Netušil jsem, jaká nestvůra doktor Thorn je, ale byl rychlý.Možná bych se dokázal ubránit sám, pokud bych si mohlaktivovat štít. Stačilo by jenom se dotknout hodinek na zápěstí. Aleochránit sourozence di Angelovy už na mě bylo moc. Potřebovaljsem pomoc a napadal mě jenom jeden způsob, jak ji získat.Zavřel jsem oči.„Co to děláš, Žeksne?“ zasyčel doktor Thorn. „Pohni se!“Otevřel jsem oči a šoural se dál. „Bolí mě to rameno,“ zalhaljsem a snažil se, aby to znělo utrápeně, což mi nedalo moc velkoupráci. „Pálí to.“„Pche! Můj jed bolí. Ale nezabije tě. Jdi!“Thorn nás hnal ven a já se pokoušel soustředit. Představil jsemsi v duchu Groverovu tvář. Zaměřil jsem se na své pocity strachu anebezpečí. Loni v létě mezi námi Grover vybudoval spojenívcítěním. Posílal mi vize do snů, aby mi dal vědět, když se ocitne vnebezpečí. Pokud jsem věděl, byli jsme pořád ještě spojení, aleještě nikdy jsem se nepokoušel Grovera sám kontaktovat. Ani jsemnevěděl, jestli to bude fungovat, když je Grover vzhůru.Hej, Grovere! pomyslel jsem si. Thorn nás unáší! Je to maniaka hází otrávené trny. Pomoc!Thorn nás vedl do lesa. Vydali jsme se po zasněžené pěšině,matně osvětlené staromódními lampami. Rameno mě bolelo. Vítr,který mi profukoval rozervané šaty, byl tak studený, že jsem sipřipadal jako rampouch.„Před námi je paseka,“ oznámil Thorn. „Tam vám zavolámeodvoz.“„Jaký odvoz?“ chtěla vědět Bianca. „Kam nás to berete?“„Ticho, ty zatracená holko!“„Neříkejte tak mé sestře!“ vyjekl Nico. Hlas se mu třásl, alepřekvapilo mě, že si vůbec troufl se ozvat.Doktor Thorn zavrčel a rozhodně to nebylo lidsky. Chlupyvzadu na krku se mi zježily, ale přinutil jsem se kráčet dál apředstírat, že jsem poslušný malý zajatec. Mezitím jsem horečněvysílal myšlenky – něco, co by přitáhlo Groverovu pozornost:Grovere! Jablka! Plechovky! Pohni tím svým chlupatým zadkem avezmi s sebou pár pořádně ozbrojených kamarádů!„Stát,“ zavelel Thorn.Stromy se rozestoupily. Dostali jsme se na útes nad mořem.Aspoň jsem cítil, že tam dole je moře, desítky metrů pod námi.Slyšel jsem vířící vlny a cítil chladnou slanou pěnu. Ale viděl jsemjenom mlhu a tmu.Doktor Thorn nás tlačil k okraji srázu. Zakopl jsem, ale Biancamě zachytila.„Díky,“ zamumlal jsem.„Co je zač?“ zašeptala. „Jak s ním máme bojovat?“„Já… pracuju na tom.“„Mám strach,“ mumlal Nico. S něčím si pohrával – s nějakýmkovovým vojáčkem.„Nemluvit!“ rozkázal doktor Thorn. „Obraťte se ke mně!“Obrátili jsme se.Thornovy oči dvou barev se lačně zaleskly. Vytáhl něco zpodsaka. Nejdřív jsem si pomyslel, že má vystřelovací nůž, ale byl tojen telefon. Stiskl tlačítko na straně a řekl do něj: „Zásilka jepřipravena k předání.“Ozvala se nesrozumitelná odpověď a mně došlo, že Thorn mázapnutý režim krátkovlnné vysílačky. Připadalo mi to až mocmoderní a strašidelné – monstrum, a používá mobilní telefon.Ohlédl jsem se za sebe a uvažoval, jak daleko je ten sráz.Doktor Thorn se rozesmál. „Jasně, synu Poseidónův. Skoč! Jetam moře. Zachraň se.“„Jak ti to řekl?“ zamumlala Bianca.„Vysvětlím ti to až potom,“ odbyl jsem ji.„Máš nějaký plán, je to tak?“Grovere! pomyslel jsem si zoufale. Přijď za mnou!Možná bych mohl oba sourozence di Angelovy vzít a skočit snimi do oceánu. Pokud bychom ten pád přežili, třeba bych přimělvodu, aby nás zachránila. Takové věci jsem už dřív dokázal. Kdybyměl otec dobrou náladu a poslouchal, snad by nám pomohl. Snad.„Zabil bych vás, než byste se stačili dotknout vody,“ prohlásildoktor Thorn, jako by mi četl myšlenky. „Tobě nedochází, kdojsem, že ne?“Mihl se za ním nějaký pohyb a další střela zasvištěla tak blízko,až mě škrábla do ucha. Za doktorem Thornem se něco vynořilo –připomínalo to katapult, ale bylo to pružnější… skoro jako ocas.„Naneštěstí,“ zalitoval Thorn, „jste žádáni pokud možno živí.Jinak by už bylo po vás.“„Kdo si nás žádá?“ chtěla vědět Bianca. „Protože jestli simyslíte, že dostanete výkupné, tak se pletete. My nemáme žádnourodinu. Nico a já…“ Hlas se jí trochu zlomil. „Nemáme nikoho,jenom jeden druhého.“„Óóó,“ ušklíbl se doktor Thorn. „Nedělejte si starosti,drahouškové. Brzo se setkáte s mým zaměstnavatelem. Pakdostanete úplně novou rodinku.“„Luke,“ napadlo mě. „Vy pracujete pro Luka.“Doktor Thorn zkroutil znechuceně rty, když jsem vysloviljméno svého starého nepřítele – bývalého kamaráda, který se mě užněkolikrát pokusil zabít. „Ty netušíš, co se děje, Persee Žeksne.Nechám Ženerála, ať tě poučí sám. Dneska večer mu prokážešvelkou službu. Těší se, až se s tebou setká.“„Ženerála?“ zeptal jsem se. Pak jsem si uvědomil, že po němopakuju jeho francouzský přízvuk. „Teda… kdo je Generál?“Thorn se zahleděl k obzoru. „Á, tady to máme. Vaše doprava.“Obrátil jsem se a uviděl v dálce nad mořem světlo reflektoru.Pak jsem uslyšel vrčení vrtule helikoptéry, čím dál hlasitěji a blíž.„Kam nás to berete?“ ptal se Nico.„Měl by sis toho vážit, chlapče. Budeš mít šanci přidat se keskvělé armádě! Jako v té pitomé hře, co si hraješ s kartami apanenkami.“„To nejsou panenky! Jsou to figurky! A tu svou skvělou armádusi můžete vzít a strčit si ji –“„No tak, no tak,“ napomínal ho doktor Thorn. „Ty si to ještěrozmyslíš a připojíš se k nám, chlapče. A jestli ne, no… polokrevníse dají využít i jinak. Máme spoustu nestvůr, které je třeba krmit.Velké probouzení je v plném proudu.“„Velké co?“ zeptal jsem se. Dělal jsem, co se dalo, abych hozapojil do dalšího rozhovoru, a mezitím jsem se snažil vymysletplán.„Probouzení nestvůr.“ Doktor Thorn se ďábelsky usmál. „Právěse probírají ty nejhorší a nejmocnější nestvůry, které nebylo viděttisíce let. Přinesou smrt a zkázu, jaké smrtelníci ještě nepoznali. Abrzy budeme mít tu nejdůležitější nestvůru ze všech – tu, kterázpůsobí zkázu Olympu!“„No fajn,“ zašeptala mi Bianca. „Je to jasné, úplně mupřeskočilo.“„Budeme muset skočit z útesu,“ řekl jsem jí tiše. „Do moře.“„Bezva nápad. Ty jsi taky úplný cvok.“Neměl jsem šanci se s ní dohadovat, protože právě v tu chvílido mě udeřila neviditelná síla.Když to tak zpětně hodnotím, byl ten Annabethin zásah geniální. Sčepicí neviditelnosti na hlavě vrazila do di Angelových a do mě ashodila nás na zem. Doktora Thorna to na zlomek vteřiny zaskočiloa první sprška střel nám díky tomu neškodně prosvištěla nadhlavami. Thalii a Groverovi to umožnilo přiblížit se zezadu – aThalia měla svůj kouzelný štít Aegis.Pokud jsi neviděl, jak se Thalia žene do boje, tak jsi nikdynezažil opravdový děs. Používá obrovské kopí, mění se ze spreje naslzný plyn, který nosí v kapse, ale to ještě není to nejhorší. Má štítvyrobený podle toho, který používá její otec Zeus – jmenuje se takyAegis a je to dar od Athény. Na tom štítu je z bronzuvymodelovaná hlava Gorgony Medúzy, a i když neproměňuje nakámen, většina lidí zpanikaří a uteče, jenom se na něj podívá.Dokonce i doktor Thorn sebou škubl a zavrčel, když to uviděl.Thalia se svým kopím vyrazila. „Za Dia!“Myslel jsem, že to má doktor Thorn spočítané. Thalia muzaútočila kopím na hlavu, ale on jen zavrčel a srazil ho stranou.Ruka se mu proměnila na oranžovou tlapu s obrovskými drápy,kterými sekl po Thaliině štítu, až to zajiskřilo. Nebýt Aegisu,naporcoval by Thalii na plátky jako bochník chleba. Takhle se jípodařilo převalit se dozadu a přistát na nohou.Zvuk helikoptéry za mnou sílil, ale netroufal jsem si ohlédnoutse.Doktor Thorn vypustil na Thalii další dávku střel a tentokrátjsem zahlédl, jak to udělal. Měl ocas – ocas jako štír, který se nakonci ježil hroty. Střely se od Aegisu odrazily, ale síla úderu srazilaThalii na zem.Grover vyrazil dopředu. Zvedl si k puse píšťalu a začal hrát –splašenou melodii, která zněla jako nějaký divoký pirátský taneček.Ze sněhu vyrazila tráva. Za pár vteřin se už doktoru Thornoviovíjely kolem nohou výhonky, silné jako provazy, a svazovaly ho.Doktor Thorn zařval a začal se proměňovat. Rostl a rostl, aždosáhl své pravé podoby – obličej měl pořád lidský, ale tělo patřilovelikému lvovi. Kožnatý ostnatý ocas šlehal vražedné trny do všechsměrů.„Mantichora!“ vyjekla Annabeth, teď už viditelná. Kouzelnáčepice newyorského týmu Yankeeů jí spadla, když do nás vrazila.„Co jste vy lidi zač?“ chtěla vědět Bianca di Angelo. „A co jetohle?“„Mantichora?“ zalapal po dechu Nico. „Ta má hodnotu útokutři tisíce a bonus pět za obranný dostřel!“Nevěděl jsem, o čem to mluví, ale neměl jsem čas nad tímbádat. Mantichora rozsekala Groverovy kouzelné výhonky nacucky, zavrčela a obrátila se k nám.„Dolů!“ Annabeth srazila sourozence di Angelovy na břicho dosněhu. V poslední vteřině jsem si vzpomněl na svůj štít. Plácl jsempo hodinkách a jejich kovový plášť se rozvinul do tvaru silnéhobronzového štítu. Byl nejvyšší čas. Trny do něj narazily takovousilou, až promáčkly kov. Můj krásný štít, dárek od bratra, byl vážněpoškozený. Netušil jsem, jestli vůbec zastaví další nápor.Uslyšel jsem hlasité prásk a vyjeknutí a vedle mě s žuchnutímpřistál Grover.„Vzdejte se!“ zaduněla nestvůra.„To nikdy!“ zaječela Thalia přes bojiště. Vyrazila na nestvůru ana chvilku jsem si myslel, že se přežene přímo přes ni. Ale pak seozvalo zadunění a přímo za námi zaplálo světlo. Z mlhy se vynořilahelikoptéra a zůstala viset ve vzduchu těsně nad útesy. Byl toelegantní černý vojenský vrtulník a na bocích měl připevněno něco,co vypadalo jako laserem naváděné rakety. Tu helikoptéru museliřídit smrtelníci, ale co tady dělala? Jak by mohli smrtelnícipomáhat nestvůře? Světlomety Thalii oslepily a mantichora jisrazila z cesty ocasem. Štít odletěl do sněhu. Kopí se rozletěloopačným směrem.„Ne!“ Rozběhl jsem se jí na pomoc. Odrazil jsem trn těsněpředtím, než ji stačil zasáhnout do prsou. Zvedl jsem nad námi štít,ale věděl jsem, že to stačit nebude.Doktor Thorn se rozchechtal. „Tak co, už vidíš, že je to kničemu? Vzdejte se, malí hrdinové.“Byli jsme chyceni v pasti mezi nestvůrou a plně vyzbrojenouhelikoptérou. Neměli jsme žádnou šanci.Pak jsem uslyšel jasný, pronikavý zvuk: troubení lesního rohu zlesa.Mantichora ztuhla. Chvíli se nikdo ani nehnul. Jediný pohyb bylovíření sněhu a větru a klapání listů vrtule.„Ne,“ řekl doktor Thorn. „To nemůže být –“Kolem mě se přehnalo něco jako pás měsíčního světla a uťalojeho větu v půlce. Z ramene doktora Thorna vyrašil zářivý stříbrnýšíp.Muž zavrávoral dozadu a bolestně zakvílel.„Proklínám tě!“ zaječel Thorn. Vypustil celé desítky trnůnajednou do lesa, odkud přiletěl šíp, ale odtamtud zrovna tak rychlevyrazily další stříbrné šípy. Vypadalo to, jako by ty šípyzastavovaly trny ve vzduchu a rozřezávaly je napůl, ale to se minejspíš jenom zdálo. Nikdo, dokonce ani Apollónovy děti v táboře,přece nedokázal střílet tak přesně.Mantichora si vytáhla šíp z ramene a zavyla přitom bolestí.Těžce dýchala. Zkusil jsem po ní máchnout mečem, ale nebyla takzraněná, jak vypadala. Vyhnula se mé ráně, práskla mi ocasem doštítu a srazila mě stranou.Pak se z lesů vynořili lučištníci. Byly to dívky, asi tak tucet.Nejmladší mohlo být deset let. Nejstarší zhruba čtrnáct, jako mně.Měly na sobě stříbřité lyžařské bundy a džíny a všechny bylyvyzbrojeny luky. S odhodlaným výrazem postupovaly kmantichoře.„Lovkyně!“ vykřikla Annabeth.Thalia vedle mě zamumlala: „No, to je radost.“Neměl jsem čas vyptávat se, jak to myslela.Jedna starší lučištnice popošla dopředu s nataženým lukem.Byla vysoká a měla ladné pohyby, pleť barvy mědi. Na rozdíl odostatních děvčat měla do dlouhých tmavých vlasů vpletený stříbrnýkruh, takže vypadala jako nějaká perská princezna. „Mám vašesvolení zabít, má paní?“Netušil jsem, s kým mluví, protože nespouštěla oči zmantichory.Nestvůra zakvílela: „To není fér! Přímá intervence! To je protiantickému právu.“„Ani ne,“ prohlásila další holka. Tahle byla o něco mladší nežjá, vypadala na dvanáct nebo třináct let. Měla kaštanové vlasy,sčesané dozadu do ohonu, a divné oči, stříbřitě žluté jako měsíc.Tvář měla tak překrásnou, až se ve mně tajil dech, ale tvářila sepřísně a nebezpečně. „V mé pravomoci je lovení veškeré divokézvěře. A ty, ohavná stvůro, jsi divoké zvíře.“ Podívala se na tustarší dívku s kruhem ve vlasech. „Zoe, povolení uděleno.“Mantichora zavrčela: „Když je nedostanu živé, tak aspoňmrtvé!“Vrhla se na Thalii a na mě, věděla, že jsme slabí a omráčení.„Ne!“ vyjekla Annabeth a zaútočila na nestvůru.„Ustup, polokrevná!“ nařídila jí dívka s kruhem ve vlasech.„Ustup z dostřelu!“Ale Annabeth skočila nestvůře na záda a zarazila jí nůž dohřívy. Mantichora vyla, točila se kolem dokola, máchala ocasem aAnnabeth se jí držela jako klíště.„Pal!“ zavelela Zoe.„Ne!“ vykřikl jsem.Ale Lovkyně už vypustily šípy. První zasáhl mantichoru dokrku. Další do prsou. Mantichora zavrávorala dozadu a zakvílela:„Tohle není konec, Lovkyně! Za tohle budete pykat!“A než stačil někdo zareagovat, nestvůra i s Annabeth na hřbetěskočila z útesu a propadla se do tmy.„Annabeth!“ zaječel jsem.Vyrazil jsem za ní, ale naši nepřátelé s námi ještě neskončili. Zhelikoptéry se ozvalo ra-ta-ta-ta-ta – střelba.Většina Lovkyň se rozprchla, když se jim ve sněhu u nohouobjevily drobné dírky po kulkách, ale ta dívka s kaštanovými vlasyjen klidně vzhlédla k helikoptéře.„Smrtelníkům,“ oznámila, „není dovoleno sledovat můj lov.“Máchla rukou a helikoptéra explodovala na prach – ne, nebyl toprach. Černý kov se rozprskl na hejno ptáků – krkavců – a ti serozletěli do noci.Lovkyně popošly k nám.Ta jménem Zoe se zarazila, když uviděla Thalii. „To jsi ty,“protáhla znechuceně.„Zoe Večernice.“ Thalii se třásl hlas vztekem. „Dokonale včas,jako obyčejně.“Zoe přejela pohledem po nás ostatních. „Čtyři polokrevní asatyr, má paní.“„Ano,“ souhlasila ta mladší holka. „Někteří jsou Cheirónovitáborníci, jak vidím.“„Annabeth!“ zaječel jsem. „Nechte nás, ať ji zachráníme!“Holka s kaštanovými vlasy se ke mně obrátila. „Je mi líto,Percy Jacksone, ale tvé kamarádce není pomoci.“Snažil jsem se vyhrabat na nohy, ale pár holek mě přidrželo nazemi.„Nejsi ve stavu, aby ses mohl vrhnout z útesu,“ domlouvala mita s kaštanovými vlasy.„Pusťte mě!“ dožadoval jsem se. „Co si o sobě myslíte?“Zoe popošla dopředu, jako by mi chtěla dát facku.„Ne,“ zarazila ji ta druhá dívka. „Necítím žádnou neúctu, Zoe.Je jen rozrušený. On to nechápe.“Pak se na mě ta malá holka podívala a oči měla chladnější ajasnější než zimní měsíc. „Jsem Artemis,“ oznámila. „Bohynělovu.“

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad