Osmnáctá kapitola

ZÁBAVNÍ KONÍCI

ZASAHUJÍ

„J

eden proti jednomu,“ vyzval jsem Luka. „Čeho se bojíš?“

Luke se ušklíbl. Ti vojáci, kteří se nás už chystali zabít, zaváhali, čekali na jeho rozkaz.

Než stačil něco říct, vrazil na palubu medvědí muž Agrios a vedl létajícího koně. Byl to první čistě černý pegas, jakého jsem kdy viděl, s křídly jako obří krkavec. Ta pegasovská kobyla vyhazovala kopyty a řehtala. Rozuměl jsem jejím myšlenkám. Nadávala Agriovi a Lukovi tak sprostě, že by jí za to Cheirón vymáchal tlamu v mýdle na sedla.

„Pane!“ vykřikl Agrios a vyhnul se kopytu pegase. „Váš kůň je připraven!“

Luke na mě dál upíral pohled.

„Řekl jsem ti to už loni v létě, Percy,“ prohlásil. „Mě k boji nepřemluvíš.“

„A ty se mu pořád vyhýbáš,“ odsekl jsem. „Máš strach, že tví bojovníci uvidí, jak prohraješ?“

Luke se podíval na své muže a bylo mu jasné, že jsem ho dostal. Pokud teď couvne, bude vypadat jako slaboch. A pokud se mnou bude bojovat, ztratí cenný čas na stíhání Clarisse. Co se mě týkalo, mohl jsem přinejlepším doufat, že ho rozptýlím a dám kamarádům šanci utéct. Jestli někdo dokáže vymyslet plán, jak je odsud dostat, je to Annabeth. Nevýhoda byla, že jsem věděl, jak dobrý je Luke v boji s mečem.

„Zabiju tě rychle,“ rozhodl se a zvedl zbraň. Ostouzeč byl o celou stopu delší než můj meč. Ostří ďábelsky zářilo šedým a zlatým světlem, v němž se lidská ocel pojila s božským bronzem. Málem jsem cítil, jako by ta čepel bojovala sama se sebou, byla jako dva opačné magnety spojené dohromady. Nevěděl jsem, jak byla vyrobena, ale cítil jsem z ní tragédii. Někdo při její výrobě zemřel.

Luke hvízdl na jednoho svého muže a ten mu hodil kožený a bronzový štít.

Škodolibě se na mě zašklebil.

„Luku,“ ozvala se Annabeth, „aspoň mu taky dej štít.“

„Promiň, Annabeth,“ odsekl. „Ale na tenhle večírek se nosí vlastní zbraně.“

S tím štítem byl problém. Při boji oběma rukama jenom s mečem má sice člověk víc síly, ale boj jednou rukou se štítem mu zase dává lepší obranu a všestrannost. Můžeš použít víc pohybů, víc možností, víc způsobů, jak zabít. Vzpomněl jsem si na Cheiróna, který mi kladl na srdce, ať za všech okolností zůstanu v táboře a učím se bojovat. Teď zaplatím za to, že jsem ho neposlechl.

Luke udělal výpad a málem mě zabil na první pokus. Jeho meč mi zajel pod paží, prosekl tričko a poškrábal žebra.

Odskočil jsem a přešel s Anaklusmem do protiútoku, ale Luke odrazil mou čepel štítem.

„Ale, ale, Percy,“ napomenul mě Luke. „Vyšel jsi ze cviku.“

Znovu se po mně vrhl a ohnal se mi po hlavě. Odklonil jsem tu ránu a vrátil mu ji. Lehce uskočil na bok.

Rána na žebrech bolela. Srdce mi bušilo. Když Luke znovu zaútočil, odskočil jsem dozadu do bazénu a pocítil nával síly. Zatočil jsem se pod hladinou, vytvořil sloup vody jako při bouřkové smršti a nasměroval ho z hlubší strany bazénu Lukovi přímo do obličeje.

Síla vody ho srazila, prskal a nic neviděl. Ale než jsem stačil udeřit, převalil se na bok a byl zase na nohách.

Zaútočil jsem a odsekl mu okraj štítu, ale jeho to ani nevyvedlo z míry. Přikrčil se a sekl mi po nohách. Najednou jsem měl stehno v jednom ohni. Byla to tak intenzivní bolest, až jsem se zhroutil. Džíny jsem měl nad kolenem rozříznuté. Byl jsem raněný. Nevěděl jsem, jak vážně. Luke sekl dolů a já se převalil za plážové lehátko. Pokoušel jsem se vstát, ale noha mou váhu neunesla.

„Peeerrrcy!“ zamečel Grover.

Znovu jsem se převalil a Lukův meč rozetnul lehátko napůl, i s kovovými trubkami a se vším.

Dral jsem se k bazénu a ze všech sil se snažil neztratit vědomí. Nikdy se mi to nepovede. Luke to taky věděl. Postupoval pomalu, usmíval se. Ostří meče měl rudě zbarvené.

„Chci, abys viděl ještě jednu věc, než zemřeš, Percy.“ Podíval se na medvědího muže Oreia, který pořád držel Annabeth a Grovera za krky. „Teď si můžeš dát obídek, Oreie. Dobrou chuť.“

„Hehe! Hehe!“ Medvědí muž zvedl mé přátele a obnažil zuby.

V tu chvíli se rozpoutalo veškeré Hádovo zlo.

Švih!

Oreiovi vyrašil z tlamy šíp s červenými pírky. S překvapeným výrazem na chlupaté tváři se svezl na palubu.

„Bratře!“ zakvílel Agrios. Na chvilku uvolnil pegasovy otěže, ale černý kůň ho stačil nakopnout do hlavy a volně se vznést nad záliv u Miami.

Lukovy strážce to na zlomek vteřiny tak omráčilo, že neudělali nic, jen civěli, jak se těla těch medvědích dvojčat rozplývají v dým.

Pak následoval divoký sborový bojový pokřik a do kovu zabušila kopyta. Z hlavního schodiště vyrazil tucet kentaurů.

„Koníci!“ vyjekl Tyson nadšeně.

Pro můj mozek to byla fuška, zpracovat všechno, co jsem viděl. V tom davu byl i Cheirón, ale jeho příbuzní se mu skoro vůbec nepodobali. Byli tam kentauři s černými těly arabských hřebců, jiní se zlatou srstí, další s oranžovými a bílými skvrnami jako strakaté americké plemeno. Někteří na sobě měli pestrá barevná trička se světélkujícími písmeny, která dávala dohromady nápis: ZÁBAVNÍ KONÍCI: POBOČKA JIŽNÍ FLORIDA. Někteří byli vyzbrojení luky, jiní baseballovými pálkami, někteří paintballovými pistolemi. Jeden měl tvář maskovanou jako válečník Komančů a máchal velikou oranžovou polystyrénovou rukou se vztyčeným palcem. Další byl do půlky těla nahý a celý pomalovaný zeleně. Třetí měl žertovné brýle s vykulenýma očima na pružinách a příšernou baseballovou čepici s plechovkami coly připevněnými na obou stranách.

Vtrhli na palubu tak zuřivě a temperamentně, že to na chvíli ohromilo i Luka. Nedokázal jsem odhadnout, jestli přijeli slavit nebo útočit.

Vypadalo to, že obojí. Když Luke zvedl meč, aby shromáždil své jednotky, jeden kentaur vystřelil speciálně upravený šíp s koženou boxerskou rukavicí na konci. Praštila Luka do obličeje a srazila ho do bazénu.

Jeho bojovníci se rozprchli. Nemohl jsem jim to vyčítat. Čelit kopytům vyhazujícího hřebce je dost děsivé, ale když je to kentaur vyzbrojený lukem, který navíc povykuje v čepici s plechovkami coly, vzdal by se i ten nejodvážnější bojovník.

„No tak pojďte!“ vykřikl jeden z té čety koníků.

Začali pálit z paintballových zbraní. O Lukovy bojovníky se rozpleskla vlna modré a zelené barvy, oslepila je a pocákala je od hlavy až po paty. Pokoušeli se utéct, jenže jim to klouzalo a padali na zem.

Cheirón se přihnal k Annabeth a ke Groverovi, lehce je zvedl z paluby a uložil si je na hřbet.

Pokoušel jsem se vstát, ale připadalo mi, jako bych měl zraněnou nohu pořád v ohni.

Luke se škrábal ven z bazénu.

„Zaútočte, vy pitomci!“ nařídil svým jednotkám. Někde dole v podpalubí se rozezněl velký poplašný zvon.

Věděl jsem, že nás můžou každou chvilku smést Lukovy posily. Jeho bojovníci se už probírali z překvapení a vrhali se na kentaury s tasenými meči a kopími.

Tyson jich půl tuctu odrazil stranou, skopával je přes zábradlí do zálivu. Ale po schodech nahoru proudili pořád noví a noví.

„Ústup, bratři moji!“ nařídil Cheirón.

„Nám neutečete, ty koňáku!“ houkl Luke. Zvedl meč, ale dostal do obličeje dalším šípem s boxerskou rukavicí a tvrdě přistál v plážovém lehátku.

Zlatý kentaur si mě zvedl na hřbet. „Hochu, sežeň toho svého velkého kamaráda!“

„Tysone!“ zakřičel jsem. „Pojď sem!“

Tyson pustil dva bojovníky, které se chystal svázat na uzel, a doběhl k nám. Skočil kentaurovi na záda.

„Hochu!“ zasténal kentaur a pod Tysonovou vahou se mu málem podlomila kolena. „Co takhle nízkouhlovodanová dieta?“

Lukovi bojovníci se řadili do válečného šiku. Než byli připraveni vyrazit, kentauři tryskem doběhli k okraji paluby a nebojácně skočili přes zábradlí, jako by to byla překážková dráha, a ne deset pater nad zemí. Byl jsem přesvědčený, že zemřeme. Řítili jsme se směrem k molu, ale kentauři skoro úplně hladce přistáli na asfaltu a vyrazili dál, výskali a křičeli posměšky na adresu Princezny Andromedy, zatímco jsme se hnali do centra Miami.

Netuším, co si asi tak místní obyvatelé mohli myslet, když jsme se tryskem řítili kolem.

Ulice a budovy se začínaly rozmazávat, jak kentauři nabírali rychlost. Zdálo se, jako by se zhušťoval celý vesmír, jako by nás každý kentaurův krok odnesl míle a míle daleko. Za chviličku jsme nechali město za sebou. Běželi jsme bažinatými poli s vysokou trávou a jezírky a zakrslými stromy.

Konečně jsme se ocitli v kempu pro přívěsy na kraji jezera. Všechny ty přívěsy byly vozy pro koně vybavené televizory a miniledničkami a moskytiérami. Ocitli jsme se v táboře kentaurů.

„Kamaráde,“ řekl jeden z nich, když odkládal výzbroj. „Viděls toho medvědího chlápka? Jak se tvářil: Proboha, já mám v tlamě šíp!“

Kentaur s žertovnými brýlemi se rozesmál. „To byla paráda! Na to si ťukneme!“

Oba kentauři se proti sobě rozběhli plnou silou a narazili do sebe hlavami, pak odvrávorali opačnými směry a bláznivě se přitom šklebili.

Cheirón si povzdechl. Složil Annabeth a Grovera na piknikovou deku vedle mě. „Vážně bych uvítal, kdyby se bratranci věčně nesráželi hlavami. Nemají mozkové buňky na rozdávání.“

„Cheiróne,“ vypravil jsem ze sebe, pořád ještě celý vedle z toho, že je tady „Vy jste nás zachránil.“

Věnoval mi ironický úsměv. „No, nemohl jsem tě přece nechat zemřít, zvlášť když jsi očistil mé jméno.“

„Ale jak jste věděl, kde jsme?“ zeptala se Annabeth.

„Pokročilé plánování, má drahá. Počítal jsem, že se vynoříte někde poblíž Miami, pokud se dostanete z Moře nestvůr živí. Skoro všechno divné se vyplaví poblíž Miami.“

„Tak to díky,“ zamumlal Grover.

„Ne, ne,“ řekl Cheirón. „Nemyslel jsem… no, nechme to. Jsem rád, že tě zase vidím, můj mladý satyre. Hlavní je, že se mi povedlo vyslechnout Percyho vysílání Iris a vystopovat signál. S Iris jsme přátelé už celá staletí. Požádal jsem ji, aby mě upozornila na každou významnou komunikaci v této oblasti. A přesvědčit bratrance, aby vám přijeli na pomoc, mi žádnou práci nedalo. Jak vidíte, kentauři se dokážou přemisťovat dost rychle, když chtějí. Vzdálenost pro nás není totéž jako pro lidi.“

Podíval jsem se k táborovému ohni, kde tři koníci učili Tysona ovládat paintballovou pistoli. Doufal jsem, že vědí, co si na sebe šijí.

„Takže, co teď?“ zeptal jsem se Cheiróna. „Necháme Luka jenom tak odplout? Má na palubě své lodi Krona. Nebo aspoň jeho části.“

Cheirón si klekl a pečlivě složil přední nohy pod sebe. Otevřel zdravotní váček na opasku a začal mi ošetřovat rány. „Obávám se, Percy, že dnes to bylo něco jako remíza. Neměli jsme početní sílu na to, abychom loď obsadili. A Luke nebyl připravený na to, aby nás mohl stíhat. Nikdo nevyhrál.“

„Ale my máme rouno!“ upozornila ho Annabeth. „Clarisse je s ním právě teď na cestě zpátky do tábora.“

Cheirón přikývl, i když se pořád tvářil rozpačitě. „Všichni jste praví hrdinové. A jakmile Percyho uzdravíme, musíte se vrátit na Vrch polokrevných. Kentauři vás tam odnesou.“

„Vy pojedete taky, ne?“ zeptal jsem se.

„No jistě, Percy. Uleví se mi, až budu zase doma. Mí druhové prostě nedokážou ocenit hudbu Deana Martina. Kromě toho si musím promluvit s panem D. Je třeba naplánovat zbytek léta. Čeká nás spousta trénování. A chci vidět… Jsem zvědavý na to rouno.“

Nevěděl jsem přesně, co tím myslí, ale dělalo mi starosti, co řekl Luke: Chtěl jsem ti to rouno nechat… jakmile s ním budu hotov.

Že by jenom lhal? U Krona jsem se poučil, že za jedním plánem bývá schovaný ještě jiný plán. Vládci Titánů se neříkalo Pokřivený jen pronic zanic. Vždycky dokázal přimět lidi, aby dělali, co chtěl, aniž by si uvědomili jeho pravé záměry.

Tyson začal u táboráku pálit ze své paintballové zbraně. Modrý projektil se rozpleskl o jednoho kentaura a odhodil ho pozadu do jezera. Kentaur se vynořil a vesele se šklebil, celý od bláta z bažiny a modré barvy, a ukazoval Tysonovi dva vztyčené palce.

„Annabeth,“ povzdechl si Cheirón, „možná bys mohla s Groverem trochu dohlédnout na Tysona a na mé bratrance, než se, ehm, navzájem naučí všechny možné nepravosti?“

Annabeth se mu podívala do očí. Projelo mezi nimi jakési porozumění.

„Jistě, Cheiróne,“ odpověděla. „Pojď, kozlíku.“

„Ale já nemám rád paintball.“

„Ale ano, máš.“ Zvedla Grovera na kopyta a odvedla ho k táborovému ohni.

Cheirón skončil s obvazováním mé nohy. „Percy, po cestě jsem si promluvil s Annabeth. O tom proroctví.“

Ufff, pomyslel jsem si.

„Ona za to nemohla,“ pověděl jsem. „Přinutil jsem ji, aby mi to řekla.“

V očích mu podrážděně blýsklo. Byl jsem přesvědčený, že mi vynadá, ale pak se zatvářil prostě jen unaveně. „Zřejmě jsem nemohl čekat, že to udržím v tajnosti navěky.“

„Takže v tom proroctví jde o mě?“

Cheirón si nacpal obvazy zpátky do vaku. „Kéž bych to věděl, Percy. Ještě ti není šestnáct. Prozatím tě musíme prostě cvičit nejlíp, jak můžeme, a nechat budoucnost na sudičkách.“

Na sudičkách. Nepomyslel jsem na ty staré dámy už dlouho, ale jakmile se o nich Cheirón zmínil, něco mi došlo.

„Tak tohle to znamenalo,“ pokýval jsem hlavou.

Cheirón se zamračil. „Co co znamenalo?“

„Loni v létě. To znamení od sudiček, když jsem je viděl, jak přestřihují něčí vlákno života. Myslel jsem, že to znamená, že zemřu hned tam, ale je to horší. Má to něco společného s tím vaším proroctvím. Ta smrt, kterou předpověděly – to se stane, až mi bude šestnáct.“

Cheirónův ocas nervózně šlehal v trávě. „Chlapče můj, to nemůžeš vědět jistě. Ani nevíme, jestli se to proroctví týká tebe.“

„Ale žádné jiné polokrevné dítě Velké trojky přece není!“

„Žádné, o kterém víme.“

„A Kronos povstává. Chce zničit horu Olymp!“

„Zkusí to,“ souhlasil Cheirón. „A západní civilizaci s ní, pokud ho nezastavíme. Ale my ho zastavíme. Nebudeš v tom boji sám.“

Věděl jsem, že se mi snaží zvednout náladu, ale pamatoval jsem si, co řekla Annabeth. Padne to na jednoho hrdinu. Jediné rozhodnutí, které zachrání nebo zničí Západ. A byl jsem si jistý, že sudičky mi k tomu dávaly nějaké varování. Stane se něco hrozného, buď mně, nebo někomu, kdo mi je blízký.

„Já jsem jenom kluk, Cheiróne,“ vydechl jsem nešťastně. „Co je jeden ubohý hrdina proti něčemu jako Kronos?“

Cheirónovi se povedl úsměv. „Co je jeden ubohý hrdina? Joshua Lawrence Chamberlain mi jednou řekl cosi podobného, a hned potom sám změnil průběh vaší občanské války.“

Vytáhl z toulce šíp a obrátil hrot, ostrý jako břitva, až se zaleskl v záři ohně. „Božský bronz, Percy. Nesmrtelná zbraň. Co by se stalo, kdybys to vystřelil na člověka?“

„Nic,“ řekl jsem. „Jenom by jím projel.“

„Přesně tak,“ souhlasil. „Lidé nežijí na stejné úrovni jako nesmrtelní. Naše zbraně je ani nemohou zranit. Ale ty, Percy – ty jsi dílem bůh, dílem člověk. Žiješ v obou světech. Mohou ti ublížit oba a můžeš taky oba ovlivnit. To proto jsou hrdinové tak zvláštní. Vnášíš naděje lidstva do říše věčnosti. Nestvůry nikdy nezemřou. Rodí se znovu z chaosu a barbarství, které neustále vře pod povrchem civilizace, a právě to posiluje i Krona. Je třeba je znovu a znovu porážet, držet v šachu. Ten boj ztělesňují hrdinové. Bojuješ v bitvách, které musí lidstvo vyhrát, musí zvítězit v každé generaci, aby zůstalo lidstvem. Rozumíš tomu?“

„Já… já nevím.“

„Musíš to zkusit, Percy. Protože ať už jsi nebo nejsi to dítě z proroctví, Kronos si myslí, že bys jím mohl být. A po dnešku definitivně ztratil naději, že tě obrátí na svou stranu. To je jediný důvod, proč tě zatím nezabil, víš. Jakmile si bude jistý, že tě nedokáže využít, zničí tě.“

„Mluvíte, jako byste ho znal.“

Cheirón našpulil rty. „Já ho vážně znám.“

Zíral jsem na něj. Někdy prostě zapomenu, jak je Cheirón starý. „To proto vás pan D. obvinil, když byl strom otrávený? Proto jste říkal, že vám někteří lidé nevěří?“

„Jistě.“

„Ale, Cheiróne… Tohle neříkejte! Proč by si mysleli, že byste mohl zradit tábor kvůli Kronovi?“

Cheirónovy oči nabraly temně hnědý odstín, byly plné tisíců let smutku. „Percy, vzpomeň si na svůj výcvik. Vzpomeň si na své studium mytologie. Jakým způsobem jsem spojen s vládcem Titánů?“

Lámal jsem si hlavu, ale veškerá mytologie se mi vždycky v hlavě pomíchala. Dokonce i teď, když to bylo tak skutečné, tak důležité pro můj vlastní život, jsem si neuměl jasně vybavit všechna jména a fakta. Zavrtěl jsem hlavou. „No, ehm, dlužíte Kronovi nějakou laskavost, nebo co? Zachránil vám život?“

„Percy,“ hlesl Cheirón neuvěřitelně slabým hlasem. „Titán Kronos je můj otec.“