Dvanáctá kapitola

UBYTUJEME SE V LÁZEŇSKÉM

STŘEDISKU U K. K.

P

robudil jsem se na veslici s nouzovou plachtou, spíchnutou ze šedé látky uniformy. Vedle mě seděla Annabeth a obracela plachtu po větru.

Pokusil jsem se posadit a okamžitě jsem zmalátněl.

„Odpočívej,“ nařídila mi. „Budeš to potřebovat.“

„Co Tyson…?“

Zavrtěla hlavou. „Percy, je mi to vážně líto.“

Mlčeli jsme a vlny námi házely nahoru a dolů.

„Možná to přežil,“ zkusila to nepřesvědčivě. „Podle mě ho oheň zabít nemůže.“

Přikývl jsem, ale neměl jsem důvod cítit nějakou naději. Viděl jsem, jak ta exploze prorvala masivní železo. Pokud byl Tyson tam dole v kotelně, nemohl to v žádném případě přežít.

Obětoval pro nás život a já dokázal myslet jenom na ty doby, kdy jsem se za něj styděl a zapíral, že jsme příbuzní.

Vlny pleskaly o loď. Annabeth mi ukázala pár věcí, které zachránila z vraku – Hermovu termosku (teď už prázdnou), pytel plný ambrózie, pár námořnických košil a láhev limonády Dr. Pepper. Vylovila mě z vody a našla můj batoh, rozkousnutý napůl zuby Skylly. Většina mých věcí uplavala, ale zůstala mi Hermova lahvička vitaminů a samozřejmě jsem měl Anaklusmos. To pero se mi pokaždé znovu objevilo v kapse, ať jsem ho ztratil kdekoli.

Pluli jsme celé hodiny. Teď, když jsme byli v Moři nestvůr, se voda leskla jasnější zelení, podobala se kyselině hydry. Vítr voněl čerstvě a slaně, ale nesl v sobě i kovový pach – jako by se blížila bouře. Nebo něco ještě nebezpečnějšího. Věděl jsem, kterým směrem máme plout. Věděl jsem, že jsme přesně sto třináct námořních mil západně až severozápadně od našeho cíle. Ale ani tak jsem se necítil o nic míň ztracený.

Ať jsme se obrátili kamkoli, slunce jako by mi svítilo přímo do očí. Střídavě jsme upíjeli limonádu a stínili se plachtou, jak to šlo. A probrali jsme můj poslední sen o Groverovi.

Podle Annabethina odhadu jsme ho museli najít za necelých čtyřiadvacet hodin, pokud byl můj sen přesný a pokud si to kyklop Polyfémos nerozmyslel a nezkusil se s Groverem oženit dřív.

„Jo,“ zabručel jsem hořce. „Kyklopovi nemůžeš nikdy věřit.“

Annabeth zírala přes vodu. „Je mi to líto, Percy. V Tysonovi jsem se spletla, rozumíš? Moc ráda bych mu to řekla.“

Snažil jsem se na ni pořád zlobit, ale nebylo to lehké. Prožili jsme toho spolu spoustu. Mnohokrát mi zachránila život. Bylo ode mě hloupé se na ni vztekat.

Zahleděl jsem se na náš ubohý majeteček – na prázdnou termosku na vítr, na lahvičku multivitaminů. Myslel jsem na to, jak Luke zuřil, když jsem s ním chtěl promluvit o jeho otci.

„Annabeth, jaká byla ta věštba, kterou zná Cheirón?“

Našpulila rty. „Percy, neměla bych –“

„Já vím, Cheirón slíbil bohům, že mi to neřekne. Ale tys nic neslíbila, je to tak?“

„Vědět není vždycky nejlepší.“

„Tvoje máma je bohyně moudrosti!“

„Já vím! Ale když se hrdinové dozvědí o svojí budoucnosti, vždycky se ji snaží změnit, a nikdy to nevyjde.“

„Bohové mají strach z něčeho, co udělám, až budu starší,“ hádal jsem. „Až mi bude šestnáct.“

Annabeth obracela svou čepici Yankeeů v rukách. „Percy, já neznám celé proroctví, ale varuje před nějakým polokrevným dítětem Velké trojky – před příštím, které se dožije šestnácti let. To je ten pravý důvod, proč Zeus, Poseidón a Hádés uzavřeli po druhé světové válce dohodu, že už nebudou mít děti. Další dítě Velké trojky, které se dožije šestnácti let, bude nebezpečná zbraň.“

„Proč?“

„Protože ten hrdina rozhodne o osudu Olympu. On nebo ona udělá rozhodnutí, které buď zachrání éru bohů, nebo ji zničí.“

Dal jsem si načas, aby mi to pořádně došlo. Mořskou nemocí netrpím, ale najednou se mi zhoupl žaludek. „To proto mě Kronos loni v létě nezabil.“

Přikývla. „Mohl by ses mu hodit. Kdyby tě přetáhl na svou stranu, měli by bohové vážný malér.“

„Ale pokud jde v tom proroctví o mě –“

„To poznáme, jedině když přežiješ ještě tři roky. To je pro polokrevného dost dlouhá doba. Když se Cheirón dozvěděl o Thalii, myslel si, že se ta věštba týká jí. Proto se tak zoufale snažil dostat ji bezpečně do tábora. Pak v boji padla a proměnila se v borovici a nikdo z nás nevěděl, co si má o tom všem myslet. Dokud ses neobjevil ty.“

Po levoboku se nám z vody vynořila skoro pět metrů dlouhá zelená ostnatá hřbetní ploutev a zase zmizela.

„To dítě v proroctví… nemůže to být třeba kyklop?“ zeptal jsem se. „Velká trojka má spoustu dětí mezi nestvůrami.“

Annabeth zavrtěla hlavou. „Orákulum řeklo ‚polokrevný‘. To vždycky znamená napůl člověk, napůl bůh. Vážně není naživu nikdo, kdo by to mohl být, kromě tebe.“

„Tak proč mě bohové vůbec nechávají žít? Bylo by bezpečnější mě zabít.“

„To máš pravdu.“

„Dík.“

„Percy, já nevím. Myslím, že někteří bohové by tě rádi zabili, ale nejspíš se bojí, že by urazili Poseidóna. A jiní… možná tě pořád pozorují a snaží se odhadnout, jaký hrdina z tebe bude. Koneckonců bys mohl být nástrojem pro přežití. Hlavní otázka je… co uděláš za tři roky? Jak se rozhodneš?“

„Naznačilo něco to proroctví?“

Annabeth zaváhala.

Možná by mi prozradila víc, ale právě tehdy se přímo odnikud snesl z nebe racek a přistál na našem provizorním stěžni. Annabeth se vylekala, když jí ten pták upustil do klína malý chumel listů.

„Země,“ řekla. „Země je blízko!“

Posadil jsem se zpříma. Jistě, v dálce se rýsovala modrá a hnědá linie. Za další minutu jsem rozeznal ostrov s malou horou uprostřed, zářivě bílou skupinu budov, pláž posetou palmami, přístav plný nejrůznějších podivných plavidel.

Proud táhl naši loď k tomu, co vypadalo jako tropický ráj.

„Vítejte!“ zahlaholila žena s deskami.

Vypadala jako letuška – modrý kostýmek, dokonalý make-up, vlasy stažené do koňského ohonu. Vystoupili jsme na molo a ona nám potřásla rukama. Věnovala nám tak oslnivý úsměv, až bys řekl, že jsme zrovna vystoupili z Princezny Andromedy, ne z omlácené loďky.

Na druhé straně naše loď nebyla nejdivnější plavidlo v přístavu. Kromě skupiny zábavních jachet tu byla ponorka amerického námořnictva, několik kánoí z vydlabaného kmene a staromódní třístěžňová plachetnice. Měli tu přistávací plochu pro vrtulníky s helikoptérou s nápisem „Pátý kanál Fort Lauderdale“ a krátkou přistávací dráhou s malým osobním tryskáčem a vrtulovým letadlem, které vypadalo jako stíhačka z druhé světové války. Možná to byly jenom repliky vystavené pro turisty.

„Jste u nás poprvé?“ zjišťovala ta dáma s deskami.

Annabeth a já jsme si vyměnili pohledy. Annabeth ze sebe vydala jen: „Ehm…“

„Poprvé – v – lázních,“ řekla žena a zapisovala si to do papírů na desce. „Podívejme se…“

Kriticky nás přejela pohledem shora dolů. „Hmmm. Pro mladou dámu pro začátek bylinný zábal. A samozřejmě celková úprava zevnějšku pro mladého pána.“

„Cože?“ zeptal jsem se.

Měla moc práce se svými poznámkami, než aby odpověděla.

„Správně!“ prohlásila pak s bodrým úsměvem. „No, jsem přesvědčená, že K. K. si s vámi bude chtít promluvit osobně ještě před slavností luau. Pojďte, prosím.“

A bylo to tady. Annabeth a já jsme byli na léčky zvyklí a ty léčky obyčejně vypadaly zpočátku dobře. Takže jsem čekal, že se ta dáma každou chvíli promění v hada nebo v nějakého démona nebo podobně. Ale na druhé straně jsme většinu dne strávili na loďce. Byl jsem přehřátý, unavený a hladový, a když se ta žena zmínila o slavnosti, žaludek se mi postavil na zadní a žebral jako pes.

„Myslím, že to neuškodí,“ zamumlala Annabeth.

Jistěže nám to mohlo uškodit, ale stejně jsme za tou ženskou šli. Ruce jsem držel v kapsách, kde jsem si schovával svou jedinou kouzelnou obranu – Hermovy vitaminy a Anaklusmos – ale čím dál jsme se blížili k lázním, tím víc jsem na ně zapomínal.

Bylo to tam úžasné. Bílý mramor a modrá voda, kam jsem se podíval. Po svahu hory se táhly terasy, na každé úrovni měly bazény, spojené vodními skluzavkami a vodopády a podvodními tunely, kterými mohl člověk proplavat. Fontány rozstřikovaly vodu do vzduchu a malovaly úžasné tvary jako třeba orly v letu a koně v trysku.

Tyson koně miloval a já věděl, že by se mu ty fontány líbily. Už jsem se chtěl obrátit, abych se podíval, jak se tváří, a teprve pak jsem si vzpomněl: Tyson je pryč.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Annabeth. „Vypadáš bledý.“

„Nic mi není,“ zalhal jsem. „Jenom… pojďme dál.“

Míjeli jsme všechna možná ochočená zvířata. V hromadě plážových osušek dřímala mořská želva. Leopard se ve spánku roztahoval na skokanském prkně. Lázeňští hosté – co jsem viděl, byly to samé mladé ženy – polehávali na skládacích lehátkách, popíjeli ovocné koktejly nebo si četli časopisy, na tvářích jim zasychal nějaký bylinkový sajrajt a manikérky v bílých uniformách jim ošetřovaly nehty.

Když jsme zamířili po schodech nahoru k čemusi, co vypadalo jako hlavní budova, uslyšel jsem zpívat nějakou ženu. Její hlas se nesl vzduchem jako ukolébavka. Slova byla v nějakém jiném jazyce než ve starořečtině, ale stejně starém – možná to byla mínojština nebo něco podobného. Rozuměl jsem, o čem zpívá – o měsíčním světle v olivových hájích, o barvách svítání. A o kouzlu. Něco o kouzlu. Ten hlas jako by mě zvedal ze schodů a nesl mě k ní.

Vešli jsme do velké místnosti, která měla přední stěnu celou z oken. Zadní stěnu pokrývala zrcadla, takže to vypadalo, jako by se pokoj táhl donekonečna. Stálo tam pár kousků od pohledu drahého bílého nábytku a na stole v rohu velká drátěná klec. Jaksi tam nezapadala, ale zvlášť jsem o tom neuvažoval, protože zrovna v tu chvíli jsem uviděl tu ženu, která zpívala… no páni.

Seděla u tkalcovského stavu velikosti obří televize a úžasně šikovně proplétala barevná vlákna sem a tam. Gobelín se mihotal, jako by byl trojrozměrný – scéna s vodopádem působila tak skutečně, že jsem přímo viděl plynoucí vodu a mraky, táhnoucí se po obloze na tkanině.

Annabeth zalapala po dechu. „To je nádhera.“

Žena se obrátila. Byla ještě krásnější než tkanina. V dlouhých tmavých vlasech měla zapletená zlatá vlákna. Měla pronikavé zelené oči a na sobě hedvábné černé šaty se vzorem, který jako by se na látce pohyboval: stíny zvířat, černá v černé, jako jelen, který běží nočním lesem.

„Ty dokážeš ocenit tkaní, má drahá?“ zeptala se ta žena.

„To ano, paní!“ přikývla Annabeth. „Moje matka je –“

Zarazila se. Člověk nemůže jenom tak mezi řečí přiznat, že jeho matka je Athéna, bohyně, která vynalezla stav. Většina lidí by toho dotyčného pak rovnou zamkla do polstrovaného pokoje.

Naše hostitelka se jen usmála. „Máš dobrý vkus, má drahá. Jsem moc ráda, že jste přišli. Jmenuji se K. K.“

Zvířata v kleci v rohu se rozkvičela. Podle zvuku to musela být morčata.

Představili jsme se té ženě. Prohlédla si mě tak nějak odmítavě, jako bych neprošel nějakou zkouškou. Okamžitě jsem se cítil pod psa. Z nějakého důvodu jsem té paní chtěl vážně udělat radost.

„Ach, drahý,“ povzdechla si. „Ty doopravdy potřebuješ mou pomoc.“

„Co prosím, madam?“ zeptal jsem se.

K. K. zavolala na ženu v kostýmku: „Hyllo, vezmi Annabeth na prohlídku, ano? Ukaž jí, co tady všechno máme. Bude třeba ji převléknout. A ty vlasy, svatá dobroto. Až si promluvím s tímto mladým džentlmenem, probereme její celkový vzhled.“

„Ale…“ Annabethin hlas zněl ublíženě. „Co je špatného na mých vlasech?“

K. K. se shovívavě usmála. „Má drahá, jsi rozkošná. Opravdu! Ale vůbec nepředvádíš všechno, co v tobě je. Tolik promarněného potenciálu!“

„Promarněného?“

„No, jistě nejsi spokojená s tím, jak vypadáš! Svatá dobroto, to není nikdo. Ale nedělej si starosti. Tady v lázních dokážeme zdokonalit každého. Hylla ti ukáže, co mám na mysli. Ty, má drahá, potřebuješ odemknout své pravé já!“

Annabeth toužebně zahořely oči. Nikdy jsem neviděl, že by jí tak dokonale došla řeč. „Ale… co Percy?“

„Á, jistě,“ pokývala K. K. a věnovala mi smutný pohled. „Percy vyžaduje mou osobní péči. Potřebuje mnohem víc práce než ty.“

Kdyby mi to řekl někdo jiný, jistě bych se naštval, ale když to prohlásila K. K., zesmutněl jsem. Zklamal jsem ji. Musel jsem vymyslet, jak se polepšit.

Morčata kvičela, jako by měla hlad.

„No…“ začala Annabeth. „Asi by…“

„Pojď tudy, drahá,“ řekla Hylla. A Annabeth se nechala odvést do lázeňských zahrad lemovaných vodopády.

K. K. mě chytla za paži a zavedla mě ke stěně se zrcadly. „Vidíš, Percy… potřebuješ pořádnou pomoc, abys v sobě odemkl vlastní potenciál. První krok je přiznat si, že nejsi spokojený s tím, jak to je.“

Před tím zrcadlem jsem byl nervózní. Nesnášel jsem úvahy o tom, jak vypadám – třeba o tom prvním uhru, který mi vyrazil na nose na začátku školního roku, nebo o tom, že nemám přední zuby nejrovnější, nebo že mám na hlavě věčně vrabčí hnízdo.

Hlas K. K. mi tohle všechno připomněl, jako by mě strkala pod mikroskop. A moje oblečení stálo taky za houby. Věděl jsem to.

Co na tom? myslelo si něco ve mně. Ale když jsem stál před zrcadlem K. K., bylo těžké na sobě vidět něco dobrého.

„No tak, no tak,“ těšila mě K. K. „Co kdybychom zkusili… tohle.“

Luskla prsty a přes zrcadlo se přetáhla nebesky modrá záclona. Mihotala se jako látka na jejím stavu.

„Co vidíš?“ zeptala se K. K.

Podíval jsem se na tu modrou látku a netušil jsem, co myslí. „Já ne –“

Pak to změnilo barvy. Uviděl jsem sám sebe – odraz, ale zároveň to odraz nebyl. Tam na té látce se chvěla bezvadnější verze Percyho Jacksona – v padnoucím super oblečení, se sebejistým úsměvem. Zuby jsem měl rovné. Žádné uhry. Dokonale opálený. Atletičtější postava. Možná i o pár čísel vyšší. Byl jsem to já, ale bez chyb.

„Páni,“ vypravil jsem ze sebe.

„Chceš tohle?“ zeptala se K. K. „Nebo mám zkusili jiný –“

„Ne,“ zarazil jsem ji. „Tohle… tohle je bezva. Vážně dokážete –“

„Můžu ti poskytnout úplnou profesionální úpravu,“ slíbila K. K.

„A v čem je háček?“ zeptal jsem se. „Musím něco jako… držet nějakou zvláštní dietu?“

„Ale ne, je to úplně jednoduché,“ řekla K. K. „Spousta čerstvého ovoce, mírný cvičební program a samozřejmě… tohle.“

Přistoupila ke svému baru a naplnila sklenici vodou. Pak roztrhla pytlík nějakého rozpustného nápoje a nasypala ten červený prášek do vody. Směs začala zářit. Když to vyprchalo, vypadal nápoj jako normální jahodový mléčný koktejl.

„Jeden takový místo pravidelného jídla,“ prohlásila K. K. „Zaručuju ti, že výsledek uvidíš okamžitě.“

„Jak je to možné?“

Zasmála se. „Proč se na to ptát? Copak nechceš být dokonalý okamžitě?“

Kdesi vzadu v hlavě mě něco trápilo. „Proč tady v lázních nejsou žádní muži?“

„Ale jistěže tu jsou,“ ubezpečila mě K. K. „Už brzy se s nimi setkáš. Jenom zkus tu směs. Uvidíš.“

Podíval jsem se na modrou látku, na svůj odraz, a přitom ne svůj.

„No tak, Percy,“ napomínala mě K. K. „Nejtěžší část toho procesu úpravy je vzdát se kontroly. Musíš se rozhodnout: chceš věřit svému názoru na to, jak bys měl vypadat, nebo mému?“

Cítil jsem, jak mi v krku vyschlo. Slyšel jsem se říkat: „Vašemu.“

K. K. se usmála a podala mi sklenici. Zvedl jsem si ji k puse.

Chutnalo to tak, jak to vypadalo – jako jahodový mléčný koktejl. Skoro hned se ve mně rozlilo teplo. Nejprve příjemné, potom až bolavě horké, pronikavé, jako by ta směs ve mně vřela.

Zkroutil jsem se a pustil sklenku. „Co jste to… co se to děje?“

„Nedělej si starosti, Percy,“ řekla K. K. „Ta bolest pomine. Podívej se! Jak jsem slíbila. Okamžitý výsledek.“

Něco bylo špatně.

Záclona se rozplynula a já viděl v zrcadle, jak se mi zmenšují ruce, kroutí se, vyrůstají z nich dlouhé jemné drápky. Na tváři mi vyrazila srst, i pod trikem a všude, kde si to umíte představit. Zuby mi v puse nějak ztěžkly. Oblečení mi začínalo být velké, K. K. se zvětšovala – ne, to já jsem se scvrkával.

Pak jsem se najednou příšerně rychle ponořil do jeskyně tmavé látky. Byl jsem pohřben ve vlastním triku. Snažil jsem se utéct, ale popadly mě nějaké ruce – ruce velké jako já sám. Pokoušel jsem se křičet o pomoc, ale z pusy mi vycházelo jenom: „Kví, kví, kví!“

Ty obří ruce mě stiskly na břiše a zvedly mě do výšky. Bránil jsem se a kopal nohama a rukama, které mi připadaly hrozně krátké, a najednou jsem zděšeně zíral do obrovské tváře K. K. „Dokonalé!“ zaduněl její hlas. Poplašeně jsem se svíjel, ale ona mě jen chytila pevněji kolem srstnatého bříška. „Vidíš, Percy? Odemkl jsi své pravé já!“

Přidržela mě u zrcadla a z toho, co jsem uviděl, jsem se v hrůze zas rozpištěl: „Kví, kví, kví!“ Stála tam K. K., krásná a usměvavá, a držela načepýřeného tvora s výraznými předními zuby, s drobnými drápky a bílo-oranžovou kožešinou. Když jsem se pohnul, udělal to i ten chundelatý tvor v zrcadle. Byl jsem… byl jsem…

„Morčátko,“ promluvila K. K. „Krásné, že? Říká se jim taky guinejská prasátka. Muži jsou prasata, Percy Jacksone. Dřív jsem je proměňovala v opravdová prasata, ale byli tak smradlaví a velicí a obtížně se chovali. Nijak zvlášť se nelišili od toho, co byli dřív, vážně. Morčátka jsou mnohem praktičtější! A teď pojď a seznam se s ostatními muži.“

„Kvííí!“ protestoval jsem a snažil se ji poškrábat, ale K. K. mě stiskla tak pevně, že jsem málem ztratil vědomí.

„Nic takového, maličký,“ napomenula mě, „nebo tebou nakrmím sovy. Běž do klece jako hodný malý mazlíček. Když se budeš dobře chovat, zítra už můžeš být na cestě. Vždycky se najde nějaká školní třída, která potřebuje nové morčátko.“

Mozek mi pracoval stejně rychle jako drobounké srdíčko. Potřeboval jsem se dostat zpátky ke svému oblečení, které leželo na hromadě na zemi. Kdyby se mi to povedlo, mohl bych vytáhnout z kapsy Anaklusmos a… A co pak? Nedokázal bych pero otevřít. A i kdyby se mi to povedlo, stejně bych meč neudržel.

Bezmocně jsem se svíjel, když mě K. K. nesla ke kleci s morčaty a otvírala drátěné dveře.

„Seznam se s mými problémovými jedinci, Percy,“ vyzvala mě. „Nikdy z nich nebudou dobří mazlíčci do třídy, ale můžou tě leccos naučit. Většina z nich je v téhle kleci už tři sta let. Pokud s nimi nechceš zůstat napořád, navrhuju ti –“

Ozval se Annabethin hlas: „Slečno K. K.?“

K. K. starořecky zaklela. Zastrčila mě do klece a zavřela dveře. Kvičel jsem a škrábal o mříže, ale k ničemu to nebylo. Viděl jsem, jak K. K. rychle odkopla mé oblečení pod stav, zrovna když Annabeth vešla.

Málem jsem ji nepoznal. Měla na sobě hedvábné šaty bez rukávů jako K. K., jen byly bílé. Světlé vlasy měla čerstvě umyté a načesané a vyzdobené zlatými stužkami. A nejhorší ze všeho bylo to, že byla namalovaná. Nečekal jsem, že by se při něčem takovém nechala někdy přistihnout. Netvrdím, že nevypadala dobře. Vážně jí to slušelo. I kdybych dokázal něco říct kromě kví, kví, kví, nejspíš bych byl stejně celý zaražený. Ale zároveň na tom bylo něco úplně špatně. Prostě to nebyla Annabeth.

Rozhlédla se po pokoji a zamračila se. „Kde je Percy?“

Rozkvičel jsem se jako o život, ale zřejmě mě neslyšela.

K. K. se usmála. „Podstupuje právě jedno z mých ošetření, má drahá. Nemusíš se bát. Vypadáš báječně! Co říkáš na tu prohlídku?“

Annabeth se rozzářila. „Ta vaše knihovna je úžasná!“

„Ano, to je,“ souhlasila K. K. „Nejlepší znalosti uplynulých tří tisíciletí. Cokoli, co chceš studovat, cokoli, čím chceš být, má drahá.“

„Architektka?“

„Ale kde!“ ušklíbla se K. K. „Ty, má drahá, máš v sobě nadání pro kouzelnici. Stejně jako já.“

Annabeth o krok ustoupila. „Kouzelnici?“

„Ano, má drahá.“ K. K. zvedla ruku. V dlani se jí objevil plamen a tancoval jí na špičkách prstů. „Moje matka je bohyně kouzel. Poznám dceru Athény, jakmile ji uvidím. My dvě se od sebe tak moc nelišíme. Obě vyhledáváme vědomosti. Obě oceňujeme velikost. Ani jedna z nás nepotřebuje stát ve stínu mužů.“

„Já – já tomu nerozumím.“

Zase jsem zakvičel z plných plic, snažil jsem se přilákat Annabethinu pozornost, ale buď mě neslyšela, nebo si myslela, že ty zvuky nejsou důležité. Mezitím se z kotce trousila další morčata, aby si mě prohlédla. Nečekal bych, že morčata můžou vypadat výhružně, ale tahle ano. Bylo jich půl tuctu, měla špinavé kožichy a polámané zuby a slídivé červené oči. Byla ulepená od pilin a páchla, jako by tam opravdu trčela tři sta let a celou tu dobu jim nikdo nevyčistil klec.

„Zůstaň se mnou,“ přemlouvala právě K. K. Annabeth. „Studuj se mnou. Můžeš se přidat k našim lidem, stát se kouzelnicí, naučit se, jak podřizovat druhé vlastní vůli. Staneš se nesmrtelnou!“

„Ale –“

„Jsi příliš inteligentní, moje drahá,“ naléhala K. K. „Víš dobře, že se tomu hloupému táboru pro hrdiny nedá věřit. Kolik velkých ženských hrdinek mezi polokrevnými mi můžeš jmenovat?“

„Hm, Atalantu, Amélii Earhartovou –“

„Pfff! Všechnu slávu shrábnou vždycky muži.“ K. K. sevřela pěst a uhasila kouzelný plamen. „Pro ženy je jedinou cestou k moci kouzelnictví. Médea, Kalypsó, tohle byly silné ženy! A samozřejmě já. Největší ze všech.“

„Vy… K. K… Kirké!“

„Ano, má drahá.“

Annabeth couvla a Kirké se rozesmála. „Nemusíš se bát. Nechci ti ublížit.“

„Co jste provedla Percymu?“

„Jen jsem mu pomohla proměnit se do jeho pravé podoby.“

Annabeth se rozhlížela po pokoji. Konečně si všimla klece, mě, jak škrábu do mříží, a všech ostatních morčat namačkaných kolem. Vykulila oči.

„Zapomeň na něj,“ řekla Kirké. „Přidej se ke mně a uč se kouzlení.“

„Ale –“

„O tvého kamaráda bude dobře postaráno. Dopravíme ho do skvělého nového domova na pevnině. Děti v nějaké školce ho budou zbožňovat. A ty se zatím staneš moudrou a mocnou. Budeš mít všechno, po čem jsi kdy toužila.“

Annabeth na mě pořád hleděla, ale tvářila se zasněně. Civěla stejně jako já, když mě Kirké obloudila, abych vypil ten morčecí mléčný koktejl. Pištěl jsem a škrábal, snažil se ji varovat, aby se vzpamatovala, ale byl jsem úplně bezmocný.

„Nechte mě si to rozmyslet,“ zamumlala Annabeth. „Jenom… dejte mi minutku o samotě. Abych se mohla rozloučit.“

„Jistě, moje drahá,“ zavrkala Kirké. „Minutku! Ach… a abys měla absolutní soukromí…“ Máchla rukou a na okna se snesly železné mříže. Vyplula z pokoje a já slyšel, jak za ní zaklaply zámky ve dveřích.

Zasněný výraz se z Annabethiny tváře vytratil.

Pospíchala k mé kleci. „Fajn, který jsi ty?“

Kvičel jsem, ale to dělala i ostatní morčata. Annabeth se tvářila zoufale. Prohlížela pokoj a zahlédla, jak zpod stavu vykukuje okraj mých džínů.

Ano!

Vrhla se k nim a prohrabala mi kapsy.

Ale místo aby vytáhla pero, našla lahvičku Hermových multivitaminů a začala bojovat s uzávěrem.

Chtěl jsem na ni zaječet, že teď není čas brát doplněk ke stravě! Musí vytáhnout meč!

Vhodila si do pusy citrónovou žvýkačku, zrovna když se dveře rozletěly a vrátila se Kirké v doprovodu dvou pomocnic v kostýmcích.

„No,“ vzdychla Kirké, „taková minutka uběhne hrozně rychle. Jak mi odpovíš, má drahá?“

„Takhle,“ odsekla Annabeth a vytasila svůj bronzový nůž.

Kouzelnice ustoupila, ale její překvapení hned pominulo. Ušklíbla se. „Myslíš to vážně, holčičko, nůž proti mé magii? Je to moudré?“

Kirké se ohlédla na své pomocnice, které se usmívaly. Zvedly ruce, jako by se chystaly provést nějaké kouzlo.

Utíkej! chtěl jsem zakřičet na Annabeth, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit nic víc než hlodavčí zvuky. Ostatní morčata kvičela hrůzou a cupitala po kleci. Taky jsem měl nutkání zpanikařit a schovat se, ale musel jsem něco vymyslet! Nepřežil bych, kdybych přišel o Annabeth stejně jako o Tysona.

„Jakpak upravíme Annabeth?“ zamyslela se Kirké. „Něco malého a nevrlého… rejsek!“

Z prstů jí vyrazil modrý oheň a jako hadi se obtočit kolem Annabeth.

V hrůze jsem scéně přihlížel, ale nestalo se nic. Annabeth byla pořád Annabeth, jen ještě vzteklejší. Skočila ke Kirké a vrazila jí hrot svého nože pod krk. „Co kdybyste mě místo toho proměnila na pantera? Abych vám mohla zatnout drápy do krku!“

„Jak to?“ kňučela Kirké.

Annabeth zvedla mou lahvičku s vitaminy, aby ji čarodějnice viděly.

Kirké vztekle zavyla. „Proklínám Herma a ty jeho multivitaminy! To je mi ale móda! Nijak ti neprospějí.“

„Proměňte Percyho zpátky na člověka, nebo bude zle!“ nakázala Annabeth.

„Nemůžu!“

„Takže jste si o to řekla.“

Pomocnice Kirké popošly kupředu, ale jejich paní jim nařídila: „Zpátky! Je imunní vůči kouzlům, dokud ten zatracený vitamin nepřestane účinkovat.“

Annabeth přivlekla Kirké ke kleci, odkopla vršek a nasypala zbytek vitaminů dovnitř.

„Ne!“ zaječela Kirké.

Hnal jsem se po vitaminech jako první, ale všechna ostatní morčata vycupitala z úkrytu a zkoumala tu novou potravu.

Kousl jsem si poprvé a cítil jsem, jak uvnitř celý hořím. Hryzal jsem vitamin, až přestal vypadat tak veliký, pak se klec zmenšila a pak najednou prásk! Klec explodovala. Seděl jsem na podlaze, znovu jako člověk – nějakým zázrakem zpátky ve svém oblečení, díky bohům – společně se šesti dalšími chlápky. Všichni vypadali popletení, mrkali a vytřásali si dřevěné piliny z vlasů.

„Ne!“ zlobila se Kirké. „Ty tomu nerozumíš! Tihle jsou nejhorší!“

Jeden z mužů se postavil – byl to veliký chlap s dlouhou zacuchanou bradkou, černou jako uhel, a se zuby stejné barvy. Měl na sobě divné šaty z vlny a kůže, boty až po kolena a dost schlíplý klobouk. Ostatní muži byli oblečeni jednodušeji – v krátkých kalhotách a flekatých bílých košilích. Všichni byli bosí.

„Argggh!“ zařval ten kolos. „Co mi to ta čarodějnice provedla!“

„Ne!“ protestovala Kirké.

Annabeth zalapala po dechu. „Já vás poznávám! Jste Edward Teach, syn Arése?“

„No jasně, děvenko,“ zavrčel ten mohutný chlap. „Ale většinou mě nazývají Černovous! A tady je ta čarodějnice, která nás polapila, mládenci. Proženeme ji a pak si dopřeju pořádnou mísu celeru! Argggh!“

Kirké se dala do křiku. Spolu se svými pomocnicemi vyběhla z pokoje, pronásledována piráty.

Annabeth schovala nůž a upřela na mě svůj pohled.

„Díky…“ odmlčel jsem se. „Vážně je mi líto –“

Než jsem stačil vymyslet, jak se omluvit za to, že jsem byl takový idiot, objala mě a stejně rychle se zase odtáhla. „Jsem ráda, že z tebe není morče.“

„To já taky.“ Doufal jsem, že nejsem tak rudý, jak jsem si připadal.

Vypletla si zlaté stužky z vlasů.

„Pojď, chaluhový mozečku,“ řekla. „Musíme zmizet, dokud na nás Kirké nemá čas.“

Seběhli jsme dolů po svahu po terasách, kolem ječících lázeňských pracovníků a pirátů, plenících letovisko. Černovousovi muži připravovali bambusové louče na slavnost, házeli svazky bylin do bazénu a sráželi stoly se saunovými osuškami.

Připadal jsem si skoro provinile, že jsme ty divoké piráty osvobodili, ale říkal jsem si, že si zaslouží trochu zábavy, když tři sta let dřepěli v kleci.

„Kterou loď?“ zeptala se Annabeth, když jsme se dostali k molu.

Zoufale jsem se rozhlédl kolem. Nemohli jsme si zas vzít svou záchrannou veslici. Museli jsme se z ostrova dostat rychle, ale co jiného jsme mohli použít? Ponorku? Proudové letadlo? Nic z toho jsem řídit neuměl. A pak jsem to uviděl.

„Tamhle,“ řekl jsem.

Annabeth zamrkala. „Ale –“

„Dokážu to řídit.“

„Jak?“

Neuměl jsem to vysvětlit. Prostě jsem nějak věděl, že ta stará plachetnice je pro mě přesně to pravé. Popadl jsem Annabeth za ruku a táhl ji k třístěžňové lodi. Na přídi měla namalované jméno, které jsem měl rozluštit až později: Pomsta královny Anny.

„Argggh!“ zařval Černovous kdesi za námi. „Ti spratci se naloďují na mou loď. Chyťte je, mládenci!“

„Nestačíme odrazit včas!“ křičela Annabeth, když jsme lezli na palubu.

Rozhlédl jsem se kolem po beznadějné spleti plachtoví a lan. Na tři sta let staré plavidlo byla ta loď ve výborném stavu, ale stejně by padesátičlenné posádce trvalo několik hodin, než by ji vypravila na cestu. Několik hodin jsme neměli. Viděl jsem, jak piráti sbíhají po schodech, máchají loučemi a výhonky celeru.

Zavřel jsem oči a soustředil se na vlny olizující trup lodi, na oceánské proudy, na vítr všude kolem. Najednou se mi v hlavě vynořilo to správné slovo.

„Záďový stěžeň!“ vyjekl jsem.

Annabeth se na mě podívala, jako bych se zbláznil, ale v příští vteřině se vzduch naplnil hvízdáním napínaných provazů, roztahujících se plachet a skřípotem dřevěných kladek.

Annabeth se přikrčila, jak jí nad hlavou prosvištělo jakési lano, a pevně objala stěžeň. „Percy, jak…“

Odpověď jsem neměl, ale cítil jsem, jak na mě loď reaguje, jako by to byl kus mého těla. Přinutil jsem plachty vytáhnout se tak snadno, jako bych natáhl ruku. Přiměl jsem kormidlo, aby se otáčelo.

Pomsta královny Anny se odrazila od mola, a když piráti dorazili k vodě, byli jsme už na cestě a pluli jsme do Moře nestvůr.