Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 14

Čtrnáctá kapitola:

MÁM PŘEHRADNÍ PROBLÉM

Na kraji skládky jsme našli odtahový vůz, tak starý, že už homožná taky vyhodili. Ale motor chytil a nádrž byla plná, protojsme se rozhodli, že si ho půjčíme.Řídila Thalia. Nevypadala tak otřesená jako Zoe nebo Grovernebo já.„Ty kostry tam pořád někde jsou,“ připomněla nám. „Musímese pohnout dál.“Vezla nás pouští, pod jasně modrou oblohou, pískem takzářivým, že až bolelo se na něj podívat. Zoe seděla vpředu s Thalií.My s Groverem jsme se usadili vzadu na korbě a opřeli se onaviják. Vzduch byl chladný a suchý, ale to příjemné počasí námpo ztrátě Bianky připadalo tak nějak nepatřičné.Sevřel jsem v ruce malou sošku, která ji stála život. Pořád jsemani netušil, jaký bůh to má být. Nico to bude vědět.Ach, bohové… co jenom řeknu Nikovi?Chtělo se mi věřit, že Bianca pořád někde žije. Ale měl jsemnepříjemný pocit, že nadobro zmizela.„Měl jsem to být já,“ zavrčel jsem. „Já jsem měl vlézt do tohoobra.“„To neříkej!“ zpanikařil Grover. „Stačilo, že zmizela Annabetha teď ještě Bianca. Myslíš, že bych vydržel, kdybys…“ Popotáhl.„Myslíš, že bych mohl mít nějakého jiného nejlepšího kamaráda?“„Ale jdi, Grovere…“Otřel si oči zamaštěným hadrem, po kterém mu zůstaly na tvářišmouhy jako válečné maskování. „Já… jsem v pohodě.“Ale nebyl. Od té bitvy tam v Novém Mexiku – bohové vědí, cose tam stalo, když kolem provál ten divoký vítr – vypadal dostneduživě a ještě citlivěji než obyčejně. Bál jsem se s ním o tommluvit, aby se nerozbrečel.Když má člověk bázlivějšího kamaráda, než je sám, je na tomjedna dobrá věc. Uvědomil jsem si, že nemůžu zůstat tak smutný.Musel jsem se donutit nemyslet na Bianku a udržovat nás vpohybu, jako to dělala Thalia. Uvažoval jsem, o čem si se Zoevpředu v autě asi povídají.Odtahovému autu došel benzin na kraji kaňonu řeky. Ani tonevadilo, protože tam stejně končila silnice.Thalia vystoupila a zabouchla dveře. Hned potom praskla jednapneumatika. „Prima. Co ještě?“Pátral jsem po obzoru. Moc toho vidět nebylo. Poušť všudekolem, občas skupiny vyprahlých kopců. Jediný zajímavý tu bylkaňon. Řeka samotná nic moc, třicet nebo čtyřicet metrů na šířku,zelená voda s několika peřejemi, ale do pouště vykrajovala velikoustopu. Pod námi se svažovaly skalní útesy.„Je tady cesta,“ oznámil nám Grover. „Tudy se dostaneme křece.“Snažil jsem se zahlédnout, o čem mluví, a konečně jsem sivšiml drobné římsy, která se klikatila dolů po skalní stěně. „To jestezka pro kozy,“ namítl jsem.„No a?“ zeptal se.„My ostatní nejsme kozy.“„To zvládneme,“ věřil Grover. „Myslím.“Uvažoval jsem o tom. Už jsem po útesech lezl, ale nelíbilo semi to. Pak jsem se podíval na Thalii a viděl jsem, jak zbledla. Tenjejí problém s výškami… nikdy by to nezvládla.„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Já, ehm, myslím, že bude lepší jítdál proti proudu.“Grover namítl: „Ale –“„Pojďte,“ zavelel jsem. „Procházka nám jenom prospěje.“Podíval jsem se na Thalii. Pohledem mi rychle naznačila Díky.Šli jsme podél řeky asi půl míle a pak jsme se dostali kmírnějšímu svahu, který vedl k vodě. Na břehu stála půjčovnakánoí, teď mimo sezonu zavřená, ale nechal jsem na pultě hraničkuzlatých drachem a poznámku Za dvě kánoe.„Musíme jet proti proudu,“ ozvala se Zoe. Bylo to poprvé od téskládky, co jsem ji slyšel promluvit, a vylekalo mě, jak hrozně jejíhlas zněl, jako by měla chřipku. „Ale ty peřeje jsou moc rychlé.“„Nech to na mně,“ řekl jsem. Spustili jsme kánoe na vodu.Když jsme si brali pádla, odtáhla mě Thalia stranou. „Díky zatamto.“„To nestojí za řeč.“„Ty vážně dokážeš…“ Kývla směrem k peřejím. „Víš co.“„Myslím, že jo. Obyčejně to s vodou umím.“„Vezmeš si k sobě Zoe?“ zeptala se. „Myslím, hm, možná s nídokážeš promluvit.“„To se jí nebude líbit.“„Prosím. Nevím, jestli bych s ní vydržela v jedné lodi. Ona…začíná mi dělat starosti.“Byla to asi ta poslední věc, do které se mi chtělo, ale přikývljsem.Thalia se uvolnila. „Máš tu věc u mě.“„Dvě věci.“„Jednu a půl,“ smlouvala Thalia.Usmála se na mě a já si na vteřinku uvědomil, že ji mám vlastnědocela rád, když na mě zrovna neječí. Obrátila se a pomohlaGroverovi stáhnout jejich kánoi do vody.Jak se ukázalo, nemusel jsem se s peřejemi nijak namáhat.Jakmile jsme vypluli na řeku, podíval jsem se přes okraj loďky azjistil, že na mě hledí pár najád.Vypadaly jako normální holky, jaké potkáte v každémobchoďáku, až na to, že byly pod vodou.Ahoj, pozdravil jsem je.Vydaly bublavý zvuk, což mohlo znamenat hihňání. To jsemnevěděl jistě. Rozumět najádám se mi moc nedařilo.Máme namířeno nahoru proti proudu, řekl jsem jim. Myslíte, žebyste mohly –Než jsem to stačil doříct, vybraly si každá jednu kánoi a začalynás postrkovat nahoru po řece. Vyrazili jsme tak rychle, až seGrover svalil do loďky a kopyta mu trčela nahoru.„Nesnáším najády,“ zavrčela Zoe.Zezadu z lodi vyrazil proud vody a zasáhl Zoe do obličeje.„Potvory jedny!“ Zoe se natáhla po luku.„No tak,“ zarazil jsem ji. „Jenom si hrají.“„Zatracené vodní víly. Nikdy mi neodpustily.“„Co ti neodpustily?“Přehodila si luk zase přes rameno. „To už jest dávno. Nezáležína tom.“Hnali jsme se nahoru po řece a na obou stranách se tyčily útesy.„To, co se stalo Biance, není tvoje vina,“ domlouval jsem jí.„Ale moje. Nechal jsem ji jít.“Počítal jsem, že jí to dá záminku, aby se do mě mohla pustit.Aspoň by se zbavila deprese.Místo toho svěsila ramena. „Ne, Percy. To já jsem ji dotlačilado té výpravy. Měla jsem strach. Ona byla silná polokrevná. Aměla i laskavé srdce. Já… já myslím, že by z ní byla příštívelitelka.“„Ale velitelka jsi přece ty.“Sevřela řemen svého toulce. Takhle unavenou jsem ji ještěneviděl. „Nic nevydrží navěky, Percy. Já vedu Lov už dva tisíce let,a nijak jsem nezmoudřela. A teď se ocitla v nebezpečí samaArtemis.“„Koukej, to si nemůžeš vyčítat.“„Kdybych byla trvala na tom, že půjdu s ní –“„Ty si myslíš, že bys dokázala bojovat s něčím tak mocným, žeto dokázalo unést Artemidu? Nezmohla bys nic.“Zoe neodpověděla.Útesy kolem řeky rostly do výšky. Na vodu padaly dlouhé stínya kvůli nim bylo mnohem chladněji, i když vládl jasný den.Bez uvažování jsem vytáhl z kapsy Anaklusmos. Zoe se na peropodívala a zatvářila se utrápeně.„To jsi vyrobila ty,“ řekl jsem.„Kdo ti to pověděl?“„Zdálo se mi o tom.“Přísně si mě měřila pohledem. Vsadil bych se, že mi vynadá dobláznů, ale jenom si vzdychla. „Byl to dárek. A chyba.“„Kdo byl ten hrdina?“ zeptal jsem se.Zoe zavrtěla hlavou. „Nenuť mě říkat jeho jméno. Přísahalajsem, že o něm už nikdy nepromluvím.“„Děláš, jako bych ho měl znát.“„Určitě ho znáš, hrdino. Copak vy všichni kluci nechcete býtjako on?“Mluvila tak hořce, že jsem se rozhodl nevyzvídat, co tím myslí.Shlédl jsem na Anaklusmos a poprvé mě napadlo, jestli náhodounení prokletý.„Tvá matka byla vodní bohyně?“ zeptal jsem se.„Ano, Pleiona. Měla pět dcer. Mé sestry a mě. Hesperidky.“„To byly ty holky, které žily v zahradě na kraji Západu. Sjabloní se zlatými jablky. Hlídal je drak.“„Správně,“ přisvědčila Zoe teskně. „Ladon.“„Ale nebyly ty sestry jenom čtyři?“„Teď jsou. Já byla vyhnaná. Zapomenutá. Vymazaná, jako bychnikdy neexistovala.“„Proč?“Zoe ukázala na mé pero. „Protože jsem zradila vlastní rodinu apomohla hrdinovi. Nenajdeš to ani v té legendě. Nikdy se o mněnezmínil. Když mu nevyšel přímý útok na Ladona, vnukla jsem munápad, jak ukrást jablka a oklamat otce, ale všechnu slávu si odneslon sám.“„Ale –“Žbluňk, žbluňk, ozvala se najáda v mé hlavě. Kánoezpomalovala.Podíval jsem se dopředu a viděl jsem proč.Dál už nás odvézt nemohly. Řeka byla zablokovaná. V cestěnám stála přehrada velká jako fotbalový stadion.„Hooverova přehrada,“ řekla Thalia. „Je obrovská.“Stáli jsme na kraji řeky a vzhlíželi k betonovému oblouku, kterýse tyčil mezi útesy. Po vršku přehradní zdi chodili lidé. Byli takdrobní, že vypadali jako blechy.Najády odpluly s velikým reptáním – ne že bych jim rozuměl,ale bylo jasné, že tu přehradu, která blokuje jejich krásnou řeku,nenávidí. Naše kánoe se nesly zpátky po proudu, točily se v brázděpřehradních výpustí.„Dvě stě metrů vysoká,“ poznamenal jsem. „Postavená vetřicátých letech.“„Pětatřicet kilometrů krychlových vody,“ dodala Thalia.Grover si vzdychl. „Největší stavební projekt ve Spojenýchstátech.“Zoe na nás jen hleděla. „Jak to všechno víte?“„To Annabeth,“ vysvětlil jsem. „Ona milovala architekturu.“„Byla blázen do památníků,“ přikývla Thalia.„Věčně o tom přednášela,“ popotáhl Grover. „To byla aleotrava.“„Kéž by tu byla,“ povzdechl jsem si.Ostatní přikývli. Zoe si nás pořád divně prohlížela, ale mně tobylo jedno. Připadalo mi jako krutý vtip, že jsme se dostali kHooverově přehradě, jedné z Annabethiných nejoblíbenějších, aona sama tu není a nemůže ji vidět.„Měli bychom se dostat nahoru,“ navrhl jsem. „Kvůli ní. Jenomabychom mohli říct, že jsme tu byli.“„Jste blázni,“ usoudila Zoe. „Ale vede tam silnice.“ Ukázala navelké kryté parkoviště blízko vršku přehrady. „Takže se tam vážněpůjdeme podívat.“Museli jsme jít skoro hodinu, než jsme objevili stezku, která vedlanahoru na silnici. Táhla se po východní straně řeky. Po ní jsme seobloukem vrátili zpátky k přehradní hrázi. Nahoře bylo chladno avětrno. Na jedné straně se rozkládalo veliké jezero, lemovanévyprahlými pouštními horami. Na druhé straně se přehradní zeďsvažovala jako nejnebezpečnější skateboardová rampa na světě dvěstě metrů dolů k řece a k vodě, která vířila z propustí.Thalia šla uprostřed silnice, co nejdál od okrajů. Grover pořádčenichal ve vzduchu a tvářil se nervózně. Neříkal nic, ale já věděl,že cítí nestvůry.„Jak jsou blízko?“ zeptal jsem se ho.Zavrtěl hlavou. „Možná ani nejsou blízko. Ten vítr nadpřehradou, ta poušť všude kolem… pach se může nést celé míle.Ale přichází z několika směrů. To se mi nelíbí.“Ani mně se to nelíbilo. Byla už středa, jenom dva dny chybělydo zimního slunovratu, a my před sebou měli ještě pořád dlouhoucestu. Další nestvůry jsme nemohli potřebovat.„Tam v návštěvnickém centru je snack bar,“ oznámila námThalia.„Tys už tady byla?“ zeptal jsem se jí.„Jednou. Podívat se na ty strážce.“ Ukázala na druhý konecpřehrady. Ve skalní stěně tam byla vysekaná plošina se dvěmaobřími bronzovými sochami. Vypadaly trochu jako sošky Oscarů skřídly.„Byly zasvěceny Diovi, když se přehrada postavila,“ řeklaThalia. „Dar od Athény.“Všude kolem se tlačili turisté. Vypadalo to, že hledí sochám nanohy.„Co to dělají?“ zeptal jsem se.„Hladí jim palce,“ vysvětlila Thalia. „Myslí si, že jim to přineseštěstí.“„Proč?“Zavrtěla hlavou. „Smrtelníci mají pitomé nápady. Nevědí, žesochy jsou zasvěceny Diovi, ale tuší, že je na nich něcozvláštního.“„Když jsi tu byla posledně, mluvily s tebou?“Thalia se zachmuřila. Odhadoval jsem, že sem předtím přijelaprávě kvůli něčemu takovému – doufala, že se dočká znamení odotce. Nějakého kontaktu. „Ne. Nedělají nic. Jsou to jenom obříkovové sochy.“Vzpomněl jsem si na poslední velkou kovovou sochu, na kteroujsme narazili. Nedopadlo to moc dobře. Ale rozhodl jsem se tonepřipomínat.„Najdeme to přehradní občerstvení,“ rozhodla Zoe. „Mělibychom se najíst, dokud to jde.“Grover se usmál. „Přehradní občerstvení?“Zoe zamrkala. „Ano. Co je tom legračního?“„Nic,“ pokoušel se Grover udržet vážnou tvář. „Dal bych si párpřehradních hranolků.“Tomu se zasmála dokonce i Thalia. „A já si skočím napřehradní záchod.“Možná to bylo tím, že jsme byli tak unavení a zničení, ale začaljsem se culit a Thalia a Grover se přidali, kdežto Zoe na nás jenomhleděla. „Já tomu nerozumím.“„Já se chci napít z přehradní fontánky,“ zahýkal Grover.„A…“ Thalia se snažila chytit dech. „Já si chci koupit přehradnítričko.“Rozchechtal jsem se a byl bych se smál celý den, ale najednoujsem uslyšel:„Búúúú.“Smích se mi na tváři rozplynul. Uvažoval jsem, jestli jsem toneslyšel jen v duchu, ale i Grover se přestal smát. Popleteně serozhlížel. „Neslyšel jsem teď krávu?“„Přehradní krávu?“ smála se Thalia.„Počkej,“ přerušil ji Grover. „Já to myslím vážně.“Zoe se zaposlouchala. „Já nic neslyším.“Thalia se dívala na mě. „Percy, není ti nic?“„Ne,“ řekl jsem. „Běžte napřed. Já přijdu hned.“„Co se děje?“ zeptal se Grover.„Nic,“ odbyl jsem ho. „Já… potřebuju jenom minutku. Napřemýšlení.“Zaváhali, ale asi jsem vypadal rozčileně, protože nakonec odešlido návštěvnického centra beze mě. Jakmile zmizeli, rozběhl jsemse k severnímu okraji hráze a nakoukl přes něj.„Búúúú.“Plavala asi o deset metrů níž v jezeře, ale slyšel jsem ji jasně:byla to moje kamarádka ze zálivu Long Islandu, hadí kráva Bessie.Rozhlédl jsem se. Na přehradní hrázi bylo rušno. Pobíhajícískupinky dětí. Spousta postarších lidí. Pár rodin. Ale nikdo siBessie zřejmě ještě nevšiml.„Co tady děláš?“ zeptal jsem se jí.„Búúúú!“Měla naléhavý hlas, jako by mě chtěla před něčím varovat.„Jak ses sem dostala?“ zeptal jsem se. Byli jsme tisíce mil odLong Islandu, stovky mil ve vnitrozemí. Rozhodně nemohla celoutu cestu sem uplavat. A přesto tu byla.Bessie obeplula kruh a trkla hlavou do boku přehrady.„Búúúú!“Chtěla, abych šel za ní. Říkala mi, abych si pospíšil.„Nemůžu,“ namítl jsem. „Mám uvnitř kamarády.“Hleděla na mě smutnýma hnědýma očima. Pak vyrazila ještějedno naléhavé „Búúú!“, udělala salto a zmizela ve vodě.Váhal jsem. Něco se dělo. Snažila se mi to říct. Uvažoval jsem,že přeskočím přes okraj a půjdu za ní, ale pak jsem strnul. Chlupyna rukách se mi naježily. Podíval jsem se na východní stranupřehradní silnice a uviděl, jak ke mně pomalu kráčejí dva muži.Měli na sobě šedé maskáče, které poblikávaly na kostnatých tělech.Protlačili se skupinou dětí a odstrčili je stranou. Nějaký klukkřikl: „Hej!“ Jeden bojovník se obrátil a tvář se mu na chvilkuproměnila na lebku.„Jé!“ vyjeklo děcko a celá skupina couvla.Rozběhl jsem se do návštěvnického centra.Už jsem byl skoro u schodů, když jsem uslyšel svištěnípneumatik. Uprostřed silnice na západní straně přehrady zastavilasmykem černá dodávka a málem najela do nějakých starých lidí.Dveře se otevřely a vyhrnuli se z nich další kostlivci. Byl jsemobklíčený.Vyrazil jsem po schodech dolů a ke vstupu do muzea.Bezpečnostní služba u detektoru kovu zaječela: „Hej, chlapče!“ Alejá se nezastavil.Hnal jsem se mezi exponáty a krčil se za výpravou turistů.Hledal jsem kamarády, ale nikde jsem je neviděl. Kde je topřehradní občerstvení?„Stát!“ zaječel chlapík od detektoru.Neměl jsem kam utéct než do výtahu se skupinou. Vmáčkl jsemse dovnitř, zrovna když se zavíraly dveře.„Nyní pojedeme dvě stě metrů dolů,“ vykládala zvesela našeprůvodkyně. Byla to pracovnice národního parku, měla dlouhéčerné vlasy svázané dozadu do ohonu a tónované brýle. Zřejmě siani nevšimla, že mě někdo honil. „Nedělejte si starosti, dámy apánové, tento výtah se málokdy zasekne.“„Jede to do snack baru?“ zeptal jsem se.Několik lidí za mnou se zasmálo. Průvodkyně se na měpodívala. Z jejího pohledu mě začalo mrazit po těle.„Jede k turbínám, mladíku,“ poučila mě ta žena. „Copak jsteneposlouchal mou poutavou přednášku nahoře?“„Ale, ano, jistě. Existuje z přehrady ještě jiná cesta ven?“„Je to slepá ulička,“ prohlásil jeden turista za mnou. „Proboha.Jediná cesta ven vede druhým výtahem.“Dveře se otevřely.„Postupujte rovnou dopředu, přátelé,“ nasměrovala násprůvodkyně. „Na konci chodby na vás čeká kolega.“Neměl jsem jinou možnost než vyjít se skupinou. „A vy, mladýmuži,“ zavolala za mnou průvodkyně. Ohlédl jsem se. Sundala sibrýle. Oči měla překvapivě šedé, připomínaly bouřkové mraky.„Vždycky existuje nějaká cesta ven, když je člověk dost chytrý adokáže najít.“Dveře výtahu se zavřely, průvodkyně zůstala uvnitř a já osaměl.Než jsem se stačil pořádně zamyslet nad tou ženou ve výtahu,ozvalo se zpoza rohu cink. Otevíral se druhý výtah a já uslyšelnezaměnitelný zvuk – klapání zubů kostlivců.Rozběhl jsem se za svou výpravou tunelem, vytesaným veskalním masivu. Připadalo mi, že běžím celou věčnost. Stěny bylyvlhké a vzduch hučel elektřinou duněním vody. Vynořil jsem se nabalkonu ve tvaru písmene U nad velikou halou. O padesát metrůníž pracovaly obří turbíny. Byl to rozlehlý prostor, ale žádnou jinoucestu ven jsem neviděl, pokud bych nechtěl skočit přímo do turbína proměnit se na elektřinu. A to mě nelákalo.Další průvodce tam mluvil do mikrofonu, vyprávěl turistům ovodních zásobách v Nevadě. Modlil jsem se, aby byli Thalia, Zoe aGrover v pořádku. Možná už jsou zajatí, nebo jedí v baru a vůbecnevědí, že nás obklíčili. A já pitomec jsem se nechal chytit do pastistovky metrů pod zemí.Prodíral jsem se davem a snažil jsem se nedělat to mocnápadně. Na druhé straně balkonu byla chodba – možná bych setam někde mohl schovat. Držel jsem ruku na Anaklusmosu,připraven udeřit.Než jsem se dostal na druhou stranu balkonu, měl jsem nervynadranc. Zacouval jsem do chodbičky a pozoroval tunel, odkudjsem přišel.Pak se přímo za mnou ozvalo ostré Chhhh! Znělo to jako hlaskostlivce.Bez uvažování jsem otevřel Anaklusmos, bleskurychle seobrátil a máchl mečem.Holka, kterou jsem se právě pokusil rozporcovat napůl, zaječelaa upustila kapesník.„Bože můj!“ houkla. „To zabiješ každého, kdo se chcevysmrkat?“Jako první mi projelo hlavou, že jí meč neublížil. Čistě aneškodně jí projel tělem. „Ty jsi smrtelnice!“Nevěřícně si mě změřila pohledem. „Co má tohle znamenat?Jistěže jsem smrtelnice! Jak jsi propašoval ten meč přes ochranku?“„Já ne – Počkat, ty vidíš, že to je meč?“Holka obrátila oči ke stropu. Byly zelené stejně jako moje.Měla kudrnaté hnědé vlasy, trochu do červena. Nos měla takyčervený, asi od rýmy. Oblečená byla ve velké hnědé mikině semblémem Harvardu a v džínách, plných skvrn od fixů a drobnýchdírek, jako by je z nudy špikovala vidličkou.„No, buď je to meč, nebo největší párátko na světě,“ prohlásila.„A jak to, že mi neublížil? Teda, ne že bych si stěžovala. Kdo jsi?A páni, co to máš na sobě? To je ušité ze lví kůže?“Chrlila na mě tolik otázek, že mi připadalo, jako by měbombardovala kameny. Nenapadalo mě, co říct. Podíval jsem se narukávy, jestli se kožich nemejského lva náhodou neproměnil zpátkyna kožešinu, ale pořád mi připadal jako hnědý zimní kabát.Věděl jsem, že mě kostnatí bojovníci pořád pronásledují. Neměljsem čas. A přesto jsem zíral na tu zrzku. Pak jsem si vzpomněl, coudělala Thalia ve Westoveru, aby zmátla učitele. Možná bych to smlhou taky dokázal.Pořádně jsem se soustředil a luskl prsty. „Nevidíš meč,“ řekljsem té holce. „Je to jenom propiska.“Zamrkala. „Ehm… to teda ne. Je to meč, ty troubo.“„Kdo jsi?“ chtěl jsem vědět.Rozhořčeně zabručela: „Rachel Elizabeth Dareová. A odpovíšmi teď laskavě i ty, nebo mám zavolat ochranku?“„Ne!“ řekl jsem. „Teda, chci říct, mám dost naspěch. Mámmalér.“„Tak máš naspěch, nebo malér?“„Hm, obojí.“Podívala se mi přes rameno a vykulila oči. „Záchod!“„Co?“„Na záchod! Za mnou! Dělej!“Netušil jsem proč, ale poslechl jsem ji. Vklouzl jsem na pánskézáchodky a nechal Rachel Elizabeth Dareovou stát venku. Pozdějimi to připadalo jako zbabělost. Ale taky vím, že mi to zachrániloživot.Slyšel jsem klapání a syčení kostlivců, jak se blížili.Sevřel jsem Anaklusmos pevněji. Co mě to napadlo? Nechaljsem venku smrtelnou holku, aby tam umřela. Chystal jsem sevyrazit zas ven a bojovat, ale najednou jsem uslyšel, jak RachelElizabeth Dareová začala drmolit jako kulomet: „Ach můj bože!Viděli jste toho kluka? Ještě že už jste tady. Chtěl mě zabít! Mělmeč, proboha. Co jste za ochranku, že pustíte cvoka, co se ohánímečem, do národního památníku? Sakra! Utíkal tamhle k těmturbínovým nesmyslům. Myslím, že přeskočil přes zábradlí neboco. Možná spadl.“Kostlivci vzrušeně zaklapali zuby. Slyšel jsem, jak se vzdalují.Rachel otevřela dveře. „Čistý vzduch. Ale měl by sis pospíšit.“Vypadala, že je trochu mimo. Tvář měla šedou a zpocenou.Nakoukl jsem za roh. Tři kostnatí bojovníci se hnali na druhoustranu balkonu. Cesta k výtahu se na pár vteřin uvolnila.„Máš to u mě, Rachel Elizabeth Dareová.“„Co je to za týpky?“ zeptala se. „Vypadali jako –“„Kostry?“Stísněně přikývla.„Udělej něco pro sebe,“ poprosil jsem ji. „Zapomeň na to.Zapomeň, že jsi mě viděla.“„Mám zapomenout, že ses mě pokusil zabít?“„Jo. Na to taky.“„Ale kdo jsi?“„Percy –“ začal jsem. Pak se kostlivci obrátili. „Padám!“„Co je to za jméno, Percy Padám?“Vyrazil jsem k východu.Jídelna byla plná dětí, které si užívaly nejlepší část výletu – obědna přehradě. Thalia, Zoe a Grover tam seděli u jídla.„Musíme pryč,“ zalapal jsem po dechu. „Hned!“„Ale právě jsme dostali burritos!“ namítla Thalia.Zoe se zvedla a zamumlala nějakou nadávku ve starořečtině.„Má pravdu! Podívejte se.“Okna baru se táhla kolem celého vyhlídkového patra. Měli jsmetak nádherný panoramatický výhled na armádu kostlivců, která náspřišla zamordovat.Napočítal jsem dva na východní straně přehradní silnice, tiblokovali cestu do Arizony. Tři další na západní straně hlídaliNevadu. Všichni byli ozbrojení obušky a revolvery.Ale náš nejnaléhavější problém byl mnohem blíž. Ti třikostlivci, kteří mě pronásledovali v sále s turbínami, se teď objevilina schodech. Uviděli mě z druhé strany jídelny a zacvakali zuby.„Výtah!“ hlesl Grover. Vyrazili jsme tím směrem, ale ozvalo secink!, dveře se otevřely a vystoupili z nich tři další bojovníci. Bylatu celá parta až na toho, kterého Bianca spálila v Novém Mexiku.Úplně nás obklíčili.Pak dostal Grover úžasný, dokonale groverovský nápad.„Bitva kukuřičnými plackami!“ zaječel a hodil svou porci nanejbližšího kostlivce.Teda, pokud jsi ještě nikdy nedostal letícím burritem, můžeš topovažovat za štěstí. Mezi vražednými střelami je to někde naúrovni granátů a dělových koulí. Groverův oběd zasáhl jednohokostlivce a srazil mu lebku z ramen. Nevím, co viděly ostatní děti vbistru, ale začaly po sobě jako šílené házet plackami a košíčky shranolky a colami a nadšeně ječely a pištěly.Kostlivci se pokoušeli mířit revolvery, ale bylo to k ničemu.Všude létaly kosti a jídlo a pití.V tom zmatku jsme se s Thalií vypořádali s dalšími dvěmakostlivci na schodech a odpálili je na stůl s kečupy a hořčicí. Kdyžjsme se všichni hnali dolů, svištěly nám nad hlavami mexickéomáčky.„Co teď?“ zeptal se Grover, když jsme vyrazili ven.Odpověď jsem neměl. Bojovníci na silnici se k nám přibližovaliz obou stran. Rozběhli jsme se přes cestu k pavilonu s okřídlenýmibronzovými sochami, ale tím jsme se jen nechali zahnat k hoře.Kostlivci postupovali dál, vytvořili kolem nás rojnici. Jejichbratříčci z bistra se jim hnali na pomoc. Jeden si ještě připevňovalhlavu na ramena. Další byl celý od kečupu a hořčice. Dvěma uvízlymezi žebry placky. Netvářili se, že by z toho měli velkou radost.Vytáhli obušky a blížili se.„Čtyři na jedenáct,“ zamumlala Zoe. „A oni nemůžou umřít.“„Bylo to s váma fajn, lidi,“ loučil se třesoucím se hlasemGrover.Koutkem oka jsem zahlédl něco zářivého. Ohlédl jsem se zasebe na nohy sochy. „Páni,“ řekl jsem. „Vážně mají vyleštěnépalce.“„Percy!“ napomenula mě Thalia. „Na tohle není čas.“Ale nemohl jsem si pomoct, hleděl jsem na ty dva obříbronzové chlapíky s vysokými ostrými křídly, podobnými nožůmna otvírání obálek. Celí postupem let zhnědli až na palce, ty zářilyjako nové mince, které lidé odjakživa třou pro štěstí.Štěstí. Požehnání Dia.Vzpomněl jsem si na tu průvodkyni ve výtahu. Na její šedé očia na úsměv. Cože to říkala? Vždycky existuje nějaká cesta ven, kdyžje člověk dost chytrý a dokáže ji najít.„Thalie,“ řekl jsem. „Pomodli se k otci.“Zabodla se do mě pohledem. „Ten mi nikdy neodpoví.“„Jenom tentokrát,“ prosil jsem. „Popros ho o pomoc. Myslím…myslím, že nám ty sochy můžou přinést štěstí.“Šest kostlivců zvedlo zbraně. Dalších pět vyrazilo s obušky.Patnáct metrů od nás. Dvanáct.„Dělej!“ zaječel jsem.„Ne!“ houkla Thalia. „On mi neodpoví.“„Tentokrát je to jiné!“„Kdo říká?“Zaváhal jsem. „Myslím, že Athéna.“ Thalia se zamračila, jakoby si myslela, že jsem se úplně zbláznil.„Zkus to,“ zaprosil Grover.Thalia zavřela oči. Pohybovala rty a tiše se modlila. I já jsempřidal modlitbu k Annabethině mámě. Doufal jsem, že se nepletu,že to byla ona tam v tom výtahu – že nám chtěla pomoct, abychomjí zachránili dceru.A nestalo se nic.Kostlivci se blížili. Zvedl jsem meč, abych se bránil. Thalianastavila štít. Zoe odstrčila Grovera za sebe a namířila šíp na hlavujednoho kostlivce.Padl na mě stín. Napadlo mě, že to asi bude blížící se smrt. Pakmi došlo, že je to stín obřího křídla. Kostlivci se podívali nahorumoc pozdě. Bronz se zaleskl a všech pět zombíků s obušky tosmetlo stranou.Ostatní kostlivci začali pálit. Zvedl jsem na obranu lví plášť, alenepotřeboval jsem ho. Ti bronzoví andělé se postavili před nás asložili křídla jako štíty. Kulky se od nich odrážely jako déšť odstřechy z vlnitého plechu. Pak oba andělé máchli dopředu akostlivci odletěli přes cestu.„Člověče, to je žůžo se zvednout!“ prohlásil první anděl. Jehohlas zněl kovově a rezavě, jako by mu od té doby, kdy ho postavili,nedali napít.„Číhni mi na palce!“ řekl druhý. „U svatého Dia, co si ti turistimyslí?“I když mě andělé ohromili, víc mě trápili ti kostlivci. Pár jichzase vstávalo, dávalo se dohromady, kostnaté ruce šmátraly pozbraních.„Malér!“ hlásil jsem.„Dostaňte nás odtud!“ vykřikla Thalia.Oba andělé na ni shlédli. „Diova dcera?“„Ano!“„Uslyším kouzelné slovíčko, slečno Diova dcero?“ zeptal seanděl.„Prosím!“Andělé se na sebe podívali a pokrčili rameny.„Šiklo by se protáhnout si tělo,“ rozhodl jeden.A pak už jsem si uvědomoval jen to, že jeden z nich popadlThalii a mě, druhý Zoe a Grovera a vyletěli jsme přímo nahoru nadpřehradu a nad řeku. Kostnatí bojovníci se pod námi proměnili nadrobné tečky a od svahů hor zněla ozvěnou palba.