Třetí kapitola:
BIANCA DI ANGELOSI VOLÍ CESTU
Po tom, co se mi doktor Thorn před očima proměnil v nestvůru azřítil se s Annabeth z kraje útesu, by se dalo čekat, že už mě nicnepřekvapí. Ale když se mi tahle dvanáctiletá holka představilajako bohyně Artemis, plácl jsem něco vážně chytrého, jako:„Ehmmm… tak jo.“To ale nebylo nic proti Groverovi. Zalapal po dechu, honem siklekl do sněhu a začal kňourat: „Díky vám, paní Artemido! Jstetak… jste tak… Páni!“„Vstaň, kozlíku!“ vyštěkla Thalia. „Máme na starosti jiné věci.Annabeth je pryč!“„Tak pr,“ zasáhla do hovoru Bianca di Angelo. „Počkat.Pauza.“Všichni se na ni podívali. Namířila prst postupně na nás navšechny, jako by se pokoušela spojit si všechny body dohromady.„Kdo… kdo jste, lidi?“Artemis zjihla. „Má drahá, lépe by bylo ptát se, kdo jste vy dva?Kdo jsou vaši rodiče?“Bianca se nervózně podívala na bratra, který pořád v posvátnéhrůze zíral na Artemidu.„Naši rodiče jsou mrtví,“ pokrčila rameny Bianca. „Jsmesirotci. Školu nám platí jedna nadace, ale…“Odmlčela se. Poznal jsem, že na nás vidí, že jí nevěříme.„Co je?“ zeptala se. „Říkám vám pravdu.“„Jste polokrevní,“ oznámila jí Zoe Večernice. Její přízvuk sedal těžko zařadit. Mluvila divně zastarale, jako by předčítala znějaké opravdu staré knihy. „Jeden z vašich rodičů byl smrtelník.Druhý jest z Olympu.“„Z Olympu… jako z olympijských her? Nějaký atlet?“„Ne,“ zavrtěla hlavou Zoe. „Jeden z bohů.“„Paráda!“ zaradoval se Nico.„Ne!“ Biance se třásl hlas. „Na tom není nic parádního!“Nico začal poskakovat kolem, jako by se mu chtělo na záchod.„Má Zeus fakt blesky s útočnou silou šest set? Dostává bonusovébody za přesun, když –“„Nico, buď zticha!“ Bianca si zakryla tvář rukama. „Tohle neníta tvoje pitomá hra Mýtomagie, chápeš? Žádní bohové nejsou!“I když jsem měl takový strach o Annabeth – nepřál jsem si nicjiného, než ji jít hledat –, nemohl jsem si pomoct, bylo misourozenců di Angelových líto. Pamatoval jsem si, jaké to bylo,když jsem sám zjistil, že jsem polobůh.Thalia to musela cítit taky tak, protože vztek v jejích očíchtrochu polevil. „Bianko, já vím, že se tomu dá těžko uvěřit. Alebohové pořád žijí. Věř mi. Jsou nesmrtelní. A vždycky, když majíděti s normálními smrtelníky, děti jako my, no… Mámenebezpečný život.“„Nebezpečný,“ opakovala Bianca, „jako ta holka, co spadla.“Thalia se odvrátila. Dokonce i Artemis se zatvářila smutně.„Nezoufejte si pro Annabeth,“ konejšila nás bohyně. „Bylo toodvážné děvče. Pokud se dá najít, pak ji najdu.“„Tak proč nás nenecháte jít ji hledat?“ zeptal jsem se.„Je pryč. Necítíš to, synu Poseidóna? Působí tu jistá kouzla.Nevím přesně jak ani proč, ale tvá kamarádka zmizela.“Pořád se mi chtělo skočit z útesu a hledat ji, ale cítil jsem, žeArtemis má pravdu. Annabeth se ztratila. Kdyby byla tam dole vmoři, nejspíš bych její přítomnost cítil.„Páni!“ Nico zvedl ruku. „A co doktor Thorn? To bylo něco,jak jste ho prostřílely těmi šípy! Je mrtvý?“„Je to mantichora,“ vysvětlila mu Artemis. „Doufejme, že jeprozatím zničená, ale nestvůry nikdy doopravdy neumírají. Rodí seznovu a znovu a musí se lovit, kdykoli se objeví.“„Nebo ony uloví nás,“ dodala Thalia.Bianca di Angelo se otřásla. „To vysvětluje… Nico, vzpomínášsi na ty kluky loni v létě, co se nás pokusili napadnout v té uličceve Washingtonu?“„A na toho řidiče autobusu,“ přikývl Nico. „S těmi beranímirohy. Říkal jsem ti, že je měl.“„To proto na vás Grover dohlížel,“ dodal jsem. „Aby váschránil, pokud se ukáže, že jste polokrevní.“„Grovere?“ Bianca se na něj upřeně zadívala. „Ty jsi takypolobůh?“„No, vlastně jsem satyr.“ Skopl si boty a ukázal kozí kopyta.Měl jsem pocit, že Bianca omdlí přímo na místě.„Grovere, obuj se,“ napomenula ho Thalia. „Nestraš ji.“„No dovol, já mám kopyta čistá!“„Bianko,“ přerušil jsem ho, „přišli jsme vám na pomoc. Ty aNico potřebujete výcvik, abyste přežili. Doktor Thorn nebylposlední nestvůra, se kterou se setkáte. Musíte se přesunout dotábora.“„Do tábora?“ opakovala.„Do Tábora polokrevných,“ vysvětloval jsem. „Tam sepolokrevní učí přežívat a tak podobně. Můžete se k nám přidat a žíttam celý rok, pokud budete chtít.“„Paráda, jdeme!“ rozzářil se Nico.„Počkat.“ Bianca zavrtěla hlavou. „Já ne–“„Jest tu ještě jiné řešení,“ ozvala se Zoe.„Ne, není!“ zaprotestovala Thalia.Thalia a Zoe se do sebe zabodly pohledem. Netušil jsem, o cojde, ale hádal jsem, že se mezi nimi něco stalo. Kdovíproč se vážněnesnášely.„Už jsme toho na ty děti naložili dost,“ prohlásila Artemis.„Zoe, pár hodin si tady odpočineme. Postavte stany. Ošetřeteraněné. Vyzvedněte ze školy věci našich hostů.“„Ano, má paní.“„A Bianko, ty pojď se mnou. Chci si s tebou promluvit.“„A co já?“ hlásil se o pozornost Nico.Artemis si chlapce změřila pohledem. „Snad bys mohl ukázatGroverovi, jak se hraje ta karetní hra, kterou máš tak rád. Grover tějistě rád na chvilku zabaví… coby laskavost pro mě?“Grover se mohl přetrhnout, jak rychle se dral, aby Artemiděvyhověl. „To se vsaďte! Pojď, Nico!“Nico a Grover se vydali na procházku směrem k lesu a povídalisi o bodech za zásahy a o kategoriích zbroje a o hromadě dalšíchdivných nesmyslů. Artemis vedla popleteně se tvářící Biankukolem útesu. Lovkyně začaly vybalovat batohy a stavět tábor.Zoe věnovala Thalii ještě jeden nenávistný pohled a pak odešlana všechno dohlížet.Jakmile zmizela, Thalia si zuřivě dupla. „Ty Lovkyně ale majídrzost! Myslí si, že jsou tak… Pfff!“„Já jsem při tobě,“ těšil jsem ji. „Nevěřím –“„Ale, ty jsi při mně?“ Thalia se ke mně divoce obrátila. „A cosis myslel tam v té tělocvičně, Percy? Že zvládneš doktora Thornaúplně sám? Věděls přece, že je to nestvůra!“„Já –“„Kdybychom na něj zaútočili společně, mohli jsme ho dostat anemusely se do toho plést Lovkyně. Annabeth by tu možná ještěbyla. To tě nenapadlo?“Zatnul jsem zuby. Napadlo mě pár nepříjemných věcí a možnábych je i řekl, ale pak jsem se podíval na zem a všiml si, jak mi vesněhu u nohou leží něco námořnicky modrého. Annabethinabaseballová čepice newyorského týmu Yankeeů.Thalia už neřekla ani slovo. Utřela si slzu z tváře, obrátila se,odkráčela a nechala mě samotného s pošlapanou čepicí ve sněhu.Lovkyně postavily tábor během několika minut. Sedm velkýchstanů, všechny ze stříbrného hedvábí, uspořádané do půlkruhukolem ohně. Jedna dívka zapískala na stříbrnou píšťalku na psy a zlesa se vynořil tucet bílých vlků. Začali obcházet tábor jako hlídacípsi. Lovkyně chodily mezi nimi a krmily je různými dobrotami.Vůbec se jich nebály, ale já se rozhodl, že se radši budu držet ustanů. Ze stromů nás pozorovali sokoli, oči se jim leskly ve světleohně a já měl pocit, že taky drží hlídku. Vypadalo to, že se i počasípodřídilo vůli bohyně. Vzduch byl pořád chladný, ale vítr utichl asníh přestal padat, takže bylo skoro příjemné sedět u ohně.Skoro… až na to, že mě bolelo rameno a tížila vina. Nechtělo semi věřit, že je Annabeth pryč. A i když mě Thalia tak naštvala, měljsem nepříjemný pocit, že se nepletla. Byla to moje vina.Co mi to Annabeth chtěla říct tam v tělocvičně? Něco vážného,říkala. Teď už to možná nikdy nezjistím. Myslel jsem na to, jakjsme spolu protancovali půl písničky, a srdce mi ztěžklo ještě víc.Díval jsem se, jak Thalia přechází ve sněhu na kraji tábora anebojácně se pohybuje mezi vlky. Zastavila se a ohlédla se nabudovu Westoveru, teď úplně temnou, jak se tyčí na svahu zalesem. Uvažoval jsem, na co asi myslí.Před sedmi lety byla Thalia vlastním otcem proměněna naborovici, aby nemusela umřít. Postavila se celé armádě nestvůr naVrchu polokrevných a dala tak kamarádům Lukeovi a Annabethčas na útěk. Lidskou podobu získala zpátky teprve před pár měsícia občas se zastavila a stála úplně bez hnutí, až bys řekl, že je pořádještě strom.Nakonec mi jedna Lovkyně přinesla můj batoh. Grover a Nicose vrátili z procházky a Grover mi pomohl ošetřit zraněnou ruku.„Nezahojená rána!“ řekl Nico nadšeně.„Stůj klidně,“ napomenul mě Grover. „Tumáš, dej si trochuambrózie, než ti to vyčistím.“Škubal jsem sebou, když mi čistil ránu, ale čtvereček ambróziepomohl. Chutnal jako domácí čokoládová sušenka, rozpouštěl semi v puse a vysílal teplo do celého těla. Díky tomu a díky kouzelnémasti, kterou Grover použil, se to s ramenem za pár minut zlepšilo.Nico se hrabal v pytli, který mu Lovkyně zřejmě sbalily, i kdyžjsem netušil, jak se mohly nepozorovaně dostat do školy. Vyložildo sněhu hromádku figurek – malé bojové repliky řeckých bohů ahrdinů. Poznal jsem Dia s bleskem, Arése s kopím a Apollóna sjeho slunečním vozem.„Prima sbírka,“ pochválil jsem mu ji.Nico se usmál. „Mám je skoro všecky, a k tomu holografickékarty. No, až na pár fakt vzácných.“„Hraješ tuhle hru už dlouho?“„Jenom letos. Předtím…“ Zamračil se.„Co?“ zeptal jsem se.„Zapomněl jsem. To je záhada.“Tvářil se rozčileně, ale nevydrželo mu to dlouho. „Hele, můžuse mrknout na ten tvůj meč?“Ukázal jsem mu Anaklusmos a vysvětlil mu, jak se proměňuje zpera na meč jen tím, že ho otevřu.„Paráda! Dojde mu někdy náplň?“„Ehm, no, já s ním vlastně nikdy nepsal.“„Ty jsi vážně Poseidónův syn?“„No, jsem.“„Tak to teda umíš parádně surfovat, co?“Podíval jsem se na Grovera, který měl co dělat, aby se nesmál.„Ale no tak, Nico,“ řekl jsem. „Vlastně jsem to nikdy nezkusil.“Vyptával se dál. Biju se hodně s Thalií, protože je Diova dcera?(Na tuhle otázku jsem neodpověděl.) Pokud je Annabethina mámaAthéna, bohyně moudrosti, jak to, že Annabeth neměla dostrozumu a spadla z toho útesu? (Za to bych ho nejradši uškrtil.) BylaAnnabeth moje holka? (V tu chvíli jsem už měl sto chutí nacpattoho kluka do pytle od syrového masa a hodit ho vlkům.)Počítal jsem, že se mě každou chvíli zeptá, kolik mám bodů zazásahy, a já už úplně ztratím trpělivost, ale v tu chvíli se k námpřiblížila Zoe Večernice.„Percy Jacksone.“Měla tmavě hnědé oči a nos trochu pršák. S tím stříbrnýmkruhem a hrdým výrazem vypadala natolik majestátně, že jsem mělco dělat, abych se nenarovnal a neřekl: „Ano, madam.“ Znechuceněmě studovala, jako bych byl pytel špinavého prádla, pro který jiposlali.„Pojď se mnou,“ řekla. „Lady Artemis si s tebou chcepromluvit.“Zoe mě odvedla k poslednímu stanu, který se nijak nelišil odostatních, a naznačila mi, že mám jít dovnitř. Vedle té dívky skaštanovými vlasy, kterou jsem pořád jen stěží považoval zaArtemidu, seděla Bianca di Angelo.Ve stanu bylo teplo a útulno. Zem pokrývaly hedvábnékoberečky a polštáře. Uprostřed hořel v bronzovém koši oheň azdálo se, že jen tak, bez paliva a bez kouře. Na poličce z leštěnéhodubu za bohyní ležel její veliký stříbrný luk, vymodelovaný tak, žepřipomínal gazelí rohy. Stěny byly ověšené zvířecími kůžemi:černého medvěda, tygra a pár dalších zvířat, které jsem nepoznal.Napadlo mě, že každý aktivista za práva zvířat by při pohledu na tyvzácné trofeje nejspíš taky vyletěl z kůže, ale možná, že Artemiscoby bohyně lovu dokázala nějak nahradit, co zastřelila. Mysleljsem, že vedle ní leží další kožešina, ale pak mi došlo, že je to živézvíře – jelen se zářivou srstí a stříbrnými rohy. Odpočívalspokojeně s hlavou položenou na Artemidině klíně.„Připoj se k nám, Percy Jacksone,“ vyzvala mě bohyně.Posadil jsem se naproti ní na podlahu stanu. Bohyně si měprohlížela, což mě dost znervózňovalo. Na tak mladou holku mělastaré oči.„Překvapuje tě můj věk?“ zeptala se.„Ehm… trochu.“„Dokážu se proměnit v dospělou ženu, nebo v běsnící oheň,nebo v cokoli, co chceš, ale této podobě dávám přednost. Mám takprůměrný věk všech mých Lovkyň a všech mladých dívek, jichžjsem patronkou, než sejdou z cesty.“„Sejdou z cesty?“ opakoval jsem.„Vyrostou. Zblázní se do chlapců. Začnou být hloupé, zaujaté,nejisté. Zapomenou samy na sebe.“„Aha.“Zoe se posadila po pravé ruce Artemidy. Nasupeně na měhleděla, jako by to všechno, co zrovna Artemis řekla, byla mojevina. Jako bych si sám vybral, že ze mě bude muž.„Musíš odpustit mým Lovkyním, že tě zrovna nevítají,“ řeklaArtemis. „V tomto táboře hostíme chlapce jen velmi vzácně.Lovkyně se s nimi obvykle nesmějí stýkat. Ten poslední, kterýtento tábor viděl…“ Podívala se na Zoe. „Který to byl?“„Ten chlapec v Coloradu,“ napověděla jí Zoe. „Proměnila jsteho na zajdalena.“„Ach, ano.“ Artemis spokojeně přikývla. „Moc ráda dělámzajdaleny. Každopádně, Percy, pozvala jsem si tě sem, abys mi řeklvíc o té mantichoře. Bianca mi oznámila jisté… hmm, znepokojivévěci, které ta nestvůra řekla. Ale ona tomu možná neporozuměla.Ráda bych si to vyslechla od tebe.“Tak jsem jí všechno vypověděl.Když jsem skončil, položila Artemis zamyšleně ruku na stříbrnýluk. „Bála jsem se, že se tohle dozvím.“Zoe se naklonila dopředu. „Ten pach, má paní?“„Ano.“„Jaký pach?“ zeptal jsem se.„Probouzejí se tvorové, jaké jsem nelovila celá tisíciletí,“zamumlala Artemis. „Kořist tak stará, že jsem na ni málemzapomněla.“Upřeně na mě hleděla. „Dneska večer jsme sem přišly, protožejsme vycítily mantichoru, ale tu jsem nehledala. Řekni mi znovu,co přesně doktor Thorn říkal.“„Ehm, říkal: ‚Nesnáším středoškolské plesy,‘“ začal jsem.„Ne, ne. Potom.“„Řekl, že někdo jménem Generál mi všechno vysvětlí.“Zoe zbledla. Obrátila se k Artemidě a chtěla něco říct, aleArtemis zvedla ruku.„Pokračuj, Percy,“ pobídla mě bohyně.„No, pak Thorn mluvil o Velkém vstávání –“„Probouzení,“ opravila mě Bianca.„Jo. A řekl: ‚Brzy budeme mít nejdůležitější nestvůru ze všech– tu, která způsobí zkázu Olympu.‘“Bohyně seděla tak nehybně, že bych si ji klidně spletl sesochou.„Možná lhal,“ nadhodil jsem.Artemis zavrtěla hlavou. „Ne. Nelhal. Nedokázala jsem dostrychle rozpoznat ta znamení. Musím tu nestvůru ulovit.“Zoe vypadala, jak by se moc snažila se nebát, ale přikývla.„Vyrazíme ihned, má paní.“„Ne, Zoe. Tohle musím provést sama.“„Ale, Artemido –“„Tento úkol je moc nebezpečný i pro Lovkyně. Ty víš, kdemusím začít s pátráním. Tam se mnou jít nemůžete.“„Jak… jak si přejete, má paní.“„Já toho tvora najdu,“ přísahala Artemis. „A do zimníhoslunovratu ho přivedu na Olymp. Nebudu potřebovat další důkaz,jak přesvědčit radu bohů o tom, v jakém jsme nebezpečí.“„Vy víte, co je to za nestvůru?“ zeptal jsem se.Artemis sevřela luk. „Modleme se, ať se mýlím.“„Bohyně se taky můžou modlit?“ zeptal jsem se, protože mě tovlastně ještě nikdy nenapadlo.Artemidě se objevilo na rtech něco jako úsměv. „Než odejdu,mám pro tebe malý úkol, Percy Jacksone.“„Něco s proměnou na zajdalena?“„Bohužel ne. Chci, abys doprovodil Lovkyně zpátky do Táborapolokrevných. Mohou tam zůstat v bezpečí, dokud se nevrátím.“„Cože?“ vyrazila ze sebe Zoe. „Ale, Artemido, my to tamnesnášíme. Naposledy, když jsme tam byly –“„Ano, já vím,“ přerušila ji Artemis. „Ale jsem přesvědčena, žeDionýsos už se nezlobí kvůli tomu malému, hm, nedorozumění.Máte právo používat srub číslo osm, kdykoli ho budete potřebovat.Kromě toho jsem se doslechla, že ty sruby, které jste vypálily,postavili znovu.“Zoe zamumlala něco o bláznivých tábornících.„A teď je třeba udělat ještě poslední rozhodnutí.“ Artemis seobrátila k Biance. „Rozmyslela ses, děvče moje?“Bianca zaváhala. „Pořád o tom ještě uvažuju.“„Počkat,“ zarazil jsem ji. „O čem uvažuješ?“„Ony… ony mě pozvaly, abych se přidala k Lovu.“„Cože? Ale to nemůžeš! Musíš do Tábora polokrevných, aby těCheirón mohl trénovat. Je to jediný způsob, jak se naučíš přežít.“„Pro dívku to není jediný způsob,“ prohlásila důrazně Zoe.Nechtělo se mi věřit vlastním uším. „Bianko, tábor je bezva! Jetam stáj pro pegase a aréna na bojování s meči a… chci říct, co byszískala, kdyby ses přidala k Lovkyním?“„Především,“ odpověděla za ni Zoe, „nesmrtelnost.“Vyvalil jsem na ni oči, pak na Artemidu. „Dělá si legraci, že?“„Zoe málokdy žertuje,“ poučila mě Artemis. „Mé Lovkyně mědoprovázejí při mých dobrodružstvích. Jsou to mé služebnice, méspolečnice, mé spolubojovnice. Jakmile mi přísahají věrnost,stanou se vskutku nesmrtelnými… pokud nepadnou v boji, což jenepravděpodobné. Nebo pokud neporuší přísahu.“„Jakou přísahu?“ zeptal jsem se.„Navždycky se vyvarovat romantické lásky,“ odpovědělaArtemis. „Nikdy nedospět, nikdy se nevdat. Zůstat navěkypannou.“„Jako vy?“Bohyně přikývla.Snažil jsem se představit si, o čem to mluví. Být nesmrtelná.Navěky se tahat jenom s partou pubertálních holek. Rozum mi tonebral. „Takže vy si prostě chodíte po světě a verbujetepolokrevné –“„Nejen polokrevné,“ opravila mě Zoe. „Paní Artemisnerozlišuje ženy podle původu. Mohou se přidat všechny, kteréuctívají bohyni. Polokrevné, nymfy, smrtelnice –“„A ty jsi co z toho?“Zoe se v očích vztekle zablesklo. „To není tvoje starost,chlapče. Jde o to, že se k nám Bianca může přidat, pokud si topřeje. Záleží jen na ní.“„Bianko, to je šílenost,“ přemlouval jsem ji. „A co tvůj bratr?Nico nemůže být Lovkyní.“„Jistěže ne,“ potvrdila má slova Artemis. „Půjde do tábora. Toje bohužel to nejlepší, co mohou chlapci udělat.“„No dovolte!“ ozval jsem se.„Čas od času ho můžeš vídat,“ ujišťovala Artemis Bianku. „Aleosvobodíš se od odpovědnosti. Bude mít vychovatele z tábora, ti seo něj postarají. A ty dostaneš novou rodinu. Nás.“„Novou rodinu,“ opakovala Bianca zasněně. „Zbavit seodpovědnosti.“„Bianko, to nemůžeš udělat,“ snažil jsem se ji přesvědčit. „To jeblbost!“Podívala se na Zoe. „Stojí to za to?“Zoe přikývla. „Stojí.“„Co musím udělat?“„Řekni tohle,“ poučila ji Zoe. „Zaslibuji se bohyni Artemidě.“„Já… zaslibuji se bohyni Artemidě.“„Vyvaruji se společnosti mužů, přijímám věčné panenství apřidávám se k Lovu.“Bianca to po ní zopakovala. „A to je všechno?“Zoe přikývla. „Pokud paní Artemis tvou přísahu přijme, pakplatí.“„Přijímám ji,“ potvrdila Artemis.Plameny v koši se rozjasnily a prozářily stan stříbrným světlem.Bianca se nijak nezměnila, jenom se zhluboka nadechla a vykulilaoči. „Cítím se… silnější.“„Vítej, sestro,“ řekla Zoe.„Pamatuj na svou přísahu,“ nabádala ji Artemis. „Teď je to tvůjživot.“Došla mi řeč. Připadal jsem si tam jako vetřelec. A jako úplněneschopný. Nechtělo se mi věřit, že jsem toho tolik podstoupil atolik vytrpěl, a to jenom proto, aby mi nakonec Bianku vyfouklnějaký klub věčných holek.„Nezoufej si, Percy Jacksone,“ povzbudila mě Artemis. „Stejněbudeš moci ukázat di Angelovým svůj tábor. A pokud bude Nicochtít, může tam zůstat.“„No prima,“ řekl jsem a snažil jsem se, aby to neznělo mocmrzutě. „Jak se tam máme dostat?“Artemis zavřela oči. „Blíží se svítání. Zoe, sbal tábor. Musíte serychle a bezpečně dostat na Long Island. Povolám vám bratra azajistím svezení.“Zoe ten nápad moc nenadchl, ale přikývla a řekla Biance, abyšla s ní. Když Bianca odcházela, zastavila se přede mnou.„Omlouvám se, Percy. Ale chci to. Vážně, vážně to chci.“A pak byla pryč a já zůstal sám s dvanáctiletou bohyní.„Takže,“ řekl jsem nevrle, „nás teda sveze váš bratr?“Artemidiny stříbrné oči zazářily. „Ano, chlapče. Uvidíš, žeBianca di Angelo není jediná, kdo má protivného bratra. Nastal čas,aby ses seznámil s mým nezodpovědným dvojčetem Apollónem.“