Čtvrtá kapitola

TYSON SI HRAJE

S OHNĚM

P

okud je v mytologii něco, co nesnáším ještě víc než trojici starých babizen, tak jsou to býci. Loni v létě jsem na Vrchu polokrevných bojoval s Mínótaurem. To, co jsem tentokrát viděl nahoře, bylo ještě horší: dva býci. A ne jenom tak obyčejní býci – ale bronzoví a velcí jako sloni. A dokonce ani to by ještě nebylo tak zlé. Navíc totiž chrlili oheň.

Jakmile jsme vystoupili z taxíku, šedé sestry vyrazily zpátky do New Yorku, kde byl život bezpečnější. Nepočkaly si ani na ty tři drachmy navíc. Jen tak nás nechaly stát na kraji silnice, Annabeth s batohem a nožem, Tysona a mě pořád ještě v ohořelých batikovaných cvičebních úborech.

„No páni,“ vydechla Annabeth a pozorovala bitvu, která zuřila na kopci.

To, co mě děsilo nejvíc, nebyli býci samotní. Ani těch deset vyzbrojených hrdinů v bronzovém brnění, kteří právě pořádně dostávali na své opancéřované zadky. Děsilo mě to, že býci běhali po celém kopci i na straně za borovicí. Tam neměli co dělat. Kouzelné hranice tábora nepouštěly nestvůry za Thaliin strom. Ale tihle kovoví býci se tam dostali.

Jeden z hrdinů houkl: „Hraniční hlídko, ke mně!“ Byl to dívčí hlas – chraplavý a povědomý.

Hraniční hlídka? pomyslel jsem si. Tábor nemíval žádnou hraniční hlídku.

„To je Clarisse,“ řekla Annabeth. „Pojď, musíme jí pomoct.“

Hnát se zrovna Clarisse na pomoc by na mém žebříčku nutných úkolů normálně nestálo zvlášť vysoko. Patřila mezi největší násilníky v táboře. Když jsme se poprvé potkali, pokusila se mi nacpat hlavu do záchodové mísy. A byla to dcera Arése. Loni v létě jsem s ním měl dost velké tahanice, takže mě teď bůh války a všechny jeho děti ze zásady nesnášeli.

Ale na druhé straně, ta holka byla v maléru. Její spolubojovníci se vyděšeně rozbíhali, jak na ně býci útočili. Kolem borovice hořely široké pásy trávy. Jeden hrdina vykřikl, mával rukama, běhal dokolečka a chochol z koňských žíní na přilbě mu planul jako ohnivé číro. Clarisse měla výstroj ohořelou. Bojovala násadou zlomeného oštěpu, druhý konec trčel bez užitku zaražený do kovového spoje v rameni jednoho býka.

Otevřel jsem své pero. Zatřpytilo se, vyrostlo a ztěžklo, až jsem v rukou držel bronzový meč Anaklusmos. „Tysone, zůstaň tady. Nechci, abys ještě víc riskoval.“

„Ne!“ zaprotestovala Annabeth. „Potřebujeme ho.“

Zůstal jsem na ni hledět. „Je to smrtelník. S těmi míči měl štěstí, ale nemůže –“

„Percy, víš, co jsou tamti nahoře? Jsou to býci z Kolchidy, vyrobil je sám Héfaistos. Nemůžeme s nimi bojovat, pokud nemáme opalovací krém Médea s ochranným faktorem padesát tisíc. Spálí nás na popel.“

„Krém Médea s čím?“

Annabeth zahrabala v batohu a zaklela. „Doma na nočním stolku jsem měla lahvičku s tropickou kokosovou vůní. Proč jsem si ji nevzala s sebou?“

Už dávno jsem přišel na to, že je lepší se Annabeth moc nevyptávat. Člověk je pak ještě popletenější. „Podívej se, já sice nevím, o čem to mluvíš, ale nedopustím, aby se Tyson uškvařil.“

„Percy –“

„Tysone, zůstaň tady.“ Zvedl jsem meč. „Jdu na to.“

Tyson se pokusil protestovat, ale já už se hnal do kopce za Clarisse, která křičela na svou hlídku a pokoušela se ji uspořádat do válečného kordonu. Byl to dobrý nápad. Těch pár lidí, kteří ji poslouchali, se seřadili bok po boku a spojili svoje štíty. Vytvořili stěnu z hověziny a bronzu, nad kterou se jako dikobrazí ostny ježily oštěpy.

Clarisse bohužel sehnala dohromady jen šest táborníků. Další čtyři pořád pobíhali kolem s hořícími přilbami. Annabeth se k nim rozběhla a snažila se jim pomoct. Vydráždila jednoho býka, až se za ní pustil, pak se stala neviditelnou, a tím to zvíře úplně popletla. Druhý býk zaútočil na Clarissinu formaci.

Byl jsem v půlce cesty do kopce – ne dost blízko na to, abych mohl být někomu užitečný. Clarisse mě ještě ani neviděla.

Na tak velké stvoření se býk hnal smrtelně rychle. Kovový zadek mu zářil ve slunci. Místo očí měl rubíny velké jako pěst a rohy z leštěného stříbra. Když otevřel hubu, opatřenou panty, vyrazil z ní sloup doběla rozžhaveného plamene.

„Držte formaci!“ nařídila Clarisse svým válečníkům.

Ať je Clarisse jaká chce, musí se jí přiznat statečnost. Je to velká holka s krutýma očima po tátovi. Vypadá, jako by se do řeckého bojového brnění přímo narodila, ale stejně jsem netušil, jak by dokázala čelit útoku toho býka.

Naneštěstí zrovna v tu chvíli přestalo druhého býka bavit hledat Annabeth. Obrátil se a natočil se za Clarisse zezadu, kde nebyla chráněná.

„Za tebou!“ zaječel jsem. „Dej pozor!“

Měl jsem radši držet pusu, protože jsem ji jedině vylekal. Býk číslo jedna jí narazil do štítu a formace se rozsypala. Clarisse odletěla dozadu a přistála v doutnající trávě. Býk se na ni vrhl, ale ještě předtím sežehl ostatní bojovníky ohnivým dechem. Štíty se jim roztavily přímo na rukách. Pustili zbraně a utíkali pryč, zatímco se býk číslo dvě blížil ke Clarisse a chystal se ji zabít.

Skočil jsem k ní a popadl ji za řemeny pancíře. Stáhl jsem ji z cesty, zrovna když býk číslo jedna prosupěl kolem jako nákladní vlak. Pořádně jsem se po něm ohnal mečem a vyřízl mu velkou ránu v boku, ale netvor jen zaskřípal, zahekal a postupoval dál.

Nedotkl se mě, ale cítil jsem žár jeho kovové kůže. Byl tak horký, že by mohl na těle klidně péct mražené kukuřičné placky.

„Pusť mě!“ bušila mi Clarisse do ruky. „Percy, sakra!“

Složil jsem ji vedle borovice a obrátil se zpátky k býkům. Byli jsme na vnitřním svahu kopce, údolí Tábora polokrevných se rozkládalo přímo pod námi – sruby, výcviková zařízení, hlavní budova – a všechno to bylo ohroženo, pokud přes nás býci proniknou dál.

Annabeth křičela rozkazy na další hrdiny, nařizovala jim, aby se rozběhli a odvedli tak pozornost býků.

Býk číslo jedna oběhl široký oblouk a vydal se směrem ke mně. Když míjel střed kopce, kde mu v postupu měla bránit neviditelná hranice, trochu zpomalil, jako by postupoval proti silnému větru, ale pak ji překonal a blížil se ke mně. I býk číslo dvě se ke mně obrátil. Z rány, kterou jsem mu vyřízl v boku, mu prskal oheň. Netušil jsem, jestli cítí bolest, ale připadalo mi, že na mě vztekle hledí rubínovýma očima, jako bych z té bitvy právě udělal osobní záležitost.

Nemohl jsem bojovat s oběma býky zároveň. Musel bych nejdřív vyřídit číslo dvě, srazit mu hlavu dřív, než se jednička dostane zase na dosah. Ruce mě bolely už teď. Došlo mi, jak je to dlouho, co jsem naposled trénoval s Anaklusmem, a jak jsem vyšel ze cviku.

Vyrazil jsem, ale býk číslo dvě na mě vychrlil plameny. Skulil jsem se na bok přesně v okamžiku, kdy se vzduch proměnil na vyloženou výheň. Vysálo mi to všechen vzduch z plic. Zachytil jsem se za něco nohou – asi za kořen stromu – a kotníkem mi projela bolest. Přesto se mi povedlo máchnout mečem a utnout tomu netvorovi kus tlamy. Hnal se pryč, vyplašený a popletený. Ale než jsem se stačil pořádně zaradovat, zkusil jsem vstát a levá noha se pode mnou podlomila. Měl jsem vyvrtnutý kotník, možná i zlomený.

Býk číslo jedna vyrazil přímo proti mně. Nikdy bych se mu nestačil odplazit z cesty.

Annabeth houkla: „Tysone, pomoz mu!“

Kdesi zblízka, od hřebene kopce Tyson zakvílel: „Nemůžu projít skrz!“

„Já, Annabeth Chaseová, ti dávám povolení vstoupit do tábora!“

Svahem otřásl hrom. Najednou se na louce zjevil Tyson, uháněl ke mně a křičel: „Percy potřebuje pomoct!“

Než jsem mu stačil říct, ať to nedělá, vrhl se mezi mě a toho býka, zrovna když zvíře rozpoutalo ohnivé peklo.

„Tysone!“ řval jsem.

Nápor ohně kolem něj zavířil jako rudé tornádo. Viděl jsem jenom černou siluetu Tysonova těla. S příšernou jistotou jsem věděl, že se můj kamarád právě proměnil v hromadu popela.

Ale pak oheň uhasl. Tyson tam pořád stál a vůbec nic mu nebylo. Ani to umazané oblečení neměl ohořelé. Býka to muselo překvapit stejně jako mě, protože než stačil vychrlit další nával ohně, Tyson zaťal pěsti a začal jimi bušit býkovi do tváře. „ZLÁ KRÁVA!“

Tysonovy pěsti vyhloubily kráter tam, kde míval bronzový býk tlamu. Z uší mu vyrazily dva malé sloupy ohně. Tyson ho udeřil znovu a bronz se mu pod rukama promáčkl jako kus alobalu. Býkova tvář teď vypadala jako maňásek z ponožky, převrácený naruby.

„Dolů!“ vykřikl Tyson.

Býk zavrávoral a zhroutil se na záda. Nohama slabě hrabal do vzduchu, z poničené hlavy mu na různých místech vycházela pára.

Annabeth se ke mně rozběhla, aby se podívala, co mi je.

Připadalo mi, že mám kotník plný kyseliny, ale Annabeth mi dala ze své lahve napít jakéhosi olympského nektaru a hned mi bylo líp. Cítil jsem pach spáleniny a až pak jsem zjistil, že vychází ze mě. Chlupy na rukách jsem měl úplně ožehnuté.

„Co ten druhý býk?“ zeptal jsem se.

Annabeth ukázala dolů z kopce. Clarisse se o tu zlou krávu číslo dvě postarala. Probodla jí zadní nohu kopím z božského bronzu. Nestvůra teď měla tlamu napůl pryč a v boku velikou ránu, ale přesto se pokoušela jaksi zpomaleně běžet, pohybovala se v kruzích jako zvíře na kolotoči.

Clarisse si stáhla přilbu a vydala se k nám. Jeden pramen zacuchaných vlasů jí doutnal, ale zřejmě si toho ani nevšimla. „Tys všecko zkazil!“ zaječela na mě. „Měla jsem to pod kontrolou!“

Byl jsem tak vyjevený, že jsem jí nedokázal odpovědět. Annabeth zabručela: „Taky tě rádi vidíme, Clarisse.“

„Arrrgh!“ zachrčela Clarisse. „Už se mě nikdy, NIKDY neopovažujte zachraňovat!“

„Máš tu zraněné táborníky,“ připomněla jí Annabeth.

To ji přivedlo k sobě. Dokonce i Clarisse měla starost o bojovníky, kterým velela.

„Vrátím se,“ zavrčela a odvlekla se, aby zhodnotila škody.

Zíral jsem na Tysona. „Tys neumřel.“

Tyson hleděl do země, jako by se za to styděl. „Je mi to líto. Přišel jsem pomoct. Neposlechl jsem tě.“

„To byla moje chyba,“ zasáhla Annabeth. „Neměla jsem jinou možnost. Musela jsem nechat Tysona přejít hranici, aby tě zachránil. Jinak bys umřel.“

„Nechat ho přejít hranici?“ zeptal jsem se. „Ale –“

„Percy,“ řekla, „prohlédl sis někdy Tysona zblízka? Myslím… obličej. Mlhy si nevšímej a podívej se na něj doopravdy.“

Mlha způsobuje, že lidé vidí jenom to, co jim dokáže mozek zpracovat… Věděl jsem, že umí poplést i polobohy, ale…

Podíval jsem se Tysonovi do tváře. Nebylo to jenom tak. Odjakživa mi dělalo problémy se na něj podívat přímo, i když jsem nikdy přesně nevěděl, proč. Myslel jsem si, že je to jenom tím, že měl mezi těmi křivými zuby věčně spoustu burákového másla. Přinutil jsem se soustředit na jeho velký baňatý nos a pak o kousek výš na oči.

Ne, ne na oči.

Na jedno oko. Na jedno veliké hnědé telecí oko přímo uprostřed čela, s hustými řasami a velkými slzami, které mu stékaly po obou tvářích.

„Tysone,“ vykoktal jsem. „Ty jsi…“

„Kyklop,“ napověděla mi Annabeth. „Ještě malý, podle toho, jak vypadá. Zřejmě proto nedokázal přejít hranici tak lehce jako býci. Tyson patří k sirotkům bez domova.“

„Ke komu?“

„Jsou skoro v každém městě,“ vysvětlovala Annabeth znechuceně. „Oni jsou… omyly, Percy. Děti přírodních duchů a bohů… No, zvlášť jednoho boha… a obyčejně se moc extra nevyvedou. Nikdo o ně nestojí. Rodiče je pohodí. Vyrůstají divoce na ulicích. Já nevím, jak si tě tenhle našel, ale jak je vidět, oblíbil si tě. Měli bychom ho odvést k Cheirónovi, ať rozhodne, co s ním.“

„Ale ten oheň. Jak –“

„Je to kyklop.“ Annabeth se odmlčela, jako by mi připomínala něco nepříjemného. „Pracují v kovárnách pro bohy. Musí být odolní vůči ohni. To jsem se ti snažila říct celou dobu.“

Byl jsem z toho úplně vedle. Jak to, že mi nikdy nedošlo, co je Tyson zač?

Ale v tu chvíli jsem neměl čas nad tím uvažovat. Celý svah kopce hořel. Zranění hrdinové potřebovali ošetřit. A pořád tu ještě byli dva zmlácení bronzoví býci, kterých bylo třeba se zbavit, a počítal jsem, že se do běžných popelnic na recyklovatelný odpad nevejdou.

Clarisse se vrátila a otřela si saze z čela. „Jacksone, pokud můžeš vstát, tak se zvedej. Musíme odnést raněné zpátky do hlavní budovy a dát Tantalovi vědět, co se stalo.“

„Tantalovi?“ zeptal jsem se.

„Řediteli táborových aktivit,“ vysvětlila mi Clarisse netrpělivě.

„Ředitelem aktivit je přece Cheirón. A kde je Argus? Ten je přece šéfem bezpečnosti. Měl tady být.“

Clarisse se zaškaredila. „Arguse vyrazili. Vy dva jste byli moc dlouho pryč. Všechno se změnilo.“

„Ale Cheirón… Trénoval kluky a holky na boj s nestvůrami víc než tři tisíce let. Nemůže přece jenom tak odejít. Co se stalo?“

„Tohle se stalo,“ vyštěkla Clarisse.

Ukázala na Thaliin strom.

Každý táborník znal historku, která se k němu vázala. Před šesti lety Grover, Annabeth a dva další polobozi jménem Thalia a Luke dorazili k Táboru polokrevných, pronásledovaní armádou nestvůr. Když na ně na vršku toho kopce zaútočily, postavila se jim Thalia, dcera Diova, a dala tak kamarádům čas dostat se do bezpečí. Když umírala, otec Zeus se nad ní slitoval a proměnil ji v borovici. Její duše posilovala kouzelné hranice tábora a chránila ho před nestvůrami. Ta borovice tam stála, co pamatuju, silná a zdravá.

Ale teď zežloutla. Zem kolem kmene byla posetá velkou hromadou opadaného jehličí. Uprostřed kmene metr od země zel otvor, velký asi jako díra po kulce, a z něj pomalu vytékala zelená míza.

Zamrazilo mě u srdce. Teď už jsem chápal, proč je tábor v nebezpečí. Kouzelné hranice přestávaly fungovat, protože Thaliin strom umíral.

Někdo ho otrávil.