Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 15

Patnáctá kapitola

PERU SE S POŤOUCHLÝM DVOJČETEM SANTA CLAUSE

Řekni mi, až to skončí,“ zaúpěla Thalia. Oči měla pevnězavřené. Socha nás přidržovala, takže jsme spadnout nemohli,ale Thalia jí stejně svírala paži, jako by to byla ta nejdůležitější věcna světě.„Všechno je v pořádku,“ uklidňoval jsem ji.„Jsme… jsme moc vysoko?“Podíval jsem se dolů. Pod námi ubíhaly zasněžené hory. Natáhljsem nohu a skopl sníh z jednoho vrcholku.„Ne,“ řekl jsem. „Ani ne.“„Jsme v pohoří Sierra Nevada!“ vykřikla Zoe. Spolu sGroverem visela z paží druhé sochy. „Tady jsem už lovila. Při téhlerychlosti budeme za pár hodin v San Francisku.“„Hej, hej, Frisko!“ zanotoval náš anděl. „Haló, Chucku! Můžemzas navštívit ty kluky ze sousoší Mechaniků! Ti umějí zapařit!“„Páni, člověče,“ ozval se druhý anděl. „Už se tam vidím!“„Vy už jste byli v San Francisku?“ zajímal jsem se.„My plastici si snad taky jednou za čas zasloužíme odvaz, none?“ prohlásila naše socha. „Ty kluci mechanický nás vzali do deYoungova muzea a seznámili se všema těma mramorovýmaslečinkama, chápeš. A pak –“„Hanku!“ zasáhla druhá socha jménem Chuck. „Jsou to děcka,člověče.“„Jo, jasně.“ Kdyby se bronzové sochy mohly červenat, přísahalbych, že se to Hankovi stalo. „No nic, letíme.“Zrychlili jsme a já soudil, že andělé jsou z toho výletu celí pryč.Hory se proměnily na kopce a pak už jsme se hnali nadzemědělskou krajinou a nad městy a dálnicemi.Grover hrál na píšťalu, aby si ukrátil čas. Zoe začala z nudystřílet šípy na billboardy, které jsme míjeli. Pokaždé, když uvidělaobchodní dům Cíl – a míjeli jsme jich desítky – trefila se i vrychlosti sto mil za hodinu přímo do středu jeho znaku v podoběterče.Thalia držela zavřené oči celou cestu. Pořád si něco mumlala,jako by se modlila.„To se ti povedlo,“ pochválil jsem ji. „Zeus tě vyslyšel.“Bylo těžko říct, co si myslí, když měla zavřené oči.„Možná,“ odpověděla. „Jak jsi vůbec utekl těm kostlivcům zturbínového sálu? Říkal jsi, že tě zahnali do kouta.“Vyprávěl jsem jí o té divné smrtelné holce, Rachel ElizabethDareové, která zřejmě dokázala prohlédnout mlhu. Myslel jsem, žemi Thalia vynadá do pitomců, ale jenom přikývla.„Někteří smrtelníci to dovedou,“ potvrdila. „A nikdo nevíproč.“Najednou mi blesklo hlavou něco, co mě nikdy dřív nenapadlo.Moje máma byla taky taková. Viděla Mínótaura na Vrchupolokrevných a věděla přesně, co to je. Loni ji vůbec nepřekvapilo,když jsem jí řekl, že můj kamarád Tyson je vlastně kyklop. Možnáto celou dobu věděla. Není divu, že se o mě tak bála, když jsemvyrůstal. Viděla skrz mlhu ještě líp než já.„Ta holka byla docela protivná,“ zakončil jsem svoje vyprávění.„Ale jsem rád, že jsem ji nevypařil. To by byl malér.“Thalia přikývla. „Asi je to prima být normální smrtelník.“Řekla to, jako by o tom často uvažovala.„Kde chcete přistát, lidi?“ zeptal se Hank a probral mě z dřímoty.Podíval jsem se dolů a hvízdl: „Páni.“Viděl jsem už San Francisco na fotkách, ale na vlastní oči ne.Připadalo mi jako nejkrásnější město, jaké jsem kdy viděl: něcojako menší a čistší Manhattan, kdyby byl Manhattan obklopenýzelenými kopci a oparem. Byl tam veliký záliv a lodě, ostrovy aplachetnice a Golden Gate Bridge, který vystupoval z mlhy.Připadalo mi, že bych si to měl vyfotit na památku nebo co.Pozdrav z Friska. Ještě jsem neumřel. Kéž byste tu byli se mnou.„Tamhle,“ navrhla Zoe. „U mrakodrapu Embarcadero.“„Prima nápad,“ pochválil ji Chuck. „Aspoň tam s Hankemzapadnem mezi holuby.“Všichni jsme se na něj podívali.„Dělám si srandu,“ zašklebil se. „Do háje, copak sochynemůžou mít smysl pro humor?“Jak se ukázalo, nebylo třeba se zvlášť schovávat. Bylo brzoráno a venku nebylo moc lidí. Přistáli jsme a vylekali jenomjednoho bezdomovce v přístavu trajektů. Zaječel, když uvidělHanka a Chucka, rozběhl se a volal něco o kovových andělech zMarsu.Rozloučili jsme se s anděly a ti odlétli na mejdan se svýmisošími kamarády. Pak mi došlo, že netuším, co uděláme dál.Dostali jsme se na západní pobřeží. Někde tu byla Artemis.Doufal jsem, že i Annabeth. Ale nevěděl jsem, jak je najít, a zítrabyl zimní slunovrat. Navíc jsem neměl ani tušení, jakou nestvůru toArtemis lovila. Čekalo se, že ta potvora si na výpravě najde nás.Měla nám ukázat cestu, ale to se nestalo. A teď jsme trčeli vpřístavu skoro bez peněz, bez přátel a bez kapky štěstí.Po krátké poradě jsme se shodli, že musíme zjistit, co je tazáhadná nestvůra zač.„Ale jak?“ zeptal jsem se.„Nereus,“ řekl Grover.Podíval jsem se na něj. „Co?“„Neříkal ti Apollón, že to máš udělat? Najít Nerea?“Přikývl jsem. Na poslední rozhovor s bohem slunce jsem užúplně zapomněl.„Stařec moře,“ vzpomínal jsem si. „Mám ho najít a přinutit ho,aby nám řekl, co ví. Ale jak ho najdu?“Zoe se zašklebila. „Starého Nerea, ano?“„Ty ho znáš?“ zeptala se Thalia.„Moje matka byla bohyně moře. Ano, znám ho. Bohužel se dánajít dost snadno. Prostě půjdeš za pachem.“„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se.„Pojďte,“ řekla bez velkého nadšení. „Ukážu vám to.“Věděl jsem, že mě nečeká nic dobrého, když jsme se zastavili ubedny s oblečením pro charitu. Zoe mě za pět minut vyparádila dootrhané flanelové košile a džínů, které mi byly přibližně o tři číslavětší, do jasně červených tenisek a měkkého pestrého klobouku.„No tě pic,“ ohodnotil mě Grover a měl co dělat, aby senerozchechtal, „teď vypadáš úplně nenápadně.“Zoe spokojeně přikývla. „Typický pobuda.“„Díky,“ zavrčel jsem. „Ještě jednou, proč to vůbec dělám?“„Už jsem ti to řekla. Abys zapadl.“Vedla nás kus cesty zpátky k nábřeží. Po dlouhém pátrání pomolech se Zoe konečně zastavila. Ukázala pod hráz, kde se poddekami choulila skupina bezdomovců, a čekala, až se otevřejídelna, kde dostanou zadarmo polévku.„Bude tam někde dole,“ oznámila mi Zoe. „Nikdy se nepouštímoc daleko od vody. Za dne se rád opaluje.“„Jak poznám, který z nich to je?“„Vetři se mezi ně,“ řekla mi. „Dělej bezdomovce. Poznáš ho.Bude páchnout… jinak.“„Výborně.“ Na podrobnosti jsem se radši neptal. „A až honajdu?“„Tak ho popadni,“ poradila mi. „A drž se ho. Vyzkoušívšechno, aby se tě zbavil. V žádném případě ho nepusť. Přinuť ho,ať ti řekne o té nestvůře.“„Budeme ti krýt záda,“ slibovala Thalia. Pak se natáhla asebrala mi něco ze zad košile – chumáč chlupů, který pocházelbůhví odkud. „Tfuj. Vlastně ne… S tvými zády nechci mít nicspolečného. Ale budeme ti fandit.“Grover mi ukázal vztyčené palce.Zabručel jsem, jak je prima mít takové všemocné přátele. Pakjsem se vydal k molu.Přitáhl jsem si klobouk do obličeje a kulhal jsem, jako bych seměl zhroutit, což mi nedalo žádnou práci vzhledem k tomu, jakjsem byl unavený. Minul jsem našeho známého bezdomovce odEmbarcadera, který se pořád snažil varovat druhé před kovovýmianděly z Marsu.Ne že by nepáchl, ale páchl… obyčejně. Šel jsem dál.Dvojice umouněných chlápků s plastovými taškami si měpodezíravě změřila, jak jsem se blížil.„Zmiz, kluku!“ zamumlal jeden.Šel jsem dál. Smrděli hrozně, ale prostě normálně hrozně. Nicneobyčejného.Pak tam byla žena s hromadou plastových plameňáků, kteří jíčouhali z nákupního vozíku. Hleděla na mě zle, jako bych jí chtělty ptáky ukrást.Na konci mola usnul na kousku slunečního světla chlap, kterývypadal asi tak na milion let. Měl na sobě pyžamo a chlupatýžupan, možná kdysi bílý. Byl tlustý a vousy měl bílé až do žluta.Trochu připomínal Santa Clause, kdyby se Santa právě vykulil zpostele a prolezl záchodovou mísou.A jeho smrad?Když jsem se k němu přiblížil, ztuhl jsem. Smrděl strašně, toano – ale mořsky strašně. Jako horké chaluhy a mrtvé ryby a slanávoda. Kdyby měl oceán svou odpornou stránku… tak to byl tenhlechlap.Měl jsem co dělat, aby se mi nezvedl žaludek, ale posadil jsemse k němu, jako bych byl unavený. Santa otevřel podezíravě jednooko. Cítil jsem, jak na mě zírá, ale nepodíval jsem se na něj.Zamumlal jsem něco o pitomé škole a pitomých rodičích a počítal,že by to mohlo znít obstojně.Santa Claus zase usnul.Napnul jsem se. Věděl jsem, že to, co udělám, bude vypadatdivně. Nevěděl jsem, jak zareagují ostatní bezdomovci. Ale vrhljsem se na Santa Clause.„Auuuuu!“ zaječel. Chtěl jsem ho popadnout, ale vypadalo to,že spíš popadl on mě. Jako by byl vůbec nespal. Rozhodně senechoval jako slabý stařec. Měl stisk jako svěrák. „Pomoc!“ ječel amálem mě umačkal.„To je zločin!“ vykřikl jeden z dalších bezdomovců. „Ten klukse pustil do takového dědy!“Pustil jsem se, to ano – přímo po molu, až jsem hlavou praštildo sloupu. Na chviličku mě to omráčilo a Nereovo sevřenípovolilo. Chystal se vzít roha. Než to ale stačil udělat, dal jsem sezas dohromady a vrhl se na něj zezadu.„Prachy nemám!“ Pokoušel se vstát a utéct, ale zaklesl jsem muruce kolem hrudi. Smrad shnilých ryb byl strašlivý, ale držel jsemse.„Já prachy nechci,“ prohlásil jsem, zatímco se bránil. „Jsempolokrevný! Chci informaci!“Po tom se začal vzpouzet ještě víc. „Vy hrdinové! Proč sivždycky vyberete mě?“„Protože víte všechno!“Zavrčel a pokusil se mě setřást ze zad. Bylo to jako držet se napořádně divoké centrifuze. Házel sebou, až jsem se neudržel nanohou, ale zatnul jsem zuby a stiskl ho ještě pevněji. Vrávoralijsme ke kraji mola a já dostal nápad.„To ne!“ vyjekl jsem. „Do vody ne!“Plán vyšel. Nereus okamžitě vítězně zařval a seskočil z okrajemola. Společně jsme se vrhli do Sanfranciské zátoky.Muselo ho překvapit, když jsem zesílil sevření, sotva mi oceándodal sílu. Ale Nereovi zbylo taky pár triků. Proměnil se a jánajednou svíral hladkého černého tuleně.Slyšel jsem vtipy o tom, jak je těžké udržet namaštěné prase, alepovím ti, udržet v moři tuleně je těžší. Nereus se vrhl přímo dolů,kroutil se a mlel sebou a točil se v tmavé vodě. Kdybych nebylPoseidónův syn, rozhodně bych to nedokázal.Nereus sebou mrskl a vyrostl, proměnil se na dravou kosatku,ale chňapl jsem mu po hřbetní ploutvi, sotva vyrazil z vody.Celá skupina turistů spustila: „Jééé!“Podařilo se mi zamávat. Jo, tohle tady v San Francisku dělámekaždý den.Nereus se ponořil do vody a proměnil se na kluzkého úhoře.Začal jsem ho zavazovat na uzel. Teprve pak si uvědomil, co seděje, a proměnil se zpátky na člověka. „Jak to, že ses neutopil?“kvílel a bušil do mě pěstmi.„Jsem Poseidónův syn,“ přiznal jsem.„Proklínám toho náfuku! Já tu byl první!“Konečně se zhroutil na kraji mola pro čluny. Nad námi se táhlajedna z těch turistických přístavních hrází, lemovaná obchody, něcojako obchoďák na vodě. Nereus funěl a lapal po dechu. Já sipřipadal skvěle. Vydržel bych to celý den, ale to jsem mu neřekl.Chtěl jsem, aby si připadal, že vybojoval rovnocenný boj.Kamarádi seběhli po schodech z mola.„Tys ho chytil!“ žasla Zoe.„Nemusíš to říkat tak překvapeně,“ vyčetl jsem jí.Nereus sténal. „No, výborně. Svědkové mého ponížení.Normální dohoda, předpokládám? Vy mě pustíte a já vám odpovímna otázku?“„Já mám víc než jednu otázku,“ namítl jsem.„Jenom jedna otázka za jedno chycení! To je pravidlo.“Podíval jsem se na přátele.To nebylo dobré. Potřeboval jsem najít Artemidu a potřebovaljsem zjistit, co je to zač, ten tvor soudného dne. Taky jsem muselvědět, jestli je Annabeth ještě naživu a jak ji zachránit. Jak to mámvšechno vecpat jenom do jedné otázky?Nějaký hlas ve mně křičel Zeptej se na Annabeth! O to mi šlonejvíc.Ale pak jsem si představil, co by na to asi řekla sama Annabeth.Nikdy by mi neodpustila, kdybych zachránil ji a ne Olymp. Zoe bychtěla, abych se zeptal na Artemidu, ale Cheirón nám řekl, že tanestvůra je ještě důležitější.Povzdechl jsem si. „Dobře, Neree. Řekněte mi, kde najít tuhroznou nestvůru, která může způsobit konec bohů. Tu, kteroulovila Artemis.“Stařec moře se zasmál a odhalil mechem zarostlé zelené zuby.„No, to je hračka,“ prohlásil škodolibě. „Je zrovna tamhle.“Ukázal na vodu u mých nohou.„Kde?“ nechápal jsem.„Obchod je u konce!“ radoval se Nereus. S tlesknutím seproměnil na zlatou rybku a saltem pozpátku skočil do moře.„Vy jste mě ošidil!“ křičel jsem.„Počkej.“ Thalia vyvalila oči. „Co je tohle?“„BÚÚÚÚÚÚÚ!“Podíval jsem se dolů a tam byla moje kamarádka hadí kráva,plavala hned u mola. Šťouchla mi tlamou do boty a podívala se namě smutnýma hnědýma očima.„Ne, Bessie,“ odbyl jsem ji. „Teď dej pokoj.“„Búúú!“Grover zalapal po dechu. „On říká, že se nejmenuje Bessie.“„Ty jí rozumíš… teda, jemu?“Grover přikývl. „Je to velmi stará forma zvířecí řeči. Ale říká,že se jmenuje Ophiotaurus.“„Ophi-co?“„To znamená v řečtině hadí býk,“ vysvětlila mi Thalia. „Ale cotady dělá?“„Búúúúúúúú!“„Tvrdí, že Percy je jeho ochránce,“ oznámil nám Grover. „A žeutíká před zlými lidmi. Říká, že jsou blízko.“Zajímalo by mě, jak se to všechno dá říct jedním jedinýmbúúúúúúú.„Počkat,“ zarazila se Zoe a podívala se na mě. „Ty tu krávuznáš?“Byl jsem sice netrpělivý, ale vypověděl jsem jim tu historku.Thalia nevěřícně vrtěla hlavou. „A tohle jsi nám prostězapomněl říct?“„No… jo.“ Vypadalo to hloupě, když to teď řekla, ale všechnose dělo tak rychle. Bessie, vlastně Ophiotaurus mi připadal jakodrobnost.„Já jsem ale hloupá,“ vyjekla Zoe najednou. „Já ten příběhznám!“„Jaký příběh?“„Z války s Titány,“ řekla. „Můj… můj otec mi ten příběhvyprávěl, před tisíci let. Tohle jest ten tvor, kterého hledáme.“„Bessie?“ Pohlédl jsem na hadího býka. „Ale… on je mocroztomilý. Ten nemůže zničit svět.“„V tom jsme se právě spletli,“ vysvětlovala Zoe. „Čekali jsmeobrovskou nebezpečnou nestvůru, ale Ophiotaurus nezničí bohytakhle. Musí být obětován.“„Mmmmmm,“ zabučel Bessie.„To slovo na O se mu asi nelíbí,“ upozornil nás Grover.Poplácal jsem Bessieho po hlavě a snažil se ho uklidnit. Nechalse ode mě škrábat na uchu, ale třásl se.„Jak by mu mohl někdo ublížit?“ nechápal jsem. „Je neškodný.“Zoe přikývla. „Ale v zabití nevinných se skrývá síla. Hrozivásíla. Sudičky určily to proroctví před celými věky, když se tenhletvor narodil. Řekly, že ten, kdo zabije Ophiotaura a obětuje jehovnitřnosti ohni, získá sílu zničit bohy.“„Mmmmmm!“„Ehm,“ ozval se Grover. „Možná bychom nemuseli mluvit ani otěch vnitřnostech.“Thalia se zájmem hleděla na hadí krávu. „Sílu zničit bohy…jak? Teda, co by se stalo?“„To nikdo neví,“ prohlásila Zoe. „Tehdy, za války s Titány, užOphiotaura vlastně zavraždil jeden obří spojenec Titánů. Ale tvůjotec Zeus poslal orla, aby vnitřnosti odnesl, než se stačily hodit doohně. Bylo to taktak. Teď, po třech tisících letech, se Ophiotaurusznovu narodil.“Thalia si sedla na molo. Natáhla ruku. Bessie plaval přímo k ní.Thalia mu položila ruku na hlavu. Bessie se zatetelil.Thaliin výraz mi dělal starosti. Vypadala skoro… lačně.„Musíme ho chránit,“ řekl jsem jí. „Pokud by ho chytil Luke –“„Luke by neváhal,“ zamumlala Thalia. „Moc svrhnout Olymp.To je… to je velká věc.“„Ano, to je, má drahá,“ prohlásil nějaký mužský hlas s těžkýmfrancouzským přízvukem. „A je to síla, jakou můžeš rozpoutat tysama.“Ophiotaurus zafňukal a zajel pod hladinu.Zvedl jsem oči. Tak jsme se zabrali do rozhovoru, že jsme senechali přepadnout.Za námi stál doktor Thorn, mantichora osobně, a oči dvou barevse mu zlověstně leskly.„To je úplně perrrrr-fektní,“ radovala se mantichora.Doktor Thorn měl na sobě ošumělý černý nepromokavý kabátpřes uniformu školy Westover, roztrhanou a flekatou. Vojenskýsestřih měl přerostlý, rozježený a umaštěný. Poslední dobou seneholil, takže měl na tvářích stříbrné strniště. Vlastně nevypadal omoc líp než ti chlápci od jídelny s polévkou zdarma.„Kdysi dávno mě bohové vyhostili do Persie,“ prohlásilamantichora. „Musel jsem žebrat o jídlo ve vyhnanství, schovávat sev lesích, žrát prosté rolníky. Nikdy jsem se nedostal k zápasu svelkými hrdiny. Já nejsem obávaný a obdivovaný ve starýchpříbězích! Ale to se teď změní. Titáni mě ocení a já budu hodovatna mase polokrevných!“Po obou bocích mu stála dvoučlenná ozbrojená ochranka, tismrtelní žoldnéři, které jsem viděl ve Washingtonu. Dva dalšíhlídali na vedlejším molu pro čluny, jenom pro případ, že bychomse tamtudy pokusili utéct. Všude kolem se rojili turisté – chodili ponábřeží, nakupovali na molu nad námi – ale věděl jsem, že tomantichoru nezastaví.„Kde… kde jsou ti kostlivci?“ zeptal jsem se mantichory.Ušklíbla se. „Já ty pitomé nemrtvé nepotřebuju! Copak siŽenerál myslí, že jsem k ničemu? Však on si to rozmyslí, až vásporazím sám!“Potřeboval jsem čas na uvažování. Musel jsem zachránitBessieho. Mohl jsem se potopit do moře, ale jak bych dokázalrychle zmizet se čtvrtmetrákovou hadí krávou? A co kamarádi?„Už jsme vás jednou porazili,“ odsekl jsem.„Haha! Porazili jste mě jen taktak, a to jste měli na své straněbohyni. A bohužel… ta bohyně má právě úplně jiné starosti. Teď sežádné pomoci nedočkáte.“Zoe nasadila šíp do luku a namířila ho mantichoře přímo nahlavu. Strážci kolem nás zvedli zbraně.„Počkat!“ zarazil jsem ji. „Zoe, nedělej to!“Mantichora se usmála. „Ten kluk má pravdu, Zoe Večernice.Odlož ten luk. Byla by škoda zabít tě dřív, než uvidíš velkéThaliino vítězství.“„O čem to mluvíte?“ zavrčela Thalia. Štít a kopí měla vpohotovosti.„Je to přece jasné,“ vykládala mantichora. „Tohle je tvojechvíle. To proto tě vládce Kronos vrátil do života. Ty obětuješOphiotaura. Ty přineseš jeho vnitřnosti k posvátnému ohni na hoře.Ty získáš nekonečnou moc. A na své šestnácté narozeniny svrhnešOlymp.“Nikdo nepromluvil. Všechno to do sebe příšerně zapadalo.Thalii chyběly jenom dva dny do šestnácti. Byla dítě Velké trojky.A tady se nabízela příležitost, hrozná příležitost, která mohlaznamenat konec bohů. Vycházelo to přesně tak jako v tomproroctví. Nevěděl jsem, jestli cítím úlevu, hrůzu nebo zklamání.Nakonec přece jen nejsem to dítě z věštby. Soudný den nastaneprávě teď.Čekal jsem, že se Thalia na mantichoru oboří, ale váhala.Vypadala úplně omráčená.„Ty víš, že je to správná volba,“ hučela do ní mantichora. „Tvůjkamarád Luke to poznal. Dáš se s ním zase dohromady. Budetevládnout tomuto světu společně pod ochranou Titánů. Tvůj otec těopustil, Thalie. Nestará se o tebe. A teď nad ním získáš moc.Rozdrtíš Olympany podpatkem, jak si zaslouží. Zavolej to zvíře!Přijde k tobě. Použij kopí.“„Thalie,“ řekl jsem naléhavě, „prober se!“Podívala se na mě stejně jako to ráno, když se probudila naVrchu polokrevných, omámená a nejistá. Skoro jako by měnepoznávala. „Já… já ne –“„Otec ti pomohl,“ přesvědčoval jsem ji. „Poslal ty kovovéanděly. Proměnil tě na strom, aby tě ochránil.“Ruka se jí sevřela na násadě kopí.Zoufale jsem se podíval na Grovera. Díky bohům pochopil, copotřebuju. Zvedl k puse píšťalu a zahrál nějakou rychlou melodii.Mantichora vyjekla: „Zastavte ho!“Stráže mířily na Zoe, a než jim stačilo dojít, že ten kluk spíšťalou je větší nebezpečí, dřevěné desky pod jejich nohamavyhnaly výhonky a spoutaly jim nohy. Zoe vypustila dva rychléšípy a ty před nimi explodovaly do oblaku sírově žlutého kouře.Páchnoucí šípy!Stráže se rozkašlaly. Mantichora vystřelila naším směrem trny,ale odrazily se od mého lvího kabátu.„Grovere,“ zavelel jsem, „řekni Bessiemu, aby se potopilhluboko a zůstal tam!“„Búúúúú,“ přeložil to Grover. Mohl jsem jenom doufat, žeBessie zprávu pochopil.„Ta kráva…,“ zamumlala Thalia, pořád ještě omámená.„Pojďme!“ Stáhl jsem ji s sebou, rozběhli jsme se do schodů kobchodům na molu. Řítili jsme se za roh nejbližšího krámku. Slyšeljsem, jak mantichora křičí na své přisluhovače: „Chyťte je!“ Strážepálily naslepo do vzduchu a turisté ječeli.Hnali jsme se na konec mola. Schovali jsme se za malýmstánkem plným křišťálových suvenýrů – zvonkoher do větru alapačů snů a takových věcí, které se leskly ve slunečním světle.Vedle nás byla vodní fontánka. Dole na skalách se slunilo stádolachtanů. Před námi se rozkládalo celé San Francisco: Golden GateBridge, ostrov Alcatraz, zelené kopce a na severu za nimi mlha.Přímo idylicky pohlednicový obrázek, až na to, že jsme měli zemříta že měl nastat konec světa.„Skoč tam!“ pobídla mě Zoe. „Ty můžeš utéct mořem, Percy.Zavolej na pomoc otce. Možná Ophiotaura zachráníš.“Měla pravdu, ale já to nemohl udělat.„Nenechám vás tu,“ prohlásil jsem. „Bojujeme společně.“„Musíš předat zprávy do tábora!“ hučel do mě Grover. „Aspoňaby věděli, co se děje!“Pak jsem si všiml, jak křišťály tvoří ve slunečním světle duhu.Vedle mě stála fontánka na pití…„Vzkaz do tábora,“ zamumlal jsem. „To je dobrý nápad.“Otevřel jsem pero a odsekl vršek fontánky. Ze zničené trubky sevyvalila voda a pokropila nás.Thalia se prudce nadechla, když ji zasáhla voda. Jako by se jízačal rozjasňovat pohled. „Zbláznil ses?“ zavrčela na mě.Ale Grover to pochopil. Už se šacoval a hledal minci. Hodil doduhy, vytvořené vodní tříští, zlatou drachmu a zavolal: „O bohyně,přijmi mou oběť!“Tříšť se zavlnila.„Tábor polokrevných!“ řekl jsem.A tam, v lesknoucí se mlze hned vedle nás se objevila taposlední osoba, kterou bych chtěl vidět: pan D. ve své levhartíběžecké soupravě, jak se hrabe v ledničce.Líně vzhlédl. „Co je?“„Kde je Cheirón?“ houkl jsem.„To je ale nezdvořilé.“ Pan D. si dal doušek hroznového džusu.„Takhle se zdraví?“„Zdravím vás,“ opravil jsem se. „Brzo umřeme! Kde jeCheirón?“Pan D. se rozmýšlel. Chtěl jsem na něj zaječet, aby seboupohnul, ale věděl jsem, že by to neúčinkovalo. Za námi se ozývalykroky a křik – jednotky mantichory nás obkličovaly.„Umřete,“ rozebíral si to pan D. „To je ale napínavé. Cheirón tubohužel není. Chceš, abych mu předal vzkaz?“Podíval jsem se na kamarády. „Jsme mrtví.“Thalia sevřela kopí. Zase už to byla ta stará dobrá naštvanáThalia. „Tak aspoň zemřeme v boji.“„Jak ušlechtilé,“ poznamenal pan D. a potlačil zívnutí. „Takže včem je přesně problém?“Nevěděl jsem, jaký to má smysl, ale řekl jsem mu oOphiotaurovi.„Hmm.“ Studoval obsah ledničky. „Tak takhle to je. Aha.“„Vám je to úplně fuk!“ rozkřičel jsem se na něj. „Nejradši bystenás viděl umřít!“„To se podívejme. Myslím, že dneska večer bych si dal pizzu.“Chtělo se mi seknout skrz tu duhu a zrušit spojení, ale neměljsem čas. Mantichora zaječela: „Tamhle jsou!“ A byli jsmeobklíčeni. Dva strážní stáli za ním. Další dva se objevili nastřechách obchodů na mole nad námi. Mantichora odhodila kabát aproměnila se do své pravé podoby, lví drápy se jí protáhly a ostnatýocas se leskl jedovatými trny.„Výborně,“ řekla. Podívala se na zjevení v mlze a odfrkla si.„Sami, bez jakékoli skutečné pomoci. Úžasné.“„Mohl bys o pomoc požádat,“ zamumlal ke mně pan D., jakoby to byl zábavný nápad. „Mohl bys říct prosím.“Až budou prasata lítat, pomyslel jsem si. V žádném případějsem se nechystal umírat a přitom žebrat o pomoc lenocha jako panD., jenom aby se mohl smát, jak nás všechny postříleli.Zoe si nachystala šípy. Grover připravil píšťalu. Thalia zvedlaštít a já si všiml, že jí po tváři teče slza. Najednou mi to došlo: tohleuž zažila. Stejně ji zahnali do kouta na Vrchu polokrevných.Dobrovolně obětovala život pro přátele. Ale tentokrát nás zachránitnemůže.Jak jsem mohl dopustit, aby se jí to stalo?„Prosím, pane D.,“ zamumlal jsem. „Pomozte nám.“Samozřejmě se nestalo nic.Mantichora se zašklebila. „Dceru Diovu ušetřete. Brzy se k námpřidá. Ty ostatní zabijte.“Muži namířili zbraně, jenže pak se stalo něco divného. Znáš tennápor, když se ti veškerá krev nahrne do hlavy, jako bys visel zanohy a pak se rychle narovnal? Něco takového se odehrálo všudekolem mě a k tomu se ozval zvuk jako hluboký povzdech. Slunečnísvětlo se zabarvilo do červena. Ucítil jsem hrozny a ještě něcokyselejšího – víno.LUP!Byl to zvuk, jako když se najednou rozpadne spousta mozků.Zvuk šílenství. Jeden strážný si strčil revolver mezi zuby, jako byto byla kost, a rozběhl se kolem po všech čtyřech. Dva další pustilizbraně a začali spolu tančit. Čtvrtý se pustil do něčeho, co vypadalojako irský dřevákový tanec. Kdyby to nebylo tak úděsné, mohla tobýt docela legrace.„Ne!“ vřeštěla mantichora. „Já si to s vámi vyřídím sama!“Ocas se jí zaleskl, ale z prken pod jejími tlapami vyrazila vinnáréva a okamžitě se jí začala ovíjet kolem těla, vyháněla nové listy ashluky malých hroznů, které na místě zrály. Mantichora do tohoječela, až byla úplně pohřbená v obrovské mase výhonů, listů achumlů purpurových hroznů. Nakonec se ten vinný balík přestalotřásat a já měl pocit, že mantichora tam uvnitř už není.„No teda,“ poznamenal Dionýsos a zavřel ledničku. „To bylapsina.“Zděšeně jsem na něj zíral. „Jak jste dokázal… Jak jste to –“„To je mi ale vděčnost,“ zamumlal. „Ti smrtelníci sevzpamatují. Bylo by moc vysvětlování, kdybych jim to provedlnatrvalo. Nerad píšu hlášení otci.“Podrážděně si změřil Thalii. „Doufám, že ses poučila, holka.Není lehké odolat moci, co?“Thalia se začervenala, jako by se styděla.„Pane D.,“ hlesl Grover užasle. „Vy… vy jste nás zachránil.“„Hmmm. Nenuť mě, ať toho lituju, satyre. A teď běž, PercyJacksone. Získal jsem vám nanejvýš pár hodin.“„Ten Ophiotaurus,“ vzpomněl jsem si. „Můžete ho dostat dotábora?“Pan D. si odfrkl. „Já nejsem stěhovák dobytčat. To je tvůjproblém.“„Ale kam máme jít?“Dionýsos se podíval na Zoe. „No, myslím, že Lovkyně to ví.Pamatujte, že se tam musíte dostat dnes do západu slunce, nebobude všecko ztraceno. A teď sbohem. Moje pizza čeká.“„Pane D.,“ zarazil jsem ho.Povytáhl obočí.„Vy jste mě oslovil správným jménem,“ podivil jsem se. „Řekljste mi Percy Jacksone.“„To určitě ne, Petere Johnsone. A už mažte!“Máchl rukou a jeho obraz se rozplynul v mlze.Pomocníci mantichory kolem nás pořád ještě vyváděli jakošílení. Jeden z nich objevil našeho přítele bezdomovce a vedl s nímvážnou rozpravu o kovových andělech z Marsu. Několik dalšíchstrážců obtěžovalo turisty, hýkalo jako zvířata a pokoušelo se jimukrást boty.Podíval jsem se na Zoe. „Co tím myslel… že víš, kam jít?“Ve tváři měla stejnou barvu jako mlha. Ukázala přes záliv zaGolden Gate Bridge. V dálce se nad vrstvou mraků zvedala jedináhora.„Zahrada mých sester,“ zašeptala. „Musím jít domů.“