Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 1

První kapitola:

MÁ ZÁCHRANNÁ AKCE DOPADNE ÚPLNĚ POD PSA

Vpátek před vánočními prázdninami mi máma sbalila věci na noc apár vražedných zbraní a odvezla mě do nové internátní školy. Pocestě jsme vyzvedli mé kamarádky Annabeth a Thalii.Z New Yorku to byla do Bar Harboru osmihodinová jízda.Dálnici bičoval déšť a sníh. Annabeth, Thalia a já jsme se neviděliněkolik měsíců, ale z té sněhové vánice a pomyšlení na to, co násčeká, jsme byli dost nervózní a moc jsme toho nenamluvili. Narozdíl od mojí mámy. Ta, když je nervózní, mluví víc. Než jsme sekonečně dostali k akademii Westover, už se stmívalo a ona mezitímstačila vypovědět Annabeth a Thalii všechny mé trapné historky zdětství.Thalia otřela zamlžené okno auta a vykoukla ven. „No páni.Tohle bude radost.“Budova Westoveru vypadala jako hrad nějakého ďábelskéhorytíře. Byla celá postavená z černého kamene, měla věžičky a úzkáokénka a mohutná dřevěná vrata. Seděla na zasněženém skalnímútesu a shlížela na veliký zmrzlý les na jedné straně a na druhé našedivý rozbouřený oceán.„Vážně nechcete, abych na vás počkala?“ zeptala se máma.„Ne, mami, díky,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nevím, jak dlouho tobude trvat. My to zvládneme.“„Ale jak se dostanete zpátky? Mám o tebe starost, Percy.“Doufal jsem, že se nečervenám. Jako by nestačilo, že jsem namámu odkázaný, aby mě do bitev vozila autem.„To je v pořádku, paní Jacksonová,“ usmála se Annabethkonejšivě. Světlé vlasy měla nacpané pod lyžařskou čepicí a jejíšedé oči připomínaly barvou oceán. „My se postaráme, aby se munic nestalo.“Vypadalo to, že se máma trochu uklidnila. Myslí si o Annabeth,že je to ta nejrozumnější polobohyně, jaká kdy chodila do osmétřídy. Je přesvědčená, že mi už mockrát zachránila krk. Jasně, mápravdu, ale to ještě neznamená, že se mi to musí zamlouvat.„No tak dobře, moji milí,“ povzdechla si máma. „Máte všechno,co potřebujete?“„Ano, paní Jacksonová,“ přikývla Thalia. „Díky za svezení.“„Máte náhradní svetry? A číslo na můj mobil?“„Mami –“„Máš ambrózii a nektar, Percy? A zlatou drachmu, kdybystepotřebovali kontaktovat tábor?“„No tak, mami! My to zvládneme. Pojďte, holky.“Zatvářila se trochu ublíženě a mě to zamrzelo, ale už jsem chtělkonečně vypadnout z toho auta. Kdyby měla dát k lepšímu ještějednu historku o tom, jak rozkošný jsem byl jako tříletý hošík vevaně, radši bych se zavrtal do sněhu a dobrovolně umrzl.Annabeth a Thalia vystoupily hned za mnou. Vítr miprofukoval kabát, jako by do mě vrážel ledové dýky.Jakmile mámino auto zmizelo z dohledu, prohlásila Thalia:„Tvoje máma je super, Percy.“„Jo, to docela je,“ uznal jsem. „A co ty? Vídáš se někdy se svoumámou?“Sotva jsem to dořekl, už jsem toho litoval. Thalia umělavypadat vztekle jako čert, hlavně díky tomu pankáčskému oblečení,které věčně nosila – roztrhané vojenské bundě, černým koženýmkalhotám, řetězu – a černě podmalovaným pronikavým modrýmočím. Ale ten pohled, který mi věnovala teď, trumfl všechny jejíďábelské pohledy. „I kdyby ti do toho něco bylo, Percy –“„Pojďme radši dovnitř,“ přerušila ji Annabeth. „Grover na násjistě čeká.“Thalia se podívala na hrad a otřásla se. „Máš pravdu. Jsemzvědavá, co objevil, že nás kvůli tomu tak nutně volal.“Zahleděl jsem se nahoru na temné věže školy Westover. „Nicdobrého to nebude,“ pomyslel jsem si.Dubové dveře zaskřípaly a otevřely se a naše trojice vešla zahustého sněžení do vstupní haly.Zmohl jsem se jen na překvapené: „No, páni!“Bylo to tam obrovské. Stěny lemovaly bitevní prapory apřehlídka zbraní: staré pušky, bojové sekery a spousty dalších věcí.Teda, věděl jsem, že Westover je vojenská škola, ale připadalo mi,že ta výzdoba by musela dostat každého. A to doslova.Ruka mi zajela ke kapse, kde jsem měl uložený Anaklusmos,vražedné kuličkové pero. Cítil jsem, že je tu něco špatně. Nějakénebezpečí. Thalia si přejela rukou po stříbrném náramku, svéoblíbené kouzelné pomůcce. Věděl jsem, že myslíme na totéž.Schyluje se k boji.Annabeth začala: „Zajímalo by mě, kde –“Dveře se za námi zabouchly.„Fa-fajn,“ zamumlal jsem. „Asi se tu chvilku zdržíme.“Slyšel jsem, jak se z druhého konce haly ozývá hudba. Znělajako taneční.Schovali jsme si pytle s věcmi za jeden sloup a vydali se přessíň. Nedostali jsme se daleko, když jsem na kamenné podlazeuslyšel kroky. Z přítmí se vynořili nějaký muž a žena a zamířili knám.Oba měli krátké šedé vlasy a černé uniformy s červenýmlemováním ve vojenském stylu. Žena měla slabý knírek a chlapíkbyl hladce oholený. Podle mě to mělo být spíš naopak. Oba šlinějak strnule, jako by měli na zádech přivázaný smeták.„No?“ chtěla vědět ta ženská. „Co tady děláte?“„Hmm…“ Uvědomil jsem si, že jsem tohle neplánoval.Soustředil jsem se na to, jak se dostat ke Groverovi a zjistit, co seděje, a ani mě nenapadlo, že by se někdo mohl divit, proč se v nocido školy vkradly tři děti. V autě jsme se o tom, jak se dostanemedovnitř, vůbec nebavili.Vykoktal jsem: „Madam, my jsme jenom –“„Ha!“ vyštěkl muž, až jsem nadskočil. „Hosté na ples nemůžou!Nedělejte nám tu z toho žungli!“Mluvil s nějakým přízvukem – asi francouzským. Vyslovovaldž jako ž. Byl vysoký a obličej měl ostře řezaný jako dravec. Když10mluvil, nozdry se mu roztahovaly, takže bylo dost těžké nezírat mupřímo do nosu, a oči měl dvoubarevné – jedno hnědé, druhé modré– jako toulavá kočka.Čekal jsem, že nás užuž vyhodí na mráz, ale pak popošladopředu Thalia a udělala něco moc divného.Luskla prsty. Ostře a hlasitě. Možná se mi to jenom zdálo, alepřipadalo mi, jako by jí z ruky vyrazil nápor větru a přehnal se posále. Zaplavil nás všechny a prapory na stěnách zavlály.„Ale my přece nejsme žádní hosté, pane,“ prohlásila Thalia.„My sem chodíme do školy. Vzpomeňte si: já jsem Thalia. A tohleje Annabeth a Percy. Jsme v osmičce.“Učitel přimhouřil dvoubarevné oči. Nevěděl jsem, o co se toThalia snaží. Teď nás nejspíš potrestají za lhaní a ještě k tomuvyhodí na mráz. Ale vypadalo to, že ten muž zaváhal.Podíval se na svou kolegyni. „Paní Psyrightová, vy ty studentyznáte?“I když jsme vězeli v takové polízanici, musel jsem se kousnoutdo jazyka, abych se nerozesmál. Učitelka, a jmenuje se Sajrajtová?To si musel dělat legraci.Žena zamrkala, jako by se právě probrala z transu. „Já… ano.Domnívám se, že ano, pane.“ Zamračila se na nás. „Annabeth.Thálie. Percy. Co děláte mimo tělocvičnu?“Než jsme stačili odpovědět, uslyšel jsem další kroky a přiběhl knám Grover, celý bez dechu. „Vy jste už dorazili! Vy –“Zarazil se na místě, když uviděl učitele. „A, paní Psyrightová,doktore Thorne! Já, hm –“„Co to má znamenat, pane Underwoode?“ zeptal se ten chlap. Zjeho tónu bylo jasné, že Grovera nesnáší. „Co tím myslíte, žedorazili? Ti studenti tady přece bydlí.“Grover hlasitě polkl. „Ano, pane. Jistěže, doktore Thorne. Jájenom myslel, že dorazili… ten punč na plese! Ten punč bylvynikající. A oni ho dorazili!“Doktor Thorn na nás upřel nenávistný pohled. Usoudil jsem, žemusí mít jedno oko umělé. To hnědé? Nebo to modré? Tvářil se,jako by nás s chutí shodil z nejvyšší hradní věže, ale paníPsyrightová prohlásila zasněně: „Ano, ten punč byl vážně výborný.A teď běžte, všichni. Z tělocvičny už nesmíte odejít!“To nám nemusela říkat dvakrát. Odporoučeli jsme se se samým„Ano, madam,“ a „Ano, pane,“ a taky jsme se trošku ukláněli,protože nám připadalo, že se to tak nějak hodí.Grover nás postrkoval halou tam, odkud se ozývala hudba.Cítil jsem v zádech pohled učitelů, ale přiblížil jsem se k Thaliia zeptal se jí tiše: „Jaks to provedla s tím lusknutím?“„Myslíš mlhu? Copak ti Cheirón ještě neukázal, jak se to dělá?“V krku mi nabobtnal nepříjemný knedlík. Cheirón byl nášhlavní vychovatel v táboře, ale nic takového mi nikdy neukázal.Proč to naučil Thalii, a mě ne?Grover nás nahnal ke dveřím, které měly na skle napsáno TV.To jsem přelouskal i při své dyslexii.„To bylo o fous!“ oddechl si Grover. „Díky bohům, že jste sesem dostali!“Annabeth a Thalia Grovera objaly. Já jsem si s ním pořádněplácl.Bylo fajn ho po tolika měsících zase vidět. Trochu vyrostl avyrazily mu další vousy, ale jinak vypadal jako vždycky, když semaskoval za člověka – červená čepice na kudrnatých hnědýchvlasech mu zakrývala kozí rohy, neforemné džíny a tenisky sfalešnými chodidly maskovaly chlupaté nohy a kopyta. Měl nasobě černé tričko s nápisem. Chvilku mi trvalo, než jsem hovyluštil, ale stálo tam AKADEMIE WESTOVER: PĚŠÁCI.Netušil jsem, jestli to je něco jako Groverova hodnost, nebo jenomškolní heslo.„Takže co se děje?“ zeptal jsem se.Grover se zhluboka nadechl. „Našel jsem dva.“„Dva polokrevné?“ podivila se Thalia. „Tady?“Grover přikývl.Dost velká vzácnost byla najít i jen jednoho polokrevného.Letos Cheirón vyhlásil pro satyry pohotovost a vyslal je po celézemi, aby prohledávali školy od čtvrté třídy až po střední a pátralipo možných nováčcích. Nastaly nám zoufalé časy. Ztráceli jsmetáborníky. Potřebovali jsme veškeré nové bojovníky, jaké jsmemohli objevit. Problém byl, že tolik polobohů prostě nebylo.„Bratra a sestru,“ vysvětloval. „Je jim deset a dvanáct. Nevím,od kterého boha pocházejí, ale jsou silní. Jenže nás tlačí čas.Potřebuju pomoct.“„A co nestvůry?“„Jedna.“ Grover se zatvářil nervózně. „Má podezření. Nevím,jestli už to ví jistě, ale dneska je poslední den pololetí. Určitě jenenechá odjet ze školy, dokud to nezjistí. Možná je to našeposlední šance! Vždycky, když se k nim zkusím dostat, hned seobjeví a blokuje mě. Nevím, co mám dělat!“Grover se zoufale podíval na Thalii. Snažil jsem se nenechat setím rozhodit. Bývaly doby, kdy se Grover obracel na mě, ale Thaliaměla větší autoritu. Nejenom díky tomu, že její otec byl Zeus.Thalia měla s odrážením nestvůr v reálném světě větší zkušenostinež my všichni.„Dobře,“ řekla. „Tihle polokrevní jsou na plese?“Grover přikývl.„Tak si půjdeme zatančit,“ rozhodla Thalia. „Kdo je tanestvůra?“„No,“ protáhl Grover a nervózně se rozhlédl. „Zrovna jste se sní potkali. Zástupce ředitele, doktor Thorn.“Na vojenských školách je jedna specialita: jakmile nastane nějakázvláštní příležitost a žáci se nemusí navlékat do uniforem, začnouvyvádět jak utržení ze řetězu. Asi proto, že jinak tam vládne tvrdádisciplína. Připadá jim, že si to musí najednou vynahradit nebo co.Podlaha tělocvičny byla plná černých a červených balónků akluci si je navzájem kopali do obličejů, nebo se pokoušeli přiškrtitjeden druhého stuhami krepového papíru, připevněnými ke stěnám.Holky chodily v chumlech, jak to mají ve zvyku, byly zmalované aměly trička na ramínka a jasně barevné kalhoty a boty, kterévypadaly jako nástroje na mučení. Každou chvilku se jako hejnopiraní přihnaly k nějakému chudákovi, obklopily ho, vřískaly ahihňaly se, a když ho konečně nechaly být, měl ten kluk ve vlasechstuhy a po celém obličeji malůvky od rtěnky. Někteří starší klucimi připomínali mě samotného – rozpačitě postávali na krajitělocvičny a snažili se schovat, jako by je každou chvíli čekal boj oživot. Jasně, v mém případě to byla pravda…„Tamhle jsou.“ Grover pokývl ke dvojici mladších dětí, které seo něčem dohadovaly na sedadlech za bariérou. „Bianca a Nico diAngelovi.“Ta holka měla naražený měkký zelený baret, jako by si pod nímchtěla schovat obličej. Kluk byl očividně její mladší bratr. Oba mělijemné tmavé vlasy a olivovou pleť a při řeči hodně gestikulovali.Kluk zrovna míchal nějaké karty. Vypadalo to, že mu sestra kvůliněčemu nadává. Pořád se rozhlížela kolem, jako by cítila, že se dějeněco divného.Annabeth se zeptala: „Oni… Teda, řekls jim to?“Grover zavrtěl hlavou. „Víš, jak to je. To by je ohrozilo ještěvíc. Jakmile si uvědomí, kdo jsou, zesílí jim pach.“Podíval se na mě a já přikývl. Nikdy jsem doopravdynepochopil, jak polokrevní „zavánějí“ nestvůrám a satyrům, alevěděl jsem, že kvůli tomu pachu může člověk přijít o život. A čímsilnějším polobohem se stane, tím víc nestvůře voní jako oběd.„Tak je sebereme a vypadneme odsud,“ usoudil jsem.Vyrazil jsem směrem k nim, ale Thalia mi položila ruku narameno. Zástupce ředitele doktor Thorn vyklouzl ze dveří nedalekobariéry u sedadel a postavil se nedaleko sourozenců di Angelových.Lhostejně pokývl naším směrem. To modré oko jako by muplanulo.Z Thornova výrazu jsem uhodl, že se přece jenom nedal ošidittím Thaliiným trikem s mlhou. Měl podezření, kdo jsme. Jen otálel,dokud nezjistí, proč tu jsme.„Nedívejte se na ty dva,“ nařídila nám Thalia. „Musíme sipočkat na příležitost a pak je sebereme. Musíme dělat, že násnezajímají. Svést ho z té pachové stopy.“„Jak?“„Jsme tři silní polokrevní. To by ho mělo poplést. Zamíchejte semezi lidi. Chovejte se přirozeně. Tancujte. Ale dávejte na ta děckapozor.“„Máme tancovat?“ zeptala se Annabeth.Thalia přikývla. Nastražila uši, zaposlouchala se do hudby aušklíbla se. „Brrr. Kdo vybral Jesse McCartneyho?“Grover se zatvářil uraženě. „Já.“„Ach, pro bohy, Grovere. To je ubohost. Nemůžeš pustit třebaGreen Day nebo něco podobného?“„Green co?“„Kašli na to. Pojď tancovat.“„Ale já tancovat neumím!“„Když tě povedu, tak to zvládneš,“ prohlásila pevně Thalia.„Pojď, kozlíku.“Popadla Grovera za ruku, až vyjekl, a odvedla ho na tanečníparket.Annabeth se zasmála.„Co je?“ zajímalo mě.„Nic. Jenom že je paráda mít Thalii zpátky.“Annabeth mě za poslední léto přerostla, což mi tak nějak vadilo.Dřív nenosila žádné šperky kromě korálkového náhrdelníku Táborapolokrevných, ale teď měla malé stříbrné náušničky ve tvaru sov –symbol Athény, své matky. Stáhla si lyžařskou čepici a dlouhésvětlé vlasy si rozhodila na ramena. Vypadala tak nějak starší.„Takže…“ Pokoušel jsem se vymyslet, o čem mluvit. Chovejtese přirozeně, nařídila nám Thalia. Co je sakra přirozené upolokrevného na nebezpečné výpravě? „Tak co, navrhlas poslednídobou nějaký pěkný barák?“Annabeth se rozsvítilo v očích jako vždycky, když byla řeč oarchitektuře. „U všech bohů, Percy. Na té nové škole jsem sivybrala za volitelný předmět 3D design a máme tam takový parádnípočítačový program…“Pustila se do vysvětlování, jak navrhla obří památník, který bychtěla postavit na Ground Zero na Manhattanu. Mluvila opodpěrných nosnících a fasádách a podobných nesmyslech a já se jipokoušel poslouchat. Věděl jsem, že se chce stát fantastickouarchitektkou – milovala matematiku a historické budovy a takovévěci –, ale z toho, co říkala, jsem nechápal pomalu ani slovo.Popravdě řečeno mě trochu zklamalo, když jsem slyšel, že se jína té nové škole tak líbí. Prvně chodila do školy v New Yorku. Rádbych s ní byl častěji. Šlo o internátní školu v Brooklynu a chodilytam s Thalií obě. Bylo to blízko Tábora polokrevných, takže by jimCheirón mohl pomoci, kdyby se dostaly do nějakého maléru. Alebyla to dívčí škola a já chodil na základku na Manhattanu a viděl ses nimi jenom málokdy.„Jo, hm, to je bezva,“ vypravil jsem ze sebe. „Takže tamzůstaneš až do konce roku?“Zakabonila se. „No, možná, pokud ne–“„Hej!“ křikla na nás Thalia. Pomalu tancovala s Groverem,který škobrtal o vlastní nohy, nakopával ji do holení a vypadal, žese mu chce umřít. Na rozdíl ode mě měl aspoň výmluvu, že je taknemotorný – ta falešná chodidla.„Tancujte, lidi!“ nakázala nám Thalia. „Vypadá to hloupě, kdyžtam jen tak stojíte.“Podíval jsem se nervózně na Annabeth a pak na skupinky holek,které se potloukaly po tělocvičně.„No?“ řekla Annabeth.„Hm, a s kým mám tancovat?“Dloubla mě do břicha. „Se mnou, chaluhový mozečku.“„Aha. Aha, fajn.“A tak jsme šli na parket a já se rozhlédl, abych viděl, jak todělají Thalia a Grover. Položil jsem jednu ruku Annabeth na bok aona mi tu druhou sevřela, jako by se na mě chystala nasadit nějakýjudistický chvat.„Vždyť já tě nekousnu,“ zasmála se. „Kápni božskou, Percy.Vy kluci nemáte ve škole taneční zábavy?“Neodpověděl jsem. Pravda byla, že jsme měli. Ale já nikdy anina jednom plese doopravdy netancoval. Obyčejně jsem se s klukyzašil do kouta a tam jsme hráli basketbal.Šouravým krokem jsme se pár minut motali kolem. Pokoušeljsem se soustředit na drobnosti, jako třeba na stužky z krepovéhopapíru a na mísu od punče – na cokoli, jenom ne na to, že jeAnnabeth vyšší než já a že mám zpocené a nejspíš kluzké dlaně aže jí pořád šlapu na špičky.„Co jsi to říkala předtím?“ zeptal jsem se. „Máš ve škole nějakýmalér, nebo co?“Našpulila pusu. „To ne. Jde o tátu.“„Hm.“ Věděl jsem, že Annabeth to s otcem nemá lehké.„Myslel jsem, že se to spravilo. Je to zas kvůli nevlastní mámě?“Annabeth si vzdychla. „Rozhodl se přestěhovat. Zrovna když sizvyknu v New Yorku, tak vezme tu pitomou novou práci. Výzkumpro nějakou knihu o první světové válce. V San Francisku.“Znělo to stejně znechuceně, jako by řekla Trestná pole neboHádovy trenky do tělocviku.„Takže po tobě chce, aby ses tam odstěhovala s ním?“ zeptaljsem se.„Na druhý konec Států,“ odpověděla nešťastně. „A polokrevnív San Francisku žít nemůžou. To by měl vědět.“„Co? Proč ne?“Annabeth obrátila oči ke stropu. Možná si myslela, že si dělámlegraci. „To přece víš. Je to přímo tam.“„Aha,“ zabručel jsem. Netušil jsem, o čem mluví, ale nechtěljsem vypadat jako pitomec. „Takže… se vrátíš zpátky do tábora,nebo co?“„Je to mnohem vážnější, Percy. Já… asi bych ti měla něco říct.“Najednou ztuhla. „Jsou pryč.“„Cože?“Sledoval jsem její pohled. Bariéra. Ty dvě polokrevné děti,Bianca a Nico, zmizely. Dvířka vedle v bariéře zůstala otevřená.Doktora Thorna nebylo nikde vidět.„Musíme sehnat Thalii a Grovera!“ Annabeth se zoufalerozhlížela kolem. „Kam se poděli? Pojď!“Rozběhla se davem. Chystal jsem se vyrazit za ní, ale připletljsem se do cesty té holčičí hordě. Kličkoval jsem, abych sinevysloužil tu hrůzu s krepákem a rtěnkou, a když jsem se konečněosvobodil, Annabeth zmizela. Obrátil jsem se kolem dokola apátral po ní a po Thalii s Groverem. Ale místo nich jsem uvidělněco, z čeho mi ztuhla krev v žilách.Asi patnáct metrů ode mě ležel na podlaze tělocvičny měkkýzelený baret, přesně takový, jaký měla na sobě Bianca di Angelo. Okousek dál se válelo pár rozházených karet. Pak jsem zahlédldoktora Thorna. Hrnul se ze dveří na druhé straně tělocvičny adržel děti di Angelovy za límce jako koťata.Annabeth jsem pořád neviděl, ale věděl jsem, že se nejspíšvydala opačným směrem najít Thalii a Grovera.Málem jsem se za ní rozběhl, ale pak jsem si pomyslel: Počkat.Vzpomněl jsem si, co mi Thalia řekla ve vstupní hale, jak se namě dívala celá popletená, když jsem se jí zeptal na ten trik slusknutím: Copak ti Cheirón ještě neukázal, jak se to dělá? Mysleljsem na to, jak se k ní Grover obrátil a čekal, že všechno zachrání.Ne že bych Thalii neměl rád. Byla bezva. Nemohla za to, žeměla za otce Dia a že se všechno točilo kolem ní… Ale stejně bychza ní nemusel běhat s každým problémem. Kromě toho na to nebylčas. Sourozenci di Angelovi se ocitli v nebezpečí. Než najdukamarády, můžou být dávno pryč. Věděl jsem, jak to chodí snestvůrami. Tohle zvládnu sám.Vytáhl jsem z kapsy Anaklusmos a rozběhl se za doktoremThornem.Dveře vedly do tmavé chodby. Před sebou jsem slyšel nějaký šelesta pak bolestné odfrknutí. Otevřel jsem uzávěr pera.Rostlo mi v rukách, až jsem držel bronzový řecký meč, skorometr dlouhý, s rukojetí pokrytou kůží. Čepel se malinko rozzářila avysílala zlaté světlo na řady skříněk.Rozběhl jsem se po chodbě, ale když jsem se dostal na druhoustranu, nikdo tam nebyl. Otevřel jsem dveře a zjistil, že jsem zase vhlavní vstupní hale. Dostal jsem se okruhem zpátky. DoktoraThorna jsem nikde neviděl, ale na opačné straně síně stálisourozenci di Angelovi. Byli ztuhlí hrůzou a hleděli přímo na mě.Pomalu jsem se k nim blížil a přitom spustil meč. „Nic seneděje. Já vám neublížím.“Neodpověděli. Měřili si mě k smrti vyděšenýma očima. Co seto s nimi stalo? Kde je doktor Thorn? Možná vycítil přítomnostmého meče a stáhl se do ústraní. Nestvůry nenáviděly zbraně zbožského bronzu.„Jmenuju se Percy,“ představil jsem se a snažil se mluvitklidně. „Dostanu vás odsud a odvedu někam do bezpečí.“Bianca vykulila oči. Zaťala pěsti. Až moc pozdě mi došlo, coznamenal ten její výraz. Nebála se mě. Snažila se mě varovat.Bleskurychle jsem se obrátil a něco udělalo SVIIIST! V ramenimi explodovala bolest. Nějaká síla mnou jako obří ruka trhladozadu a praštila se mnou o zeď.Máchl jsem mečem, ale nebylo co zasáhnout.Halou se rozlehl mrazivý smích.„Ano, Persee Žeksne,“ zašišlal doktor Thorn. Svým přízvukemmi zkomolil celé příjmení. „Já vím, kdo jsi.“Snažil jsem se osvobodit si rameno. Kabát a košili jsem mělpřišpendlené ke zdi jakýmsi kopím – černou střelou, byla asi stopudlouhá a podobala se dýce. Odřela mi kůži na rameni, jak miprojela šaty, a rána mě bolela. Něco podobného už jsem jednoucítil. Jed.Nutil jsem se udržet jasnou hlavu. Nemůžu omdlít.Tmavá silueta se k nám teď blížila. Do tlumeného světlavstoupil doktor Thorn. Pořád vypadal jako člověk, ale tvář mělďábelskou. Zářily v ní dokonale bílé zuby a hnědé a modré okoodrážely jas mého meče.„Díky, že jsi vyšel z té tělocvičny,“ podotkl. „Já nesnášímstředoškolské plesy.“Snažil jsem se po něm znovu mávnout mečem, ale stál mimodosah.SVIIIST! Odněkud zpoza doktora Thorna vyletěla druhá střela.Vypadalo to, že se ani nepohnul. Jako by za ním stál někdoneviditelný a házel zezadu nože.Bianca vedle mě vyjekla. Do kamenné zdi se zarazil další trn,asi tak centimetr od jejího obličeje.„Všichni tři půjdete se mnou,“ nařídil doktor Thorn. „Tiše.Poslušně. Jestli vydáte jediný hlásek, jestli zavoláte o pomoc nebose pokusíte bojovat, ukážu vám, jak přesně umím házet.“