Čtrnáctá kapitola

POTKÁME

OVCE ZÁHUBY

K

dyž se řekne „ostrov nestvůr“, vybavíš si drsné skály a kosti rozházené po pobřeží jako na ostrově Sirén.

Kyklopův ostrov nebyl nic takového. Chci říct, jasně, byl tam provazový žebřík přes propast, což nevěstilo nic dobrého. Klidně bys tam mohl vyvěsit billboard s nápisem TADY ŽIJE NĚCO STRAŠLIVÉHO. Ale jinak to místo vypadalo jako na pohlednici z Karibiku: zelená pole, tropické ovocné stromy a bílé pláže. Jak jsme pluli k pobřeží, nadechla se Annabeth sladkého vzduchu. „Rouno,“ řekla.

Přikývl jsem. Ještě jsem rouno neviděl, ale už jsem cítil jeho sílu. Uvěřil jsem, že uzdraví všechno, dokonce i otrávený Thaliin strom. „Neumře ostrov, když ho odneseme?“

Annabeth zavrtěla hlavou. „Vybledne. Bude zas vypadat tak, jak by vypadal normálně.“

Připadal jsem si trochu provinile, že se chystáme zničit takový ráj, ale připomínal jsem si, že nemáme na vybranou. Tábor polokrevných je v maléru. A Tyson… Tyson by byl ještě s námi, kdyby nebylo té výpravy.

Na louce na dně strže se popásalo několik tuctů ovcí. Vypadaly dost mírumilovně, ale byly veliké – asi jako hroši. Hned za nimi se táhla stezka, která vedla nahoru do kopců. Na jejím vršku, u okraje kaňonu, stál mohutný dub, který jsem viděl ve snech. Ve větvích se mu lesklo něco zlatého.

„Je to hrozně lehké,“ zamyslel jsem se. „To tam jenom tak vylezeme a sebereme si to?“

Annabeth přimhouřila oči. „Měl by tu být nějaký hlídač. Nějaký drak nebo…“

V tu chvíli se z křoví vynořil jelen. Vyklusal na louku, nejspíš hledal trávu k jídlu, když tu najednou všechny ovce zabečely a vrhly se na něj. Seběhlo se to tak rychle, že jelen zavrávoral a ztratil se v moři vlny a dusajících kopyt.

Vzduchem létala tráva a chumáče srsti.

O vteřinku později se všechny ovce rozešly, vrátily se k mírumilovnému popásání jako předtím. Tam, kde byl jelen, teď ležela hromádka jasně bílých kostí.

Vyměnili jsme si s Annabeth pohledy.

„Jsou jako pirani,“ poznamenala.

„Pirani v kožiše. Jak se tam –“

„Percy!“ zalapala po dechu Annabeth a popadla mě za ruku. „Podívej.“

Ukázala dolů na pláž, hned pod louku s ovcemi. Na mělčině tam ležela vytažená loďka… další záchranný člun z konfederační lodi Birmingham.

Usoudili jsme, že se přes ty masožravé ovce v žádném případě nedostaneme. Annabeth se chtěla proplížit po stezce s nasazenou čepicí neviditelnosti a popadnout rouno, ale nakonec jsem ji přesvědčil, že by se něco mohlo pokazit. Ovce by ji mohly vycítit. Mohl by se objevit další hlídač. Prostě něco. A kdyby se to stalo, byl bych daleko a nemohl jí pomoct.

Kromě toho, náš první úkol bylo najít Grovera a toho, kdo připlul na té lodi – pokud ovšem prošel přes ovce. Byl jsem moc nervózní na to, abych řekl, že jsem tajně doufal… že by Tyson mohl být naživu.

Přivázali jsme Pomstu královny Anny na zadní straně ostrova, kde se útesy zdvihaly dobrých šedesát metrů vysoko. Počítal jsem, že tam loď nebude tolik vidět.

Vypadalo to, že by se ty skály daly zlézt, ale jen těžko – asi tak jako lávová stěna u nás v táboře. Aspoň tam ale nebyly ovce. Doufal jsem, že Polyfémos nechová i masožravé horské kozy.

Přiveslovali jsme v záchranném člunu k okraji skali a vydali se nahoru, hodně pomalu. Annabeth šla první, protože byla lepší lezkyní.

Měli jsme namále jenom tak šestkrát nebo sedmkrát, což mi připadalo jako docela slušný výkon. Jednou jsem se špatně chytil a zjistil jsem, že visím za jednu ruku z převisu asi tak pět metrů nad skalnatým příbojem. Ale objevil jsem další záchyt a lezl dál. Za minutu Annabeth došlápla na kluzký mech a ujela jí noha. Naštěstí našla jinou oporu a stoupla si na ni. Naneštěstí ta opora byl zrovna můj obličej.

„Pardon,“ zamumlala.

„To nic,“ zavrčel jsem, i když jsem nikdy netoužil poznat, jak chutná Annabethina teniska.

Nakonec, když už mi připadalo, že mám v prstech roztavené olovo a svaly na pažích se mi vyčerpáním třásly, vyvlekli jsme se přes vršek útesu a zhroutili se tam.

„Uf,“ ulevil jsem si.

„Jau,“ zasténala Annabeth.

„Grrr!“ zařval nějaký další hlas.

Kdybych nebyl tak unavený, vyskočil bych dalších šedesát metrů vysoko. Bleskurychle jsem se obrátil, ale neviděl jsem, kdo to řval.

Annabeth mi připlácla ruku na pusu a ukázala dopředu.

Skalní převis, na kterém jsme seděli, byl užší, než jsem si uvědomil. Na protější straně klesal a právě odtamtud přicházel ten hlas – ozýval se přímo pod námi.

„Ty jsi ale divoká!“ zahulákal hluboký hlas.

„Tak se pojď bít!“ Byl to hlas Clarisse, to bylo jasné. „Vrať mi můj meč a já s tebou budu bojovat!“

Nestvůra zaburácela smíchem.

Annabeth a já jsme se připlížili k okraji. Ocitli jsme se přímo nad vchodem do kyklopovy jeskyně. Pod námi stáli Polyfémos a Grover, pořád ve svatebních šatech. Clarisse byla svázaná, visela hlavou dolů nad kotlem vařící vody. Napůl jsem doufal, že tam pod námi uvidím i Tysona. Sice by mu hrozilo nebezpečí, ale aspoň bych věděl, že žije. Ale nebylo po něm ani stopy.

„Hmmm,“ uvažoval Polyfémos. „Sežrat tu chvástavou holku hned, nebo počkat na svatební hostinu? Co myslí moje nevěsta?“

Obrátil se na Grovera, který couvl a skoro zakopl o hotovou svatební vlečku. „Ach, ehm, já zrovna teď nemám hlad, drahý. Možná –“

„Řekls nevěsta?“ zajímala se Clarisse. „Kdo – Grover?“

Annabeth vedle mě zamumlala: „Drž klapačku. Prosím, ať je zticha.“

Polyfémos se zamračil. „Jaký ‚Grover‘?“

„Satyr!“ vykřikla Clarisse.

„Ach!“ vyjekl Grover. „Chuděrce se vaří mozeček z té horké vody. Sundej ji, drahý!“

Polyfémos přivřel víčko přes zlověstné mléčné oko, jako by se pokoušel změřit si Clarisse jasněji.

Kyklop byl napohled ještě horší, než vypadal ve snech. Trochu proto, že jeho zatuchlý puch byl teď blíž a útočil na nás přímo. A trochu proto, že byl oblečený ve svatebních šatech – hrubé skotské sukni a plédu přes rameno, spíchnutého z pastelově modrých smokingů. Jako kdyby svlékl celou svatební společnost.

„Jaký satyr?“ zeptal se Polyfémos. „Satyrové jsou dobré jídlo. Tys mi přivedla satyra?“

„Ne, ty obří idiote!“ vykřikla Clarisse. „Tenhle satyr! Ten v těch svatebních šatech!“

Nejradši bych zakroutil Clarisse krkem, ale bylo pozdě. Dokázal jsem se jenom dívat, jak se Polyfémos otočil a strhl Groverovi svatební závoj – odhalil jeho kudrnatou srst, ježaté vousy dospívajícího kluka a drobné růžky.

Polyfémos těžce dýchal a snažil se ovládnout vztek. „Moc dobře nevidím,“ zavrčel. „Od té doby, kdy mě před lety jeden odvážlivec píchl do oka. Ale TY – NEJSI – KYKLOPKA!“

Kyklop popadl Grovera za šaty a serval mu je. Pod nimi se objevil Grover v džínách a tričku. Kňučel a krčil se, jak se mu netvor ohnal nad hlavou.

„Přestaň!“ prosil Grover. „Nežer mě syrového! Já – já mám dobrý recept!“

Natáhl jsem se po meči, ale Annabeth zasyčela: „Počkej!“

Polyfémos zaváhal s balvanem v ruce, jak se chystal praštit svou nastávající.

„Recept?“ zeptal se Grovera.

„No a-ano! Přece bys mě nejedl syrového. Dostaneš nějakou bakterii a botulismus a všechny možné hrůzy. Mnohem líp ti budu chutnat pomalu ugrilovaný na ohni. S mangovým čatní! Mohl by sis hned teď pro to mango zajít, tamhle do lesa. Já tu na tebe počkám.“

Netvor si to rozvažoval. Srdce mi bušilo do žeber. Počítal jsem, že pokud zaútočím, zemřu. Ale nemohl jsem dopustit, aby ta nestvůra Grovera zabila.

„Grilovaný satyr s mangovým čatní,“ přemýšlel Polyfémos. Podíval se zas na Clarisse, která pořád visela nad kotlem s vroucí vodou. „Ty jsi taky satyr?“

„Ne, ty přerostlá hromado hnoje!“ vyjekla. „Já jsem holka! Dcera Arése! Okamžitě mě odvaž, abych ti mohla urvat ruce!“

„Urvat ruce,“ opakoval Polyfémos.

„A nacpat ti je do krku!“

„Máš kuráž.“

„Sundej mě!“

Polyfémos chňapl Grovera, jako by to bylo zlobivé štěně. „Teď musím pást ovce. Svatba se odkládá na večer. Pak sežeru satyra jako hlavní chod!“

„Ale… ty se budeš přece jenom ženit?“ Groverův hlas zněl nějak uraženě. „Kdo bude nevěsta?“

Polyfémos se podíval k vařícímu kotli.

Clarisse vydala jakýsi tlumený zvuk. „To ne! To nemyslíš vážně. Já nejsem –“

Než jsme s Annabeth stačili něco udělat, Polyfémos ji utrhl z provazu, jako by byla zralé jablko, a hodil ji i s Groverem hluboko do jeskyně. „Udělejte si tam pohodlí! Přijdu za soumraku na tu velkou událost!“

Pak kyklop zahvízdal, z jeskyně se vyhrnulo smíšené stádo koz a ovcí – menší než byly ty lidožravé – a vydalo se za svým pánem. Jak zvířata mířila na pastvinu, poplácal Polyfémos některé z nich po zádech a oslovil je jmény – Skopovina, Bambule, Kudrnka a tak dál.

Když se vykolébala poslední ovce, Polyfémos přivalil před vchod jeskyně balvan tak snadno, jako by zavíral dveře ledničky, a křik Clarisse a Grovera zevnitř utichl.

„Mango,“ zabručel Polyfémos pro sebe. „Co je to mango?“

Vykročil ve svém něžně modrém úboru ženicha z kopce dolů a nechal nás u jeskyně samotné, s kotlem vařící vody a šestitunovým balvanem.

Snažili jsme se tak dlouho, že nám to připadalo jako celé hodiny, ale zbytečně. Balvan se ani nehnul. Křičeli jsme do puklin, klepali na kámen, dělali všechno, co nás napadlo, abychom dali Groverovi znamení, ale jestli nás slyšel, to jsme netušili.

I kdyby se nám nějakým zázrakem podařilo Polyféma zabít, nijak by nám to nepomohlo. Grover a Clarisse by v té uzavřené jeskyni umřeli. Jediná cesta, jak pohnout balvanem, byla nechat to na kyklopovi.

Úplně zoufalý jsem bodl mečem do balvanu. Vylétly z něj jiskry, ale jinak se nestalo nic. Veliký kus kamene není zrovna nepřítel, se kterým se dá bojovat kouzelným mečem.

Annabeth a já jsme se v naprosté beznaději posadili na hřeben a pozorovali vzdálený bleděmodrý obrys kyklopa, jak se pohybuje uprostřed stáda. Moudře udržoval normální zvířata dál od těch masožravých ovcí, každou skupinu na jedné straně veliké strže, která rozdělovala ostrov. Jediná cesta přes ni byl most z provazů a prken a ta byla na ovčí kopýtka moc daleko od sebe.

Dívali jsme se, jak Polyfémos navštívil své masožravé stádo na vzdálené straně ostrova. Ovce ho bohužel nesežraly. Vlastně to vypadalo, že jim je úplně ukradený. Krmil je kusy záhadného masa z velkého proutěného koše. To ve mně jen posílilo pocit, který jsem měl od té doby, kdy mě Kirké proměnila v morče – že je možná načase, abych se přidal ke Groverovi a stal se vegetariánem.

„Chce to nějakou lest,“ rozhodla se Annabeth. „Silou ho porazit nemůžeme, takže ho musíme nějak přelstít.“

„Fajn,“ souhlasil jsem. „Ale jak?“

„To jsem ještě nevymyslela.“

„No, výborně.“

„Polyfémos bude muset odsunout ten kámen, aby, pustil ovce dovnitř.“

„Při západu slunce,“ řekl jsem. „A přitom se ožení s Clarisse a dá si Grovera k večeři. Ani nevím, co je nechutnější.“

„Můžu proklouznout dovnitř,“ navrhla. „Neviditelná.“

„A co já?“

„Ty ovce,“ dumala Annabeth. Věnovala mi jeden ze svých potutelných pohledů, při kterých jsem byl vždycky ve střehu. „Nevadí ti ovce?“

„Prostě se nepouštěj!“ poradila mi Annabeth, která stála neviditelná kdesi po mé pravé ruce. Jí se to lehko řeklo. Ona nevisela hlavou dolů z ovčího břicha.

No, musím přiznat, že to nebylo tak těžké, jak jsem si myslel. Kolikrát jsem vlezl pod auto, abych vyměnil mámě olej, a tohle se od toho zas tak moc nelišilo. Ovcím to bylo úplně fuk. Dokonce i ty nejmenší kusy z kyklopova stáda byly dost velké na to, aby mě unesly, a vlnu měly hustou. Prostě jsem ji zakroutil a udělal si z ní držadla, zahákl nohy za stehenní kosti ovce a šup – připadal jsem si jako malý klokan, který se veze na ovčí hrudi a snaží se, aby mu vlna nelezla do pusy a do nosu.

Pokud tě to zajímá, tak spodek ovce nijak zvlášť nevoní. Představ si zimní svetr, protažený bahnem a asi tak týden pohozený v prádelním koši. Nějak tak to smrdělo.

Slunce zapadalo.

Sotva jsem zaujal svou neobvyklou pozici, kyklop zaduněl: „Uááá! Kozičky! Ovečky!“

Stádo se začalo svědomitě vléct zpátky po svazích do jeskyně.

„To je ono!“ zašeptala Annabeth. „Budu blízko. Neboj se.“

V duchu jsem slíbil bohům, že pokud tohle přežiju, přiznám Annabeth, že je génius. Jen mě trochu lekalo, že mě bohové přimějí ten slib splnit.

Mé ovčí taxi se začalo škrábat do kopce. Neurazili jsme ani sto metrů a ruce a nohy mě začaly z toho držení bolet. Popadl jsem ovčí srst pevněji a zvíře nespokojeně zabečelo. Nevyčítal jsem mu to. Ani mně by se nelíbilo, kdyby mi někdo šplhal po vlasech. Ale kdybych se nedržel, určitě bych spadl přímo tam před tou nestvůrou.

„Pepřenka!“ zavolal kyklop a poplácal jednu ovci přede mnou. „Ajnštajn! Lapálie – ech, tady jsi, Lapálie!“

Polyfémos popleskal mou ovci a málem mě přitom srazil na zem. „Nabrali jsme masíčko?“

A jéje, pomyslel jsem si. A je to tady.

Ale Polyfémos se jenom zasmál, plácl ovci po zadku a popohnal nás kupředu. „Běž, tlusťoško! Polyfémos si tě dá brzo k snídani!“

A tak jsem se ocitl v jeskyni.

Viděl jsem, jak dovnitř vcházejí poslední ovce. Jestli ho Annabeth brzo nevyruší…

Kyklop se už chystal přivalit balvan zpátky na místo, když odněkud zvenku houkla Annabeth: „Ahoj, hnusáku!“

Polyfémos ztuhl. „Kdo to řekl?“

„Nikdo!“ vykřikla Annabeth.

Vyvolala přesně tu reakci, ve kterou doufala. Obličej netvora zrudl vztekem.

„Nikdo!“ houkl Polyfémos. „Já si tě pamatuju!“

„Jsi moc hloupý, aby sis někoho pamatoval,“ posmívala se mu Annabeth. „Natož Nikoho.“

Modlil jsem se k bohům, aby už byla v pohybu, když to řekla, protože Polyfémos divoce zařval, popadl nejbližší balvan (což byly náhodou přední dveře jeskyně) a hodil ho za zvukem Annabethina hlasu. Slyšel jsem, jak se kámen rozbil na tisíc kousíčků.

Hroznou chvíli bylo ticho. Pak Annabeth zařvala: „Ani házet ses od té doby nenaučil!“

Polyfémos zavyl: „Pojď sem! Nech mě, ať tě zabiju, Nikdo!“

„Nemůžeš zabít Nikoho, ty tupý křupane,“ popíchla ho. „Pojď si mě najít!“

Polyfémos se řítil z kopce za jejím hlasem.

Teda, ta věc s Nikým možná vypadala jako nesmysl, ale Annabeth mi vysvětlila, že tohle jméno použil před stovkami let Odysseus, aby Polyféma ošidil. Hned potom mu vydloubl oko velkým horkým klackem. Annabeth počítala s tím, že Polyfémos bude na to jméno ještě pořád háklivý, a měla pravdu. Tak zuřivě chtěl najít starého nepřítele, až zapomněl na to, že by měl zase zavřít vchod do jeskyně. Zřejmě ho ani nenapadlo, že Annabeth má ženský hlas, kdežto ten první Nikdo byl muž. Na druhé straně, chtěl se oženit s Groverem, takže to měl možná s muži a ženami celé trochu popletené.

Jen jsem doufal, že se Annabeth udrží naživu a dokáže ho rozptylovat dost dlouho na to, abych našel Grovera a Clarisse.

Pustil jsem se svého dopravního prostředku, poplácal Lapálii po hlavě a omluvil se jí. Pátral jsem v hlavní jeskyni, ale po Groverovi ani po Clarisse tu nebyla ani stopa. Tlačil jsem se stádem ovcí a koz dozadu.

I když se mi o tomhle místě zdálo, najít cestu bludištěm nebylo jen tak. Hnal jsem se po chodbách posetých kostmi, prostory plnými koberečků z ovčí kůže a betonových soch ovcí v životní velikosti, ve kterých jsem poznal práci Medúzy. Byly tu sbírky ovčích triček, velké tuby lanolinového krému, vlněné kabáty, ponožky a klobouky s beraními rohy. Konečně jsem našel prádelnu. Grover se tam krčil v koutě a pokoušel se nůžkami přestřihnout pouta Clarisse.

„To je nanic,“ stěžovala si Clarisse. „Ten provaz je jak ze železa!“

„Ještě pár minut!“

„Grovere,“ vykřikla rozčileně. „Už na tom děláš věcnost!“

A pak mě uviděli.

„Percy?“ vyjekla Clarisse. „Tys měl přece vyletět do vzduchu!“

„Taky tě rád vidím. A teď se nehýbej, dokud –“

„Perrrcy!“ zamečel Grover a sevřel mě ve své kozlí náruči. „Tys mě slyšel! Přišels!“

„Jasně, kámo,“ řekl jsem. „Jistěže jsem přišel.“

„Kde je Annabeth?“

„Venku,“ odpověděl jsem. „Ale není čas na řeči. Clarisse, drž.“

Otevřel jsem Anaklusmos a rozsekl jí provazy. Stála ztuhle a masírovala si zápěstí. Chvíli na mě zírala, pak se podívala na zem a zamumlala: „Díky.“

„Rádo se stalo,“ přikývl jsem. „A teď mi řekni, byl na palubě té tvé záchranné lodi ještě někdo?“

Clarisse se zatvářila překvapeně. „Ne. Jenom já. Všichni ostatní z Birminghamu… no, ani jsem nevěděla, že jste to zvládli vy dva.“

Sklopil jsem oči a snažil se na to nemyslet. Moje poslední naděje, že uvidím Tysona živého, právě vyletěla komínem. „Dobře. Tak pojďme. Musíme pomoct –“

Jeskyní se rozlehl výbuch a hned po něm výkřik, který mi prozradil, že už je možná pozdě. Byla to Annabeth a ječela strachem.