Třetí kapitola
VOLÁME SI TAXI
VĚČNÝCH MUK
A |
nnabeth na nás čekala v jedné boční uličce u Church Street. Stáhla mě a Tysona z chodníku, zrovna když se kolem prořítil hasicí vůz, mířící k akademii Meriwether.
„Kdes tohohle našel?“ chtěla vědět a ukázala na Tysona.
Teď, když se situace změnila, bych měl být vážně šťastný, že ji vidím. Loni v létě jsme uzavřeli příměří i přes to, že její máma byla Athéna a nevycházela s mým otcem. Annabeth mi zřejmě chyběla víc, než bych si chtěl přiznat.
Ale zrovna jsem měl za sebou útok lidožravých obrů, Tyson mi třikrát nebo čtyřikrát zachránil život a Annabeth nedokázala nic jiného, než na něj vztekle civět, jako by ten problém byl on.
„Je to můj kámoš,“ vysvětlil jsem jí.
„Je bezdomovec?“
„Co to s tím má co dělat? Abys věděla, on tě slyší. Proč se nezeptáš přímo jeho?“
Zatvářila se překvapeně. „On umí mluvit?“
„Já mluvím,“ přiznal Tyson. „Jsi hezká.“
„No fuj!“ Annabeth od něho odstoupila.
Nechtělo se mi ani věřit, že se chová tak hulvátsky. Podíval jsem se Tysonovi na ruce. Byl jsem přesvědčený, že musí být škaredě popálené od těch žhavých míčů na vybíjenou, ale vypadaly dobře – sice umazané a samá jizva, se špinavými nehty velikosti bramborových lupínků – ale takové je měl pořád. „Tysone,“ prohlásil jsem nevěřícně. „Ty vůbec nemáš popálené ruce.“
„Jistěže nemá,“ zamumlala Annabeth. „Překvapuje mě, že Laistrygonové vůbec měli kuráž tě napadnout, když byl u toho.“
Tyson vypadal, že je celý vedle z Annabethiných světlých vlasů. Pokusil se na ně sáhnout, ale plácla ho po ruce.
„Annabeth,“ zeptal jsem se, „co to říkáš o těch Laistry-co?“
„Laistrygonech. To byly ty nestvůry v tělocvičně. Je to rasa lidožravých obrů, kteří žijí daleko na severu. Jednou na ně narazil Odysseus, ale takhle na jihu, jako je New York, jsem je ještě neviděla.“
„Laistry – ani to nedokážu říct. Jak by se to řeklo anglicky?“
Chvíli nad tím uvažovala. „Kanaďané,“ usoudila pak. „A teď pojďme, musíme se odsud dostat.“
„Půjde po mně policie.“
„To nás trápí nejmíň,“ mávla rukou. „Měls nějaké sny?“
„Sny… o Groverovi?“
Zbledla. „O Groverovi? Ne, co je s Groverem?“
Odvyprávěl jsem jí svůj sen. „Proč? O čem se zdálo tobě?“
Měla divoký pohled, jako by jí mozek pracoval rychlostí milion mil za hodinu.
„Tábor,“ vyklopila konečně. „Velký malér v táboře.“
„To máma říkala taky! Ale jaký malér?“
„Přesně to nevím. Něco je špatně. Musíme se tam hned dostat. Nestvůry mě honí celou cestu z Virginie a snaží se mě zastavit. Zažil jsi hodně útoků?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Celý rok nic… až dneska.“
„Nic? Ale jak…“ Očima zabloudila k Tysonovi. „Aha.“
„Co myslíš tím ‚aha‘?“
Tyson se přihlásil, jako by byl ve třídě. „Ti Kanaďané v tělocvičně Percymu říkali… syn boha moře?“
Annabeth a já jsme si vyměnili pohledy.
Neměl jsem ponětí, jak mu to dokážu vysvětlit, ale soudil jsem, že si Tyson zaslouží dozvědět se pravdu, když se kvůli mně nechal skoro zabít.
„Člověče,“ začal jsem, „slyšels někdy staré příběhy o řeckých bozích? Jako jsou Zeus, Poseidón, Athéna –“
„Ano,“ přisvědčil Tyson.
„No… tak ti bohové pořád ještě žijí. Tak trochu sledují západní civilizaci, žijí v nejvyspělejších zemích, proto jsou zrovna teď ve Spojených státech. A někdy mají děti se smrtelníky. Těm dětem se říká polokrevní.“
„Ano,“ souhlasil Tyson, jako by pořád čekal, až se dostanu k jádru věci.
„Hm, no, Annabeth a já jsme polokrevní,“ přiznal jsem. „Jsme něco jako… hrdinové ve výcviku. A jakmile nestvůry zachytí náš pach, napadnou nás. A to byli i ti obři v tělocvičně. Nestvůry.“
„Ano.“
Zíral jsem na něj. Nevypadal, že by ho překvapilo, nebo popletlo, co jsem mu řekl, zato to překvapilo a popletlo mě. „Takže… mi věříš?“
Tyson přikývl. „Ale ty jsi… syn boha moře?“
„Jo,“ připustil jsem. „Můj otec je Poseidón.“
Tyson se zamračil. Teď už vypadal popleteně. „Ale potom…“
Zakvílela siréna. Kolem naší uličky se prohnalo policejní auto.
„Na tohle nemáme čas,“ zasáhla Annabeth. „Promluvíme si v taxíku.“
„Taxík až do tábora?“ zeptal jsem se. „Víš, co to stojí?“
„Věř mi.“
Zaváhal jsem. „A co Tyson?“
Představil jsem si, že svého obřího kamaráda dovedu do Tábora polokrevných. Pokud se bojí na normálním hřišti s normálními rváči, jak by se asi choval ve výcvikovém táboře pro polobohy? Na druhé straně, bude nás hledat policie.
„Nemůžeme ho tu jenom tak nechat,“ rozhodl jsem se. „Taky bude mít malér.“
„Jo.“ Annabeth vypadala zasmušile. „Rozhodně ho musíme vzít s sebou. A teď pojďte.“
Nelíbilo se mi, jak to řekla. Dělala, jako by Tyson byl nějaká hnusná nemoc, kterou musíme dopravit do nemocnice, ale vydal jsem se za ní uličkou. Všichni tři jsme se společně plížili postranními ulicemi ve středu města, zatímco za námi stoupal k nebi mohutný sloup kouře z mé školní tělocvičny.
„Jsme tu,“ zastavila nás Annabeth na rohu Thomasovy ulice a náměstí Trimble. Zalovila v batohu. „Doufám, že mi zbyla aspoň jedna.“
Vypadala ještě hůř, než jsem si předtím všiml. Bradu měla pořezanou. V ohonu měla zapletené větvičky a trávu, jako by několik nocí spala pod širákem. Řezy na nohavicích jejích džínů se podezřele podobaly stopám po drápech.
„Co hledáš?“ zeptal jsem se jí.
Všude kolem nás kvílely sirény. Počítal jsem, že nebude trvat dlouho a objeví se další policajti, kteří budou hledat mladistvé delikventy, likvidující tělocvičny. Matt Sloan jim teď už jistě vypověděl, co se dalo. Nejspíš tu historku překroutil tak, že ti krvežízniví kanibalové jsme my s Tysonem.
„Našla jsem ji. Díky bohům.“ Annabeth vytáhla zlatou minci, ve které jsem poznal drachmu, platidlo na hoře Olymp. Na jedné straně měla vyraženou podobiznu Dia a na druhé Empire State Building.
„Annabeth,“ ozval jsem se, „tohle newyorští taxikáři nevezmou.“
„Stêthi,“ vykřikla ve starořečtině. „Ô hárma diabolês!“
Sotva promluvila jazykem Olympu, jako obvykle jsem tomu okamžitě porozuměl. Říkala: „Stůj, Voze zatracení!“
To mě pro ten její plán – ať to bylo, co chtělo – nijak zvlášť nenadchlo.
Hodila minci do ulice, ale místo aby drachma zazvonila o asfalt, zanořila se do něj a zmizela.
Chvíli se nedělo nic.
Pak přímo v tom místě, kam mince dopadla, asfalt potemněl. Rozpustil se na obdélníkovou kaluž asi tak velikosti parkovacího místa – bublala v ní rudá tekutina podobná krvi. Potom z toho bahna vyrazilo auto.
Bylo to taxi, to ano, ale na rozdíl od všech ostatních taxíků v New Yorku nebylo žluté. Mělo kouřově šedou barvu. Chci tím říct, že vypadalo, jako by bylo upletené z kouře, jako bys mohl projít přímo skrz něj. Na dveřích stála nějaká slova – něco jako ŠEÉD SRTESY – ale kvůli své dyslexii jsem nedokázal rozluštit, co to je.
Spustilo se okénko spolucestujícího a ven vystrčila hlavu nějaká žena. Do očí jí padala rozcuchaná kštice šedých vlasů a mluvila divně huhňavě, jako by zrovna dostala injekci novokainu. „Kam to bude? Kam to bude?“
„Tři osoby do Tábora polokrevných,“ vyhrkla Annabeth. Otevřela zadní dveře taxíku a mávla na mě, abych nastoupil, jako by to bylo úplně normální.
„Moment!“ vyjekla ta stařena. „Tyhlety nebereme!“
Kostnatým prstem ukázala na Tysona.
Co je to dneska? Den honu na přerostlé škaredé kluky?
„Zaplatíme navíc,“ slíbila Annabeth. „Tři další drachmy, až dorazíme na místo.“
„Domluveno!“ křikla ta stará ženská.
Neochotně jsem nastoupil do taxíku. Tyson se vmáčkl doprostřed. Annabeth vlezla dovnitř jako poslední.
Vnitřek byl taky kouřově šedý, ale působil docela pevně. Sedadlo bylo rozpraskané a samá boule – stejně jako ve většině taxíků. Chyběla tu přepážka z plexiskla, která by nás oddělovala od té ženy, která řídila… počkat. Nebyla tam jenom jedna žena. Byly tam tři, všechny nacpané na předním sedadle, každá vlasy jako hřebíky padající do očí, kostnaté ruce a pytlovité šaty, černé jako uhel.
Ta, která řídila, prohlásila: „Long Island! Příplatek k jízdnému mimo pásmo! Ha!“
Sešlápla plyn a hlava se mi zabořila do opěrky. Z reproduktoru se ozvala nahrávka: Nazdar, tady Ganymédes, Diův číšník! Když se vypravím na nákup vína pro Vládce nebes, vždycky se připoutám!
Podíval jsem se dolů a místo bezpečnostního pásu jsem objevil silný černý řetěz. Usoudil jsem, že ho tak zoufale nepotřebuju… zatím.
Taxi zahnulo za roh do ulice West Broadway a šedá dáma, která seděla uprostřed, zavřískla: „Dávej pozor! Zahni doleva!“
„No, kdybys mi dala oko, Vichřice, tak bych to viděla!“ postěžovala si řidička.
Počkat. Kdyby jí dala oko?
Neměl jsem čas se ptát, protože řidička strhla volant, aby se vyhnula blížící se dodávce. Přejela obrubník s mohutným žuchnutím, až nám zacvakaly zuby, a vřítila se do další zatáčky.
„Vzteklice!“ promluvila ta třetí ženská. „Dej mi minci té holky! Chci si do ní kousnout.“
„Kousla sis posledně, Zlostnice!“ odsekla řidička, která se musela jmenovat Vzteklice. „Teď je řada na mně!“
„To teda není!“ křičela ta jménem Zlostnice.
Vichřice, ta prostřední, zaječela: „Červená!“
„Brzdi!“ vykřikla Zlostnice.
Vzteklice místo toho sešlápla plyn a vyjela na obrubník, se skřípotem zahnula za další roh a srazila schránku s novinami. Žaludek mi zůstal někde vzadu na Broome Street.
„Promiňte,“ odvážil jsem se. „Ale… vidíte něco?“
„Ne!“ vyjekla Vzteklice od volantu.
„Ne!“ zaječela Vichřice zprostředka.
„Jistěže ano!“ houkla Zlostnice od okénka spolujezdce.
Podíval jsem se na Annabeth. „Ony jsou slepé?“
„Úplně ne,“ poučila mě Annabeth. „Mají oko.“
„Jedno oko?“
„Jo.“
„Každá?“
„Ne. Jedno dohromady.“
Tyson vedle mě zaúpěl a chytil se sedadla. „Není mi dobře.“
„Páni, člověče,“ lekl jsem se, protože jsem při školních exkurzích už viděl, jak bývá Tysonovi zle, a v takovém případě si člověk přeje být nejmíň patnáct metrů daleko. „Vydrž to, chlape. Nemáte někdo igelitový pytlík nebo tak něco?“
Ty tři šedé dámy měly moc práce s handrkováním a nevšímaly si mě. Podíval jsem se na Annabeth, která se ze všech sil držela, a věnoval jsem jí pohled Proč jsi mi tohle udělala?
„Hele,“ ozvala se, „taxi šedých sester je nejrychlejší cesta do tábora.“
„Tak proč jsi jím nejela už z Virginie?“
„To je mimo dosah jejich služeb,“ poučila mě, jako by to bylo úplně jasné. „Jezdí jenom po New Yorku a širším okolí.“
„Tímhle taxíkem jsme vezly známé lidi!“ prohlásila Zlostnice. „Iasona! Pamatuješ se na něj?“
„Ani mi to nepřipomínej!“ zakvílela Vzteklice. „A tehdy jsme ještě neměly taxík, ty stará ochechule. Jsou to už tři tisíce let!“
„Dej mi zub!“ Zlostnice se pokusila chňapnout Vzteklici po puse, ale ta ji plácla po ruce.
„Jenom pokud mi Vichřice dá oko!“
„Ne!“ pištěla Vichřice. „Mělas ho včera!“
„Ale já řídím, ty babizno jedna!“
„Nevymlouvej se! Zahni! Tady jsi měla zahnout!“
Vzteklice ostře zabočila na Delancey Street a namáčkla mě tak mezi Tysona a dveře. Sešlápla plyn a my vyrazili po Williamsburském mostě rychlostí sto deset kilometrů v hodině.
Ty tři sestry se teď doopravdy praly, fackovaly se, Zlostnice se pokoušela chňapnout Vzteklici a Vzteklice se snažila popadnout Vichřici. Vlasy jim vlály a pusy měly otevřené, ječely po sobě a já si uvědomil, že žádná z nich nemá ani jeden zub, až na Vzteklici s osamělým zažloutlým špinavým špičákem. Místo očí měly jenom zavřená zapadlá víčka, až na Zlostnici s jedním krví podlitým zeleným okem, které na všechno hladově hledělo, jako by se na to nemohlo vynadívat.
Konečně se Zlostnici, která měla výhodu zraku, podařilo vytrhnout sestře Vzteklici zub z pusy. To Vzteklici tak rozčililo, že strhla volant ke kraji mostu a zaječela: „Vrať to! Vrať to!“
Tyson zaskučel a chytil se za břicho.
„Teda, pokud to někoho zajímá,“ ozval jsem se, „tak se zabijeme!“
„Neboj se,“ okřikla mě Annabeth, ale znělo to dost ustaraně. „Šedé sestry vědí, co dělají. Jsou fakt hodně moudré.“
Od dcery bohyně Athény to už bylo nějaké ocenění, ale mě to nijak neuklidnilo. Řítili jsme se těsně kolem okraje mostu čtyřicet metrů nad East River.
„Jasně, moudré!“ zašklebila se Zlostnice ve zpětném zrcátku a předvedla přitom nově získaný zub. „My známe věci!“
„Každou ulici na Manhattanu!“ chlubila se Vzteklice a pořád útočila na sestru. „Hlavní město Nepálu!“
„I to místo, které hledáš!“ dodala Vichřice.
Sestry ji okamžitě z obou stran praštily a zaječely na ni: „Buď zticha! Buď zticha! Ještě se na to nezeptal!“
„Co?“ vyrazil jsem ze sebe. „Jaké místo? Já nehledám žádné –“
„O nic nejde!“ přerušila mě Vichřice. „Máš pravdu, chlapče. Nic to není!“
„Řekněte mi to.“
„Ne!“ vykřikly všechny tři najednou.
„Naposled, když jsme to řekly, to byla hrůza!“ prohlásila Vichřice.
„Oko hozené do jezera!“ přidala se Zlostnice.
„Roky trvalo, než jsme ho našly!“ zaskučela Vzteklice. „A když o tom mluvíme – vrať mi ho!“
„Ne!“ vřískla Zlostnice.
„Oko!“ křičela Vzteklice. „Dej mi ho!“
Praštila sestru Zlostnici do zad. Ozvalo se příšerné plesk a něco vypadlo Zlostnici z obličeje. Zlostnice po tom tápala, pokoušela se to chytit, ale podařilo se jí to jen odpálit hřbetem ruky. Slizovité zelené oko jí proletělo přes rameno na zadní sedadlo přímo mně do klína.
Nadskočil jsem, až jsem narazil hlavou do stropu a oko se odkutálelo.
„Nevidím!“ ječely všechny tři sestry.
„Dej mi to oko!“ kvílela Vzteklice.
„Dej jí to oko!“ ječela Annabeth.
„Já ho nemám!“ bránil jsem se.
„Tady ho máš, u nohy,“ ukázala mi Annabeth. „Nešlápni na to! Seber ho!“
„Já tu věc do ruky nevezmu!“
Taxi narazilo na zábradlí a s hrůzným skřípotem se smykem sklouzlo. Celé auto se otřásalo a vydávalo šedý kouř, jako by se mělo tou námahou rozpadnout.
„Budu zvracet!“ varoval nás Tyson.
„Annabeth,“ vykřikl jsem, „půjč Tysonovi batoh!“
„Zbláznil ses? Seber to oko!“
Vzteklice trhla volantem a taxi se odlepilo od zábradlí. Hnali jsme se po mostě směrem k Brooklynu. Jeli jsme rychleji než všechna lidská taxi. Šedé sestry vřeštěly a mlátily se navzájem a volaly po svém oku.
Konečně jsem sebral odvahu, urval jsem si kus z batikovaného trička, které se už stejně po všech těch spáleninách rozpadalo, a pomocí něj jsem sebral oko z podlahy.
„Hodný kluk!“ zvolala Zlostnice, jako by nějak věděla, že mám její chybějící kukadlo. „Vrať mi ho!“
„Nevrátím, dokud mi to nevysvětlíte,“ oznámil jsem jí. „O čem jste to mluvily, jaké místo to hledám?“
„Není čas!“ křičela Vichřice. „Zrychlujeme!“
Podíval jsem se z okna. Vážně, stromy a auta a celá krajina teď svištěly kolem jako šedivá rozmazaná šmouha. Z Brooklynu jsme už byli venku a řítili jsme se středem Long Islandu.
„Percy,“ varovala mě Annabeth, „bez oka netrefí do cíle. Budeme pořád zrychlovat, až se rozpadneme na milion kousků.“
„Nejdřív mi to musí říct,“ stál jsem na svém. „Nebo otevřu okno a vyhodím to oko ven pod auta.“
„Ne!“ bědovaly šedé sestry. „To je nebezpečné!“
„Už stahuju okýnko.“
„Počkat!“ ječely šedé sestry. „30, 31, 75, 12!“
Vychrlily to ze sebe jako zadák, když vyhlašuje hru.
„Co tím myslíte?“ nechápal jsem. „To nedává žádný smysl!“
„30, 31, 75, 12!“ kvílela Zlostnice. „Nic víc ti nemůžeme říct. A teď nám dej to oko! Jsme skoro u tábora!“
Byli jsme už pryč z dálnice a hnali jsme se venkovskou krajinou severního Long Islandu. Před námi jsem viděl Vrch polokrevných s obří borovicí na hřebeni – Thaliiným stromem, který obsahoval životní sílu padlé hrdinky.
„Percy!“ zvolala Annabeth naléhavěji. „Dej jim to oko, a hned!“
Rozhodl jsem se, že se s ní nebudu dohadovat. Hodil jsem oko Vzteklici do klína.
Stará dáma ho chňapla, zastrčila si ho do očního důlku, jako když si člověk nasazuje kontaktní čočky, a zamrkala. „Prrr!“
Dupla na brzdy. Taxi se čtyřikrát nebo pětkrát otočilo v oblaku kouře a se skřípěním se zastavilo uprostřed polní cesty u úpatí Vrchu polokrevných.
Tyson si hlasitě krkl. „Lepší.“
„Dobře,“ řekl jsem šedým sestrám. „A teď mi řekněte, co znamenají ta čísla.“
„Není čas!“ Annabeth otevřela dveře. „Musíme okamžitě ven.“
Chystal jsem se zeptat proč, ale v tu chvíli jsem se podíval k Vrchu polokrevných a pochopil jsem.
Na hřebeni kopce byla skupina táborníků. A něco na ni útočilo.