První kapitola:

MŮJ NEJLEPŠÍ KAMARÁD

KUPUJE SVATEBNÍ ŠATY

á noční můra začala takhle.

Stál jsem na pusté ulici v jakémsi přístavním městečku. Bylo to uprostřed noci. Zuřila bouře. Do palem podél chodníku se opíral vítr a déšť. Ulici lemovaly růžově a žlutě omítnuté budovy se zabedněnými okny. Jeden blok domů ode mě, za řadou ibiškových keřů, bouřil oceán.

Florida, pomyslel jsem si, i když jsem netušil, jak to vlastně vím. Na Floridě jsem v životě nebyl.

Pak jsem uslyšel, jak o dlažbu zaklapala kopyta. Obrátil jsem se a uviděl svého kamaráda Grovera. Uháněl jako o život.

Ano, řekl jsem kopyta.

Grover je satyr. Od pasu nahoru vypadá jako typický hubený puberťák s řídkou kozí bradkou a dost příšerným akné. Při chůzi divně kulhá, ale pokud ho náhodou nepřistihneš bez kalhot (což ti nedoporučuju), nikdy bys nepoznal, že je na něm něco nelidského. Neforemné džíny a falešná chodidla zakrývají to, že má chlupatý zadek a kopyta.

Grover byl můj nejlepší kamarád v šesté třídě. Spolu se mnou a s dívkou jménem Annabeth podnikl výpravu na záchranu světa, ale od loňského července jsem ho neviděl. Tehdy sám vyrazil na nebezpečnou cestu – na cestu, ze které se ještě žádný satyr nikdy nevrátil.

Zkrátka, v tom mém snu za sebou Grover táhl kozí ocas a lidské boty držel v rukách, jak to dělává, když se potřebuje pohybovat rychle. S klapotem se hnal kolem turistických obchůdků a půjčoven surfů. Vítr ohýbal palmy skoro až k zemi.

Grover se děsil něčeho, co bylo za ním. Musel se přihnat přímo z pláže. V srsti mu zasychal vlhký písek. Odněkud utíkal. A snažil se utéct… něčemu.

Bouřku prořízlo dunění, až se kosti roztřásly. Za Groverem na vzdáleném konci bloku se vynořila nějaká záhadná postava. Srazila z cesty pouliční lampu, která vybuchla a rozzářila se záplavou jisker.

Grover zaškobrtl a zaskučel strachy. Pro sebe si zamumlal: Musím utéct. Musím je varovat!

Neviděl jsem, co ho pronásleduje, ale slyšel jsem, jak to bručí a nadává. Když se to dostalo blíž, země se zachvěla. Grover se vrhl za roh a zaváhal. Vběhl do slepé uličky plné obchodů. Neměl čas se vracet. Nejbližší dveře byly otevřené, rozrazila je bouřka. Nápis nad ztemnělým výkladem hlásal: SVATEBNÍ BUTIK SV. AUGUSTINA.

Grover vběhl dovnitř. Skočil za stojan se svatebními šaty.

Před obchodem prošel stín té nestvůry. Cítil jsem smrad té věci – odpornou kombinaci vlhké ovčí vlny a shnilého masa a ten divný kyselý tělní pach, který mají jen nestvůry, jako skunk krmený mexickým jídlem.

Grover se za svatebními šaty třásl. Stín monstra se šinul dál.

Všude vládlo ticho, jen déšť lehce ševelil. Grover se zhluboka nadechl. Možná, že ta věc zmizela.

Pak se zablesklo. Celé průčelí obchodu vybuchlo a obludný hlas zařval: „JSI MÁÁÁ!“

Prudce jsem se na posteli posadil a roztřásl se jako ratlík.

Nebyla žádná bouřka. Nikde žádná nestvůra.

Oknem mi do ložnice svítilo ranní slunce.

Měl jsem pocit, že jsem zahlédl nějaký stín, mihl se po skle – lidská silueta. Ale pak se ozvalo zaklepání na dveře ložnice – máma zavolala: „Percy, přijdeš pozdě,“ – a ten stín u okna zmizel.

Muselo se mi to jenom zdát. Okno ve čtvrtém patře se starým rozviklaným požárním žebříkem… tam venku nikdo být nemohl.

„Pojď, miláčku,“ zavolala znovu máma. „Poslední den školy. Měl bys být nadšený! Málem jsi to už dokázal!“

„Už jdu,“ povedlo se mi ze sebe dostat.

Sáhl jsem si pod polštář. Uklidnilo mě, když jsem nahmatal pero, se kterým jsem spal každou noc. Vytáhl jsem ho a studoval starořecký nápis, vyrytý na boku: Anaklusmos. Bouřlivý příval.

Uvažoval jsem, že to pero otevřu, ale něco mě zadrželo. Nepoužil jsem Anaklusmos už tak dlouho…

Kromě toho, musel jsem mámě slíbit, že v bytě nebudu vytahovat žádné vražedné zbraně, protože jsem jednou nešikovně máchl oštěpem a srazil příborník s porcelánem. Položil jsem Anaklusmos na noční stolek a vylezl z postele.

Oblékl jsem se, jak nejrychleji jsem dokázal. Snažil jsem se nemyslet na tu noční můru, ani na nestvůry, ani na stín u okna.

Musím utéct. Musím je varovat!

Co tím Grover myslel?

Přitiskl jsem si na srdce ruku se třemi sevřenými prsty a vztáhl ji – tohle staré gesto mě kdysi naučil Grover. Zahánělo se jím zlo.

Ten sen nemohl být skutečný.

Poslední den školy. Máma měla pravdu, měl bych být nadšený. Poprvé v životě jsem totiž málem dotáhl celý školní rok a nevyloučili mě. Žádné záhadné události. Žádné pranice ve třídě. Žádní učitelé, kteří by se měnili v nestvůry a snažili se mě zabít otráveným obědem z jídelny nebo výbušným domácím úkolem. Zítra už budu na cestě na své oblíbené místo – do Tábora polokrevných.

Zbýval jenom jeden den. Teď už to určitě nezpackám.

Jako obyčejně jsem neměl ani tušení, jak moc se pletu.

Máma udělala ke snídani modré vafle a modrá vajíčka. Je legrační, jak slaví zvláštní příležitosti modrým jídlem. Podle mě tím chce dát najevo, že je možné úplně všechno. Percy může dokončit sedmou třídu. Vafle můžou být modré. Takové malé zázraky se prostě dějí.

Jedl jsem u kuchyňského stolu a máma zatím umývala nádobí. Měla na sobě pracovní stejnokroj – modrou sukni s hvězdami a červeno-bíle pruhovanou blůzu. V tom úboru prodávala sladkosti v cukrárně Sweet on America. Dlouhé hnědé vlasy si stáhla dozadu do ohonu.

Vafle byly prima, ale asi jsem se do nich nepustil tak jako obyčejně. Máma se na mě podívala a zamračila se. „Percy, není ti nic?“

„Ne… je mi fajn.“

Jenže ona vždycky uhodne, když mě něco trápí. Utřela si ruce a posadila se naproti mně. „Je to škola, nebo…“

Nemusela to ani dokončovat. Věděl jsem, na co se mě ptá.

„Myslím, že Grover má malér,“ vyhrkl jsem a vyprávěl jí svůj sen.

Našpulila rty. O té druhé části mého života jsme nikdy moc nemluvili. Pokoušeli jsme se žít tak normálně, jak se dalo, ale o Groverovi máma věděla všechno.

„Já bych se tím tak netrápila, miláčku,“ snažila se mě utěšit. „Grover je teď už velký satyr. Pokud by se objevil nějaký problém, určitě by se nám ozvali z… z tábora…“ Narovnala se v ramenou, když řekla slovo tábor.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Nic,“ zavrtěla hlavou. „Řeknu ti, co uděláme. Dneska odpoledne oslavíme konec školy. Vezmu tě s Tysonem do Rockefellerova centra – do toho obchodu se skateboardy, který máš rád.“

No páni, to bylo něco. Věčně jsme měli trochu nouzi o prachy. Kvůli poplatkům za máminy večerní kurzy a za mou soukromou školu jsme si nikdy nemohli dovolit takové nesmysly jako nakupovat skateboardy. Ale něco v jejím hlase mě zarazilo.

„Počkat,“ vzpomněl jsem si. „Myslel jsem, že se večer budu balit do tábora.“

Zkroutila v rukách hadr na nádobí. „No, miláčku, pokud jde o to… včera večer jsem dostala vzkaz od Cheiróna.“

Srdce mi poskočilo. Cheirón byl ředitelem aktivit v Táboře polokrevných. Nekontaktoval by nás, pokud by se nedělo něco vážného. „Co říkal?“

„Myslí si… že by možná nebylo úplně bezpečné, abys teď jel do tábora. Možná to budeme muset odložit.“

„Odložit? Mami, jak by to nebylo bezpečné? Jsem polokrevný! Je to pro mě jediné bezpečné místo na světě!“

„Normálně ano, zlatíčko. Ale vzhledem k těm problémům, které tam mají –“

„Jakým problémům?“

„Percy… je mi to strašně, strašně líto. Myslela jsem, že si o tom promluvíme odpoledne. Nemůžu ti to teď všechno vysvětlovat. A nejsem si ani jistá, jestli může Cheirón. Stalo se to tak najednou.“

Točila se mi z toho hlava. Jak bych mohl nejet do tábora? Chtěl jsem se zeptat na milion věcí, ale kuchyňské hodiny v tu chvíli odbily půl.

Máma vypadala, že se jí skoro ulevilo. „Je půl osmé, miláčku. Měl bys jít. Tyson na tebe bude čekat.“

„Ale –“

„Percy, promluvíme si odpoledne. Běž do školy.“

To byla to poslední, co se mi chtělo, ale máma měla v očích svůj známý bolestný výraz – něco jako varování, že kdybych na ni moc tlačil, rozbrečí se. Kromě toho, s mým kamarádem Tysonem měla pravdu. Musel jsem se s ním sejít v podzemce včas, jinak by byl celý vedle. Bál se cestovat sám pod zemí.

Sebral jsem si věci, ale ve dveřích jsem se zastavil. „Mami, ten problém v táboře. Má to… může to mít něco společného s tím mým snem o Groverovi?“

Nepodívala se mi do očí. „Promluvíme si o tom odpoledne, miláčku. Vysvětlím ti… co budu moct.“

Neochotně jsem se s ní rozloučil. Rozběhl jsem se dolů, abych chytil vlak číslo dvě.

Tehdy jsem to ještě netušil, ale s mámou jsme se k tomu odpolednímu rozhovoru už nedostali.

Vlastně jsem se dlouho, velmi dlouho neměl dostat ani domů.

Když jsem vycházel ven, padl mi zrak na mohutnou budovu na druhé straně ulice. V ranním slunečním světle jsem zahlédl, jak se po ní mihl tmavý obrys – lidská silueta na cihlové zdi, stín, který nikomu nepatřil.

Pak se zavlnil a zmizel.