Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 17

Sedmnáctá kapitola:

NESU NA ZÁDECH PÁRMILIONŮ KIL

Příšerné bylo, že jsem vážně pozoroval tu rodinnou podobu. Atlasměl stejný panovačný výraz jako Zoe, stejný chladný povýšenýpohled, jaký měla někdy Zoe, když se naštvala, jenže u něj tovypadalo tisíckrát hůř. Měl všechno to, co jsem od začátku na Zoenesnášel, ale nic z toho dobrého, čeho jsem si pak u ní začal vážit.„Pusť Artemidu,“ žádala Zoe.Atlas přistoupil k bohyni v řetězech. „Snad bys chtěla převzítnebe od ní? Jen si posluž.“Zoe otevřela pusu, aby něco řekla, ale Artemis se ozvala: „Ne!Nezkoušej to, Zoe! Zakazuji ti to.“Atlas se domýšlivě ušklíbl. Klekl si vedle Artemidy a pokusil sejí sáhnout na tvář, ale bohyně po něm chňapla a málem mu ukouslaprsty.„Hohó!“ zachechtal se Atlas. „Vidíš, dceruško? Paní Artemiděse ten nový úkol líbí. Myslím, že nechám všechny z Olympu néststřídavě své břemeno, jakmile vládce Kronos zase povstane a tohlebude střed našeho paláce. To ty slabochy naučí trochu pokoře.“Podíval jsem se na Annabeth. Zoufale se pokoušela mi něconaznačit. Ukazovala hlavou na Luka. Ale já na ni dokázal jenomzírat. Předtím jsem si toho nevšiml, ale něco se na ní změnilo. Vesvětlých vlasech teď měla šedé prameny.„Od držení oblohy,“ zamumlala Thalia, jako by mi četlamyšlenky. „Ta váha ji mohla zabít.“„Já to nechápu,“ ozval jsem se. „Proč Artemis tu oblohu prostěnepustí?“Atlas se rozesmál. „Jak málo toho znáš, mladíčku. Tohle jemísto, kde se obloha a země poprvé setkaly, kde Uranos a Gaiapřivedli na svět své mocné děti Titány. Obloha pořád touží sevřítzemi. Někdo ji musí držet v mezích, jinak by se přímo tadyzhroutila a okamžitě rozdrtila horu a všechno v dosahu sta hodinchůze. Jakmile převezmeš břemeno, není úniku.“ Atlas se uchechtl.„Pokud ho od tebe nepřebere někdo jiný.“Popošel k nám a prohlížel si Thalii a mě. „Takže tohle jsounejlepší hrdinové doby, co? No nic moc.“„Bojujte s námi,“ vyzval jsem ho. „A uvidíme.“„To tě bohové nic nenaučili? Nesmrtelný nebojuje s pouhýmsmrtelníkem přímo. Je to pod naši důstojnost. Dovolím radšiLukovi, aby tě zničil.“„Takže vy jste taky zbabělec,“ zaútočil jsem.Atlasovi zahořely nenávistně oči. S potížemi se ode měodpoutal a soustředil se na Thalii.„A co se tebe týká, dcero Diova, vypadá to, že se v tobě Lukespletl.“„Nespletl jsem se,“ vypravil ze sebe Luke. Vypadal hrozněslabý a každé slovo jako by ho bolelo. Kdybych k němu necítiltakovou nenávist, skoro by mi ho bylo líto. „Thalie, ty se k námještě pořád můžeš přidat. Zavolej Ophiotaura. Přijde k tobě.Podívej!“Mávl rukou a vedle nás se objevila nádrž s vodou, jezírkovsazené v černém mramoru, dost velké pro Ophiotaura. Dokázaljsem si Bessieho v té nádržce představit. Čím víc jsem na to myslel,tím jsem si byl jistější, že slyším Bessieho bučet.Nemysli na něj! ozval se mi najednou v mozku Groverův hlas –spojení vcítěním. Vnímal jsem jeho pocity. Byl na krajíčku zděšení.Ztrácím Bessieho. Zablokuj ty myšlenky!Pokoušel jsem se vyprázdnit si mozek. Snažil jsem se myslet nahráče basketbalu, na skateboardy, na různé druhy bonbonů vmámině obchodě. Na všechno možné, jen ne na Bessieho.„Thalie, zavolej Ophiotaura,“ naléhal Luke. „A budeš mocnějšínež bohové.“„Luku…“ Její hlas zněl bolestně. „Co se to s tebou stalo?“„Nepamatuješ si na všechny ty naše rozhovory? Kolikrát jsmespolu proklínali bohy? Naši otcové pro nás nic neudělali. Nemajíprávo vládnout světu!“Thalia zavrtěla hlavou. „Pusť Annabeth. Nech ji jít.“„Když se ke mně přidáš,“ sliboval Luke, „může to být jako zastarých časů. My tři spolu. Bojovat za lepší svět. Prosím, Thalie,jestli to neuděláš…“Hlas mu přeskočil. „Je to moje poslední šance. Jestli na tonepřistoupíš, on najde jiný způsob. Prosím.“Nevěděl jsem, co myslí, ale ten strach zněl dost opravdově.Věřil jsem, že je Luke v nebezpečí. Jeho život závisel na tom, jestlise k němu Thalia připojí. A měl jsem strach, že tomu uvěří i Thalia.„Nedělej to, Thalie,“ varovala ji Zoe. „Musíme s nimi bojovat.“Luke znovu máchl rukou a objevil se oheň. V bronzovém koši,přesně jako v táboře. Obětní oheň.„Thalie,“ houkl jsem. „To ne.“Zlatý sarkofág za Lukem začínal zářit. Zároveň jsem v mlzevšude kolem nás uviděl obrazy: rostoucí černé mramorové zdi,ruiny, které se dávaly dohromady. Rostl kolem nás příšerný azároveň krásný palác, vybudovaný ze strachu a smutku.„Postavíme horu Othrys přesně tady,“ sliboval Luke taknapjatým hlasem, že zněl skoro jako cizí. „Znovu bude silnější avětší než Olymp. Podívej se, Thalie. My nejsme slabí.“Ukázal k oceánu a ve mně pokleslo srdce. Po svahu hory, odpobřeží, kde kotvila Princezna Andromeda, pochodovala velikáarmáda. Drakény a Laistrygonové, nestvůry a polokrevní, pekelnípsi, harpyje a další, které jsem ani neuměl pojmenovat. Celá loď semusela vyprázdnit, protože jich byly stovky, mnohem víc, než jsemviděl na palubě tehdy v létě. A všichni pochodovali k nám. Za párminut sem dorazí.„To je jenom ukázka toho, co přijde,“ prohlásil Luke. „Brzobudeme připravení zaútočit na Tábor polokrevných. A pak nasamotný Olymp. Potřebujeme jenom tvoji pomoc.“Thalia příšernou chvíli váhala. Hleděla na Luka bolestnýmaočima, jako by nechtěla nic jiného než mu uvěřit. Pak zvedla kopí.„Ty nejsi Luke. Už tě neznám.“„Ale ano, znáš,“ žebral. „Prosím. Nenuť mě… nenuť jeho, abytě zničil.“Nebyl čas. Pokud se ta armáda dostane na vršek hory, přemůženás. Znovu jsem se setkal s Annabethiným pohledem. Přikývla.Podíval jsem se na Thalii a na Zoe a usoudil, že umřít v bojivedle kamarádek jako ony nebude tak zlé.„Teď,“ zavelel jsem.Společně jsme vyrazili.Thalia šla přímo po Lukovi. Nápor jejího štítu byl tak mocný, že seLukovy ochránkyně, dračí ženy, poplašeně rozutekly, pustily zlatourakev a nechaly ho být. Ale přestože Luke vypadal nemocně, smečem si pořád uměl poradit. Zavrčel jako divoké zvíře a vyrazildo protiútoku. Jakmile Pomlouvač, jeho meč, zasáhl Thaliin štít,vyrazila mezi nimi koule blesku a spálila vzduch žlutýmielektrickými výboji.Co se mě týče, já udělal tu nejpitomější věc v životě, a to už jeco říct. Napadl jsem titánského vládce Atlase.Rozesmál se, když jsem se k němu blížil. V rukách se muobjevil veliký oštěp. Hedvábný oblek se proměnil na plnou řeckoubojovou zbroj. „Tak do toho!“„Percy!“ vyjekla Zoe. „Dej pozor!“Věděl jsem, před čím mě varuje. Cheirón mi kdysi dávno řekl:Nesmrtelní jsou svázáni prastarými pravidly. Ale hrdina můževyrazit kamkoli, napadnout kohokoli, pokud je dost smělý. Jakmileale jednou zaútočím, může Atlas útok opětovat přímo vší svousilou.Máchl jsem mečem a Atlas mě odhodil násadou oštěpu. Prolétljsem vzduchem a narazil do černé zdi. Nebyla to už mlha. Palácrostl, cihla po cihle. Měnil se na opravdový.„Blázne!“ křikl Atlas škodolibě a odmáchl jeden šíp Zoe.„Myslíš si, že když jsi zastavil toho chudáčka boha války, můžeš sepostavit i mně?“Při zmínce o Arésovi to se mnou škublo. Vytrhl jsem se zomámení a znovu zaútočil. Kdybych se tak dostal k té nádrži svodou, dokázal bych zdvojnásobit sílu.Hrot oštěpu po mně sekal jako kosa. Napřáhl jsem Anaklusmosa chtěl rozseknout násadu zbraně, ale připadalo mi, že mám rukujako z olova. Meč najednou vážil tunu.Vzpomněl jsem si na Arésovo varování, které pronesl na pláži vLos Angeles tak dávno: Až ho budeš potřebovat nejvíc, tvůj meč tězklame.Teď ne! zaprosil jsem. Ale nebylo to k ničemu. Pokoušel jsemse vyhnout, ale oštěp mě zasáhl do prsou a vyhodil mě do vzduchujako hadrovou panenku. Praštil jsem sebou o zem, hlava se mimotala. Vzhlédl jsem a zjistil, že ležím u nohou Artemidy, která sepořád napínala pod vahou oblohy.„Uteč, chlapče,“ zapřísahala mě. „Musíš utéct!“Atlas si dával načas, blížil se pomalu. Můj meč zmizel. Přepadlpřes okraj útesu. Možná se mi zase objeví v kapse – snad za párvteřin – ale to už bylo stejně jedno. V té době bude dávno po mně.Luke a Thalia bojovali jako šílení, až se mezi nimi blýskalo.Annabeth seděla na zemi a zoufale se snažila uvolnit si ruce.„Umři, mladý hrdino,“ řekl Atlas.Zvedl oštěp, aby mě probodl.„Ne!“ zaječela Zoe a ze štěrbiny v podpaží Atlasova brněnívypučela záplava stříbrných šípů.„ARGH!“ zařval a obrátil se k dceři.Sáhl jsem a ucítil Anaklusmos zase v kapse. Nemohl jsem sAtlasem soupeřit ani s mečem. A pak mi přejel po zádech mráz.Vzpomněl jsem si na slova proroctví: Prokletí Titána jednohonemine. Neměl jsem šanci Atlase porazit. Ale byl tu někdo jiný,kdo by to možná dokázal.„Tu oblohu,“ pobídl jsem bohyni. „Dejte mi ji.“„Ne, chlapče,“ odmítla mě Artemis. Na čele se jí perlil kovovýpot jako rtuť. „Ty nevíš, co po mně žádáš. Rozdrtí tě to!“„Annabeth ji unesla!“„Přežila jen taktak. Má v sobě ducha pravé Lovkyně. Ty takdlouho nevydržíš.“„Stejně umřu,“ pokrčil jsem rameny. „Předejte mi tu oblohu!“Nečekal jsem na odpověď. Vytáhl jsem meč a přesekl jí řetězy.Pak jsem k ní přistoupil, zapřel se o jedno koleno – zvedl ruce – adotkl se chladných těžkých mraků. Chvíli jsme s Artemidou nesliváhu nebe společně. Byla to ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy cítil,jako by mě drtilo tisíc náklaďáků. Chtělo se mi omdlít bolestí, alezhluboka jsem oddechoval. Já to dokážu.Pak Artemis zpod břemene vyklouzla a já ho držel sám.Později jsem se mnohokrát pokoušel vysvětlit, jaké to je. Nikdyse mi to nepodařilo.Každý sval v těle se mi proměnil na oheň. Připadalo mi, jako byse mi rozpouštěly kosti. Chtělo se mi křičet, ale neměl jsem síluotevřít pusu. Pomalu jsem klesal, níž a níž do země, váha oblohymě drtila.Přemoz to! ozval se mi v hlavě Groverův hlas. Nevzdávej se.Soustředil jsem se na dýchání. Kdybych tak jen udržel oblohunahoře ještě pár vteřin. Pomyslel jsem na Bianku, která položilaživot kvůli tomu, abychom se sem dostali. Když ona udělala tohle,já dokážu udržet oblohu.Začal jsem vidět rozmazaně. Všechno se barvilo do červena.Občas jsem zahlédl něco z bitvy, ale nevěděl jsem, jestli vidímjasně. Tamhle byl Atlas v plné bojové zbroji, bodal oštěpem achechtal se přitom jako šílenec. A Artemis byla jako stříbrnášmouha. Měla dva příšerné lovecké nože, každý dlouhý jako jejípaže, divoce sekala po Titánovi, vyhýbala se a úžasně lehce apůvabně skákala. Jak tak manévrovala, zdálo se, že mění podobu.Byla tygr, gazela, medvěd, sokol. Nebo to možná takhle vnímaljenom můj horečnatý mozek. Zoe střílela na otce šípy, mířila mu dospár v brnění. Zařval pokaždé, když šíp našel cíl, ale rána na nějpokaždé působila jako včelí žihadlo. Jenom ho ještě víc rozběsnilaa bojoval dál.Thalia a Luke se bili kopím proti meči, pořád se kolem nichblýskalo. Thalia tlačila Luka zpátky aurou svého štítu. Ani on přední nebyl imunní. Couval, škubal sebou a nespokojeně vrčel.„Vzdej se!“ křičela Thalia. „Nikdy mě neporazíš, Luku.“Vycenil zuby. „To se uvidí, dávná kamarádko.“Po tváři mi tekl pot. Ruce jsem měl kluzké. Ramena by ječelabolestí, kdyby mohla. Připadalo mi, jako by mi někdo svařovalobratle v páteři pájecí lampou.Atlas postupoval a tlačil na Artemidu. Byla rychlá, ale tu sílunedokázala zastavit. Jeho oštěp udeřil do země tam, kde ještě předzlomkem vteřiny stála, a ve skále se objevila puklina. Přeskočil ji adál ji stíhal. Vedla ho zpátky směrem ke mně.Připrav se, promluvila mi v mozku.Bolestí jsem ztrácel schopnost myslet. Odpověděl jsem jí něcojako arggghhh-ouuuuuu.„Na holku bojuješ dobře.“ Atlas se rozesmál. „Ale pro mě nejsižádný soupeř.“Naznačil falešný výpad špičkou oštěpu a Artemis se vyhnula.Viděl jsem, jak se schyluje k léčce. Atlasův oštěp máchl a podrazilArtemidě nohy. Upadla a Atlas se napřáhl, aby jí zasadil smrtelnouránu.„Ne!“ zaječela Zoe. Skočila mezi otce a Artemidu a vystřelilašíp Titánovi přímo do čela. Uvízl tam jako roh jednorožce. Atlaszařval vztekem. Smetl dceru hřbetem ruky a odhodil ji do černýchskal.Chtěl jsem vykřiknout, rozběhnout se jí na pomoc, ale nemohljsem promluvit ani se pohnout. Neviděl jsem ani, kde Zoe přistála.Pak se Atlas s triumfálním výrazem ve tváři obrátil k Artemidě.Zdálo se, že bohyně je raněná. Nezvedala se.„První prolitá krev v nové válce,“ radoval se škodolibě Atlas. Abodl směrem dolů.Artemis vyrazila bleskurychle jako myšlenka a popadla násaduoštěpu. Zasáhl zem hned vedle ní a ona zatáhla dozadu, použilaoštěp jako páku, nakopla vládce Titánů a odpálila ho do vzduchupřes sebe. Viděl jsem, jak se na mě hroutí, a došlo mi, co se stane.Uvolnil jsem držení nebes, a jakmile do mě Atlas narazil, nesnažiljsem se udržet na nohou. Nechal jsem se srazit z cesty a odvalil seco nejdál.Atlasovi se snesla na záda váha oblohy a málem ho rozmačkala,než se mu podařilo zvednout se na kolena. Snažil se vymanit zpodté drtivé váhy. Ale bylo pozdě.„Neeeee!“ Zařval tak mohutně, až to otřáslo horou. „Užneeee!“Atlas byl chycen pod svým starým břemenem.Zkusil jsem vstát a zase jsem spadl, omámený bolestí. Připadalomi, jako by mi hořelo celé tělo.Thalia zatlačila Luka až ke kraji útesu, pořád bojovali, hnedvedle zlaté rakve. Thalia měla slzy v očích. Lukovi se přes prsa táhlkrvavý šrám a bledý obličej se mu leskl potem.Vyrazil na Thalii a ona ho udeřila štítem. Meč mu vyletěl zrukou a zazvonil o skálu. Thalia mu přitiskla špičku kopí na krk.Chvíli bylo ticho.„No?“ zeptal se Luke. Snažil se to zatajit, ale cítil jsem mu vhlase strach. Thalia se třásla zuřivostí.Za ní se vydrápala Annabeth, konečně se osvobodila z pout.Tvář měla poškrábanou a špinavou od hlíny. „Nezabíjej ho!“„Je to zrádce,“ houkla Thalia. „Zrádce!“Ve svém omámení jsem si uvědomil, že Artemis už není u mě.Odběhla k černým skalám, kam dopadla Zoe.„Odvedeme Luka zpátky,“ prosila Annabeth. „Na Olymp. On…bude užitečný.“„Tohle chceš, Thalie?“ ušklíbl se Luke. „Vrátit se triumfálně naOlymp? Potěšit tatíčka?“Thalia zaváhala a Luke zoufale hrábl po jejím kopí.„Ne!“ vykřikla Annabeth. Ale bylo pozdě. Thalia bezuvažování Luka odkopla. Ztratil rovnováhu, ve tváři se mu objevilahrůza a pak se zřítil dolů.„Luku!“ zaječela Annabeth.Hnali jsme se ke kraji útesu. Pod námi se překvapeně zastavilaarmáda z Princezny Andromedy. Všichni zírali na Lukovopolámané tělo na skalách. I když jsem ho tolik nenáviděl, nemohljsem se na to dívat. Chtělo se mi věřit, že je ještě živý, ale to bylonemožné. Spadl nejmíň z patnácti metrů a nehýbal se.Jeden obr vzhlédl a zabručel: „Zabte je!“Thalia byla ztuhlá smutkem, po tvářích se jí řinuly slzy. Stáhljsem ji zpátky, zatímco nám nad hlavami přeletěla vlna oštěpů.Běželi jsme ke skalám a nevšímali si klení a hrozeb Atlase, jakjsme ho míjeli.„Artemido!“ zavolal jsem.Bohyně vzhlédla a výraz ve tváři měla zdrcený skoro stejnějako Thalia. Zoe ležela bohyni v náruči. Dýchala. Oči mělaotevřené. Ale stejně…„Ta rána je otrávená,“ řekla Artemis.„Atlas ji otrávil?“ zeptal jsem se.„Ne,“ odpověděla bohyně. „Atlas ne.“Ukázala nám zranění, které měla Zoe na boku. Málem jsemzapomněl, že ji poškrábal drak Ladon. Rána byla mnohem horší,než dala Zoe najevo. Skoro jsem se tam nedokázal podívat. Pustilase do boje s otcem i přes to příšerné zranění, které z ní už vysávalosílu.„Hvězdy,“ mumlala Zoe. „Nevidím je.“„Nektar a ambrózii,“ napadlo mě. „Honem! Musíme jí je dát.“Nikdo se ani nehnul. Ve vzduchu visel smutek.Kronova armáda postoupila až pod vrchol. I Artemis byla mocotřesená, než aby se pohnula. Možná bychom se tam na místědočkali záhuby, ale pak jsem uslyšel podivný bzučivý zvuk.Zrovna když se armáda nestvůr vynořila na kopci, snesl se znebe Sopwith Camel.„Pryč od mojí dcery!“ vykřikl doktor Chase a spustil svékulomety. Kropily zem kulkami a vyděsily celou skupinu nestvůr,až se rozutekla.„Tati?“ vykřikla Annabeth nevěřícně.„Utíkej!“ zavolal a jeho hlas slábl, jak se dvojplošník vzdaloval.To probralo Artemidu ze žalu. Vzhlédla ke starému letadlu,které teď vybíralo zatáčku na další útok.„Hrdinný muž,“ uznala Artemis zdráhavě. „Pojďte. Musímeodsud Zoe dostat pryč.“Zvedla si ke rtům lovecký roh a přes údolí Marina se ozvěnourozezněl jasný zvuk. Zoe se zachvěla víčka.„Vydrž!“ prosil jsem ji. „Dopadne to dobře!“Dvojplošník podnikl další nálet. Pár obrů hodilo oštěpy a jedenprolétl letadlu přímo mezi křídly, ale kulomety pálily dál. Užaslejsem si uvědomil, že doktor Chase musel na výrobu kulek nějaksehnat božský bronz. První řada hadích žen zakvílela, když jekulometná salva rozprášila do sírově žlutého prachu.„To je… můj táta!“ hlesla Annabeth ohromeně.Neměli jsme čas obdivovat jeho letecké umění. Obři a hadíženy se už vzpamatovávali z překvapení. Doktor Chase by mohlmít brzo malér.A zrovna v tu chvíli se rozjasnilo měsíční světlo a z oblohy sesnesl stříbrný vůz, tažený tím nejkrásnějším jelenem, jakého jsemkdy viděl. Přistál hned vedle nás.„Nastupte,“ pobídla nás Artemis.Annabeth mi pomohla dostat dovnitř Thalii. Pak jsem pomohlArtemidě se Zoe. Zabalili jsme ji do deky, Artemis přitáhla otěže avůz vyrazil z hory přímo do vzduchu.„Jako sáně Santa Clause,“ zamumlal jsem, pořád ještěomámený bolestí.Artemis si dala tu práci a ohlédla se na mě. „Jistěže, mladýpolokrevný. Odkud myslíš, že asi pochází ta legenda?“Když doktor Chase viděl, že jsme bezpečně pryč, obrátil letadloa následoval nás jako čestná stráž. Musel to být vážně povedenývýjev, dokonce i na poměry San Franciska: stříbrný létající vůztažený jelenem, doprovázený dvojplošníkem z první světové.Kronova armáda za námi vztekle zařvala, jak se takshromáždila na vršku hory Tamalpais, ale nejhlasitěji bylo slyšetAtlase. Proklínal bohy a vzpíral se pod vahou nebes.