Sedmnáctá kapitola

PŘEKVAPENÍ NA

PLÁŽI V MIAMI

„P

ercy, vzbuď se.“

Do tváře mi stříkla slaná voda. Annabeth mi třásla ramenem.

V dálce se slunce sklánělo za horizont města. Viděl jsem pobřežní silnici lemovanou palmami, výklady obchodů zářící červenými a modrými neony, přístav plný plachetnic a výletních lodí.

„Myslím, že to je Miami,“ prohlásila Annabeth. „Ale hipokampové se chovají nějak divně.“

A taky že ano, naši rybí přátelé zpomalili a řehtali a plavali v kruzích, čenichali ve vodě. Nevypadali zvlášť nadšeně. Jeden z nich kýchl. Tušil jsem, co si asi myslí.

„Dál nás nedovezou,“ oznámil jsem ostatním. „Je tu moc lidí. Moc špíny. Musíme doplavat na břeh sami.“

Nikdo z nás z toho nebyl nadšený, ale poděkovali jsme Duhákovi a jeho přátelům za svezení. Tyson rozloučení trochu oplakal. Odvázal svou nouzovou sedlovou brašnu, kterou si vyrobil a ve které měl soupravu nářadí a pár dalších věcí zachráněných z vraku Birminghamu. Objal Duháka kolem krku, věnoval mu promáčené mango, které sebral na ostrově, a rozloučil se.

Jakmile bílé hřívy hipokampů zmizely v moři, vydali jsme se ke břehu. Vlny nás hnaly dopředu a za chviličku jsme se ocitli zase zpátky ve světě smrtelníků. Bloudili jsme kolem přístavišť výletních lodí, tlačili se mezi davy lidí, kteří sem dorazili na prázdniny. Nosiči pospíchali sem a tam s vozíky naloženými zavazadly. Taxikáři na sebe španělsky pokřikovali a zkoušeli se navzájem předbíhat ve frontě na zákazníky. Pokud si nás někdo všiml – pěti dětí, ze kterých kapala voda a které vypadaly jako po bitvě s nějakou nestvůrou – nedal to najevo.

Teď, když jsme byli zpátky mezi smrtelníky, zahalila Tysonovo jediné oko zase mlha. Grover si nasadil čepici a tenisky. Dokonce i rouno se proměnilo z ovčí kůže na středoškolskou červeno-zlatou bundu s velikým třpytivým písmenem omega na kapse.

Annabeth se rozběhla k nejbližší schránce s novinami a zkontrolovala datum na Miami Heraldu. Zaklela. „Osmnáctého června! Jsme z tábora pryč deset dní!“

„To není možné!“ divila se Clarisse.

Ale já věděl, že ano. Na místech, kde žijí nestvůry, ubíhá čas jinak.

„Thaliin strom už musí být skoro mrtvý,“ zakvílel Grover. „Musíme to rouno dostat zpátky dnes večer.“

Clarisse sebou žuchla na chodník. „Jak to asi tak máme provést?“ Hlas se jí třásl. „Jsme stovky mil daleko. Nemáme prachy. Nemáme odvoz. Tohle je přesně, jak řeklo Orákulum. Je to tvoje vina, Jacksone! Kdyby ses do toho nezamíchal –“

„Percyho vina?“ vybuchla Annabeth. „Clarisse, jak můžeš něco takového říct? Ty jsi ta největší –“

„Nechte toho!“ zasáhl jsem.

Clarisse si složila hlavu do dlaní. Annabeth zoufale dupla nohou.

Problém byl tenhle: já málem zapomněl, že výprava má být záležitostí Clarisse. Na chvilku jsem se nad tím zamyslel z jejího pohledu a byla to hrůza. Jak bych se asi cítil já, kdyby se mi do toho připletla banda dalších hrdinů a udělala ze mě pitomce?

Myslel jsem na to, co jsem vyslechl v kotelně na lodi Birmingham – jak Arés křičel na Clarisse, jak ji varoval, aby si nedovolila selhat. Arésovi byl tábor úplně ukradený, ale jestli mu Clarisse udělá ostudu…

„Clarisse,“ zkusil jsem to, „co ti přesně řeklo Orákulum?“

Zvedla oči. Myslel jsem, že mě pošle do háje, ale místo toho se zhluboka nadechla a zarecitovala své proroctví:

 

„Železným korábem s posádkou kostlivců vydáš se do noci,

najdeš, cos hledala, nezdar však čeká tě bez přátel pomoci,

zoufalství, beznaděj do konce života,

domů tě ponese na křídlech samota.“

„Ufff,“ zamumlal Grover.

„Ne,“ řekl jsem. „Ne… počkej chvíli. Mám to.“

Prohledal jsem si kapsy, jestli nenajdu nějaké peníze, a neobjevil jsem nic, jen jednu zlatou drachmu. „Má tu někdo prachy?“

Annabeth a Grover zasmušile zavrtěli hlavami. Clarisse vytáhla z kapsy vlhký konfederační dolar a vzdychla.

„Prachy?“ zeptal se Tyson váhavě. „Jako… zelené papírky?“

Podíval jsem se na něj. „Jasně.“

„Jako ty, co byly v pytli?“

„Jo, ale ty pytle už jsme dávno ztra –“

Zadrhl jsem se, když se Tyson začal prohrabovat sedlovou brašnou a vytáhl igelitový sáček plný peněz, které nám dal Hermés s dalšími zásobami.

„Tysone!“ vykřikl jsem. „Jak jsi –“

„Já myslel, že je to krmení pro Duháka,“ pokrčil rameny. „Našel jsem to plavat v moři, ale byly tam jen ty papírky. Škoda.“

Podal mi peníze. Pětidolarovky a desetidolarovky, nejmíň tři sta dolarů.

Rozběhl jsem se k obrubníku a chytil taxi, ze kterého zrovna vystupovala rodina výletníků. „Clarisse,“ houkl jsem na ni. „Dělej. Jedeš na letiště. Annabeth, dej jí rouno.“

Nevím, kdo se tvářil vyjeveněji, když jsem bral Annabeth bundu, cpal peníze do kapsy a strkal ji Clarisse do náruče.

Clarisse řekla: „Ty bys mě fakt nechal –“

„Je to tvoje výprava,“ přerušil jsem ji. „Máme peníze jenom na jednu letenku. Kromě toho, já cestovat vzduchem nemůžu, Zeus by mě rozmetal na milion kousků. Tohle znamená to proroctví: nezdar však čeká tě bez přátel pomoci – bez nás bys tu výpravu nezvládla, ale s námi ano. A domů tě ponese na křídlech samota – musíš odletět sama. Musíš dostat rouno bezpečně zpátky do tábora.“

Přímo jsem viděl, jak jí to v hlavě pracuje – nejdřív podezíravě. Uvažovala, jaký trik to na ni hraju, pak konečně usoudila, že to myslím vážně.

Skočila do taxíku. „Můžeš si na mě vsadit. Já nezklamu.“

„To by bylo fajn.“

Auto odjelo a zůstal po něm jenom kouř z výfuku. Rouno bylo na cestě.

„Percy,“ prohlásila Annabeth, „to bylo tak –“

„Velkorysé?“ napověděl jí Grover.

„Šílené,“ opravila ho Annabeth. „Sázíš životy celého tábora na to, že Clarisse dopraví rouno bezpečně zpátky do večera?“

„Je to její výprava,“ pokrčil jsem rameny. „Zaslouží si šanci.“

„Percy je hodný,“ oznámil Tyson.

„Percy je až moc hodný,“ zabručela Annabeth. Nemohl jsem si pomoct, připadalo mi, že možná, fakt jen možná, to na ni udělalo trochu dojem. Každopádně jsem ji překvapil. A to se nepodařilo každý den.

„Pojďte,“ řekl jsem kamarádům. „Najdeme si nějakou jinou cestu domů.“

Otočil jsem se a zjistil jsem, že mám na krku hrot meče.

„Čau, bratránku,“ zašklebil se Luke. „Vítej zpátky ve Státech.“

Zleva i zprava se kolem nás objevili jeho medvědí zabijáci. Jeden popadl Annabeth a Grovera za límce triček. Druhý se pokusil chytit Tysona, ale ten ho odrazil do hromady zavazadel a zařval na Luka.

„Percy,“ pronesl Luke klidně, „řekni tomu svému obrovi, aby dal pokoj, jinak nařídím Oreiovi, aby tvým kámošům praštil hlavami o sebe.“

Oreios se zašklebil a zvedl Annabeth a Grovera nad zem. Kopali a ječeli.

„Co po nás chceš, Luku?“ zavrčel jsem.

Usmál se a na tváři se mu zavlnila jizva.

Ukázal na konec mola a já si všiml toho, co jsem měl vidět už dávno. Největší loď v přístavu byla Princezna Andromeda.

„Co bych tak mohl chtít, Percy,“ odpověděl Luke, „samozřejmě nabídnout vám svou pohostinnost.“

Ta medvědí dvojčata nás nahnala na palubu Princezny Andromedy. Hodila nás na palubu na zádi před bazén se šumícími fontánami, které stříkaly vodu do vzduchu. Shromáždil se tam tucet Lukových vybraných zabijáků – hadí lidé, Laistrygonové, polobozi v bojové zbroji – aby se podívali, jak se nám dostane té „pohostinnosti“.

„Takže to rouno,“ uvažoval Luke. „Kde asi je?“

Prohlédl si nás, píchl mi špičkou meče do trika, šťouchl Groverovi do džínů.

„Hej!“ vykřikl Grover. „To pod tím je pravá kozlí srst!“

„Pardon, starý kamaráde,“ usmál se Luke. „Zkrátka mi vydej rouno a já tě nechám být, aby ses mohl vrátit na tu svou, hm, malou přírodní výpravu.“

„Bla-ha-ha!“ protestoval Grover. „Jaký starý kamarád!“

„Možná jsi mě pořádně neslyšel.“ Lukův hlas byl nebezpečně klidný. „Kde – je – to – rouno?“

„Tady není,“ odpověděl jsem. Nejspíš jsem měl držet pusu, ale dělalo mi dobře na něj tu pravdu vychrlit. „Poslali jsme ho napřed. Zpackal jsi to.“

Luke přivřel oči. „Lžeš. Nemůžete mít…“ Obličej mu zrudl, jak mu ta hrozná možnost došla. „Clarisse?“

Přikývl jsem.

„Vy jste uvěřili… vy jste dali…“

„Jo.“

„Agrie!“

Medvědí obr sebou trhl. „A-ano?“

„Běž dolů a připrav mého koně. Přiveď ho na palubu. Potřebuju si zaletět na miamské letiště, a to rychle!“

„Ale, šéfe –“

„Udělej to!“ zařval Luke. „Nebo tě dám sežrat drakonovi!“

Medvědí muž polkl a vlekl se dolů ze schodů. Luke přecházel před bazénem, nadával ve starořečtině a tiskl meč tak pevně, až mu zbělely klouby.

Zbytek Lukovy posádky se tvářil rozpačitě. Možná ještě nikdy svého šéfa neviděli tak vyšinutého.

Začal jsem uvažovat… Kdybych tak dokázal Lukův vztek využít, přiměl ho mluvit, aby si všichni vyslechli ty jeho bláznivé plány…

Podíval jsem se na bazén, na fontány, které stříkaly vodu do vzduchu a tvořily v západu slunce duhu. A najednou jsem dostal nápad.

„Celou dobu sis s námi jenom tak hrál,“ obvinil jsem ho. „Chtěl jsi, abychom ti přinesli rouno a ušetřili ti trable.“

Luke se zamračil. „Jistě, ty idiote! A tys to všecko podělal!“

„Jsi zrádce!“ Vylovil jsem z kapsy svou poslední zlatou drachmu a hodil ji po Lukovi. Jak jsem čekal, lehce se jí vyhnul. Mince letěla do tříště duhově zbarvené vody.

Doufal jsem, že má prosba bude vyslyšena i beze slov. Celým srdcem jsem si přál: O bohyně, přijmi mou nabídku.

„Ošidil jsi nás, všichni jsme na to doplatili!“ zaječel jsem na Luka. „Dokonce i DIONÝSOS z TÁBORA POLOKREVNÝCH!“

Fontána za Lukem se začala třpytit, ale já potřeboval, aby si všichni všímali jenom mě, takže jsem otevřel Anaklusmos.

Luke se jenom ušklíbl. „Teď není doba na hrdinství, Percy. Zahoď ten svůj zakrslý meč, nebo tě zabiju dřív, než jsem chtěl.“

„Kdo otrávil Thaliin strom, Luku?“

„Já, samozřejmě,“ zavrčel. „Už jsem ti to řekl. Použil jsem jed prastaré krajty, přímo z hlubin Tartaru.“

„Cheirón s tím neměl nic společného?“

„No tak! Ty víš, že by to nikdy neudělal. Ten starý blázen by na to neměl žaludek.“

„Ty jsi na to měl žaludek? Zradit své přátele? Ohrozit celý tábor?“

Luke zvedl meč. „Nerozumíš z toho ani polovině. Chtěl jsem ti to rouno nechat… jakmile s ním budu hotov.“

Nad tím jsem zaváhal. Proč by mi nechával rouno? Jistě lhal. Ale nemohl jsem si dovolit ztratit jeho pozornost.

„Tys chtěl uzdravit Krona,“ obvinil jsem ho.

„Ano! Kouzlo rouna by hojení desetkrát urychlilo. Ale tys nás nezastavil, Percy. Jenom jsi nás trochu zpomalil.“

„Takže jsi otrávil ten strom, zradil Thalii, ošidil nás – a to všechno proto, abys pomohl Kronovi zničit bohy.“

Luke zatnul zuby. „Když to víš, proč se mě na to pořád ptáš?“

„Protože chci, aby to slyšelo celé publikum.“

„Jaké publikum?“

Pak podezíravě přimhouřil oči. Podíval se za sebe a jeho zabijáci udělali totéž. Zalapali po dechu a škobrtli dozadu.

Nad bazénem se v duhové mlze mihotal obraz vysílání Iris. Byl tam Dionýsos, Tantalos a celý tábor v jídelním pavilonu. Ohromeně seděli a mlčky nás pozorovali.

„No,“ prohlásil Dionýsos suše, „dost neplánované povyražení při večeři.“

„Pane D., slyšel jste ho,“ řekl jsem. „Vy všichni jste slyšeli Luka. Otrávení toho stromu nebyla Cheirónova vina.“

Pan D. si povzdechl. „Asi ne.“

„To vysílání Iris by mohl být jenom nějaký trik,“ navrhl Tantalos, ale spíš se zabýval svým cheeseburgerem, který se snažil oběma rukama chňapnout.

„Obávám se, že ne,“ zabručel pan D. a znechuceně hleděl na Tantala. „Vypadá to, že budu muset Cheiróna znovu dosadit do funkce ředitele aktivit. Vlastně mi vážně chybí partie pinochle s tím starým koňákem.“

Tantalos chňapl cheeseburger. Neutekl mu. Zvedl ho z talíře a udiveně na něj zíral, jako by to byl největší diamant na světě. „Mám ho!“ zakdákal.

„Už tvé služby nepotřebujeme, Tantale,“ oznámil mu pan D.

Tantalos se zatvářil zaraženě. „Cože? Ale –“

„Můžeš se vrátit do podsvětí. Máš padáka.“

„Ne! Ale – Neee!“

Jak se rozplýval do mlhy, svíral prsty cheeseburger a pokoušel se ho přitáhnout k puse. Ale bylo pozdě. Zmizel a cheeseburger spadl zpátky na talíř. Táborníci se rozjásali.

Luke řval vztekem. Máchl mečem skrz fontánu a vysílání Iris se rozplynulo, ovšem už bylo pozdě.

Měl jsem ze sebe dost dobrý pocit, dokud se Luke neobrátil a nezměřil si mě vražedným pohledem.

„Kronos měl pravdu, Percy. Ty jsi nespolehlivá zbraň. Potřebuješ vyměnit.“

Netušil jsem, co tím myslí, ale neměl jsem čas nad tím uvažovat. Jeden z jeho mužů zafoukal na mosaznou píšťalku a dveře na palubě se rozletěly. Vyvalily se z nich desítky dalších bojovníků, udělaly kolem nás kruh a mosazné hroty zbraní se jim ježily.

Luke se na mě usmál. „Z téhle lodi se živý nedostaneš.“