Percy Jackson Moře nestvůr: kapitola 8

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 26. 6. 2011 v kategorii Percy Jackson Moře nestvůr - Rick Riordan, přečteno: 706×

Osmá kapitola

 
   


NALODÍME SE NA

PRINCEZNU ANDROMEDU

Z

íral jsem do vln, když mě Annabeth s Tysonem našli na pláži.

„Co se děje?“ zeptala se Annabeth. „Slyšela jsem tě, jak voláš o pomoc!“

„Já taky!“ přidal se Tyson. „Slyšel jsem tě křičet: útočí něco zlého!“

„Já jsem vás, lidi, nevolal,“ bránil jsem se. „Nic mi není.“

„Ale kdo teda…“ Annabeth si všimla tří žlutých vaků, pak termosky a lahvičky s vitaminy, kterou jsem držel. „Co –“

„Jenom poslouchejte,“ řekl jsem. „Nemáme moc času.“

Vyprávěl jsem jim o svém rozhovoru s Hermem. Když jsem končil, slyšel jsem už v dálce vřeštění – hlídkové harpyje zachytily náš pach.

„Percy,“ promluvila Annabeth, „musíme na tu výpravu.“

„Víš přece, že nás vyloučí. Věř mi, já jsem expert na to, jak se nechat vyhodit.“

„No a co? Když neuspějeme, nebude žádný tábor, kam bychom se mohli vrátit.“

„Jasně, ale slíbilas Cheirónovi –“

„Slíbila jsem mu, že tě budu chránit před nebezpečím. A to můžu dělat jedině tak, že půjdu s tebou! Tyson tady může zůstat a říct jim –“

„Já chci jít,“ prohlásil Tyson.

„Ne!“ V Annabethině hlase znělo zděšení. „Chci říct… Percy, no tak. Víš, že to nejde.“

Znovu mě napadlo, proč je tak zaujatá proti kyklopům. Určitě mi něco neřekla.

Oba se na mě s Tysonem dívali a čekali na odpověď. Výletní loď se mezitím vzdalovala a vzdalovala.

Problém byl v tom, že něco ve mně nechtělo Tysona s sebou. Poslední tři dny jsem strávil vedle něj, ostatní táborníci si ze mě dělali legraci, až mi miliónkrát za den bylo trapně, věčně mi připomínali, že jsem jeho příbuzný. Potřeboval jsem trochu prostoru.

Navíc jsem nevěděl, nakolik nám může pomoct ani jak ho udržet v bezpečí. Jistě, byl silný, ale podle kyklopských měřítek byl ještě malé dítě, duševně možná sedm nebo osm let staré. V duchu jsem už viděl, že až se budeme chtít proplížit kolem nějaké nestvůry, ještě se vyleká nebo rozbrečí. A všechny nás tím zabije.

Na druhé straně, zvuky harpyjí se blížily…

„Nemůžeme ho tu nechat,“ rozhodl jsem. „Tantalos by ho potrestal za to, že jsme zmizeli.“

„Percy,“ namítla Annabeth a snažila se mluvit klidně, „vydáváme se na Polyfémův ostrov! Polyfémos je ká-í-el… ká-í-ká…“ Vztekle zadupala. I když byla tak chytrá, přece jenom byla dyslektička. Strávili bychom celou noc, než by se jí povedlo odhláskovat slovo kyklop. „Ty víš, co myslím!“

„Tyson může jít s námi,“ stál jsem na svém, „pokud chce.“

Tyson zatleskal. „Chci!“

Annabeth se na mě podívala jako na vraha, ale zřejmě usoudila, že si to nerozmyslím. Nebo možná jen věděla, že nemáme čas se dohadovat.

„Fajn,“ řekla. „Jak se dostaneme na tu loď?“

„Hermés říkal, že mi pomůže táta.“

„No tak na co, chaluhový mozečku, čekáš?“

Odjakživa jsem nerad vzýval otce, nebo se k němu modlil, jak tomu chceš říkat, ale vešel jsem do vln.

„Ehm, otče?“ zavolal jsem. „Jak se máte?“

„Percy!“ zašeptala Annabeth. „Pospícháme!“

„Potřebujeme, abyste nám pomohl,“ zavolal jsem trochu hlasitěji. „Potřebujeme se dostat tamhle na tu loď, víte, než nás to tady sežere a tak, takže…“

Nejdřív se nedělo nic. Vlny narážely na pobřeží jako obyčejně. Harpyje zněly, jako by už byly přímo za písečnými dunami. Pak se od nás pár desítek metrů v moři objevily na hladině tři bílé čáry. Rychle se blížily k pobřeží jako drápy, zarývající se do oceánu.

Když dorazily k pláži, příboj se rozestoupil a z vln se vynořily hlavy tří bílých hřebců.

Tyson zalapal po dechu. „Rybí koníci!“

Měl pravdu. Když se ti tvorové vytáhli do písku, viděl jsem, že jsou to koně jenom zepředu. Zezadu to byla stříbřitá rybí těla s lesklými šupinami a duhovými ocasními ploutvemi.

„Hipokampové!“ užasla Annabeth. „Ti jsou ale krásní.“

Ten nejbližší vděčně zařehtal a lísal se k Annabeth.

„Obdivovat je budeme až pak,“ řekl jsem. „Pojďme!“

„Tady jsou!“ zapištěl za námi nějaký hlas. „Neposlušná děcka mimo sruby! Svačinka pro harpyje! Šťastné harpyje!“

Přes vršek dun se jich vzneslo pět – oblé stařeny s vyzáblými obličeji, pařáty a kožnatými křídly, malými na ta buclatá těla. Připomínaly mi trpasličí kuchařky ze školní jídelny, křížené s ptáky dodo. Díky bohům se neuměly pohybovat moc rychle, ale když už člověka jednou chytily, byly surové.

„Tysone!“ vykřikl jsem. „Popadni ten pytel!“

Pořád s otevřenou pusou zíral na hipokampy.

„Tysone!“

„Hm?“

„Pojď!“

S pomocí Annabeth jsem ho dostal do pohybu. Sebrali jsme pytle a osedlali si koně. Poseidón musel vědět, že Tyson pojede taky, protože jeden kůň byl mnohem větší než druzí dva – zrovna takový, aby unesl kyklopa.

„Hijé!“ zvolal jsem. Můj hipokampus se obrátil a ponořil se do vln. Annabethin i Tysonův kůň jeli hned za mnou.

Harpyje nám nadávaly, bědovaly, aby se jim svačinka vrátila, ale hipokampové se hnali po vlnách rychle jako vodní skútry. Harpyje zůstaly vzadu a z celého pobřeží Tábora polokrevných brzy nezbylo nic než tmavá skvrna. Napadlo mě, jestli to tam ještě někdy uvidím. Ale zrovna teď jsem měl jiné problémy.

Výletní loď se rýsovala přímo před námi – naše svezení k Floridě a k Moři nestvůr.

Jízda na hipokampech byla ještě lehčí než na pegasech. Fičeli jsme si to s větrem ve tvářích, hnali se vlnami tak hladce a plynule, že jsem se skoro ani nemusel držet.

Když jsme se dostali blíž k výletní lodi, uvědomil jsem si, jak je veliká. Připadalo mi, jako bych vzhlížel k nějaké budově na Manhattanu. Celý trup byl nejmíň deset pater vysoký, korunovaný dalším tuctem palub s jasně osvětlenými balkony a okénky. Jméno lodi bylo vymalováno přímo na přídi černými písmeny a osvětleno reflektorem. Trvalo mi pár vteřin, než jsem to rozluštil:

PRINCEZNA ANDROMEDA

Na přídi byla upevněna veliká ozdoba – tři patra vysoká žena v bílém řeckém rouchu, vytvarovaná tak, aby to vypadalo, že je připoutaná k předku lodi. Byla mladá a krásná, s rozpuštěnými černými vlasy, ale tvářila se úplně vyděšeně. Nechápal jsem, proč by se někomu chtělo trávit dovolenou na lodi s princeznou, která ječí hrůzou.

Vzpomněl jsem si na báji o Andromedě a o tom, jak ji vlastní rodiče připoutali řetězy ke skále coby oběť mořské nestvůře. Možná, že měla na vysvědčení moc pětek nebo co. Zkrátka, můj jmenovec Perseus ji zachránil právě včas a díky hlavě Medúzy proměnil tu nestvůru na kámen.

Ten Perseus vždycky vyhrál. To proto mě máma pojmenovala po něm, i když to byl syn Dia a já Poseidóna. Ten původní Perseus byl jedním z hrstky hrdinů v řeckých bájích, kteří se dočkali šťastného konce. Ostatní umřeli – podvedení, zbití, zmrzačení, otrávení nebo prokletí bohy. Máma doufala, že zdědím Perseovo štěstí. Podle toho, jak se mi zatím život vyvíjel, jsem nebyl velký optimista.

„Jak se dostaneme na palubu?“ vykřikla Annabeth přes rámus vln, ale hipokampové jako by věděli, co potřebujeme. Projeli kolem pravoboku lodi, lehce zdolali mohutnou brázdu, kterou za sebou zanechávala, a dorazili ke služebnímu žebříku, připevněnému na boku trupu.

„Jdi první,“ vyzval jsem Annabeth.

Hodila si pytel přes rameno a chytila se spodní příčky. Jakmile se vyhoupla na žebřík, její hipokampus zařehtal na pozdrav a ponořil se pod hladinu. Annabeth začala lézt nahoru. Dal jsem jí náskok pár příček a vydal se za ní.

Ve vodě zbyl už jenom Tyson. Jeho hipokampus s ním vyskakoval a dělal otočky jako na skateboardu a Tyson se smál tak hystericky, až ten zvuk duněl po celém boku lodi.

„Tysone, pssst!“ napomenul jsem ho. „Pojď, chlape!“

„Vezmeme Duháka s sebou?“ zeptal se a úsměv mu tuhl na tváři.

Koukal jsem na něj. „Duháka?“

Hipokampus zařehtal, jako by se mu nové jméno líbilo.

„Hm, musíme jít,“ řekl jsem. „Duhák… no, on neumí lézt po žebříku.“

Tyson popotáhl. Zabořil obličej do hipokampovy hřívy. „Budeš mi chybět, Duháku!“

Hipokampus zaržál a já bych dal krk na to, že to byl pláč.

„Možná se s ním ještě někdy setkáme,“ podotkl jsem.

„Ano, prosím!“ nadchl se Tyson a okamžitě se rozveselil. „Zítra!“

Nic jsem mu neslíbil, ale konečně jsem ho přesvědčil, aby se rozloučil a chytil se žebříku. Hipokampus Duhák naposled smutně zařehtal, udělal salto vzad a ponořil se do moře.

Žebřík vedl na údržbářskou palubu, nacpanou žlutými záchrannými čluny. Byly tam zamčené dvojité dveře a Annabeth je zvládla otevřít za pomoci nože a vydatných nadávek ve starořečtině.

Počítal jsem, že se jako černí pasažéři budeme muset plížit, ale když jsme prozkoumali pár chodeb a nakoukli z balkonu na velkou ústřední promenádu, lemovanou zavřenými obchody, začínalo mi docházet, že se nemáme před kým schovávat. Chci říct, bylo to samozřejmě uprostřed noci, ale prošli jsme půl délky lodi a nepotkali živou duši. Minuli jsme čtyřicet nebo padesát dveří kajut a za žádnými jsme neslyšeli ani hlásek.

„Je to loď duchů,“ zamumlal jsem.

„Ne,“ namítl Tyson a pohrával si s popruhem svého vaku. „Špatně smrdí.“

Annabeth se zamračila. „Já nic necítím.“

„Kyklopové jsou jako satyrové,“ upozornil jsem ji. „Cítí monstra. Že je to tak, Tysone?“

Nervózně přikývl. Teď, když jsme byli mimo Tábor polokrevných, zkreslila mu mlha zase tvář. Pokud jsem se na něj nesoustředil, vypadalo to, že má dvě oči místo jednoho.

„Fajn,“ vzdychla si Annabeth. „Co teda přesně cítíš?“

„Něco zlého,“ odpověděl Tyson.

„Výborně,“ zabručela Annabeth. „Tím se to vysvětluje.“

Vyšli jsme ven na palubu s bazénem. Lemovaly ho řady prázdných lehátek a bar, uzavřený závěsem z řetězů. Voda v bazénu tajemně zářila a cákala sem a tam podle pohybů lodi.

Nad námi na přídi a na zádi se tyčily další paluby – s lezeckou stěnou, golfovým hřištěm, otočnou restaurací, ale bez známek života.

A přesto… cítil jsem něco povědomého. Něco nebezpečného. Měl jsem pocit, že kdybych po naší dlouhé noci nebyl tak unavený a u konce s adrenalinem, možná bych dokázal pojmenovat, co je tu špatně.

„Potřebujeme úkryt,“ rozhodl jsem. „Nějaké bezpečné místo, abychom se vyspali.“

„Jsem pro,“ souhlasila Annabeth unaveně.

Prozkoumali jsme pár dalších chodeb, až jsme v devátém patře našli prázdné apartmá. Dveře byly otevřené, což mi připadalo divné. Na stole stál košík s čokoládovými bonbony, na nočním stolku vychlazená láhev perlivého jablečného moštu a na polštáři ležel peprmintový bonbon s ručně psaným vzkazem: Užijte si plavbu!

Poprvé jsme otevřeli vaky a zjistili jsme, že Hermés vážně myslel na všechno – měli jsme tam rezervní oblečení, toaletní potřeby, táborové balíčky jídla, igelitový sáček plný peněz, kožený váček plný zlatých drachem. Podařilo se mu dokonce zabalit i Tysonovo voskované plátno s jeho nástroji a kovovými součástkami a Annabethinu čepici neviditelnosti. Oba se hned cítili o moc líp.

„Budu vedle,“ řekla Annabeth. „Vy dva tu nic nejezte ani nepijte.“

„Myslíš si, že je to začarované?“

Zamračila se. „Já nevím. Něco není v pořádku. Jenom… buďte opatrní.“

Zamkli jsme za sebou dveře.

Tyson se svalil na gauč. Pár minut se ještě rýpal v těch svých kovových hračičkách – které mi ještě pořád neukázal – ale brzo začal zívat. Zabalil plátno a usnul.

Ležel jsem v posteli a koukal okénkem ven. Měl jsem pocit, že slyším na chodbě hlasy, nějaký šepot. Věděl jsem, že to není možné. Prošli jsme celou loď a nikoho jsme neviděli. Ale kvůli těm hlasům jsem nemohl usnout. Připomínaly mi mou výpravu do podsvětí – podobně zněly duše mrtvých, jak kolem nás plynuly.

Nakonec mě únava přemohla. Usnul jsem… a zdál se mi zatím nejhorší sen.

Stál jsem v jeskyni na okraji obrovské jámy. Znal jsem to místo dobře. Vchod do Tartaru. A poznával jsem ten chladný smích, který se ozýval z hloubek dole.

Jestlipak to není náš mladý hrdina. Ten hlas byl jako nůž, skřípající po kameni. Na cestě k dalšímu velkému vítězství.

Chtěl jsem Krona okřiknout, ať mě nechá na pokoji. Chtěl jsem vytáhnout Anaklusmos a mrštit ho dolů. Ale nemohl jsem se pohnout. A i kdybych mohl, jak bych mohl zabít něco, co už bylo zničeno – rozsekáno na kousky a uvrženo do věčné temnoty?

Nenech se mnou zastavit, řekl Titán. Možná, že až tentokrát neuspěješ, zamyslíš se, jestli stojí za to otročit bohům. Jakže ti to otec poslední dobou projevil přízeň?

Jeskyně se naplnila Kronovým smíchem a scéna se najednou proměnila.

Byla to jiná jeskyně – Groverova ložnice a vězení v kyklopově doupěti.

Grover seděl u tkalcovského stavu ve svých umazaných svatebních šatech a zběsile rozplétal vlákna nedokončené svatební vlečky.

„Cukroušku!“ houkl netvor zpoza balvanu.

Grover vyjekl a začal vlákna zase splétat dohromady.

Prostor se otřásal, jak se balvan odsouval stranou. V otvoru se tyčil kyklop tak obrovský, že by vedle něj Tyson vypadal jako trpaslík. Měl křivé žluté zuby a pokroucené ruce, velké jako celé moje tělo. Na sobě měl vybledlé červené triko s nápisem SVĚTOVÁ VÝSTAVA OVCÍ 2001. Musel být nejmíň čtyři a půl metru vysoký, ale nejděsivější na něm bylo obrovské mléčně bílé oko, zjizvené a pokryté šedým zákalem. Pokud nebyl úplně slepý, neměl k tomu daleko.

„Co to děláš?“ ptalo se monstrum.

„Nic!“ nasadil Grover pisklavý hlas. „Jenom si tkám svatební vlečku, jak vidíš.“

Kyklop vrazil jednu ruku do jeskyně a šmátral kolem, až našel stav. Osahal látku. „Není o nic delší!“

„Ach, ehmmm, je, můj nejdražší. Vidíš? Postoupila jsem nejmíň o celý palec.“

„Samé odklady!“ zahulákal netvor. Pak začenichal ve vzduchu. „Voníš dobře! Jako kozy!“

„Ach.“ Grover se přinutil chabě zahihňat. „Líbí se ti to? Je to Eau de Chévre. Používám ten parfém jen kvůli tobě.“

„Hmmm!“ Kyklop odhalil špičaté zuby. „Dobré, až k sežrání!“

„Ale, ale, ty jsi ale lichotník!“

„Už žádné odklady!“

„Ale drahý, ještě nejsem hotova!“

„Zítra!“

„Ne, ne. Ještě deset dní.“

„Pět!“

„No dobře, tak teda sedm. Když na tom trváš.“

„Sedm! To je míň než pět, že?“

„Jistěže. Ano.“

Netvor zamručel. Nebyl sice s domluvou spokojený, ale nechal Grovera jeho tkaní a odvalil balvan zpátky na místo.

Grover zavřel oči a roztřeseně se nadechl, snažil se uklidnit.

„Pospěš si, Percy,“ zamumlal. „Prosím, prosím, prosím!“

Probudil jsem se, když se ozvala lodní siréna a hlas v reproduktoru – nějaký chlap s australským přízvukem, který zněl až moc šťastně.

„Dobré ráno, cestující! Dnes strávíme celý den na moři. Vynikající počasí na mambo party u bazénu! Nezapomeňte na bingo o milion dolarů v Krakenově salonku ve třináct hodin a pro naše speciální hosty máme výcvik v kuchání na promenádě!“

Posadil jsem se na posteli. „Co to říkal?“

Tyson zahekal, ještě napůl spal. Ležel tváří dolů na gauči a nohy mu přes jeho okraj trčely až do koupelny. „Ten veselý člověk říkal… výcvik v kuchyni?“

Doufal jsem, že má pravdu, ale v tu chvíli se ozvalo naléhavé klepání na vnitřní dveře apartmánu. Annabeth strčila hlavu dovnitř – světlé vlasy měla jako vrabčí hnízdo. „Výcvik v kuchání?“

Jakmile jsme byli všichni oblečení, vydali jsme se na výpravu po lodi a s překvapením jsme potkávali další lidi. Tucet postarších cestujících mířil na snídani. Nějaký táta bral děti k bazénu, aby si hned ráno zaplavaly. Členové posádky kráčeli v zářivě bílých uniformách po palubě a smekali čepice před cestujícími.

Nikdo se nás neptal, kdo jsme. Nikdo si nás nijak zvlášť nevšímal. Ale přesto tu bylo něco špatně.

Jak nás míjela ta rodinka plavců, řekl otec dětem: „Jsme na výletní cestě. Užíváme si zábavu.“

„Ano,“ odpověděly jeho tři děti jednohlasně a tvářily se neslaně nemastně. „Užíváme si. Budeme plavat v bazénku.“

Zmizeli.

„Dobré ráno,“ pozdravil nás jeden člen posádky se skelným pohledem. „Všichni se bavíme na palubě Princezny Andromedy. Přeji vám příjemný den.“ Odloudal se pryč.

„Percy, tohle je divné,“ zašeptala Annabeth. „Všichni jsou jako v nějakém transu.“

Pak jsme minuli jídelnu a uviděli jsme první nestvůru. Byl to pekelný pes – černý mastif s předními prackami opřenými o bufetový pult a s čenichem zabořeným do míchaných vajíček. Musel být mladý, protože ve srovnání s jinými byl malý – ne větší než medvěd grizzly. Přesto mi stydla krev v žilách. Jeden takový mě tuhle málem zabil.

Zvláštní: hned za tím pekelným psem stála ve frontě dvojice středního věku a trpělivě čekala na vajíčka. Nevypadalo to, že by jí něco připadalo divné.

„Už nemám hlad,“ zamumlal Tyson.

Než jsme s Annabeth stačili odpovědět, dolehl k nám z chodby jakýsi hadí hlas: „Šššest dalššších včččera.“

Annabeth divoce ukázala na nejbližší skrýš – dámské záchodky – a všichni tři jsme zapadli dovnitř. Byl jsem tak vylekaný, že mě ani nenapadlo se stydět.

Něco – nebo spíš dvakrát něco – se proplazilo kolem dveří záchodů. Znělo to jako smirkový papír na koberci.

„Jissstě,“ odpověděl druhý hadí hlas. „On je sssem přitáhl. Brzzzo bude sssilný.“

Ty věci se vplazily do jídelny s chladným syčením, které mohlo znamenat hadí smích.

Annabeth se na mě podívala. „Musíme odsud vypadnout.“

„Myslíš, že mně se nějak zvlášť líbí na holčičích záchodcích?“

„Já myslím z lodi, Percy! Musíme zmizet z téhle lodi.“

„Smrdí špatně,“ souhlasil Tyson. „A psi jedí vajíčka. Annabeth má pravdu. Musíme pryč ze záchodků i z lodi.“

Otřásl jsem se. Pokud se Annabeth a Tyson na něčem doopravdy shodli, měl bych je asi vážně poslechnout.

Pak jsem zvenčí uslyšel další hlas – a z něj mě zamrazilo víc než ze všech nestvůr.

„– jenom záležitost času. Nenuť mě, Agrie!“

Byl to Luke, o tom se nedalo pochybovat. Jeho hlas bych nikdy nezapomněl.

„Já tě nenutím!“ zavrčel někdo další. Měl hlubší a ještě vzteklejší hlas než Luke. „Jenom říkám, pokud se tenhle risk nevyplatí –“

„Vyplatí se,“ vyštěkl Luke. „Oni na tu návnadu skočí. A teď pojď, musíme do hlavního salonu podívat se na rakev.“

Jejich hlasy se vzdalovaly po chodbě.

Tyson zafňukal: „Teď už půjdeme?“

S Annabeth jsme se na sebe podívali a mlčky se shodli.

„Nemůžeme,“ řekl jsem Tysonovi.

„Musíme zjistit, co má Luke za lubem,“ podpořila mě Annabeth. „A pokud to půjde, musíme ho přemoct, spoutat ho řetězy a dovléct na horu Olymp.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a dvanáct