Pátá kapitola
DOSTÁVÁM NOVÉHO
SPOLUBYDLÍCÍHO
S |
talo se ti někdy, že jsi přišel domů a našel svůj pokoj zpřeházený? Jako když se ho nějaká snaživá osoba (ahoj, mami) pokusila „uklidit“, a ty najednou nemůžeš nic najít? A i když nic nechybí, máš ten strašný pocit, že se ti někdo probíral osobními věcmi a všechno pomatlal leštěnkou s citrónovou vůní?
Přesně takhle mi bylo, když jsem zas uviděl Tábor polokrevných.
Na první pohled se to nezdálo tak úplně jiné. Hlavní budova tam ještě stála se svou modrou sedlovou střechou a verandou, která se táhla kolem dokola domu. Jahodová pole se pořád pekla ve slunci. Po údolí byly stejně jako předtím rozesety řecké sloupové budovy – amfiteátr, aréna pro zápasy, jídelní pavilon, posazený nad průlivem Long Island. A mezi lesy a potokem byly uhnízděny stejné sruby – šílené seskupení dvanácti budov, každá zasvěcená jinému olympskému bohovi.
Ale vládla tu teď atmosféra nebezpečí. Hned bys poznal, že je něco špatně. Místo aby instruktoři a satyrové hráli volejbal na hřišti, přebírali zbraně v kůlně na nářadí. Stromové víly, vyzbrojené luky a šípy, si nervózně povídaly na kraji lesa. Les vypadal nemocný, tráva na louce byla bledě žlutá a stopy po ohni na Vrchu polokrevných bily do očí jako šeredné jizvy.
Někdo zpřeházel mé oblíbené místo na světě a já z toho nebyl… no, vůbec odvázaný.
Po cestě k hlavní budově jsem poznával spoustu lidí z loňského léta. Nikdo se nezastavil, aby s námi promluvil. Nikdo neřekl: „Vítejte zpátky.“ Někteří nevěřícně zírali, když viděli Tysona, ale většina nás jenom zachmuřeně minula a šla si dál za svými povinnostmi – roznášela vzkazy, nosila meče k brusným kotoučům na zaostření. Tábor mi připadal jako vojenská škola. A věřte mi, já to znám. Z několika mě vyhodili.
Tysona se nic z toho nedotýkalo. Všechno, co viděl, ho úplně fascinovalo. „Co je to!“ vydechl.
„Stáje pro pegasy,“ řekl jsem. „Okřídlené koně.“
„Co je to!“
„Ehm… to jsou záchody.“
„Co je to!“
„Sruby pro táborníky. Pokud nevíš, kdo je tvůj rodič z Olympu, tak tě šoupnou do Hermova srubu – to je ten hnědý tamhle – dokud nejsi určený. Pak, jakmile se to dozvědí, tě přesunou ke skupině tvého táty nebo mámy.“
Podíval se na mě s posvátnou hrůzou. „Ty… máš srub?“
„Číslo tři.“ Ukázal jsem na nízkou šedou budovu, postavenou z mořských kamenů.
„Ty bydlíš ve srubu s kamarády?“
„Ne. Ne, jsem tam sám.“ Nechtělo se mi to vysvětlovat. Trapná pravda: byl jsem jediný, kdo obýval ten srub, protože jsem vlastně vůbec neměl existovat. „Velká trojka“ bohů – Zeus, Poseidón a Hádés – mezi sebou po druhé světové válce uzavřela smlouvu, že už nebudou mít se smrtelníky žádné děti. Byli jsme silnější než běžní polokrevní. Byli jsme až moc nepředvídatelní. Když nás něco popadlo, nadělali jsme maléry… jako třeba druhou světovou. Ta smlouva „Velké trojky“ byla porušena jenom dvakrát – jednou, když Zeus zplodil Thalii, a podruhé, když Poseidón zplodil mě. Ani jeden z nás se neměl narodit.
Thalia byla proměněna v borovici, když jí bylo dvanáct. Já… no, já dělal, co jsem mohl, abych nedopadl stejně. Zdály se mi škaredé sny o tom, v co by mě asi tak Poseidón proměnil, kdybych měl někdy smrt na jazyku – možná v plankton. Nebo v chumel plovoucí chaluhy.
Když jsme došli k hlavní budově, našli jsme Cheiróna v jeho bytě. Poslouchal svou oblíbenou hudbu ze šedesátých let a přitom si balil sedlové brašny. Asi bych měl připomenout – Cheirón je kentaur. Od pasu nahoru vypadá jako normální chlápek středního věku s kudrnatými hnědými vlasy a rozježenou bradkou. Od pasu dolů je to bílý hřebec. Dokáže se maskovat za člověka tak, že natlačí tu spodní část do kouzelného kolečkového křesla. Vlastně se tak maskoval za učitele latiny po celou mou šestou třídu. Ale většinu času, pokud jsou dost vysoké stropy, radši chodí v plné kentauří podobě.
Jakmile jsme ho uviděli, Tyson ztuhl. „Koník!“ vyjekl úplně nadšeně.
Cheirón se obrátil a zatvářil se uraženě. „Prosím?“
Annabeth k němu přiběhla a objala ho. „Cheiróne, co se to děje? Snad… neodcházíte?“ Hlas se jí třásl. Cheirón pro ni byl něco jako druhý táta.
Cheirón jí pocuchal vlasy a laskavě se na ni usmál. „Ahoj, holka. A svatá dobroto, Percy. Tys za ten rok vyrostl!“
Polkl jsem. „Clarisse říkala, že jste… že jste.“
„Vyhozen.“ Cheirónovi se temně zaleskly oči. „No jistě, někdo si to musel odskákat. Vládce Zeus byl nanejvýš rozčilený. Strom, který vytvořil z duše své dcery, někdo otrávil! Pan D. musel někoho potrestat.“
„Myslíte kromě sebe samotného,“ zavrčel jsem. Stačilo mi vzpomenout si na ředitele tábora pana D. a hned mě popadl vztek.
„Ale to je šílené!“ vykřikla Annabeth. „Cheiróne, vy jste přece nemohl mít nic společného s otrávením Thaliina stromu!“
„A přesto,“ povzdechl si Cheirón, „mi teď nikdo na Olympu za těchto okolností nevěří.“
„Za jakých okolností?“ zeptal jsem se.
Cheirón se zakabonil. Cpal si do sedlové brašny řecko-anglický slovník a z kazeťáku se linula hudba Franka Sinatry.
Tyson na Cheiróna pořád ohromeně zíral. Zafňukal, jako by ho chtěl poplácat po boku, ale bál se přiblížit. „Koník?“
Cheirón si odfrkl. „Můj drahý mladý kyklope! Já jsem kentaur.“
„Cheiróne,“ zeptal jsem se. „Co je s tím stromem? Co se stalo?“
Smutně zavrtěl hlavou. „Ten jed použitý na Thaliinu borovici, to je něco z podsvětí, Percy. Nějaký jed, který jsem ani já nikdy neviděl. Musí pocházet od nějakého netvora dost hluboko v jamách Tartaru.“
„Potom ale víme, kdo za to může. Kro –“
„Nevzývej jméno vládce Titánů, Percy. Zvlášť ne tady a teď.“
„Ale loni v létě se pokusil vyvolat občanskou válku na Olympu! Tohle musel být jeho nápad. Přiměl Luka, toho zrádce, aby provedl tuhle strašlivou věc.“
„Možná,“ odpověděl Cheirón. „Ale obávám se, že jsem volán k zodpovědnosti, protože jsem tomu nezabránil a nedokážu tu borovici vyléčit. Ten strom má před sebou jenom pár týdnů života, pokud…“
„Pokud co?“ zeptala se Annabeth.
„Ale ne,“ zarazil se Cheirón. „To byla bláznivá myšlenka. Celé údolí je tím jedem otřeseno. Kouzelná hranice mizí. Sám tábor umírá. Jenom jediný zdroj kouzla by byl dost silný na to, aby ten jed odvrátil, a ten se ztratil už před stovkami let.“
„Co je to?“ zeptal jsem se. „Půjdeme to najít!“
Cheirón zavřel sedlový vak. Stiskl tlačítko a zastavil magnetofon. Pak se obrátil a položil mi ruku na rameno. Podíval se mi zpříma do očí. „Percy, musíš mi slíbit, že se nebudeš chovat neuváženě. Řekl jsem tvé matce, že nechci, abys sem tohle léto vůbec jezdil. Je to nebezpečné. Ale teď, když už jsi tady, zůstaň. Tvrdě trénuj. Uč se bojovat. Ale neodcházej.“
„Proč ne?“ chtěl jsem vědět. „Chci něco udělat! Nemůžu nechat ty hranice prostě padnout. Celý tábor bude –“
„Zamořený nestvůrami,“ dokončil za mě Cheirón větu. „Ano, toho se obávám. Ale nesmíš se nechat zatáhnout do něčeho zbrklého! Tohle by mohla být léčka vládce Titánů. Vzpomeň si na loňské léto! Málem tě připravil o život.“
Byla to pravda, ale stejně jsem chtěl pomoct. Taky jsem chtěl, aby za to Kronos zaplatil. Páni, člověk by čekal, že se vládce Titánů před těmi dávnými věky, kdy byl poražen bohy, už poučil. Dalo by se čekat, že po tom, co ho rozsekali na milion kousíčků a vhodili do nejtemnější části Podsvětí, tak trochu pochopí, že o něj nikdo nestojí. Ale to ne. Protože je nesmrtelný, je tam dole v Tartaru pořád naživu – trpí věčnou bolestí, touží se vrátit a pomstít se vládcům z Olympu. Nemůže jednat sám, ale umí mistrovsky plést hlavy smrtelníkům, a dokonce i bohům, aby za něj tu špinavou práci udělali.
To otrávení musí být jeho dílo. Kdo jiný by byl tak podlý, aby napadl Thaliin strom, jediné, co zbylo po hrdince, která obětovala život, aby zachránila přátele?
Annabeth se ze všech sil snažila nebrečet. Cheirón jí otřel z tváře slzu. „Zůstaň s Percym, děvče,“ poradil jí. „Chraň ho. To proroctví – pamatuj na něj!“
„Já – já budu.“
„Ehm…“ odkašlal jsem si. „Má to být to super nebezpečné proroctví, ve kterém taky figuruju, ale bohové vám zakázali mi o tom říct?“
Nikdo neodpověděl.
„Fajn,“ zabručel jsem. „Aspoň jsem to zkusil.“
„Cheiróne…“ promluvila Annabeth. „Řekl jste mi, že vás bohové udělali nesmrtelným jenom potud, když bude třeba, abyste cvičil hrdiny. A jestli vás odvolali z tábora –“
„Přísahej, že se budeš ze všech sil snažit chránit Percyho před nebezpečím,“ stál na svém. „Přísahej při řece Styx.“
„Já – přísahám při řece Styx,“ opakovala Annabeth. Venku zaduněl hrom.
„Výborně,“ řekl Cheirón. Zdálo se, že se mu malinko ulevilo. „Možná se mé jméno očistí a já se budu moct vrátit. Do té doby půjdu navštívit své divoce žijící příbuzné do národního parku Everglades na Floridě. Možná, že pro ten otrávený strom mají nějaký lék, na který jsem už zapomněl. V každém případě zůstanu ve vyhnanství, dokud se ta záležitost nevyřeší… nějakým způsobem.“
Annabeth potlačila vzlyknutí. Cheirón ji rozpačitě poplácal po rameni. „No tak, děvče. Musím svěřit vaši bezpečnost do rukou pana D. a nového ředitele aktivit. Musíme doufat… no, snad ti dva tábor nezničí tak rychle, jak se obávám.“
„Kdo vůbec je ten chlap Tantalos?“ chtěl jsem vědět. „Jak to, že dostal vaši práci?“
Po údolí se rozlehlo troubení na lasturu. Neuvědomil jsem si, jak je pozdě. Nastal čas, aby se táborníci shromáždili k večeři.
„Běžte,“ vyzval nás Cheirón. „Setkáte se s ním v jídelním pavilonu. Spojím se s tvou matkou, Percy, a dám jí vědět, že jsi v pořádku. Teď už bude mít jistě strach. Jenom pamatuj na moje varování! Jsi ve smrtelném nebezpečí. Ani na chvíli si nemysli, že na tebe vládce Titánů zapomněl!“
S těmi slovy a s klapotem kopyt vyšel z bytu do chodby a Tyson za ním zavolal: „Koníku! Nechoď.“
Uvědomil jsem si, že jsem Cheiróna zapomněl upozornit na svůj sen o Groverovi. Teď už bylo pozdě. Nejlepší učitel, jakého jsem kdy měl, odešel, možná nadobro.
Tyson se rozbrečel skoro stejně usedavě jako Annabeth.
Snažil jsem se je přesvědčit, že se všechno spraví, ale sám jsem tomu nevěřil.
Slunce už zapadalo za jídelní pavilon, když táborníci vycházeli ze svých srubů. Stáli jsme ve stínu mramorového sloupu a pozorovali je, jak se blíží. Annabeth byla pořád ještě dost otřesená, ale slíbila nám, že si promluvíme později. Pak odešla a přidala se ke svým sourozencům z Athénina srubu – k tuctu kluků a holek s blond vlasy a šedýma očima, jako měla sama. Annabeth z nich nebyla nejstarší, ale strávila v táboře víc letních sezon než skoro všichni ostatní. Dalo se to poznat podle jejího táborového náhrdelníku – jeden korálek za každé léto, a Annabeth jich měla šest. Nikdo nezpochybňoval její právo jít v čele skupiny.
Pak dorazila Clarisse, vedla Arésův srub. Jednu ruku měla zavěšenou na pásce a na tváři škaredou ránu, ale jinak se nezdálo, že by ji srážka s těmi bronzovými býky nějak rozhodila. Kdosi jí připlácí na záda kus papíru s nápisem BUUU! Ovšem nikdo z jejího srubu se jí to neobtěžoval prozradit.
Po arésovcích přišel Héfaistův srub – šest kluků vedených Charlesem Beckendorfem, mohutným patnáctiletým černochem. Měl ruce velké jako baseballové rukavice a tvář tvrdou a šilhavou od věčného hledění do kovářské výhně. Když ho člověk poznal blíž, byl docela příjemný, ale nikdo mu nikdy neřekl Charlie nebo Chucku nebo Charlesi. Pro většinu lidí byl prostě Beckendorf. Tvrdilo se o něm, že dokáže vyrobit všechno. Dej mu kus kovu a on ti vyrobí meč ostrý jako břitva nebo mechanického bojovníka nebo zpívající fontánu pro babičku do zahrádky. Všechno, na co si vzpomeneš.
Objevily se i ostatní sruby: Démétéřin, Apollónův, Afroditin, Dionýsův. Od jezera s kanoemi přišly najády. Ze stromů se vynořily lesní víly. Z louky dorazil tucet satyrů, kteří mi bolestně připomněli Grovera.
Odjakživa jsem měl pro satyry slabost. Tady v táboře museli vykonávat všechny možné divné práce pro ředitele pana D., ale nejdůležitější úkoly měli tam ve skutečném světě. Byli to táboroví hledači. V utajení chodili do škol po celém světě, vyhledávali možné polokrevné a doprovázeli je do tábora. Takhle jsem se seznámil s Groverem. Byl první, komu došlo, že jsem polobůh.
Po satyrech dorazil jako poslední Hermův srub. Odjakživa byl nejpočetnější. Loni v létě ho vedl Luke, kluk, který bojoval spolu s Thalií a Annabeth na hřebenu Vrchu polokrevných. Nějakou dobu, než se ke mně Poseidón přihlásil, jsem v tom srubu taky bydlel. Luke se se mnou skamarádil… a pak se mě pokusil zabít.
Teď vedli Hermův srub Travis a Connor Stollovi. Nebyli dvojčata, ale jeden druhému se tak podobali, že to bylo vlastně jedno. Nikdy bych si nezapamatoval, který je starší. Oba byli vysocí a hubení, do očí jim padaly rozcuchané kštice hnědých vlasů. Oranžová trička s nápisem TÁBOR POLOKREVNÝCH nosili přes plandavé kraťasy a v obličejích měli uličnické rysy jako všechny Hermovy děti: klenuté obočí, ironický úsměv, a kdykoli se na tebe podívali, zablesklo se jim v očích – jako by se ti právě chystali hodit za košili petardu.
Jakmile dorazili poslední táborníci, odvedl jsem Tysona doprostřed pavilonu. Hovor utichl. Hlavy se k nám obrátily. „Kdo sem pozval tohle?“ zamumlal někdo u Apollónova stolu.
Zabodl jsem pohled tím směrem, ale nepoznal jsem, kdo to řekl.
Od předního stolu se ozval povědomý unylý hlas: „Ale, ale, že je to náš Peter Johnson! Nic lepšího jsem si v tomhle miléniu už přát nemohl.“
Zatnul jsem zuby. „Percy Jackson… pane.“
Pan D. se napil dietní coly. „Jasně. No, jak dneska říkáváte vy mladí: jak myslíš.“
Měl na sobě svou obvyklou havajskou košili s leopardím vzorem, krátké vycházkové kalhoty a tenisky s černými ponožkami. Se svým vypaseným břichem a skvrnitým červeným obličejem vypadal jako nějaký turista v Las Vegas, který to přehnal v kasinu. Jeden nervózní satyr za ním loupal kuličky hroznového vína a po jedné je podával panu D.
Opravdové jméno pana D. je Dionýsos. Bůh vína. Zeus ho na sto let jmenoval ředitelem Tábora polokrevných, aby odvykl alkoholu – trest za to, že bez povolení pronásledoval jakousi lesní vílu.
Vedle něj, kde obyčejně sedával Cheirón (nebo stál ve své kentauří podobě), byl někdo, koho jsem nikdy předtím neviděl – bledý, příšerně vychrtlý chlapík v obnošené oranžové vězeňské kombinéze. Nad kapsou stálo číslo 0001. Měl modré kruhy pod očima, špinavé nehty a oškubané šedé vlasy, jako by ho někdo ostříhal srpem na plevel. Hleděl na mě a já byl z toho pohledu nervózní. Vypadal… nějak zničeně. Vztekle a zoufale a hladově, to všechno najednou.
„Na tohohle kluka,“ řekl mu Dionýsos, „musíš dohlížet. Je to Poseidónovo děcko, abys věděl.“
„Ach!“ vzdychl vězeň. „Tenhle to je.“
Z jeho tónu bylo zřejmé, že o mně s Dionýsem už dlouze mluvili.
„Já jsem Tantalos,“ představil se vězeň a nemastně neslaně se usmál. „Mám tu speciální úkol, dokud, no, dokud můj pán Dionýsos nerozhodne jinak. A od tebe, Persee Jacksone, vážně čekám, že přestaneš dělat další potíže.“
„Potíže?“ opakoval jsem.
Dionýsos luskl prsty. Na stole se objevily noviny – přední strana dnešního New York Post. Byla tam moje školní fotka z akademie Meriwether. Nedokázal jsem pořádně přečíst titulek, ale uměl jsem si dost dobře domyslet, co tam stojí. Něco jako: Třináctiletý šílenec podpálil tělocvičnu.
„Ano, potíže,“ prohlásil Tantalos se zadostiučiněním. „Pokud vím, loni v létě jsi toho natropil až dost.“
To mě tak naštvalo, že jsem nedokázal promluvit. To snad má být moje vina, že se bohové málem pustili do války mezi sebou?
Jeden satyr nervózně předstoupil a položil před Tantala talíř pečeného masa. Nový ředitel aktivit si olízl rty. Podíval se na svou prázdnou sklenku a řekl: „Pivo značky Barq, speciální rezerva, ročník 1967.“
Sklenka se sama naplnila pěnivou tekutinou. Tantalos váhavě natáhl ruku, jako by se bál, že je sklenice horká.
„No tak, do toho, kamaráde,“ pobídl ho Dionýsos s podivnou jiskrou v očích. „Možná to teď bude fungovat.“
Tantalos hrábl po sklenici, ale ta před ním couvla dřív, než se jí stačil dotknout. Pár kapek piva se vylilo a Tantalos se je pokusil nabrat prsty, ale kapky se odkutálely jako rtuť, než se k nim přiblížil. Zavrčel a obrátil se k talíři s masem. Vzal si vidličku a pokusil se nabodnout kus hovězího žebra, ale talíř se rozběhl po stole a odlétl až na jeho konec, přímo do uhlíků v koši na oheň.
„Sakra!“ zamumlal Tantalos.
„No jo,“ prohodil Dionýsos a z hlasu mu odkapávala falešná lítost. „Snad za pár dní. Věř mi, kamaráde, už jenom práce v tomhle táboře je dost velké mučení. Jsem si jistý, že to tvoje prokletí nakonec zmizí.“
„Nakonec,“ zabručel Tantalos a zíral na Dionýsovu dietní colu. „Máte tušení, jak jednomu vyprahne v krku po třech tisících let?“
„Vy jste ta duše z Trestných polí,“ vzpomněl jsem si. „Ta, která stojí v jezeře s ovocným stromem nad hlavou, ale nemůže jíst ani pít.“
Tantalos se na mě ušklíbl. „Vzorný školáček, co, chlapečku?“
„Musel jste provést něco fakt strašného, když jste ještě žil,“ poznamenal jsem a docela mě to zaujalo. „Co to bylo?“
Tantalos přimhouřil oči. Satyrové za ním divoce vrtěli hlavami a pokoušeli se mě varovat.
„Na tebe si dám pozor, Percy Jacksone,“ zavrčel Tantalos. „Nechci ve svém táboře žádné problémy.“
„Ten váš tábor už problémy má… pane.“
„No tak, běž si sednout, Johnsone,“ vzdychl si Dionýsos. „Myslím, že tamhleten stůl je tvůj – ten, kde nikdo nikdy nechce sedět.“
Tváře mi hořely, ale věděl jsem, že nemůžu odmlouvat. Dionýsos byl přerostlý fracek, ale nesmrtelný a hrozně mocný. Řekl jsem: „Pojď, Tysone.“
„To ne,“ zasáhl Tantalos. „To monstrum zůstane tady. Musíme rozhodnout, co s tím uděláme.“
„S ním,“ vyštěkl jsem. „Jmenuje se Tyson.“
Nový ředitel aktivit povytáhl obočí.
„Tyson zachránil tábor,“ prohlásil jsem neústupně. „Rozdrtil ty bronzové býky. Jinak by to tu celé vypálili.“
„Ano,“ vzdychl si Tantalos, „a to by teda byla škoda.“
Dionýsos se uchechtl.
„Nech nás teď o samotě,“ nařídil Tantalos, „dokud nerozhodneme o osudu toho stvoření.“
Tyson se na mě podíval se strachem ve svém jediném velkém oku, ale já věděl, že nemůžu neposlechnout přímý rozkaz ředitelů tábora. Aspoň ne otevřeně.
„Budu hned tamhle, člověče,“ slíbil jsem mu. „Neboj se. Na noc ti najdeme nějaké prima místo na spaní.“
Tyson přikývl. „Věřím ti. Ty jsi můj kamarád.“
A hned jsem se cítil mnohem provinilejší.
Odvlekl jsem se k Poseidónově stolu a žuchl na lavici. Lesní nymfa mi přinesla talíř olympské pizzy s olivami a klobásou, ale neměl jsem hlad. Dneska mě dvakrát málem zabili. Podařilo se mi skončit školní rok dokonalým malérem. Tábor polokrevných má vážný problém a Cheirón mi řekl, že s tím nemám nic dělat.
Nepřipadal jsem si extra vděčný, ale odnesl jsem večeři, jak bylo zvykem, k bronzovému koši s ohněm a seškrábl kousek jídla do plamenů.
„Poseidóne,“ zamumlal jsem, „přijmi mou oběť.“
A když už budeš u toho, pošli mi nějakou pomoc, modlil jsem se v duchu. Prosím.
Kouř z hořící pizzy se proměnil na něco voňavého – nádech čistého mořského vánku, smíchaného s lučními květinami – ale netušil jsem, jestli to znamená, že otec vážně poslouchá.
Vrátil jsem se na své místo. Měl jsem pocit, že už to horší být ani nemůže. Ale pak nechal Tantalos jednoho ze satyrů zafoukat na roh z lastury, abychom se soustředili na jeho oznámení.
„Takže,“ promluvil Tantalos, jakmile utichl hovor. „Další lahodné jídlo! Aspoň to říkají.“ Zatímco mluvil, po kousku přibližoval ruku ke svému znovu naplněnému talíři s večeří, jako by čekal, že si jídlo nevšimne, co dělá. Ale všimlo si. Vystřelilo po stole, sotva se k němu dostal na patnáct centimetrů.
„A dnes, můj první den ve funkci,“ pokračoval, „bych rád řekl, že je to velice příjemná forma trestu, být tady. Doufám, že během léta budu mučit, ehm, vlastně učit každého z vás. Vy, děti, jste všechny přímo k sežrání.“
Dionýsos zdvořile zatleskal a po něm se ozval vlažný potlesk satyrů. Tyson pořád stál u hlavního stolu a vypadal nesvůj, ale pokaždé, když se pokusil uniknout ze středu zájmu, ho Tantalos přitáhl zpátky.
„A teď pár změn!“ Tantalos věnoval táborníkům podrazácký úsměv. „Znovu zavádíme závody vozů!“
U všech stolů propuklo mumlání-rozčilení, strach, nedůvěra.
„Já dobře vím,“ pokračoval Tantalos zvýšeným hlasem, „že ty závody byly před několika lety zrušeny kvůli, hm, technickým problémům.“
„Tři mrtví a šestadvacet zmrzačených,“ zavolal někdo od Apollónova stolu.
„Ano, ano!“ souhlasil Tantalos. „Ale já vím, že vy všichni spolu se mnou přivítáte návrat této táborové tradice. Každý měsíc získají vítězní jezdci zlaté vavříny. Týmy se mohou zaregistrovat hned ráno! První závod se bude konat za tři dny. Uvolníme vás z většiny pravidelných činností, abyste si mohli připravit vozy a vybrat koně. Ano, a zmínil jsem se o tom, že srub vítězného týmu nebude mít žádné povinnosti po celý měsíc, ve kterém vyhrál?“
Výbuch vzrušeného hovoru – žádné služby v kuchyni celý měsíc? Žádné čistění stájí? Myslí to vážně?
A pak se ozvala ta poslední osoba, od které bych to čekal.
„Ale pane!“ řekla Clarisse. Tvářila se nervózně, ale zvedla se od Arésova stolu, aby zasáhla. Někteří táborníci se začali hihňat, když na jejích zádech uviděli ten nápis BUUU! „A co hlídková povinnost? Chci říct, pokud všeho necháme a začneme si vyrábět ty vozíky –“
„A, naše hrdinka dne,“ prohlásil Tantalos. „Statečná Clarisse, která sama porazila bronzové býky!“
Clarisse zamrkala, pak se začervenala. „Hm, ale já ne –“
„A navíc skromná.“ Tantalos se zašklebil. „Není se čeho bát, má milá! Tohle je letní tábor. Jsme tu proto, abychom se bavili, ne?“
„Ale ten strom –“
„A teď,“ pokračoval Tantalos, zatímco několik druhů ze srubu Clarisse stáhlo zpátky na sedadlo, „než se vydáme k ohni a ke společnému zpěvu, jedna drobná organizační záležitost. Percy Jackson a Annabeth Chaseová považovali z nějakého důvodu za nutné přivést sem tohle.“ Tantalos mávl rukou k Tysonovi.
Mezi táborníky se rozneslo stísněné mumlání. Upřela se na mě spousta postranních pohledů. Chtělo se mi Tantala zabít.
„Samozřejmě,“ řekl, „Kyklopové mají pověst krvelačných nestvůr s titěrnými mozečky. Za normálních okolností bych tu potvoru vypustil do lesa a nechal vás ji honit s loučemi a špičatými klacky. Ale kdo ví? Možná, že tenhle kyklop není tak strašný jako většina jeho bratří. Dokud se neukáže, že je to třeba zničit, potřebujeme místo, kde to budeme chovat! Napadly mě stáje, ale koně by z toho byli nervózní. Snad v Hermově srubu?“
U Hermova stolu zavládlo ticho. Travis a Connor Stollovi se najednou hrozně zajímali o něco na ubruse. Nemohl jsem jim to vyčítat. Hermův srub byl věčně plný až k prasknutí. V žádném případě by tam nenacpali ještě skoro dvoumetrového kyklopa.
„No tak,“ vyhuboval jim Tantalos. „To monstrum možná dokáže vykonávat nějaké podřadné práce. Má někdo návrh, kam by se taková bestie mohla umístit?“
Najednou všichni zalapali po dechu.
Tantalos překvapeně odskočil od Tysona. Nedokázal jsem nic jiného než nevěřícně zírat na to oslnivé zelené světlo, které mi mělo změnit život – úchvatný holografický obraz, který se objevil nad Tysonovou hlavou.
Nepříjemně se mi zkroutil žaludek, když jsem si vzpomněl, co Annabeth říkala o kyklopech: Děti přírodních duchů a bohů… No, zvlášť jednoho boha…
Nad Tysonem vířil zářivý zelený trojzubec – stejný symbol, jaký se objevil nade mnou toho dne, kdy mě Poseidón prohlásil za svého syna.
Následovala chvíle užaslého ticha.
Prohlášení byla vzácná událost. Někteří táborníci na něj marně čekali celý život. Když mě loni v létě Poseidón označil za svého, všichni uctivě poklekli. Ale teď udělali to, co Tantalos – a Tantalos se hlasitě rozchechtal. „No! Myslím, že teď víme, kam tu bestii umístit! U bohů, vážně tam vidím rodinnou podobu!“
Všichni se rozesmáli, až na Annabeth a pár mých dalších kamarádů.
Tyson si toho zřejmě nevšiml. Byl úplně popletený, pokoušel se plácnout rukou po tom zářícím trojzubci, který se mu už rozplýval nad hlavou. Byl moc nevinný na to, aby pochopil, jak si z něj dělají legraci, jak jsou lidé krutí.
Ale mně to došlo.
Měl jsem nového spolubydlícího ve srubu. Měl jsem nevlastního bratra nestvůru.