Třináctá kapitola:
NAVŠTÍVÍME BOŽÍ SKLÁDKU
Jeli jsme na kanci až do západu slunce, což bylo asi nejvíc, co byzvládl můj zadek. Představ si, že bys celý den rajtoval na obřímocelovém kartáči po štěrkové cestě. Asi tak pohodlná je jízda napraseti.Netušil jsem, kolik mil jsme urazili, ale hory se ztratily v dálcea nahradily je dlouhé míle rovné suché země. Tráva a zakrslé křovířídly, až jsme nakonec uháněli tryskem (může kanec vůbec uháněttryskem?) po poušti.Když padla noc, prase se zastavilo u potoka a odfrklo si. Začalose napájet blátivou vodou, pak vyrvalo ze země kaktus saguaro azačalo ho žvýkat i s bodlinami.„Dál už nepůjde,“ usoudil Grover. „Musíme sesednout, dokudse pase.“Nikoho o tom nemusel zvlášť přesvědčovat. Sklouzli jsmepraseti ze zad, zatímco mělo práci se škubáním kaktusu. Pak jsmese odkolébali pryč, jak nejrychleji jsme s těmi bolavými zadkydokázali.Po třetím kaktusu a další dávce blátivé vody prase zakvičelo aodřítilo si, pak se obrátilo a vyrazilo zpátky na východ.„Hory má radši,“ hádal jsem.„Já bych mu to nevyčítala,“ přikývla Thalia. „Koukejte.“Před námi se táhla dvouproudová silnice, napůl zavátá pískem.Na druhé straně se krčilo pár budov, málo na to, aby vytvořilyměstečko: nějaký domek zatlučený prkny, obchod s mexickýmisendviči, který vypadal zavřený už od té doby, kdy se narodila ZoeVečernice, a bíle omítnutá pošta s cedulí GILA CLAW,ARIZONA, která visela nakřivo nade dveřmi. Za tím vším se táhlyhory… ale pak jsem si všiml, že to nejsou normální hory. Na to tubyla moc rovná krajina. Tyhle kopce tvořily obrovské hromadystarých aut, přístrojů a dalšího šrotu. Byla to skládka a vypadala, žese táhne donekonečna.„Páni,“ hvízdl jsem.„Něco mi říká, že tady půjčovnu aut nenajdeme,“ poznamenalaThalia. Podívala se na Grovera. „Nemáš v rukávu další divoképrase?“Grover začichal do větru a zatvářil se nervózně. Vylovil žaludya hodil je do písku, pak zahrál na píšťalu. Uspořádaly se do vzoru,který mi nedával smysl, ale Grover se zatvářil ustaraně.„To jsme my,“ řekl. „Těch pět žaludů tady.“„Který jsem já?“ zajímalo mě.„Ten malý hrbolatý,“ navrhla Zoe.„Nech si to.“„Tady ten chumel,“ pokračoval Grover a ukázal doleva, „to jsouproblémy.“„Nějaká nestvůra?“ zeptala se Thalia.Grover vypadal celý nesvůj. „Nic necítím, takže mi to nedávásmysl. Ale žaludy nelžou. Náš další úkol…“Ukázal přímo na skládku. Teď, když se sluneční světlo málemztratilo, vypadaly ty hory kovu jako něco z jiné planety.Rozhodli jsme se na noc utábořit a skládku prozkoumat až druhýden. Nikdo z nás si nechtěl zkusit noční hlubinné potápění vodpadcích.Zoe a Bianca vytáhly ze svých batohů pět spacáků a pěnovématrace. Netuším, jak to dokázaly, protože ty batohy byly malé, alejistě kouzelné, když se toho do nich tolik vešlo. Všiml jsem si, želuky a toulce mají taky kouzelné. Nikdy jsem o tom neuvažoval,ale když je Lovkyně potřebovaly, prostě se jim objevily na zádech.A když ne, zase zmizely.Večer se rychle ochlazovalo, takže jsme s Groverem sebralistará prkna z toho rozpadlého domu a Thalia elektrickým výbojemzapálila táborák. Za chvilku jsme měli veškeré pohodlí, jaké jsmemohli v tomhle rozpadlém městě duchů uprostřed nicoty čekat.„Vyšly hvězdy,“ upozornila nás Zoe.Měla pravdu. Byly jich vidět miliony, žádná světla městanebarvila oblohu do oranžova.„Nádhera,“ obdivovala se Bianca nebi. „Nikdy jsem vlastněneviděla Mléčnou dráhu.“„To nic není,“ mávla rukou Zoe. „Za starých časů jich bylo víc.Kvůli tomu zamoření lidským světlem zmizela celá souhvězdí.“„Mluvíš, jako bys nebyla člověk,“ podivil jsem se.Zoe povytáhla obočí. „Jsem Lovkyně. Není mi jedno, co se dějes volnou přírodou na Zemi. Tobě to snad jest lhostejné?“„Je,“ opravila ji Thalia. „Ne jest.“Zoe vztekle rozhodila rukama. „Nesnáším tenhle jazyk. Mocrychle se mění!“Grover si vzdychl. Pořád ještě vzhlížel ke hvězdám, jako bypřemýšlel o té záležitosti se zamořením světly. „Kdyby tu tak bylPan, ten by to napravil.“Zoe smutně přikývla.„Možná to bylo to kafe,“ dumal Grover. „Pil jsem ho a zvedl sevítr. Možná kdybych pil víc…“Byl jsem přesvědčený, že kafe nemá s tím, co se stalo vCloudcroftu, nic společného, ale neměl jsem to srdce to Groveroviříkat. Myslel jsem na gumovou krysu a na drobné ptáčky, kteřínajednou obživli, když se zvedl ten vítr. „Grovere, ty si vážněmyslíš, že to byl Pan? Já vím, že bys to chtěl.“„Poslal nám pomoc,“ stál na svém Grover. „Nevím jak ani proč.Ale byl tam. Až skončí tahle výprava, vrátím se do Nového Mexikaa vypiju spoustu kafe. Je to nejlepší vodítko, jaké jsme dostali zadva tisíce let. Byl jsem už tak blízko.“Neodpověděl jsem. Nechtěl jsem mu kazit naděje.„Mě by zase zajímalo,“ ozvala se Thalia a podívala se naBianku, „jak jsi zničila toho zombíka. Někde jich ještě spoustazbývá. Musíme zjistit, jak s nimi bojovat.“Bianca zavrtěla hlavou. „Já nevím. Prostě jsem ho bodla a onzačal hořet.“„Možná je to tím tvým nožem,“ nadhodil jsem.„Je stejný jako můj,“ namítla Zoe. „Jistě, božský bronz. Alemůj nůž na ty bojovníky neúčinkoval.“„Možná je musíš zasáhnout jenom do určitého místa,“ navrhljsem.Bianca vypadala celá nesvá, jak se na ni soustředila pozornostvšech.„Nedělej si s tím starosti,“ řekla jí Zoe. „My na to přijdeme.Prozatím je třeba naplánovat, co bude dál. Až se dostaneme přes tuskládku, musíme dál na západ. Pokud najdeme cestu, můžeme donejbližšího města stopovat. Myslím, že to bude Las Vegas.“Chystal jsem se protestovat, že Grover a já s tím městemnemáme dobré zkušenosti, ale Bianca nás předběhla.„Ne!“ vyhrkla. „Tam ne!“Vypadala vytřeštěně, jako by zrovna projela looping na horskédráze.Zoe se zamračila. „Proč?“Bianca se roztřeseně nadechla. „Já… já myslím, že jsme tamchvíli žili. Nico a já. Když jsme byli na cestách. A pak si nemůžuvzpomenout…“Najednou mě napadlo něco vážně zlého. Vzpomněl jsem si, jakmi Bianca říkala, že s Nikem žili nějakou dobu v hotelu. Podívalijsme se s Groverem na sebe a já měl dojem, že myslí na stejnouvěc.„Bianko,“ zkusil jsem to. „Ten hotel, kde jste bydleli,nejmenoval se náhodou Hotel Lotos s kasinem?“Vykulila oči. „Jak to víš?“„No prima,“ vzdychl jsem.„Počkat,“ zasáhla Thalia do našeho rozhovoru. „Co je to Lotoss kasinem?“„Přede dvěma roky,“ vysvětloval jsem, „jsme tam Grover,Annabeth a já uvízli. Je zařízený tak, že se ti nechce už nikdyodejít. Zdrželi jsme se tam asi hodinu. Než jsme vyšli ven,uplynulo pět dní. Čas se tam zrychluje.“„Ne,“ nevěřila mu Bianca. „To není možné.“„Řekla jsi, že někdo přišel a odvedl vás odtamtud,“ vzpomněljsem si.„Ano.“„Jak vypadal? Co říkal?“„Já… já si nepamatuju. Prosím, já o tom vážně nechci mluvit.“Zoe se předklonila a ustaraně se zamračila. „Povídala jsi, že seWashington změnil, když jste se tam loni v létě vrátili.Nepamatovala sis, že tam byla stanice metra.“„Ano, ale –“„Bianko,“ pokračovala Zoe, „můžeš mi říct, kdo je teďprezidentem Spojených států amerických?“„Nehloupni,“ zamračila se Bianca. Řekla nám správné jménoprezidenta.„A kdo byl před ním?“ vyzvídala Zoe.Bianca chvíli přemýšlela. „Roosevelt.“Zoe polkla. „Theodore nebo Franklin?“„Franklin,“ usoudila Bianca. „F. D. R.“„Jako ulice FDR v New Yorku?“ zeptal jsem se. Protožeupřímně řečeno, to bylo všechno, co jsem o Franklinu DelanoRooseveltovi věděl.„Bianko,“ řekla důrazně Zoe. „FDR nebyl předchozí prezident.To bylo asi tak před sedmdesáti lety.“„To není možné,“ namítla Bianca. „Já… já přece nejsem takstará.“Zírala na vlastní ruce, jako by se chtěla přesvědčit o tom, ženejsou vrásčité.Thaliin pohled zesmutněl. Podle mě věděla, jaké to je ocitnoutse na nějakou dobu mimo čas. „O nic nejde, Bianko. Důležité je, žejste s Nikem v bezpečí. Dostali jste se ven.“„Ale jak?“ chtěl jsem vědět. „My tam byli jenom hodinu ataktak jsme utekli. Jak jste dokázali zmizet, když jste tam trčeli takdlouho?“„Řekla jsem ti to.“ Bianca vypadala, že se každou chvílirozbrečí. „Přišel nějaký chlap a řekl, že je čas odejít. A –“„Ale kdo? A proč to udělal?“Než mohla odpovědět, zasáhlo nás oslňující světlo ze silnice.Reflektory auta se zjevily tak náhle, jako by spadly z nebe. Napůljsem doufal, že tam dorazil Apollón, že nás přišel zase svézt, ale nasluneční vůz byl tenhle motor moc tichý a kromě toho byla noc.Popadli jsme spacáky a klidili se z cesty, zatímco před námismykem zastavila mrtvolně bílá limuzína.Zadní dveře limuzíny se otevřely přímo vedle mě. Než jsem stačilcouvnout, měl jsem na krku hrot meče.Slyšel jsem, jak Zoe a Bianca vytahují luky. Zatímco majitelmeče vystupoval z auta, pomaličku jsem couval. Musel jsem,protože mě špička zbraně tlačila pod bradou.Krutě se usmál. „Teď nejseš tak rychlej, co, smrkáči?“Byl to mohutný chlap ostříhaný na ježka, v černé koženémotorkářské bundě, v černých džínách, v bílém upnutém tričku ave vojenských botách. Na očích měl sportovní sluneční brýle, ale jávěděl, co je za těmi skly – prázdné jamky s plameny.„Arési,“ zavrčel jsem.Bůh války pohlédl na mé kamarády. „Klídek, lidi.“Luskl prsty a jejich zbraně se sesypaly na zem.„Tohle je přátelská schůzka.“ Zavrtal mi hrot meče ještě víc podbradu. „Jasně, že bych si moc rád odnesl tvou kebuli jako trofej, aleněkdo s tebou chce mluvit. A já nikdy nestínám hlavy předdámou.“„Před jakou dámou?“ zeptala se Thalia.Arés se na ni zadíval. „Vida, vida. Slyšel jsem, že jsi zpátky.“Sklonil meč a odstrčil mě.„Thálie, dcero Diova,“ dumal Arés, „netaháš se s dobroupartičkou.“„O co vám jde, Arési?“ zeptal jsem se. „Kdo je v tom autě?“Arés se usmál, užíval si, jak nás napíná. „No, pochybuju, žechce vidět i ty ostatní. Zvlášť ne tyhlety.“Ukázal bradou k Zoe a Biance. „Tak co kdybyste si mezitímzašli na sendvič? Percymu to zabere jenom pár minut.“„My ho s vámi samotného nenecháme, vládce Arési,“ prohlásilaZoe.„A kromě toho,“ vypravil ze sebe Grover, „je ta sendvičárnazavřená.“Arés znovu luskl prsty. V boudě se najednou rozsvítilo. Prknaodletěla a cedule ZAVŘENO se otočila na OTEVŘENO. „Co jsi toříkal, kozlíku?“„Běžte,“ kývl jsem na přátele. „Já si poradím.“Snažil jsem se mluvit sebejistě, i když mi tak nebylo. Myslímale, že se Arés ošidit nenechal.„Slyšeli jste toho kluka,“ uchechtl se. „Je velkej a silnej. Má tovšecko pod kontrolou.“Mí kamarádi neochotně zamířili do jídelny. Arés si mě sodporem změřil a pak mi jako šofér otevřel dveře limuzíny.„Vlez si tam, smrade,“ nařídil. „A koukej se chovat slušně. Onanení k hulvátům tak shovívavá jako já.“Když jsem ji uviděl, poklesla mi brada.Zapomněl jsem, jak se jmenuju. Zapomněl jsem, kde jsem.Zapomněl jsem, jak mluvit v celých větách.Měla na sobě červené saténové šaty a vlasy se jí kroutily jakovodopád prstýnků. Měla tu nejkrásnější tvář, jakou jsem kdy viděl:dokonale nalíčenou, s oslnivýma očima a úsměvem, který byrozsvítil odvrácenou stranu Měsíce.Když na to tak vzpomínám, nemůžu říct, koho mi připomínala.Ani jakou měla barvu vlasů nebo očí. Vyber si tu nejhezčí herečku,jaká tě napadne. Tahle bohyně byla ještě desetkrát krásnější. Vybersi svou oblíbenou barvu vlasů, očí, čeho chceš. Ta bohyně tovšechno měla.Když se na mě usmála, trochu mi připomněla Annabeth. Pak tuherečku z televize, do které jsem byl zabouchnutý v páté třídě.Pak… no, asi už máš představu, jak to myslím.„Á, tady jsi, Percy,“ řekla ta bohyně. „Jsem Afrodita.“Sklouzl jsem na sedadlo naproti ní a vymáčkl ze sebe něco jako:„Ehm ech ach.“Usmála se. „Jsi milý. Podrž mi to, prosím.“Podala mi naleštěné zrcadlo velikosti jídelního talíře a nechalamě, ať jí ho přidržím nastavené. Naklonila se dopředu a upravila sirtěnku, i když jsem na ní nic špatného neviděl.„Víš, proč jsi tady?“ zeptala se.Chtěl jsem odpovědět. Proč jsem nedokázal dát dohromadyvětu? Byla to jenom žena. Vážně krásná žena. S očima jako dvějezírka pramenité vody… tak pr.Tvrdě jsem se štípl do ruky.„Já… nevím,“ podařilo se mi vykoktat.„Ale, ale, drahý,“ řekla Afrodita. „Pořád si to nepřiznáš?“Slyšel jsem Arése, jak se před autem směje. Měl jsem pocit, žeslyší každé slovo, které jsme řekli. Pomyšlení na to, že je tamvenku, mě naštvalo, a to mi pomohlo vyčistit hlavu.„Nevím, o čem mluvíte,“ prohlásil jsem.„Tak tedy, proč jsi na této výpravě?“„Zajali Artemidu!“Afrodita obrátila oči ke stropu. „Ach, ta Artemis. Prosím tě. Toje beznadějný případ. Chci říct, když už někdo unese bohyni, tak byměla být aspoň úchvatně krásná, nemyslíš? Lituji ty drahéchudáčky, kteří musí Artemidu věznit. Nud-né!“„Ale ona pronásledovala nějakou nestvůru,“ protestoval jsem.„Vážně, vážně zlou nestvůru. My ji musíme najít!“Afrodita mě nechala zvednout zrcadlo o trochu výš. Vypadaloto, že objevila nějaký mikroskopický problém v koutku oka a lehcesi tam nanesla řasenku. „Pořád jenom nějaké nestvůry. Jenže, můjdrahý Percy, kvůli tomu jsou na výpravě ostatní. Já se zajímám spíšo tebe.“Srdce se mi rozbušilo. Nechtělo se mi jí odpovídat, ale její očimi vytáhly odpověď přímo z pusy. „Annabeth má malér.“Afrodita se rozzářila. „Přesně tak!“„Musím jí pomoct,“ dodal jsem. „Zdály se mi ty sny.“„Ach, tobě se o ní dokonce zdálo! To je ale rozkošné!“„Ne! Teda… tak jsem to nemyslel.“Nesouhlasně zamlaskala. „Percy, já jsem na tvé straně.Koneckonců, to já jsem důvod, proč jsi tady.“Hleděl jsem na ni. „Co?“„To jedovaté tričko, které dali bratři Stollovi Phoebe,“vysvětlovala. „Myslíš si, že to byla náhoda? A kdo poslalBlackjacka, aby tě našel? Pomohl ti vyklouznout z tábora?“„To jste udělala vy?“„Jistě! Protože tyhle Lovkyně jsou vážně tak nudné! Výpravakvůli nějaké nestvůře, blablabla. Zachránit Artemidu. Já říkám, jenať si zůstane ztracená. Ale výprava kvůli pravé lásce –“„Počkejte, nikdy jsem neřekl –“„Ale jdi, drahý. To nemusíš říkat. Víš přece, že se Annabethmálem přidala k Lovkyním, ne?“Začervenal jsem se. „Nevěděl jsem jistě –“„Chystala se zahodit vlastní život! A ty, můj drahý, ty ji předtím můžeš zachránit. Je to tak romantické!“„Ehm…“„To zrcadlo už můžeš dát pryč,“ nařídila mi Afrodita.„Vypadám dobře.“Neuvědomil jsem si, že ho pořád držím, ale jakmile jsem hoodložil, všiml jsem si, jak mě od něj bolí ruce.„Teď poslouchej, Percy,“ řekla Afrodita. „Lovkyně jsou tvínepřátelé. Zapomeň na ně a na Artemidu i na tu nestvůru. To nenídůležité. Soustřeď se jenom na to, abys našel a zachránilAnnabeth.“„Vy víte, kde je?“Afrodita podrážděně máchla rukou. „Ne, ne. Detaily nechám natobě. Ale už jsou to celé věky, kdy jsme tu naposled měli pořádnoutragickou love story.“„Tak počkat, především, já nikdy neřekl nic o lásce. A za druhé,jak to, že tragickou?“„Láska všechno zdolá,“ slibovala Afrodita. „Podívej se naHelenu a Parise. Dopustili, aby mezi ně něco vstoupilo?“„Nezpůsobili trojskou válku a nezemřely kvůli nim tisíce lidí?“„Pfff. O to nejde. Jdi za vlastním srdcem.“„Ale… já nevím, kam jde. Myslím moje srdce.“Soucitně se usmála. Vážně byla krásná. A nejen proto, že mělanádherný obličej nebo tak. Tolik věřila na lásku, že člověk nemohlnecítit závrať, když o ní mluvila.„Nevědět je už samo o sobě krásné,“ prohlásila Afrodita.„Nádherně bolavé, že? Nevědět jistě, koho miluješ a kdo milujetebe. Ach, vy děti! Je to tak slaďoučké, až je mi z toho do pláče.“„Ne, ne,“ vyhrkl jsem. „Neplačte.“„A ty si nedělej starost,“ nabádala mě. „Já nedopustím, aby topro tebe bylo snadné a nudné. Ne, mám v zásobě úžasnápřekvapení. Muka. Nerozhodnost. No, jen počkej.“„To vážně nemusí být,“ bránil jsem se. „Nepřidělávejte sipráci.“„Ty jsi tak roztomilý. Kéž by všechny moje dcery mohly zlomitsrdce tak milému chlapci, jako jsi ty.“ Afroditě vstupovaly do očíslzy. „A teď raději jdi. A dávej si dobrý pozor na území méhomanžela, Percy. Nic tam neber. Je hrozně úzkostlivý, pokud jde oty jeho tretky a smetí.“„Cože?“ zeptal jsem se. „Myslíte Héfaista?“Ale dveře auta se otevřely, Arés mě popadl za rameno a vytáhlmě do noční pouště.Mé slyšení u bohyně lásky skončilo.„Máš štěstí, smrade.“ Arés mě odtáhl od limuzíny. „Buď vděčnej.“„Za co?“„Že jsme tak hodný. Kdyby to bylo na mně –“„Tak proč jste mě nezabil?“ odsekl jsem. Byla pitomost ptát sena to boha války, ale vedle něj jsem byl vždycky vzteklý aneopatrný.Arés přikývl, jako bych konečně řekl něco inteligentního.„Moc rád bych tě zabil, fakticky,“ souhlasil. „Ale víš, nejsemhluchej. Po Olympu jdou zvěsti, že bys mohl odstartovat největšíválku v dějinách. Nemůžu riskovat, že to podělám. Kromě toho,Afrodita tě považuje za ňákou hvězdu ze slaďáku či co. Ale nebojse. Já na svůj slib nezapomněl. Jednoho dne, a brzo, hochu – faktbrzo – budeš chtít zvednout meč k boji, a pak si vzpomeneš naArésův hněv.“Zatnul jsem pěsti. „Na co čekat? Už jsem vám to jednou nandal.Jak se vám hojí kotník?“Křivě se uculil. „To nebylo špatný, smrkáči. Ale ve vysmíváníse ještě máš co učit. Pustím se do toho boje, až budu v pořádku apřipravenej. Do tý doby… Tě pic.“Luskl prsty a celý svět se zatočil, zavířil v mraku rudéhoprachu. Spadl jsem na zem.Když jsem se zase vyškrábal na nohy, limuzína byla pryč.Silnice, restaurace a celé město Gila Claw zmizely. Stáli jsme skamarády uprostřed skládky a na všechny strany se táhly horykovového šrotu.„Co ti chtěla?“ ptala se Bianca, když jsem jim vyprávěl o Afroditě.„Hm, to nevím,“ zalhal jsem. „Říkala, ať si dáme pozor nasmetišti jejího manžela. Říkala, že nemáme nic brát.“Zoe přimhouřila oči. „Bohyně lásky by nepodnikala zvláštnívýlet, aby ti řekla jen toto. Dej si pozor, Percy. Afrodita už svedla zcesty spoustu hrdinů.“„V tom výjimečně souhlasím se Zoe,“ přikývla Thalia.„Afroditě nemůžeš věřit.“Grover se na mě díval zvláštně. Dokázal se do člověka vcítit aobyčejně dokázal přečíst moje city. Měl jsem pocit, že ví přesně, očem se mnou Afrodita mluvila.„Takže,“ změnil jsem radši téma, „jak se odtud dostaneme?“„Tudy,“ ukázala Zoe. „Tam je západ.“„Jak to víš?“Překvapilo mě, jak dobře bylo ve světle úplňku vidět, že na mězakoulela očima. „Velká medvědice jest na severu,“ prohlásila,„což znamená, že tam musí být západ.“Ukázala na západ, pak na severní souhvězdí, které bylo špatněvidět, protože ho obklopovala spousta jiných hvězd.„No jo,“ řekl jsem, „ta medvědí věc.“Zoe se tvářila uraženě. „Měj úctu. Byl to dobrý medvěd.Úctyhodný protivník.“„Ty děláš, jako by byl opravdový.“„Lidi,“ přerušil nás Grover. „Koukejte!“Dostali jsme se na vršek jedné hory odpadků. Ve světle měsícese leskly hromady kovových krámů: ulomené hlavy bronzovýchkoní, kovové nohy soch lidí, rozbité vozy, tuny štítů a mečů adalších zbraní a k tomu moderní věci jako auta, která se zlatě astříbrně leskla, ledničky, pračky a počítačové monitory.„Páni,“ užasla Bianca. „Tohle… něco z toho vypadá na pravézlato.“„Taky to je zlato,“ potvrdila ponuře Thalia. „Jak říkal Percy,ničeho se nedotýkejte. Tohle je smetiště bohů.“„Smetiště?“ Grover sebral krásnou korunu, vyrobenou ze zlata,stříbra a drahého kamení. Po straně byla rozlomená, jako by jiněkdo rozsekl sekerou. „Ty tomu říkáš smetiště?“Uhryzl si kousek a začal ho žvýkat. „Je to dobré!“Thalia mu vyrazila korunu z rukou. „Já to myslím vážně!“„Koukejte!“ vyjekla Bianca. Rozběhla se dolů z hromady apřitom klopýtala o bronzové kotouče a zlaté desky. Sebrala luk,který stříbrně zářil ve světle měsíce. „Luk Lovkyň!“Překvapeně vykřikla, když se luk začal scvrkávat a proměnil sena sponku do vlasů v podobě srpku měsíce. „Je to jako Percyhomeč!“Zoe se tvářila zachmuřeně. „Nech to být, Bianko.“„Ale –“„Jest to zde z nějakého důvodu. Cokoli, co se vyhodilo na tohlesmetiště, tady taky musí zůstat. Jest to vadné. Nebo prokleté.“Bianca sponku neochotně odložila.„Nelíbí se mi to tady,“ postěžovala si Thalia. Sevřela násadusvého kopí.„Myslíš, že nás napadnou zabijácké ledničky?“ popíchl jsem ji.Změřila si mě chladným pohledem. „Zoe má pravdu, Percy. Tyvěci se sem nevyhodily jenom tak. A teď pojďme, ať to smetištěprojdeme.“„To je už podruhé, co souhlasíš se Zoe,“ zamumlal jsem, aleThalia mě ignorovala.Začali jsme se prodírat kopci a údolími smetiště. Ty krámy jakoby se táhly donekonečna, a kdyby nebylo Velké medvědice, asibychom se ztratili. Všechny ty kopce vypadaly jeden jako druhý.Rád bych řekl, že jsme si těch věcí nevšímali, ale bylo tamprostě moc bezva krámů na to, abychom některé neprozkoumali.Objevil jsem elektrickou kytaru ve tvaru Apollónovy lyry, taksuper, že jsem ji prostě musel zvednout. Grover našel zničenýstrom, vyrobený z kovu. Byl rozsekaný na kousky, ale na některýchvětvích ještě pořád seděli zlatí ptáčci a ti se rozševelili, když jeGrover zvedl, a snažili se mávat křídly.Konečně jsme asi půl míle vpředu uviděli konec skládky asvětla silnice, táhnoucí se pouští. Ale mezi námi a tou silnicí…„Co je to?“ zalapala po dechu Bianca.Před námi se tyčila hora mnohem větší a delší než ostatní. Byloto jako kovová stolová hora délky fotbalového hřiště a vysoká jakobranky. Z jednoho konce té hory rostla řada tenkých kovovýchsloupů, natěsnaných na sebe.Bianca se zamračila. „Vypadají jako –“„Prsty na noze,“ doplnil ji Grover.Bianca přikývla. „Fakt, fakt velké prsty.“Zoe a Thalia si vyměnily nervózní pohled.„Obejdeme to,“ navrhla Thalia. „Pořádným obloukem.“„Ale ta cesta je hned tamhle,“ namítl jsem. „Rychlejší bude topřelézt.“Pink.Thalia zvedla kopí a Zoe vytáhla luk, ale pak mi došlo, že to byljenom Grover. Hodil na ty prsty kus šrotu a jeden zasáhl. Cinklo to,jako by ten sloup byl dutý.„Proč jsi to udělal?“ chtěla vědět Zoe.Grover se zarazil. „Já nevím. Že bych, hm, něco měl protifalešným chodidlům?“„Pojďte.“ Thalia si mě pohledem změřila. „Kolem.“Nehádal jsem se s ní. Ty prsty mě taky začínaly děsit. No řekni,kdo mohl vytesat třímetrové kovové prsty a šoupnout je nasmetiště?Po několika minutách chůze jsme se konečně dostali na silnici,na pustý, ale dobře osvětlený pás černého asfaltu.„Zvládli jsme to,“ ulevilo se Zoe. „Díky bohům.“Ale bohové zřejmě o děkování nestáli. V tu chvíli jsem uslyšelzvuk, jako by se spustilo tisíc lisů na šrot.Bleskurychle jsem se obrátil. Ta hora starého kovu za námi sehýbala a zvedala se. Deset prstů se naklonilo a já si uvědomil, pročvypadají jako prsty. Byly to prsty. Ta věc, která povstala z kovu,byl bronzový obr v plné řecké zbroji. Neuvěřitelně vysoký –připomínal mrakodrap s nohama a rukama. Zlověstně se leskl vměsíčním světle. Shlédl na nás znetvořenou tváří. Levou stranuobličeje měl skoro roztavenou. Rezavé klouby mu skřípaly a dosilné vrstvy prachu na opancéřované hrudi mu nějaký obří prstnapsal UMYJ SI MĚ.„Talos!“ zalapala po dechu Zoe.„Kdo – kdo je Talos?“ zadrhl jsem se.„Jeden Héfaistův výtvor,“ odpověděla Thalia. „Ale tenhlenemůže být původní. Je moc malý. Možná prototyp. Vadnýmodel.“Kovovému obrovi se slovo vadný moc nelíbilo.Jednou rukou sáhl k opasku s mečem a vytasil zbraň. Když jitahal z pochvy, ozýval se příšerný zvuk, kov skřípal o kov. Mečměřil dobrých třicet metrů. Vypadal rezavý a matný, ale mněpřišlo, že to je fuk. Dostat zásah od takové věci by bylo, jako kdybydo člověka narazila bitevní loď.„Někdo z vás něco vzal,“ pochopila Zoe. „Kdo to byl?“Podívala se vyčítavě na mě.Zavrtěl jsem hlavou. „Já jsem všechno možné, ale zloděj ne.“Bianca neřekla nic. Přísahal bych, že se zatvářila provinile, aleneměl jsem čas to rozebírat, protože ten obří vadný Talos udělaljeden krok k nám. Urazil tak půlku vzdálenosti a země se zachvěla.„Utíkejte!“ vyjekl Grover.Výborná rada, jenomže byla k ničemu. Tahle věc by nás lehcepředhonila, i kdyby se loudala.Rozdělili jsme se, stejně jako jsme to udělali s nemejskýmlvem. Thalia vytáhla štít, držela ho nad hlavou a utíkala po silnici.Obr máchl mečem, srazil řadu sloupů elektrického vedení a tozajiskřilo, explodovalo a padlo Thalii do cesty.Zoe pálila šípy netvorovi do tváře, ale jen se neškodně odráželyod kovu. Grover hýkal jako kůzle a šplhal na hromadu šrotu.Bianca a já jsme skončili vedle sebe, schovali jsme se za rozbitývůz.„Tys něco sebrala,“ vyčetl jsem jí. „Ten luk.“„Ne!“ bránila se, ale hlas se jí třásl.„Vrať to!“ houkl jsem na ni. „Zahoď to!“„Já… já jsem nevzala luk! A kromě toho, je pozdě.“„Co jsi vzala?“Než stačila odpovědět, uslyšel jsem mohutné skřípání a nebezakryl stín.„Pryč!“ Hnal jsem se z kopce, Bianca hned za mnou a nohaobra vyrazila kráter do země tam, kde jsme se schovávali.„Hej, Talosi!“ zaječel Grover, ale nestvůra zvedla meč ashlížela na Bianku a na mě.Grover zahrál něco rychlého na píšťalu. Sražené sloupyelektrického vedení se na silnici roztančily. Pochopil jsem, co máGrover za lubem, o zlomek vteřiny předtím, než se to stalo. Jedensloup, pořád spojený s dráty, vylétl k Talosově noze a omotal se mukolem kotníku. Dráty zajiskřily a vyslaly obrovi do zad elektrickývýboj.Talos se obrátil, skřípal a jiskřil. Grover nám tím daroval párvteřin.„Jdeme!“ řekl jsem Biance. Ale ta stála ztuhlá na místě. Vytáhlaz kapsy malou kovovou figurku, sošku boha. „To… bylo to proNika. Jediná figurka, kterou neměl.“„Jak můžeš v takové chvíli myslet na Mýtomagii?“ nechápaljsem.V očích měla slzy.„Zahoď to,“ domlouval jsem jí. „Možná nás ten obr nechá být.“Neochotně sošku pustila, ale nestalo se nic.Obr dál útočil na Grovera. Zabodl meč do kopce odpadků, okousek minul, ale kovový šrot Grovera zavalil jako lavina a pak užjsem ho neviděl.„Ne!“ zaječela Thalia. Namířila na obra kopí. Vyrazil z nějmodrý oblouk blesku, zasáhl nestvůru do rezavého kolena a to seroztříštilo. Obr se zhroutil, ale hned se zase začal zvedat. Těžkoříct, jestli vůbec něco cítil. V napůl roztaveném obličeji nebylyvidět žádné city, ale měl jsem pocit, že je naštvaný, jak jen se můženaštvat dvacet pater vysoký kovový zápasník.Zvedl nohu, aby dupl, a já si všiml, že má chodidlovroubkované jako spodek tenisky. V patě měl díru jako velikýprůlez a kolem něj se obtáčel červený nápis JEN PRO OBSLUHU,což jsem rozluštil, až když se noha snesla dolů.„Mám šílený plán,“ ozval jsem se.Bianca se na mě nervózně podívala. „Jak myslíš.“Řekl jsem jí o tom vstupu pro obsluhu. „Třeba je nějakýzpůsob, jak tu věc ovládat. Nějaký vypínač nebo co. Půjdudovnitř.“„Jak? To by ses mu musel dostat pod nohu! Rozmačkal by tě.“„Zabav ho,“ nařídil jsem jí. „Stačí mi jen si to dobřenačasovat.“Bianca zatnula zuby. „Ne. Půjdu já.“„Nemůžeš. Nemáš s tím zkušenosti! Umřeš.“„Můžu za to já, že se do nás ta nestvůra pustila,“ řekla. „Takžeje to moje povinnost. Tumáš.“ Zvedla tu sošku boha a vtiskla mi jido ruky. „Kdyby se něco stalo, dej to Nikovi. Řekni mu… řeknimu, jak se to stalo.“„Bianko, to ne!“Ale nečekala na mě. Vyrazila k levé noze netvora.Právě se soustředil na Thalii. Poznala už, že obr je veliký, alepomalý. Pokud se u něj člověk drží dost blízko a nenechá serozmačkat, může ho oběhnout a přežít to. Aspoň zatím tofungovalo.Bianca se dostala až k obrově noze a snažila se balancovat nakovovém šrotu, který se pod vahou obra propadal a sypal.Zoe vykřikla: „Co to děláš?“„Zařiď, ať zvedne nohu!“ houkla na ni.Zoe vystřelila obrovi do tváře a šíp mu vletěl přímo do nosnídírky. Kolos se napřímil a zavrtěl hlavou.„Hej, Smetáku!“ zaječel jsem. „Tady, dole!“Rozběhl jsem se mu k palci a zabodl do něj Anaklusmos.Kouzelný meč vyřízl do bronzu šrám.Můj plán bohužel vyšel. Talos se podíval dolů a zvedl nohu,aby mě rozmáčkl jako štěnici. Neviděl jsem, co Bianca dělá. Museljsem se obrátit a utíkat. Noha se snesla dolů asi tak pět centimetrůza mnou, až mě to vyhodilo do vzduchu. Praštil jsem se do něčehotvrdého a celý popletený se posadil. Vrazilo mě to přímo doledničky.Netvor se to se mnou chystal skoncovat, ale Grover se mezitímnějak vyhrabal z hromady odpadků. Divoce zahrál na píšťalu a jehohudba přivolala další sloup elektrického vedení, který Talose praštildo stehna. Nestvůra se obrátila. Grover chtěl utéct, ale musel být zevší té magie moc vyčerpaný. Udělal dva kroky, spadl a nezvedal se.„Grovere!“ S Thalií jsme se k němu rozběhli, ale věděl jsem, žeto nestihneme.Nestvůra zvedla meč, aby Grovera zničila. Pak ztuhla.Talos naklonil hlavu na stranu, jako by zaslechl nějakou novoudivnou muziku. Začal divně škubat rukama a nohama, jako bytančil kuřecí tanec. Pak zatnul pěst a praštil sám sebe do obličeje.„Paráda, Bianko!“ vykřikl jsem.Zoe se zatvářila zděšeně. „Ona jest uvnitř?“Nestvůra vrávorala kolem a mně došlo, že jsme pořád vnebezpečí. Popadli jsme s Thalií Grovera a utíkali s ním k silnici.Zoe už byla před námi. Zakřičela: „Jak se Bianca dostane ven?“Obr se znovu praštil do hlavy a pustil meč. Celé tělo se murozklepalo, zavrávoral k drátům elektrického vedení.„Pozor!“ zaječel jsem, ale bylo pozdě.Kotník obra se zachytil za dráty a po těle mu vyjely modréjiskry elektřiny. Doufal jsem, že je to uvnitř izolované. Netušiljsem, co se tam asi děje. Obr se naklonil zpátky nad smetiště.Upadla mu pravá ruka a s děsivým PRÁSK! přistála ve šrotu.Povolila i levá ruka. Rozpadal se v kloubech.Talos se rozběhl.„Počkej!“ zaječela Zoe. Hnali jsme se za ním, ale rozhodnějsme mu nemohli stačit. Odpadaly další a další kusy robota astavěly se nám do cesty.Obr se rozpadal seshora: zhroutila se mu hlava, hruď a nakoneci nohy. Když jsme se dostali k vraku, horečně jsme pátrali poBiance a volali ji. Lezli jsme po obrovských dutých kusech, ponohách i po hlavě. Pátrali jsme, dokud nezačalo vycházet slunce,ale marně.Zoe si sedla a rozbrečela se. Ohromilo mě, že ji tak vidím.Thalia vztekle řvala a bodala obra mečem do rozbitého obličeje.„Můžeme hledat dál,“ navrhl jsem. „Je už světlo. Najdeme ji.“„Ne, nenajdeme,“ vyrazil ze sebe Grover nešťastně. „Stalo se topřesně tak, jak se to mělo stát.“„O čem to mluvíš?“ chtěl jsem vědět.Podíval se na mě velkýma uslzenýma očima. „To proroctví.Jednoho pozbudou tam, kde déšť nepadá, v žíznivé krajině.“Proč jsem to nepředvídal? Proč jsem ji nechal jít místo sebe?A tak jsme dřepěli v poušti. A Bianca di Angelo byla pryč.