Devatenáctá kapitola

ZÁVOD VOZŮ KONČÍ

S PLNOU PARÁDOU

D

íky dopravním schopnostem kentaurů jsme dorazili na Long Island hned po Clarisse. Jel jsem na hřbetě Cheirónovi, ale moc jsme toho nenamluvili, zvlášť ne o Kronovi. Věděl jsem, že pro Cheiróna bylo těžké mi to říct. Nechtěl jsem na něj tlačit dalšími otázkami. Jasně, potkal jsem už spoustu trapných rodičů, ale Kronos, ďábelský vládce Titánů, který chce zničit západní civilizaci? To není zrovna táta, jakého bys pozval do školy, aby dětem vyprávěl o své práci.

Když jsme se dostali do tábora, kentauři se nemohli dočkat setkání s Dionýsem. Slyšeli, že pořádá zvlášť divoké večírky, ale zklamali se. Bůh vína neměl náladu na oslavování, když se celý tábor shromáždil na Vrchu polokrevných.

Tábor měl za sebou dva týdny těžkých časů. Srub umění a řemesel vyhořel až do základů, protože na něj zaútočil draco Aionius (což bylo, pokud vím, řecké označení pro „pořádně velikou ještěrku, která vydechuje zkázu“). Pokoje v hlavní budově přetékaly raněnými. Kluci a holky z Apollónova srubu, kteří byli nejlepší léčitelé, pracovali v jednom kuse, poskytovali první pomoc. Všichni vypadali unaveně a zničeně, jak jsme se tak společně tlačili kolem Thaliina stromu.

V okamžiku, kdy Clarisse přehodila zlaté rouno přes nejnižší větev, jako by měsíční světlo zjasnělo, proměnilo se z šedi na tekuté stříbro. Ve větvích zašustil chladivý vánek a vlnil se travou až dolů do údolí. Všechno jako by se zvýraznilo – jas světlušek v lesích, vůně jahodových polí, zvuk vln na pobřeží.

Jehličky na borovici začaly pomalu měnit barvu z hnědé na zelenou.

Všichni se rozjásali. Dělo se to pomalu, ale jistě – kouzlo rouna pronikalo do stromu, naplňovalo ho novou silou a vyhánělo z něj jed.

Cheirón nařídil nepřetržité hlídky na vrcholu kopce, aspoň do té doby, než objevíme vhodnou nestvůru, která rouno ochrání. Řekl, že hned napíše inzerát do Olympského týdne.

Mezitím se Clarisse přesunula na ramenou svých druhů ze srubu dolů do amfiteátru, kde byla uctěna vavřínovým věncem a velikými oslavami u táborového ohně.

Mě ani Annabeth si nikdo pořádně nevšímal. Jako bychom ani neodešli z tábora. Myslím, že to bylo to nejlepší poděkování, jaké nám mohli dát, protože kdyby připustili, že jsme utekli z tábora na výpravu, museli by nás vyloučit. A já vážně nestál o další pozornost. Pro změnu mi bylo fajn jako řadovému táborníkovi.

Později toho večera, když jsme si opékali sušenkové sendviče a poslouchali bratry Stollovy, kteří vyprávěli jakousi duchařskou historku o zlém králi zaživa sežraném ďábelským pečivem od snídaně, šťouchla do mě zezadu Clarisse a zašeptala mi do ucha: „Nemysli si, Jacksone, že to máš u Arése vyžehlené jenom proto, žes to jednou zvládl. Počkám si na správnou chvíli, jak tě zničit.“

Proti své vůli jsem se na ni musel usmát.

„Co je?“ chtěla vědět.

„Nic,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jenom je bezva být zas doma.“

Druhý den ráno, když zábavní koníci zamířili zpátky na Floridu, oznámil Cheirón překvapivou věc. Závody vozů budou pokračovat podle plánu. Všichni jsme čekali, že teď, když Tantalos zmizel, je s nimi konec, ale připadalo nám správné je uspořádat, zvlášť když se Cheirón vrátil a tábor byl v bezpečí.

Tyson nebyl kvůli naší první zkušenosti nadšen pomyšlením na návrat do vozíku, zato mě rád nechal jít do týmu s Annabeth. Já budu řídit, Annabeth bránit a Tyson poslouží jako četa z depa. Zatímco jsem pracoval s koňmi, Tyson opravil Athénin vůz a vylepšil ho hromadou speciálních změn.

Další dva dny jsme trénovali jako šílení. S Annabeth jsme se dohodli, že pokud vyhrajeme, rozdělí se odměna – žádné povinnosti po celý měsíc – mezi naše dva sruby. Protože Athéna měla víc táborníků, získali by většinu toho volného času, ale to mi nevadilo. O cenu jsem nestál. Chtěl jsem jenom vyhrát.

Večer před závody jsem se zdržel ve stájích. Povídal jsem si se svými koňmi a naposled je hřebelcoval, když tu najednou někdo za mnou poznamenal: „Prima zvířata, tihle koně. Škoda, že jsem je nevymyslel sám.“

O dveře stáje se opíral chlápek středního věku v pošťácké uniformě. Byl štíhlý, pod cestovatelskou přilbou měl kudrnaté černé vlasy a přes rameno mu visel poštovní vak.

„Vy jste Hermés?“ vykoktal jsem.

„Ahoj, Percy. Nepoznáváš mě, když nemám běžecký úbor?“

„Ehm…“ Nevěděl jsem jistě, jestli bych měl pokleknout, nebo si od něj koupit známky nebo co. Pak mi došlo, proč tu asi je. „Hm, poslyšte, vládce Herme, ohledně Luka…“

Bůh povytáhl obočí.

„Hm, setkali jsme se s ním, to ano,“ přiznal jsem, „ale –“

„Nedokázali jste mu to rozmluvit?“

„No, jaksi jsme se pokusili se navzájem zabít v souboji.“

„Aha. Zkusil jsi diplomatický přístup.“

„Je mi to vážně líto. Dal jste nám přece ty prima dary a všechno. A já vím, že jste chtěl, aby se Luke vrátil. Jenomže… on se zkazil. Doopravdy zkazil. Tvrdil, že mu připadá, že jste ho opustil.“

Čekal jsem, že se Hermés naštve. Počítal jsem, že mě promění v křečka nebo něco podobného, a vážně se mi už nechtělo žít jako hlodavec.

Místo toho si jenom povzdechl: „Měl jsi někdy sám pocit, že tě otec opustil, Percy?“

Ach, bože.

Chtělo se mi říct: „Jenom asi tak stokrát denně.“ Od loňského léta jsem s Poseidónem nemluvil. Nikdy jsem nebyl v jeho podmořském paláci. A pak tu byla celá ta záležitost s Tysonem – žádné varování, žádné vysvětlení. Jenom prásk, a máš bráchu. Člověk by čekal, že si zaslouží aspoň telefonát na povzbuzení nebo tak.

Čím víc jsem o tom uvažoval, tím jsem měl větší vztek. Uvědomil jsem si, že bych vážně stál o uznání za tu výpravu, ale ne od ostatních táborníků. Chtěl jsem, aby něco řekl otec. Aby si mě všiml.

Hermés si na rameni upravil poštovní pytel. „Percy, když je člověk bůh, je pro něj nejtěžší, že musí často jednat nepřímo, zvlášť když jde o vlastní děti. Kdybychom měli zasahovat pokaždé, když mají potomci nějaký problém… no, to by jen vyvolalo další problémy a další zášť. Ale věřím, že pokud o tom budeš trochu přemýšlet, pochopíš, že Poseidón si tě opravdu všímá. Vyslyšel tvé prosby. Můžu jen doufat, že jednoho dne si Luke totéž uvědomí o mně. Ať máš pocit, žes uspěl, nebo ne, připomněl jsi mu aspoň, kdo je. Promluvil jsi s ním.“

„Snažil jsem se ho zabít.“

Hermés pokrčil rameny. „Rodina je složitá věc. A nesmrtelná rodina je nesmrtelně složitá věc. Někdy nemůžeme udělat nic lepšího než si navzájem připomínat, že jsme příbuzní v dobrém i ve zlém… a snažit se co nejmíň zabíjet a zmrzačovat.“

Neznělo to jako recept na dokonalou rodinku. Na druhé straně, když jsem tak uvažoval o své výpravě, uvědomil jsem si, že Hermés má možná pravdu. Poseidón poslal hipokampy, aby nám pomohli. Dal mi moc nad mořem, o které jsem dřív nevěděl. A pak tu byl Tyson. Svedl nás Poseidón dohromady schválně? Kolikrát mi tohle léto Tyson zachránil život?

V dálce zazněl roh z lastury, oznámil zákaz vycházení.

„Měl bys jít do postele,“ pobídl mě Hermés. „Tohle léto jsem tě už dostal do dost velkých malérů. Vlastně jsem dorazil jenom proto, abych ti předal zásilku.“

„Zásilku?“

„Jsem přece posel bohů, Percy.“ Vytáhl z pytle elektronický podpisový blok a podal mi ho. „Tady se mi prosím podepiš.“

Vzal jsem elektronické pero a teprve v tu chvíli si uvědomil, že je spletené ze dvou drobných zelených hádků. „Jejda!“ upustil jsem podložku.

Jauvajs, postěžoval si George.

No teda, Percy, vynadala mi Martha. Jak by se tobě líbilo válet se po zemi v koňské stáji?

„Jé, ehm, pardon.“ Ne že by mě zvlášť bavilo sahat na hady, ale sebral jsem zase podložku a pero. Martha a George se mi propletli v prstech a udělali ze sebe držadlo tužky, jakou mě nutila používat učitelka speciální výchovy ve druhé třídě.

Donesls mi krysu? zajímal se George.

„Ne…“ řekl jsem. „Hm, žádnou jsme nenašli.“

A co takhle morčátko?

Georgi! okřikla ho Martha. Neutahuj si z toho chlapce.

Podepsal jsem se a podal blok zpátky Hermovi. Dal mi za něj obálku, modrou jako moře.

Prsty se mi roztřásly. Ještě jsem ji ani neotevřel a už jsem tušil, že je od otce. V tom chladném modrém papíru jsem cítil jeho sílu, jako by sama obálka byla poskládaná z mořských vln.

„Přeju ti zítra štěstí,“ podotkl Hermés. „Máš dobré koně, ale jistě mi odpustíš, když budu fandit Hermově srubu.“

A nenech se otrávit, až si to přečteš, drahoušku, poradila mi Martha. Jemu vážně leží tvé blaho na srdci.

„Co tím chceš říct?“ zeptal jsem se.

Kašli na ni, odbyl mě George. A příště si pamatuj, že hadi pracují za dýško.

„Dost, vy dva,“ zarazil je Hermés. „Sbohem, Percy. Prozatím.“

Z cestovatelské helmy mu vyrašila bílá křidélka. Začal zářit a já toho věděl o bozích dost, abych odvrátil oči dřív, než se odhalil ve své pravé božské podobě. Když ten jasný bílý záblesk pominul, osaměl jsem s koňmi.

Zíral jsem na modrou obálku v rukách. Byla nadepsána pevným, ale elegantním písmem, které jsem už jednou viděl. Stálo na balíčku, který mi Poseidón poslal loni v létě.

Percy Jackson

Tábor polokrevných

Farmářská cesta 3141

Long Island, New York 11954

Opravdový dopis od otce. Možná mi píše, že jsem odvedl dobrou práci, když jsem získal rouno. Vysvětlí mi tu věc s Tysonem, nebo se omluví, že si se mnou nepromluvil dřív. Rád bych se v tom psaní dočetl o celé spoustě věcí.

Otevřel jsem obálku a rozložil papír.

Uprostřed stránky stála dvě jednoduchá slova:

Obrň se.

Druhý den ráno se všichni nadšeně chystali na závody vozů, i když pořád nervózně pokukovali po obloze, jako by čekali, že se tam houfují stymfalští ptáci. Nic se ale nedělo. Byl krásný letní den s modrou oblohou a spoustou slunečního světla. Tábor začínal vypadat tak, jak by měl: louky byly zelené a svěží, bílé sloupy řeckých budov zářily, stromové víly si spokojeně hrály v lesích.

A mně bylo mizerně. Celou noc jsem proležel vzhůru a myslel jsem na to Poseidónovo varování.

Obrň se.

Páni, dá si takovou práci s psaním dopisu, a pak napíše jenom dvě slova?

Had Martha mi řekla, abych se nenechal otrávit. Možná, že Poseidón měl k té stručnosti nějaký důvod. Možná nevěděl přesně, před čím mě varuje, ale vycítil, že se stane něco velkého – něco, co by mě mohlo úplně zničit, kdybych nebyl připravený. Bylo to těžké, ale snažil jsem se nasměrovat myšlenky na závod.

Když jsme s Annabeth vyjeli na dráhu, musel jsem obdivovat práci, kterou Tyson udělal na Athénině vozíku. Leskl se bronzovými výztuhami. Kola měl upevněná na kouzelných závěsech, takže jsme klouzali dopředu bez jediného otřesu. Postroje pro koně byly tak dokonale vyvážené, že se vůz stáčel při nejslabším zatáhnutí za otěže.

Tyson nám vyrobil i dva oštěpy, každý se třemi tlačítky na držadle. První ho nastavovalo, aby při dopadu uvolnil ostnatý drát, který se měl zamotat do kol protivníka. Druhé tlačítko ovládalo tupý (ale stejně dost bolestivý) bronzový hrot, který měl srazit vozataje z vozíku. Třetí knoflík uvolňoval hákovací kotvici, která se dala využít na spojení s protivníkovým vozem, nebo k jeho odtlačení.

Odhadoval jsem, že jsme ve slušné závodní kondici, ale Tyson mě přesto varoval, abych si dal pozor. Další týmy měly v záloze spoustu triků.

„Tu máš,“ řekl mi těsně předtím, než začal závod.

Podal mi náramkové hodinky. Nebylo na nich nic zvláštního – jen bílý a stříbrný ciferník, černý kožený pásek – ale jakmile jsem je uviděl, došlo mi, že to je ta věc, ve které se vrtal celé léto.

Obyčejně si na hodinky nijak nepotrpím. Co je mi po tom, kolik je hodin? Ale Tysonovi jsem to nemohl odmítnout.

„Díky, člověče.“ Nasadil jsem si je a překvapilo mě, jak jsou lehké a pohodlné. Málem jsem nevěděl, že je mám na ruce.

„Nedodělal jsem je včas před tou výpravou,“ zamumlal Tyson. „To je mi líto.“

„Když budeš v závodě potřebovat ochranu,“ poradil mi, „stiskni to tlačítko.“

„Jo, dobře.“ Netušil jsem, jak může hlídání času v závodě prospět, ale dojalo mě, že se o to Tyson stará. Slíbil jsem mu, že budu na hodinky pamatovat. „A, hm, Tysone…“

Podíval se na mě.

„Chtěl jsem říct, no…“ Snažil jsem se vymyslet, jak se mu omluvit za to, že jsem se za něj před tou výpravou styděl, že jsem všem říkal, že vlastně není můj bratr. Slova se mi hledala těžko.

„Já vím, co mi řekneš,“ řekl Tyson a zatvářil se tak nějak stydlivě. „Poseidón o mě nakonec přece jenom stojí.“

„No, ano –“

„Poslal mi na pomoc tebe. Přesně jak jsem prosil.“

Zamrkal jsem. „Tys prosil Poseidóna o… mě?“

„O kamaráda,“ řekl Tyson a kroutil si rukama triko. „Mladí kyklopové rostou sami na ulici, učí se vyžívat ze zbytků. Učí se přežít.“

„Ale to je hrozné!“

Vážně zavrtěl hlavou. „Učí nás to vážit si požehnání. Nebýt chtiví a lakomí a tlustí jako Polyfémos. Ale já měl strach. Nestvůry mě pořád pronásledovaly, občas mě chňaply –“

„To jsou ty jizvy, co máš na zádech?“

Do oka mu vstoupila slza. „Sfinga na Dvaasedmdesáté ulici. Pořádně surová. Modlil jsem se k tátovi o pomoc. Brzo potom mě našli lidé z Meriwetheru.

Potkal jsem tebe. Největší požehnání vůbec. Lituju, že jsem říkal, že je Poseidón lakomý. Poslal mi bratra.“

Zíral jsem na hodinky, které mi Tyson vyrobil.

„Percy!“ zavolala Annabeth. „Pojď!“

Cheirón už byl na startovní čáře a chystal se zatroubit na lasturu.

„Tysone…“ řekl jsem.

„Běž…“ ponoukl mě Tyson. „Vyhraješ!“

„Já – jo, dobře, chlape. Vyhrajeme to pro tebe.“ Vylezl jsem na vůz a připravil se, zrovna když Cheirón zadul startovní signál.

Koně věděli, co mají dělat. Hnali jsme se po dráze tak rychle, že bych vypadl, kdybych neměl ruce zamotané do kožených otěží. Annabeth se pevně držela okraje. Kola nádherně klouzala po povrchu. První zatáčku jsme vybrali o celou délku vozu před Clarisse, která se ze všech sil snažila odrazit útok oštěpem od bratrů Stollových v Hermově voze.

„Máme je!“ vykřikl jsem, ale bylo to trochu brzo.

„Pozor!“ zaječela Annabeth. Mrštila dopředu první oštěp, nastavený do režimu hákovací kotvice, a odrazila olovem zatíženou síť, do které jsme se měli oba zamotat. Na boku se vedle nás objevil Apollónův vůz. Než se Annabeth stačila znovu ozbrojit, hodil nám Apollónův bojovník oštěp do pravého kola. Roztříštil se, ale ještě předtím nám rozlámal několik paprsků kola. Vozík se zhoupl a rozkymácel se. Čekal jsem, že se celé kolo rozpadne, ale kupodivu jsme jeli dál.

Pobídl jsem koně, aby zrychlili. Byli jsme teď na stejné úrovni s Apollónem. Zezadu nás doháněl Héfaistos. Arés a Hermés se propadli, jeli bok po boku a Clarisse bojovala mečem proti oštěpu Connora Stolla.

Kdybychom dostali jediný další zásah do kola, převrhli bychom se.

„Mám vás!“ zařval vozataj od Apollóna, táborník, který tu byl první rok. Nepamatoval jsem si jeho jméno, ale rozhodně byl dost sebevědomý.

„Jo, jasně!“ zakřičela na něj Annabeth.

Sebrala druhý oštěp – dost riskovala, protože nám zbýval ještě celý jeden okruh – a hodila ho na Apollónova vozataje.

Zamířila dokonale. Na oštěpu narostl těžký hrot, zasáhl vozataje do prsou, srazil ho na jeho druha a oba je vyhodil z vozu saltem dozadu. Koně ucítili, jak otěže povolily, a začali jančit, zamířili přímo do davu. Táborníci na tribuně se drápali do bezpečí, zatímco koně přeskočili roh bariéry a zlatý vůz se převrátil. Koně pádili zpátky do stájí a převrácený vůz táhli za sebou.

Udržel jsem náš vůz pohromadě i ve druhé zatáčce, přestože pravé kolo příšerně skřípalo. Přejeli jsme startovní čáru a hnali se do posledního kola.

Náprava vrzala a sténala. Kymácející se kolo nám ubíralo rychlost, i když koně reagovali na každý můj povel, běželi jako dobře promazaný stroj.

Héfaistův tým nás pořád doháněl.

Beckendorf se zašklebil a stiskl tlačítko na řídicím panelu. Z předku jeho mechanických koní vyrazila ocelová lana a omotala se nám kolem zadního hrazení. Náš vůz se otřásl, když se spustil Beckendorfův navíjecí systém – táhl nás dozadu a Beckendorf se současně přitahoval dopředu.

Annabeth zaklela a vytáhla nůž. Sekala do lan, ale ta byla silná.

„Nemůžu je odříznout!“ křičela.

Héfaistův vůz byl teď nebezpečně blízko, jeho koně se užuž chystali zadupat nás pod kopyty.

„Vyměň si to se mnou!“ nařídil jsem Annabeth. „Vezmi otěže!“

„Ale –“

„Věř mi!“

Přitáhla se dopředu a popadla otěže. Obrátil jsem se a ze všech sil se snažil udržet na nohou. Vytáhl jsem meč.

Sekl jsem a lana praskla jako provázky papírového draka. Zhoupli jsme se dopředu, ale Beckendorfův vozataj jen stočil vůz doleva a přitáhl se na naši úroveň. Beckendorf vytasil meč. Sekl po Annabeth a já jeho čepel odvrátil.

Blížili jsme se k poslední zatáčce. Nikdy to nedokážeme. Potřeboval jsem zneškodnit Héfaistův vůz a dostat ho z cesty, ale musel jsem taky chránit Annabeth. Beckendorf byl sice fajn kluk, ale to ještě neznamenalo, že nás oba nepošle do nemocnice, pokud si nedáme pozor.

Byli jsme teď na jedné úrovni, zezadu se blížila Clarisse, doháněla ztracený čas.

„Tak zatím, Percy!“ vykřikl Beckendorf. „Tady máš dáreček na rozloučenou!“

Hodil nám do vozu jakýsi kožený váček. Okamžitě se zaklesl na podlaze a začal chrlit zelený kouř.

„Řecký oheň!“ vyjekla Annabeth.

Zaklel jsem. Slyšel jsem historky o tom, co řecký oheň dokáže. Počítal jsem, že máme asi tak deset vteřin, než vybuchne.

„Zbav se toho!“ zakřičela Annabeth, ale já nemohl. Héfaistův vůz byl pořád vedle nás, čekal do poslední chvilky, aby si byl jistý, že ten dáreček vybuchne. Beckendorf mě zaměstnával mečem. Kdybych přestal dávat pozor a postaral se o řecký oheň, sekl by Annabeth a stejně bychom nabourali. Pokoušel jsem se kožený váček odkopnout nohou, ale nedařilo se mi to. Pevně ve voze vězel.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na hodinky.

Nevěděl jsem, jak to pomůže, ale podařilo se mi zmáčknout stopky. Hodinky se okamžitě proměnily. Rozvinuly se směrem k okrajům jako závěrka staromódního foťáku, kožený pásek se mi ovinul kolem předloktí, až jsem držel kulatý válečný štít. Měl přes metr v průměru, zevnitř měkká kůže, zvenčí leštěný bronz s vyrytými motivy, které jsem neměl čas prohlížet.

Věděl jsem jen tolik: Tyson to dokázal. Zvedl jsem štít a Beckendorfův meč na něj narazil. Jeho čepel se rozletěla na kusy.

„Co?“ vykřikl. „Jak –“

Neměl čas říct víc, protože jsem ho svým novým štítem praštil do hrudi, až vyletěl z vozíku a svalil se do prachu.

Chystal jsem se seknout mečem po vozatajovi, ale Annabeth vykřikla: „Percy!“

Řecký oheň vystřeloval jiskry. Zasunul jsem hrot meče pod kožený váček a zabral jako bych pracoval se špachtlí. Zápalná puma se uvolnila a vlétla do Héfaistova vozíku přímo k nohám vozataje. Vyjekl.

Vozataj se ve zlomku vteřiny správně rozhodl a vyskočil z vozu. Ten se stočil a vybuchl do zelených plamenů. Kovoví koně zřejmě zkratovali. Obrátili se a táhli hořící vrak zpátky ke Clarisse a k bratrům Stollovým, kteří museli strhnout řízení, aby se jim vyhnuli.

Annabeth zatáhla za otěže na poslední obrátce. Přidržel jsem se, myslel jsem, že se převrátíme, ale nějak nás zatáčkou provezla a pobídla koně k cílové čáře. Dav burácel.

Jakmile se vůz zastavil, obklopili nás přátelé. Začali skandovat naše jména, ale Annabeth přes ten rámus vykřikla: „Počkat! Poslouchejte! To jsme nebyli jenom my!“

Dav se nechtěl nechat utišit, ale Annabeth ho přehlušila: „Nezvládli bychom to, kdyby nebylo ještě někoho dalšího! Nevyhráli bychom tenhle závod a nezískali zlaté rouno a nezachránili Grovera a tak! Vděčíme za svůj život Tysonovi, Percyho…“

„Bratrovi!“ prohlásil jsem tak hlasitě, aby to slyšeli všichni. „Tysonovi, mému malému bratříčkovi.“

Tyson se začervenal. Dav se rozjásal. Annabeth mi vlepila pusu na tvář. Po tomhle řev ještě zesílil.

Celý Athénin srub zvedl mě a Annabeth a Tysona na ramena a nesl nás ke stupňům vítězů. Tam už čekal Cheirón, aby nám předal vavřínové věnce.