Třináctá kapitola

ANNABETH SE SNAŽÍ

DOPLAVAT DOMŮ

K

onečně jsem objevil něco, v čem jsem byl vážně dobrý.

Pomsta královny Anny reagovala na každý můj povel. Věděl jsem, která lana napnout, které plachty vytáhnout, kterým směrem kormidlovat. Brázdili jsme vlny rychlostí, kterou jsem odhadoval na deset uzlů. Dokonce jsem chápal, jak je to rychle. Na plachetní loď to bylo sakra rychle.

Všechno to působilo dokonale – vítr ve tváři, vlny lámající se o příď.

Ale když jsme teď byli mimo nebezpečí, dokázal jsem myslet jenom na to, jak mi chybí Tyson a jak velkou starost mám o Grovera.

Nedokázal jsem se přenést přes to, jak strašně jsem to zpackal na ostrově kouzelnice Kirké. Kdyby nebylo Annabeth, byl bych ještě hlodavec a schovával se v kotci s bandou roztomilých huňatých pirátů. Myslel jsem na to, co řekla Kirké: Vidíš, Percy? Odemkl jsi své pravé já!

Pořád jsem si připadal proměněný. Nejen proto, že jsem měl najednou strašnou chuť na hlávkový salát.

Připadal jsem si nesvůj, jako by do mě přešel ten instinkt vyděšeného malého zvířátka. Nebo tam možná byl odjakživa. To mě fakt trápilo.

Pluli jsme celou noc.

Annabeth se snažila a pomáhala mi držet hlídky, ale plachtění jí nesedělo. Po několika hodinách kolébání sem a tam měla tvář zelenou jako barva pomazánky z avokáda a šla si dolů lehnout na visuté lůžko.

Pozoroval jsem obzor. Několikrát jsem zahlédl nestvůry. Do měsíčního světla vyrazil sloupec vody vysoký jako mrakodrap. Po vlnách klouzala řada zelených ostnů – ten tvor byl možná třicet metrů dlouhý, nějaký plaz. Vlastně jsem to ani nechtěl vědět.

Jednou jsem uviděl nereidky, zářící ženské duchy moře. Zkoušel jsem na ně mávat, ale zmizely do hlubin a já ani netušil, jestli mě viděly, nebo ne.

Někdy po půlnoci vyšla Annabeth na palubu. Zrovna jsme míjeli jakýsi ostrov s kouřící sopkou. Moře kolem pobřeží bublalo a vypařovalo se.

„Jedna z Héfaistových dílen,“ řekla Annabeth. „Tam vyrábí ty svoje kovové nestvůry.“

„Jako třeba bronzové býky?“

Přikývla. „Obepluj to. Velkým obloukem.“

Nemusela mi to říkat dvakrát. Vyhnuli jsme se ostrovu a brzy z něj zůstala jen rudá skvrna kouře za námi.

Podíval jsem se na Annabeth. „Ten důvod, proč tak nesnášíš kyklopy… ta historka o tom, proč doopravdy umřela Thalia. Co se stalo?“

Bylo těžké v té tmě rozeznat, jak se tváří.

„No, asi si to zasloužíš vědět,“ ozvala se konečně. „Tu noc, kdy nás Grover doprovázel do tábora, se spletl a párkrát špatně zabočil. Vzpomínáš si, jak ti to jednou říkal?“

Přikývl jsem.

„No, tak ta nejhorší odbočka vedla do doupěte jednoho kyklopa v Brooklynu.“

„V Brooklynu jsou kyklopové?“ zeptal jsem se.

„Nevěřil bys, kolik jich tam je, ale o to nejde. Tenhle kyklop nás napálil. Povedlo se mu nás rozdělit v chodbách jednoho starého domu ve Flatbushi. A kyklop dokáže napodobit každý hlas, Percy. Přesně jako Tyson na palubě Princezny Andromedy. Přilákal nás jednoho po druhém. Thalia si myslela, že jde zachránit Luka. Luke měl pocit, že mě slyší křičet o pomoc. A já… já byla sama potmě. Bylo mi sedm. Nedokázala jsem ani trefit k východu.“

Odhrnula si vlasy z tváře. „Vzpomínám si, jak jsem našla hlavní pokoj. Všude po zemi se tam válely kosti. A Thalia, Luke i Grover byli svázaní, v pusách měli roubíky a viseli ze stropu jako uzené šunky. Kyklop zrovna rozdělával uprostřed pokoje oheň. Vytáhla jsem nůž, ale uslyšel mě. Obrátil se a usmál se. Nějak znal hlas mého otce. Myslím, že mi to prostě vysál z hlavy. Řekl: ‚No tak, Annabeth, neboj se. Mám tě rád. Můžeš tady zůstat se mnou. Můžeš tu zůstat navždycky.‘“

Otřásl jsem se. Vyprávěla to tak, že i teď – po šesti letech – mě to děsilo víc než všechny duchařské historky, jaké jsem kdy slyšel. „Cos udělala?“

„Bodla jsem ho do nohy.“

Zíral jsem na ni. „Děláš si legraci? Bylo ti sedm a bodla jsi dospělého kyklopa do nohy?“

„No, vždyť by mě jinak zabil. Ale překvapila jsem ho. Měla jsem zrovna čas doběhnout k Thalii a rozříznout jí provazy na rukách. A pak už se o všechno ostatní postarala ona.“

„Jasně, ale stejně… bylas fakt statečná, Annabeth.“

Zavrtěla hlavou. „Málem jsme to nepřežili. Pořád ještě mám noční můry, Percy. O tom, jak ten kyklop mluvil tátovým hlasem. Kvůli němu nám trvalo tak dlouho dostat se do tábora. Všechny nestvůry, které nás pronásledovaly, nás mezitím stačily dohnat. To kvůli tomu Thalia umřela. Kdyby nebylo toho kyklopa, ještě by dnes žila.“

Seděli jsme na palubě a pozorovali, jak na noční obloze vychází Héraklovo souhvězdí.

„Běž dolů,“ řekla mi Annabeth. „Potřebuješ si taky odpočinout.“

Přikývl jsem. Víčka mi padala únavou. Ale když jsem se dostal dolů a našel si postel, trvalo mi dlouho, než jsem usnul. Pořád jsem myslel na tu Annabethinu historku. Uvažoval jsem o tom, jestli bych měl na jejím místě dost odvahy vydat se na tuhle výpravu, plout přímo k doupěti dalšího kyklopa.

O Groverovi se mi nezdálo.

Místo toho jsem zjistil, že jsem zase v Lukově salonu na palubě Princezny Andromedy. Závěsy měl roztažené. Venku byla noc. Ve vzduchu vířily stíny. Všude kolem šeptaly hlasy – duše mrtvých.

Dej si pozor, šeptaly. Léčky. Podvody.

Kronův zlatý sarkofág lehce zářil – jediný zdroj světla v pokoji.

Vyděsil mě chladný smích. Připadalo mi, že přichází z hloubky několika mil pod lodí. Ty nemáš odvahu, mladíčku. Nemůžeš mě zastavit.

Věděl jsem, co musím udělat. Musel jsem otevřít tu rakev.

Vytasil jsem Anaklusmos. Duchové kolem mě zavířili jako tornádo. Dej si pozor!

Srdce mi bušilo. Nedokázal jsem přimět nohy k pohybu, ale musel jsem Krona zastavit. Musel jsem zničit to v té rakvi, ať to bylo cokoliv.

Pak vedle mě promluvila nějaká dívka: „No, chaluhový mozečku?“

Ohlédl jsem se, myslel jsem, že uvidím Annabeth, ale ta dívka nebyla Annabeth. Měla pankáčské oblečení a stříbrné řetězy na zápěstích, černé vlasy jako dráty, tmavě podmalované pronikavé modré oči a spoustu pih na nose. Vypadala povědomě, ale netušil jsem, proč.

„No?“ zeptala se. „Chceme ho zastavit, nebo ne?“

Nemohl jsem odpovědět. Nedokázal jsem se pohnout.

Ta holka obrátila oči ke stropu. „Fajn. Nech to na mně.“

Poplácala se po zápěstí a stříbrné řetězy se proměnily – vyrovnaly se a roztáhly do mohutného štítu. Byl stříbrný a bronzový a uprostřed vystupovala obrovská tvář Medúzy. Vypadala jako posmrtná maska, jako by se do kovu obtiskla pravá hlava Gorgony. Nevěděl jsem, jestli je to tak, nebo jestli by mě ten štít mohl vážně proměnit na kámen, ale radši jsem se díval jinam. Už jen z toho, že jsem byl blízko něj, mě mrazilo strachem. Připadalo mi, že v opravdovém boji by byl nositel toho štítu skoro neporazitelný. Každý nepřítel s kouskem rozumu by se obrátil a utekl.

Ta dívka vytasila meč a postoupila k sarkofágu. Stínoví duchové se před ní rozestupovali, rozlétli se před děsivou aurou jejího štítu.

„Ne,“ zkusil jsem ji varovat.

Ale neposlechla mě. Kráčela si to přímo k sarkofágu a odsunula zlaté víko.

Chvíli jen tak stála a shlížela na to, co bylo v bedně. Rakev začínala zářit.

„Ne.“ Dívce se chvěl hlas. „To není možné.“

Z hloubek oceánu se Kronos zasmál tak hlasitě, že se celá loď otřásla.

„Ne!“ vyjekla dívka, ze sarkofágu vyrazilo zlaté světlo a spolklo ji.

„Ach!“ Prudce jsem se posadil ve visutém lůžku.

Annabeth se mnou třásla. „Percy, měl jsi zlý sen. Musíš vstát.“

„Co-co je?“ Protíral jsem si oči. „Co se děje?“

„Země,“ oznámila mi zachmuřeně. „Blížíme se k ostrovu Sirén.“

Stěží jsem ten ostrov před námi rozeznal – byla to jenom tmavá skvrna v mlze.

„Chci, abys pro mě něco udělal,“ řekla Annabeth. „Ty Sirény… brzo se octneme v dosahu jejich zpěvu.“

Vzpomínal jsem si na historky o Sirénách. Zpívaly tak sladce, že svými hlasy námořníky okouzlily a vlákaly je do smrtelné pasti.

„Jasně,“ ujistil jsem ji. „Můžeme si prostě ucpat uši. V podpalubí je velký soudek vosku –“

„Já je chci slyšet.“

Zamrkal jsem. „Proč?“

„Říká se, že Sirény zpívají pravdu o tom, po čem člověk touží. Vyprávějí ti věci, které si o sobě ani neuvědomuješ. To proto je to tak kouzelné. Pokud přežiješ… zmoudříš. Chci je slyšet. Jak často dostanu takovou příležitost?“

Od většiny jiných lidí by mi to nedávalo smysl. Ale Annabeth byla prostě Annabeth – no, když se někdo prokousává knížkami o starořecké architektuře a hltá dokumenty na historickém kanálu v televizi, soudil jsem, že ho můžou lákat i Sirény.

Svěřila se mi se svým plánem. Neochotně jsem jí pomohl se připravit.

Jakmile jsme měli na dohled skalnaté pobřeží ostrova, nařídil jsem jednomu provazu, aby se ovinul Annabeth kolem pasu a připoutal ji k přednímu stěžni.

„Nerozvazuj mě,“ řekla, „ať se stane, co chce, i kdybych nevímjak žebrala. Budu chtít skočit přímo přes palubu a utopit se.“

„Chceš mě navnadit?“

„Haha.“

Slíbil jsem, že ji pohlídám. Pak jsem vzal dva velké kusy vosku, uhnětl z nich ucpávky a nacpal si je do uší.

Annabeth se snažila potlačit úsměv, když mě spatřila s ucpávkami v uších. Zašklebil jsem se na ni a obrátil se ke kormidlu.

To ticho bylo příšerné. Neslyšel jsem nic, jen hučení krve v hlavě. Jak jsme se blížili k ostrovu, zvedaly se z mlhy zubaté skály. Nutil jsem Pomstu královny Anny, aby se jim vyhýbala. Kdybychom připluli blíž, rozřezaly by nám trup lodi na kousky.

Ohlédl jsem se. Zpočátku vypadala Annabeth úplně normálně. Pak se začala tvářit popleteně. Vyvalila oči.

Napínala se v provazech. Volala mě jménem – to jsem jí dokázal odečíst ze rtů. Její výraz byl jasný: chtěla pryč. Tohle je otázka života a smrti. Musím ji pustit z těch provazů hned teď.

Vypadala tak utrápeně, že bylo těžké ji neosvobodit.

Přinutil jsem se dívat jinam. Popohnal jsem Pomstu královny Anny, aby plula rychleji.

Pořád jsem z toho ostrova moc neviděl – jenom mlhu a skály – ale po vodě plavaly kusy dřeva a laminátů, trosky starých lodí, dokonce i pár nafukovacích polštářků z letadel.

Jak může hudba přimět tolik živých, aby změnili kurz? Teda, jasně, znal jsem pár hitovek, při kterých se mi chtělo vyskočit z okna, ale stejně… O čem tak mohly ty Sirény zpívat?

Na jednu nebezpečnou chvilku jsem rozuměl Annabethině zvědavosti. Svádělo mě to vytáhnout si ucpávky z uší, jen abych poznal tu píseň. Cítil jsem hlasy Sirén, vibrovaly v trámech lodi, pulzovaly mi v hlavě spolu s hukotem krve.

Annabeth mě úpěnlivě prosila, abych ji vysvobodil. Po tvářích se jí koulely slzy. Napínala se v provazech, jako by jí bránily ve všem, o co stála.

Jak můžeš být tak surový? jako by mi říkala. Myslela jsem, že jsi můj kamarád.

Nasupeně jsem hleděl na mlžný ostrov. Chtělo se mi otevřít meč, ale nebylo s kým bojovat. Copak se dá bojovat s písní?

Ze všech sil jsem se snažil nepodívat se na Annabeth. Dařilo se mi to asi tak pět minut.

To byla má největší chyba.

Když už jsem to nemohl dál vydržet, ohlédl jsem se a našel… hromádku odříznutých provazů. Prázdný stožár. Na palubě ležel Annabethin bronzový nůž. Nějak se jí povedlo se zkroutit a chytit ho do ruky. Úplně jsem zapomněl ji odzbrojit.

Pospíchal jsem na bok lodi a uviděl ji. Jako šílená se plácala k ostrovu, vlny ji nesly přímo k rozeklaným skalám.

Křičel jsem na ni, ale pokud mě slyšela, nebylo to k ničemu. Byla jako v transu, plavala vstříc smrti.

Ohlédl jsem se na kormidlo a křikl: „Zůstaň!“

Pak jsem skočil přes palubu.

Zajel jsem do vody a přiměl proudy, aby se kolem mě stočily a vytvořily prudký příval, který mě vrhl kupředu.

Vynořil jsem se na hladinu a zahlédl Annabeth, ale chytila ji vlna a hodila ji mezi dva skalní zuby, ostré jako břitvy.

Neměl jsem jinou možnost. Vrhl jsem se za ní.

Ponořil jsem se pod ztroskotaný trup nějaké jachty, prokličkoval sbírkou plovoucích kovových koulí na řetězech, až pak mi došlo, že jsou to miny. Musel jsem vynaložit veškerou vládu nad vodou, aby mě nerozmačkala o skály a abych se nezamotal do sítí ostnatého drátu napnutého hned pod hladinou.

Proletěl jsem mezi dvěma skalními zuby a ocitl se v zálivu tvaru půlměsíce. Voda byla přecpaná ještě větší spoustou skalisek a vraků lodí a plovoucích min. Pláž pokrýval černý sopečný písek.

Zoufale jsem se rozhlédl kolem po Annabeth.

Byla tam.

Naštěstí nebo naneštěstí uměla dobře plavat. Podařilo se jí dostat se přes miny a skály. Byla už málem na té černé pláži.

Pak se mlha rozjasnila a já je uviděl – Sirény.

Představ si hejno supů velikosti člověka – se špinavými černými pery, šedými drápy a vrásčitými růžovými krky. A teď si na těch krcích představ lidské hlavy, ale takové, které se neustále proměňují.

Neslyšel jsem je, ale viděl jsem, že zpívají. Jak se jim pusy hýbaly, tváře se jim měnily na lidi, které jsem znal – na mámu, Poseidóna, Grovera, Tysona, Cheiróna. Na všechny lidi, které jsem chtěl vidět ze všeho nejvíc. Konejšivě se usmívali a zvali mě dál. Ale v každé podobě, kterou Sirény nabraly, měly mastné huby, špinavé od zbytků starých jídel. Jako supi se krmily přímo tlamami a nevypadalo to, že by chodily do podniku Obří koblihy.

Annabeth plavala k nim.

Věděl jsem, že jí nesmím dovolit vyjít z vody. Moře byla má jediná výhoda. Vždycky mě nějak ochránilo. Vyrazil jsem kupředu a popadl jsem ji za kotník.

Jakmile jsem se jí dotkl, projel mi celým tělem otřes, uviděl jsem Sirény tak, jak je musela vidět Annabeth.

Na piknikové dece v Central Parku seděli tři lidé. Před sebou měli rozloženou hostinu. Poznal jsem Annabethina otce podle fotek, které mi ukázala – světlovlasý sportovní chlapík po čtyřicítce. Držel se za ruce s krásnou ženou, která se hodně podobala Annabeth. Byla pohodlně oblečená – v džínách a džínové košili a sportovních botách – ale nějak z ní vyzařovala síla. Věděl jsem, že se dívám na bohyni Athénu. Vedle nich seděl nějaký mladík… Luke.

Celá ta scéna zářila teplým nažloutlým světlem. Všichni tři si povídali a smáli se, a když uviděli Annabeth, rozzářily se jim nadšeně tváře. Annabethina máma a táta k ní natáhli ruce. Luke se usmál a naznačil Annabeth, aby si sedla vedle něj – jako by ji nikdy nezradil, jako by byl pořád jejím kamarádem.

Za stromy Central Parku se tyčilo panoráma města.

Zadržel jsem dech, protože to byl Manhattan, ale zároveň to nebyl Manhattan. Byl úplně přestavěný z oslnivého bílého mramoru, větší a velkolepější než dřív – se zlatými okny a zahradami na střechách. Bylo to lepší než New York. Lepší než hora Olymp.

Okamžitě jsem věděl, že to všechno navrhla Annabeth. Byla architektkou celého nového světa. Dala zas dohromady své rodiče. Zachránila Luka. Dokázala všechno, co kdy chtěla.

Pořádně jsem zamrkal. Když jsem otevřel oči, viděl jsem jenom Sirény – rozčepýřené supy s lidskými obličeji připravené nakrmit se další obětí.

Stáhl jsem Annabeth zpátky do příboje. Neslyšel jsem ji, ale odhadoval jsem, že ječí. Kopala mě do obličeje, ale držel jsem ji dál.

Přiměl jsem proudy, aby nás odnesly do zálivu. Annabeth do mě tloukla pěstmi a kopala mě, takže se mi dost těžko soustředilo. Mlátila sebou tak, že jsme málem narazili do plovoucí miny. Nevěděl jsem, co mám dělat. Pokud se mnou bude dál bojovat, nikdy se nedostanu zpátky na loď živý.

Ponořili jsme se pod hladinu a Annabeth se přestala prát. Zatvářila se popleteně. Pak se nám hlavy vynořily na povrch a ona se zase začala bránit.

Ta voda! Zvuk se pod hladinou moc dobře nešíří. Kdybych ji dokázal udržet dost dlouho dole, mohl bych kouzlo té hudby prolomit. Jistě, Annabeth by nemohla dýchat, ale to mi v tu chvíli připadalo jako menší problém.

Popadl jsem ji kolem pasu a nařídil vlnám, aby nás stáhly dolů.

Vyrazili jsme do hlubin – tři metry, šest metrů. Věděl jsem, že musím dát pozor, protože vydržím mnohem větší tlak než Annabeth. Bojovala a lapala po dechu a kolem nás stoupaly bubliny.

Bubliny.

Byl jsem zoufalý. Musel jsem udržet Annabeth při životě. Představil jsem si všechny bubliny v moři – neustále se pěnícím, vlnícím se. Představoval jsem si, jak se ty kousky vzduchu spojí a stáhnou se ke mně.

Moře mě poslechlo. Následoval bílý příval, po celém těle mě zalechtalo, a když jsem zase něco uviděl, ocitli jsme se s Annabeth ve velké bublině vzduchu. Do vody nám trčely jenom nohy.

Lapala po dechu a kašlala. Celé tělo se jí otřásalo, ale když se na mě podívala, věděl jsem, že kouzlo bylo prolomeno.

Začala brečet – myslím příšerně brečet, až usedalo srdce. Položila si mi hlavu na rameno a já ji držel.

Kolem se shromažďovaly ryby a civěly na nás – hejno barakud, pár zvědavých marlinů.

Zmizte! nařídil jsem jim.

Odplavaly, ale řekl bych, že dost neochotně. Přísahal bych, že vím, co mají za lubem. Chystaly se vypustit do moře drby o synovi Poseidóna a nějaké holce na dně zálivu Sirén.

„Dostanu nás zpátky na loď,“ řekl jsem Annabeth. „V pohodě. Jenom se drž.“

Annabeth přikývla, aby mi dala najevo, že už je na tom líp, pak něco zamumlala, ale kvůli tomu vosku v uších jsem ji neslyšel.

Přiměl jsem proud, aby naváděl naši divnou malou vzduchovou ponorku mezi útesy a ostnatým drátem zpátky k trupu Pomsty královny Anny, která udržovala pomalý a stabilní kurz směrem od ostrova.

Drželi jsme se pod vodou a sledovali jsme loď, dokud jsem neusoudil, že jsme se dostali mimo doslech Sirén. Pak jsem se vynořil a vzduchová bublina praskla.

Nařídil jsem provazovému žebříku, aby se spustil z boku lodi, a vyšplhali jsme na palubu.

Nechal jsem si špunty v uších, jenom tak pro jistotu. Pluli jsme, dokud nebyl ostrov úplně z dohledu. Annabeth seděla zachumlaná v dece na přední palubě. Konečně zvedla hlavu, omámená a smutná a jen pusou naznačila: Už můžeš.

Vytáhl jsem si ucpávky. Žádný zpěv nebyl slyšet. Odpoledne bylo tiché až na zvuk vln narážejících na trup lodi. Mlha se proměnila na modré nebe, jako by ostrov Sirén nikdy neexistoval.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se. Sotva jsem to řekl, došlo mi, jak to zní pitomě. Jistěže nebyla v pořádku.

„Neuvědomila jsem si to,“ zamumlala.

„Co?“

Její oči měly stejnou barvu jako mlha nad ostrovem Sirén. „Jak silné může být to vábení.“

Nechtěl jsem přiznat, že jsem viděl, co jí Sirény slibovaly. Připadal jsem si jako nějaký šmírák. Ale připadalo mi, že to Annabeth musím říct.

„Viděl jsem, jak jsi přestavěla Manhattan,“ pověděl jsem jí. „A Luka a tvoje rodiče.“

Začervenala se. „Tys to viděl?“

„Jak ti Luke řekl tam na Princezně Andromedě, že bys mohla začít budovat svět od začátku… to tě vážně dostalo, co?“

Přitáhla si deku k sobě. „Moje osudová chyba. To mi ukázaly Sirény. Moje osudová chyba je hubris.“

Zamrkal jsem. „Ta hnědá věc, co se maže na vegetariánské sendviče?“

Obrátila oči k nebi. „Ne, chaluhový mozečku. To je hummus. Hubris je horší.“

„Co může být horší než hummus?“

„Hubris znamená vražednou pýchu, Percy. Když si myslíš, že zvládneš věci líp než kdokoliv jiný… dokonce než bohové.“

„A ty si tak připadáš?“

Sklopila oči. „Neříkáš si někdy, že je svět vážně podělaný? Co kdybychom ho mohli postavit znova úplně od začátku? Žádné další války. Žádní bezdomovci. Žádná povinná četba přes prázdniny.“

„To zní dobře.“

„Já vím, že Západ představuje spoustu nejlepšího, co kdy lidé udělali – to proto ten oheň pořád hoří. To proto je tu pořád Olymp. Ale někdy člověk prostě vidí to špatné, víš? A začne uvažovat stejně jako Luke: ‚Kdybych dokázal tohle všechno zničit, mohl bych to pak udělat líp.‘ Necítil jsi někdy něco takového? Jako že ty bys řídil svět líp?“

„Ehm… ne. Kdybych já řídil svět, tak by to byl horor.“

„Tak to máš štěstí. Hubris není tvoje osudová chyba.“

„A co je?“

„Já nevím, Percy, ale každý hrdina nějakou má. Pokud ji nenajdeš a nenaučíš se ji ovládat… no, neříká se jí ‚osudová‘ pronic zanic.“

Uvažoval jsem o tom. Nijak zvlášť mě to nenadchlo.

Taky jsem si všiml, že Annabeth moc nemluvila o těch osobních věcech, které by mohla změnit – jako dát rodiče zase dohromady, nebo zachránit Luka. Chápal jsem to. Nechtěl jsem přiznat, kolikrát jsem sám snil o tom, že bych zařídil, aby rodiče zase žili spolu.

Představil jsem si mámu, samotnou v našem bytečku v Upper East Side. Snažil jsem se vzpomenout si na vůni jejích modrých vaflí v kuchyni. Připadalo mi to hrozně daleko.

„Takže to stálo za to?“ zeptal jsem se Annabeth. „Cítíš se teď… moudřejší?“

Zahleděla se někam do dálky. „Nevím jistě. Ale my musíme zachránit tábor. Pokud nezastavíme Luka…“

Nemusela ani mluvit dál. Pokud Lukův způsob myšlení lákal i Annabeth, těžko říct, kolik dalších polokrevných by se k němu mohlo připojit.

Myslel jsem na sen o dívce a o tom zlatém sarkofágu. Netušil jsem, co to znamená, ale měl jsem pocit, že něco nechápu. Něco hrozného, co Kronos plánuje. Co ta holka viděla, když otevřela víko rakve?

Annabeth najednou vyvalila oči. „Percy.“

Obrátil jsem se.

Před námi byla další skvrna země – ostrov tvaru sedla se zalesněnými kopci a bílými plážemi a zelenými loukami – přesně takový jsem viděl ve snech.

Můj námořní smysl mi to potvrdil. Třicet stupňů jednatřicet minut severní šířky, sedmdesát pět stupňů dvanáct minut západní délky.

Dorazili jsme do kyklopova domova.