Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 10

Desátá kapitola:

ZNIČÍM PÁR KOSMICKÝCH LODÍ

Řítil jsem se přes park a neodvažoval se ohlédnout. Vrazil jsemdo Muzea letectví a kosmonautiky, a jakmile jsem se dostalpřes úsek, kde se platí vstupné, strhl jsem si čepici neviditelnosti.ŘHlavní část muzea byl jeden obrovský sál, od stropu tam viselyrakety a letadla. Kolem se vinula tři patra balkonů, aby se člověkmohl dívat na exponáty z různých výšek. Nebylo tam plno, jen párrodin a několik výprav dětí, zřejmě prázdninové školní výlety.Chtělo se mi na ně na všechny zaječet, aby zmizeli, ale usoudiljsem, že by mě pak nejspíš zavřeli. Musel jsem najít Thalii aGrovera a Lovkyně. Každou chvíli měli do muzea vtrhnout tikostnatí chlapíci a neřekl bych, že kvůli prohlídce s výkladem.Vběhl jsem do Thalie – doslova. Řítil jsem se po rampěnejvyššího balkonu, vrazil do ní a srazil ji na kosmickou kabinuApolla.Grover vyjekl překvapením.Než jsem to stačil vybalancovat, Zoe a Bianca už měly šípy vtětivách a mířily mi na prsa. Ty luky se zjevily z čista jasna.Zoe došlo, kdo jsem, ale nevypadalo to, že by nějak pospíchalasklonit luk. „Ty! To jest ale nehoráznost! Jak se opovažuješ zjevitse zde!“„Percy!“ vydechl Grover. „Díky bohům.“Zoe se na něj nasupeně zahleděla, až se začervenal. „Chci říct,hm, sakra. Ty tady nemáš co dělat!“„Luke,“ vyrazil jsem a snažil se chytit dech. „Je tady.“Vztek v Thaliině pohledu se okamžitě rozpustil. Položila si rukuna stříbrný náramek. „Kde?“Řekl jsem jim o Národním přírodevědeckém muzeu o doktoruThornovi, Lukovi a Generálovi.„Generál jest zde?“ Zoe to úplně omráčilo. „To není možné!Lžeš.“„Proč bych lhal? Koukej, není čas. Ti bojoví kostlivci –“„Co?“ chtěla vědět Thalia. „Kolik jich je?“„Dvanáct,“ řekl jsem. „A to není všechno. Ten chlap, tenGenerál, říkal, že poslal něco, prý mazlíčka, aby vás tu zabavil.Nějakou nestvůru.“Thalia a Grover si vyměnili pohledy.„Sledovali jsme stopu Artemidy,“ vysvětloval Grover. „Byljsem přesvědčený, že vede sem. Takový silný pach nestvůry…Musela se tady zastavit, když toho záhadného tvora hledala. Alezatím jsme nic nenašli.“„Zoe,“ zasáhla Bianca nervózně, „pokud to vážně je Generál –“„Nemůže to být on!“ vyštěkla Zoe. „Percy musel vidět nějakévysílání Iris nebo jiný přelud.“„Přelud nerozmlátí mramorovou podlahu,“ namítl jsem.Zoe se zhluboka nadechla a pokoušela se uklidnit. Nevěděljsem, proč si to bere tak osobně, ani jak ví o Generálovi, ale počítaljsem, že není vhodná doba na vyptávání.„Pokud má Percy pravdu s těmi kostnatými bojovníky,“vydechla, „nemáme čas se dohadovat. To jsou ti nejhorší,nejstrašnější… Musíme všichni hned pryč.“„Dobrý nápad,“ pochválil jsem ji.„Tebe jsem nemyslela, chlapče,“ opravila mě Zoe. „Ty do tétovýpravy nepatříš.“„No tak, snažím se vám zachránit život!“„Neměls to dělat, Percy,“ poznamenala Thalia rozesmutněle.„Ale už jsi jednou tady. Tak pojďme. Vrátíme se k dodávce.“„To záleží na mém rozhodnutí, ne na tvém!“ vyštěkla Zoe.Thalia se na ni zamračila. „Ty tu nevelíš, Zoe. Mně je fuk, kolikje ti let! Stejně jsi nafoukaný malý spratek!“„Tys nikdy neměla dost rozumu, pokud šlo o chlapce,“ zavrčelaZoe. „Nikdy ses od nich nedokázala odloučit!“Thalia vypadala, jako by se chystala Zoe praštit. Pak všichniztuhli. Uslyšel jsem vrčení tak hlasité, že mi připadalo, jako bynastartoval motor některé vystavené rakety.Pár dospělých pod námi zaječelo. Jedno malé děcko nadšenězavřískalo: „Čičinka!“Na rampu vyskočilo něco obrovitého. Bylo to velké jakododávka, mělo to stříbrné drápy a zlatě se lesknoucí kožich. Tuhlenestvůru už jsem jednou viděl. Přede dvěma lety jsem ji letmozahlédl z vlaku. Teď, zblízka a osobně, vypadala ještě větší.„Nemejský lev,“ hlesla Thalia. „Nehýbejte se.“Lev zařval tak hlasitě, až se mi udělala ve vlasech pěšinka.Tesáky se mu zaleskly, jako by byly z nerezu.„Až řeknu, rozdělíte se,“ nařídila Zoe. „Zkuste ho rozptýlit.“„Dokdy?“ chtěl vědět Grover.„Dokud nevymyslím, jak ho zabít. Teď!“Otevřel jsem Anaklusmos a přesunul se doleva. Kolem měprosvištěly šípy a Grover zahrál pronikavé píííp-píííp na píšťalu.Obrátil jsem se a viděl Zoe a Bianku, jak šplhají na kabinu Apolla.Střílely šípy jeden za druhým, ale všechny jen neškodně naráželyna kovový lví kožich. Lev se ohnal po kabině a naklonil ji na bok,až z ní Lovkyně spadly. Grover zahrál příšerně splašenou melodii alev se k němu obrátil, ale Thalia mu skočila do cesty, zvedla Aegisa lev couvl. „GRRRRR!“„Huš!“ křikla Thalia. „Zpátky!“Lev zavrčel a chňapl do vzduchu, ale couvl, jako by ten štít bylzuřící oheň.Vteřinu jsem si myslel, že to Thalia dokázala. Pak jsem viděl,jak se lev přikrčil, svaly na nohách se mu napnuly. Viděl jsem dostkočičích soubojů v uličkách kolem našeho newyorského bytu,abych poznal, že se lev chystá skočit.„Hej!“ vykřikl jsem. Nevěděl jsem, co dělám, ale zaútočil jsemna tu bestii. Chtěl jsem ji jen dostat dál od kamarádů. Máchl jsemmečem, byl to slušný zásah do slabin. Měl z té nestvůry nadělatkočičí karbanátky, ale čepel jí jen zazvonila o kožich a z kovuvylétly jiskry.Lev mě poškrábal drápy, vyrval mi kus látky z kabátu. Couvljsem k zábradlí. Vyrazil na mě, dobrých pět set kilo nestvůry, a jáneměl jinou šanci než se obrátit a skočit.Přistál jsem na křídle starého stříbrného letadla, které sezakymácelo a málem mě setřáslo na zem o tři patra níž.Kolem hlavy mi zahvízdal šíp. Lev skočil za mnou a lana, kterádržela letadlo, začínala skřípat.Lev se po mně ohnal. Seskočil jsem na další exponát, podivnékosmické plavidlo s vrtulí jako helikoptéra. Podíval jsem se nahorua viděl, jak lev zařval – odhalil vnitřek tlamy, růžový jazyk a hrdlo.Ta tlama, pomyslel jsem si. Kožich má nezranitelný, alekdybych ho dokázal zasáhnout do tlamy… Jediný problém byl vtom, že nestvůra byla moc mrštná. Přes ty drápy a tesáky se k nínedostanu, rozsápala by mě na cucky.„Zoe!“ houkl jsem. „Miř na tlamu!“Nestvůra vyrazila dopředu. Kolem prosvištěl šíp, úplně jejminul a já se svezl z kosmické lodi na vršek exponátu v přízemí,veliký model Země. Sklouzl jsem se po Rusku a seskočil narovníku.Nemejský lev zavrčel a zastavil se na kosmické lodi, ale bylmoc těžký. Jeden drát praskl. Exponát se zhoupl jako kyvadlo a levpřistál na severním pólu modelu Země.„Grovere!“ křičel jsem. „Vykliď to tu!“Kolem běhaly skupiny dětí a ječely. Grover se je snažil odehnatod nestvůry, právě když povolil další drát kosmické lodi a exponátse zhroutil na zem. Thalia seskočila ze zábradlí v prvním patře adopadla naproti mně na druhou stranu glóbu. Lev si nás oba měřil asnažil se rozhodnout, koho z nás zabije prvního.Zoe a Bianca zůstaly nad námi se šípy v pohotovosti, alemusely se pořád přesunovat, aby se dostaly do správného úhlu.„Nemůžu zamířit!“ vykřikla Zoe. „Ať tu tlamu otevře víc!“Lev na vršku glóbu zavrčel.Rozhlédl jsem se. Možnosti. Potřeboval jsem… obchod sesuvenýry. Matně jsem si vzpomínal, jak jsem tu byl jako malý.Přinutil jsem mámu, aby mi něco koupila, a já to pak nechtěl.Pokud tu věc ještě prodávají…„Thalie,“ řekl jsem, „zabav ho.“ Zachmuřeně přikývla.„Huš!“ Namířila na nestvůru kopí. Vyrazil z něj hvězdicovitýoblouk modré elektřiny a práskl lva do ocasu.„GRRRRRRRR!“ Lev se obrátil a skočil. Thalia se mu uklidilaz cesty a zvedla Aegis, aby si udržela nestvůru od těla. Rychle jsemse rozběhl do obchodu s dárky.„Teď není čas na suvenýry, hochu!“ ječela Zoe.Vrazil jsem do obchodu, porážel řady triček, skákal přes pultyplné planet, které svítí ve tmě, a kosmického bahna. Prodavačkaneprotestovala. Měla co dělat, aby se schovala za pokladnou.Tady! Na stěně vzadu – lesklé stříbrné balíčky. Byly jich tu celéstojany. Nabral jsem všechny druhy, které jsem našel, a s plnounáručí vyběhl z obchodu.Zoe a Bianca pořád zasypávaly nestvůru šípy, ale k ničemu tonebylo. Lev zřejmě tušil, že nemá tlamu moc otevírat. Chňapal poThalii, sekal drápy. Dokonce i oči měl přivřené na malé škvírky.Thalia udělala výpad a couvla. Lev na ni stále dorážel.„Percy,“ vykřikla, „ať chystáš, co chceš –“ Lev zařval a plácl poní jako po kočičí hračce, až odlétla a vrazila do boku rakety Titan.Praštila se hlavou o kov a svezla se na zem.„Hej!“ zařval jsem na lva. Byl jsem moc daleko, abych mohludeřit, a tak jsem riskoval: vrhl jsem Anaklusmos jako házecí nůž.Odrazil se nestvůře od boku, ale stačilo ji to upozornit. Obrátila seke mně a zavrčela.Existovala jenom jedna cesta, jak se dostat dost blízko. Vyraziljsem, a zatímco lev skočil, aby mě chytil, vytlačil jsem mu dotlamy pytlík jídla pro kosmonauty – v celofánu zabalený sušenýjahodový mražený krém.Lev vyvalil oči a roztáhl tlamu jako kočka, když dáví chlupy.Nemohl jsem mu to vyčítat. Pamatuju si, že mi bylo podobně,když jsem jako dítě ochutnal tu podivnou stravu. Byla to prostěodporná věc.„Zoe, připrav se!“ zavelel jsem.Slyšel jsem, jak lidé za mnou ječí. Grover hrál další příšernoupíseň na píšťalu.Hrabal jsem se od lva dál. Podařilo se mu spolknout dalšíbalíček jídla pro kosmonauty a hleděl na mě s čirou nenávistí.„Svačinka!“ zapitvořil jsem se.Udělal tu chybu, že na mě zařval, a já mu hodil do tlamy dalšízmrzlinový sendvič. Naštěstí jsem byl vždycky dobrý nadhazovač,i když jsem baseball nikdy zvlášť v lásce neměl. Než stačil zavříttlamu, naházel jsem mu do ní zmrzlinu dalších dvou příchutí a ktomu sušené špagety.Lev vyvalil oči. Roztáhl tlamu a vzepnul se na zadní, pokoušelse dostat ode mě.„Teď!“ vykřikl jsem.Do lví tlamy se okamžitě zabodly šípy – dva, čtyři, šest. Levsebou divoce mlel, obracel se a nakonec padl pozadu na zem. Apak ztuhl.Po celém muzeu kvílely sirény. Lidé se hrnuli k východům.Bezpečnostní služba pobíhala splašeně kolem a netušila, co se děje.Grover si klekl k Thalii a pomohl jí vstát. Vypadalo to, že je vpořádku, jenom trochu omráčená. Zoe a Bianca se spustily zbalkonu a přistály u mě.Zoe si mě opatrně měřila pohledem. „To jest… zajímavástrategie.“„No, vyšlo to.“Nehádala se se mnou.Lev jako by se rozplýval, jak to někdy dělají mrtvé nestvůry, ažz něj nezbylo nic než lesknoucí se kožešina a i ta se postupněscvrkla do velikosti kožichu normálního lva.„Vezmi si ji,“ pobídla mě Zoe.Hleděl jsem na ni. „Co, tu lví kožešinu? Není to náhodou něcoproti právům zvířat nebo tak?“„Jest to válečná kořist,“ poučila mě. „Jest to právoplatně tvé.“„Zabilas ho ty,“ namítl jsem.Zavrtěla hlavou a málem se usmála. „Myslím, že to dokázal tentvůj mražený krém. Spravedlnost jest spravedlnost, Percy Jacksone.Vezmi si tu kožešinu.“Zvedl jsem ji, byla překvapivě lehká, hladká a měkká. Vůbecmi nepřipadala jako něco, co dokáže zastavit meč. Před očima semi proměnila v kabát – zlatohnědý kabát, dlouhý až na zem.„Není to zrovna můj styl,“ zamumlal jsem.„Musíme odsud vypadnout,“ ozval se Grover. „Ti bezpečáci seuž nedají šidit dlouho.“Poprvé jsem si uvědomil, jak je divné, že se na nás hlídačirovnou nevrhli a nezavřeli nás. Běhali všemi směry kromě tohonašeho, jako by horečně něco hledali. Pár jich vráželo do zdi nebodo sebe navzájem.„Tos udělal ty?“ zeptal jsem se Grovera.Přikývl a zatvářil se trochu rozpačitě. „Taková malá matoucípíseň. Zahrál jsem něco od Barryho Manilowa. Pokaždé tozafunguje. Ale vydrží to jenom pár vteřin.“„Ti hlídači nejsou to nejhorší,“ upozornila nás Zoe. „Koukejte.“Prosklenými stěnami muzea jsem viděl, jak přes trávník kráčískupina mužů. Šedých mužů v šedém maskovacím oblečení. Byliod nás moc daleko, než abychom jim viděli do očí, ale cítil jsem,jak upírají pohledy přímo na mě.„Běžte,“ řekl jsem. „Ti půjdou po mně. Já je odlákám.“„Ne,“ namítla Zoe. „Jdeme společně.“Zíral jsem na ni. „Ale řeklas přece –“„Teď patříš do naší výpravy,“ prohlásila Zoe zdráhavě. „Nelíbíse mi to, ale osud se nedá změnit. Ty jsi pátým členem výpravy. Amy tu nikoho nenecháme napospas nestvůrám.“