ona taky ne. Luke se plete.“ Annabeth zarazila nůž do hlíny.

Chtěl jsem se jí zeptat na to proroctví, o kterém se Luke zmínil a co to má společného s mými šestnáctými narozeninami. Ale usoudil jsem, že by mi to neřekla. Cheirón prohlásil dost jasně, že to nemám slyšet, dokud bohové nerozhodnou jinak.

„Takže co to Luke myslel s těmi kyklopy?“ zeptal jsem se. „Říkal, že zrovna ty –“

„Já vím, co říkal. On… on mluvil o tom pravém důvodu, proč zemřela Thalia.“

Čekal jsem, nevěděl jsem, co mám říct.

Annabeth se roztřeseně nadechla. „Kyklopům nemůžeš nikdy věřit, Percy. Před šesti lety, tu noc, když nás Grover vedl na Vrch polokrevných –“

Přerušilo ji zaskřípění dveří. Otevřely se a dovnitř vlezl Tyson.

„Koblihy s polevou!“ prohlásil hrdě a ukázal krabici s pečivem.

Annabeth na něj nevěřícně zírala. „Kdes to sebral? Jsme tu uprostřed pustiny. Nikde kolem tady není nic –“

„Patnáct metrů,“ vysvětlil Tyson. „Obchod Obří koblihy – hned za kopcem!“

„To je zlé,“ zamumlala Annabeth.

Krčili jsme se za stromem a zírali na obchod s koblihami uprostřed lesů. Vypadal jako zbrusu nový, měl jasně osvětlené výlohy, parkoviště a silničku vedoucí do lesa, ale nic jiného kolem nebylo a žádná auta tam nestála. Viděli jsme jednoho zaměstnance, jak si čte za pokladnou časopis. A to bylo všechno. Na markýze obchodu stálo velkými černými písmeny, která jsem přečetl i já:

OBŘÍ KOBLIHY

Z písmena O ve slově OBŘÍ si ukusoval sousto kreslený obr. Vonělo to tam příjemně, po čerstvě usmažených koblihách s čokoládou.

„Nemělo by to tu být,“ zašeptala Annabeth. „Nepatří to sem.“

„Co?“ zeptal jsem se. „Je to prostě krám s koblihami.“

„Pssst!“

„Proč šeptáme? Tyson normálně šel dovnitř a koupil koblihy. Nic se mu nestalo.“

„On je obr.“

„Ale no tak, Annabeth. Obří koblihy neznamená nic špatného. Je to řetězec. V New Yorku jsou taky takové.“

„Je to řetězec,“ souhlasila. „A nemyslíš, že je divné, že se tu objevil hned potom, cos řekl Tysonovi, aby přinesl koblihy? Přímo tady uprostřed lesů?“

Zamyslel jsem se nad tím. Opravdu to bylo trochu divné, ale chci říct, že obchody s koblihami na mém žebříčku děsivých sil nestály zvlášť vysoko.

„Může to být hnízdo,“ vysvětlovala Annabeth.

Tyson zaskučel. Pochybuju, že by tomu, co říkala Annabeth, rozuměl o moc víc než já, ale lekal ho její tón. Snědl už půl tuctu koblih z krabice a celý obličej měl od cukru.

„Hnízdo čeho?“ zeptal jsem se.

„Nenapadlo tě někdy, že se tyhle řetězcové obchody objevují nějak moc rychle?“ zeptala se. „Jeden den tam není nic a pak druhý den – prásk, nová hamburgrárna nebo kavárna nebo tak? Nejdřív jeden podnik, pak dva, pak čtyři – přesné kopie a rozlézají se po celé zemi?“

„Hm, to ne. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.“

„Percy, některé ty řetězce se množí tak rychle, protože všechna ta místa jsou kouzelně spojena s životní silou nestvůr. Některé Hermovy děti zjistily, jak to udělat, už v padesátých letech. Ony množí –“

Ztuhla.

„Co?“ chtěl jsem vědět. „Množí co?“

„Žádné – prudké – pohyby,“ vypravila ze sebe Annabeth, jako by jí šlo o život. „Hodně pomalu se obraťte.“

Pak jsem to uslyšel: škrábavý zvuk, jako by se něco velkého vleklo břichem po listí.

Obrátil jsem se a uviděl jakousi věc velikosti nosorožce, pohybovala se mezi stíny stromů. Syčelo to, přední půlka těla se kroutila všemi směry. Nejdřív jsem vůbec nechápal, co to vlastně vidím. Pak jsem si uvědomil, že ta věc má spoustu krků – nejmíň sedm a na každém sedí syčící hadí hlava. Bylo to kožnaté a pod každým krkem to mělo uvázaný plastový bryndáček s nápisem: JSEM DÍTĚ OBŘÍCH KOBLIH!

Vytáhl jsem pero, ale Annabeth se na mě upřeně zadívala – beze slov mě varovala. Ještě ne.

Pochopil jsem. Hodně nestvůr má hodně špatný zrak. Mohlo se stát, že nás ta hydra prostě mine. Ale kdybych teď otevřel meč, bronzová zář by ji jistě přitáhla.

Čekali jsme.

Hydra byla jen kousek od nás. Zdálo se, že očichává zem a stromy, jako by po něčem pátrala. Pak jsem si všiml, že dvě hlavy trhají kus žlutého plátna – jeden z našich vaků. Ta věc se nám už dostala do úkrytu. Šla po stopě našeho pachu.

Srdce mi bušilo. V táboře jsem viděl vycpanou hlavu hydry coby trofej, ale to mě nijak nepřipravilo na toho opravdového tvora. Každá hlava měla tvar kosočtverce jako u chřestýše, ale tlamy lemovaly křivé řady žraločích zubů.

Tyson se třásl. Ustoupil a při tom pohybu náhodou nohou rozlomil větvičku. Všech sedm hlav se k nám okamžitě obrátilo a zasyčelo.

„Utíkejte od sebe!“ vyjekla Annabeth. Uhnula doprava.

Já se vrhl doleva. Jedna hlava hydry plivla oblouk zelené tekutiny, která mi přelétla přes rameno a rozstříkla se o jilm. Z kmene se zakouřilo a začal se rozpadat. Celý strom se kácel přímo na Tysona, který se ještě pořád nehnul. Zkameněl hrůzou z netvora, kterého teď měl přímo před sebou.

„Tysone!“ Vší silou jsem se na něj vrhnul a srazil jsem ho stranou, zrovna když hydra vyrazila a strom jí dopadl na dvě ze sedmi hlav.

Hydra se zapotácela dozadu, trhnutím uvolnila hlavy a vztekle zařvala na padlý strom. Všech sedm hlav vystřelilo kyselinu a jilm se rozpustil na kouřící kaluž bláta.

„Pohni se!“ pobídl jsem Tysona. Rozběhl jsem se stranou a otevřel jsem Anaklusmos, doufal jsem, že na sebe přitáhnu pozornost netvora.

Vyšlo to.

Většina příšer nesnáší pohled na božskou ocel. Jakmile se objevila má zářící čepel, hydra k ní vyrazila všemi hlavami, syčela a obnažila zuby.

Dobrá zpráva: Tyson se na chvíli dostal mimo nebezpečí. A ta špatná: každou chvíli jsem se měl proměnit na kaluž bláta.

Jedna hlava na mě na zkoušku vyrazila. Bez rozmýšlení jsem máchl mečem.

„Ne!“ zaječela Annabeth.

Pozdě. Čistě jsem odřízl hydře hlavu. Odkutálela se do trávy a nechala po sobě cukající pahýl, který okamžitě přestal krvácet a začal se nafukovat jako balon.

Za pár vteřin se zraněný krk rozštěpil na dva a na obou vyrostla hlava normální velikosti. Najednou jsem hleděl na osmihlavou hydru.

„Percy!“ nadávala mi Annabeth. „Zrovna jsi někde otevřel další obchod Obřích koblih!“

Vyhnul jsem se spršce kyseliny. „Já mám každou chvíli umřít a ty se staráš o tohle? Jak to zabijeme?“

„Oheň!“ zavolala Annabeth. „Musíme mít oheň!“

Jakmile to řekla, vybavil se mi ten příběh. Hlavy hydry se přestanou množit jen tehdy, pokud spálíme pahýl dřív, než začne růst. Tak to aspoň udělal Héraklés. Ale my jsme žádný oheň neměli.

Couval jsem k řece. Hydra se plazila za mnou.

Annabeth se přemístila na mou levou stranu a pokusila se rozptýlit jednu hlavu, odrážela útoky jejích zubů nožem, ale další hlava vyrazila stranou jako palice a srazila Annabeth do bláta.

„Nemlátit moje kamarády!“ vyrazil ze sebe Tyson a vložil se mezi hydru a Annabeth. Zatímco se Annabeth zvedala na nohy, začal Tyson bušit do hlav nestvůry pěstmi tak rychle, až mi to připomínalo tu hru, kdy se zatloukají krtci do země. Ale ani Tyson nedokáže odrážet hydru napořád.

Sunuli jsme se dál a dál dozadu, vyhýbali se stříkancům kyseliny a odráželi útočící hlavy, ale neodsekávali je. Stejně jsem věděl, že jen odkládáme vlastní smrt. Nakonec uděláme nějakou chybu a ta příšera nás zabije.

Pak jsem uslyšel podivný zvuk – puf-puf-puf – a nejdřív to považoval za supění vlastního srdce. Bylo to tak silné, až se celý břeh otřásal.

„Co je to za randál?“ vykřikla Annabeth a nespouštěla oči z hydry.

„Parní motor,“ odpověděl Tyson.

„Cože?“ Přikrčil jsem se a hydra mi plivla kyselinu přes hlavu.

Pak se z řeky za námi ozval známý dívčí hlas: „Tady! Připravte dvaatřicetilibrák!“

Neodvažoval jsem se spustit hydru z očí, ale pokud za námi byl ten, kdo jsem si myslel, vycházelo mi, že teď máme nepřátele na dvou frontách.

Chraplavý mužský hlas namítl: „Jsou moc blízko, má paní!“

„Do háje s hrdiny!“ nadávala ta holka. „Plnou parou vpřed!“

„Ano, má paní.“

„Střílejte, jak je libo, kapitáne!“

Annabeth pochopila, co se děje, o zlomek vteřiny dřív než já. Zaječela: „Dolů!“ a my sebou plácli na zem, zrovna když se od řeky ozvalo BUUUM, až se otřásla zem. Následoval záblesk světla, sloup kouře a pak hydra přímo před námi explodovala. Přitom nás pokropila hnusným zeleným slizem, který se vypařil, jakmile se nás dotkl, jak to bývá s vnitřnostmi nestvůr.

„Tfuj!“ křičela Annabeth.

„Parník!“ volal Tyson.

Postavil jsem se a rozkašlal se z mraku dýmu střelného prachu, který se valil po březích.

Po řece k nám bafala ta nejdivnější loď, jakou jsem kdy viděl. Seděla nízko na vodě jako ponorka a palubu měla opancéřovanou železem. Uprostřed byla lichoběžníková dělová komora a na každé straně otvory pro hlavně. Z vršku vlála vlajka – divočák a oštěp v krvavě rudém poli. Palubu lemovali zombie v šedých uniformách – mrtví vojáci s mihotajícími se tvářemi, které jim jenom zčásti zakrývaly lebku. Podobali se duchům, které jsem viděl v podsvětí hlídat Hadův palác.

Ta loď byla nedobytná. Bojový křižník z války Severu proti Jihu. Taktak jsem dokázal rozluštit jméno na přídi z písmen pokrytých mechem: CSS Birmingham.

A hned vedle kouřícího kanónu, který nás málem zabil, stála v plném řeckém bojovém brnění Clarisse.

„Jste nuly,“ ušklíbla se pohrdavě. „Ale asi vás budu muset zachránit. Pojďte na palubu.“