Druhá kapitola

HRAJU VYBÍJENOU

S KANIBALY

D

en začal normálně. Nebo aspoň tak normálně, jak to na akademii Meriwether jde.

Abys pochopil, je to jedna z těch „progresivních“ škol v centru Manhattanu, což znamená, že místo v lavicích sedíme na velkých polštářích na zemi, nedostáváme známky a učitelé nosí džíny a trička s nápisy.

To všechno mi sedí. Chci říct, že trpím hyperaktivitou s poruchou pozornosti a jsem dyslektik jako většina polokrevných, takže na normálních školách se mi nikdy takhle dobře nedařilo, ani předtím, než mě vyhodili. Na Meriwetheru bylo hrozné jen to, že učitelé se pořád na všechno dívali z té lepší stránky, jenomže žáci tu lepší stránku vždycky… no, jaksi neměli.

Tak třeba moje dnešní první hodina: angličtina. Celá škola přečetla knížku jménem Pán much, ve které se děti dostanou na pustý ostrov a zešílí tam. Takže nás učitelé na závěrečnou zkoušku poslali na dvůr. Měli jsme tam strávit hodinu bez dospělého dozoru, aby se zjistilo, co se tam odehraje.

Odehrála se tam velkolepá soutěž mezi sedmáky a osmáky, kdo komu přetáhne spoďáry přes hlavu, dvě bitvy s kameny a dost brutální zápas v basketbalu. Většinu toho vedl školní surovec Matt Sloan.

Sloan nebyl žádný obr ani silák, ale choval se, jako by byl. Měl oči jako pitbul a střapaté tmavé vlasy a věčně chodil v drahých, ale nepadnoucích hadrech, jako by tím chtěl dát najevo, že na peníze své rodiny kašle. Jeden přední zub měl ulomený od té doby, kdy sebral tátovo porsche, šel se projet a vrazil do značky POZOR, DĚTI.

Zkrátka, Sloan všechny tahal za spoďáry, dokud neudělal tu chybu a nezkusil si to na mého kamaráda Tysona.

Tyson byl jediný bezdomovec na Meriwetheru. S mámou jsme věděli jen to, že ho rodiče opustili, když byl ještě dost malý, nejspíš proto, že byl takový… jiný. Měřil skoro sto devadesát centimetrů a postavu měl jako yetti, ale v jednom kuse brečel a skoro všeho se lekal, málem i vlastního odrazu v zrcadle. Obličej měl jaksi pokřivený a vypadal tak nějak neotesaně. Netušil jsem vlastně, jakou má barvu očí, protože jsem se nikdy nedonutil podívat se výš než na jeho křivé zuby. Mluvil hlubokým hlasem, ale legračně, jako mnohem mladší kluk – asi proto, že než přišel do Meriwetheru, do žádné jiné školy nechodil. Nosil rozedrané džíny, špinavé tenisky osmačtyřicítky a děravou kostkovanou flanelku. Smrděl po zastrčených uličkách v centru New Yorku, protože v jedné takové bydlel, v kartonové krabici od ledničky poblíž Dvaasedmdesáté ulice.

Akademie Meriwether ho přijala v rámci společného dobročinného projektu, aby ze sebe studenti mohli mít radost. Ti ale bohužel Tysona většinou nesnášeli. Jakmile přišli na to, že je přes tu obří sílu a hrozivý zjev veliký dobrák, dělali si radost spíš tím, že se po něm vozili. Byl jsem vlastně jeho jediný kamarád, což znamenalo, že kromě něj se ani se mnou nekamarádil už nikdo.

Máma si milionkrát stěžovala, že škola nedělá dost, aby mu pomohla. Volala na sociální úřad, ale vypadalo to, že se nic neděje. Tvrdili jí tam, že Tyson neexistuje. Zaklínali se horem dolem, že se šli podívat do té uličky, kterou jsme jim popsali, ale nenašli ho. Netuším, jak se dá přehlédnout obří kluk, který žije v krabici od ledničky.

Zkrátka, Matt Sloan se jako myška vynořil za ním a pokusil se mu vytáhnout spoďáry zezadu přes hlavu a Tyson zpanikařil. Odstrčil ho od sebe trochu moc tvrdě. Sloan odletěl skoro pět metrů a zapletl se do houpací pneumatiky pro děcka.

„Ty zrůdo!“ zaječel Sloan. „Co kdyby ses vrátil do té své kartonové krabice!“

Tyson začal pofňukávat. Posadil se na dětskou prolézačku tak těžce, až ohnul tyč, a zabořil si hlavu do dlaní.

„To odvoláš, Sloane!“ houkl jsem na něj.

Sloan se na mě jenom ušklíbl. „Co je ti vůbec po tom, Jacksone? Ty bys mohl mít opravdový kámoše, kdyby ses pořád nelepil na tu zrůdičku.“

Zatnul jsem pěsti. Doufal jsem, že nemám obličej tak rudý, jak jsem cítil. „On není žádná zrůda. Je jenom…“

Snažil jsem se vymyslet, co bych řekl, ale Sloan neměl čas poslouchat. Musel se řehtat na celé kolo stejně jako jeho velcí hnusní kámoši. Napadlo mě, jestli se mi to zdá, nebo jestli má Sloan kolem sebe víc rváčů než obyčejně. Byl jsem zvyklý vídat ho se dvěma nebo třemi, ale dneska jich bylo asi tak o pět šest víc a já byl přesvědčený, že jsem je tu ještě nikdy dřív neviděl.

„Počkej na tělák, Jacksone,“ zavolal Sloan. „Seš mrtvej.“

Když skončila první hodina, vyšel na dvůr náš učitel angličtiny pan Milo prozkoumat ten masakr. Uznal, že jsme Pána much pochopili dokonale. Prohlásil, že jsme v jeho předmětu všichni uspěli, a kladl nám na srdce, abychom nikdy, nikdy nedospěli v násilníky. Matt Sloan svědomitě přikyvoval a pak na mě vycenil svůj ulomený zub.

Musel jsem Tysonovi slíbit, že mu při obědě koupím sendvič s burákovým máslem, teprve pak přestal popotahovat.

„Já… já jsem zrůda?“ zeptal se mě.

„Ne,“ ujistil jsem ho a zatnul jsem zuby. „Zrůda je Matt Sloan.“

Tyson popotáhl. „Ty jsi fajn kamarád. Bude mi po tobě smutno, jestli příští rok… jestli ne…“

Hlas se mu roztřásl. Došlo mi, že neví, jestli ho sem v rámci toho dobročinného projektu přijmou i příští rok. Zajímalo by mě, jestli se ředitel vůbec obtěžoval s ním o tom promluvit.

„Nedělej si starosti, chlape,“ podařilo se mi ze sebe vypravit. „Všechno vyjde.“

Tyson mi věnoval tak vděčný pohled, že jsem si připadal jako korunovaný podvodník. Jak můžu slibovat klukovi jako on, že vůbec něco vyjde?

Naše další zkouška byla z přírodních věd. Paní Tesla nám nařídila, že máme míchat chemikálie, dokud se nám nepovede způsobit výbuch. Za laboratorního partnera jsem měl Tysona. Ruce měl moc přerostlé na ty drobné ampulky, které jsme měli použít. Nešťastnou náhodou srazil z pultíku tácek s chemikáliemi a vyrobil v odpadkovém koši oranžový hřibovitý oblak.

Paní Tesla nechala vyklidit laboratoř, zavolala tým pro manipulaci s nebezpečným odpadem a pak nás s Tysonem vychválila jako rozené chemiky. Byli jsme první, kdo kdy složil její zkoušku do třiceti vteřin.

Byl jsem rád, že dopoledne rychle ubíhá, tak jsem aspoň nemusel myslet na své problémy. Nesnesl jsem představu, že se v táboře mohlo něco pokazit. A ještě horší bylo, že jsem se nedokázal zbavit vzpomínky na ten příšerný sen. Měl jsem hrozný pocit, že je Grover v nebezpečí.

Když jsme ve společenských vědách kreslili mapy se zeměpisnými šířkami a délkami, otevřel jsem si notes a zíral na fotku, kterou jsem měl uvnitř – byla na ní moje kamarádka Annabeth na prázdninách ve Washingtonu. Měla na sobě džíny a džínovou bundu a pod ní oranžové tričko Tábora polokrevných. Blonďaté vlasy měla stažené dozadu šátkem. Stála před Lincolnovým památníkem se založenýma rukama a tvářila se pyšně, jako by tu stavbu navrhla osobně. Annabeth chce být architektkou, až bude dospělá, takže v jednom kuse obhlíží slavné památníky a podobné věci. Je prostě ujetá. Poslala mi tu fotku e-mailem po jarních prázdninách a já se na ni občas podíval, abych si připomněl, že je opravdová a že jsem si celý Tábor polokrevných jenom nevymyslel.

Přál jsem si, aby tu Annabeth byla. Ona by si s tím mým snem věděla rady. Nikdy bych jí to nepřiznal, ale byla chytřejší než já, i když někdy dost otravná.

Právě jsem se chystal zavřít notes, když se ke mně naklonil Matt Sloan a vytrhl mi fotku z kroužků.

„Co děláš!“ zaprotestoval jsem.

Sloan si prohlédl obrázek a vyvalil oči. „No páni, Jacksone. Kdo to je? Snad to není tvoje –“

„Vrať mi to!“ Uši mi hořely.

Sloan podal fotku svým hnusným kámošům, kteří se začali řehtat a cupovat ji na kousky. Byli cizí, museli tu být na návštěvě, protože všichni měli připíchnuté ty pitomé štítky z přijímací kanceláře s nápisem AHOJ! JMENUJU SE: … Museli mít taky dost nemožný smysl pro humor, protože si tam vyplnili blbiny jako MORKOCUC, LEBKOŽROUT a KŘUPAN. Tak se přece nikdo nejmenuje.

„Tihle kluci sem příští rok nastoupí,“ pochlubil se Sloan, jako by mě to mělo vyděsit. „Vsadím se, že oni mají prachy na školu, ne jako ten tvůj imbecilní kámoš.“

„On není imbecilní.“ Musel jsem se vážně, vážně moc snažit, abych Sloana nepraštil přímo mezi oči.

„Ty jsi ale chudinka, Jacksone. Dobře, že ti příští hodinu to utrpení zkrátím.“

Jeho obří kamarádi mezitím žvýkali moji fotku. Chtěl jsem se do nich pustit, ale měl jsem přísné rozkazy od Cheiróna, abych si nikdy nevylíval vztek na normálních smrtelnících, i když budou úplně protivní. Boj jsem si musel šetřit na nestvůry.

A stejně, něco ve mně si pomyslelo, kdyby tak Sloan věděl, kdo jsem doopravdy…

Zazvonil zvonek.

Když jsme s Tysonem odcházeli ze třídy, zašeptal nějaký dívčí hlas. „Percy!“

Rozhlédl jsem se po chodbě se skříňkami, ale nikdo si mě nevšímal. Stejně by mě žádná holka z Meriwetheru ani za nic neoslovila.

Než jsem měl čas se rozmyslet, jestli se mi to jenom zdálo, nebo ne, nahrnul se dav lidí do tělocvičny a nás s Tysonem strhl s sebou. Čekal nás tělocvik. Náš učitel nám slíbil zápas ve vybíjené a Matt Sloan mi slíbil, že mě zabije.

Cvičební úbor na akademii Meriwether byly jasně modré trenky a batikovaná trička. Naštěstí jsme většinou cvičili vevnitř, takže jsme nemuseli pobíhat po Manhattanu jako banda nováčků z výcvikového tábora pro hipíky.

Bleskově jsem se v šatně převlékl, protože jsem se nechtěl otravovat se Sloanem. Už jsem byl na odchodu, když na mě Tyson zavolal: „Percy?“

Ještě nebyl převlečený. Přešlapoval u dveří do posilovny a svíral cvičební úbor. „Mohl bys… hm…“

„Jo. Jasně.“ Snažil jsem se to neříct naštvaně. „Jo, jasně, člověče.“

Tyson zmizel do posilovny. Hlídal jsem přede dveřmi, než se převlékne. Připadalo mi to dost trapné, ale prosil mě o to skoro pokaždé. Zřejmě proto, že byl po celém těle chlupatý a na zádech měl divné jizvy. Nikdy jsem neměl odvahu se ho na ně zeptat.

Každopádně, dost tvrdě jsem se poučil o tom, že když si někdo z Tysona utahuje při převlékání, rozčilí se a začne vytrhávat dvířka od skříněk.

Když jsme vešli do tělocvičny, tělocvikář Nunley seděl za svým stolkem a četl si časopis Sports Illustrated. Nunleyovi bylo asi tak milion roků, měl bifokální brýle a mastnou vlnu šedých vlasů a byl bezzubý. Připomínal mi Orákulum v Táboře polokrevných – což byla seschlá mumie – až na to, že se o moc míň hýbal a nikdy nechrlil zelený kouř. No, aspoň jsem ho při tom zatím neviděl.

Matt Sloan se zeptal: „Trenére, můžu být kapitánem?“

„Co?“ Nunley vzhlédl od časopisu. „Jo,“ zamumlal. „Mm-hmm.“

Sloan se zašklebil a začal si vybírat hráče. Udělal ze mě kapitána druhého týmu, ale bylo úplně fuk, koho jsem si vybral, protože všichni sportovci a oblíbenci se přesunuli ke Sloanovi. A ta skupina cizích kluků taky.

Já měl na své straně Tysona, počítačového cvoka Coreye Bailera, matematického génia Rádže Mandaliho a půl tuctu dalších kluků, které Sloan a jeho banda vždycky trápili. Normálně by mi úplně stačil Tyson – sám se vyrovnal půlce týmu – ale ti hosté ve Sloanově družstvu byli skoro stejně velcí a vypadali silní jako on a bylo jich šest.

Matt Sloan vysypal doprostřed tělocvičny koš plný míčů.

„Smrad,“ zamumlal Tyson. „Divný smrad.“

Podíval jsem se na něj. „Jaký divný smrad?“ zeptal jsem se, protože jsem sotva mohl počítat s tím, že mluví o sobě.

„To oni.“ Tyson ukázal na Sloanovy nové kamarády. „Divně smrdí.“

Ti návštěvníci křupali klouby na rukách a měřili si nás, jako by se blížil masakr. Musel jsem pořád přemýšlet, odkud asi přišli. Odněkud, kde krmí děti syrovým masem a mlátí je holemi.

Sloan zapískal na trenérovu píšťalku a hra začala. Sloanův tým se rozběhl ke středové čáře. Rádž Mandali na mé straně vykřikl něco urdsky, snad „Musím čurat!“ a rozběhl se k východu. Corey Bailer se pokusil zalézt za rohož u zdi a schovat se. Zbytek mého týmu se ustrašeně krčil a snažil se nevypadat jako vhodný cíl.

„Tysone,“ zavolal jsem. „Pojďme –“

Míč mě praštil do břicha. Tvrdě jsem dosedl na zadek doprostřed tělocvičny. Druhý tým se rozřehtal.

Viděl jsem rozmazaně. Připadalo mi, že si ze mě udělala boxovací pytel nějaká gorila. Nechtělo se mi věřit, že by někdo dokázal tak tvrdě praštit.

Tyson zaječel: „Percy, skrč se!“

Převalil jsem se a kolem ucha mi rychlostí světla prosvištěl další míč.

Prááásk!

Zasáhl rohož na zdi a Corey Bailer vyjekl.

„Hej!“ zařval jsem na Sloanův tým. „Takhle někoho zabijete!“

Návštěvník jménem Křupan se na mě ďábelsky zašklebil. Vypadal teď jaksi větší… dokonce vyšší než Tyson. Pod tričkem se mu napínaly bicepsy. „To taky doufám, Persee Jacksone! To doufám!“

Oslovil mě tak, že mi z toho přejel mráz po zádech. Nikdo mi neříkal Persee kromě těch, kteří věděli, kdo doopravdy jsem. A to byli kamarádi… a nepřátelé.

Co to říkal Tyson? Divně smrdí.

Nestvůry.

Ti cizí kluci kolem Matta Sloana se zvětšovali. Už to nebyly děti. Byli to dvouapůlmetroví obři se šíleným pohledem, špičatými zuby a chlupatými pažemi, potetovanými hady a tanečnicemi hula a valentinskými srdci.

Matt Sloan pustil míč. „Tak pr! Vy nejste z Detroitu! Kdo…“

Ostatní kluci z jeho týmu začali ječet a couvat k východu, ale obr jménem Morkocuc s vražednou přesností hodil míč. Ten prosvištěl kolem Rádže Mandaliho, zrovna když se chystal zmizet, pak narazil do dveří a nějakým kouzlem je zamkl. Rádž a pár dalších kluků do nich zoufale bušili, ale dveře se ani nepohnuly.

„Pusťte je ven!“ ječel jsem na ty obry.

Ten, co se jmenoval Křupan, na mě zavrčel. Na bicepsu měl vytetováno: K. miluje dětičky. „Pustit naše chutná soustíčka? To ne, synu boha moře. My, Laistrygonové, nehrajeme jen o tvoji smrt. Chceme oběd!“

Mávl rukou a na středové čáře se objevila další dávka míčů – ale tyhle nebyly z červené gumy. Byly bronzové, velké jako dělové koule, děrované jako míčky na florbal, a z těch děr vycházely plameny. Musely být rozžhavené, ale obři je brali holýma rukama.

„Trenére!“ vykřikl jsem.

Nunley ospale vzhlédl, ale pokud na té vybíjené viděl něco nenormálního, nechal to plavat. To je ten problém se smrtelníky. Vidění jim zahaluje kouzelná síla zvaná mlha, která kryje opravdový vzhled nestvůr a bohů, takže smrtelníci vidí jenom to, co dokážou pochopit. Trenér možná viděl pár osmáků, kteří jako obyčejně drtí mladší kluky. Ostatní kluci nejspíš viděli, jak se banda Matta Sloana chystá rozhazovat zápalné lahve. (Nebylo by to poprvé.) V každém případě jsem byl přesvědčený o tom, že si nikdo jiný neuvědomuje, o co jde – že tu čelíme opravdovým lidožravým krvežíznivým nestvůrám.

„Jo. Mm-hmm,“ zamumlal tělocvikář. „Hrajte slušně.“

A vrátil se zas ke svému časopisu.

Obr jménem Lebkožrout hodil míč. Odskočil jsem na bok a žhavá bronzová koule se mi prořítila kolem ramene.

„Corey!“ vykřikl jsem.

Tyson ho vytáhl zpoza žíněnky zrovna ve chvíli, kdy na ní ta koule vybuchla a proměnila ji na kouřící cucky.

„Utečte!“ nakázal jsem svým spoluhráčům. „Druhým východem!“

Rozběhli se k šatně, ale Křupan znovu máchl rukou a i tyhle dveře se zabouchly.

„Nikdo neodejde, dokud nebudeš ze hry!“ zaburácel Křupan. „A nebudeš ze hry, dokud tě nesníme!“

Odpálil svůj kulový blesk. Moji spoluhráči se rozprchli a koule vypálila kráter do podlahy tělocvičny.

Sáhl jsem pro kouzelné pero, které vždycky nosím v kapse, ale pak mi došlo, že mám na sobě cvičební trenky. Neměl jsem žádné kapsy. Anaklusmos jsem měl zastrčený do džínů ve skříňce v šatně. A šatna byla zavřená. Byl jsem úplně bezbranný.

Svištěla na mě další ohnivá koule. Tyson mě odstrčil z cesty, ale výbuch mě stejně srazil na zem. Zjistil jsem, že ležím roztažený na podlaze tělocvičny, omráčený kouřem, batikované tričko poseté syčícími dírkami. Zpoza středové čáry na mě hladově shlíželi dva obři.

„Maso!“ zařvali. „Maso hrdiny na oběd!“ Oba zamířili.

„Percy potřebuje pomoct!“ vyjekl Tyson a skočil přede mě, zrovna když ti dva odpálili míče.

„Tysone!“ vykřikl jsem, ale bylo pozdě.

Oba míče ho zasáhly… ale ne… chytil je. Ten neohrabaný Tyson, který srážel laboratorní zkumavky a pravidelně lámal prolézačky na hřišti, nějak chytil ty dva žhavé kovové míče, které se na něj řítily rychlostí milionů mil za hodinu. Odrazil je zpátky na jejich zaskočené majitele a ti jen zavřeštěli: „TO NEEE!“, když jim bronzové koule explodovaly na hrudi.

Obři se rozpadli na dva sloupy plamenů – prima, tím se potvrdilo, že to vážně byly nestvůry. Nestvůry neumírají. Jenom se rozptýlí na kouř a prach, čímž ušetří hrdinům spoustu práce s úklidem po boji.

„Bratři moji!“ zabědoval kanibal Křupan. Napnul svaly a jeho vytetované Dětičky se zavlnily. „Za to mi zaplatíš!“

„Tysone!“ zakřičel jsem. „Dávej pozor!“

Hnala se na nás další kometa. Tyson ji taktak stačil srazit stranou. Proletěla učiteli Nunleyovi přímo nad hlavou a přistála za bariérou pro diváky s mohutným PRÁÁÁSK!

Kluci pobíhali kolem a ječeli, snažili se vyhýbat žhnoucím kráterům v podlaze. Jiní bušili na dveře a volali o pomoc. Sám Sloan stál zkoprnělý strachem uprostřed hřiště a nevěřícně zíral, jak kolem něj létají vražedné míče.

Trenér Nunley pořád nic neviděl. Poťukal si na naslouchátko, jako by mu ho ty exploze nějak rušily, ale dál upíral oči do časopisu.

Ten randál musela slyšet celá škola. Ředitel, policie, někdo nám jistě přijde na pomoc.

„Vítězství bude naše!“ zaburácel kanibal Křupan. „Pochutnáme si na vašich kostech!“

Chtěl jsem mu říct, že tu vybíjenou bere nějak vážně, ale než jsem to stačil udělat, zvedl další kouli. Zbylí tři obři ho napodobili.

Věděl jsem, že jsme mrtví. Tyson nedokáže všechny míče odrazit najednou. Ruce musel mít hrozivě popálené od toho, jak blokoval tu první palbu. Bez mého meče…

Dostal jsem bláznivý nápad.

Rozběhl jsem se k šatně.

„Zmizte!“ nakázal jsem svým spoluhráčům. „Zmizte od těch dveří.“

Za mnou se ozvaly výbuchy. Tyson odrazil dva míče zpátky na jejich majitele a rozprášil je na popel.

Takže zbývali ještě dva obři.

Třetí koule se valila přímo na mě. Přinutil jsem se počkat – jednadvacet, jednadvacet – a pak jsem se vrhl na bok a žhavá koule zdemolovala dveře do šatny.

Jasně, čekal jsem, že puch, který se drží skoro ve všech chlapeckých šatnách, stačí na pořádnou explozi, takže mě nepřekvapilo, když planoucí míč způsobil mohutné PRÁÁÁSK!

Stěna se rozpadla. Po celé tělocvičně pršela dvířka skříněk, ponožky, suspenzory a další nechutně špinavé osobní věci.

Obrátil jsem se právě včas, abych viděl, jak Tyson praštil Lebkožrouta do obličeje. Obr se zhroutil. Ale ten poslední gigant, Křupan, si moudře držel míč a čekal na příležitost. Jakmile se k němu Tyson obrátil, hodil.

„Ne!“ zaječel jsem.

Koule udeřila Tysona přímo do prsou. Přeletěl přes celé hřiště a narazil do zadní stěny. Ta praskla, její kus se na něj zřítil a odhalil díru, vedoucí přímo na Church Street. Netušil jsem, jak to mohl Tyson přežít, ale vypadal jenom omráčený. U nohou mu kouřila bronzová koule. Tyson se ji pokusil zvednout, ale jak byl omámený, zhroutil se dozadu do hromady tvárnic.

„Sláva!“ radoval se Křupan. „Zbyl jsem poslední ve hře! Budu mít spoustu masa! Přinesu i domů dětičkám!“

Sebral další míč a namířil ho na Tysona.

„Přestaň!“ vykřikl jsem. „Ty chceš přece mě!“

Obr se zašklebil. „Chceš umřít první, mladý hrdino?“

Musel jsem něco udělat. Můj meč tady někde musel být.

Pak jsem zahlédl svoje džíny v kouřící hromadě oblečení přímo u obrových nohou. Kdybych se tam tak dokázal dostat… věděl jsem, že to nemá cenu, ale stejně jsem vyrazil.

Obr se zachechtal. „Blíží se mi oběd.“ Napřáhl ruku, aby hodil kouli. Připravil jsem se na smrt.

Zničehonic to obří tělo ztuhlo. Škodolibá radost v jeho tváři se proměnila ve výraz překvapení. Přesně v místech, kde by měl mít pupek, se mu rozervalo tričko a vyrostlo z něj něco jako roh – ne, roh to nebyl – ale lesklý hrot čepele.

Míč mu vypadl z ruky. Netvor zíral dolů na nůž, který ho právě zezadu probodl.

Zamumlal: „Au,“ a rozprskl se do mraku zeleného plamene. Počítal jsem, že to dětičky asi dost rozhodí.

V tom kouři stála moje kamarádka Annabeth. Tvář měla špinavou a poškrábanou. Přes rameno jí visel otrhaný batoh, baseballovou čepici měla vraženou do kapsy, v ruce bronzový nůž a v očích šedých jako bouřka divoký výraz, jako by ji zrovna tisíc mil pronásledovaly přízraky.

Matt Sloan, který tam celou dobu stál zaražený, konečně přišel k sobě. Zamrkal na Annabeth, jako by si ji matně uvědomil z fotky v mém notesu. „To je ta holka… To je ta holka –“

Annabeth ho praštila do nosu a uzemnila ho. „A ty,“ poradila mu, „nech mého kamaráda na pokoji.“

Tělocvična byla v plamenech. Kluci pořád pobíhali kolem a křičeli. Slyšel jsem kvílet sirény a zkomolený hlas ze školního rozhlasu. Skrz skleněné dveře východu jsem viděl ředitele pana Bonsaie, jak zápasí se zámkem, a za ním se hromadil dav učitelů.

„Annabeth,“ vykoktal jsem. „Jak jsi… jak dlouho jsi…“

„Vlastně celé dopoledne.“ Zastrčila si nůž do pouzdra. „Snažila jsem se najít vhodnou dobu, abych si s tebou promluvila, ale nikdy jsi nebyl sám.“

„Ten stín, který jsem viděl ráno – to byl –“ Začal mě pálit obličej. „U všech bohů, ty ses mi koukala oknem do ložnice?“

„Není čas ti to vysvětlovat!“ vyštěkla, i když sama trochu zrudla. „Jenom jsem nechtěla –“

„Tamhle!“ vykřikla nějaká žena. Dveře se rozletěly a dovnitř se začali valit dospělí.

„Sejdeme se venku,“ řekla mi Annabeth. „I s tímhle.“ Ukázala na Tysona, který pořád celý omráčený seděl u zdi. Annabeth mu věnovala znechucený pohled, kterému jsem tak úplně nerozuměl. „Radši ho vezmi s sebou.“

„Není čas!“ odsekla. „Pospěš si!“

Nasadila si svou baseballovou čepici týmu Yankeeů, což byl kouzelný dárek od její mámy, a okamžitě zmizela.

Takže jsem zůstal stát sám uprostřed doutnající tělocvičny, když ke mně došel ředitel s půlkou učitelského sboru a se dvěma policisty.

„Percy Jackson?“ promluvil pan Bonsai. „Co… jak…“

Tyson u rozpadlé zdi zasténal a zvedl se z hromady tvárnic. „Hlava bolí.“

Přistoupil k nám i Matt Sloan. S vyděšeným výrazem se zaměřil na mě. „To udělal Percy, pane Bonsai! On zapálil celou budovu. Trenér Nunley vám to řekne! On to všechno viděl!“

Tělocvikář Nunley si dál svědomitě četl časopis, ale při mé smůle si vybral zrovna tu chvíli a vzhlédl, když Sloan vyslovil jeho jméno. „Co? Jo. Mm-hmm.“

Ostatní dospělí se obrátili ke mně. Věděl jsem, že mi nikdy neuvěří, i kdybych jim mohl říct pravdu.

Popadl jsem ze svých zničených džínů Anaklusmos, zavelel Tysonovi: „Pojďme!“ a vyskočil jsem ven tou zející dírou v boku budovy.