Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 12

Dvanáctá kapitola:

TRÉNUJU SNOWBOARDING S PRASETEM

Dorazili jsme na okraj lyžařského městečka, usazeného v horách.Cedule uváděla VÍTEJTE v CLOUDCROFTU V NOVÉMMEXIKU. Vzduch byl studený a řídký. Střechy chat se prohýbalypod sněhem, špinavé kupy se vršily i po stranách ulic. Nad údolímse tyčily vysoké borovice a vysílaly stíny černé jako uhel, i kdyžbylo slunečné ráno.Než jsme se dostali na hlavní třídu, která byla asi půl míle oddráhy, mrzl jsem už i ve svém kabátě ze lví kůže. Po cestě jsemvyprávěl Groverovi o rozhovoru s Apollónem předchozí noc – jakmi řekl, abychom v San Francisku vyhledali Nerea.Grover se tvářil stísněně. „Tak to je asi prima. Ale nejdřív setam musíme dostat.“Snažil jsem se nebrat naše šance moc pesimisticky. Nechtěljsem Grovera děsit, ale věděl jsem, že nad námi visí další konečnýtermín, kromě toho, že musíme včas zachránit Artemidu kvůli raděbohů. Generál prohlásil, že nechá Annabeth naživu jenom dozimního slunovratu. A to bylo v pátek, už za čtyři dny. A ještě říkalněco o oběti. To se mi vůbec nelíbilo.Zastavili jsme se ve středu města. Odtud bylo pěkně vidětvšechno: škola, několik turistických obchodů a kaváren, párlyžařských srubů a obchod s potravinami.„No bezva,“ ušklíbla se Thalia a rozhlížela se kolem. „Žádnéautobusové nádraží. Žádné taxíky. Žádná půjčovna aut. Žádná cestaodtud.“„Tamhle je kavárna!“ ozval se Grover.„Ano,“ přidala se Zoe. „Káva by se hodila.“„A cukroví,“ dodal Grover zasněně. „A voskovaný papír.“Thalia si povzdechla. „Fajn. Vy dva teda zajděte pro nějakéjídlo. Percy, Bianca a já se zeptáme tamhle v potravinách. Možnánám nějak poradí.“Domluvili jsme se, že se sejdeme za patnáct minut předobchodem s potravinami. Bianca vypadala, že jí není dvakrátpříjemné jít s námi, ale šla.V obchodě jsme zjistili o Cloudcroftu pár dalších cennýchinformací: na lyžování není dost sněhu, na prodej jsou gumovékrysy po dolaru a dostat se do města a z něj není žádná hračka,pokud člověk nemá vlastní auto.„Můžete si zavolat taxi z Alamogorda,“ navrhl prodavačpochybovačně. „To je dole pod horami, ale bude to trvat nejmíňhodinu, než se sem dostane. A přijde to na pár set dolarů.“Ten prodavač mi připadal tak opuštěný, že jsem si koupilgumovou krysu. Pak jsme vyšli zase ven a zastavili se na verandě.„No paráda,“ bručela Thalia. „Půjdu dál po ulici a zkusím, jestlinám neporadí v nějakém jiném obchodě.“„Ale ten prodavač říkal –“„Já vím,“ přerušila mě. „Stejně to zkusím.“Nechal jsem ji jít. Vím, jaké to je, když člověk nemá stání.Všichni polokrevní těžko udržují pozornost kvůli vrozenýmbojovým reflexům. Nedokázali jsme jenom tak čekat. A kromětoho jsem měl pocit, že je Thalia ještě naštvaná kvůli tomurozhovoru o Lukovi včera v noci.Stáli jsme tam s Biankou rozpačitě. Teda… nikdy mi nebylomoc příjemné bavit se o samotě s nějakou holkou a nikdy jsemještě nebyl sám s Biankou. Nevěděl jsem, co mám říct, zvlášť teď,když byla Lovkyně a tak.„Pěkná krysa,“ ozvala se konečně.Položil jsem ji na zábradlí verandy. Možná přiláká do obchodudalší zákazníky.„Takže… jak se ti zatím u Lovkyň líbí?“ zeptal jsem se jí.Našpulila rty. „Ty se na mě ještě zlobíš, že jsem se k nim dala,co?“„Ne. Pokud, no… pokud jsi šťastná, tak ne.“„Nevím, jestli můžu mluvit o štěstí, když paní Artemis zmizela.Ale být Lovkyně je rozhodně bezva. Připadám si tak nějakklidnější. Všechno jako by se kolem mě zpomalilo. Asi to bude tounesmrtelností.“Díval jsem se na ni a pokoušel se objevit nějaký rozdíl.Opravdu vypadala sebejistější než dřív, spokojenější. Už sineschovávala obličej pod zeleným baretem. Vlasy nosila svázanédozadu, a když se mnou mluvila, dívala se mi přímo do očí. Běhalmi mráz po zádech, když mě napadlo, že ode dneška za pět setnebo za tisíc let bude Bianca di Angelo vypadat přesně tak, jakvypadá dnes. Možná povede podobný rozhovor s nějakým jinýmpolokrevným a já budu dávno mrtvý, ale Bianca bude pořádvypadat na dvanáct let.„Nico to moje rozhodnutí nepochopil,“ zamumlala Bianca.Podívala se na mě, jako by chtěla ujistit, že udělala dobře.„On bude v pohodě,“ řekl jsem. „V Táboře polokrevných jespousta dětí. Postarali se tam i o Annabeth.“Bianca přikývla. „Doufám, že ji najdeme. Myslím Annabeth.Naštěstí má kamaráda, jako jsi ty.“„Moc štěstí jí to nepřineslo.“„Nevyčítej si to, Percy. Riskoval jsi život, abys zachránil méhobratra a mě. To byla podle mě doopravdy odvaha. Kdybych těnepoznala, nechtělo by se mi nechat Nika v táboře. Ale jsem sijistá, že pokud jsou tam lidi jako ty, bude Nico v pořádku. Ty jsihodný kluk.“Ta pochvala mi vyrazila dech. „I když jsem tě srazil na zem v téhře o vlajku?“Rozesmála se. „No jo. Takže kromě toho jsi hodný kluk.“O kus dál vyšli Grover a Zoe z kavárny, obtěžkaní pytlíky spečivem a pitím. Tak nějak jsem nebyl rád, že se už vracejí. Bylo todivné, ale došlo mi, že se mi líbí povídat si s Biankou. Byla docelaprima. Každopádně se s ní dalo vyjít mnohem líp než se ZoeVečernicí.„Jak to vlastně bylo s tebou a s Nikem?“ zeptal jsem se jí.„Kam jste chodili do školy před Westoverem?“Zamračila se. „Myslím, že to byla nějaká internátní škola veWashingtonu. Připadá mi to hrozně dávno.“„Vy jste nikdy nežili s rodiči? Teda s tím smrtelným rodičem?“„Řekli nám, že rodiče umřeli. Měli jsme účet v bance. Sespoustou peněz, myslím. A občas nás přišel zkontrolovat nějakýprávník. Pak jsme s Nikem museli z té školy odejít.“„Proč?“Svraštila čelo. „Museli jsme někam odjet. Pamatuju si, že tobylo důležité. Cestovali jsme někam daleko. A pár týdnů jsmezůstali v jednom hotelu… A pak… nevím. Jednoho dne nás přišelvyzvednout jiný právník. Že prý je čas, abychom odešli. Odvezlnás zpátky na východ přes Washington. Pak nahoru do Maine. Azačali jsme chodit na Westover.“Byla to divná historka. Ale Bianca a Nico byli koneckoncůpolokrevní. Nedalo se čekat, že v souvislosti s nimi bude něconormální.„Takže tys skoro celý život vychovávala Nika?“ zeptal jsem se.„Byli jste jenom vy dva?“Přikývla. „Proto jsem se chtěla tak moc přidat k Lovkyním.Teda, já vím, že je to sobecké, ale chtěla jsem mít vlastní život akamarády. Nemysli si – já mám Nika moc ráda – jenom jsempotřebovala zjistit, jaké to je, nedělat čtyřiadvacet hodin denněstarší sestru.“Pomyslel jsem na loňské léto, jak mi bylo, když jsem zjistil, žemám za mladšího bráchu kyklopa. Dokázal jsem pochopit, co miBianca říkala.„Zoe ti zřejmě věří,“ řekl jsem. „O čem jste to vlastně mluvily –o něčem nebezpečném na téhle výpravě?“„Kdy?“„Včera ráno v jídelním pavilonu,“ vyhrkl jsem, než jsem sestačil zarazit. „Něco o Generálovi.“Zakabonila se. „Jak jsi… Ta čepice neviditelnosti. Tys násposlouchal?“„Ne! Teda, skoro ne. Jenom –“Dorazili k nám Zoe a Grover s pitím a pečivem a to mězachránilo před vysvětlováním. Horká čokoláda pro Bianku a promě. Pro ně kafe. Dostal jsem borůvkový muffin. Byl tak dobrý, žejsem si málem nevšímal, jak naštvaně se Bianca tváří.„Měli bychom provést stopovací kouzlo,“ navrhla Zoe.„Grovere, zbyly ti nějaké žaludy?“„Hmmm,“ mumlal Grover. Žvýkal celozrnný muffin i s obalem.„Asi ano. Jenom bych potřeboval –“Ztuhl.Chystal jsem se právě zeptat, co se děje, když se kolem přehnalteplý vánek jako závan jara, ztracený uprostřed zimy. Čerstvývzduch, provoněný polními květinami a slunečním světlem. A ještěněco jiného – skoro jako hlas, který se pokoušel něco říct. Varovatnás.Zoe zalapala po dechu. „Grovere, tvůj kelímek.“Grover upustil kelímek s kafem, zdobený obrázky ptáků. Tiptáci se z něj najednou odloupli a odletěli – hejno drobounkýchholubů. Má gumová krysa zapištěla. Seběhla ze zábradlí a zmizelamezi stromy – pravá kožešina, pravé vousky.Grover se svezl na zem vedle svého kafe, ze kterého ve sněhustoupala pára. Obklopili jsme ho a pokoušeli se ho probrat. Skučela víčka se mu chvěla.„Hej!“ volala na nás Thalia, která se právě přihnala po ulici.„Zrovna jsem… Co se stalo Groverovi?“„Já nevím,“ řekl jsem zoufale. „Prostě se skácel k zemi.“„Uuuuhhhh,“ úpěl Grover.„No tak, zvedněte ho!“ nařídila Thalia. V ruce se jí objevilokopí. Ohlédla se za sebe, jako by ji někdo sledoval. „Musíme odsudvypadnout.“Zvládli jsme to na kraj města, než se objevili první dva kostnatíbojovníci. Vynořili se mezi stromy na obou stranách cesty. Místošedých maskáčů teď měli modré uniformy státní policie NovéhoMexika, ale průhledná šedá kůže a žluté oči jim zůstaly.Vytasili revolvery. Přiznávám, vždycky jsem si říkal, že by bylofajn zjistit, jak se střílí, ale rozmyslel jsem si to, jakmile na mě tikostnatí bojovníci namířili.Thalia plácla po svém náramku. Na paži se jí rozvinul Aegis,ale bojovníci sebou ani necukli. Planoucíma žlutýma očima sezavrtávali přímo do mě.Vytasil jsem meč, i když jsem netušil, co zmůže protirevolverům.Zoe a Bianca vytáhly šípy, ale Bianca měla potíž s Groverem,který pořád omdlíval a opíral se o ni.„Zpátky,“ zavelela Thalia.Začali jsme couvat – ale pak jsem uslyšel šustění větví. Na uliciza námi se objevily další dvě kostry. Byli jsme obklíčeni.Napadlo mě, kde jsou asi ostatní. V muzeu jsem jich viděldvanáct. Pak si jeden ten bojovník přiložil k uchu mobilní telefon aněco do něj řekl.Až na to, že nemluvil. Vydával klapavý a chřestivý zvuk, jakokdyž cvakají zuby. Najednou mi to došlo. Kostlivci se rozdělili,když po nás pátrali. A tihle si teď přivolávají bratry. Brzo budememít na krku celou partičku.„Je to blízko,“ zasténal Grover.„Je to tady,“ opravil jsem ho.„Ne,“ nedal se. „Ten dar. Ten dar z přírody.“Nevěděl jsem, o čem to mluví, ale měl jsem o něj strach. Nebylve stavu, aby dokázal chodit, natož bojovat.„Musíme jít jeden na jednoho,“ uvažovala Thalia. „Oni jsoučtyři. My taky. Možná si tak Grovera nevšimnou.“„Souhlas,“ řekla Zoe.„Příroda!“ zaskučel Grover.Údolím se prohnal teplý vítr, zašustil ve stromech, ale já upíraloči na kostlivce. Vzpomněl jsem si, jakou škodolibou radost mělGenerál z Annabethina osudu. Vzpomněl jsem si, jak ji Lukezradil.A zaútočil jsem.První kostlivec vypálil. Čas se zpomalil. Nemůžu říct, že bychtu kulku přímo viděl, ale cítil jsem její dráhu, stejně jako když cítímproudy v moři. Odrazil jsem ji hranou meče a útočil dál.Kostlivec vytáhl obušek a já mu usekl ruce v loktech. Pak jsemmu máchl mečem přes pas a rozsekl jsem ho na dva kusy.Kosti se rozpojily a s rachotem se sesypaly na hromádku naasfalt. Skoro okamžitě se daly do pohybu a sestavovaly se zasedohromady. Druhý kostlivec na mě zaklapal zuby a pokusil sevypálit, ale srazil jsem mu zbraň do sněhu.Měl jsem pocit, že si vedu docela dobře, dokud mě druzí dvakostlivci nestřelili do zad.„Percy!“ zaječela Thalia.Přistál jsem tváří dolů na silnici. Pak mi něco došlo… nejsemmrtvý. Ty kulky mě zasáhly jako šťouchanec, jako by do mě někdozezadu strčil, ale nezranily mě.Kožich nemejského lva! Měl jsem neprůstřelný kabát.Thalia zaútočila na druhého kostlivce. Zoe a Bianca pálily šípyna třetího a čtvrtého. Grover tam jen tak stál a vztahoval ruce kestromům, tvářil se, jako by je chtěl obejmout.Z lesa po naší levé ruce se ozval rachot, znělo to jako buldozer.Možná, že kostlivcům dorazily posily. Vyškrábal jsem se na nohy avyhnul se policejnímu obušku. Kostlivec, kterého jsem přeseklnapůl, se už úplně sestavil a šel zas po mně.Nebyl způsob, jak je zadržet. Zoe a Bianca jim pálily přímo nahlavy, ale šípy jim jen svištěly skrz prázdné lebky. Jeden vyrazil naBianku a já už myslel, že je po ní, ale bleskurychle vytasila loveckýnůž a bodla bojovníka do prsou.Celá kostra se vzňala a zbyla po ní jenom hromádka popela apolicejní odznak.„Jaks to udělala?“ chtěla vědět Zoe.„Nevím,“ odpověděla Bianca nervózně. „Štěstí?“„No, tak to udělej znova!“Bianca to zkusila, ale tři zbylí bojovníci si na ni teď dávalipozor. Tlačili nás dozadu a drželi se na vzdálenost obušku.„Nějaký plán?“ zeptal jsem se, jak jsme tak couvali. Nikdoneodpověděl. Stromy za kostlivci se třásly. Větve se lámaly.„Dárek,“ zamumlal Grover.A pak s mocným řevem vyrazilo na silnici to největší prase,jaké jsem kdy viděl. Byl to divočák, skoro deset metrů vysoký, susopleným růžovým rypákem a kly velikosti kánoí. Na zádech semu ježily hnědé chlupy a oči koukaly divoce a vztekle.„KVÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!“ zavřískal, máchl kly a smetl ty tři kostry.Udělal to s takovou silou, že přelétly stromy a vrazily do svahuhory. Tam se rozpadly na kusy, až stehenní a pažní kosti vířilyvzduchem.Pak se prase obrátilo na nás.Thalia napřáhla kopí, ale Grover zaječel: „Nezabíjej ho!“Kanec zachrochtal a zahrabal do země, připravený vyrazit nanás.„Erymanthský kanec,“ hlesla Zoe a snažila se zůstat v klidu.„Nemyslím, že ho dokážeme zabít.“„Je to dar,“ drmolil Grover. „Požehnání přírody!“Prase k tomu poznamenalo „KVÍÍÍÍ!“ a máchlo kly. Zoe aBianca mu uskočily z cesty. Musel jsem Grovera odstrčit, aby senenechal kančím expresním katapultem odpálit přímo do hor.„Jo, fakt si připadám požehnaný!“ vyjekl jsem. „Zdrhejte!“Rozběhli jsme se různými směry a na chvíli jsme tím prasepopletli.„Chce nás zabít!“ stěžovala si Thalia.„Jasně,“ potvrdil Grover. „Je přece divoké!“„Tak jak to může být požehnání?“ chtěla vědět Bianca.Připadalo mi to jako správná otázka, ale prase se zřejmě uraziloa zaútočilo na ni. Byla rychlejší, než jsem si myslel. Vyhnula sejeho kopytům a vynořila se za ním. Bestie se ohnala kly a rozdrtilaceduli VÍTEJTE V CLOUDCROFTU.Lámal jsem si hlavu, snažil jsem se připomenout mýtus otomhle kanci. Byl jsem přesvědčený, že s ním kdysi bojovalHérakles, ale nemohl jsem přijít na to, jak ho porazil. Matně jsem sivzpomínal, že ten kanec rozryl několik řeckých měst, než se hoHéraklovi podařilo přemoct. Doufal jsem, že je Cloudcroftpojištěný proti útokům obřích divokých prasat.„Nezůstávejte stát na jednom místě!“ zaječela Zoe. Ona aBianca se rozběhly opačnými směry. Grover poskakoval kolemprasete a hrál na píšťalu, zatímco kanec frkal a pokoušel se honabrat na kly. Ale soutěž o největší smůlu jsme vyhráli já a Thalia.Když se na nás prase obrátilo, Thalia udělala tu chybu, že zvedlaAegis na obranu. Při pohledu na Medúzu divočák vztekle zakvičel.Možná mu připomněla nějakého příbuzného. Vyrazil na nás.Dařilo se nám udržovat náskok jedině tak, že jsme se rozběhlido kopce a mohli jsme se vyhýbat stromům, kdežto prase si muselorazit cestu přes ně.Na druhé straně kopce jsem objevil staré koleje, napůl pohřbenéve sněhu.„Tudy!“ Popadl jsem Thalii za paži a hnal jsem se s ní podélkolejí, zatímco prase dunělo za námi, smekalo se a klouzalo, jak sesnažilo řítit ze strmého kopce. Díky bohům na to nemělouzpůsobená kopyta.Před námi jsem uviděl tunel. A za ním starý most na podpěrách,vedoucí přes rokli. Dostal jsem šílený nápad.„Za mnou!“Thalia zpomalila – neměl jsem čas zjišťovat proč – ale stáhljsem ji s sebou a ona neochotně běžela dál. Desetitunový prasečítank za námi srážel borovice a drtil pod kopyty balvany, jak náshonil.Vběhli jsme s Thalií do tunelu a vynořili se na druhé straně.„To ne!“ vyjekla Thalia.Zbělela jako led. Ocitli jsme se na okraji mostu. Hora pod námiustupovala zasněžené rokli, asi tak dvacet metrů hluboké.Kanec už byl za námi.„Jdeme!“ pobídl jsem ji. „Myslím, že nás to udrží.“„Nemůžu!“ zaječela Thalia. Oči měla vytřeštěné strachem.Kanec vrazil do tunelu a hnal se jím plnou rychlostí. „Dělej!“zařval jsem na Thalii. Podívala se dolů a polkla. Přísahám, že v tuchvíli zezelenala.Neměl jsem čas nad tím bádat. Divočák se řítil tunelem přímo knám. Plán B. Chňapl jsem Thalii a vrhl jsem se s ní po straně zkraje mostu a po úbočí hory. Klouzali jsme na Aegisu jako nasnowboardu přes skály a bahno a sníh, hnali se z kopce dolů. Kanectakové štěstí neměl. Nedokázal tak rychle zahnout, takže se sesvými deseti tunami živé váhy vřítil na chatrné podpěry mostu,které se pod jeho vahou okamžitě podlomily. Prase se volnýmpádem hroutilo do propasti, hlasitě kvičelo a s mohutnýmŽUUUUCH! přistálo ve sněhové závěji.Thalia a já jsme smykem zastavili. Oba jsme těžce oddechovali.Já byl poškrábaný a krvácel jsem, Thalia měla ve vlasech jehličí zborovic. Divočák vedle nás kvičel a mlel se ve sněhu. Viděl jsem zněj jen zježený vršek hřbetu. Byl úplně vklíněný do sněhu jako dopolystyrénového obalu. Nevypadal, že je zraněný, ale vyprostit senemohl.Podíval jsem se na Thalii. „Ty se bojíš výšek.“Teď, když jsme se bezpečně dostali z hory, měla v očích zassvůj obvyklý naštvaný výraz. „Nesmysl.“„To vysvětluje, proč jsi tak panikařila v Apollónově autobuse.A proč jsi o tom nechtěla mluvit.“Zhluboka se nadechla. Pak si vytřepala z vlasů borové jehličí.„Jestli o tom někomu řekneš, tak tě na mou duši –“„Ne, ne,“ chlácholil jsem ji. „To je v klidu. Jenom… jak to, žese dcera Dia, vládce oblohy, bojí výšek?“Zrovna se mě chystala srazit do sněhu, když se nad námi ozvalGroverův hlas: „Halóóó?“„Tady dole!“ zavolal jsem.Za pár minut k nám dorazili Zoe, Bianca a Grover. Stáli jsme akoukali, jak se divočák pachtí ve sněhu.„Požehnání přírody,“ opakoval Grover, ale tvářil se nervózně.„Souhlasím,“ přikývla Zoe. „Musíme to využít.“„Počkat,“ vyhrkla Thalia podrážděně. Pořád vypadala, jako byse zrovna poprala s vánočním stromkem. „Vysvětlete mi, proč jepodle vás to čuně požehnání.“Grover ji přejel pohledem, jako by ho vyrušila ze soustředění.„Přepraví nás na západ. Máš vůbec tušení, jak rychle se ten kanecpohybuje?“„Paráda,“ zaradoval jsem se. „Budeme jako… banda prasečíchkovbojů.“Grover přikývl. „Musíme si nasednout. Škoda… škoda, že jsemneměl čas podívat se kolem. Ale už je to pryč.“„Co je pryč?“Grover mě zřejmě neslyšel. Došel k praseti a vyskočil mu nazáda. Kanec si už začínal razit cestu závějí. Jakmile se osvobodí,nezastavíme ho. Grover vytáhl píšťalu. Spustil nějakou svižnoumelodii a hodil před kance jablko. Vznášelo se a otáčelo vevzduchu praseti přímo před nosem a to se mohlo zbláznit, jak se kněmu snažilo dostat.„Automatické navádění,“ zamumlala Thalia. „No prima.“Dovlekla se k praseti a vyšplhala se za Grovera. Pořád tamzbývalo dost místa pro nás ostatní.Zoe a Bianca se vydaly ke kanci.„Počkejte chvilku,“ zadržel jsem je. „Vy dvě víte, o čem toGrover mluví – o tom požehnání přírody?“„Jistěže,“ povytáhla obočí Zoe. „Tys to necítil ve větru? Bylo totak silné… Nikdy jsem si nepomyslela, že to ještě ucítím.“„Co?“Zírala na mě, jako bych byl idiot. „Vládce přírody, samozřejmě.Na chviličku, zrovna když dorazil ten divočák, jsem cítilapřítomnost Pana.“