Devátá kapitola

ZAŽIJU NEJHORŠÍ RODINNOU

SEŠLOST VŮBEC

A

nnabeth se nabídla, že všechno půjde prozkoumat sama, protože měla čepici neviditelnosti, ale přesvědčil jsem ji, že by to bylo nebezpečné. Buď půjdeme všichni společně, nebo nikdo.

„Nikdo!“ vybral si Tyson. „Prosím!“

Ale nakonec šel taky a nervózně si kousal obrovské nehty. Zastavili jsme se v naší kajutě a vzali si věci. Vycházeli jsme z toho, že ať se stane cokoli, další noc už na palubě té výletní lodi oživlých mrtvol nezůstaneme, i kdyby pořádali to milionové bingo. Ujistil jsem se, že mám Anaklusmos v kapse a že vitaminy a termoska od Herma leží nahoře v mém vaku. Nechtěl jsem, aby Tyson nesl všechno, ale nedal si to vymluvit a Annabeth mi řekla, abych se na to vykašlal. Tyson dokázal nést tři plné vaky přes rameno tak lehce jako já batůžek na zádech.

Kradli jsme se chodbami a podle směrovek na pláncích jsme mířili do hlavního salonu. Annabeth v neviditelné čepici zkoumala cestu. Jakmile se někdo někde objevil, schovali jsme se, ale většina lidí, které jsme viděli, byli jen ti mrtvolní cestující se skelnýma očima.

Když jsme vyšli po schodech na palubu třináct, kde měl být hlavní salon, zasyčela Annabeth: „Schovejte se!“ a postrčila nás do komory na zásoby.

Slyšel jsem, že po chodbě jdou dva lidé.

„Viděl jsi toho etiopského drakona v nákladovém prostoru?“ zeptal se jeden z nich.

Druhý se zasmál. „Jo, je strašlivý.“

Annabeth byla pořád neviditelná, ale tvrdě mi stiskla ruku. Měl jsem pocit, že hlas toho druhého kluka bych měl taky znát.

„Slyšel jsem, že sem dostanou další dva,“ řekl známý hlas. „Takové tempo, člověče – to je síla!“

Hlasy utichly, jak se vzdalovaly chodbou.

„To byl Chris Rodriguez!“ Annabeth si sundala čepici a udělala se viditelnou. „Vzpomínáš si – ze srubu jedenáct.“

Trochu jsem si na Chrise z loňského léta vzpomínal. Patřil k těm neurčeným táborníkům, kteří uvízli v Hermově srubu, protože se k němu otec ani matka z Olympu nikdy nepřihlásili. Když jsem o tom teď uvažoval, uvědomil jsem si, že jsem Chrise tohle léto v táboře neviděl. „Co tu dělá další polokrevný?“

Annabeth jenom zavrtěla hlavou, bylo vidět, že jí to dělá starosti.

Postupovali jsme dál chodbou. Už jsem nepotřeboval plánky, abych věděl, že se blížím k Lukovi. Vycítil jsem něco chladného a nepříjemného – přítomnost zla.

„Percy.“ Annabeth se najednou zastavila. „Koukej.“

Stála před skleněnou stěnou a dívala se do mnohopatrového prostoru, který se táhl středem lodi. Dole byla promenáda – nákupní centrum plné obchůdků – ale Annabeth se soustředila na něco jiného.

Před obchodem se sladkostmi se shromáždila skupina nestvůr: tucet obrů Laistrygonů, podobných těm, kteří mě napadli míči na vybíjenou, dva pekelní psi a pár ještě divnějších tvorů – žen s lidskou podobou, ale se dvěma hadími ocasy místo nohou.

„Skytské drakény,“ zašeptala Annabeth. „Dračí ženy.“

Nestvůry udělaly polokruh kolem mladého muže v řeckém brnění, který sekal do slámového panáka. V krku se mi udělal knedlík, když mi došlo, že ten panák je oblečený do oranžového trička Tábora polokrevných. Zatímco jsme té scéně přihlíželi, ten chlapík v brnění propíchl panákovi břicho a rozpáral ho až nahoru. Sláma létala všude kolem. Nestvůry jásaly a řvaly.

Annabeth odstoupila od okna. Tvář měla bílou jako křída.

„Pojďme,“ řekl jsem jí a snažil se mluvit kurážněji, než mi bylo. „Čím dřív najdeme Luka, tím líp.“

Na konci chodby byly dvojité dubové dveře, které vypadaly, že musí vést na nějaké důležité místo. Když jsme se přiblížili na deset metrů, Tyson se zarazil. „Hlasy uvnitř.“

„Ty slyšíš tak daleko?“ zeptal jsem se.

Tyson zavřel oko, jako by se napjatě soustředil. Pak se mu proměnil hlas, podobal se Lukovu chraplavému: „– tu věštbu sami. Ti blázni z toho budou pořádně vedle.“

Než jsem stačil zareagovat, Tysonův hlas se zase proměnil, byl hlubší a drsnější, jako hlas toho kluka, kterého jsme slyšeli mluvit s Lukem před jídelnou. „Vážně si myslíš, že ten starý koňák je nadobro pryč?“

Tyson se zasmál Lukovým smíchem. „Nemůžou mu věřit, s těmi kostlivci, co má ve skříni. Otrávení stromu byla poslední kapka.“

Annabeth se zachvěla. „Nech toho, Tysone! Jak to děláš? Je to hrozné.“

Tyson otevřel oko a vypadal popleteně. „Jenom poslouchám.“

„Pokračuj,“ pobídl jsem ho. „Co ještě říkají?“

Tyson znovu zavřel oko.

Zasyčel hlasem toho drsňáka: „Ticho!“ Pak následoval Lukův hlas, šeptal: „Jsi si jistý?“

„Ano,“ prohlásil Tyson chraplavě. „Hned venku.“

Až pozdě mi došlo, co se děje.

Stačil jsem vykřiknout jenom: „Utíkejte!“ a už se dveře luxusního salonu rozrazily a stál tam Luke, obklopený dvěma chlupatými obry vyzbrojenými oštěpy. Jejich bronzové hroty nám mířily přímo na hruď.

„No páni,“ promluvil Luke se zvráceným úsměvem. „Jestlipak to nejsou moji dva oblíbení příbuzní! Pojďte dál.“

Salon byl krásný a zároveň hrůzný.

Ta krásná část: veliká okna podél zadní stěny s výhledem na záď lodi. Zelené moře a modré nebe, táhnoucí se až k obzoru. Na zemi perský koberec. Střed pokoje zaujímaly dvě plyšové pohovky, v rohu stála postel s nebesy a ve druhém mahagonový jídelní stůl. Byl naložený jídlem – krabicemi s pizzou, lahvemi coly a hromadami sendvičů s hovězím masem na stříbrném tácu.

Ta hrozná část: na sametovém stupínku vzadu v pokoji ležela tří metrová zlatá rakev. Sarkofág s vyřezávanými scénami ze starého Řecka, města v plamenech, hrdinové, umírající strašlivou smrtí. I když se okny linulo dovnitř sluneční teplo, vládl v místnosti chlad kvůli té rakvi.

„No,“ řekl Luke a pyšně rozpřáhl ruce. „Je to tu hezčí než ve srubu jedenáct, co?“

Od loňského léta se změnil. Místo bermud a trička měl na sobě propínací košili, khaki kalhoty a kožené mokasíny. Světlé vlasy, odjakživa rozcuchané, měl teď zastřižené nakrátko. Vypadal jako ďábelský manekýn, který předvádí, co letos nosí elegantní vysokoškolští grázlíci na Harvardu.

Pořád měl pod okem jizvu – zubatou bílou linku po boji s drakem. A o pohovku měl opřený meč jménem Ostouzeč. Zvláštně se leskl se svou čepelí napůl z ocele, napůl z božského bronzu, která dokázala zabíjet smrtelníky i nestvůry.

„Sednout,“ nařídil nám. Mávl rukou a do středu místnosti přilétly tři židle od jídelního stolu.

Nikdo z nás si nesedl.

Lukovi velcí kumpáni na nás pořád mířili oštěpy. Vypadali jako dvojčata, ale nebyli to lidé. Měřili asi tak dva a půl metru, to za prvé, a byli jenom v džínách, nejspíš proto, že měli obrovskou hruď porostlou hustými hnědými chlupy. Místo nehtů jim rostly pařáty, místo nohou tlapy. Nosy měli jako čenichy a zuby špičaté jako psi.

„Zapomínám na dobré vychování,“ prohlásil Luke klidně. „Tohle jsou mí asistenti, Agrios a Oreios. Možná jste o nich už slyšeli.“

Neřekl jsem nic. I když na mě mířili oštěpy, nebyli to ti medvědí blíženci, co mě děsilo.

Od té doby, kdy se mě Luke loni v létě pokusil zabít, jsem si mnohokrát představoval, jak se s ním zase setkám. Maloval jsem si, jak se mu statečně postavím a vyzvu ho na souboj. Ale teď, když jsme stáli tváří v tvář, jsem měl co dělat, aby se mi netřásly ruce.

„Vy neznáte příběh Agria a Oreia?“ zeptal se Luke. „Jejich matka… no, je to vážně smutné. Afrodita nařídila mladé ženě, aby se zamilovala. Ta ale nechtěla a běžela k Artemis pro pomoc. Artemis z ní udělala jednu ze svých panenských lovkyň. Afrodita se za neposlušnost pomstila. Začarovala tu mladou ženu, aby se zamilovala do medvěda. Když to Artemis zjistila, tu dívku si zhnusila a zřekla se jí. To je pro bohy typické, co říkáte? Bojují mezi sebou a chudáci lidi v těch tahanicích uvíznou. Dvojčata té dívky, tady Agrios a Oreios, Olymp zrovna nemilují. Ale polokrevné mají docela rádi.“

„Na oběd,“ zavrčel Agrios. Ten drsný hlas jsem předtím slyšel mluvit s Lukem.

„Hehe! Hehe!“ Jeho bratr Oreios se rozesmál a olízl si pysky lemované srstí. Smál se pořád dál, jako by měl astmatický záchvat, až se do něj Luke i Agrios zabodli pohledem.

„Zavři hubu, idiote!“ zavrčel Agrios. „Běž se potrestat!“

Oreios zafňukal. Dovlekl se do rohu pokoje, zhroutil se na stoličku a praštil čelem o jídelní stůl, až stříbrné tácy zarachotily.

Luke dělal, jako by to bylo úplně normální. Udělal si pohodlí na pohovce a opřel si nohy o kávový stolek. „No, Percy, nechali jsme tě přežít další rok. Doufám, že si toho ceníš. Jak se má máma? Co ve škole?“

„Tys otrávil Thaliin strom.“

Luke si povzdechl. „Přímo k věci, co? Dobře, jistěže jsem ten strom otrávil. No a?“

„Jaks to mohl udělat?“ Annabeth mluvila tak vztekle, až mi připadalo, že vybuchne. „Thalia ti zachránila život! Nám oběma! Jaks mohl pošpinit její –“

„Já jsem ji nepošpinil!“ vyštěkl Luke. „Pošpinili ji bohové, Annabeth! Kdyby byla Thalia naživu, stála by na mé straně.“

„Lháři!“

„Kdybys věděla, co se blíží, pochopila bys –“

„Já chápu jedině to, že chceš zničit tábor!“ zaječela. „Jsi zrůda!“

Luke zavrtěl hlavou. „Bohové tě zaslepili. Nedokážeš si představit svět bez nich, Annabeth? K čemu je ta stará historie, kterou studuješ? Tři tisíce let přítěže! Západ je prohnilý skrz naskrz! Musí být zničen. Připoj se ke mně! Začneme se světem nanovo. Tvá chytrost by se nám hodila, Annabeth.“

„Protože sám žádnou nemáš!“

Přimhouřil oči. „Já tě znám, Annabeth. Zasloužíš si něco lepšího, než se tahat po nějaké beznadějné výpravě na záchranu tábora. Nestvůry obsadí Vrch polokrevných do měsíce. Ti hrdinové, co přežijí, nebudou mít jinou šanci než se k nám přidat, nebo se nechat štvát a vyvraždit. Vážně chceš být v týmu, který prohraje… s takovouhle společností?“ Luke ukázal na Tysona.

„Hele!“ ozval jsem se.

„Cestovat s kyklopem,“ lamentoval Luke. „Tomu říkám zneuctění Thaliiny památky! Překvapuješ mě, Annabeth. Zrovna ty –“

„Nech toho!“ vykřikla.

Nevěděl jsem, o čem to Luke mluví, ale Annabeth si zabořila hlavu do dlaní, jako by se chtěla rozbrečet.

„Dej jí pokoj,“ ozval jsem se. „A Tysona z toho vynech.“

Luke se rozesmál. „Jo, jasně, slyšel jsem. Tvůj otec se k němu přihlásil.“

Musel jsem vypadat překvapeně, protože se Luke usmál. „Ano, Percy, já o tom vím všechno. I o tvém plánu najít rouno. Počkat, jak byly ty souřadnice… 30, 31, 75, 12? Vidíš, pořád mám v táboře kamarády a ti mě udržují v obraze.“

„Chceš říct špehy.“

Pokrčil rameny. „Kolik urážek od svého otce sneseš, Percy? Myslíš, že je ti vděčný? Myslíš, že Poseidónovi na tobě záleží víc než na téhle nestvůře?“

Tyson zatnul pěsti a zhluboka zavrčel.

Luke se jen uchechtl. „Bohové tě pořádně zneužívají, Percy. Máš vůbec tušení, co se na tebe chystá, pokud se dožiješ šestnáctých narozenin? Prozradil ti Cheirón vůbec to proroctví?“

Chtělo se mi praštit Lukea mezi oči a poslat ho do háje, ale jako obyčejně přesně věděl, jak mě rozhodit.

Šestnáctých narozenin?

Teda, věděl jsem, že Cheirón před mnoha lety získal nějaké proroctví od Orákula. Věděl jsem, že část z toho se týká mě. Ale – pokud se dožiju šestnáctých narozenin? To se mi ani trochu nelíbilo.

„Vím, co potřebuju vědět,“ podařilo se mi říct. „Jako třeba, kdo jsou mí nepřátelé.“

„Potom jsi cvok.“

Tyson rozmlátil nejbližší židli na třísky. „Percy není cvok!“

Než jsem ho stačil zastavit, zaútočil na Luka. Namířil si to pěstmi na Lukeovu hlavu – dvojitý úder seshora, který by vyrazil díru v titanu – ale do boje zasáhla medvědí dvojčata. Každé popadlo Tysona za jednu paži a zarazila ho. Stáhla ho zpátky a Tyson zavrávoral. Zhroutil se na koberec tak tvrdě, až se celá paluba otřásla.

„Smůla, kyklope,“ řekl Luke. „Vypadá to, že moji medvědí kamarádi tě společně přemůžou. Možná bych je měl nechat –“

„Luku,“ zasáhl jsem. „Poslouchej mě. Poslal nás tvůj otec.“

Jeho tvář nabrala barvu čabajky. „Už se o něm – nikdy – nezmiňuj.“

„Řekl nám, abychom nasedli na tuhle loď. Mysleli jsme, že to bylo jenom kvůli svezení, ale on nás sem poslal, abychom tě našli. Pověděl mi, že se tě nevzdá, ať se vztekáš, jak chceš.“

„Vztekám?“ rozkřikl se Luke. „Nevzdá? On mě opustil, Percy! Já chci Olymp zničit! Všechny trůny rozprášit na drť! Klidně vyřiď Hermovi, že se to stane. Pokaždé, když se k nám přidá nějaký polokrevný, Olympané zeslábnou a my zesílíme. On zesílí.“ Luke ukázal na zlatý sarkofág.

Ta bedna mi naháněla hrůzu, ale nutil jsem se nedat to najevo. „Ale?“ zeptal jsem se. „A co je tak zvláštního…“

Pak mi to došlo, co může být v tom sarkofágu. Teplota v pokoji jako by klesla o deset stupňů. „Páni, přece nemyslíš –“

„On se znovu tvoří,“ přerušil mě Luke. „Kousek po kousku vyvoláváme jeho životní sílu z jámy. S každým dalším, který se přidá k naší věci, se objeví nový malý kousek –“

„To je nechutné!“ ozvala se Annabeth.

Luke se na ni ušklíbl. „Tvá matka se narodila z Diovy rozseknuté lebky, Annabeth. Být tebou, tak mlčím. Brzy bude vládce Titánů tolik zotavený, abychom ho mohli dát zase dohromady. Sestavíme mu nové tělo, bude to práce hodná Héfaistových dílen.“

„Ty jsi cvok,“ prohlásila Annabeth.

„Připoj se k nám a budeš odměněna. Máme mocné přátele, sponzory tak bohaté, že můžou koupit celou tuhle výletní loď a ještě mnohem víc. Percy, tvoje matka už nebude muset nikdy pracovat. Můžeš jí koupit dům. Můžeš mít sílu, slávu – co budeš chtít. Annabeth, ty si splníš svůj sen a staneš se architektkou. Můžeš postavit památník, který vydrží tisíc let. Chrám vládců příštího věku!“

„Táhni do Tartaru,“ ulevila si.

Luke si povzdechl. „Smůla.“

Sebral něco, co vypadalo jako televizní ovladač, a zmáčkl červené tlačítko. Za několik vteřin se otevřely dveře salonu a vešli dva uniformovaní členové posádky vyzbrojení pendreky. Měli stejný skelný pohled jako ostatní smrtelníci, které jsem tu viděl, ale měl jsem pocit, že tím nebudou v boji o nic míň nebezpeční.

„Á, výborně, ochranka,“ uvítal je Luke, „obávám se, že tu máme pár černých pasažérů.“

„Ano, pane,“ řekli nepřítomně.

Luke se obrátil na Oreia. „Je načase nakrmit etiopského drakona. Vezmi ty blázny dolů a ukaž jim, jak se to dělá.“

Oreios se připitoměle uculil. „Hehe! Hehe!“

„Nech mě jít taky,“ zabručel Agrios. „Bratr je k ničemu. Ten kyklop –“

„Není nebezpečný,“ ujistil je Luke. Ohlédl se na zlatou rakev, jako by ho něco trápilo. „Agrie, zůstaň tady. Musíme probrat důležité věci.“

„Ale –“

„Oreie, nezklam mě. Zůstaň v nákladovém prostoru a postarej se, aby se drakon pořádně nakrmil.“

Oreios nás postrčil oštěpem a hnal nás ze salonu se dvěma lidskými strážci v patách.

Jak jsem tak šel po chodbě a Oreiův oštěp mě píchal do zad, myslel jsem na to, co řekl Luke – že ta medvědí dvojčata ho společně přemůžou. Ale možná, že každé zvlášť…

Vyšli jsme z chodby uprostřed lodi a kráčeli po otevřené palubě lemované záchrannými čluny. Znal jsem loď dost dobře na to, aby mi došlo, že to může být náš poslední pohled na sluneční světlo. Jakmile se dostaneme na druhou stranu, sjedeme výtahem dolů do skladiště a bude konec.

Podíval jsem se na Tysona a řekl: „Teď.“

Díky bohům mě pochopil. Obrátil se a odmrštil Oreia deset metrů pozpátku do bazénku, přímo doprostřed té mátožné turistické rodinky.

„Ach!“ vykřikly děti jednohlasně. „Neužíváme si v bazénku!“

Jeden z hlídačů vytáhl pendrek, ale Annabeth mu vyrazila dech dobře mířeným kopancem. Druhý strážce se rozběhl k nejbližšímu alarmu.

„Zastav ho!“ zaječela Annabeth, ale bylo pozdě.

Spustil poplach těsně předtím, než jsem ho praštil do hlavy plážovým lehátkem.

Zableskla se rudá světla. Zakvílely sirény.

„Záchranný člun!“ vykřikl jsem.

Rozběhli jsme se k tomu nejbližšímu.

Než jsme stačili stáhnout kryt, už se po palubě rojili další strážci a nestvůry a odstrkovali turisty a číšníky s tácy tropických nápojů. Nějaký chlap v řeckém brnění vytasil meč a zaútočil, ale uklouzl v kaluži pinacolady. Na palubě nad námi se shromažďovali Laistrygonové a nasazovali si šípy do obřích luků.

„Jak se ta věc spouští?“ křičela Annabeth.

Skočil po mně jeden pekelný pes, ale Tyson ho odrazil hasicím přístrojem.

„Naskočte!“ zavelel jsem. Otevřel jsem Anaklusmos a smetl první salvu šípů ze vzduchu. Každou vteřinou jsme mohli být přemoženi.

Záchranný člun visel přes bok lodi, vysoko nad vodou. Annabeth a Tysonovi se nedařilo uvolnit spouštěcí kladku.

Skočil jsem dovnitř za nimi.

„Držte se!“ zaječel jsem a přetnul jsem provazy.

Sprška šípů nám zasvištěla nad hlavami, když jsme padali do oceánu.