Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 16

Šestnáctá kapitola:

POTKÁME DRAKA, KTERÉMU HROZNĚ PÁCHNE Z TLAMY

„Nikdy to nezvládneme,“ postěžovala si Zoe. „Postupujeme mocpomalu. Ale Ophiotaura opustit nemůžeme.“„Búúúú,“ souhlasil Bessie. Plaval vedle mě, jak jsme tak klusalipo nábřeží. Nákupní molo jsme nechali daleko za sebou. Mířilijsme k mostu Golden Gate, ale byl o dost dál, než jsem si myslel.Slunce se už sklánělo k západu.„Já to nechápu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Proč se tam musímedostat do západu?“„Hesperidky jsou nymfy západu,“ poučila mě Zoe. „Do jejichzahrady můžeme vejít, jenom když se den mění v noc.“„Co se stane, když to nestihneme?“„Zítra jest zimní slunovrat. Jestli zmeškáme západ, budememuset čekat až do zítřka do večera. A v té době už bude po raděOlympanů. Musíme paní Artemidu osvobodit dnes.“Nebo Annabeth zemře, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem toneřekl.„Potřebujeme auto,“ ozvala se Thalia.„A co Bessie?“ zeptal jsem se.Grover se na místě zarazil. „Mám nápad! Ophiotaurus se umízjevit v různých vodních nádržích, že?“„No, ano,“ potvrdil jsem. „Teda, byl v zálivu Long Islandu. Paksi prostě zaskočil do vody v Hooverově přehradě. A teď je tady.“„Takže ho snad přimějeme, aby se vrátil do zálivu LongIslandu,“ uvažoval Grover. „A Cheirón nám pak pomůže dostat hona Olymp.“„Ale on jde za mnou,“ namítl jsem. „Když budu pryč, pozná,kam má jít?“„Búúú,“ ozval se Bessie zoufale.„Já… já mu to můžu ukázat,“ nabídl se Grover. „Půjdu s ním.“Zůstal jsem na něj hledět. Grover nebyl žádným milovníkemvody. Loni se málem utopil v Moři nestvůr a s těmi kozími kopytynebyl nijak zvláštní plavec.„Jsem jediný, kdo s ním umí mluvit,“ přesvědčoval mě Grover.„Je to rozumné.“Sklonil se a řekl něco Bessiemu do ucha. Bessie se zachvěl apak spokojeně tiše zabučel.„Požehnání přírody,“ vysvětloval Grover. „To by nám mělopomoct bezpečně proplout vodami. Percy, pomodli se taky k otci.Třeba nám zajistí klidnou cestu přes moře.“Nešlo mi do hlavy, jak by mohli doplavat zpátky z Kalifornie ažna Long Island. Na druhé straně, nestvůry necestují stejně jako lidé.To už jsem viděl mockrát.Pokusil jsem se soustředit na vlny, na vůni oceánu, na zvukpřílivu.„Otče,“ požádal jsem. „Pomozte nám. Dostaňte Ophiotaura aGrovera bezpečně do tábora. Chraňte je na moři.“„Taková modlitba vyžaduje oběť,“ mínila Thalia. „Něcopořádného.“Chvilku jsem uvažoval. Pak jsem sundal kabát.„Percy,“ ozval se Grover. „Myslíš to vážně? Ta lví kůže… ta jefakt užitečná. Používal ji Hérakles!“Jakmile to řekl, něco jsem si uvědomil.Koukl jsem se na Zoe, která si mě opatrně měřila. Došlo mi, ževím, kdo byl ten její hrdina – který jí zničil život, způsobil, že jivyhnali z rodiny, a nikdy se ani slovem nezmínil, jak mu pomohla:Hérakles, hrdina, kterého jsem celý život obdivoval.„Pokud to přežiju,“ prohlásil jsem, „nebude to díky tomu, žemám kabát ze lví kůže. Já nejsem Hérakles.“Hodil jsem kabát do zálivu. Proměnil se zas ve zlatou lvíkožešinu a zaleskl se ve světle. Pak začal klesat do vln a zdálo se,jako by se na vodě rozpouštěl do slunečního světla.Zvedl se mořský vánek.Grover se zhluboka nadechl. „No, nemáme času nazbyt.“Skočil do vody a okamžitě začal klesat ke dnu. Bessie vklouzlvedle něj a nechal se chytit kolem krku.„Dejte pozor,“ kladl jsem jim oběma na srdce.„Dáme,“ sliboval Grover. „Takže, ehm… Bessie? Plujeme naLong Island. Je to na východě. Tamtudy.“„Búúú?“ optal se Bessie.„Ano,“ potvrdil Grover. „Long Island. Je to ten ostrov. A… jedlouhý. No, tak do toho.“„Búúú!“Bessie vyrazil kupředu. Začal se potápět a Grover vyhrkl: „Jáneumím dýchat pod vodou! Zrovna si říkám, že bych to mělpřipomenout –“ Glogloglo!Ponořili se pod hladinu a já doufal, že otcova ochranná rukazahrnuje i takové drobnosti jako dýchání pod vodou.„No, takže jeden problém jest vyřešen,“ uzavřela to Zoe. „Alejak se dostaneme do zahrady mých sester?“„Thalia má pravdu,“ uvažoval jsem. „Potřebujeme auto. Ale stím nám tu nikdo nepomůže. Pokud si ho sami, ehm, nepůjčíme.“To řešení se mi nelíbilo. Jasně, byla to situace života a smrti, alekrádež je jednou krádež a ještě bychom na sebe upozornili.„Počkat,“ vyhrkla Thalia. Začala se hrabat v batohu. „V SanFrancisku je někdo, kdo by nám mohl pomoct. Někde tu mámadresu.“„Kdo?“ chtěl jsem vědět.Thalia vytáhla pomačkanou stránku ze zápisníku a ukázala námji. „Profesor Chase. Annabethin táta.“Dva roky jsem poslouchal Annabethino remcání na otce, a tak jsemčekal, že bude mít rohy jako ďábel a tesáky. Rozhodně jsemnečekal chlapíka ve staromódní letecké čepici a s ochrannýmibrýlemi. Vypadal tak divně, oči měl za skly tak vypoulené, že jsmena přední verandě všichni couvli.„Ahoj,“ pozdravil nás přátelsky. „Máte pro mě letadla?“Thalia, Zoe a já jsme se na sebe opatrně podívali.„Ehm, ne, pane,“ odpověděl jsem.„Sakra,“ zachmuřil se. „Potřebuju ještě tři modely stíhačekSopwith Camel.“„Jasně,“ souhlasil jsem, i když jsem netušil, o čem to mluví.„Jsme kamarádi Annabeth.“„Annabeth?“ napřímil se, jako bych mu dal elektrický šok. „Jev pořádku? Stalo se něco?“Nikdo z nás neodpověděl, ale z obličejů nám musel vyčíst, že jeněco moc špatně. Sundal si tu čepici a brýle. Měl vlasy pískovébarvy jako Annabeth a pronikavé hnědé oči. Na staršího chlápkabyl podle mě docela hezký, ale vypadal, jako že se pár dní neholil,a košili měl špatně zapnutou, takže mu límec na jedné straněvystupoval výš než na druhé.„Pojďte radši dál,“ pozval nás.Nevypadalo to jako dům, do kterého se právě nastěhovali. Naschodech leželi rozházení roboti z lega a v obýváku na pohovcedřímaly dvě kočky. Kávový stolek se prohýbal pod časopisy a nazemi se povaloval zimní kabát nějakého malého děcka. Po celémdomě voněly čerstvě upečené čokoládové sušenky. Z kuchyně selinula jazzová hudba. Působilo to jako spokojený domov plnýnepořádku – takové to odjakživa zabydlené místo.„Tatí!“ vykřikl malý kluk. „On mi rozebírá roboty!“„Bobby,“ zavolal doktor Chase roztržitě, „nerozebírej bratroviroboty.“„Já jsem Bobby,“ protestoval chlapec. „On je Matthew!“„Matthewe,“ zavolal doktor Chase, „nerozebírej bratroviroboty!“„Jasně, tati!“Doktor Chase se k nám obrátil. „Půjdeme nahoru do mépracovny. Tudy.“„Zlato?“ zavolala nějaká žena. V obýváku se objevilaAnnabethina nevlastní máma a otírala si ruce do utěrky. Byla tohezká Asiatka s červeným melírem ve vlasech, svázaných do uzlu.„Co to máš za hosty?“ zeptala se.„No, vlastně,“ zabručel doktor Chase. „To jsou…“Bezradně na nás hleděl.„Fredericku,“ napomenula ho. „Ty ses jich zapomněl zeptat najména?“Trochu rozpačitě jsme se představili, ale paní Chaseová sezatvářila vážně mile. Zeptala se, jestli nemáme hlad. Přiznali jsme,že ano. Slíbila, že nám přinese nahoru sušenky a sendviče a colu.„Miláčku,“ dodal doktor Chase. „Přišli kvůli Annabeth.“Napůl jsem čekal, že se paní Chaseová při zmínce o nevlastnídceři promění v nepříčetného šílence, ale ona jen našpulila rty azatvářila se ustaraně. „Dobře. Běžte nahoru do pracovny a já vámpřinesu jídlo.“ Usmála se na mě. „Ráda tě poznávám, Percy. Hodnějsem o tobě slyšela.“Nahoře jsme vešli do pracovny doktora Chase a já se neudržel:„Páni!“Pokoj byl od stěny ke stěně zarovnán knihami, ale co mědoopravdy nadchlo, to byly válečné hračky. Stál tam veliký stůl sminiaturními tanky a vojáčky, kteří bojovali u modré namalovanéřeky mezi kopci a falešnými stromy a podobnými věcmi. Na nitíchvisely ze stropu staré dvojplošníky, nasměrované do různých úhlůjakoby v plném proudu leteckého souboje.Doktor Chase se usmál. „Ano. Třetí bitva u Ypry. Víte, píšustudii o nasazení Sopwith Camelů k ostřelování nepřátelských linií.Jsem přesvědčený o tom, že sehrály mnohem větší roli, než se jimpřisuzuje.“Sundal ze závěsu jeden dvojplošník a máchl s ním přes bitevnípole, vrčel přitom jako letecký motor a srážel německé vojáčky.„Aha, jasně,“ přikývl jsem. Věděl jsem, že Annabethin otec jeprofesorem vojenské historie. Ale Annabeth se nikdy nepochlubila,že si hraje s vojáčky.Zoe popošla blíž a studovala bitevní pole. „Německé linie bylydál od řeky.“Doktor Chase na ni zůstal hledět. „Jak to víš?“„Byla jsem tam,“ prohlásila jakoby nic. „Artemis nám chtělaukázat, jak hrozná jest válka, jak proti sobě dokážou bojovatsmrtelníci. A jak jest nerozumná. Ta bitva byla úplně zbytečná.“Doktora Chasea to šokovalo, až mu poklesla čelist. „Ty –“„Je to Lovkyně, pane,“ vysvětlovala Thalia. „Ale proto jsmenepřišli. Potřebujeme –“„Viděla jsi tam Sopwith Camely?“ chtěl vědět doktor Chase.„Kolik jich bylo? V jakých formacích létaly?“„Pane,“ přerušila ho znova Thalia. „Annabeth je v nebezpečí.“To ho vzpamatovalo. Odložil dvojplošník.„Jistě,“ přikývl. „Řekněte mi všechno.“Nebylo to snadné, ale snažili jsme se. Odpoledního světla venkumezitím ubývalo. Docházel nám čas.Když jsme skončili, sesunul se doktor Chase ve svém koženémkřesle. Propletl si prsty. „Moje ubohá statečná Annabeth. Musímesi pospíšit.“„Pane, potřebujeme dopravit k Mount Tamalpais,“ prohlásilaZoe. „A potřebujeme jet hned.“„Já vás tam odvezu. Hmm, rychlejší by bylo letět camelem, aletam se vejdou jenom dva.“„Páni, vy máte opravdové letadlo?“ zeptal jsem se.„Tam dole v parku Crissy Field, bývalo to letiště,“ oznámil námpyšně doktor Chase. „To proto jsem se sem přestěhoval. Můjsponzor je soukromý sběratel a má pár nejlepších exemplářů zprvní světové na světě. Dovolil mi restaurovat Sopwith Camel –“„Pane,“ skočila mu do řeči Thalia. „Úplně stačí auto. A možnáby bylo lepší, kdybychom jeli bez vás. Je to moc nebezpečné.“Doktor Chase se nespokojeně zamračil. „Tak počkej, mladádámo. Annabeth je moje dcera. Ať je to nebezpečné, nebo ne, já…nemůžu jenom tak –“„Svačina,“ oznámila paní Chaseová. Protlačila se dveřmi stácem plným sendvičů s burákovým máslem a džemem a colou asušenkami, rovnou vytaženými z trouby, čokoládové kousky se vnich ještě roztékaly. Thalia a já jsme jich pár zhltli, než stačila Zoevysvětlit: „Já umím řídit, pane. Nejsem tak mladá, jak vypadám.Slibuju, že vám auto nezničím.“Paní Chaseová svraštila obočí. „O co tu jde?“„Annabeth je v nebezpečí,“ vysvětloval doktor Chase. „NaMount Tam. Odvezl bych je tam, ale… zřejmě to není místo prosmrtelníky.“Znělo to, jako by se mu ta poslední slova říkala dost těžce.Čekal jsem, že mu to paní Chaseová zakáže. No vážně, kterýsmrtelný rodič by půjčil auto třem nezletilým puberťákům? Kmému překvapení paní Chaseová přikývla. „Tak ať radši honemvyrazí.“„Správně!“ Doktor Chase vyskočil a začal se poplácávat pokapsách. „Kde mám jenom…“Jeho žena si vzdychla. „Fredericku, vážně, ty bys ztratil i hlavu,kdybys ji neměl zabalenou do té své letecké čepice. Klíčky visí naháčku u předních dveří.“„Správně!“ zaradoval se doktor Chase.Zoe popadla jeden sendvič. „Děkujeme vám oběma. Mělibychom jít. Hned.“Vyhrnuli jsme se ze dveří a dolů po schodech a Chaseovi hnedza námi.„Percy,“ zavolala paní Chaseová, když jsem odcházel, „vyřiďAnnabeth… Vyřiď jí, že tu má pořád domov, ano? Připomeň jí to.“Naposled jsem se rozhlédl po zaneřáděném obýváku.Annabethini nevlastní bratři kolem sebe trousili lego a hádali se, vevzduchu se vznášela vůně sušenek. Pomyslel jsem si, že to tu neníšpatné.„Řeknu jí to,“ slíbil jsem.Vyběhli jsme ke žlutému volkswagenu se stahovací střechou,zaparkovanému na příjezdové cestě. Slunce klesalo k obzoru.Počítal jsem, že máme na záchranu Annabeth necelou hodinu.„Nedokáže ten krám jet rychleji?“ dožadovala se Thalia.Zoe se do ní zabodla pohledem. „Nemůžu za dopravní zácpy.“„Mluvíte obě jako moje máma,“ rýpl jsem si do nich.„Buď zticha!“ okřikly mě jednohlasně.Zoe se proplétala provozem na mostě Golden Gate. Slunceklesalo za obzor, když jsme se konečně dostali do okresu Marin aodbočili z dálnice.Silnice byly šíleně úzké, klikatily se mezi lesy a po svazích hora po krajích prudkých roklí. Zoe ani nezpomalila.„Proč tu všechno smrdí jako bonbony proti kašli?“ zajímalo mě.„Eukalypty.“ Zoe ukázala na mohutné stromy všude kolem.„To je to, co žerou koaly?“„A nestvůry,“ dodala. „Moc rády žvýkají ty listy. Zvlášť draci.“„Draci žvýkají eukalyptové listy?“„Nemysli si,“ řekla Zoe, „kdybys měl dech jako drak, taky bysžvýkal eukalyptus.“Nehádal jsem se s ní, ale měl jsem oči na stopkách. Před námise tyčila hora Mount Tamalpais. Myslím, že na poměry hor byladost malá, ale jak jsme se k ní blížili, vypadala najednou až mocobrovská.„Takže tohle je Hora zoufalství?“ zeptal jsem se.„Ano,“ potvrdila Zoe napjatě.„Proč se jí tak říká?“Mlčela skoro míli cesty, až pak odpověděla: „Po válce meziTitány a bohy bylo mnoho Titánů potrestáno a uvězněno. Kronarozkouskovali a shodili do Tartaru. Jeho pravou ruku, generála jehovojska, uvěznili tady nahoře, na vrcholu, hned za zahradouHesperidek.“„To je ten Generál,“ kývl jsem. Zdálo se, že kolem vrcholkukrouží mraky, jako by je hora přitahovala a točila s nimi jako skáčou. „Co se to tam nahoře děje? Bouřka?“Zoe neodpověděla. Měl jsem pocit, že přesně ví, co ty mrakyznamenají, a nelíbí se jí to.„Musíme se soustředit,“ ozvala se Thalia. „Mlha je tu vážněsilná.“„Ta magická nebo přírodní?“ zeptal jsem se.„Obě.“Šedé mraky se stahovaly nad horou ještě víc a my jeli dál přímok nim. Teď už jsme byli venku z lesa na rozlehlém volném prostoruse skalami, trávou, kameny a mlhou.Projížděli jsme zatáčkou s výhledem a já se náhodou podívaldolů k oceánu. Uviděl jsem něco, z čeho jsem až nadskočil nasedadle.„Koukejte!“ Ale zahnuli jsme a oceán zmizel za kopci.„Co je?“ zeptala se Thalia.„Velká bílá loď,“ vyhrkl jsem. „Zakotvená u pláže. Vypadalajako výletní.“Vykulila oči. „Lukova loď?“Chtělo se mi říct, že nevím. Mohla to být náhoda. Ale věděljsem, že to tak není. Na té pláži opravdu kotvila PrinceznaAndromeda, Lukova ďábelská výletní loď. To proto ji vypravil aždo Panamského průplavu. Byla to jediná cesta, jak ji dostat zvýchodního pobřeží do Kalifornie.„Takže budeme mít společnost,“ zabručela Zoe zarputile.„Kronovu armádu.“Chystal jsem se odpovědět, ale najednou se mi zježily vlasy vzátylku. Thalia houkla: „Zastav auto. HONEM!“Zoe musela vycítit, že se něco děje, protože se na nic neptala adupla na brzdu. Žlutý volkswagen se dvakrát otočil kolem dokola apak se zastavil na kraji útesu.„Ven!“ Thalia otevřela dveře a vší silou do mě strčila. Oba jsmese vykutáleli na silnici. V další vteřině se ozvalo: BUUUUM!Zablesklo se a volkswagen doktora Chasea vybuchl jakokanárkově žlutý granát. Nebýt Thaliina štítu, který se nade mnouobjevil, nejspíš by mě zabila nějaká střepina. Uslyšel jsem kovovýdéšť, a když jsem otevřel oči, byli jsme obklopení troskami. Částnárazníku auta se zabodla do silnice. Doutnající střecha se motala vkruzích kolem. Silnice byla posetá kusy žlutého kovu.Polkl jsem příchuť kouře, kterou jsem měl v puse, a podívaljsem se na Thalii. „Zachránila jsi mi život.“„Další pak pod rukou rodiče zahyne,“ zamumlala. „Sakra. Onby mě snad zničil? Mě?“Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že mluví o svém otci.„Poslouchej, to nemohl být Diův blesk. Rozhodně ne.“„A čí teda?“ chtěla vědět Thalia.„Nevím. Zoe přece vyslovila Kronovo jméno. Možná on –“Thalia zavrtěla hlavou. Vypadala vzteklá a omráčená. „Ne. Tonebylo ono.“„Počkat,“ zarazil jsem se. „Kde je Zoe? Zoe!“Oba jsme se zvedli a oběhli zničený volkswagen. Uvnitř nicnebylo. Nic nebylo ani kolem na silnici. Podíval jsem se dolů zútesu. Žádná stopa.„Zoe!“ zavolal jsem.A najednou stála hned vedle mě a tahala mě za ruku. „Ticho, tyblázne! Chceš probudit Ladona?“„Myslíš, že už jsme tady?“„Hodně blízko,“ přikývla. „Pojďte za mnou.“Přes silnici se táhly pásy mlhy. Zoe do jednoho z nich vešla, akdyž se mlha rozplynula, už tam nebyla. S Thalií jsme se na sebepodívali.„Mysleme na Zoe,“ radila Thalia. „Jdeme za ní. Běž přímo doté mlhy a mysli na ni.“„Počkej, Thalie. Ohledně toho, co se stalo tam u mola…myslím s tou mantichorou a obětí –“„Nechci o tom mluvit.“„Ty bys vážně… víš co?“Zaváhala. „Prostě mě to šokovalo. To je celé.“„Zeus ten blesk na auto neposlal. Byl to Kronos. Rád by těovládl, aby ses naštvala na otce.“Zhluboka se nadechla. „Percy, já vím, že se mi snažíš pomoct.Díky. Ale pojďme. Musíme dál.“Vešla do toho oparu, do té mlhy a já za ní.Když se mlha rozplynula, byl jsem pořád na svahu hory, ale naprašné cestě. Tráva zhoustla. Západ slunce maloval po moři krvavěrudou šmouhu. Vrch hory se teď zdál blíž, obklopovaly hobouřkové mraky a vypadal jako nabitý surovou silou. Na vršekvedla jenom jedna stezka, přímo před námi. A táhla se skrz svěžílouku, plnou stínů a květů: byla to zahrada soumraku, přesně jakjsem ji viděl ve snu.Nebýt toho obrovského draka, byla by ta zahrada nejkrásnějšímísto, jaké jsem kdy viděl. Tráva se třpytila stříbřitým večernímsvětlem a květiny měly tak pestré barvy, že málem zářily ve tmě.Nášlapné kameny z leštěného černého mramoru vedly z obou strankolem jabloně, vysoké jako pětipatrový dům. Každá větev se lesklazlatými jablky, a nemyslím žlutými jablky jako v obchodu sezeleninou a ovocem. Myslím pravými zlatými jablky. Nedokážupopsat, čím tak lákala, ale sotva jsem ucítil jejich vůni, věděl jsem,že jediné kousnutí by byla ta nejlahodnější věc, jakou jsem kdyochutnal.„Jablka nesmrtelnosti,“ řekla Thalia. „Svatební dar pro Héru odDia.“Chtělo se mi jít a jedno si utrhnout, jenže kolem stromu bylomotaný drak.Víš, nevím, co si představíš, když řeknu drak. Ať je to co chce,rozhodně to není dost děsivé. Tělo tohoto plaza bylo silné jakoraketový motor a lesklo se měděnými šupinami. Měl víc hlav, nežjsem dokázal napočítat, jako by někdo vzal sto zabijáckých krajt asvázal je dohromady. Zdálo se, že spí. Hlavy ležely stočené jakoveliká porce špaget na hromadě v trávě a všechny oči byly zavřené.Pak se daly do pohybu stíny před námi. Ozval se nádhernýzáhadný zpěv, zdálo se, jako by ty hlasy vycházely ze studny. Sáhljsem po Anaklusmu, ale Zoe mi zadržela ruku. Zjevily se čtyřimihotavé postavy, čtyři mladé ženy, které se hodně podobaly Zoe.Všechny byly oblečeny v bílých řeckých rouchách. Pleť měly jakokaramel. Hedvábné černé vlasy jim volně padaly na ramena. Byloto divné, ale nikdy jsem si neuvědomil, jak je Zoe krásná, dokudjsem neviděl její sestry Hesperidky. Vypadaly stejně jako ona –nádherné a nejspíš pořádně nebezpečné.„Sestry,“ oslovila je Zoe.„Nevidíme žádnou sestru,“ prohlásila dívka chladně, „ale dvapolokrevné a Lovkyni. A ti brzo zemřou.“„To jsi pochopila špatně.“ Popošel jsem dopředu. „Nikdonezemře.“Dívky si mě prohlížely. Měly oči jako sopečnou lávu, sklovité aúplně černé.„Perseus Jackson,“ řekla jedna.„Ano,“ dumala druhá. „Nechápu, proč by měl představovatnějakou hrozbu.“„Kdo řekl, že představuju hrozbu?“První Hesperidka se ohlédla za sebe k vrcholu hory. „Bojí se tě.Nejsou rádi, že tě tahle nezabila.“Ukázala na Thalii.„Někdy mám sto chutí to udělat,“ přiznala Thalia. „Ale děkujupěkně, radši ne. Je to kamarád.“„Zde nejsou kamarádi, dcero Diova,“ oznámila ta dívka. „Jennepřátelé. Vraťte se.“„Bez Annabeth ne,“ namítla Thalia.„A bez Artemidy,“ dodala Zoe. „Musíme se dostat k hoře.“„Ty víš, že tě zabije,“ domlouvala jí dívka. „Nejsi pro něj žádnýsoupeř.“„Artemis musí být osvobozena,“ stála na svém Zoe. „Nechtenás projít.“Dívka zavrtěla hlavou. „Ty tady už nemáš žádná práva. Stačínám jenom zvýšit hlas a Ladon se probudí.“„Ten mi neublíží,“ prohlásila Zoe.„Ne? A co tvým údajným přátelům?“Pak Zoe udělala tu poslední věc, kterou bych čekal. Vykřikla:„Ladone! Probuď se!“Drak se zavrtěl, zaleskl se jako hromada mincí. Hesperidkyzaječely a rozutekly se. Ta hlavní z nich vyjekla: „Zbláznila ses?“„Tys nikdy neměla odvahu, sestro,“ řekla Zoe. „To jest tvůjproblém.“Drak Ladon se teď svíjel, sto hlav šlehalo kolem, jazyky semíhaly a ochutnávaly vzduch. Zoe vztáhla ruce a postoupila okrůček dopředu.„Zoe, nedělej to,“ varovala ji Thalia. „Už nejsi Hesperidka.Zabije tě.“„Ladon je cvičený, aby chránil strom,“ prohlásila Zoe.„Prosmýkněte se kolem krajů zahrady. Vyjděte na horu. Dokud sebude věnovat mně, vás by si všímat neměl.“„Neměl by,“ opakoval jsem. „To není zvlášť velká jistota.“„Je to jediná možnost,“ namítla. „Ani všichni tři dohromady honeporazíme.“Ladon otevřel tlamy. Z toho zvuku stovky syčících hlav mipřejel mráz po zádech, a to ještě předtím, než mě zasáhl jeho dech.Páchl jako kyselina. Pálily mě z toho oči, naskakovala mi husí kůžea vlasy se ježily. Vzpomněl jsem si, jak jednou uprostřed létachcípla před naším bytem v New Yorku krysa. Tohle smrdělopodobně, jenže stokrát silněji a míchalo se to s pachemrozžvýkaného eukalyptu. Přímo tam na místě jsem si slíbil, že se užnikdy nestavím za školní zdravotnicí pro bonbony proti kašli.Chtěl jsem vytasit meč. Ale pak jsem si vzpomněl na sen o Zoea o Héraklovi a na to, jak Hérakles při přímém útoku neuspěl.Rozhodl jsem se věřit plánu Zoe.Thalia šla zleva. Já zprava. Zoe se vypravila přímo k netvorovi.„To jsem já, dráčku můj malý,“ spustila. „Zoe se vrátila.“Ladon se posunul blíž, pak zase couvl. Některé tlamy sezavřely. Některé syčely dál. Drak byl popletený. Hesperidky semezitím zase zatřpytily a proměnily se ve stíny. Hlas té nejstaršízašeptal: „Ty pošetilá.“„Krmívala jsem tě z ruky,“ pokračovala Zoe konejšivým hlasema postupovala ke zlatému stromu. „Pořád máš rád jehněčímasíčko?“Drakovi se zaleskly oči.Thalia a já už jsme byli zhruba v půli cesty přes zahradu. Předsebou jsem viděl jedinou kamenitou stezku, vedla nahoru kčernému vrcholu hory. Bouřkové mraky kroužily okolo vršku, jakoby to byla osa celého světa.Málem jsme se už z louky dostali, když se něco pokazilo. Cítiljsem, jak se drakova nálada proměnila. Možná se Zoe odvážila mocblízko. Možná si drak uvědomil, že má hlad. Každopádně na Zoevyrazil.Dva tisíce let tréninku ji udržely naživu. Vyhnula se jednéskupině sekajících tesáků a sehnula se před druhou, kličkovalamezi dračími hlavami, hnala se naším směrem a dávila sepříšerným dechem nestvůry.Vytáhl jsem Anaklusmos, abych jí pomohl.„Ne!“ supěla Zoe. „Utíkej!“Drak jí chňapl po boku a Zoe vykřikla. Thalia napřáhla Aegis adrak zasyčel. Během té jeho nerozhodné chvilky kolem nás Zoeproběhla nahoru a my za ní.Drak se nepokoušel nás honit. Syčel a dupal, ale podle mě byldobře vycvičený, aby hlídal strom. Nenechal se odlákat anivyhlídkou na slupnutí několika chutných hrdinů.Hnali jsme se na horu a Hesperidky ve stínech za námi zasespustily svou píseň. Teď už mi nezněla tak příjemně – spíš jakosoundtrack z pohřbu.Na vršku hory byly ruiny, bloky černé žuly a mramoru, velké jakodomy. Rozbité sloupy. Bronzové sochy, které vypadaly napůlroztavené.„Ruiny hory Othrys,“ zašeptala Thalia s posvátnou úctou.„Ano,“ potvrdila Zoe. „Předtím to tu nebylo. To je zlé.“„Co je hora Othrys?“ zeptal jsem se a připadal jsem si hloupějako obyčejně.„Horská pevnost Titánů,“ vysvětlila mi Zoe. „Za první válkybyly Olymp a Othrys dvě soupeřící centra světa. Othrys –“ Škublasebou a chytila se za bok.„Jsi zraněná?“ lekl jsem se. „Ukaž, podívám se.“„Ne! To nic není. Říkala jsem… v první válce byl Othrysrozmetán na kousky.“„Ale… jak to, že je tady?“Thalia se opatrně rozhlížela, zatímco jsme postupovali mezitroskami, bloky mramoru a polámanými oblouky. „Stěhuje sestejně jako Olymp. Vždycky se objeví někde na kraji civilizace.Ale to, že je tady, na téhle hoře, to není dobré.“„Proč?“„Toto je Atlasova hora,“ povzdechla si Zoe. „To místo, kdedrží –“ Ztuhla. Hlas se jí najednou roztřásl zoufalstvím. „Kde dřívdržel oblohu.“Dostali jsme se na vrchol. Pár metrů před námi se v prudkémvíru honily šedé mraky a vytvářely trychtýř, který se málemdotýkal špičky hory, ale místo toho spočíval na ramenoudvanáctileté dívky s kaštanovými vlasy a v rozedraných stříbrnýchšatech. Byla to Artemis, nohy připoutané ke skále řetězy zbožského bronzu. Tohle jsem viděl ve snu. Nebyl to strop jeskyně,co musela Artemis držet. Byl to strop světa.„Má paní!“ Zoe se vrhla kupředu, ale Artemis ji zadržela: „Stát!Je to léčka. Musíte hned pryč.“Hlas měla napjatý. Byla celá zpocená. Ještě nikdy jsem nevidělbohyni v bolestech, ale váha oblohy byla na Artemidu očividněpříliš.Zoe se rozbrečela. Přiběhla k Artemidě i přes její protesty azatáhla za řetězy.Za námi zaduněl hlas: „Ach, jak dojemné.“Obrátili jsme se. Stál tam Generál ve svém hnědém hedvábnémobleku. Po boku měl Luka a šest drakén, které držely zlatý Kronůvsarkofág. Vedle Luka stála Annabeth. Ruce měla spoutané za zády,v puse roubík a Luke jí držel na krku hrot meče.Setkal jsem se s jejím pohledem a pokoušel se jí vyptat na tisícvěcí. Ale vysílala jenom jediný vzkaz: UTEČ.„Luku,“ zavrčela Thalia. „Pusť ji.“Luke se usmíval, ale mdle a bledě. Vypadal ještě hůř než předtřemi dny ve Washingtonu. „O tom rozhoduje Generál, Thálie. Alerád tě zase vidím.“Thalia na něj plivla.Generál se zasmál. „Tak dopadá staré kamarádství. A co ty,Zoe? Dlouho jsme se neviděli. Jak se má moje malá zrádkyně?Užiju si to, až tě zabiju.“„Neodpovídejte,“ zakvílela Artemis. „Nemluvte s ním.“„Počkat,“ ozval jsem se. „Vy jste Atlas?“Generál si mě přísně změřil pohledem. „Páni, i tomunejhloupějšímu hrdinovi se konečně rozsvítilo! Ano, jsem Atlas,generál Titánů a děs bohů. Blahopřeju. Za chvilku tě zabiju, jenomco se vypořádám s touhle mizernou holkou.“„Zoe neublížíte,“ zamračil jsem se. „Já vám to nedovolím.“Generál se ušklíbl. „Ty nemáš právo se do toho plést, malýhrdino. Tohle je rodinná záležitost.“Zamračil jsem se. „Rodinná záležitost?“„Ano,“ potvrdila Zoe sklíčeně. „Atlas je můj otec.“