Šestá kapitola

ĎÁBELŠTÍ HOLUBI

ÚTOČÍ

P

říštích pár dní nastalo mučení, přesně jak říkal Tantalos.

Předně kvůli Tysonovi, který se nastěhoval do Poseidónova srubu. Každých patnáct vteřin se sám pro sebe zahihňal a opakoval si: „Percy je můj bratr?“, jako by zrovna vyhrál v loterii.

„No tak, Tysone,“ říkal jsem mu. „Není to tak jednoduché.“

Ale nedalo se mu to vysvětlit. Připadal si jako v nebi. A já… i když jsem měl toho kluka fakt rád, nemohl jsem si pomoct, ale připadal jsem si rozpačitě. Zahanbeně. Tak, a je to venku.

Můj otec, všemocný Poseidón, se zakoukal do nějakého přírodního ducha a výsledkem byl Tyson. Chci říct, četl jsem mýty o kyklopech. Dokonce jsem si pamatoval, že to často bývaly Poseidónovy děti. Ale nikdy mi nedošlo, že jsou vlastně moje… rodina. Dokud jsem neměl Tysona nastěhovaného na vedlejší posteli.

A pak tu byly ty poznámky od starších táborníků.

Najednou jsem nebyl Percy Jackson, ten bezva kluk, který loni v létě objevil ukradený Diův blesk. Teď jsem byl Percy Jackson, chudák ňouma, který má za bráchu šerednou nestvůru.

„On není můj opravdovský brácha!“ protestoval jsem vždycky, když u toho Tyson nebyl. „Je to spíš nevlastní bratr z horší strany rodiny. Jako… nevlastní bratr přes koleno, tak něco.“

Nikdo mi na to neskočil.

Přiznávám – měl jsem na otce vztek. Připadalo mi, že být jeho synem teď znamená být všem pro smích.

Annabeth se mi snažila zvednout náladu. Navrhovala, že v závodě vozů uděláme společný tým, abychom přišli na jiné myšlenky. Abys rozuměl – oba jsme nenáviděli Tantala a oba jsme umírali starostí o tábor – ale nevěděli jsme, co s tím dělat. Usoudili jsme, že zatím, dokud nepřijdeme s nějakým úžasným plánem na záchranu Thaliina stromu, se těch závodů můžeme klidně zúčastnit. Athéna, máma Annabeth, koneckonců vynalezla vůz a můj otec vytvořil koně. Společně tu závodní dráhu ovládneme.

Jednoho dne ráno jsme s Annabeth seděli u jezírka s kanoemi a kreslili si návrhy vozíků, když šli kolem nějací vtipálci z Afroditina srubu. Zeptali se mě, jestli si od nich nechci půjčit tužku na malování oka… „Á, pardon, očí.“

Když za velkého chechotu odešli, Annabeth zabručela: „Prostě si jich nevšímej, Percy. Není to tvoje chyba, že máš za bratra nestvůru.“

„On není můj bratr!“ vyštěkl jsem. „A není ani nestvůra!“

Annabeth povytáhla obočí. „Poslouchej, nerozčiluj se na mě! A technicky vzato, je to nestvůra.“

„Zrovna ty jsi mu povolila vstoupit do tábora.“

„Protože to byl jediný způsob, jak ti zachránit život! Chci říct… Je mi to líto, Percy. Nečekala jsem, že se k němu Poseidón přihlásí. Kyklopové jsou ti nejprolhanější, nejzrádnější –“

„On není! A vůbec, co máš proti kyklopům?“

Annabeth zrůžověly uši. Měl jsem pocit, že mi něco neprozradila – něco strašného.

„Prostě to nech plavat,“ odbyla mě. „A co se týče té nápravy pro vůz –“

„Jednáš s ním, jako by byl něco odporného,“ nedal jsem se. „A přitom mi zachránil život.“

Annabeth odhodila tužku a vstala. „Tak by sis možná měl ten vůz navrhovat s ním.“

„Možná bych měl.“

„Fajn!“

„Fajn!“

Vztekle utekla a já se cítil ještě hůř než předtím.

Příštích pár dní jsem se snažil na své maléry nemyslet.

Silena Beauregardová, jedna docela příjemná holka z Afroditina srubu, mi dala první lekci v ježdění na pegasovi. Vysvětlila mi, že existuje jenom jeden nesmrtelný okřídlený kůň jménem Pegas a ten si pořád někde volně lítá po obloze, ale během věků si pořídil spoustu dětí. Žádné není tak rychlé ani odvážné jako on, ale všechny se jmenují po tom prvním a největším.

Coby syn boha moře jsem si nepotrpěl na pohyb ve vzduchu. Můj otec soupeřil s Diem, takže jsem se snažil držet se z říše vládce oblohy, jak to jenom šlo. Ale jízda na okřídleném koni mi připadala jiná. Nebyl jsem z ní ani zdaleka tak nervózní jako v letadle. Možná to bylo proto, že můj otec vytvořil koně z mořské pěny, takže pegasové byli něco jako… neutrální půda. Rozuměl jsem jejich myšlenkám, proto mě nepřekvapilo, když se mí pegasové rozběhli přes vrcholky stromů nebo začali pronásledovat hejno racků.

Problém byl, že Tyson chtěl taky jezdit na „ptačích konících,“ ale pegasové se plašili, jen se k nim přiblížil. Telepaticky jsem jim vysvětlil, že jim Tyson neublíží, ale nezdálo se, že by mi věřili. Tysona to rozplakalo.

Jediná osoba v táboře, které Tyson vůbec nevadil, byl Beckendorf z Héfaistova srubu. Bůh kovář často pracoval s kyklopy ve svých kovárnách, takže Beckendorf brával Tysona do dílny a učil ho práci s kovem. Říkal, že Tysona brzo naučí mistrovsky vyrábět kouzelné předměty.

Po obědě jsem trénoval v aréně s Apollónovým srubem. Šermování mečem byla odjakživa moje silná stránka. Říkalo se, že jsem v tom lepší než všichni táborníci za posledních sto let, možná kromě Luka. Věčně mě srovnávali s Lukem.

Apollónovy potomky jsem drtil lehce. Měl bych se cvičit spíš proti Arésově a Athénině srubu, protože ti měli nejlepší bojovníky s mečem, ale s Clarisse a jejími sourozenci jsem se nesnášel a Annabeth jsem po té hádce prostě nechtěl ani vidět.

Chodil jsem do kurzu lukostřelby, i když jsem v ní byl hrozný a bez Cheiróna jako učitele už to nebylo ono. V umění a řemeslech jsem začal tvořit mramorovou bustu Poseidóna, ale začala podezřele připomínat Sylvestera Stallonea, a tak jsem toho nechal. Zdolal jsem lezeckou stěnu nastavenou na maximální program láva a zemětřesení. A po večerech jsem držel hlídky na hranicích. I když Tantalos pořád tvrdil, že máme na ochranu tábora zapomenout, pár táborníků udělalo rozvrh služeb a v době svého volna jsme pořád nenápadně drželi stráž.

Seděl jsem nahoře na Vrchu polokrevných a pozoroval jsem stromové víly, jak chodí sem a tam a zpívají umírající borovici. Satyrové sem přicházeli se svými píšťalami a hráli přírodní kouzelné písně, a jehličky borovice jako by vždycky na chvíli pookřály. Květiny na kopci voněly o něco sladčeji a tráva vypadala zelenější. Ale jakmile hudba dohrála, do vzduchu se zase vplížila nemoc. Celý pahorek jako by byl nakažený, umíral jedem, který prosákl do kořenů stromu. Čím déle jsem tam seděl, tím jsem byl vzteklejší.

Tohle provedl Luke. Vzpomínal jsem si na jeho šibalský úsměv, na jizvu v podobě dračího spáru, kterou měl na tváři. Předstíral, že je můj kamarád, a celou dobu byl přitom Kronův sluha číslo jedna.

Otevřel jsem dlaň. Jizva, kterou mi tam Luke loňské léto způsobil, bledla, ale pořád byla vidět – bílá rána ve tvaru hvězdy, kde mě bodl jeho zemní štír.

Myslel jsem na to, co mi Luke řekl, než se mě pokusil zabít: Sbohem, Percy. Nastupuje nový Zlatý věk. A ty se ho nedočkáš.

V noci se mi zase zdálo o Groverovi. Někdy jsem slýchal jenom útržky jeho hlasu. Jednou jsem ho slyšel říkat: Je to tady. A jindy: Má rád ovce.

Napadlo mě, že Annabeth o těch snech povím, ale připadal bych si hloupě. Jako bych ji slyšel: Má rád ovce? Asi by si o mně myslela, že jsem se zbláznil.

Večer před závodem jsme s Tysonem dokončili vůz. Byl naprosto parádní. Tyson vyrobil kovové části v kovárně zbrojnice. Já jsem ohobloval dřevo a sestavil vůz dohromady. Byl modro-bílý, na bocích ozdobený motivy vln a vpředu měl nakreslený trojzubec. Po vší té práci mi připadalo jedině fér, že Tyson pojede jako ozbrojený strážce se mnou, i když jsem věděl, že se to koním nebude líbit a že nás Tysonova váha zpomalí.

Když jsme se chystali do postele, zeptal se Tyson: „Ty jsi naštvaný?“

Uvědomil jsem si, že se mračím. „Ne. Nejsem.“

Uložil se na postel a mlčel ve tmě. Tělo měl na tu postel dlouhé. Když si přitáhl deku nahoru, dole mu koukaly nohy. „Jsem nestvůra.“

„Neříkej to.“

„To nic. Já budu hodná nestvůra. Pak se nebudeš muset zlobit.“

Nevěděl jsem, co na to mám říct. Zíral jsem do stropu a připadalo mi, že pomalu umírám stejně jako ten Thaliin strom.

„To jenom… že jsem nikdy neměl nevlastního bratra.“ Pokoušel jsem se mluvit tak, aby mi nepřeskočil hlas. „Je to pro mě úplně jiné. A bojím se o tábor. A jeden můj další kamarád, Grover… je možná v maléru. Pořád mi připadá, že bych měl něco udělat a pomoct mu, ale nevím jak.“

Tyson neříkal nic.

„Promiň,“ pokračoval jsem. „Ty za nic nemůžeš. Jsem naštvaný na Poseidóna. Připadá mi, že mi to chce zkomplikovat, jako by se nás snažil srovnávat, nebo co, a já nechápu, proč to dělá.“

Uslyšel jsem hluboké chrčení. Tyson chrápal.

Povzdechl jsem si. „Dobrou noc, chlape.“

A taky jsem zavřel oči.

V mém snu měl na sobě Grover svatební šaty.

Nijak zvlášť mu neslušely. Byly dlouhé a dole na lemu mu zasychalo bláto. Výstřih mu pořád padal z ramen. Tvář měl zakrytou kusem látky jako závojem.

Stál v jakési vlhké jeskyni, osvětlené jenom loučemi. V jednom rohu bylo lůžko a ve druhém starý tkalcovský stav, z rámu visela napůl utkaná bílá látka. Zíral přímo na mě, jako bych byl televizní program, kterého se nemohl dočkat. „Díky bohům!“ vyjekl. „Slyšíš mě?“

Moje já ve snu se do odpovědi nehrnulo. Pořád jsem se rozhlížel kolem, vnímal okolí, strop s krápníky, puch ovcí a koz, vrčení a mručení a mečení, které jako by se ozývalo zpoza balvanu, velkého jako lednička. Blokoval jediný východ odtamtud a vypadalo to, jako by za ním byla ještě mnohem větší jeskyně.

„Percy?“ zeptal se Grover. „Prosím, nemám sílu vysílat líp. Musíš mě slyšet!“

„Slyším tě,“ ujistil jsem ho. „Grovere, co se děje?“

Zpoza balvanu zařval obludný hlas: „Cukroušku! Už jsi s tím hotová?“

Grover sebou trhl. Pisklavě zavolal: „Ještě ne, drahý! Ještě pár dní!“

„Ech! Copak to už nejsou dva týdny?“

„N-ne, drahý. Jenom pět dní. Takže jich ještě zbývá dvanáct.“

Nestvůra zmlkla, možná se to snažila spočítat. Musela být v matice horší než já, protože prohlásila: „Dobře, ale pospěš si! Chci se už KOOOUUUKNOUT pod ten závoj, he-he-he.“

Grover se obrátil zpátky ke mně. „Musíš mi pomoct! Není čas! Jsem chycený v téhle jeskyni. Na nějakém ostrově v moři.“

„Kde?“

„Nevím přesně! Došel jsem na Floridu a pak jsem zahnul vlevo.“

„Co? Jak jsi –“

„Je to past!“ prohlásil Grover. „To je ten důvod, proč se ještě žádný satyr z téhle výpravy nikdy nevrátil. On je pastýř, Percy! A má tu věc. Její přirozené kouzlo je tak silné, že páchne přesně jako velký bůh Pan! Satyrové sem přicházejí a myslí si, že našli Pana, a pak se chytí do pasti a sežere je Polyfémos!“

„Poly-kdo?“

„Ten kyklop!“ vyjekl rozčileně Grover. „Málem jsem mu utekl. Dostal jsem se až do St. Augustinu.“

„Ale on šel za tebou,“ vzpomněl jsem si na svůj první sen. „A chytil tě ve svatebním butiku.“

„Přesně tak,“ potvrdil Grover. „Tam muselo zapracovat moje spojení vcítěním. Koukni, tyhle svatební šaty jsou to jediné, co mě udržuje naživu. Myslí si, že pěkně voním, ale já mu řekl, že je to jenom kozí parfém. Díky bohům, že dobře nevidí. Oko má pořád ještě napůl slepé od té doby, kdy mu ho někdo vydloubl. Ale brzo mu dojde, kdo jsem. Dává mi jenom dva týdny, abych dotkal svatební vlečku, a už mu začíná docházet trpělivost!“

„Počkej chvilku. Ten kyklop si myslí, že jsi –“

„Ano!“ zaúpěl Grover. „Myslí si, že jsem kyklopka, a chce se se mnou oženit!“

Za jiných okolností bych se rozřehtal, ale Groverův hlas zněl smrtelně vážně. Třásl se strachem.

„Přijdu tě zachránit,“ slíbil jsem. „Kde jsi?“

„V Moři nestvůr, samozřejmě!“

„V moři čeho?“

„Slyšels dobře! Já nevím, kde to přesně je! A podívej se, Percy… hm, tohle je mi fakt moc líto, ale tohle vcítění… no, neměl jsem jinou šanci. Naše city jsou teď spojené. Pokud umřu…“

„Neříkej mi, že umřu taky.“

„To ne, snad ne. Můžeš žít celé roky v útlumu, nebudeš si nic uvědomovat. Ale, hm, bylo by mnohem lepší, kdybys mě odsud dostal.“

„Cukroušku!“ zařval ten netvor. „Je čas k večeři! Ňam-ňam ovčí masíčko!“

Grover zaskučel: „Musím jít. Pospíchej!“

„Počkat! Řekl jsi, že je tam ta věc. Co to je?“

Ale Groverův hlas už slábl. „Sladké sny. Nenech mě umřít!“

Sen se rozplynul a já se s leknutím probudil. Bylo brzo ráno. Tyson na mě hleděl jediným ustaraným velikým hnědým okem.

„Není ti něco?“ zeptal se.

Když jsem ho uslyšel, přejel mi mráz po zádech, protože to znělo skoro stejně jako ta nestvůra, kterou jsem slyšel ve snu.

Ráno v den závodu bylo horké a vlhké. Mlha se válela nízko nad zemí jako pára v sauně. Na stromech hřadovaly miliony ptáků – tuční šedobílí holubi, až na to, že nevrkali jako ti normální. Vydávali otravné kovové pištění, které mi připomínalo podmořský radar.

Závodní dráha byla vybudovaná na travnatém hřišti mezi střelnicí a lesem. Héfaistův srub využil bronzové býky, kteří teď byli úplně krotcí, protože měli rozmačkané hlavy, a s jejich pomocí za pár minut vyoral oválnou dráhu.

Byly tam řady kamenných stupňů pro diváky – Tantala, satyry, několik lesních víl a pro všechny táborníky, kteří se závodu neúčastnili. Pan D. se neobjevil. Před desátou nikdy nevstával.

„Dobře!“ prohlásil Tantalos, když se začaly shromažďovat týmy. Jedna najáda mu přinesla velký tác s cukrovím, a zatímco Tantalos mluvil, pronásledoval pravou rukou po stole rozhodčího čokoládový banánek. „Pravidla všichni znáte. Dráha měří čtvrt míle. Jedou se dva okruhy. Dva koně na jeden vůz. Každý tým se skládá z vozataje a bojovníka. Zbraně jsou povoleny. Předpokládají se nečisté triky. Ale pokuste se nikoho nezabít!“ Tantalos se na nás usmál, jako bychom byli všichni zločinci. „Každé zabití bude přísně potrestáno. Celý týden žádné sušenkové sendviče u ohně! A teď si připravte vozy!“

Beckendorf odvedl Héfaistův tým na trať. Měli roztomilý vozík z bronzu a železa – dokonce i jejich koně byli kouzelní roboti stejně jako býci z Kolchidy. Nepochyboval jsem o tom, že ten vůz má všechny možné mechanické vymoženosti a luxusnější výbavu než dokonale vybavené maserati.

Arésův vůz byl krvavě rudý a táhly ho dvě strašlivé koňské kostry. Clarisse na vůz vyšplhala se svazkem oštěpů, koulemi s hřeby, ježky a spoustou dalších nechutných hračiček.

Apollónův vůz byl elegantní a uhlazený a celý ze zlata, tažený dvěma nádhernými zlatými koňmi. Jejich bojovník se ozbrojil lukem, i když sliboval, že na vozataje soupeřů střílet šípy nebude.

Hermův vůz měl zelenou barvu a vypadal tak nějak sešle, jako by celé roky trčel někde v garáži. Nevypadal nijak zvláštně, ale jeli v něm bratři Stollovi a já se třásl už jen při pomyšlení, jaké podrazy si připravili.

Zbývaly ještě dva vozy: jeden řídila Annabeth a ten druhý já.

Než začal závod, pokusil jsem se zajít za Annabeth a říct jí o svém snu.

Když jsem se zmínil o Groverovi, ožila, ale jakmile jsem jí vyklopil, co říkal, začala se zase tvářit nepřístupně a podezíravě.

„Chceš mě tím znervóznit,“ usoudila.

„Cože? Ne, to teda ne!“

„Ale jo! Jako by Grover jenom tak náhodou zakopl o tu jedinou věc, která by mohla tábor zachránit.“

„Co tím myslíš?“

Obrátila oči k nebi. „Vrať se do vozu, Percy.“

„Já si nevymýšlím. On má malér, Annabeth.“

Zaváhala. Viděl jsem, že se snaží rozhodnout, jestli mi má věřit, nebo ne. Přesto, že jsme se občas hádali, zažili jsme toho spolu spoustu. A já věděl, že by si nikdy nepřála, aby se Groverovi stalo něco špatného.

„Percy, to vcítění je hodně těžká věc. Myslím, že se ti to spíš vážně jenom zdálo.“

„Orákulum,“ napadlo mě. „Můžeme se poradit s Orákulem.“

Annabeth se zamračila.

Loni v létě před výpravou jsem navštívil podivného ducha, který žil v podkroví hlavní budovy, a ten mi určil věštbu. Splnila se tak, jak bych nikdy nečekal. Z toho zážitku jsem byl mimo ještě celé měsíce. Annabeth věděla, že bych nikdy nenavrhl jít za ním znova, kdybych to nemyslel úplně vážně.

Než stačila odpovědět, ozval se roh z lastury.

„Vozatajové!“ zavolal Tantalos. „Na start!“

„Promluvíme si pak,“ řekla mi Annabeth, „až potom, co vyhraju.“

Když jsem se vracel ke svému vozu, všiml jsem si, že je teď na stromech o hodně víc holubů než předtím – vrkali jako šílení, až celý les šustil. Nikdo jiný si jich zřejmě nevšímal, ale já z nich byl nervózní. Zobáky se jim divně leskly. Oči vypadaly lesklejší než u normálních ptáků.

Tysonovi se nedařilo zvládat naše koně. Musel jsem jim dlouho domlouvat, než se uklidnili.

Je to nestvůra, pane! stěžovali si mi.

Je to syn Poseidóna, poučil jsem je. Zrovna jako… no, zrovna jako já.

Ne! stáli na svém. Nestvůra! Žere koně! Nevěříme jí!

Po závodu vám dám kostky cukru, slíbil jsem.

Kostky cukru?

Veliké kostky cukru. A jablka. Já vám neřekl o jablkách?

Nakonec se ode mě nechali upoutat do postrojů.

Takže, pokud jsi nikdy neviděl řecký vůz, je stavěný tak, aby byl rychlý, ne bezpečný ani pohodlný. Je to vlastně dřevěný koš, vzadu otevřený, namontovaný na nápravě mezi dvěma koly. Vozataj celou dobu stojí a cítí každý hrbol na cestě. Vozík je vyrobený z tak lehkého dřeva, že pokud sklouzneš při ostré otáčce na koncích dráhy, nejspíš se převrátíš a zlikviduješ vozík i sebe. Je to ještě větší fofr než na skateboardu.

Vzal jsem si otěže a nasměroval vůz ke startovní čáře. Dal jsem Tysonovi třímetrové bidlo a řekl mu, že jeho úkolem bude odrážet ostatní vozíky, pokud se k nám dostanou moc blízko, a odpalovat všechno, co se na nás pokusí hodit.

„Nebít tou holí koníky,“ prohlásil pevně.

„Ne,“ souhlasil jsem. „Ani lidi, pokud to půjde. Pojedeme ten závod čistě. Jenom likviduj všechno, co by nám mohlo vadit, a nech mě, abych se mohl soustředit na řízení.“

„My vyhrajeme!“ Rozzářil se.

Máme tu prohru skoro úplně jistou, pomyslel jsem si pro sebe, ale musel jsem to zkusit. Chtěl jsem ukázat ostatním… no, vlastně jsem přesně nevěděl, co jim chci ukázat. Že Tyson není tak špatný kluk? Že se nestydím za to, že mě s ním vidí na veřejnosti? A třeba i to, že mi neublížili všemi těmi hláškami a nadávkami?

Když se vozíky srovnaly, shromáždili se v lese další holubi s lesklýma očima. Štěbetali tak hlasitě, že si toho táborníci na tribunách začínali všímat a nervózně se ohlíželi na stromy, které se pod vahou ptáků třásly. Tantalos nevypadal, že by mu to dělalo starosti, ale musel zvýšit hlas, aby ho přes ten hluk bylo slyšet.

„Vozatajové!“ zvolal. „Na startovní čáru!“

Máchl rukou a zazněl startovní výstřel. Vozíky s rachotem ožily. Kopyta zabušila do země. Dav zajásal.

Skoro okamžitě se ozvalo hlasité zlověstné prásk! Ohlédl jsem se právě včas, abych zahlédl, jak se Apollónův vozík převrátil. Narazil do něj Hermův vůz – možná omylem, možná ne. Jezdce to vyhodilo ven, ale jejich splašení koně táhli zlatý vůz šikmo přes dráhu. Hermův tým, Travis a Connor Stollovi, se rozesmáli nad svým štěstím, ale ne nadlouho. Apollónovi koně se srazili s jejich a Hermův vůz se převrátil taky. V prachu zbyla jen hromada polámaného dřeva a čtyři vzpínající se koně.

Dva vozy byly vyřazeny na prvních několika metrech. Tenhle sport se mi líbil.

Soustředil jsem se zase dopředu. Měli jsme dobrý čas, předjeli jsme arésovce, ale Annabethin vůz byl daleko před námi. Annabeth už vybírala první zatáčku a její ozbrojenec s oštěpem se šklebil a mával na nás a křičel: „Čau v cíli!“

Héfaistův vozík nás taky začínal dohánět.

Beckendorf zmáčkl nějaký knoflík a na boku jeho vozu se vysunula deska.

„Pardon, Percy!“ zaječel. Přímo na naše kola vyrazily tři sady koulí a řetězů. Úplně by nás byly zničily, kdyby Tyson rychle nemáchl bidlem a nesrazil je. Pořádně strčil do Héfaistova vozu, až odskočil, a my ho předjeli.

„Dobrá práce, Tysone!“ vykřikl jsem.

„Ptáci!“ zvolal.

„Co?“

Hnali jsme se tak rychle, že bylo těžké něco zahlédnout nebo uslyšet, ale Tyson ukázal směrem k lesu a já uviděl to, čeho jsem se bál. Holubi se zvedali ze stromů. Kroužili jako veliké tornádo a mířili k závodní dráze.

O nic nejde, pomyslel jsem si. Jsou to jenom holubi.

Nutil jsem se soustředit na závod.

Zvládli jsme první zatáčku, kola pod námi skřípala, hrozilo, že se vozík převrhne, ale byli jsme už jenom tři metry za Annabeth. Kdybych se tak dokázal dostat ještě o kousek blíž, mohl by Tyson použít tu svou hůl…

Annabethin bojovník se už neusmíval. Vybral si ze své sbírky oštěp a namířil na mě. Užuž se chystal hodit, když jsme uslyšeli křik.

Holubi se rojili – tisíce jich střemhlav bombardovaly diváky na tribunách, napadaly další vozy. Sesypaly se na Beckendorfa. Jeho bojovník se je pokoušel odpalovat, ale nic neviděl. Vůz se vybočil z kurzu a brázdil jahodová pole, až se z mechanických koní kouřilo.

Clarisse v Arésově voze rozkázala svému bojovníkovi, aby přes korbu rychle zatáhl maskovací síť. Ptáci se rojili kolem, klovali a chňapali bojovníkovi po rukách, jak se pokoušel držet síť nahoře, ale Clarisse jen zatnula zuby a jela dál. Jejím skeletovým koním zřejmě ten zmatek nevadil. Holubi jim marně klovali do prázdných očních důlků a prolétávali jim hrudními koši, ale hřebci běželi pořád dál.

Diváci takové štěstí neměli. Ptáci jim sekali po každém kousku odhaleného masa a vyvolávali masovou paniku. Teď, když se dostali blíž, bylo jasné, že to nejsou obyčejní holubi. Měli slídivé zlé oči a zobáky z bronzu a soudě podle jekotu táborníků musely být ostré jako břitvy.

„Stymfalští ptáci!“ vykřikla Annabeth. Zpomalila a přiblížila se se svým vozem k mému. „Jestli je neodeženeme, ozobou všechny až na kost!“

„Tysone,“ rozhodl jsem, „obracíme!“

„Jedeme špatně?“ zeptal se.

„To pořád,“ zabručel jsem, ale nasměroval jsem vozík směrem k tribunám.

Annabeth jela hned vedle mě. Vykřikla: „Hrdinové, do zbraně!“ Ale netušil jsem, jak by ji mohl někdo slyšet přes to vřeštění ptáků a všeobecný zmatek.

Chytil jsem otěže jednou rukou a podařilo se mi vytáhnout meč, zatímco jsem cítil nápor ptáků, kteří hrozivě klapali kovovými zobáky a oháněli se po mé tváři. Srážel jsem je ve vzduchu a oni explodovali na prach a peří, ale pořád jich ještě zbývaly miliony. Jeden mě drápl do zad a já málem vyskočil přímo z vozu.

Annabeth neměla o nic větší štěstí. Čím víc jsme se blížili k tribunám, tím byla hejna ptáků početnější.

Někteří diváci se pokoušeli bránit. Athénini táborníci volali po štítech. Lučištníci z Apollónova srubu vytáhli luky a šípy, připraveni vyvraždit to nebezpečí, ale vzhledem k tomu, že mnoho táborníků bylo s ptáky v jednom chumlu, nedalo se střílet.

„Je jich moc!“ zaječel jsem na Annabeth. „Jak se jich zbavíme?“

Sekla po jednom holubovi nožem. „Herkules použil zvuk! Mosazné zvony! Zaplašil je nejhroznějším zvukem, jaký mohl –“

Najednou vyvalila oči. „Percy… Cheirónova sbírka!“

Okamžitě jsem pochopil. „Myslíš, že to zabere?“

Podala otěže svému bojovníkovi a přeskočila ze svého vozu do mého, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. „K hlavní budově! Je to naše jediná šance!“

Clarisse právě projížděla cílovou čarou, úplně bez soupeřů. A teprve teď si zřejmě všimla, jak vážný je ten ptačí problém.

Když nás viděla, jak jedeme pryč, vykřikla: „Vy utíkáte! Bojuje se tady, vy srabi!“ Vytasila meč a vyrazila k tribunám.

Pobídl jsem koně do trysku. Vůz rachotil přes jahodová pole, přes volejbalové hřiště a s trhnutím se zastavil před hlavní budovou. Vřítili jsme se s Annabeth dovnitř a uháněli jsme chodbou do Cheirónova bytu.

Jeho přehrávač stál pořád na nočním stolku. I jeho oblíbená cédéčka. Popadl jsem to nejprotivnější, jaké jsem našel, Annabeth chňapla přístroj a společně jsme běželi zase ven.

Vozy na závodní trati byly v plamenech. Zranění táborníci se rozbíhali všemi směry, ptáci jim rvali šaty a tahali je za vlasy, zatímco Tantalos honil sladkosti od snídaně kolem tribun a každou chvíli křikl: „Všechno je pod kontrolou! Není se čeho bát!“

Zastavili jsme se u cílové čáry. Annabeth připravila přehrávač. Modlil jsem se, aby neměl vybité baterie.

Zmáčkl jsem PLAY a pustil Cheirónovu oblíbenou hudbu – Největší hity Deana Martina. Najednou se vzduch naplnil violami a italským skučením party chlápků.

Ďábelští holubi začali šílet. Létali v kruzích, naráželi do sebe, jako by si chtěli vyrazit mozky z hlav. Pak úplně opustili dráhu a jako mohutná temná vlna se vznesli k obloze.

„Teď!“ vykřikla Annabeth. „Lučištníci!“

Na tak zřetelné cíle se Apollónovým lukostřelcům mířilo bezvadně. Většina z nich uměla vypálit pět nebo šest šípů najednou. Za pár minut byla zem posetá mrtvými holuby s bronzovými zobáky a ti, kteří přežili, vypadali jen jako vzdálená tečka na obzoru.

Tábor byl zachráněn, ale pohled na trosky nestál za nic. Většina vozů byla úplně zničená. Skoro všichni byli zranění, krváceli ze spousty ptačích klovanců. Kluci a holky z Afroditina srubu ječeli, protože si zničili účesy i oblečení.

„Bravo!“ poznamenal Tantalos, ale nepodíval se na mě ani na Annabeth. „Máme našeho prvního vítěze!“ Došel k cílové čáře a předal zlatý vavřín za závod Clarisse, která se tvářila úplně popleteně.

Pak se obrátil a usmál se na mě. „A teď tresty pro výtržníky, kteří narušili závod.“