Artemis nás ujistila, že začíná svítat, ale sám bych tomu nevěřil.Bylo chladněji a temněji a sněžilo víc než předtím. OknaWestoveru nahoře na kopci byla úplně temná. Uvažoval jsem, jestlisi učitelé vůbec všimli, že se sourozenci di Angelovi a doktorThorn ztratili. Nechtěl bych být u toho, až to zjistí. Při mém štěstí sipaní Psyrightová vybaví jenom jediné jméno – „Percy Jackson“ – apak vypukne celostátní pátrání… jako obyčejně.Lovkyně sbalily tábor tak rychle, jako ho vybudovaly. Stál jsema klepal se zimou ve sněhu (na rozdíl od Lovkyň, které ani trochunevypadaly, že by jim bylo nepříjemně) a Artemis hleděla navýchod, jako by na něco čekala. Bianca seděla stranou a mluvila sNikem. Z jeho posmutnělé tváře jsem soudil, že mu vysvětlujesvoje rozhodnutí připojit se k Lovu. Nemohl jsem si pomoct,připadalo mi, že je to od ní sobecké takhle opustit bráchu.Přišli Thalia a Grover a nahrnuli se ke mně, chtěli se dozvědět,co se stalo při mé audienci u bohyně.Když jsem jim to řekl, Grover zbledl. „Když Lovkyně naposlednavštívily tábor, nedopadlo to dobře.“„Jak se tu vlastně vzaly?“ zajímalo mě. „Teda, zjevily se jakobyodnikud.“„A Bianca se k nim přidala,“ utrousila znechuceně Thalia.„Celé je to vina Zoe. Ta nafoukaná, nedobrá –“„Kdo jí to může vyčítat?“ skočil jí do řeči Grover. „Věčnost sArtemidou?“ Těžce si vzdychl.Thalia zvedla oči k nebi. „Vy satyrové. Všichni jste zamilovanído Artemidy. To vám nedochází, že ona vás nikdy milovatnebude?“„Ale je taková… přírodní,“ blábolil Grover.„Jste polena,“ setřela ho Thalia.„Polena a plody a květiny,“ řekl Grover zasněně. „Jo.“40Nebe se konečně rozjasnilo. Artemis zamumlala: „Je načase. Vzimě bývá tááák líný.“„Vy jste, hm, čekala na východ slunce?“ zeptal jsem se.„Na bratra. Ano.“Nechtěl jsem být nezdvořilý. Teda, znám ty legendy oApollónovi – někdy se mu říká Hélios – jak jezdí po obloze vevelkém slunečním kočáře. Ale taky vím, že slunce je ve skutečnostihvězda, vzdálená od nás spoustu mil. Zvykl jsem si na to, ženěkteré řecké mýty jsou opravdové, ale stejně… nechápal jsem, jakby mohl Apollón řídit slunce.„Není to přesně tak, jak si myslíš,“ poučila mě Artemis, jako bymi četla myšlenky.„No dobře.“ Pomalu jsem se uklidňoval. „Takže to není tak, žeby přijel v –“Najednou na obzoru explodovalo světlo. Po něm jsem pocítilnával horka.„Nedívej se tam,“ poradila mi Artemis. „Dokud nezaparkuje.“Nezaparkuje?Odvrátil jsem pohled a viděl jsem, že ostatní dělají totéž. Světloa teplo sílily, až mi připadalo, že se na mně rozpouští zimní kabát.Pak to světlo najednou pominulo.Podíval jsem se. A nechtělo se mi tomu věřit. Bylo to mojeauto. No, aspoň auto, jaké bych chtěl. Červený kabriolet MaseratiSpyder. Bylo tak parádní, až zářilo. Pak mi došlo, že září proto, žeje kov rozpálený. V kruhu kolem auta se rozpustil sníh, cožvysvětlovalo, proč najednou stojím na zelené trávě a proč mámmokré boty.Řidič s úsměvem vystoupil. Vypadal tak na sedmnáct nebo naosmnáct a na chvilku mě přepadl nepříjemný pocit, že je to Luke,můj starý nepřítel. Tenhle chlapík měl stejné světlé vlasy a bylhezky opálený. Ale Luke to nebyl. Ten řidič byl vyšší než on a natváři neměl jizvu. Usmíval se zářivěji a hravěji. (Luke se poslednídobou nanejvýš mračil a ušklíbal.) Byl oblečený v džínách a tričkubez rukávů a na nohou měl mokasíny.„Páni,“ zamumlala Thalia. „Ten Apollón ale dovede rozpálit.“„Je to přece bůh slunce,“ poznamenal jsem.„Tak jsem to nemyslela.“„Moje malá sestřička!“ zvolal Apollón. Kdyby měl zuby jenomo malinko bělejší, možná bychom oslepli i bez toho slunečníhovozu. „Co se děje? Nikdy nezavoláš. Nikdy nenapíšeš. Už jsem sidělal starosti!“Artemis si vzdychla. „Jsem v pořádku, Apollóne. A nejsem tvámalá sestřička.“„No tak, narodil jsem se přece první.“„Jsme dvojčata! Kolik tisíciletí se o tom ještě budemedohadovat –“„Takže co se děje?“ přerušil ji. „Vidím, že máš s sebou děvčata.Potřebujete poradit s lukostřelbou?“Artemis zatnula zuby. „Potřebuju od tebe laskavost. Musím sevydat na lov, sama. Potřebuju, abys odvezl mé společníky doTábora polokrevných.“„Jasně, sestřičko!“ Pak zvedl ruce, jako by chtěl naznačitNechte všeho a poslouchejte. „Cítím, že mě napadá haiku.“Všechny Lovkyně zasténaly. Zřejmě se s Apollónem nesetkalypoprvé.Odkašlal si a dramaticky zvedl ruku.„Pod sněhem tráva.Artemis pomoc žádá.Jsem tak skvělý.“Zazubil se na nás a čekal na potlesk.„Ten poslední verš měl jenom čtyři slabiky,“ namítla Artemis.Apollón se zamračil. „Vážně?“„Ano. Co takhle Jsem tak namyšlený?“„Ne, ne, to je šest slabik. Hmm.“ Začal si pro sebe něcomumlat.Zoe Večernice se k nám obrátila. „Vládce Apollón prožívátuhle etapu haiku od té doby, kdy byl v Japonsku. Není to tak zlé,jako když navštívil Limerick v Irsku a začal s těmi rýmovačkamilimeriky. Jestli ještě někdy budu muset poslouchat další básničku,která začíná Byla jedna bohyně ze Sparty –“„Mám to!“ oznámil Apollón. „Jsem tak úžasný. To má pětslabik!“ Uklonil se a tvářil se, že je sám se sebou moc spokojený.„Takže, sestřičko, říkáš doprava pro Lovkyně? Zrovna včas. Právějsem se chystal pohnout.“„Tito polobohové budou taky potřebovat svézt,“ dodala Artemisa ukázala na nás. „Jsou to Cheirónovi táborníci.“„Klidně!“ Apollón si nás prohlédl. „Podívejme se… Thalia, že?Slyšel jsem o tobě všechno.“Thalia se začervenala. „Zdravím vás, vládce Apollóne.“„Diova holka, že? Tak to jsi moje nevlastní sestra. Bývalasborovicí, že? Jsem rád, že jsi zpátky. Nesnáším, když se hezkéholky proměňují ve stromy. Páni, vzpomínám si, že jednou –“„Bratře,“ napomenula ho Artemis. „Měl by ses vypravit nacestu.“„Á, dobře.“ Pak se podíval na mě a přimhouřil oči. „PercyJackson?“„Jo. Teda… ano, pane.“Připadalo mi divné říkat takovému výrostkovi „pane“, alenaučil jsem se, že s nesmrtelnými je třeba jednat opatrně. Hned seurazí. A pak se všechno těžko napravuje.Apollón mě pozoroval, ale neřekl nic, což mi trochu nahánělostrach.„No!“ řekl konečně. „Tak si radši nastoupíme, ne? Cesta vedejenom jedním směrem – na západ. A když zmeškáte ten správnýčas, máte smůlu.“Podíval jsem se na maserati, do kterého se vešli tak maximálnědva lidi. A nás bylo asi dvacet.„Prima kára,“ pochválil auto Nico.„Díky, chlapče,“ řekl Apollón.„Ale jak se tam všichni vejdeme?“„Ach.“ Apollón si to zřejmě uvědomil až teď. „No jo. Nerad sevzdávám sportovního vozu, ale myslím…“Vytáhl klíčky od auta a zmáčkl tlačítko alarmu. Písk, písk.Auto se na chvíli zase rozzářilo. Když ten jas polevil, místomaserati tam stál starý známý kyvadlový autobus s předsunutoustřechou, v jakém jsme jezdili se školou na basketbal.„Správně. Všichni dovnitř,“ zavelel.Zoe nařídila Lovkyním, aby nastoupily. Vzala svůj táborovýpytel a Apollón se jí nabídl: „Ukaž, zlato. Já ti to vezmu.“Zoe se odtáhla. V očích se jí vražedně zablesklo.„Bratře,“ napomenula ho Artemis. „Nepomáhej mýmLovkyním. Nedívej se na ně, nemluv s nimi a neflirtuj s nimi. A užvůbec jim neříkej zlato.“Apollón rozhodil rukama. „Pardon. Zapomněl jsem. Poslyš,sestřičko, co máš vlastně za lubem?“„Lov,“ odbyla ho Artemis. „Nic ti po tom není.“„Já na to přijdu. Vidím všechno. Znám všechno.“Artemis si odfrkla. „Prostě je tam dovez, Apollóne. A žádnéhlouposti!“„Ne, ne! Já nikdy nedělám hlouposti.“Artemis obrátila oči v sloup, pak se podívala na nás. „Setkámese před zimním slunovratem. Zoe, ty teď vedeš mé Lovkyně. Veďje dobře. Dělej to tak, jako bych je vedla já.“Zoe se napřímila. „Ano, má paní.“Artemis si klekla a dotkla se země, jako by hledala cestu. Kdyžse zvedla, tvářila se ustaraně. „Takové nebezpečí. Ta bestie se musínajít.“Vyrazila k lesu a ztratila se ve sněhu a ve tmě.Apollón se obrátil a zašklebil se, zazvonil klíčky od auta naprstu. „Takže,“ prohlásil, „kdo chce řídit?“Lovkyně se naskládaly do autobusu. Všechny se vecpaly dozadu,aby byly co nejdále od Apollóna a od nás kluků, jako bychom mělinějakou hodně nakažlivou nemoc. Bianca se posadila s nimi asvého malého bratra nechala vpředu s námi, což mi připadalohloupé, ale Nikovi to zřejmě nevadilo.„Tohle je fakt paráda!“ jásal Nico a nadskakoval na místěřidiče. „Tohle je vážně slunce? Myslel jsem, že bohové slunce aměsíce jsou Hélios a Selena. Jak to, že někdy jsou to oni a někdyvy a Artemis?“„Regulace,“ vysvětloval Apollón. „Začali s tím Římané.Nemohli si dovolit všechny ty oběti v chrámech, a tak nechali býtHélia a Selenu a naložili jejich povinnosti do popisu práce nám.Sestřička dostala na starosti měsíc. Já slunce. Nejdřív mě to dostotravovalo, ale aspoň jsem přišel k tomuhle bezva auťáku.“„Ale jak to funguje?“ chtěl vědět Nico. „Myslel jsem, že slunceje velká ohnivá koule plynu!“Apollón se zasmál a pocuchal Nikovi vlasy. „Ty fámy začalynejspíš proto, že Artemis říkala velká ohnivá koule plynu mně. Aleteď vážně, chlapče, záleží na tom, jestli to chápeš z hlediskaastronomie nebo filozofie. Chceš mluvit o astronomii? Pche, co jena tom zábavného? Nebo chceš mluvit o tom, jak lidé uvažují oslunci? No, to už je zajímavější. Jsou na slunci pořádně závislí.Zahřívá je, ovlivňuje jejich úrodu, pohání motory, všechno je díkyněmu zkrátka veselejší. Tenhle vůz je vytvořený z lidských snů oslunci, chlapče. Je tak starý jako západní civilizace. Každý denjezdí po obloze od východu k západu a těší všechny ty titěrnéživoty smrtelníčků. Ten vůz je přehlídka sluneční síly, toho, jak jilidé chápou. Rozumíš tomu?“Nico zavrtěl hlavou. „Ne.“„No, tak to prostě ber jako vážně silné a vážně nebezpečnésolární auto.“„Můžu řídit?“„Ne. Na to jsi moc malý.“„Já! Já!“ hlásil se Grover.„Hmm, ne,“ zamítl to Apollón. „Moc chlupatý.“ Mě rovnoupřehlédl a soustředil se na Thalii.„Dcera Diova!“ řekl nadšeně. „Dcera vládce oblohy.Dokonalé.“„To ne.“ Thalia zavrtěla hlavou. „Ne, díky.“„No tak,“ lákal ji Apollón. „Kolik ti je?“Thalia zaváhala. „Já nevím.“Bohužel to byla pravda. Thalia se proměnila ve strom, když jíbylo dvanáct, ale to se stalo před sedmi lety. Takže jí mělo býtdevatenáct, pokud to člověk bral podle let. Ale ona se pořád cítilajako dvanáctiletá a vypadala na něco mezi tím. Cheirón nakonecusoudil, že stárla i v podobě stromu, ale mnohem pomaleji.Apollón si poťukal prstem na rty. „Je ti patnáct, skoro šestnáct.“„Jak to víte?“„Ale jdi, jsem přece bůh proroctví. Znám spoustu věcí. Zhrubaza týden ti bude šestnáct.“„To mám narozeniny! Dvaadvacátého prosince.“„To znamená, že jsi dost stará na to, abys řídila na žákovsképovolení!“Thalia nervózně přešlápla. „Hm –“„Já vím, co chceš říct,“ napověděl jí Apollón. „Že si nezasloužíštu čest řídit sluneční vůz.“„To jsem říct nechtěla.“„Nedělej si s tím hlavu. Z Maine na Long Island je to kousek. Anetrap se tím, co se stalo s posledním dítětem, které jsem řízeníučil. Jsi Diova dcera. Tebe z oblohy nesmete.“Apollón se dobromyslně zasmál. Nám ostatním to k smíchunepřišlo.Thalia se pokoušela odmítnout, ale Apollón její protesty prostěnebral na vědomí. Stiskl tlačítko na palubní desce a na vrškupředního skla se objevila nějaká značka. Musel jsem ji čístobráceně (což se u dyslektika nijak zvlášť neliší od čtení zepředu).Jsem přesvědčený, že tam stálo POZOR: ŘIDIČ VE VÝCVIKU.„Tak do toho!“ pobídl Apollón Thalii. „Jsi přirozený talent!“Přiznám se, že jsem žárlil. Nemohl jsem se dočkat, až budu moctřídit. Ten podzim mě máma párkrát vzala do Montauku, a kdyžbyla plážová silnice prázdná, nechala mě řídit svou mazdu. Jasně,je to japonský výrobek, a tohle byl sluneční vůz, ale copak v tommůže být nějaký velký rozdíl?„Rychlost rovná se žáru,“ radil Thalii Apollón. „Takže vyjeďpomalu a dej pozor, abys nabrala pořádnou výšku, než to pořádněrozbalíš.“Thalia sevřela volant tak pevně, až jí na rukou zbělely klouby.Vypadala, jako by se chystala omdlít.„Co se děje?“ zeptal jsem se jí.„Nic,“ odsekla roztřeseně. „N-nic se neděje.“Zatáhla za volant. Naklonil se a autobus se zhoupl nahoru takrychle, že jsem padl dozadu a vrazil do něčeho měkkého.„Jauvajs,“ zaskučel Grover.„Pardon.“„Pomaleji!“ řekl Apollón.„Pardon!“ vyhrkla Thalia. „Mám to pod kontrolou!“Podařilo se mi vyhrabat se na nohy. Podíval jsem se z okna auviděl jsem doutnající kruh stromů kolem paseky, odkud jsmevystartovali.„Thalie,“ promluvil jsem, „uvolni plynový pedál.“„Já to zvládnu, Percy,“ zavrčela se zaťatými zuby. Ale pořád hodržela sešlápnutý u podlahy.„Klídek,“ radil jsem jí.„Já jsem v klidu!“ odsekla Thalia. Byla tak napjatá, že vypadalajako vyřezaná z překližky.„Musíme zabočit na jih na Long Island,“ prohlásil Apollón.„Zaboč doleva.“Thalia trhla volantem a znovu mě mrštila na Grovera, až vyjekl.„Na druhou stranu,“ podotkl Apollón.Udělal jsem tu chybu, že jsem se zase podíval z okna.Vystoupali jsme už do letové výšky letadel – tak vysoko, že nebezačínalo černat.„Ach…,“ hlesl Apollón a já měl pocit, že se nutí mluvit klidně.„O trochu níž, zlatíčko. Poloostrov Cape Cod nám tam dolemrzne.“Thalia naklonila volant. Obličej měla bílý jako křída, čeloorosené. Něco se s ní rozhodně dělo. Nikdy jsem ji takhle neviděl.Autobus se propadl níž a někdo zaječel. Možná jsem to byl já.Teď jsme se řítili přímo k Atlantiku rychlostí tisíc mil v hodině apo pravé ruce jsme měli pobřeží Nové Anglie. A v autobusezačínalo být horko.Apollóna to odhodilo někam dozadu, ale začal se prodíratřadami sedadel zpátky.„Vezměte si ten volant!“ prosil ho Grover.„Žádné strachy,“ zavrtěl hlavou Apollón. Vypadal pořádněvystrašený. „Musí se jenom naučit – PRRR!“Uviděl jsem to, co viděl on. Dole pod námi se rozkládalo nějakézasněžené městečko Nové Anglie. Aspoň bývalo zasněžené. Sníhna stromech a na střechách a na trávnících nám přímo před očimaroztál. Bílá kostelní věž zhnědla a doutnala. Všude po městě seobjevovaly obláčky kouře jako narozeninové svíčky. Stromy astřechy začínaly hořet.„Přitáhni to!“ zaječel jsem.Thalia měla v očích divoké světlo. Trhla volantem zpátky, aletentokrát jsem se držel. Jak jsme prudce stoupali, viděl jsemzadním oknem, že oheň ve městě uhasil prudký nápor chladu.„Tamhle!“ ukázal Apollón. „Long Island, přímo před námi.Zpomal, zlato.“Thalia se hnala k pobřeží severního Long Islandu. Tam bylTábor polokrevných: údolí, lesy, pláž. Rozeznal jsem jídelnípavilon a sruby a amfiteátr.„Mám to pod kontrolou,“ mumlala Thalia. „Mám to podkontrolou.“Teď už jsme byli jenom pár set metrů od tábora.„Brzdi,“ nabádal Thalii Apollón.„Já to zvládnu.“„BRZDI!“Thalia dupla nohou na brzdu a sluneční autobus sletěl dopředuv úhlu pětačtyřiceti stupňů a plácl sebou do jezera Táborapolokrevných s obrovským ŽBLUUUUUŇK! Z autobusu sevyvalila pára a z vody se vyhrabalo několik zděšených najád snapůl upletenými proutěnými košíky.Autobus se vyhoupl na hladinu spolu s několika převrženými,poloroztavenými kánoemi.„Teda,“ prohlásil Apollón se statečným úsměvem, „mělaspravdu, má drahá. Mělas všechno pod kontrolou! A teď zjistíme,jestli jsme neuvařili někoho důležitého, ano?“

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad