Percy Jackson Moře nestvůr: kapitola 20

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 26. 6. 2011 v kategorii Percy Jackson Moře nestvůr - Rick Riordan, přečteno: 719×

Dvacátá kapitola

 
   


KOUZLO ROUNA

FUNGUJE AŽ MOC

T

o odpoledne bylo jedno z nejšťastnějších, jaké jsem kdy v táboře prožil. To možná dokazuje, že nikdy nevíš, kdy se tvůj svět chystá rozsypat na kousky.

Grover oznámil, že bude moci strávit zbytek léta s námi, než se znovu vydá na výpravu za Panem. Jeho šéfové v Radě kopytnatých starších byli tak ohromeni, že se nenechal zabít a vyčistil cestu pro budoucí pátrače, že mu poskytli dvouměsíční volno a novou píšťalu. Jediná špatná zpráva: Grover si nedal říct a celé odpoledne na tu píšťalu hrál a jeho hudební umění se nijak nezlepšilo. Hrál hit skupiny Village People „Y.M.C.A.“ a jahodníky začaly šílet, obtáčely se nám kolem nohou, jako by se nás pokoušely uškrtit. Myslím, že se jim to nedalo vyčítat.

Grover se mi svěřil, že když jsme teď zase spolu, může zrušit to spojení vcítěním mezi námi. Já mu ale řekl, že bych to nechal tak, pokud mu to nevadí. Odložil píšťalu a vyjeveně na mě zíral. „Ale jestli se zase dostanu do nějakého maléru, budeš ohrožený, Percy! Mohl bys umřít!“

„Jestli se zase dostaneš do nějakého maléru, chci o tom vědět. A přijdu ti znova na pomoc, vojáku. Jinak nehraju.“

Nakonec se nechal přemluvit, že spojení nepřeruší. Zase se pustil do hraní té odrhovačky jahodám. Nepotřeboval jsem žádné empatické spojení s rostlinami, abych věděl, jak to na ně působí.

Později během lekce lukostřelby mě Cheirón vzal stranou a řekl mi, že urovnal problémy se školou Meriwether. To zničení tělocvičny už mi nedávají za vinu. A ani policie už mě nehledá.

„Jak se vám to povedlo?“ zeptal jsem se.

Cheirónovi zazářily oči. „Jenom jsem naznačil, že smrtelníci ten den viděli něco jiného – výbuch kotle, což nebyla tvoje vina.“

„Vy jste to jenom řekl a oni to vzali?“

„Pohrál jsem si trochu s mlhou. Jednoho dne, až na to budeš připravený, ti ukážu, jak se to dělá.“

„Chcete říct, že se můžu příští rok vrátit na Meriwether?“

Cheirón povytáhl obočí. „To ne, pořád jsi vyloučený. Tvůj ředitel, pan Bonsai, říkal, že máš – jak to jenom formuloval? – nepříznivou karmu, která narušuje výukovou auru školy. Ale se zákonem nemáš žádný problém, takže se tvé mámě ulevilo. Ano, a když mluvíme o tvé mámě…“

Odepnul si od toulce mobilní telefon a podal mi ho. „Je nejvyšší čas, abys jí zavolal.“

Nejhorší byl ten začátek – to „Percy – Jacksone – co – sis myslel – máš – vůbec – tušení – jak – moc – jsem – se – o – tebe – bála – vytratit – se – z – tábora – bez – povolení – vypravit – se – na – nebezpečnou – výpravu – a – vyděsit – mě – k – smrti “.

Ale nakonec se zastavila, aby se nadechla. „No, jsem prostě ráda, že jsi zas v bezpečí!“

To je na mé mámě bezvadné. Neumí se dlouho zlobit. Zkouší to, ale nemá to prostě v povaze.

„Je mi to líto, mami,“ řekl jsem jí. „Už tě nebudu děsit.“

„Neslibuj mi to, Percy. Vím dobře, že se to jedině zhorší.“ Snažila se, aby to znělo bezstarostně, ale já tušil, že je pořádně rozčilená.

Chtěl jsem něco říct, abych jí spravil náladu, ale věděl jsem, že má pravdu. Jako polokrevný budu vždycky dělat věci, které ji vyděsí. A až budu starší, nebezpečí se jenom zvýší.

„Mohl bych na nějakou dobu přijet domů,“ nabídl jsem jí.

„Ne, ne. Jenom zůstaň v táboře. Dělej, co máš dělat. Ale přijedeš domů na další školní rok, viď?“

„Jo, jistě. Teda, pokud existuje ještě nějaká škola, která mě přijme.“

„No, my už něco najdeme, zlato,“ povzdechla si máma. „Někde, kde nás ještě neznají.“

Pokud šlo o Tysona, chovali se k němu táborníci jako k hrdinovi. Rád bych ho měl ve srubu za spolubydlícího napořád, ale ten večer, když jsme seděli na duně nad průlivem Long Islandu, mi oznámil něco, co mě úplně dostalo.

„Včera v noci mi přišel sen od táty,“ řekl. „Zve mě na návštěvu.“

Uvažoval jsem, jestli si nedělá legraci, ale Tyson vlastně ani pořádně neuměl vtipkovat. „Poseidón ti poslal ve snu vzkaz?“

Tyson přikývl. „Chce, abych šel na zbytek prázdnin pod moře. Učit se pracovat v kyklopských kovárnách. Říkal tomu zác – zác –“

„Zácvik?“

„Ano.“

Pomalu mi to docházelo. Přiznám se, že jsem trochu žárlil. Poseidón nikdy pod vodu nepozval. Ale pak jsem si pomyslel: Tyson odejde? Prostě jen tak?

„Kdy půjdeš?“ zeptal jsem se.

„Hned.“

„Hned. Jako… přímo teď hned?“

„Hned.“

Zíral jsem na vlny v průlivu Long Islandu. Voda se červeně leskla v západu slunce.

„Mám z toho radost, člověče,“ podařilo se mi říct. „Fakt.“

„Je těžké opustit nového bratra,“ přiznal a hlas se mu třásl. „Ale chci vyrábět věci. Zbraně pro tábor. Budete je potřebovat.“

Bohužel jsem věděl, že má pravdu. Rouno všechny problémy tábora nevyřešilo. Luke tam pořád někde byl, sbíral vojsko na palubě Princezny Andromedy.

Kronos se dál znovu formoval ve své zlaté rakvi. Nakonec s nimi budeme muset bojovat.

„Vyrobíš ty nejlepší zbraně všech dob,“ řekl jsem Tysonovi. Pyšně jsem zvedl svoje hodinky. „Vsadím se, že taky půjdou úplně přesně.“

Tyson popotáhl. „Bratři si navzájem pomáhají.“

„A ty jsi můj bratr,“ přikývl jsem. „To je jasné.“

Poplácal mě po zádech tak silně, že mě málem srazil z písečné duny. Pak si setřel z tváře slzu a zvedl se k odchodu. „Používej ten štít dobře.“

„To budu, chlape.“

„Jednoho dne ti zachrání život.“

Řekl to tak jistě, až mě napadlo, jestli tím svým kyklopským okem náhodou nevidí do budoucnosti.

Zamířil dolů na břeh a zahvízdal. Z vln vyrazil hipokampus Duhák. Díval jsem se, jak spolu odplouvají do Poseidónovy říše.

Jakmile byli pryč, zadíval jsem se na své nové náramkové hodinky. Stiskl jsem tlačítko a štít vyrazil do plné velikosti. Do bronzu byly vykovány obrazy ve starořeckém stylu, scény z našich dobrodružství letošního léta. Byla tam Annabeth, jak vraždí laistrygonského hráče vybíjené, já, jak bojuju s bronzovými býky na Vrchu polokrevných, Tyson, jedoucí na Duhákovi k Princezně Andromedě, konfederační loď Birmingham, pálící z kanónů na Charybdu. Přejel jsem rukou po výjevu, na kterém Tyson bojoval s hydrou a držel přitom krabici Obřích koblih.

Nemohl jsem si pomoct, bylo mi smutno. Věděl jsem, že Tyson zažije pod vodou úžasné časy. Ale bude mi chybět všechno, co se ho týkalo – jeho okouzlení koňmi, to, jak dokázal opravit vozy nebo pomačkaný kov holýma rukama, jak uměl svázat grázly do kozelce. Bude mi dokonce chybět i to, jak celou noc na vedlejší posteli chrápal jako zemětřesení.

„Hej, Percy.“

Obrátil jsem se. Na vršku duny stála Annabeth s Groverem. Nejspíš jsem měl v očích nějaký písek, protože jsem musel silně zamrkat.

„Tyson…“ oznámil jsem jim. „Musel…“

„My víme,“ odpověděla Annabeth tiše. „Cheirón nám to řekl.“

„Kovárny kyklopů,“ otřásl se Grover. „Slyšel jsem, že tam mají v bufetech příšerné jídlo! Třeba vůbec žádné plněné tortilly.“

Annabeth natáhla ruku. „Pojď, chaluhový mozečku. Je čas na večeři.“

Šli jsme zpátky k jídelnímu pavilonu společně, jenom my tři, jako za starých časů.

Tu noc zuřila bouře, ale kolem Tábora polokrevných se rozdělila, jak to bouřky obvykle dělaly. Na obzoru se křižovaly blesky, vlny bily do pobřeží, ale v našem údolí nespadla ani kapka. Díky rounu jsme byli zase chráněni, uzavřeni ve svých kouzelných hranicích.

Přesto jsem měl neklidné sny. Slyšel jsem Krona, jak se mi vysmívá z hlubin Tartaru: Polyfémos sedí slepý ve své jeskyni, mladý hrdino, a věří, že vybojoval velké vítězství. Myslíš, že jsi míň pošetilý? Temnotu naplnil Titánův chladný smích.

Pak se ten sen proměnil. Vydal jsem se za Tysonem na dno moře, k Poseidónovu dvoru. Byl to nádherný sál, plný modrého světla, podlaha dlážděná perlami. A tam na trůnu z korálu seděl můj otec, oblečený jako prostý rybář v khaki krátkých kalhotách a sluncem vybledlém tričku. Vzhlédl jsem do jeho opálené ošlehané tváře, do hlubokých zelených očí a on pronesl dvě slova: Obrň se.

S leknutím jsem se probudil.

Ozývalo se bušení na dveře. Dovnitř vrazil Grover, ani nečekal na vyzvání. „Percy!“ zajíkal se. „Annabeth… na kopci… ona…“

Výraz v jeho očích mi prozradil, že se děje něco hrozně zlého. Annabeth měla tu noc hlídku, chránila rouno. Jestli se něco stalo –

Strhl jsem ze sebe deky, krev se mi v žilách proměnila na ledovou vodu. Hodil jsem na sebe nějaké oblečení a Grover se mezitím snažil sestavit úplnou větu, ale byl moc šokovaný, moc udýchaný. „Ona tam leží… jenom tam leží…“

Vyrazil jsem ven a hnal se po centrálním prostranství, Grover hned za mnou. Zrovna začínalo svítat, ale zdálo se, že celý tábor je na nohou. Zvěsti se rychle šířily. Stalo se něco ohromného. Několik táborníků už postupovalo na kopec, satyrové a nymfy a hrdinové ve zvláštní směsici brnění a pyžam.

Uslyšel jsem klapot koňských kopyt a zezadu nás dohnal Cheirón. Tvářil se zasmušile.

„Je to pravda?“ zeptal se Grovera.

Grover dokázal jenom přikývnout, tvářil se omámeně.

Pokoušel jsem se zeptat, co se děje, ale Cheirón mě popadl za paži a lehce si mě zvedl na hřbet. Společně jsme se hnali na Vrch polokrevných, kde se pomalu sbíral dav lidí.

Čekal jsem, že na větvi borovice neuvidím rouno, ale pořád tam bylo, lesklo se v prvním světle svítání. Bouřka se rozehnala a obloha byla krvavě rudá.

„Proklínám vládce Titánů,“ houkl Cheirón. „Zase nás ošidil, získal další šanci ovládnout to proroctví.“

„Jak to myslíte?“ zeptal jsem se.

„To rouno,“ řekl. „To rouno zafungovalo až moc dobře.“

Hnali jsme se tryskem kupředu a všichni nám uhýbali z cesty. Tam u kmene stromu ležela dívka v bezvědomí. Klečela u ní další holka v řeckém brnění.

V uších mi hučela krev. Nedokázal jsem pořádně uvažovat. Annabeth někdo napadl? Ale proč je rouno pořád na místě?

Strom sám vypadal úplně v pořádku, celý a zdravý, zaplavený kouzlem zlatého rouna.

„Uzdravilo strom,“ prohlásil Cheirón chvějícím se hlasem. „A jed nebyla jediná věc, kterou vymýtilo.“

Pak mi došlo, že tam na zemi není Annabeth. Ta byla v brnění a klečela vedle dívky ležící v bezvědomí. Jakmile nás Annabeth uviděla, rozběhla se k Cheirónovi. „To… ona… prostě najednou se tu objevila…“

Z očí se jí valily slzy, ale já to pořád nechápal. Tolik mě to rozhodilo, že jsem si nic nedokázal dát dohromady. Seskočil jsem Cheirónovi ze zad a doběhl k té dívce v bezvědomí. Cheirón na mě křikl: „Percy, počkej!“

Klekl jsem si u ní. Měla krátké černé vlasy a pihy na nose. Tělo měla jako vytrvalostní běžec, pružná a silná, oblečená v šatech ve stylu punk a gothic – měla černé tričko, černé otrhané džíny a koženou bundu s odznáčky skupin, o kterých jsem nikdy neslyšel.

Nebyla z tábora. Neznal jsem ji ze žádného srubu. A přesto jsem měl strašně divný pocit, že už jsem ji někde viděl…

„Je to pravda,“ hlesl Grover a oddechoval po prudkém běhu do kopce. „Nemůžu tomu uvěřit…“

Nikdo jiný se k té dívce nepřiblížil.

Položil jsem jí ruku na čelo. Kůži měla chladnou, ale prsty mě pálily, jako by byly v ohni.

„Potřebuje nektar a ambrózii,“ řekl jsem. Určitě patřila k polokrevným, ať už byla z tábora nebo ne. Vycítil jsem to z jediného doteku. Nechápal jsem, proč se všichni chovají tak vyděšeně.

Vzal jsem ji za ramena a zvedl do sedu, položil si její hlavu na rameno.

„No tak!“ zaječel jsem na ostatní. „Co je to s vámi, lidi? Pojďte, odneseme ji do hlavní budovy.“

Nikdo se nepohnul, dokonce ani Cheirón ne. Všichni byli úplně omráčení.

Najednou se ta dívka roztřeseně nadechla. Zakašlala a otevřela oči.

Duhovky měla nápadně modré – chladně, ocelově modré.

Popleteně na mě hleděla, třásla se a divoce si mě měřila.

„Kdo –“

„Jsem Percy,“ představil jsem se. „Už jsi v bezpečí.“

„To byl hrozně divný sen…“

„Už je to v pořádku.“

„Umírala jsem.“

„Ne,“ ubezpečil jsem ji. „Jsi v pořádku. Jak se jmenuješ?“

A v tu chvíli mi to došlo. Věděl jsem to dřív, než to řekla.

Zahleděla se na mě těma modrýma očima a já pochopil, o co vlastně šlo v celé výpravě za zlatým rounem. Proč byl strom otráven. Došlo mi to všechno. Kronos to provedl, aby přivedl do hry novou figurku – další šanci na ovládnutí toho proroctví.

Dokonce i Cheirón, Annabeth a Grover, kteří by měli tuhle chvíli oslavovat, byli šokovaní, mysleli na to, co to může znamenat pro budoucnost. A já držel v náruči někoho, kdo byl předurčen k tomu, stát se mým nejlepším přítelem, nebo možná nejhorším nepřítelem.

„Jsem Thalia,“ promluvila dívka. „Diova dcera.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a čtyři