Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 19

Devatenáctá kapitola:

BOHOVÉ HLASUJÍ O TOM,JAK NÁS ZABÍT

Létání je pro Poseidónova syna už tak dost špatná věc, ale vletětpřímo do Diova paláce, kolem kterého zuřily hromy a blesky, byloještě horší.Zakroužili jsme kolem centra Manhattanu, provedli úplný oblethory Olymp. Byl jsem tam jenom jednou, tehdy jsem vyjelvýtahem do tajného šestistého patra Empire State Building. Alednes mě Olymp překvapil ještě víc, pokud to vůbec šlo.V šeru časného rána a ve světle loučí a ohňů zářily paláce nasvazích dvaceti různými barvami, od krvavě rudé po indigovou. NaOlympu už očividně nikdo nespal. Klikaté ulice byly plné polobohůa přírodních duchů a nižších bůžků, pobíhali sem a tam, jeli vevozech nebo si hověli v nosítkách, nesených kyklopy. Zima jako bytu neexistovala. Zachytil jsem vůni zahrad v plném květu, jasmínua růží a ještě příjemnějších věcí, které jsem ani nedokázalpojmenovat. Z mnoha oken se linula hudba, měkké zvuky lyr apíšťal.Na vrcholu hory se tyčil největší palác ze všech, zářivá bílá síňbohů.Naši pegasové nás vysadili na vnějším nádvoří před mohutnýmistříbrnými branami. Než mě vůbec napadlo zaklepat, brány seotevřely samy.Hodně štěstí, šéfe, popřál mi Blackjack.„Jo.“ Nevěděl jsem proč, ale měl jsem nějaký divný pocitzkázy. Nikdy jsem neviděl všechny bohy pohromadě. Věděl jsem,že mě kterýkoli z nich může rozmetat na prach, a několik by jich tos radostí udělalo.Hej, pokud se nevrátíte, můžu se ustájit ve vašem srubu?Přísně jsem si pegase změřil.To mě jen tak napadlo, pohodil hřívou. Pardon.Blackjack a jeho kamarádi odlétli a nechali nás s Thalií aAnnabeth samotné. Chvíli jsme tam stáli a prohlíželi si palác.Stejně jsme spolu nedávno stáli před akademií Westover, ale mněto připadalo jako před milionem let.A pak jsme bok po boku vešli do trůnního sálu.Dvanáct obrovských trůnů tvořilo písmeno U kolem ústředníhoohně přesně tak, jak byly rozmístěny sruby v táboře. Nahoře nastropě se leskla souhvězdí – dokonce i to nejnovější, Lovkyně Zoe,putující po nebesích s nataženým lukem.Všechna místa byla obsazena. Každý bůh a bohyně měřilizhruba čtyři a půl metru a povím ti, jestli se na tebe někdy zadívaltucet všemocných obrovitých bytostí najednou… No, setkání snestvůrami mi proti tomu připadalo jako piknik.„Vítejte, hrdinové,“ promluvila Artemis.„Búúúú!“Teprve tehdy jsem si všiml Bessieho a Grovera.Uprostřed sálu poblíž ohniště se vznášela koule vody. Bessie siv ní šťastně plaval, mrskal hadím ocasem a vystrkoval hlavu z bokůa ze spodku koule. Vypadalo to, že si to nové plavání v kouzelnébublině užívá. Grover klečel u Diova trůnu, jako by mu právěpodával o něčem zprávu, ale jakmile nás uviděl, vykřikl: „Vy jsteto dokázali!“Už se chystal rozběhnout se ke mně, pak si vzpomněl, že seobrací zády k Diovi, a ohlédl se na něj, jestli může.„Běž,“ pokývl mu Zeus. Ale ve skutečnosti si Groveranevšímal. Vládce oblohy upřeně hleděl na Thalii.Grover klusal k nám. Nikdo z bohů nepromluvil. Každéklapnutí Groverových kopyt na mramorové podlaze se hlasitěrozléhalo síní. Bessie sebou mrskl ve své bublině vody. Oheňzapraskal.Nervózně jsem se podíval na otce, na Poseidóna. Byl oblečenýpodobně jako posledně, když jsem ho viděl: plážové kraťasy,havajská košile a sandály. Měl ošlehanou opálenou tvář s tmavýmivousy a hlubokýma zelenýma očima. Netušil jsem, jak se mu budelíbit, že mě zase vidí, ale v koutcích očí měl vrásky smíchu.Pokývl, jako by chtěl říct Je to v pořádku.Grover nadšeně objal Annabeth a Thalii. Pak mě chňapl zaruce. „Percy, my jsme to s Bessiem zvládli! Ale musíš jepřesvědčit! To nemůžou udělat!“„Co nemůžou udělat?“ zeptal jsem se.„Hrdinové,“ zvolala Artemis.Bohyně sklouzla ze svého trůnu a proměnila se do lidskévelikosti, do podoby malé dívky s kaštanovými vlasy. Nijak jí tomezi obřími Olympany nevadilo. Kráčela k nám a stříbrná róba sejí třpytila. Tvářila se bezvýrazně. Vypadalo to, že klouže ve sloupuměsíčního světla.„Rada byla informována o vašich skutcích,“ oznámila námArtemis. „Bohové vědí, že na západě povstává hora Othrys. Vědí otom, jak se Atlas pokusil osvobodit, a o rostoucí Kronově armádě.Odhlasovali jsme, že budeme o situaci jednat.“Mezi bohy se ozvalo mumlání a začali poposedávat, jako by stím plánem nebyli srozuměni všichni, ale nikdo neprotestoval.„Na rozkaz mého vládce Dia,“ pokračovala Artemis, „budu sesvým bratrem Apollónem lovit nejmocnější nestvůry, budu se jesnažit skolit, než by se mohly přidat k silám Titánů. Paní Athénaosobně prověří ostatní Titány, abychom se ujistili, že neuprchli zmíst, kde jsou vězněni. Vládce Poseidón dostal povolení rozpoutatsvůj nejdivočejší útok na výletní loď Princezna Andromeda aposlat ji na dno moře. A co se vás týče, mí hrdinové…“Obrátila se k ostatním nesmrtelným. „Tito polokrevní prokázaliOlympu velkou službu. Popírá to někdo z vás?“Rozhlédla se po shromážděných bozích a změřila si každéhozvlášť. Zeus seděl ve svém tmavém obleku s jemným proužkem, selegantně upravenými tmavými vousy a očima jiskřícíma energií.Vedle sebe měl krásnou ženu se stříbrnými vlasy, spletenými docopu na jednom rameni, a v šatech, které se leskly barvami jakopaví peří. Paní Héra.Po Diově pravici měl trůn můj otec Poseidón. Vedle něj velikálidská hrouda s nohou v kovové ortéze, se znetvořenou hlavou abujnými hnědými vousy, kterými probleskoval oheň. Vládcekováren Héfaistos.Hermés na mě zamrkal. Dnes měl na sobě vycházkový oblek azrovna si kontroloval zprávy v mobilním telefonu, Aeskulapověžezle. Apollón seděl opřený na zlatém trůně ve slunečních brýlích.Měl v uších sluchátka iPodu, takže jsem nevěděl, jestli vůbecposlouchá, ale ukázal mi vztyčený palec. Dionýsos se tvářilunuděně a kroutil v prstech výhonek révy. A Arés, no, ten seděl natrůnu z chromu a kůže, kabonil se na mě a brousil si nůž.Na ženské straně trůnního sálu byla vedle Héry tmavovlasábohyně v zelené róbě na trůnu spleteném z jabloňových větví.Démétér, bohyně úrody. Vedle ní seděla překrásná šedooká žena velegantních bílých šatech. Mohla to být jedině Annabethina matkaAthéna. Pak tam byla Afrodita, která se na mě významně usmála,až jsem se proti své vůli začervenal.Všichni Olympané na jednom místě. Tolik síly v tomhle sále, ažmi bylo divné, že se celý palác nerozpadne.„Musím říct,“ přerušil ticho Apollón, „že si ty děti vedlydobře.“ Odkašlal si a začal recitovat: „Vavříny pro ně –“„Ehm, ano, skvěle,“ přerušil ho Hermés, jako by se chtělvyhnout poslechu Apollónovy poezie. „Všichni jsou pro, že jenezničíme?“Zvedlo se pár váhavých rukou – Démétér, Afrodita.„Počkejte chvíli,“ zavrčel Arés. Ukázal na Thalii a na mě.„Tihle dva jsou nebezpeční. Mnohem jistější by bylo, když už je tumáme –“„Arési,“ přerušil ho Poseidón, „jsou to vážení hrdinové. Méhosyna na kousky nerozmetáme.“„Ani mou dceru,“ zavrčel Zeus. „Vedla si dobře.“Thalia se začervenala. Hleděla do země. Věděl jsem, jak jí je. Ijá jsem málokdy mluvil s otcem, natož abych se od něj dočkaluznání.Bohyně Athéna si odkašlala a naklonila se dopředu. „Též jsemhrdá na svou dceru. Avšak u těch druhých tu je jisté bezpečnostníriziko.“„Matko!“ hlesla Annabeth. „Jak můžete –“Athéna ji zarazila klidným, ale pevným pohledem. „Jepolitováníhodné, že můj otec Zeus a strýc Poseidón porušilipřísahu, že nebudou mít další děti. Jedině Hádés dodržel slovo, cožshledávám poněkud ironické. Jak víme z Velkého proroctví, dětitěch tří silných bohů… jako jsou Thalia a Percy… jsounebezpečné. Jakkoli je Arés zabedněný, v tomto má pravdu.“„Správně!“ potvrdil Arés. „Hej, počkat. Komu říkáš –“Začal se zvedat, ale kolem pasu se mu omotal výhonek vinnérévy jako bezpečnostní pás a stáhl ho zpátky dolů.„Prosím tě, Arési,“ povzdechl si Dionýsos. „Schovej si typranice na potom.“Arés zaklel a utrhl révu. „Ty radši žvaníš, ty starý násosko.Vážně chceš ty spratky chránit?“Dionýsos na nás otráveně shlédl. „Nijak je v lásce nemám.Athéno, vážně si myslíš, že je bezpečnější je zničit?“„Nevynáším žádný soud,“ odpověděla Athéna. „Jen upozorňujina riziko. Rada musí rozhodnout, co uděláme.“„Já je nenechám potrestat,“ prohlásila Artemis. „Nechám jeodměnit. Pokud zničíme hrdiny, kteří nám prokázali velikouslužbu, pak nejsme o nic lepší než Titáni. Jestli je tohlespravedlnost Olympu, pak s ní nechci nic mít.“„Klídek, sestřičko,“ zasáhl Apollón. „No tak, uvolni se trošku.“„Neříkej mi sestřičko! Já je odměním.“„Nuže,“ zaburácel Zeus. „Možná ano. Ale přinejmenším jetřeba zničit tu nestvůru. Na tom se shodneme?“Spousta hlav přikývla.Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co říkají. Pak se mi srdceproměnilo na závaží. „Bessieho? Vy chcete zničit Bessieho?“„Búúúúúúú!“ protestoval Bessie.Můj otec se zamračil. „Tys toho Ophiotaura pojmenovalBessie?“„Otče,“ odvážil jsem se pokračovat, „je to jenom mořský tvor.Vážně milý mořský tvor. Nemůžete ho zničit.“Poseidón neklidně poposedl. „Percy, v tom tvorovi se ukrývávelká síla. Kdyby ho Titáni ukradli, nebo –“„To nemůžete udělat,“ stál jsem na svém. Podíval jsem se naDia. Nejspíš bych se ho měl bát, ale hleděl jsem mu přímo do očí.„Ovlivňovat proroctví, to přece nikdy nefunguje. Není to tak?Kromě toho, Bessten Ophiotaurus je nevinný. Zabít takového tvoraje špatné. Je to stejné, jako… jako když Kronos snědl své dětijenom kvůli tomu, co by mohly udělat. Není to správné!“Vypadalo to, že Zeus má slova zvažuje. Zalétl pohledem ke svédceři Thalii. „A co to riziko? Kronos moc dobře ví, že pokud někdoz vás obětuje vnitřnosti toho tvora, získá sílu nás zničit. Myslíte si,že můžeme dopustit tu možnost? Ty, má dcero, dosáhneš zítrašestnácti let, přesně jak říká proroctví.“„Musíte jim věřit,“ ozvala se Annabeth. „Pane, musíte jimvěřit.“Zeus se zamračil. „Věřit hrdinům?“„Annabeth má pravdu,“ přidala se Artemis. „A proto jim musímnejprve udělit odměnu. Má spolehlivá společnice Zoe Večernice sedostala na nebe. Potřebuji novou velitelku. A o jedné už uvažuji.Ale nejprve si s tebou musím promluvit o samotě, otče Die.“Zeus pokynul Artemidě, aby přistoupila blíž. Sklonil se aposlouchal, co mu říkala do ucha.Přepadla mě panika. „Annabeth,“ zašeptal jsem. „Nedělej to.“Zamračila se na mě. „Co?“„Podívej, musím ti něco říct,“ pokračoval jsem. Slova se vemně zadrhávala. „Já bych nepřežil, kdyby… nechci, abys –“„Percy?“ zarazila se. „Vypadáš, jako bys měl omdlít.“A taky jsem se tak cítil. Chtěl jsem říct ještě něco, ale jazyk mězradil. Ochromil ho strach, který jsem v sobě měl. A pak seArtemis obrátila.„Budu mít novou velitelku,“ oznámila všem. „Pokud to ta dívkapřijme.“„Ne,“ zamumlal jsem.„Thalie,“ řekla Artemis. „Dcero Diova. Připojíš se k Lovu?“V sále se rozhostilo ohromené ticho. Hleděl jsem na Thalii anechtělo se mi věřit vlastním uším. Annabeth se usmála. StisklaThalii ruku a pak ji pustila, jako by to celou dobu čekala.„Připojím,“ prohlásila Thalia pevně.Zeus se zvedl z trůnu a tvářil se ustaraně. „Dcero má, zvaždobře –“„Otče,“ přerušila ho, „zítra mi šestnáct nebude. Nikdy minebude šestnáct. Nepřipustím, aby se to proroctví týkalo mě.Zůstanu se svou sestrou Artemidou. Kronos mě už k sobě nikdynezláká.“Klekla si vedle bohyně a spustila slova, která jsem si pamatovalz Biančiny přísahy. Připadalo mi, že je to hrozně dávno. „Zaslibujise bohyni Artemidě. Vyvaruji se společnosti mužů…“Pak Thalia udělala něco, co mě překvapilo skoro stejně jako tapřísaha. Přišla ke mně, usmála se a před celým shromážděním měpořádně objala. Začervenal jsem se.Když se odtáhla a stiskla mi ramena, vypravil jsem ze sebe:„Ehm… tohle bys už dělat neměla, ne? Myslím objímat kluky.“„Vzdávám čest příteli,“ opravila mě. „Já se k Lovu musímpřipojit, Percy. Neměla jsem klid od… od toho Vrchupolokrevných. Konečně si připadám, jako bych měla domov. Ale tyjsi hrdina. Ty budeš ten z proroctví.“„No bezva,“ zamumlal jsem.„Jsem pyšná na to, že jsem tvoje kamarádka.“Objala Annabeth, která se moc snažila nebrečet. Pak objaladokonce i Grovera, který vypadal na omdlení, jako by mu někdozrovna věnoval poukaz na neomezenou konzumaci tortill.Potom se Thalia postavila vedle Artemidy.„A teď k tomu Ophiotaurovi,“ nadnesla další téma Artemis.„Ten kluk je stejně nebezpečný,“ varoval ostatní Dionýsos. „Tozvíře je lákadlo k veliké moci. I když ušetříme kluka –“„Ne.“ Rozhlédl jsem se kolem po všech bozích. „Prosím. Držtetoho Ophiotaura v bezpečí. Můj otec ho může schovat někde vmoři, nebo ho chovejte v akváriu tady na Olympu. Ale musíte hochránit.“„A proč bychom ti měli věřit?“ zaburácel Héfaistos.„Je mi teprve čtrnáct,“ odpověděl jsem. „Pokud se to proroctvítýká mě, zbývají ještě dva roky.“„Dva roky na to, aby tě Kronos mohl oklamat,“ konstatovalaAthéna. „Za dva roky se toho může hodně změnit, můj mladýhrdino.“„Matko!“ ozvala se rozčileně Annabeth.„Je to pravda, dítě. Udržovat to zvíře naživu je nemoudrástrategie. A to platí i o chlapci.“Otec se zvedl. „Nenechám toho mořského tvora zničit, pokudtomu můžu zabránit. A já tomu můžu zabránit.“Natáhl ruku a objevil se mu v ní trojzubec: šestimetrovábronzová tyč se třemi bodci, které zářily modrým vodnatýmsvětlem. „Zaručím se za chlapce i za bezpečnost Ophiotaura.“„Nemůžeš ho vzít do moře!“ vztyčil se najednou Zeus.„Nenechám ti v rukách takový trumf!“„Ale jdi, bratře,“ povzdechl si Poseidón.Diovi se objevil v ruce blesk, paprsek elektřiny. Sál se naplnilpachem ozonu.„Dobře,“ podvolil se Poseidón. „Postavíme pro toho tvoraakvárium tady. Héfaistos mi pomůže. Ten tvor bude v bezpečí.Budeme ho chránit veškerými svými silami. Chlapec nás nezradí.Sázím na to svou čest.“Zeus se nad tím zamyslel. „Všichni souhlasí?“K mému překvapení se zvedla spousta rukou. Dionýsos sezdržel hlasování. Stejně tak Arés a Athéna. Ale všichni ostatní…„Máme většinu,“ rozhodl Zeus. „A tak, protože tyto hrdinynezničíme… soudím, že bychom je měli uctít. Nechť vypuknouoslavy jejich triumfu!“Jsou slavnosti a pak jsou veliké, důležité, obrovské slavnosti. Aještě daleko nad nimi jsou slavnosti na Olympu. Pokud si někdybudeš moct vybrat, jdi na tu olympskou.Devět Múz obstarávalo hudbu a já si uvědomil, že v těchmelodiích je všechno, co by si kdo přál: bohové možná slyšíklasiku a mladší polobohové třeba hip hop, ale pořád je to stejnázvuková stopa. Žádné dohadování. Žádné handrkování o přeladěnístanice. Jenom žádosti o zesílení.Dionýsos chodil a nechával vyrůstat ze země stánky sobčerstvením a spolu s ním, zavěšená do něj, kráčela krásná žena –jeho manželka Ariadna. Dionýsos mi poprvé připadal šťastný. Zezlatých fontán proudil nektar a ambrózie a banketové stolypřetékaly tácy s občerstvením smrtelníků. Zlaté poháry se plnilyvším, co si člověk přál. Grover pobíhal kolem s plným talířemplechovek a tortill a sklenici měl plnou dvojitého espresa smlékem, nad kterým neustále mumlal jako zaříkadlo: „Pan! Pan!“Pořád ke mně chodili bohové a gratulovali mi. Naštěstí sezmenšili do normální lidské velikosti, aby náhodou nezašláplinějakého účastníka slavnosti. Hermés se se mnou dal do řeči. Byltak spokojený, že se mi nechtělo prozradit mu, co se stalo s jehonejneoblíbenějším synem Lukem. Ale než jsem vůbec sebralodvahu, Hermovi se ohlásil hovor a on odešel.Apollón mi řekl, že můžu kdykoliv řídit jeho sluneční vůz, akdybych někdy chtěl lekci v lukostřelbě –„Díky,“ řekl jsem mu. „Ale upřímně řečeno, jsem v lukostřelbědost mizerný.“„Nesmysl,“ mávl rukou. „Co takhle trénink z vozu za jízdy nadSpojenými státy? To je teprve legrace!“Nějak jsem se vymluvil a proplétal se davy, které tancovaly nanádvořích paláce. Hledal jsem Annabeth. Když jsem ji vidělnaposled, tančila s nějakým nižším bohem.Pak se za mnou ozval mužský hlas: „Doufám, že měnezklameš.“Obrátil jsem se a viděl, že se na mě usmívá Poseidón.„Otče… ahoj.“„Nazdar, Percy. Vedl sis dobře.“Z jeho chvály jsem byl rozpačitý. Teda, byla mi příjemná, alevěděl jsem, jak moc riskoval, když se za mě zaručil. Mnohem lehčíby bylo nechat ostatní, aby mě zničili.„Já vás nezklamu,“ slíbil jsem.Přikývl. Nedokázal jsem číst myšlenky bohů, ale zajímalo bymě, jestli o mých slovech náhodou nepochybuje.„Tvůj kamarád Luke –“„On není můj kamarád,“ vyhrkl jsem. Pak mi došlo, že bylo asineslušné skočit bohu do řeči. „Pardon.“„Tvůj bývalý kamarád Luke,“ opravil se Poseidón. „Kdysi takytak sliboval. Byl Hermova pýcha a radost. Jen na to pamatuj, Percy.I ten nejšlechetnější může padnout.“„Luke padl dost tvrdě,“ souhlasil jsem. „Je mrtvý.“Poseidón zavrtěl hlavou. „Ne, Percy. Není.“Zůstal jsem na něj hledět. „Cože?“„Myslím, že ti to Annabeth řekla. Luke pořád žije. Viděl jsemto. Jeho loď právě teď vyplouvá ze San Franciska s Kronovýmiostatky. Stáhne se a přeskupí síly, než na tebe znovu zaútočí. Zevšech sil se ji budu snažit zničit bouřemi, ale Luke uzavíráspojenectví s mými nepřáteli, starými démony oceánu. Budoubojovat a bránit ho.“„Jak může být živý?“ zeptal jsem se. „Ten pád ho měl přecezabít!“Poseidón se zatvářil ustaraně. „Já nevím, Percy, ale dej si na nějpozor. Je nebezpečnější než dřív. A tu zlatou rakev má pořád ssebou, pořád nabírá na síle.“„A co Atlas?“ zeptal jsem se. „Dá se mu zabránit v tom, abyzase utekl? Nemůže přinutit některého obra nebo tak, aby od nějnebesa přebral?“Otec si posměšně odfrkl. „Kdyby to bylo tak lehké, utekl by uždávno. Kdepak, můj synu. Prokletí toho břemene se dá vynutit jenna Titánovi, jednom z dětí Gaie a Urana. Všichni ostatní musí tobřemeno převzít dobrovolně, z vlastní vůle. A takovou věc dokážejen hrdina, někdo silný s poctivým srdcem a velikou odvahou.Nikdo z Kronovy armády by si netroufl nést takovou tíhu, ani podhrozbou smrti.“„Luke to udělal,“ namítl jsem. „Pustil Atlase. Pak napálilAnnabeth, ta ho zachránila, a díky ní pak přesvědčil Artemidu, abyod Annabeth oblohu převzala.“„Ano,“ pokývl Poseidón. „Luke je… zajímavý případ.“Zřejmě chtěl říct ještě něco, ale zrovna v tu chvíli začal z druhéstrany nádvoří bučet Bessie. Nějací polobohové si hráli s jehovodní koulí, vesele ji kouleli sem a tam nad hlavami davu.„Radši to tam vyřídím,“ zabručel Poseidón. „Nemůžemedopustit, aby se tu s Ophiotaurem házelo jako s plážovým míčem.Chovej se slušně, synu. Možná si nějakou dobu nepromluvíme.“A s tím zmizel.Chystal jsem se zase pátrat v davu, když se ozval další hlas.„Abys věděl, tvůj otec na sebe bere velké riziko.“Zjistil jsem, že stojím před šedookou ženou, která se tolikpodobala Annabeth, že jsem ji tak málem oslovil.„Athéno.“ Snažil jsem se nedat najevo rozladění, že mě na raděodepsala, ale myslím, že jsem to moc dobře nezatajil.Suše se usmála. „Nesuď mě moc příkře, polokrevný. Moudrárada není vždy vítaná, ale já mám pravdu. Jsi nebezpečný.“„Copak vy nikdy neriskujete?“Pokývala hlavou. „Uznávám, že můžeš být užitečný. A přesto…tvá osudová chyba by mohla zničit nás i tebe.“Srdce mi vyskočilo až do krku. Před rokem jsme měli sAnnabeth debatu o osudových chybách. Každý hrdina nějakou má.Tvrdila, že ta její je hrdost. Věří, že dokáže všechno… jakonapříklad podpírat nebe. Nebo zachránit Luka. Ale pořád jsemnetušil, jakou chybu mám já.Athéna se na mě dívala skoro lítostivě. „Kronos tvou chybuzná, i když ty sám ne. On umí studovat nepřátele. Uvažuj, Percy.Jak tě ovládl? Nejprve tě připravil o matku. Pak o nejlepšíhokamaráda, o Grovera. A teď o mou dceru Annabeth.“ Znechuceněse odmlčela. „Ve všech těch případech využil tvé milované, aby těvlákal do své pasti. Tvá osudová chyba je osobní oddanost, Percy.Nevíš, kdy je čas přestat. Abys zachránil přítele, obětuješ celý svět.Na hrdinu z toho proroctví je to moc, moc nebezpečné.“Zatnul jsem pěsti. „To není chyba. Jenom proto, že chcipomáhat přátelům –“„Nejnebezpečnější chyby jsou ty, které jsou v umírněné formědobrými vlastnostmi,“ prohlásila. „Se zlem se bojuje lehce. Snerozumem… je to moc těžké.“Chtěl jsem něco namítnout, ale zjistil jsem, že to nejde. Athénabyla zatraceně chytrá.„Doufám, že se rozhodnutí rady ukážou jako moudrá,“povzdechla si Athéna. „Ale já to budu sledovat, Percy Jacksone. Jáneschvaluji tvé přátelství s mou dcerou. Nepovažuji to za moudréani pro jednoho z vás. A kdybys měl zakolísat ve své oddanosti…“Měřila si mě chladným šedým pohledem. Uvědomil jsem si, jakhrozným nepřítelem by dokázala Athéna být, desetkrát horším nežArés nebo Dionýsos nebo dokonce než můj otec. Athéna se nikdynevzdá. Nikdy neudělá nic zbrklého ani hloupého jen proto, žečlověka nenávidí, a když si naplánuje někoho zničit, ten plán vyjde.„Percy!“ uslyšel jsem Annabeth, která se ke mně hnala davem.Zastavila se na místě, když uviděla, s kým to mluvím. „Ach…matko.“„Nechám vás spolu,“ pokývla Athéna. „Pro tentokrát.“Obrátila se a kráčela davem, který se před ní rozestupoval, jakoby před sebou nesla Aegis.„Dusila tě moc?“ zeptala se Annabeth.„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „To… nic.“Starostlivě si mě prohlížela. Dotkla se nového šedého pramenev mých vlasech, přesně stejného jako její – našeho bolestnéhosuvenýru, který jsme si odnesli z držení Atlasova břemene. Bylatoho spousta, co jsem chtěl Annabeth říct, ale Athéna mi vzalasebejistotu. Připadal jsem si, jako by mě praštila do břicha.Neschvaluji tvé přátelství s mou dcerou.„Poslouchej,“ vzpomněla si Annabeth. „Co jsi mi to chtělpředtím říct?“Hudba hrála. Lidé tančili po ulicích. Řekl jsem: „Já, hm,napadlo mě, že tehdy ve Westoveru nás přerušili… myslím, že tidlužím tanec.“Pomalu se usmála. „Tak fajn, chaluhový mozečku.“Vzal jsem ji za ruku a nevím, co slyšeli všichni ostatní, ale mněto znělo jako ploužák: trochu smutný, ale možná i s kapkou naděje.