Sedmá kapitola

PŘIJÍMÁM DARY OD CIZINCE

P

odle Tantala si ti stymfalští ptáci prostě hleděli svého v lese a nebyli by zaútočili, kdybychom je s Annabeth a Tysonem nerozčilili svou nešikovnou jízdou.

Bylo to tak nespravedlivé, že jsem Tantalovi odsekl, aby šel radši zas honit koblihu, což mu náladu nijak nezvedlo. Odsoudil nás do služby v kuchyni – celé odpoledne drhnout hrnce a mísy v podzemní kuchyni s čisticími harpyjemi. Ty harpyje nemyly nádobí vodou, ale lávou, aby všechno zářilo čistotou a aby se zahubilo devadesát devět celých devět procent všech bakterií. Já a Annabeth jsme proto museli mít azbestové rukavice a zástěry. Tysonovi to nevadilo. Ponořil se do lávy klidně holýma rukama a pustil se do drhnutí, ale Annabeth a já jsme si museli protrpět celé hodiny horké a nebezpečné práce. Ke všemu tam byly tuny talířů navíc. Tantalos objednal speciální slavnostní oběd na oslavu vítězství Clarisse – jídlo o několika chodech včetně obalovaných řízků z vražedných stymfalských ptáků.

Jediné dobré na našem trestu bylo to, že jsme teď měli s Annabeth společného nepřítele a spoustu času si promluvit. Když si znovu poslechla můj sen o Groverovi, vypadalo to, jako by mi začínala věřit.

„Pokud to fakt našel,“ zamumlala, „a pokud bychom to dokázali sebrat –“

„Tak pr,“ řekl jsem. „Ty děláš, jako by ta… ta věc, kterou Grover objevil, bylo to jediné na světě, co může tábor zachránit. Co je to?“

„Napovím ti. Co máš, když oholíš berana?“

„Svinčík?“

Povzdechla si. „Rouno. Kožich berana se jmenuje rouno. A když ten beran má náhodou zlatou vlnu –“

„Zlaté rouno. To myslíš vážně?“

Annabeth seškrábla kosti vražedného ptáka z talíře do lávy. „Percy, vzpomínáš si na šedé sestry? Říkaly, že znají místo té věci, kterou hledáš. A taky se zmínily o Iasonovi. To jemu před třemi tisíci let řekly, jak najde zlaté rouno. Znáš přece tu historku o Iasonovi a argonautech?“

„Jasně,“ přikývl jsem. „Ten starý film s kostlivci.“

Annabeth obrátila oči v sloup. „U všech bohů, Percy! Ty jsi úplně beznadějný případ.“

„No tak jak to bylo?“ chtěl jsem vědět.

„Jenom poslouchej. Opravdová historie rouna: žily byly dvě děti, chlapec a dívka, ano? Macecha je chtěla obětovat bohům, ale jejich skutečná matka se modlila za jejich záchranu. A tak jim bohové poslali kouzelného létajícího berana se zlatou vlnou, který je sebral v Řecku a odnesl je až do Kolchidy v Malé Asii. No, vlastně donesl jen chlapce. Dívka po cestě spadla a umřela, ale to není důležité.“

„Pro ni asi jo.“

„Jde o to, že když se chlapec dostal do Kolchidy, obětoval toho zlatého berana bohům a rouno pověsil na strom uprostřed království. Přinášelo rozkvět celé zemi. Zvířata přestala stonat. Rostliny rostly jako divé. Rolníci měli úžasnou úrodu. Nikdy žádná nemoc. Proto chtěl Iason to rouno. Dokáže ozdravit každou zemi, ve které se nachází. Léčí nemoci, posiluje přírodu, odstraňuje znečištění –“

„Umělo by vyléčit Thaliin strom.“

Annabeth přikývla. „A celkově by posílilo hranice Tábora polokrevných. Ale Percy, to rouno je ztracené už stovky let. Hledaly ho davy hrdinů, ale marně.“

„Jenže Grover ho našel,“ řekl jsem. „Šel hledat Pana a našel místo toho rouno, protože obojí vyzařuje přírodní kouzlo. To je jasné, Annabeth. Můžeme Grovera vysvobodit a zároveň zachráníme tábor. Perfektní!“

Annabeth zaváhala. „Trošku moc perfektní, nemyslíš si? Co když je to nějaká past?“

Vzpomněl jsem si na loňské léto, jak Kronos zmanipuloval naši výpravu. Málem nás napálil a my mu pomohli zahájit válku, která by zničila západní civilizaci.

„Máme na výběr?“ zeptal jsem se. „Chceš mi pomoct zachránit Grovera, nebo ne?“

Podívala se na Tysona, který ztratil zájem o náš rozhovor a spokojeně si dělal lodičky z hrnků a lžiček v lávě.

„Percy,“ zamumlala tiše, „budeme muset bojovat s kyklopem. S Polyfémem, nejhorším kyklopem vůbec. A je jenom jediné místo, kde ten ostrov může být. V Moři nestvůr.“

„Kde to je?“

Hleděla na mě, jako by si myslela, že si schválně hraju na pitomce. „Moře nestvůr. To moře, kterým plul Odysseus a Iason a Aeneas a všichni ostatní.“

„Myslíš Středozemní moře?“

„Ne. Teda, vlastně ano… ale ne.“

„Další jasná odpověď. Díky.“

„Podívej se, Percy, Moře nestvůr je moře, kterým proplouvají všichni hrdinové při svých dobrodružstvích. Bývalo to Středozemní moře, ano. Ale stejně jako všechno ostatní i tohle mění polohu podle toho, jak se mění centrum západní moci.“

„Jako hora Olymp, která je teď nad Empire State Building,“ souhlasil jsem. „A Hádés, který trčí pod Los Angeles.“

„Správně.“

„Ale celé moře plné nestvůr – jak by se něco takového dokázalo schovat? Nevšimli by si smrtelníci, že se tam dějí divné věci… jako třeba, že to polyká celé lodi a tak?“

„Jistěže si všimli. Nerozumí tomu, ale vědí, že je na té části oceánu něco divného. Moře nestvůr teď leží u východního pobřeží Spojených států, severovýchodně od Floridy. Smrtelníci pro něj mají dokonce jméno.“

„Bermudský trojúhelník?“

„Přesně tak.“

Pomalu mi to docházelo. Myslím, že to nebylo divnější než všechno ostatní, co jsem se naučil od příchodu do Tábora polokrevných. „Fajn… tak aspoň víme, kde máme hledat.“

„Stejně je to veliká oblast, Percy. Hledat jeden malý ostrov ve vodách zamořených nestvůrami –“

„No tak, já jsem syn boha moře. To je moje domácí hřiště. Copak to může být tak těžké?“

Annabeth svraštila čelo. „Budeme si muset promluvit s Tantalem a získat povolení k výpravě. Jenomže on nám to zakáže.“

„Nezakáže, pokud mu to řekneme dneska večer u táborového ohně přede všemi. Uslyší to celý tábor. Bude na něj tlačit. Nebude to moct zamítnout.“

„Možná.“ Do Annabethina hlasu se vplížil malý kousek naděje. „Radši doděláme ty talíře. Podal bys mi lávový rozprašovač, prosím?“

Ten večer u táborového ohně vedl zpěv Apollónův srub. Pokoušel se všechny pozvednout na duchu, ale po tom odpoledním ptačím útoku to nebylo jednoduché. Všichni jsme seděli v půlkruhu na kamenných stupních, zpívali jenom tak vlažně a pozorovali, jak hoří oheň. Apollónovy děti k tomu brnkaly na kytary a na lyry.

Přezpívali jsme všechny standardní táborové kousky: „Egejským mořem“, „Jsem svůj vlastní prapradědeček“, „Tahle zem je Mínová zem“. Oheň byl kouzelný, takže čím hlasitěji člověk zpíval, tím výš se zdvihal, měnil barvu a žár s náladou davu. Když byl fajn večer, vídal jsem ho i šest metrů vysoký a tak horký, že se vznítila celá přední řada ibišků. Dneska dosahoval oheň sotva půldruhého metru, hřál jen taktak a plameny měly bledou barvu.

Dionýsos odešel brzy. Přetrpěl pár písní a pak zamumlal něco o tom, že i hrát pinochle s Cheirónem bylo zábavnější než tohle. Věnoval Tantalovi znechucený pohled a zamířil zpátky k hlavní budově.

Když dozněla poslední píseň, prohlásil Tantalos: „No, to teda byla krása!“

Popošel dopředu s opečeným marshmallowem na klacku a pokusil se ho stáhnout jenom jakoby nic. Ale než se ho stačil dotknout, odlétl mu bonbon z prutu. Tantalos po něm divoce hrábl, ale marshmallow spáchal sebevraždu – vrhl se rovnou do plamenů.

Tantalos se obrátil zpátky k nám a chladně se usmíval. „Tak tedy! Pár sdělení ohledně zítřejšího programu.“

„Pane,“ řekl jsem.

Tantalovi zacukalo v oku. „Náš kuchyňský pomocník má něco na srdci?“

Někteří Arésovi táborníci se zahihňali, ale já jsem se nehodlal nechat znervóznět a umlčet. Postavil jsem se a podíval se na Annabeth. Díky bohům, vstala zároveň se mnou.

Oznámil jsem: „Máme nápad, jak zachránit tábor.“

Zavládlo ticho jako v hrobě, ale odhadoval jsem, že jsem si získal všeobecnou pozornost, protože táborový oheň zaplál jasně žlutou barvou.

„Jistě,“ poznamenal Tantalos vlažně. „No, pokud to má něco společného s vozy –“

„Zlaté rouno,“ vyhrkl jsem. „My víme, kde je.“

Plameny zahořely oranžově. Než mě Tantalos stačil zarazit, vychrlil jsem svůj sen o Groverovi a o Polyfémově ostrově. Annabeth se přidala a připomněla všem, co rouno dokáže. Od ní to znělo jaksi přesvědčivěji.

„To rouno může zachránit tábor,“ uzavřela svou řeč. „Tím jsem si jistá.“

„Nesmysl,“ prohlásil Tantalos. „My nepotřebujeme zachraňovat.“

Všichni na něj zůstali hledět, až z toho začal být nesvůj.

„Kromě toho,“ dodal rychle, „Moře nestvůr? To není zvlášť přesné umístění. Nevěděli byste ani, kde ho máte hledat.“

„Ale ano, já to vím,“ namítl jsem.

Annabeth se ke mně naklonila a zašeptala: „Ty to víš?“

Přikývl jsem, protože mi Annabeth oživila paměť, když mi připomněla tu jízdu taxíkem se šedými sestrami. Tehdy mi ta informace, kterou mi daly, nedávala smysl. Ale teď…

„30, 31, 75, 12,“ odrecitoval jsem.

„Fááájn,“ ušklíbl se Tantalos. „Díky, žes nám pověděl ta nesmyslná čísla.“

„Jsou to souřadnice pro plavbu,“ nedal jsem se. „Zeměpisná šířka a délka. Já, hm, učili jsme se to ve společenských vědách.“

Dokonce i Annabeth vypadala, že to na ni zapůsobilo. „Třicet stupňů jednatřicet minut severní šířky, sedmdesát pět stupňů dvanáct minut západní délky. Má pravdu! Ty souřadnice nám daly šedé sestry. Bude to někde v Atlantiku u pobřeží Floridy. Moře nestvůr. Je třeba podniknout výpravu!“

„Počkejte chvilku,“ brzdil nadšení Tantalos.

Ale táborníci začali skandovat: „Výprava! Výprava!“

Plameny zahořely výš.

„To není nutné!“ stál na svém Tantalos.

„VÝPRAVA! VÝPRAVA!“

„Dobře!“ houkl Tantalos a oči mu planuly vztekem. „Vy spratci chcete, abych povolil výpravu?“

„ANO!“

„Výborně,“ souhlasil. „Určím tedy bojovníka, který podnikne tu nebezpečnou cestu, aby získal zlaté rouno a přinesl ho zpátky do tábora. Nebo zemřel, když se o to bude snažit.“

Srdce mi přetékalo vzrušením. Nehodlal jsem se nechat Tantalem zastrašit. Tohle jsem musel udělat. Chtěl jsem zachránit Grovera a tábor. Nic mě nezastaví.

„Povolím našemu bojovníkovi poradit se s Orákulem!“ oznámil Tantalos. „A vybrat si na cestu dva společníky. A myslím, že výběr toho šampióna je zřejmý.“

Tantalos se podíval na Annabeth a na mě, jako by nás nejradši zaživa stáhl z kůže. „Tím šampiónem by měl být někdo, kdo si vysloužil úctu tábora, kdo projevil duchapřítomnost v závodě vozů a odvahu při obraně tábora. Výpravu povedeš ty… Clarisse!“

Oheň zablikal tisícem pestrých barev. Arésův srub začal dupat a jásat. „CLARISSE! CLARISSE!“

Clarisse se zvedla a vypadala ohromeně. Pak polkla a hruď se jí dmula pýchou. „Přijímám výpravu!“

„Počkat!“ houkl jsem. „Grover je můj přítel. Ten sen jsem měl já.“

„Sedni si!“ zaječel jeden z Arésových táborníků.

„Tys měl šanci loni v létě!“

„Jo, zase chce všechnu slávu pro sebe!“ přidal se další.

Clarisse do mě zabodla pohled. „Přijímám výpravu!“ opakovala. „Já, Clarisse, dcera Arésova, zachráním tábor!“

Arésovi táborníci se rozjásali ještě hlasitěji. Annabeth protestovala a její druhové ze srubu ji podpořili. Všichni ostatní se přidávali na jednu nebo druhou stranu – křičeli a hádali se a házeli po sobě bonbony marshmallow. Myslel jsem, že se z toho vyklube klasická válka sušenkových sendvičů, ale Tantalos vykřikl: „Ticho, vy spratci!“

Jeho tón šokoval i mě.

„Sednout!“ nařídil. „Povím vám duchařskou historku.“

Netušil jsem, co má za lubem, ale všichni jsme se neochotně přesunuli zpátky na místa. Ďábelská aura, která z Tantala vyzařovala, byla stejně silná jako u každé nestvůry, se kterou jsem se kdy setkal.

„Kdysi dávno žil smrtelný král, kterého bohové milovali!“ Tantalos si položil ruku na hruď a já začal tušit, že mluví o sobě.

„Ten král,“ pokračoval, „měl dokonce dovoleno hodovat na hoře Olymp. Ale když se pokusil odnést s sebou na zem trochu ambrózie a nektaru, aby zjistil recept – jenom jeden maličký pytlík, abyste věděli – bohové ho potrestali. Navždycky ho vykázali ze svých síní! Jeho vlastní lidé se mu vysmívali! Děti mu nadávaly! Jasně, táborníci, měl příšerné děti. Děti – přesně – jako – vy!“

Ukázal pokřiveným prstem na několik svých posluchačů, včetně mě.

„Víte, co ten král udělal svým nevděčným dětem?“ zeptal se Tantalos měkce. „Víte, jak se pomstil bohům za jejich krutý trest? Pozval Olympany na hostinu do svého paláce, jen aby jim dokázal, že k nim necítí žádnou zášť. Nikdo si nevšiml, že děti tam chybějí. A když bohům podal hlavní chod, uhodnete, mí drazí táborníci, co to bylo za maso?“

Nikdo si netroufal odpovědět. Oheň zaplál tmavě modrou barvou, ďábelsky se odrážel na zvrhlém Tantalově obličeji.

„Jistě, bohové ho v posmrtném životě potrestali,“ zaskřehotal Tantalos. „To teda ano. Ale prožil aspoň tu chvíli zadostiučinění, ne? Jeho děti už mu nemohly nikdy odmlouvat ani zpochybňovat jeho autoritu. A víte co? Říká se, že duch toho krále teď sídlí přímo v tomto táboře, čeká na příležitost pomstít se nevděčným, vzpurným dětem. A tak… jsou ještě nějaké stížnosti, než pošleme Clarisse na její výpravu?“

Ticho.

Tantalos pokývl Clarisse. „Orákulum, má drahá. Jdi za ním.“

Neklidně se zavrtěla, dokonce jako by ani ona nestála o slávu za cenu toho, že bude Tantalovým oblíbencem. „Pane –“

„Běž!“ vyštěkl na ni.

Nemotorně se uklonila a pospíchala k hlavní budově.

„A co ty, Percy Jacksone?“ zeptal se Tantalos. „Náš umývač nádobí nemá žádné námitky?“

Neřekl jsem nic. Nehodlal jsem mu dát to potěšení, aby mě mohl zas potrestat.

„Dobře,“ řekl Tantalos. „A dovolte mi, abych všem připomenul – nikdo neopustí tento tábor bez mého povolení. Každý, kdo se o to pokusí… no, pokud ten pokus přežije, bude z tábora navěky vyloučen, ale tak daleko to nedojde. Zákaz vycházení budou ode dneška hlídat harpyje, a ty mají věčně hlad! Dobrou noc, milí táborníci. Dobře se vyspěte.“

Tantalos mávl rukou, oheň zhasl a táborníci se potmě vytráceli ke svým srubům.

Nedokázal jsem to Tysonovi vysvětlit. Věděl, že jsem smutný. Věděl, že jsem se chtěl vydat na cestu a Tantalos mi to nedovolil.

„Stejně půjdeš?“ zeptal se.

„Já nevím,“ přiznal jsem. „To by bylo těžké. Moc těžké.“

„Já ti pomůžu.“

„Ne. Já – hm, to bych po tobě nemohl chtít, chlape. Je to nebezpečné.“

Tyson shlédl na kousky kovu, které si montoval na klíně – pérka a ozubená kolečka a drobné drátky. Beckendorf mu dal pár nástrojů a volné součástky a Tyson se v tom teď každý večer rýpal, i když jsem netušil, jak může tak velkýma rukama zacházet s tak drobnými kousíčky.

„Co to stavíš?“ zeptal jsem se.

Tyson neodpověděl. Místo toho jaksi hluboce zaskuhral: „Annabeth nemá ráda kyklopy. A ty… nechceš mě s sebou?“

„Ne, tak to není,“ řekl jsem nepřesvědčivě. „Annabeth tě má ráda. Vážně.“

V koutcích oka měl slzy.

Vzpomněl jsem si, že Grover stejně jako všichni ostatní satyrové dokáže číst lidské city. Zajímalo by mě, jestli to dokážou i kyklopové.

Tyson zabalil svou titěrnou práci do voskovaného plátna. Položil se na postel a objal ten balík jako medvídka. Když se obrátil ke zdi, zahlédl jsem mu na zádech škaredé jizvy, jako by ho někdo přejel traktorem. Uvažoval jsem už po milionté o tom, jak se mu to stalo.

„Táta o mě vždycky stál,“ pofňukával. „A teď… Asi mu vadí, že má syna kyklopa. Neměl jsem se narodit.“

„Takhle nemluv! Poseidón se k tobě přihlásil, nebo ne? Takže… o tebe musí stát… a hodně.“

Hlas mě zradil, když jsem pomyslel na všechny ty roky, které Tyson prožil na newyorských ulicích v kartonové krabici od ledničky. Jak si mohl Tyson myslet, že o něj Poseidón stojí? Co je to za tátu, když tohle dopustí u vlastního dítěte, ať si je to dítě nestvůra?

„Tysone… tábor pro tebe bude dobrým domovem. Ostatní si na tebe zvyknou. To ti slibuju.“

Tyson si vzdychl. Čekal jsem, jestli něco řekne. Pak mi došlo, že už spí.

Ležel jsem na zádech v posteli a snažil se zavřít oči, ale nějak jsem nemohl. Bál jsem se, že budu mít další sen o Groverovi. Pokud je to spojení vcítěním opravdové… pokud se Groverovi něco stalo… vzbudím se vůbec?

Oknem svítil dovnitř úplněk. V dálce duněl příboj. Cítil jsem teplou vůni jahodových plantáží a slyšel smích lesních víl, jak honily po lese sovy. Ale něco na té noci mi připadalo špatné – nemoc Thaliina stromu, která se rozšiřovala po údolí.

Dokáže Clarisse zachránit Vrch polokrevných? To mě spíš Tantalos vyznamená jako nejlepšího táborníka.

Vylezl jsem z postele a hodil na sebe nějaké oblečení. Popadl jsem deku na pláž a zpod postele vytáhl balení šesti plechovek coly. Cola byla v táboře odjakživa mimo pravidla. Nebylo tu povoleno žádné jídlo ani pití z venku, ale pokud sis promluvil se správným člověkem z Hermova srubu a zaplatil mu pár zlatých drachem, dokázal z nejbližšího obchodu s potravinami propašovat skoro všechno.

Vyplížit se ven po zákazu vycházení bylo taky proti pravidlům. Kdyby mě chytili, buď budu mít velký malér, nebo mě rovnou sežerou harpyje. Ale já chtěl vidět oceán. Tam mi bylo vždycky líp. Myslelo mi to jasněji. Vyšel jsem ze srubu a zamířil na pláž.

Roztáhl jsem si deku poblíž příboje a otevřel si colu. Cukr a kofein mi odjakživa kdovíproč zklidňovaly hyperaktivní mozek. Snažil jsem se rozhodnout, co udělat, abych zachránil tábor, ale nic mě nenapadalo. Přál jsem si, aby ke mně promluvil Poseidón, dal mi nějakou radu nebo tak.

Obloha byla modrá a hvězdnatá. Hledal jsem souhvězdí, která mě naučila Annabeth – Střelec, Héraklés, Severní koruna – když tu někdo řekl: „Krásné, co?“

Málem jsem vyprskl colu.

Hned vedle mě stál chlapík v krátkých nylonových běžeckých kalhotách a v tričku s emblémem newyorského městského maratónu. Byl štíhlý a vysportovaný, měl prošedivělé vlasy a uličnický úsměv. Připadal mi trochu povědomý, ale nemohl jsem přijít na to, čím to je.

Nejdřív mě napadlo, že si asi dává půlnoční běh po pláži a nějak zabloudil za hranice tábora. To by se ale nemělo stát. Obyčejní smrtelníci do tábora vstoupit nemohli. Ale možná, že se mu nějak podařilo proklouznout kvůli oslabení kouzla stromu. Jenže uprostřed noci? A kolem nebylo nic než zemědělská půda a státní rezervace. Odkud by ten chlap asi tak mohl přiběhnout?

„Můžu se k tobě přidat?“ zeptal se. „Celé věky jsem si nesedl.“

No jo, já vím – cizí chlap uprostřed noci. Zdravý rozum velel: utéct, volat o pomoc a tak dále. Ale ten chlapík to všechno bral tak klidně, že jsem se vlastně ani nedokázal bát.

Řekl jsem: „Jo, jasně.“

Usmál se. „Tvá pohostinnost ti slouží ke cti. Páni, Coca-Cola! Můžu?“

Posadil se na druhý konec deky, otevřel colu a dal si doušek. „Páni… no to je ono. Klid a ticho v –“

V kapse mu zazvonil mobilní telefon.

Běžec si povzdechl. Vytáhl telefon a já vykulil oči, protože ten přístroj zářil namodralým světlem. Když vysunul anténku, začali se kolem přístroje kroutit dva tvorové – zelení hadi, ne větší než žížaly.

Běžec si toho zřejmě ani nevšiml. Podíval se na displej a zaklel. „Tohle musím vzít. Jenom vte…“ Pak do telefonu: „Haló?“

Poslouchal. Ti minihadi se ovíjeli kolem anténky hned vedle jeho ucha.

„Jo,“ řekl běžec. „Poslouchejte – já vím, ale… mně je jedno, jestli je přikovaný ke skále řetězy a supi mu klovají játra, pokud nemá vyhledávací číslo, nedokážeme jeho balíček vysledovat… Dárek lidstvu, výborně… Víte, kolik takových věcí dodáváme… Ach, to nic. Poslyšte, prostě ho odkažte na Eris v zákaznické službě. Musím končit.“

Zavěsil. „Omlouvám se. Noční expresní služby zrovna vrcholí. Co jsem to říkal –“

„Máte na telefonu hady.“

„Co? Ale ti nekoušou. Řekněte ahoj, Georgi a Martho.“

Ahoj, Georgi a Martho, ozval se mi v hlavě chraplavý mužský hlásek.

Nebuď tak kousavý, okřikl ho ženský hlas.

Proč ne? chtěl vědět George. Já dělám veškerou opravdovou práci.

„No tak, nechte toho zase!“ Běžec si zastrčil telefon zpátky do kapsy. „Tak, kde jsme to byli… Aha, ano. Klid a ticho.“

Překřížil si nohy tak, že se dotýkaly v kotnících, a podíval se nahoru ke hvězdám. „Už je to dlouho, co jsem se naposled dostal k odpočinku. Od té doby, co je telegraf – pořád jenom spěch, spěch, spěch. Máš nějaké oblíbené souhvězdí, Percy?“

Pořád jsem byl tak trochu vedle z těch zelených hádků, které si zastrčil do běžeckých kalhot, ale řekl jsem: „No, mám rád Héraklése.“

„Proč?“

„No… protože měl pořádnou smůlu. Ještě větší než já. Připadám si tak líp.“

Běžec se zasmál. „Ne protože byl silný a známý a to všechno?“

„Ne.“

„Jsi zajímavý mladý muž. Takže co teď?“

Hned jsem věděl, na co se mě ptá. Co mám v plánu udělat s tím rounem?

Než jsem stačil odpovědět, ozval se mu z kapsy tlumeně had Martha: Na lince dva mám Démétér.

„Teď ne,“ odbyl ji běžec. „Řekni jí, ať nechá vzkaz.“

To se jí nebude líbit. Posledně, když jste ji nechal čekat, zvadly všechny kytky v divizi dodávek květin.

„Zkrátka jí řekni, že mám schůzi!“ Běžec obrátil oči k nebi. „Ještě jednou se omlouvám, Percy. Říkal jsi…“

„Ehm… kdo přesně jste?“

„Tos ještě neuhodl, takový chytrý kluk jako ty?“

Ukažte mu to! zaprosila Martha. Nebyla jsem v pravé velikosti už celé měsíce.

Neposlouchejte ji! vložil se do toho George. Chce se jenom předvádět!

Muž znovu vytáhl telefon. „Původní podobu, prosím.“

Mobil se rozzářil jasně modrou barvou. Protáhl se na metr dlouhou dřevěnou hůl, ze které nahoře vyrazila holubí křídla. George a Martha, teď zelení hadi v plné velikosti, se společně ovíjeli uprostřed. Bylo to Aeskulapovo žezlo, symbol srubu číslo jedenáct.

Krk se mi stáhl. Došlo mi, koho mi připomíná ten běžec s uličnickými rysy, rošťáckým leskem v očích…

„Vy jste Lukův táta,“ vydechl jsem. „Hermés.“

Bůh našpulil rty. Zabodl žezlo do písku jako tyč slunečníku. „‚Lukův táta.‘ Obyčejně mě lidé takhle nepředstavují. Bůh zlodějů, to ano. Nebo bůh poslů a cestovatelů, když chtějí být milí.“

Bůh zlodějů, to úplně stačí, poznamenal George.

Ach, George si nevšímej. Martha ke mně švihla jazykem. Je jenom zatrpklý, protože mě má Hermés radši.

Nemá!

Ale má!

„Chovejte se slušně, vy dva,“ varoval je Hermés, „nebo vás proměním zpátky na mobilní telefon a nastavím na vibrace! Takže, Percy, ještě jsi mi neodpověděl na otázku. Co máš v plánu s tou výpravou?“

„Já – nemám povolení odejít.“

„Jistěže ne. A to tě zastaví?“

„Já chci jít. Musím zachránit Grovera.“

Hermés se usmál. „Kdysi jsem znal jednoho chlapce… byl mnohem mladší než ty. Pouhé dítě, vážně.“

A je to tu zas, rýpl si George. Pořád mluví o sobě.

Ticho! vyštěkla Martha. Chceš být nastavený na vibrace?

Hermés si jich nevšímal. „Jednou v noci, když se matka toho chlapce nedívala, vyklouzl z jeskyně a ukradl nějaký dobytek, který patřil Apollónovi.“

„Rozmetal ho za to na milion kousíčků?“ zajímalo mě.

„Hmmm… ne. Vlastně všechno dopadlo docela dobře. Aby ten kluk odčinil svou krádež, dal Apollónovi nástroj, který vynalezl – lyru. Apollóna ta hudba tolik okouzlila, že na vztek úplně zapomněl.“

„A co z toho plyne za poučení?“

„Poučení?“ zeptal se Hermés. „U všech bohů, ty děláš, jako by to byla nějaká bajka. Je to pravdivá historka. Má pravda nějaké poselství?“

„Hmmm…“

„Co tohle: krádež není vždycky špatná věc?“

„To by se mojí mámě asi nelíbilo.“

Krysy jsou chutné, nadnesl George.

Co to má co dělat s tou historkou? chtěla vědět Martha.

Nic, odsekl George. Ale mám hlad.

„Mám to,“ řekl Hermés. „Mladí lidé nedělají vždycky to, co se jim nařídí, ale pokud se jim to povede a dokážou něco úžasného, někdy uniknou trestu. Jak se ti to líbí?“

„Říkáte mi, že bych měl stejně jít,“ přeložil jsem si to, „i bez povolení.“

Hermovi se zablesklo v očích. „Martho, můžu dostat první balíček, prosím?“

Martha otevřela hubu… a otevírala ji pořád a pořád, až byla široká jako moje ruka. Vyzvrátila ze sebe nerezovou nádobu – staromódní termosku ze svačinového boxu s černým plastovým vrškem. Po stranách byly namalovány scény ze starořeckých bájí v červené a žluté barvě – hrdina, zabíjející lva, hrdina, zvedající Kerbera, tříhlavého psa.

„To je Héraklés,“ řekl jsem. „Ale jak –“

„Na dar se nikdy nevyptávej,“ napomenul mě Hermés. „Je to sběratelská záležitost z pořadu Héraklés sráží hlavy. První ročník.“

„Héraklés sráží hlavy?“

„To byla skvělá podívaná,“ povzdechl si Hermés. „V dobách, než se na reality show vrhla Héfaistova televize. Jistě, ta termoska by měla mnohem větší cenu, kdybych měl celý svačinový box –“

Nebo kdyby to neměla Martha v tlamě, dodal George.

Za to tě dostanu. Martha ho začala honit kolem hole.

„Počkejte chvilku,“ ozval jsem se. „To je dárek?“

„Jeden ze dvou,“ potvrdil Hermés. „No tak, vezmi si to.“

Málem jsem termosku upustil, protože byla na jednom konci ledově studená a na druhém rozpálená. Zvláštní bylo, že když jsem ji otočil, strana obrácená k oceánu – na sever – byla zase studená…

„To je kompas!“ vyhrkl jsem.

Hermés se zatvářil překvapeně. „Chytrý kluk. To mě nikdy nenapadlo. Ale je to určeno k něčemu trochu divočejšímu. Otevřeš to, vypustíš vítr ze čtyř koutů země a ten tě na cestě popožene. Teď to nedělej! A prosím tě, až přijde čas, odšroubuj to víčko jenom trochu. Ty větry jsou trochu jako já – věčně netrpělivé. Kdyby všechny čtyři unikly najednou… no, ale já věřím, že budeš opatrný. A teď můj druhý dárek. Georgi?“

Ona se mě dotýká, stěžoval si George, jak se tak s Marthou plazili kolem hole.

„Ona se tě vždycky dotýká,“ prohlásil Hermés. „Jste přece propletení. A pokud s tím nepřestanete, zas vás zavážu na uzel!“

Hadi se přestali prát.

George vyvrátil čelist a vykašlal malou plastovou lahvičku naplněnou žvýkacími vitaminovými bonbony.

„To si děláte legraci,“ prohlížel jsem si ji. „Tyhle jsou ve tvaru Mínótaura?“

Hermés zvedl lahvičku a zachřestil s ní. „Ano, ty citrónové. Ty s příchutí hroznového vína jsou myslím lítice. Nebo hydry? Každopádně jsou dost účinné.

Nejez je, pokud je opravdu, opravdu nebudeš potřebovat.“

„Jak poznám, že je opravdu, opravdu potřebuju?“

„Poznáš to, věř mi. Devět základních vitaminů, minerály, aminokyseliny… no, všechno, co je třeba, aby tě to zas postavilo na nohy.“

Hodil mi tu lahvičku.

„Hm, děkuju,“ řekl jsem. „Ale vládce Herme, proč mi pomáháte?“

Věnoval mi melancholický úsměv. „Možná doufám, že touto výpravou dokážeš zachránit spoustu lidí, Percy. Ne jenom svého přítele Grovera.“

Zíral jsem na něj. „Nemyslíte snad… Luka?“

Hermés neodpověděl.

„Podívejte se,“ začal jsem. „Vládce Herme, chci říct, díky a tak, ale klidně si ty dary můžete zase vzít. Luke se nedá zachránit. I kdybych ho našel… sám mi řekl, že chce zbořit Olymp kámen po kameni. Zradil všechny, které znal. On – on zvlášť nesnáší vás.“

Hermés vzhlédl ke hvězdám. „Můj drahý mladý bratranče, pokud jsem se za ty věky něco naučil, pak to, že se nedokážeš vzdát rodiny, i když ti to ta rodina ulehčuje. Nezáleží na tom, jestli tě nenávidí, nebo ti škodí, nebo prostě jenom nedoceňuje tvého génia, když jsi vynalezl internet –“

„Vy jste vynalezl internet?“

Byl to můj nápad, ozvala se Martha.

Krysy jsou chutné, poznamenal George.

„Byl to můj nápad!“ zdůraznil Hermés. „Myslím internet, ne krysy. Ale o to tu nejde. Chápeš, Percy, co jsem říkal o té rodině?“

„Já – nevím jistě.“

„Jednoho dne to pochopíš.“ Hermés se zvedl a oprášil si písek z nohou. „A teď už musím jít.“

Máte šedesát nepřijatých hovorů, oznámila Martha.

A tisíc třicet osm e-mailů, přidal se George. A to nepočítám on-line nabídky slev na ambrózii.

„A ty, Percy,“ dodal Hermés, „máš na splnění té výpravy míň času, než si myslíš. Tví přátelé by měli dorazit asi tak… teď hned.“

Uslyšel jsem Annabeth, jak mě volá z písečných dun. Odněkud z větší dálky křičel i Tyson.

„Doufám, že jsem ti zabalil dobře,“ řekl Hermés. „S cestováním už mám přece jen nějaké zkušenosti.“

Luskl prsty a u nohou se mi objevily tři žluté vaky. „Jsou samozřejmě nepromokavé. Pokud slušně poprosíš, tvůj otec by ti měl pomoct dostat se na loď.“

„Na loď?“

Hermés ukázal na moře. Jasně, průlivem Long Islandu právě proplouvala veliká výletní loď a na temné vodě se leskla její bílá a zlatá světla.

„Počkat,“ zarazil jsem ho. „Já tomu vůbec nerozumím. Ani jsem neřekl, že půjdu!“

„Já být tebou, rozmyslím se do pěti minut,“ poradil mi Hermés. „Pak dorazí harpyje, aby tě sežraly. A teď dobrou noc, bratranče, a pokud to tak můžu říct, ať tě bohové provázejí.“

Otevřel dlaň a do ní mu vklouzlo žezlo.

Hodně štěstí, popřála mi Martha.

Dones mi krysu, ozval se George.

Žezlo se proměnilo v mobilní telefon a Hermés si ho zastrčil do kapsy.

Rozběhl se po pláži. O dvacet kroků dál se zamihotal a rozplynul se a nechal mě samotného s termoskou, lahvičkou se žvýkacími vitaminy a pěti minutami na strašně těžké rozhodnutí.