Jedenáctá kapitola

CLARISSE VŠECHNO VYHODÍ

DO VZDUCHU

„M

áte veliký malér,“ oznámila nám Clarisse.

Zrovna jsme absolvovali po lodi exkurzi, o kterou jsme nestáli, po temných prostorech nacpaných mrtvými námořníky. Viděli jsme zásobník na uhlí, kotle a motor, který burácel a hekal, jako by měl každou minutou vybuchnout. Viděli jsme kormidelnu a muniční sklad a dělostřeleckou palubu (tu si Clarisse zvlášť oblíbila) se dvěma kanóny Dahlgren s nedrážkovanou hlavní na levoboku a pravoboku a s devítipalcovou ručnicí Brooke na přídi a na zádi – všechno bylo speciálně upraveno, aby to mohlo střílet dělové koule z božského bronzu.

Kamkoli jsme šli, mrtví vojáci Konfederace na nás zírali a jejich přízračné vousaté tváře se jim mihotaly na lebkách. Annabeth uznávali, protože jim řekla, že je z Virginie. Zajímali se i o mě, protože se jmenuju Jackson – jako ten jižanský generál – ale pak jsem to zkazil, když jsem vyklopil, že pocházím z New Yorku. Všichni zasyčeli a mumlali nadávky na Yankeeho ze Severu.

Tyson se jich děsil. Po celou prohlídku ho musela Annabeth držet za ruku, z čehož nebyla ani trochu nadšená.

Nakonec nás dovedli na večeři. Kajuty kapitána Birminghamu byly velké asi tak jako šatna, ale pořád ještě mnohem větší než všechny další prostory na palubě. Stůl byl prostřen bílým ubrusem a nádobí bylo z porcelánu. Kostlivci z posádky podávali burákové máslo a sendviče s džemem, bramborové lupínky a limonádu Dr. Pepper. Nechtělo se mi jíst nic, co servírovali duchové, ale hlad zvítězil nad strachem.

„Tantalos vás navždycky vyloučil,“ oznámila nám Clarisse samolibě. „Pan D. říkal, že pokud někdo z vás ještě někdy páchne do tábora, promění vás na veverky a přejede autem.“

„To oni ti dali tuhle loď?“ zeptal jsem se.

„Jasně, že ne. Můj táta.“

„Arés?“

Clarisse se ušklíbla. „Myslíš, že tvůj tatík je jediný, kdo má moc na moři? Duchové té strany, která ve válce prohraje, odjakživa dluží službu Arésovi. To je jejich prokletí za to, že prohráli. Poprosila jsem otce o dopravu po moři a mám ji. Tihle chlapi udělají všechno, co jim nakážu. Je to tak, kapitáne?“

Kapitán stál za ní a vypadal přísně a hrozivě. Jeho žhnoucí zelené oči mě hltaly hladovým pohledem. „Pokud to přinese konec téhle příšerné války a vytoužený mír, madam, uděláme cokoli. Zničíme kohokoli.“

Clarisse se usmála. „Zničí kohokoli. Tak se mi to líbí.“

Tyson polkl.

„Clarisse,“ řekla Annabeth, „Luke jde možná taky po rounu. Viděli jsme ho. Má ty souřadnice a míří na jih. Má výletní loď plnou nestvůr –“

„Dobře! Odpálím ho rovnou z vody.“

„Ty to nechápeš,“ zaprotestovala Annabeth. „Musíme spojit síly. Dovol nám, ať ti pomůžeme –“

„Ne!“ Clarisse praštila do stolu. „Tohle je moje výprava, chytrolínko! Konečně se i já stanu hrdinkou a vy dva mi tu šanci neukradnete.“

„Kde máš někoho ze srubu?“ zeptal jsem se. „Dovolili ti přece vzít si dva kamarády, ne?“

„Oni ne… nechala jsem je tam. Aby chránili tábor.“

„Chceš říct, že ani lidi z tvého vlastního srubu ti nechtějí pomáhat?“

„Buď zticha, Persíku! Já je nepotřebuju! Ani tebe!“

„Clarisse,“ domlouval jsem jí. „Tantalos tě využívá. Jemu je tábor ukradený. Rád ho uvidí zničený. Připravil to tak, abys neuspěla.“

„Ne! Já kašlu na to, co Orákulum –“ zarazila se.

„Co?“ zeptal jsem se. „Co ti řeklo Orákulum?“

„Nic.“ Clarisse zrůžověly uši. „Stačí, abys věděl, že já tuhle výpravu dokončím a ty mi pomáhat nebudeš. Na druhé straně tě nemůžu nechat jít.“

„Takže jsme vězni?“ zeptala se Annabeth.

„Hosté. Prozatím.“ Clarisse si opřela nohy o bílý plátěný ubrus a otevřela další limonádu. „Kapitáne, odveďte je dolů. Přidělte jim lůžka na spací palubě. A pokud se nebudou chovat slušně, ukažte jim, co děláme s nepřátelskými špiony.“

Sen se dostavil, jakmile jsem usnul.

Grover seděl u svého stavu a zoufale rozplétal svatební vlečku, když se dveře z balvanu najednou odvalily a kyklop zařval: „Ha!“

Grover vyjekl: „Drahý! Já ne – přišels tak tiše!“

„Rozplétáš!“ zaduněl Polyfémos. „Takže v tom je ten problém!“

„Ale to ne. Já – já ne –“

„Pojď!“ Polyfémos chňapl Grovera kolem pasu a napůl ho nesl, napůl táhl tunely jeskyně. Grover bojoval, aby udržel střevíce s vysokými podpatky na kopytech. Závoj mu klouzal po hlavě a hrozilo, že mu spadne.

Kyklop ho vyvlekl do jeskyně veliké jako skladiště ozdobené nejrůznějším ovčím harampádím. Bylo tam sklápěcí křeslo pokryté vlnou, vlnou obalený televizní přijímač, hrubě vytesané police na knihy obtížené ovčí sbírkou – kávovými hrnky ve tvaru ovčích hlav, sádrovými figurínami ovcí, ovčími stolními hrami, obrázkovými knihami a akčními figurkami. Na podlaze se povalovaly hromady ovčích kostí a dalších kostí, které nevypadaly tak docela jako ovčí – byly to kosti satyrů, kteří přišli na ostrov hledat Pana.

Polyfémos postavil Grovera na zem, než odvalil další velký balvan. Do jeskyně proniklo denní světlo a Grover toužebně zaskučel. Čerstvý vzduch!

Kyklop ho vyvlekl ven na vršek kopce nad nejkrásnějším ostrovem, jaký jsem kdy viděl.

Byl tvarovaný jako sedlo rozetnuté napůl sekerou. Na každé straně se táhly svěží zelené kopce a uprostřed široké údolí, rozdělené hlubokou roklí, která byla překlenuta provazovým žebříkem s deskami. Ke kraji kaňonu stékaly půvabné potůčky a řinuly se dolů v duhově zbarvených vodopádech. Po stromech poletovali papoušci. Na keřích kvetly růžové a purpurové květy. Na loukách se pásly stovky ovcí a jejich vlna se zvláštně třpytila jako měděné a stříbrné mince.

A uprostřed ostrova, hned vedle provazového žebříku, stál obrovský pokroucený dub a na jeho nejnižší větvi něco zářilo.

Zlaté rouno.

Dokonce i ve snu jsem cítil, jak z něj po ostrově vyzařuje síla, díky níž je tráva zelenější, květiny krásnější. Málem jsem cítil, jak to přirozené kouzlo pracuje. Mohl jsem si jen domýšlet, jak mocná musí být ta vůně pro satyra.

Grover zakňoural.

„Ano,“ řekl Polyfémos pyšně. „Vidíš to tam? To rouno je poklad mé sbírky! Ukradl jsem ho hrdinům už dávno. A od té doby – samé jídlo! Satyrové sem táhnou z celého světa jako můry k plameni. Satyrové jsou dobré jídlo! A teď –“

Polyfémos sebral hrůznou sadu bronzových nůžek.

Grover vyjekl, ale Polyfémos jen zvedl nejbližší ovci, jako by to bylo plyšové zvířátko, a ostříhal z ní vlnu. Podal tu načechranou hromadu Groverovi.

„Dej to na kolovrátek!“ nařídil pyšně. „Kouzelná. Tahle se nedá rozplést.“

„Ach… no…“

„Ubohý cukroušku!“ ušklíbl se Polyfémos. „Špatná tkadlena. Ha-ha! Žádný strach. To vlákno to zvládne. Dokončíš svatební vlečku do zítřka!“

„To je ale… od tebe pozorné!“

„Hehe.“

„Ale – ale, drahý,“ zasípal Grover, „co když někdo přijde zachránit – chci říct napadnout tenhle ostrov?“ Grover se podíval přímo na mě a já věděl, že se na to ptá kvůli mně. „Co mu zabrání, aby nenapochodoval přímo sem ke tvé jeskyni?“

„Ženské strachy! Jak roztomilé! Neboj se. Polyfémos má moderní bezpečnostní systém. Museli by projít přes mé mazlíčky.“

„Mazlíčky?“

Grover se podíval přes ostrov, ale nikde nic nebylo vidět, jen ovce, pasoucí se mírumilovně na loukách.

„A pak,“ zavrčel Polyfémos, „by musel projít skrz mě!“

Udeřil pěstí do nejbližší skály a ta praskla a rozpůlila se. „A teď pojď!“ houkl. „Zpátky do jeskyně.“

Grover vypadal, že se rozbrečí – tak blízko svobody a současně tak beznadějně daleko. V očích mu stály slzy, když se dveře z balvanu zavalily a znovu ho uzavřely v té strašné, pochodněmi osvětlené temnotě kyklopovy jeskyně.

Probudil jsem se, když se na lodi rozezněly poplašné zvony.

Kapitánův chraplavý hlas rozkazoval: „Všichni na pomoc na palubu! Najít lady Clarisse! Kde je ta dívka?“

Pak se nade mnou objevil jeho přízračný obličej. „Vstávej, Yankee. Tvoji kamarádi jsou už vzhůru. Blížíme se ke vstupu.“

„Ke vstupu kam?“

Věnoval mi umrlčí úsměv. „Do Moře nestvůr, kam jinam.“

Nacpal jsem si svých pár věcí, které přežily hydru, do námořnického plátěného batohu a přehodil jsem si ho přes rameno. Měl jsem neodbytný pocit, že ať to dopadne, jak chce, další noc už na palubě Birminghamu trávit nebudu.

Byl jsem na cestě nahoru, když mě něco přimělo se zastavit. Něco poblíž – něco povědomého a nepříjemného. Neměl jsem k tomu žádný důvod, ale připadalo mi, že se mám pustit do boje. Chtělo se mi praštit nějakého mrtvého vojáka Konfederace. Naposledy jsem takový vztek cítil…

Místo abych šel nahoru, připlížil jsem se k okraji ventilační mřížky a nakoukl dolů na kotelní palubu.

Clarisse stála přímo pode mnou a mluvila k obrazu, který se mihotal v páře z kotlů – byl to svalnatý muž v motorkářském oblečení z černé kůže, s vojenským sestřihem, tmavými brýlemi s červeným nádechem a s nožem, upevněným na boku.

Pěsti se mi samy od sebe zaťaly. Byl to můj nejneoblíbenější vládce z Olympu: Arés, bůh války.

„Já ti kašlu na výmluvy, holčičko!“ zavrčel.

„A-ano, otče,“ zamumlala Clarisse.

„Nechceš vidět, jak se naštvu, co?“

„Ne, otče.“

„Ne, otče,“ pitvořil se po ní Arés. „Ty jsi ale dojemná. Měl jsem tu výpravu svěřit některýmu svýmu synovi.“

„Mně se to podaří!“ slibovala Clarisse a hlas se jí třásl. „Budeš na mě pyšný.“

„Jenom aby,“ varoval ji. „To tys mě požádala o tuhle výpravu, holka. Jestli necháš toho malýho hnusáka Jacksona, aby ti ji ukradl –“

„Ale Orákulum říkalo –“

„JÁ KAŠLU NA TO, CO ŘÍKALO!“ zahulákal Arés s takovou silou, až se jeho obraz zatřásl. „Ty to dokážeš. A jestli ne…“

Zvedl pěst. I když to byla jenom postava v páře, Clarisse sebou trhla.

„Rozumíme si?“ zavrčel Arés.

Poplašné zvony se znovu rozezněly. Slyšel jsem, jak se ke mně blíží hlasy, důstojníci křičeli rozkazy, aby se připravila děla.

Odplížil jsem se od ventilační mřížky a vydal jsem se nahoru, abych se přidal k Annabeth a Tysonovi na stožárové palubě.

„Co se děje?“ ptala se mě Annabeth. „Další sen?“

Přikývl jsem, ale neřekl jsem nic. Nevěděl jsem, co si mám o té scéně dole myslet. Trápilo mě to skoro stejně jako ten sen o Groverovi.

Clarisse vyšla po schodech nahoru hned za mnou. Snažil jsem se jí vyhýbat pohledem.

Sebrala jednomu mrtvolnému důstojníkovi dalekohled a zahleděla se k obzoru. „Konečně. Kapitáne, plnou parou vpřed!“

Podíval jsem se stejným směrem jako ona, ale moc jsem toho neviděl. Nebe bylo zamračené, vzduch zamlžený a vlhký jako pára z žehličky. Napínal jsem zrak, ale viděl jsem jen pár tmavých rozmazaných skvrn v dálce.

Můj námořní smysl mi prozradil, že jsme někde u pobřeží severní Floridy, takže jsme přes noc urazili dlouhou cestu, delší, než by zvládla každá loď smrtelníků.

Zvýšili jsme rychlost a motor zasténal.

Tyson nervózně zamumlal: „Velká námaha na písty. Nejsou na hlubokou vodu.“

Netušil jsem, jak to ví, ale byl jsem z toho nesvůj.

Po několika dalších minutách se ty tmavé skvrny před námi zaostřily. Na severu vyrůstala z moře mohutná masa kamene – ostrov s útesy nejmíň třicet metrů vysokými. Asi tak půl míle jižně od něj bylo vidět další tmavou skvrnu, zuřící bouři. Nebe a moře se vařily dohromady jako burácející masa.

„Hurikán?“ zeptala se Annabeth.

„Ne,“ odpověděla Clarisse. „Charybda.“

Annabeth zbledla. „Blázníš?“

„Jediná cesta do Moře nestvůr. Přímo mezi Charybdou a její sestrou Skyllou.“ Clarisse ukázala na vrcholek útesu a mě přepadl pocit, že tam nahoře žije něco, co bych nerad potkal.

„Co blázníš, jediná cesta?“ zeptal jsem se. „Moře je přece volné! Prostě to obeplujme.“

Clarisse obrátila oči k nebi. „Copak ty nic neznáš? Kdybych se je pokusila obeplout, prostě by se zase objevily přede mnou. Pokud se chceš dostat do Moře nestvůr, musíš mezi nimi proplout.“

„A co srážející se skály?“ zkusila to Annabeth. „To je další vstup. Použil ho Iason.“

„Kanony skálu neodpálím,“ namítla Clarisse. „Kdežto nestvůry…“

„Ty jsi blázen,“ zakroutila hlavou Annabeth.

„Koukej a uč se, chytrolínko.“ Clarisse se obrátila ke kapitánovi. „Nastavit kurz na Charybdu!“

„Ano, má paní.“

Motor zasténal, železné plátování zarachotilo a loď začala nabírat rychlost.

„Clarisse,“ řekl jsem, „Charybda saje moře. Je to tak v tom příběhu?“

„A zase ho vyplivuje, jasně.“

„A co Skylla?“

„Ta žije v jeskyni nahoře na těch útesech. Když se k ní dostaneme moc blízko, její hadí hlavy se snesou dolů a začnou vytahovat námořníky z lodi.“

„Tak si teda vyberme Skyllu,“ navrhl jsem. „Všichni půjdou do podpalubí a prostě prosupíme kolem.“

„Ne!“ stála na svém Clarisse. „Pokud Skylla nedostane svoje maso, mohla by sebrat celou loď. Navíc je to vysoko na zaměření. Moje kanony nedokážou pálit přímo nahoru. Charybda si jenom tak sedí uprostřed toho svého víru. Poplujeme přímo na ni, namíříme na ni kanóny a odstřelíme ji do Tartaru!“

Prohlásila to s takovým zanícením, že se mi skoro chtělo jí věřit.

Motor hučel. Kotle se tak zahřívaly, že jsem cítil, jak se mi paluba pod nohama rozpaluje. Komíny chrlily kouř. Rudá Arésova vlajka se třepetala ve větru.

Když jsme se dostali blíž k nestvůrám, zvuk Charybdy sílil a sílil – příšerné dunění obrovského množství vody, jako by někdo spláchl největší záchod ve vesmíru. Pokaždé, když Charybda nasála vodu, loď se otřásla a zhoupla se dopředu. Pokaždé, když vydechla, zvedli jsme se na vodě a bičovaly nás třímetrové vlny.

Pokoušel jsem se ten vír nějak změřit. Došel jsem k závěru, že Charybdě trvá asi tři minuty, než nasaje a zničí všechno v okruhu půl míle. Abychom se jí vyhnuli, museli bychom plout přímo podél útesů Skylly. A i když mohla být Skylla pořádně zlá, ty útesy mi připadaly docela sympatické.

Nemrtví námořníci se činili na stožárové palubě. Podle mě už měli zkušenosti se ztracenou bitvou, takže je to netrápilo. Nebo se možná nestarali, že bude po nich, protože už stejně zemřeli. Ani z jednoho mi nebylo nijak líp.

Annabeth stála vedle mě a svírala zábradlí. „Pořád máš tu termosku plnou větru?“

Přikývl jsem. „Ale je nebezpečné použít to při takovém víru. Další vítr by mohl všechno ještě zhoršit.“

„A co takhle nějak ovládnout vodu?“ zeptala se. „Jsi Poseidónův syn. Už jsi to dokázal.“

Měla pravdu. Zavřel jsem oči a pokoušel se uklidnit moře, ale nemohl jsem se soustředit. Charybda byla hlasitá a mocná. Vlny nereagovaly.

„Já – já to nedokážu,“ přiznal jsem zoufale.

„Potřebujeme náhradní plán,“ usoudila Annabeth. „Tohle nepůjde.“

„Annabeth má pravdu,“ přidal se Tyson. „Motor není dobrý.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se.

„Tlak. Písty potřebují spravit.“

Než to mohl vysvětlit, ten kosmický záchod zase spláchl s hlasitým chrrrst! Loď se zhoupla kupředu a mě to hodilo na palubu. Ocitli jsme se ve víru.

„Plnou parou vzad!“ křičela Clarisse do toho hluku. Moře se kolem nás pěnilo, vlny se rozbíjely o palubu. Železné plátování už bylo tak horké, že se z něj kouřilo. „Dostaňme se na dostřel! Připravit kanóny na pravoboku!“

Mrtvoly Konfederace pobíhaly sem a tam. Lodní šroub se točil obráceně, pokoušel se loď zpomalit, ale pořád jsme klouzali do středu víru.

Z podpalubí vyrazil jeden námořnický zombie a běžel ke Clarisse. Ze šedé uniformy se mu kouřilo. Vousy mu hořely. „Kotelna se přehřívá, madam! Loď vybuchne!“

„No tak běžte dolů a spravte to!“

„To nejde!“ křičel námořník. „V tom žáru se vypaříme.“

Clarisse praštila z boku do komory kanónu. „Nepotřebuju nic víc než pár minut! Jenom se dostat na dostřel!“

„Ženeme se moc rychle,“ prohlásil ponuře kapitán. „Připravte se na smrt.“

„Ne!“ zařval Tyson. „Já to umím spravit.“

Clarisse se na něj nevěřícně podívala. „Ty?“

„Je to kyklop,“ řekla Annabeth. „Oheň mu neublíží. A zná mechaniku.“

„Běž!“ vykřikla Clarisse.

„Tysone, ne!“ Popadl jsem ho za ruku. „Je to strašně nebezpečné!“

Poplácal mě po ruce. „Jediná cesta, brácho.“ Měl odhodlaný výraz – sebejistý, vyrovnaný. Takhle jsem ho nikdy dřív neviděl. „Já to spravím. Hned se vrátím.“

Jak jsem ho tak pozoroval, jak za tím doutnajícím námořníkem mizí do podpalubí, měl jsem strašný pocit. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale loď znovu poskočila – a pak jsem uviděl Charybdu.

Objevila se jen pár set metrů od nás, zahlédl jsem ji skrz vír mlhy, kouře a vody. První věc, které jsem si všiml, byl útes – černá skála z korálů, s fíkovníkem držícím se na vršku, podivně pokojná věc přímo uprostřed víru. Všude kolem se voda stáčela do trychtýře jako světlo kolem temné díry. Pak jsem uviděl hroznou věc zakotvenou na útesu hned nad hladinou – obrovská tlama se slizovitými rty a zuby velikosti veslic obrostlými mechem. A nejhorší bylo, že ty zuby měly rovnátka, pásy rezavého kovu s povlakem, s kousky ryb a naplavenin a plovoucího smetí, které v nich uvízlo.

Charybda byla jako zubařova noční můra. Nic než velká černá tlama s křivými zuby a pořádným předkusem a po staletí nedělala nic, než se krmila a po jídle si nečistila zuby. Jak jsem se tak díval, celé moře kolem ní to vtáhlo do prázdnoty – žraloky, hejna ryb, obří oliheň. A uvědomil jsem si, že za několik vteřin se tam ocitne i konfederační loď Birmingham.

„Lady Clarisse,“ houkl kapitán. „Kanony na přídi a na pravoboku jsou v dostřelu!“

„Palte!“ nařídila Clarisse.

Do tlamy nestvůry byly vypáleny tři salvy. Jedna vyrazila okraj řezáku. Další zmizela v jícnu. Třetí zasáhla jeden ze zachovalých pásů rovnátek, odrazila se zpátky na nás a sestřelila Arésovu vlajku ze stožáru.

„Znovu!“ zavelela Clarisse. Dělostřelci naládovali, ale já věděl, že je to k ničemu. Museli bychom na to monstrum vystřelit stokrát, abychom mu doopravdy ublížili, a tolik času jsme neměli. Nasávalo nás to moc rychle.

Najednou se vibrace paluby změnily. Motor hučel silněji a stabilněji. Loď se otřásla a my se začali odtahovat od tlamy.

„Tyson to zvládl!“ zvolala Annabeth.

„Počkat!“ namítla Clarisse. „Musíme se držet blízko!“

„Umřeme!“ vykřikl jsem. „Musíme se dostat dál.“

Chytil jsem se zábradlí, jak se loď bránila podtlaku. Prohnala se kolem nás zničená Arésova vlajka a uvízla v Charybdiných rovnátkách. Nepostupovali jsme nijak rychle, ale aspoň jsme se drželi. Tyson nám nějak zajistil dost síly na to, aby nás vír nenasál.

Tlama se najednou zavřela. Moře umlklo a nastal absolutní klidu. Přes Charybdu se přelila voda.

Pak se tlama otevřela, zrovna tak rychle, jako se zavřela, vychrlila stěnu vody a vyvrhla všechno nepoživatelné včetně našich dělových koulí. Jedna z nich práskla do boku Birminghamu se zvučným cink jako zvoneček na pouťové atrakci.

Odhodilo nás to dozadu na vlně, která musela být dvanáct metrů vysoká. Nasadil jsem veškerou sílu vůle a snažil jsem se loď udržet, aby se nepřevrhla, ale pořád jsme se neovladatelně točili a řítili se na útesy na druhé straně úžiny.

Z podpalubí vyrazil další doutnající námořník. Vrazil do Clarisse a málem je oba srazil přes palubu. „Motor každou chvíli vybuchne!“

„Kde je Tyson?“ zjišťoval jsem.

„Pořád tam dole,“ řekl námořník. „Nějak to drží dohromady, ale nevím, jak dlouho to ještě dokáže.“

Kapitán prohlásil: „Musíme opustit loď.“

„Ne!“ vykřikla Clarisse.

„Nemáme jinou možnost, má paní. Trup se už rozlamuje! Loď to nezvládne –“

Větu už nedokončil. Jako blesk se z nebe sneslo cosi hnědého a zeleného, chňaplo to kapitána a vytáhlo ho pryč. Zbyly po něm jenom kožené boty.

„Skylla!“ zaječel námořník a z útesu vyrazil další sloup hadího těla a popadl ho. Odehrálo se to tak rychle, že to bylo spíš jako pozorovat laserový paprsek než nestvůru. Nerozeznal jsem ani tvář té potvory, jen záblesk zubů a šupiny.

Otevřel jsem meč a pokoušel se nestvůru seknout, zatímco odnášela dalšího námořníka, ale byl jsem strašně pomalý.

„Všichni dolů!“ vykřikl jsem.

„Nemůžeme!“ I Clarisse vytasila meč. „Dolní paluba je v plamenech.“

„Záchranné čluny!“ napadlo Annabeth. „Rychle!“

„Nikdy se nevyhnou těm útesům,“ sýčkovala Clarisse. „Všechny nás to sežere.“

„Musíme to zkusit. Percy, termosku.“

„Nemůžu opustit Tysona!“

„Musíme připravit čluny!“

Clarisse poslechla Annabeth. Spolu s několika nemrtvými námořníky odkryla jednu ze dvou záchranných veslic, zatímco hlavy Skylly pršely z nebe jako zubatý roj meteoritů a sbíraly jižanské námořníky jednoho po druhém.

„Připrav další loď.“ Hodil jsem Annabeth termosku. „Já jdu pro Tysona.“

„Nemůžeš!“ namítla. „To horko tě zabije!“

Neposlouchal jsem ji. Rozběhl jsem se k průlezu do kotelny, když tu najednou jsem se už nohama nedotýkal paluby. Letěl jsem přímo vzhůru, vítr mi hvízdal v uších, bok útesu jsem měl jenom pár centimetrů od tváře.

Skylla mě nějak popadla za batoh a zvedala mě nahoru do svého doupěte. Bez uvažování jsem máchl mečem za sebe a podařilo se mi tu věc bodnout do slídivého žlutého oka. Zachrochtala a pustila mě.

Už jenom ten pád by mi stačil, protože jsem byl tak třicet metrů ve vzduchu. Ale jak jsem padal, loď Birmingham pode mnou navíc explodovala.

PRRRÁÁÁSK!

Strojovna vybuchla a rozmetala kusy železných plátů do všech směrů jako ohnivá křídla.

„Tysone!“ zaječel jsem.

Záchranným člunům se podařilo dostat se z lodi, ale ne daleko. Hořící vrak pršel dolů z nebe. Clarisse a Annabeth to buď roztrhalo, nebo spálilo, nebo stáhlo na dno silou potápějícího se trupu, a to byl ještě optimistický dohad, že unikly Skylle.

Pak jsem uslyšel jinou explozi – zvuk Hermovy kouzelné termosky, která se otevírala trochu moc rychle. Bílé pásy větru zaduly všemi směry, rozehnaly záchranné lodě, sebraly mě z mého volného pádu a postrčily mě přes oceán.

Nic jsem neviděl. Otáčel jsem se ve vzduchu, něco tvrdého mě praštilo do hlavy, narazil jsem na hladinu tak prudce, že by mi to polámalo všechny kosti, kdybych nebyl syn boha moře.

Poslední, co jsem si pamatoval, bylo to, že se potápím do hořícího moře, vím, že Tyson je navždycky pryč, a lituju, že se nemůžu utopit.