Patnáctá kapitola

NIKDO O ROUNO

NEPŘIJDE

„L

apil jsem Nikoho!“ radoval se Polyfémos.

Připlížili jsme se ke vchodu do jeskyně a uviděli kyklopa, jak se škodolibě šklebí a zvedá prázdnou ruku. Nestvůra zatřásla pěstí a na zem se snesla baseballová čepice. Objevila se Annabeth, visela za nohy dolů.

„Ha!“ houkl kyklop. „Protivná neviditelná holka! Takovou podobnou budu mít za ženu. To znamená, že tebe si ugriluju s mangovým čatní!“

Annabeth se bránila, ale vypadala jako omráčená. Na čele měla ošklivou ránu a pohled jejích očí byl skelný.

„Já na něj zaútočím,“ pošeptal jsem Clarisse. „Naše loď je vzadu u ostrova. Ty a Grover –“

„To ani náhodou,“ prohlásili současně. Clarisse se vyzbrojila kopím s beraním rohem, cennou součástí sbírky z kyklopovy jeskyně. Grover našel ovčí stehenní kost, z čehož nebyl dvakrát odvázaný, ale svíral ji jako palici, připravený k útoku.

„Vyrazíme na něj společně,“ zavrčela Clarisse.

„Jasně,“ potvrdil Grover. Pak zamrkal, jako by se mu nechtělo věřit, že se právě s Clarisse na něčem shodl.

„Dobře,“ připustil jsem. „Útočný plán Makedonie.“

Přikývli. Všichni jsme měli za sebou stejné tréninkové kurzy v Táboře polokrevných. Věděli, o čem mluvím. Měli se proplížit ven po obou stranách a napadnout kyklopa po křídlech, zatímco já ho rozptýlím vpředu. Nejspíš to znamenalo, že zemřeme všichni místo toho, abych tu zůstal jen já, ale byl jsem za tu pomoc vděčný.

Zvedl jsem meč a houkl: „Hej, hnusáku!“

Obr se ke mně otočil. „Další? Kdo jsi?“

„Pusť mou kamarádku. To já jsem ten, kdo tě urazil.“

„Ty jsi Nikdo?“

„Přesně tak, ty smradlavý kýble soplů!“ Neznělo to tak dobře jako urážky od Annabeth, ale nic lepšího mě nenapadlo. „Já jsem Nikdo a jsem na to hrdý! Dělej, pusť ji a pojď sem. Chci ti zas vyšťouchnout oko.“

„GRRR!“ zařval.

Dobrá zpráva: pustil Annabeth. Špatná zpráva: pustil ji po hlavě na skály. Zůstala dole ležet bez hnutí jako hadrová panenka.

Další špatná zpráva: Polyfémos se řítil přímo na mě, tisíc páchnoucích liber kyklopa, se kterými jsem musel bojovat pomocí maličkého meče.

„Za Pana!“ vrhl se do boje Grover zprava. Hodil svou ovčí kost a ta se netvorovi neškodně odrazila od čela. Clarisse přiběhla zleva a opřela kopí o zem právě včas, aby na něj kyklop stoupl. Zakvílel bolestí a Clarisse se vrhla z cesty, aby ji neušlapal. Ale kyklop si jen vytrhl násadu jako velkou třísku a blížil se ke mně.

Připravil jsem se s Anaklusmem k boji.

Netvor po mně chňapl. Překulil jsem se na bok a bodl ho do stehna.

Doufal jsem, že uvidím, jak se rozplyne, ale tahle nestvůra byla velká a silná.

„Vezmi Annabeth!“ zaječel jsem na Grovera.

Přihnal se k ní, popadl její čepici neviditelnosti a zvedl ji, zatímco jsem se s Clarisse snažil zaměstnat Polyféma.

Musím uznat, že Clarisse byla statečná. Znovu a znovu na kyklopa dorážela. Bil do země, dupal po ní, chňapal po ní, ale ona byla rychlá. A jakmile zaútočila, napodobil jsem ji a bodl netvora do špičky nohy nebo do kotníku nebo do ruky.

Ale tohle jsme nemohli dělat věčně. Nakonec se unavíme, nebo bude mít obr šťastnou ruku. Stačilo by mu zasáhnout nás jenom jednou, aby nás zabil.

Koutkem oka jsem viděl Grovera, jak nese Annabeth po provazovém mostě. Já bych si tu cestu nevybral, vzhledem k masožravým ovcím na druhé straně, ale v tu chvíli to tam vypadalo líp než na téhle straně propasti. Vnuklo mi to nápad.

„Stáhni se!“ rozkázal jsem Clarisse.

Odkulila se a kyklopova pěst rozdrtila olivovník vedle ní.

Utíkali jsme k mostu, Polyfémos hned za námi. Po té spoustě ran byl posekaný a belhal se, ale dokázali jsme ho jenom zpomalit a rozzuřit.

„Rozemelu vás do ovčího žrádla!“ sliboval nám. „Tisíc kleteb na Nikoho!“

„Rychleji!“ nařídil jsem Clarisse.

Hnali jsme se z kopce. Most byl naše jediná možnost. Grover se zrovna dostal na druhou stranu a skládal Annabeth na zem. Museli jsme taky přeběhnout na druhou stranu, než nás ten obr chytí.

„Grovere!“ zaječel jsem. „Vezmi si od Annabeth nůž!“

Vyvalil oči, když uviděl kyklopa za námi, ale přikývl na znamení, že můj rozkaz pochopil. Zatímco jsme se s Clarisse hnali po mostě, začal Grover odřezávat provazy.

První lano udělalo lup!

Polyfémos se řítil za námi, až se most divoce kymácel.

Provazy byly teď napůl odřezané. Clarisse a já jsme, skočili na pevnou zem a přistáli vedle Grovera. Divoce jsem máchl mečem a odsekl zbývající provazy.

Most se zhroutil do propasti a kyklop zakvílel… radostí, protože už stál vedle nás.

„Nedokázal to!“ vykřikl škodolibě. „Nikdo to nedokázal!“

Clarisse a Grover se na něj pokusili zaútočit, ale nestvůra je odrazila jako mouchy.

Rozzuřil jsem se. Nechtělo se mi věřit, že jsem se dostal takhle daleko, ztratil Tysona, tolik toho protrpěl, jen abych neuspěl – zastavený velkým hloupým netvorem ve světle modrém smokingovém kiltu. Nikdo nebude takhle mlátit mé přátele! Chci říct… nikdo, ne Nikdo. No, víš, jak to myslím.

Projela mnou síla. Zvedl jsem meč a zaútočil jsem, zapomněl jsem, že jsem beznadějně slabší. Zarazil jsem meč kyklopovi do břicha. Když se zkroutil, práskl jsem ho jílcem do nosu. Sekal jsem a kopal a mlátil. Vzpamatoval jsem se, teprve když Polyfémos ležel roztažený na zádech a celý omráčený sténal a já stál nad ním a špičkou meče mu mířil do oka.

„Uhhh,“ kvílel Polyfémos.

„Percy!“ lapal po dechu Grover. „Jaks to –“

„Prosím, neee!“ sténal kyklop a žalostně ke mně vzhlížel. Z nosu mu tekla krev. V koutku napůl slepého oka se mu třpytily slzy. „Mo-mo-moje ovečky mě potřebují. Jen chci chránit své ovečky!“

Rozbrečel se.

Vyhrál jsem. Stačilo mi už jen bodnout – jeden rychlý výpad.

„Zabij ho!“ zařvala Clarisse. „Na co čekáš?“

Kyklopův hlas zněl tak zničeně, zrovna jako… jako Tysonův.

„Je to kyklop!“ varoval mě Grover. „Nevěř mu!“

Věděl jsem, že má pravdu. Věděl jsem, že Annabeth by řekla totéž.

Ale Polyfémos vzlykal… a mně poprvé došlo, že i on je syn Poseidóna. Stejně jako Tyson. Jako já. Jak bych ho mohl jen tak chladnokrevně zabít?

„Chceme jenom rouno,“ řekl jsem netvorovi. „Souhlasíš s tím, že si ho můžeme vzít?“

„Ne!“ křičela Clarisse. „Zabij ho!“

Nestvůra popotáhla. „Mé krásné rouno. Skvost mé sbírky. Vezmi si ho, krutý člověče. Vezmi si ho a odejdi.“

„Pomalu ustoupím,“ pověděl jsem netvorovi. „Jediný falešný pohyb…“

Polyfémos přikývl na znamení, že mi rozumí.

Ustoupil jsem… a Polyfémos vyrazil bleskurychle jako kobra a přimáčkl mě ke kraji útesu.

„Hloupý smrtelníku,“ zařval a zvedl se na nohy. „Vzít si mé rouno? Haha! Nejdřív tě sním.“

Otevřel obrovskou hubu a já věděl, že ty zkažené stoličky budou poslední věc, kterou v životě uvidím.

Pak mi něco zasvištělo nad hlavou a žuch!

Polyfémovi vletěl do hrdla kámen velikosti basketbalového míče – krásná střela za tři body přímo do koše. Kyklop se začal dusit, pokoušel se tu nečekanou pilulku spolknout. Zapotácel se dozadu, ale neměl už kam se potácet. Pata mu sklouzla, okraj útesu se rozdrolil a obrovský Polyfémos zamáchal rukama jako kuře, ovšem vzlétnout se mu nepodařilo a skácel se do propasti.

Obrátil jsem se.

Na stezce v půlce cesty na pobřeží stál uprostřed stáda zabijáckých ovcí můj starý přítel, naprosto nezraněný.

„Zlý Polyfémos,“ prohlásil Tyson. „Všichni kyklopové nejsou tak milí, jak vypadají.“

Tyson nám podal krátkou verzi svého příběhu: hipokampus Duhák – který nás zřejmě doprovázel už od průlivu Long Islandu a čekal, že si s ním bude Tyson hrát – ho našel, jak klesá ke dnu pod vrakem lodi Birmingham, a vytáhl ho do bezpečí. Spolu s Tysonem od té doby prohledávali Moře nestvůr a snažili se nás najít, až Tyson zachytil pach ovcí a objevil tento ostrov.

Chtělo se mi toho velkého křupana obejmout, jenže stál uprostřed stáda zabijáckých ovcí. „Tysone, díky bohům. Annabeth je zraněná!“

„Díky bohům, že je zraněná?“ zeptal se popleteně.

„Ne!“ Klekl jsem si vedle Annabeth a z toho, co jsem viděl, se mi udělalo zle. Rána na jejím čele byla horší, než jsem si předtím všiml. Tam, kde jí začínaly vlasy, byla ulepená od krve. Kůži měla bledou a vlhkou.

Vyměnili jsme si s Groverem nervózní pohledy. Pak mě něco napadlo. „Tysone, to rouno. Můžeš mi ho donést?“

„Které?“ zeptal se Tyson a rozhlížel se po stovkách ovcí.

„Na stromě!“ vykřikl jsem. „To zlaté!“

„Jo. To hezké. Jasně.“

Tyson se sunul kupředu a dával pozor, aby nepošlapal ovce. Kdyby se někdo z nás pokusil k rounu přiblížit, sežraly by ho zaživa, ale Tyson zřejmě páchl podobně jako Polyfémos, protože stádu vůbec nevadil. Jen se k němu tlačilo a láskyplně bečelo, jako by čekalo, že dostane nějaký ovčí pamlsek z toho velkého proutěného koše. Tyson se natáhl a zvedl rouno z větve. Listy na stromě okamžitě zežloutly. Tyson se začal brodit mezi ovcemi zpátky ke mně, ale já na něj jen houkl: „Není čas! Hoď mi ho!“

Zlatá beraní kůže plachtila vzduchem jako lesklý házecí talíř. S heknutím jsem ji chytil. Byla těžší, než jsem čekal – tak třicet, pětatřicet kilo vzácné zlaté vlny.

Rozprostřel jsem rouno na Annabeth, přikryl jsem jí všechno až na obličej a tiše se modlil ke všem bohům, kteří mě napadli, dokonce i k těm, které jsem neměl rád.

Prosím. Prosím.

Do tváře se jí vrátila barva. Víčka se jí zachvěla a zvedla se. Rána na čele se začala zacelovat. Uviděla Grovera a slabě ze sebe vypravila: „Ty nejsi… vdaný?“

Grover se zašklebil. „Ne. Kámoši mi to rozmluvili.“

„Annabeth,“ řekl jsem, „jenom klidně lež.“

Přes naše protesty se ale posadila a já si všiml, že rána na tváři se už skoro úplně zahojila. Annabeth vypadala o moc líp. Vlastně přímo zářila zdravím, jako by jí někdo píchl v injekci pozlátko.

Mezitím se to Tysonovi zkomplikovalo s ovcemi. „Dolů!“ říkal jim, jak se na něj pokoušely vyšplhat, hledaly jídlo. Několik jich čenichalo naším směrem. „Ne, ovečky. Tudy! Pojďte tudy!“

Daly si říct, ale bylo jasné, že jsou hladové, a začínalo jim docházet, že pro ně Tyson nemá žádné dobroty. Neudrží se donekonečna, když je kolem tolik čerstvého masa.

„Musíme jít,“ řekl jsem. „Naše loď je…“ Pomsta královny Anny byla daleko odtud. Nejkratší cesta vedla přes rokli a my právě zničili jediný most. Jediná další možnost byla skrz ovce.

„Tysone,“ zavolal jsem, „mohl bys to stádo odvést co nejdál?“

„Ovce chtějí jídlo.“

„Já vím! Chtějí jíst lidi! Jen je odveď pryč ze stezky. Dej nám čas, ať se dostaneme na pobřeží. Pak tam za námi přijď.“

Tyson se zatvářil pochybovačně, ale hvízdl. „Pojďte, ovečky! Ehm, lidé k jídlu jsou tamhle!“

Odběhl na louku a ovce se hnaly za ním.

„Drž si na sobě to rouno,“ řekl jsem Annabeth. „Jenom pro případ, že bys ještě nebyla úplně uzdravená. Můžeš vstát?“

Zkusila to, ale tvář jí zase zbledla. „Au. Nejsem úplně zahojená.“

Clarisse si k ní dřepla a osahala jí hrudník, až Annabeth těžce vzdychla.

„Zlomená žebra,“ oznámila Clarisse. „Uzdravuje se to, ale rozhodně to jsou zlomeniny.“

„Jak to poznáš?“ zeptal jsem se.

Clarisse se do mě zabodla pohledem. „Protože už jsem v životě pár žeber zlomila, ty skrčku! Budu ji muset nést.“

Než jsem stačil něco namítnout, zvedla Clarisse Annabeth jako pytel mouky a vlekla ji na pobřeží. Grover a já jsme šli za nimi.

Jakmile jsme se dostali k vodě, soustředil jsem se na Pomstu královny Anny. Přiměl jsem ji, aby zvedla kotvu a připlula ke mně. Po několika nervózních minutách jsem konečně zahlédl loď, jak zahýbá kolem výběžku ostrova.

„Jsem tu!“ zakřičel Tyson. Hnal se po stezce k nám, ovce pár desítek metrů za ním, zoufale bečely, protože jim kamarád kyklop utíkal a nenakrmil je.

„Do vody za námi asi nepůjdou,“ řekl jsem ostatním. „Stačí nám doplavat k lodi.“

„S Annabeth v tomhle stavu?“ namítla Clarisse.

„Zvládneme to,“ stál jsem na svém. Začínal jsem se cítit zase jistý. Byl jsem zpátky na domovské půdě – v moři. „Jakmile se dostaneme k lodi, jsme za vodou.“

A málem jsme to zvládli.

Zrovna jsme se brodili vodou v ústí rokle, když jsme uslyšeli příšerný řev a uviděli Polyféma, poškrábaného a pohmožděného, s rozervaným bleděmodrým svatebním úborem, ale pořád ještě hodně živého, jak se k nám plácá vodou s balvany v obou rukách.