Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 11

Jedenáctá kapitola:

GROVER DOSTANE LAMBORGHINI

Přejížděli jsme řeku Potomac, když jsme zahlédli helikoptéru. Bylto elegantní černý vojenský typ, přesně jako ten, který jsme viděli uškoly Westover. A blížil se přímo k nám.„Oni tuhle dodávku znají,“ došlo mi. „Musíme se jí zbavit.“Zoe zabočila do rychlého pruhu. Helikoptéra nás doháněla.„Možná tu helikoptéru vojáci sestřelí,“ nadhodil Grover s nadějív hlase.„Vojáci si asi myslí, že patří k nim,“ zklamal jsem ho. „Jak alemůže Generál využívat smrtelníky?“„Žoldnéři,“ řekla Zoe hořce. „Jest to odporné, ale mnohosmrtelníků půjde do boje úplně za cokoli, pokud dostanezaplaceno.“„Ale to ti smrtelníci nevidí, pro koho pracují?“ zeptal jsem se.„To si nevšimnou všech těch nestvůr kolem sebe?“Zoe zavrtěla hlavou. „Já nevím, kolik toho přes mlhu vidí. Azřejmě by jim to nevadilo, i kdyby to věděli. Smrtelníci umějí býtněkdy horší než nestvůry.“Helikoptéra se pořád blížila, postupovala rychleji než my vprovozu hlavního města.Thalia zavřela oči a usilovně se modlila: „Haló, tati. Teď by sehodil jeden blesk. Prosím!“Ale nebe bylo dál šedé a plné sněhu. Po příhodném blesku anistopa.„Tamhle!“ ukázala Bianca dopředu. „To parkoviště!“„Tam budeme jako v pasti!“ namítla Zoe.„Věř mi,“ naléhala na ni Bianca.Zoe vyrazila přes dva jízdní pruhy a vjela na malé parkoviště unákupního střediska na jižním břehu řeky. Vystoupili jsme zdodávky a vydali se za Biankou po schodech dolů.„Vstup do podzemky,“ oznámila nám Bianca. „Pojeďme na jih.Do Alexandrie.“„Jak myslíš,“ zabručela Thalia.Koupili jsme si lístky, prošli turnikety a ohlíželi se po nějakýchznámkách pronásledování. Za pár minut už jsme bezpečněnastoupili do vlaku, který jel z města na jih. Když se vynořil nadzem, zahlédli jsme helikoptéru, jak krouží kolem parkoviště, ale zanámi se nevydala.Grover si vydechl. „Dobrá práce, Bianko, že tě napadla tapodzemka.“Bianca se zatvářila spokojeně. „Jasně. Všimla jsem si té stanice,když jsme tudy projížděli loni v létě. Vzpomínám si, že mě to dostpřekvapilo. Nebývala tu, když jsme dřív žili ve Washingtonu.“Grover se zamračil. „Je nová? Ale vypadala dost staře.“„Taky bych řekla,“ souhlasila Bianca. „Ale věř mi, když jsme tužili jako malí, žádná podzemka tu nebyla.“Thalia se na sedadle naklonila dopředu. „Počkej chvilku. Vůbecžádná podzemka?“Bianca přikývla.Teda, já toho o Washingtonu moc nevěděl, ale nechápal jsem,jak by mohl být celý systém metra mladší než dvanáct let. Řeklbych, že to napadlo všechny, protože se tvářili dost popleteně.„Bianko,“ nadechla se Zoe. „Jak dlouho…“ Odmlčela se. Zvukhelikoptéry zase zesílil.„Musíme přestoupit,“ rozhodl jsem. „Na příští stanici.“Celou další půlhodinu jsme všichni mysleli jenom na to, jakbezpečně utéct. Dvakrát jsme přestoupili. Netušil jsem, kam vlastnějedeme, ale po nějaké době jsme helikoptéru setřásli.Bohužel, když jsme konečně vystoupili, zjistili jsme, že jsme seocitli na konečné, v průmyslové oblasti, kde nebylo nic nežskladiště a železniční tratě. A sníh. Spousta sněhu. Bylo tu mnohemchladněji. V duchu jsem děkoval za svůj nový kabát ze lví kůže.Procházeli jsme železničním depem a doufali, že tam někdebude další osobní vlak. Ale stály tam jenom řady a řady nákladníchvlaků, většina zasněžených, jako by se celé roky nepohnuly zmísta.U ohně rozdělaného v popelnici se krčil nějaký bezdomovec.Museli jsme vypadat fakt dost žalostně, protože se na nás usmálbezzubou pusou a pozval nás: „Potřebujete zahřát, co? Jen pojďtesem!“Namačkali jsme se kolem jeho ohně. Thalii cvakaly zuby.Vyhrkla: „No, tohle je be-be-bezva.“„Mrznou mi kopyta,“ postěžoval si Grover.„Nohy,“ opravil jsem ho kvůli tomu bezdomovci.„Co takhle kontaktovat tábor,“ navrhla Bianca. „Cheirón –“„Ne,“ odmítla to Zoe. „Už nám nemůžou pomoci. Musíme tuvýpravu dokončit sami.“Nešťastně jsem se rozhlížel po depu. Někde daleko na západě jeAnnabeth v nebezpečí. Artemis trpí v řetězech. Ta záhadnáosudová nestvůra si běhá na svobodě. A my tu trčíme na předměstíWashingtonu a dělíme se s bezdomovcem o oheň.„Abyste věděli,“ prohlásil ten chlap, „vždycky se najde nějakýkámoš.“ Obličej měl umazaný a vousy rozcuchané, ale vypadalo to,že se tváří laskavě. „Potřebujete vlak, co jede na západ, děcka?“„Ano, pane,“ přikývl jsem. „Vy o nějakém víte?“Natáhl zamaštěnou ruku a ukázal do strany.Najednou jsem si všiml nákladního vlaku, zářícího anezasněženého. Byl to vlak, jaký převáží auta, s ocelovými sítěmi avozy naloženými ve třech patrech nad sebou. Na boku měl nápisNA SLUNNÝ ZÁPAD.„To… se hodí,“ zaradovala se Thalia. „Díky, ehm…“Obrátila se k tomu bezdomovci, ale byl pryč. Popelnice přednámi byla studená a prázdná, jako by si plameny odnesl s sebou.Za hodinu už jsme uháněli na západ. Teď nebyl problém, kdo budeřídit, každý z nás měl vlastní luxusní auto. Zoe a Bianca se složilydo lexusu na horní plošině. Grover si hrál na závodního jezdce zavolantem lamborghini. A Thalia spojila dráty, pustila si rádio včerném mercedesu SLK a chytala washingtonské stanicealternativního rocku.„Můžu k tobě?“ zeptal jsem se.Pokrčila rameny, a tak jsem se vyšplhal vedle ní na sedadlosmrti.Rádio hrálo duo White Stripes. Znal jsem tu písničku, byla najednom z mála mých cédéček, která se líbila mámě. Říkala, že jí topřipomíná Led Zeppelin. Vzpomněl jsem si na mámu a zesmutněljsem, protože to vypadalo, že se na Vánoce domů nedostanu.Možná se jich ani nedožiju.„Fajn kabát,“ poznamenala Thalia.Přitáhl jsem si hnědý svrchník kolem sebe a byl jsem vděčný zajeho teplo. „Jo, ale nemejský lev nebyla ta nestvůra, kterouhledáme.“„To zdaleka ne. Máme toho před sebou ještě moc.“„Nevíme, co je ta tajemná nestvůra zač, ale Generál říkal, že sipro tebe přijde. Chtějí tě oddělit od nás ostatních, pak se prýnestvůra objeví. Asi se s tebou chce bít jeden proti jednomu.“„To říkal?“„No, tak nějak. Jo.“„No fajn. Miluju, když mám fungovat jako návnada.“„Netušíš, co by to mohlo být za nestvůru?“Nerudně zavrtěla hlavou. „Ale víš, kam jedeme, ne? Do SanFranciska. Tam mířila Artemis.“Vzpomněl jsem si na něco, co mi řekla Annabeth na tom plese:jak se její otec stěhuje do San Franciska, ale ona s ním v žádnémpřípadě nepojede. Polokrevní tam žít nemůžou.„Proč?“ zeptal jsem se. „Co je tak špatného na San Francisku?“„Je tam fakt hustá mlha, protože je tak blízko Hora zoufalství.Pořád se tam vznáší titánská magie – aspoň to, co z ní zbylo.Nevěřil bys, jak to tam přitahuje nestvůry.“„Co je to Hora zoufalství?“Thalia povytáhla obočí. „Ty to vážně nevíš? Zeptej se té pitoméZoe. Ta je na to expert.“Nasupeně hleděla předním oknem ven. Chtěl jsem se jí zeptat, očem mluví, ale na druhé straně jsem nechtěl být za idiota. Nesnášeljsem pocit, že Thalia ví víc než já, a tak jsem radši držel pusu.Odpolední slunce svítilo skrz síťovou stranu vagonu a vytvářeloThalii na tváři stín. Napadlo mě, jak moc se liší od Zoe – Zoe celáupjatá a odměřená jako nějaká princezna, Thalia ve svém otrhanémoblečení a s drzým chováním. Ale měly i něco společného. Stejnouneústupnost. Právě teď, jak tak Thalia seděla ve stínu a tvářila sezasmušile, hodně se podobala Lovkyním.Najednou mi to došlo: „To proto se nesnášíš se Zoe.“Thalia se zamračila: „Cože?“„Lovkyně tě chtěly zlanařit k sobě,“ hádal jsem.V očích se jí nebezpečně rozsvítilo. Bál jsem se, že mě zmercedesu vyhodí, ale jenom si vzdychla.„Skoro jsem se k nim přidala,“ přiznala se. „Luke, Annabeth ajá jsme na ně jednou narazili a Zoe se mě snažila přesvědčit.Málem se jí to povedlo, ale…“„Ale?“Thaliiny prsty sevřely volant. „Musela bych opustit Luka.“„Aha.“„Zoe a já jsme se popraly. Řekla mi, že jsem hloupá. Řekla, žetoho rozhodnutí budu litovat. Řekla, že mě Luke jednoho dnezradí.“Pozoroval jsem slunce skrz kovovou síť. Zdálo se, že každouvteřinu ujíždíme rychleji – stíny se za sebou míhaly jako ve staréfilmové promítačce.„To je síla,“ přikývl jsem. „Těžko se přiznává, že Zoe mělapravdu.“„Ona neměla pravdu! Luke mě nikdy nezradil. Nikdy.“„Budeme s ním muset bojovat,“ řekl jsem. „Tomu senevyhneme.“Thalia neodpověděla.„Poslední dobou jsi ho neviděla,“ varoval jsem ji. „Já vím, že setomu těžko věří, ale –“„Udělám, co budu muset.“„I kdybys ho měla zabít?“„Buď tak laskav,“ poprosila mě, „a vypadni z toho auta.“Bylo mi jí tak líto, že jsem se s ní ani nedohadoval.Když jsem se chystal odejít, řekla ještě: „Percy.“Ohlédl jsem se. Měla červené oči, ale těžko říct, jestli vztekemnebo smutkem. „Annabeth se chtěla taky přidat k Lovkyním.Možná bys měl uvažovat proč.“Než jsem stačil něco říct, vysunula okénka a nechala mě venku.Posadil jsem se na místo řidiče v Groverově lamborghini. Groverspal vzadu. Pokoušel se zapůsobit na Zoe a na Bianku hrou napíšťalu, ale když zahrál „Jedovatý břečťan“ a ta rostlina jimvyrašila z klimatizace lexusu, konečně to vzdal.Díval jsem se, jak zapadá slunce, a myslel jsem na Annabeth.Bál jsem se usnout. Měl jsem strach, že by se mi zdály sny.„Ale ne, snů se neboj,“ ozvalo se hned vedle mě.Podíval jsem se tam. Nějak mě ani nepřekvapilo, když jsemzjistil, že na místě spolujezdce sedí ten houmlesák ze železničníhodepa. Džíny měl tak obnošené, že byly skoro bílé. Z roztrhanéhokabátu mu lezla vycpávka. Připomínal plyšového medvídka,kterého přejel náklaďák.„Kdyby nebylo snů,“ prohlásil, „nevěděl bych toho obudoucnosti ani půlku. Jsou lepší než bulvární plátky z Olympu.“Odkašlal si a pak dramaticky zvedl ruce:„Sny jsou jak telka,našeptávají pravdu.Novinky skvělé.“„Vy jste Apollón?“ dovtípil jsem se, protože jsem nečekal, žeby někdo jiný dokázal sestavit tak bídné haiku.Přiložil si prst na rty. „Jsem tu inkognito. Říkej mi Frede.“„Bůh jménem Fred?“„Ehm, no… Zeus trvá na jistých pravidlech. Ruce pryč, pokudse jedná o lidskou výpravu. I když se pokazí něco vážně důležitého.Ale nikdo si nebude zahrávat s mou malou sestřičkou. Nikdo.“„Můžete nám teda pomoct?“„Psst. Už jsem vám pomohl. Nedíval ses ven?“„Ten vlak. Jak rychle jedeme?“Apollón se zasmál. „Dost rychle. Bohužel nám dochází čas. Užje skoro soumrak. Ale myslím, že jsme zvládli pořádný kusAmeriky.“„Ale kde je Artemis?“Tvář se mu zasmušila. „Vím toho spoustu a vidím toho spoustu.Ale tohle nevím ani já. Ona… je přede mnou zahalená. Nelíbí se mito.“„A Annabeth?“Zamračil se. „Aha, myslíš tu dívku, kterou jsi ztratil? Hmm.Nevím.“Snažil jsem se nedat se tím rozhodit. Vím, že bohům děláproblémy brát smrtelníky vážně, dokonce i polokrevné. Vesrovnání s bohy žijeme moc krátký život.„A co ta nestvůra, kterou hledala Artemis?“ zeptal jsem se. „Vyvíte, kde je?“„Ne,“ odpověděl Apollón. „Ale existuje někdo, kdo by to mohlvědět. Pokud se dostanete do San Franciska a tu nestvůru ještěpořád neobjevíte, najděte Nerea, starce moře. Ten má dlouhoupaměť a bystrý zrak. A dar znalostí, které někdy zůstanou zahalenyi mému Orákulu.“„Ale je to přece vaše Orákulum,“ protestoval jsem. „Nemůžetenám vysvětlit, co to proroctví znamená?“Apollón si povzdechl. „Stejně tak bys mohl žádat umělce, abyvysvětlil své umění, nebo chtít po básníkovi, aby vyložil báseň. Tonemá smysl. Význam se odhalí jedině hledáním.“„Jinými slovy, vy to nevíte.“Apollón se podíval na hodinky. „Ach, koukni, kolik je hodin!Musím běžet. Pochybuju, že budu moct ještě riskovat a pomoctvám znova, Percy, ale pamatuj, co jsem řekl! Vyspi se! A až sevrátíš, čekám pěkné haiku o tvém putování!“Chtěl jsem namítnout, že nejsem unavený a že v životě žádnéhaiku nesestavím, ale Apollón luskl prsty a pak už jsem věděljenom to, že se mi zavírají oči.Ve snu jsem byl někdo jiný. Měl jsem na sobě staromódní řeckoutuniku, dole trochu moc vzdušnou, a páskové kožené sandály. Přesramena mi jako plášť visela kůže nemejského lva a někam jsemběžel, táhla mě tam dívka, která mi pevně svírala ruku.„Pospěš si!“ říkala. Byla příliš tma, abych jí pořádně viděl doobličeje, ale z jejího hlasu jsem vycítil strach. „Najde nás!“Byla noc. Nad hlavou nám zářily miliony hvězd. Běželi jsmevysokou trávou a vzduch opojně voněl tisícem různých květin.Byla to nádherná zahrada, ale ta holka mě jí vedla, jako by náshonila smrt.„Já se nebojím,“ snažil jsem se jí vysvětlit.„To bys měl!“ napomenula mě a táhla mě dál. Měla dlouhétmavé vlasy, spletené v copech, které jí padaly na záda. Hedvábnéroucho jí lehce zářilo ve světle hvězd.Hnali jsme se do kopce. Zatáhla mě za ostnaté křoví a tam jsmese zhroutili na zem a těžce oddechovali. Netušil jsem, proč je takvyděšená. Ta zahrada mi připadala úplně poklidná. A cítil jsem sesilný. Silnější než kdy předtím.„Není třeba utíkat,“ konejšil jsem ji. Můj hlas zněl hlouběji asebejistěji. „Holýma rukama jsem přemohl tisíc nestvůr.“„Tuhle ale ne,“ namítla dívka. „Ladon má velikou sílu. Musíš toobejít, nahoru na kopec za mým otcem. Jiný způsob není.“Překvapila mě bolest v jejím hlase. Vážně měla starost, skorojako by se o mě bála.„Já tvému otci nevěřím,“ prohlásil jsem.„A dobře děláš,“ souhlasila dívka. „Budeš ho muset ošidit. Aletu kořist si nemůžeš vzít přímo. Umřel bys!“Zasmál jsem se. „Tak proč mi nepomůžeš, krásko?“„Já… já se bojím. Ladon mě zastaví. Mé sestry, kdyby tozjistily… zřekly by se mě.“„Tak to se nedá nic dělat.“ Vstal jsem a zamnul si ruce.„Počkej!“ řekla dívka.Vypadalo to, že se trápí nad nějakým rozhodnutím. Pak senatáhla a třesoucími se prsty si vytáhla z vlasů dlouhou bílou brož.„Jestli musíš jít bojovat, vezmi si tohle. Dala mi to moje matka,Pleiona. Byla to dcera moře a skrývá se v tom síla moře. Mánesmrtelná síla.“Dívka dýchla na brož a ta lehce zazářila. Zaleskla se ve světlehvězd jako naleštěná ulita.„Vezmi si to,“ řekla mi. „A udělej z toho zbraň.“Zasmál jsem se. „Ze spony do vlasů? Jak by to mohlo Ladonazabít, krásko?“„Možná nezabije,“ připustila. „Ale nic víc ti nabídnout nemůžu,když chceš být tak tvrdohlavý.“Hlas té dívky mi vnikal až do srdce. Natáhl jsem ruku a vzal sisponu. Sotva jsem to udělal, v ruce se mi protáhla a ztěžkla a jádržel známý bronzový meč.„Dobře vyvážený,“ pochválil jsem ho. „I když radši bojujuholýma rukama. Jak mu mám říkat?“„Anaklusmos,“ řekla dívka smutně. „Jako mořský příval, kterýkaždého překvapí. A než se naděje, smete ho do moře.“Než jsem jí mohl poděkovat, ozvaly se v trávě kroky, syčení,jako by unikala pneumatika, a ta dívka řekla: „Pozdě! Už je tady!“Napřímil jsem se za volantem lamborghini. Grover mě držel zaruku a třásl se mnou.„Percy,“ řekl. „Je ráno. Vlak zastavil. Pojď!“Pokusil jsem se ze sebe setřást ospalost. Thalia, Zoe a Bianca užvytáhly kovové závěsy. Venku byly zasněžené hory, posetéborovicemi, mezi dvěma vrcholy vycházelo červené slunce.Vylovil jsem z kapsy pero a hleděl na něj. Anaklusmos, staréřecké jméno pro příval. Měl jinou podobu, ale věděl jsem jistě, žeje to stejná čepel, jakou jsem viděl ve snu.A věděl jsem jistě ještě něco. Ta dívka ve snu byla Zoe Večernice.