Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 5

Pátá kapitola:

VOLÁM NA DNO OCEÁNU

Ještě nikdy jsem neviděl Tábor polokrevných v zimě a sníh měpřekvapil.Víš, tábor má to nejdokonalejší kouzelné ovládání počasí. Zajeho hranice nepronikne nic, pokud to ředitel, pan D., nechce.Myslel jsem si, že tam bude teplo a slunečno, ale místo toho smělvšude lehce padat sníh. Závodní dráhu pro vozy a jahodovéplantáže pokrývala jinovatka. Sruby byly ozdobené poblikávajícímisvětýlky, připomínaly vánoční žárovky, jenže byly to spíš koulepravého ohně. V lesích zářila další světla a nejdivnější bylo to, žese oheň mihotal i v podkrovním okně hlavní budovy, kde sídliloOrákulum, uvězněné ve starém mumifikovaném těle. Uvažovaljsem, jestli si duch Delf tam nahoře opéká marshmallowy nebo co.„Páni,“ řekl Nico, když se vyhrabal z autobusu. „Tamto jelezecká stěna?“„Jo,“ potvrdil jsem.„A proč po ní teče láva?“„To je takové ztížení navíc. Pojď. Představím tě Cheirónovi.Zoe, už znáš –“„Já Cheiróna znám,“ prohlásila Zoe odměřeně. „Řekni mu, žebudeme ve srubu osm. Lovkyně, za mnou.“„Ukážu vám cestu,“ nabízel se Grover.„My cestu známe.“„Ne, vážně, mně to nevadí. Tady se člověk lehko ztratí, pokudnezná cestu,“ – zakopl o kánoi a zvedl se a přitom pořád drmolil –„jak říkal můj starý táta kozel! Pojďte!“Zoe obrátila oči k nebi, ale zřejmě jí bylo jasné, že se Groveranezbaví. Lovkyně si hodily na záda batohy a luky a zamířily kesrubům. Když odcházela Bianca di Angelo, naklonila se a zašeptalaněco bratrovi do ucha. Podívala se na něj, čekala odpověď, aleNico se jenom zamračil a odvrátil se od ní.„Opatrujte se, zlatíčka!“ zavolal Apollón za Lovkyněmi. Mrklna mě. „Dej si pozor na proroctví, Percy. Brzo se zas uvidíme.“„Jak to myslíte?“Místo odpovědi naskočil zpátky do autobusu. „Tak zatím,Thalie,“ zavolal. „A, ehm, buď hodná!“Věnoval jí uličnický úsměv, jako by věděl něco, co ona ne. Pakzavřel dveře a spustil motor. Sluneční vůz v návalu horkaodstartoval a já se k němu obrátil zády. Když jsem se ohlédl, zjezera se kouřilo. Rudé maserati se hnalo nad lesy, zářilo jasněji astoupalo výš a výš, až zmizelo v paprscích slunečního světla.Nico se pořád tvářil mrzutě. Zajímalo by mě, co mu jeho sestrařekla.„Kdo je Cheirón?“ zeptal se. „Jeho figurku nemám.“„Náš ředitel aktivit,“ vysvětloval jsem. „On je… no, uvidíšsám.“„Pokud ho nesnášejí tyhle holčičí Lovkyně,“ zavrčel Nico, „takho beru. Jdeme.“Druhá věc, která mě na táboře překvapila, bylo to, jak byl prázdný.Teda, věděl jsem, že většina polokrevných trénuje v létě. Zimu tuměli trávit jenom celoroční obyvatelé – ti, kteří nemají domov,nebo které by nestvůry napadaly moc často, kdyby odešli. Ale anitěch zřejmě nebylo moc.Zahlédl jsem Charlese Beckendorfa z Héfaistova srubu, jakpřikládá do výhně před táborovou kovárnou. Bratři Travis a ConnorStollovi z Hermova srubu se snažili otevřít zámek táborovéhoobchodu. Na kraji lesa se pár kluků a holek z Arésova srubukoulovalo s vodními nymfami. A to bylo asi tak všechno. Vypadaloto, že tu není ani Clarisse, má stará sokyně z Arésova srubu.Hlavní budova byla ozdobená šňůrami červených a žlutýchkoulí ohně, který zahříval verandu, ale přitom očividně nicnepodpálil. V krbu uvnitř zářily plameny. Vzduch voněl po horkéčokoládě. Ředitel tábora pan D. a Cheirón seděli tiše u karet vsalonku.Cheirónova hnědá bradka byla v zimě huňatější. Kudrnaté vlasymu trochu povyrostly. Letos nedělal nikde učitele, takže si takovépohodlí zřejmě mohl dovolit. Měl na sobě chlupatý svetr se vzorempodkov a na klíně deku, která mu skoro úplně zakrývala kolečkovékřeslo.Když nás uviděl, usmál se. „Percy! Thalie! Á, a ty musíš být –“„Nico di Angelo,“ představil jsem ho. „On a jeho sestra jsoupolokrevní.“Cheirón si oddechl úlevou. „Takže se vám to tedy povedlo.“„No…“Jeho úsměv se rozplynul. „Copak se stalo? A kde je Annabeth?“„No páni,“ prohlásil pan D. znuděným hlasem. „Snad jsmeneztratili ještě dalšího.“Snažil jsem se pana D. ignorovat, ale nějak se nedalo nevšímatsi ho v té zářivě oranžové soupravě z levhartí kůže a v purpurovýchběžeckých botách. (Jako by pan D. za celý svůj nesmrtelný životněkdy někam běžel.) Zlatý vavřínový věnec mu na kudrnatýchčerných vlasech seděl nakřivo, což neomylně naznačovalo, žeposlední kolo vyhrál.„Jak to myslíte?“ zeptala se Thalia. „Kdo ještě se ztratil?“Zrovna v tu chvíli vběhl do místnosti Grover a šklebil se jakoblázen. Měl monokl a na tváři rudé stopy jakoby po facce.„Lovkyně se už všechny nastěhovaly!“Cheirón se zamračil. „Lovkyně, hm? Vidím, že si máme o čemvyprávět.“ Pohlédl na Nika. „Grovere, snad bys mohl vzít našehomladého přítele do pracovny a pustit mu náš instruktážní film.“„Ale… Ano, dobře. Ano, pane.“„Instruktážní film?“ zeptal se Nico. „Je vůbec pro děti? Nenínepřístupný? Protože Bianca je dost přísná –“„Je přístupný od třinácti,“ řekl Grover.„Paráda!“ Nico ho nadšeně následoval z pokoje.„A teď,“ řekl Cheirón Thalii a mně, „byste se mohli posadit apovědět nám celou tu historku.“Když jsme skončili, obrátil se Cheirón na pana D. a řekl: „Mělibychom okamžitě zahájit pátrání po Annabeth.“„Já půjdu,“ vyhrkli jsme s Thalií oba najednou.Pan D. si odfrkl. „To rozhodně ne!“Začali jsme s Thalií protestovat, ale pan D. zvedl ruku. Měl vočích svůj známý nafialovělý vzteklý oheň. Znamenalo to, žepokud nezmlkneme, stane se něco zlého a božského.„Z toho, co jste mi řekli,“ začal pan D., „pro nás tahlenerozvážná akce dopadla vyrovnaně. Bohužel jsme, hm, ztratiliAnnii Bell –“„Annabeth,“ vyštěkl jsem. Přišla do tábora v sedmi letech, a panD. ještě pořád předstíral, že jí nemůže přijít na jméno.„Ano, ano,“ řekl. „A místo ní jste přivedli malého otravnéhokluka. Nechápu, jaký má smysl riskovat další polokrevné kvůliabsurdní záchranné výpravě. Tahleta Annie je už stejně nejspíšmrtvá.“Chtělo se mi pana D. uškrtit. Nebylo fér, že ho Zeus dosadil zaředitele tábora, aby se tu sto let léčil ze závislosti na alkoholu. Mělto být trest za maléry pana D. na Olympu, ale stal se z toho trestpro nás pro všechny.„Annabeth může být naživu,“ namítl Cheirón, ale připadalo mi,že z něho ty povzbudivé řeči nevycházejí moc lehce. Všechny roky,které Annabeth trávila v táboře, ji prakticky vychovával, než sepodruhé pokusila žít se svým otcem a nevlastní matkou. „Je velicebystrá. Pokud… pokud ji dostali naši nepřátelé, zkusí hrát o čas.Může dokonce předstírat, že s nimi spolupracuje.“„To je pravda,“ přidala se k němu Thalia. „Luke by ji chtělživou.“„V tom případě,“ pokrčil rameny pan D., „se obávám, že budemuset být vážně moc chytrá a utéct sama.“Zvedl jsem se od stolu.„Percy.“ Cheirónův tón byl jedno velké varování. Něco ve mněvědělo, že pana D. není radno provokovat. Neprominul by ti nic, ikdybys byl impulzivní, hyperaktivní kluk s poruchou pozornostijako já. Ale měl jsem takový vztek, že mi to bylo fuk.„Jste rád, že jste přišel o dalšího táborníka,“ vyhrkl jsem.„Nejradši byste viděl, kdybychom zmizeli všichni!“Pan D. potlačil zívnutí. „Má ta tvoje řeč nějakou pointu?“„Jo,“ zavrčel jsem. „Poslali vás sem za trest, ale to ještěneznamená, že se musíte chovat jako líný pitomec! Tohle je i vašecivilizace. Možná byste se mohl odvázat a trochu nám pomoct!“Vteřinu nebylo slyšet nic, jen praskání ohně. Světlo se odráželopanu D. v očích a dodávalo mu zlověstný výraz. Otevřel pusu, abyněco řekl – nejspíš kletbu, která mě rozpráší na cimprcampr –, alenajednou do místnosti vrazil Nico a za ním Grover.„To je TAK BEZVA!“ ječel Nico a natahoval ruce kCheirónovi. „Vy jste… vy jste kentaur!“Cheirónovi se povedl nervózní úsměv. „Ano, pane di Angelo,jistě. Ale v případě, ehm, prvního setkání raději zůstávám v lidsképodobě v tomto kolečkovém křesle.“„A páni!“ Nico se podíval na pana D. „Vy jste ten chlápek svínem? To mě podrž!“Pan D. odvrátil oči ode mě a věnoval Nikovi pohled plnýodporu. „Chlápek s vínem?“„Dionýsos, že? No páni! Mám vaši figurku.“„Mou figurku.“„V té své hře, Mýtomagii. A taky holografickou kartičku! Mátesice útok jen za pět set bodů a všichni vás považují za nejslabšíhoboha ze všech karet, ale já si teda myslím, že máte absolutněparádní síly!“„Aha.“ Pan D. vypadal úplně popletený, což mi nejspíšzachránilo život. „No, to mě… těší.“„Percy,“ zasáhl Cheirón rychle, „běž s Thalií dolů do srubů.Pověz táborníkům, že zítra večer se hraje boj o vlajku.“„Boj o vlajku?“ opakoval jsem. „Ale nemáme dost –“„Je to tradice,“ zdůraznil Cheirón. „Přátelské střetnutí, kdykolinás navštíví Lovkyně.“„To jo,“ zamumlala Thalia. „Vsadím se, že to bude faktpřátelské.“Cheirón trhl hlavou směrem k panu D., který se pořád mračil,zatímco Nico mlel něco o tom, kolik bodů obrany má ten který bůhv jeho hře. „Honem utíkejte,“ nařídil nám Cheirón.„Jo, jasně,“ řekla Thalia. „Pojď, Percy.“Vyvlekla mě z hlavní budovy, než si Dionýsos stačilvzpomenout, že mě chtěl zabít.„Už sis proti sobě poštval Arése,“ připomněla mi Thalia, když jsmese loudali ke srubům. „To potřebuješ ještě dalšího nepřítele naživot a na smrt?“Měla pravdu. Mé první léto v táboře jsem se s Arésem dostal dosporu a teď by mě on a všechny jeho děti nejradši zabili.Nepotřeboval jsem si proti sobě poštvat ještě i Dionýsa.„Co se dá dělat,“ povzdechl jsem si. „Nemohl jsem si pomoct.Je to taková nespravedlnost.“Thalia se zastavila u zbrojnice a rozhlédla se po údolí směrem kVrchu polokrevných. Její borovice tam pořád stála a na nejnižšívětvi se lesklo zlaté rouno. Kouzlo stromu pořád chránilo hranicetábora, ale už k tomu nevyužívalo Thaliinu duši.„Percy, všechno je nespravedlnost,“ zamumlala Thalia. „Někdysi přeju…“Nedořekla to, ale mluvila tak smutně, až mi jí bylo líto. S těmistřapatými černými vlasy, v černých pankáčských šatech a zabalenádo starého vlněného kabátu vypadala jako nějaký přerostlýkrkavec, vůbec nezapadala do bílé krajiny.„Dostaneme Annabeth zpátky,“ slíbil jsem jí. „Jenom ještěnevím, jak to provedeme.“„Nejdřív se dozvím, že jsme přišli o Lukea,“ postěžovala si. „Ateď Annabeth –“„Takhle neuvažuj.“„Máš pravdu.“ Napřímila se. „Najdeme nějakou cestu.“Nahoře na hřišti na basket střílelo pár Lovkyň na koš. Jedna znich se dohadovala s nějakým klukem z Arésova srubu. Měl rukuna meči a Lovkyně vypadala, jako by se každou chvíli chystalavyměnit basketbalový míč za luk a vystřelit.„Jdu to tam nějak srovnat,“ oznámila mi Thalia. „Ty obejdisruby. Řekni všem o tom zítřejším boji o vlajku.“„Dobře. Měla bys být kapitánkou týmu.“„Ne, ne,“ namítla. „Ty jsi v táboře déle. Budeš to ty.“„Můžeme, hm… být kapitáni společně nebo tak.“Vypadalo to, že je tím návrhem nadšená asi tak stejně jako já,ale přikývla.Když zamířila na hřiště, zavolal jsem za ní: „Ty, Thálie.“„No?“„Je mi líto, co se stalo ve Westoveru. Měl jsem na vás počkat.“„To nic, Percy. Já bych to asi udělala taky tak.“ Přešlápla znohy na nohu, jako by se rozhodovala, jestli má ještě něco dodat.„Víš, jak ses mě ptal na mámu a já jsem ti tak odsekla… Prostě…po těch sedmi letech jsem ji šla hledat. Zjistila jsem, že mezitím vLos Angeles umřela. Ona, hm… ona byla těžká alkoholička.Jednou pozdě v noci, jsou to asi tak dva roky, sedla za volant a…“Silně zamrkala.„To je mi líto.“„Ale to nic. My… my jsme si nikdy moc nerozuměly. V desetiletech jsem od ní utekla. To byly moje dva nejlepší roky života,když jsem se toulala s Lukem a Annabeth. Ale stejně –“„Proto jsi měla problémy s tím slunečním autem.“Ostražitě si mě změřila. „Jak to myslíš?“„Jak jsi celá ztuhla. Určitě jsi myslela na mámu, nechtělas zavolant.“Litoval jsem, že jsem nedržel pusu. Thaliin výraz se teďnebezpečně podobal Diovu, když jsem ho jednou jedinkrát vidělnaštvaného – jako by jí každou chvíli měl z očí vyrazitmilionvoltový blesk.„Jasně,“ zamumlala. „Jo, to muselo být ono.“Vlekla se ke hřišti, kde se Arésův táborník a Lovkyně pokoušelisprovodit se navzájem ze světa mečem a basketbalovým míčem.Sruby byly ta nejdivnější sbírka staveb, jakou kdo kdy viděl.Uprostřed trůnily mohutné budovy Dia a Héry s bílými sloupy,sruby číslo jedna a dva, vlevo od nich pět srubů bohů a napravo pětsrubů bohyň, takže všechny tvořily písmeno U kolem ústředníhoprostoru a ohniště na piknik.Obešel jsem je, všem jsem řekl o boji o vlajku. NějakéhoArésova kluka jsem probudil z odpoledního spánku, zaječel na mě,abych vypadl. Zeptal jsem se ho na Clarisse a on řekl: „Šla navýpravu kvůli Cheirónovi. Vrcholně tajnou!“„Je v pořádku?“„Měsíc se neozvala. Ztracena v akci. Stejně dopadne tvůj zadek,pokud odsud hned nevypadneš!“Usoudil jsem, že ho nechám dál spát.Konečně jsem se dostal do srubu číslo tři, který patřilPoseidónovi. Byla to nízká šedá budova, vytesaná z mořskéhokamene, se škeblemi a zkamenělými korály zarostlými do skály.Uvnitř bylo jako obvykle prázdno, až na mou postel. Na stěně upolštáře mi visel Mínótaurův roh.Vytáhl jsem z batohu Annabethinu baseballovou čepici apoložil jsem si ji na noční stolek. Až ji najdu, tu čapku jí vrátím. Ajá ji najdu.Sundal jsem si hodinky a aktivoval štít. Hlasitě skřípal, když serozvinoval. Trny doktora Thorna nadělaly do mosazi spoustudůlků. Jediný šrám chyběl, aby se štít úplně rozpadl, takže vypadaljako pizza se dvěma chybějícími dílky. Všechny ty krásné kovovévýjevy, které můj bratr vytvořil, byly rozmlácené. Scéna, kde sAnnabeth bojujeme s hydrou, vypadala, jako by mi do hlavyvyvrtal kráter nějaký meteorit. Pověsil jsem štít na hák vedleMínótaurova rohu, ale pohled na něj mě teď bolel. Snad by mi hospravil Beckendorf z Héfaistova srubu, nejlepší kovář v táboře. Uvečeře ho o to poprosím.Zíral jsem na štít a přitom jsem zaznamenal divný zvuk –zurčení vody – a uvědomil jsem si, že v pokoji je něco nového.Vzadu ve srubu stála velká nádrž ze šedého mořského kamene svýpustí v podobě rybí hlavy, vytesané do kamene. Z pusy se jí valilproud, pramen mořské vody, který tekl do nádrže. Ta voda muselabýt horká, protože do chladného zimního vzduchu vypouštěla párujako v sauně. V pokoji tak bylo teplo, letně a čerstvo, vonělo to tupo moři.Přistoupil jsem k nádrži. Nebyla tam žádná cedulka svěnováním, nic takového, ale já věděl, že to může být jedině dar odPoseidóna.Podíval jsem se do vody a řekl: „Díky, otče.“Hladina se zčeřila. Na dně nádrže se zaleskly mince – asi taktucet zlatých drachem. Došlo mi, k čemu je ta fontána. Připomínka,abych udržoval kontakt s rodinou.Otevřel jsem nejbližší okno a chladné sluneční světlo udělalo vmlze duhu. Pak jsem vylovil minci z horké vody.„Iris, ó bohyně duhy,“ požádal jsem, „přijmi mou oběť.“Hodil jsem minci do mlhy a ona zmizela. Pak mi došlo, ženevím, koho oslovit nejdřív.Mámu? To by asi udělal „hodný synáček“, ale ona by o mě ještěneměla mít strach. Zvykla si už, že jsem občas zmizel na celé dnynebo týdny.Otce? Bylo to moc a moc dlouho, skoro dva roky, kdy jsem sním naposled doopravdy mluvil. Ale může se člověk po Iris ohlásiti bohům? Nikdy jsem to nezkoušel. Neobtěžovalo by je to podobnějako vlezlé reklamní nabídky po telefonu?Zaváhal jsem. Pak jsem se rozhodl.„Prosím Tysona,“ požádal jsem. „V kovárnách kyklopů.“Mlha se zachvěla a objevil se obraz mého nevlastního bratra.Obklopoval ho oheň, což by byl malér, kdyby nebyl kyklop.Skláněl se nad kovadlinou a bušil do čepele meče, rozžhavené doruda. Kolem něj létaly jiskry a šlehaly plameny. Za sebou mělmramorem obložené okno a to vedlo do temně modré vody – nadno oceánu.„Tysone!“ zakřičel jsem.Nejdřív mě neslyšel kvůli tomu bušení a hukotu plamenů.„TYSONE!“Obrátil se a vyvalil své jediné obří oko. Pusa se mu roztáhla dokřivého žlutého úsměvu. „Percy!“Pustil meč a rozběhl se ke mně, pokoušel se mě obejmout.Obraz se rozmazal a já se instinktivně zapotácel dozadu. „Tysone,tohle je vysílání Iris. Nejsem doopravdy u tebe.“„Aha.“ Vrátil se do obrazu a tvářil se rozpačitě. „Jo, já to věděl.Jo.“„Jak se máš?“ zeptal jsem se. „Co práce?“Oko se mu rozzářilo. „Práci miluju! Koukni!“ Zvedl holýmarukama rozžhavenou čepel meče. „Tohle jsem udělal!“„To je vážně nádhera.“„Napsal jsem na to svoje jméno. Tady.“„Paráda. Poslouchej, mluvíš často s otcem?“Tysonův úsměv se rozplynul. „Moc ne. Táta nemá čas. Mástarosti s tou válkou.“„Jak to myslíš?“Tyson si povzdechl. Vystrčil meč z okna a rozvířil tak oblakvřelých bublin. Když meč zase vtáhl zpátky, byl kov studený.„Trápí ho staří duchové moře. Aigaios. Okeános. A tak.“Tak nějak jsem věděl, o čem mluví. Myslel nesmrtelné, kteřívládli oceánu za dnů Titánů. Dřív, než převzal moc Olymp. To, žese teď vrátili a vládce Titánů Kronos a jeho spojenci začali nabíratsílu, nebylo dobré.„Můžu nějak pomoct?“ zeptal jsem se.Tyson smutně zavrtěl hlavou. „Vyzbrojujeme mořské panny.Do zítřka potřebují ještě tisíc mečů.“ Podíval se na svůj výtvor avzdychl si. „Staří duchové chrání tu špatnou loď.“„Princeznu Andromedu?“ zeptal jsem se. „Lukeovu loď?“„Ano. Aby se nedala najít. Chrání ji před tátovými bouřemi.Jinak by ji rozdrtil.“„To by bylo fajn, kdyby se mu to povedlo.“Tyson ožil, jako by ho zrovna něco napadlo. „Co Annabeth! Jetam?“„No, teda…“ Srdce mi ztěžklo jako bowlingová koule. Tysonpovažoval Annabeth za to nejlepší hned po burákovém másle (aburákové máslo měl vážně moc rád). Neměl jsem to srdce přiznatmu, že se ztratila. Rozbrečel by se tak, že by nejspíš uhasil ty svéohně. „No, teda… zrovna teď tady není.“„Pozdravuj ji!“ Rozzářil se. „Pozdravuj Annabeth!“„Fajn.“ Polkl jsem knedlík v krku. „To udělám.“„A Percy, netrap se tou špatnou lodí. Pluje pryč.“„Jak to?“„Do Panamského průplavu! To je moc daleko.“Zamračil jsem se. Proč by Luke vezl svou výletní loď plnoudémonů až tam? Naposled, když jsem se s ním viděl, plul podélvýchodního pobřeží, nabíral polokrevné a cvičil svou nestvůrnouarmádu.„Dobře,“ řekl jsem, ale neměl jsem dobrý pocit. „To je… dobře.Snad.“V kovárnách zahřměl nějaký hluboký hlas, nerozuměl jsem mu.Tyson sebou cukl. „Musím zas do práce! Šéf bude zuřit. Hodněštěstí, brácho!“„Fajn, řekni tátovi –“Ale než jsem to stačil doříct, obraz se zachvěl a rozplynul se.Byl jsem ve srubu zase sám a připadal si ještě osamělejší nežpředtím.Ten večer u jídla mi bylo dost bídně.Teda, jídlo bylo vynikající jako obyčejně. Člověk si nemůžestěžovat na opékané maso, pizzu a bezedné sklenice coly.Venkovní pavilon zahřívaly pochodně a koše na oheň, ale všichnijsme museli sedět se svými druhy ze srubu, což znamenalo, že jsembyl u Poseidónova stolu sám. Thalia byla jediná u Diova stolu, alesesednout jsme se nemohli. Táborová pravidla. Aspoň žeHéfaistův, Arésův a Hermův srub měl každý pár lidí. Nico seděl sbratry Stohovými, protože nové táborníky vždycky šoupnou doHermova srubu, pokud se neví, kdo byl jejich rodič z Olympu.Bratři Stollovi se zřejmě pokoušeli Nika přesvědčit, že poker jemnohem lepší hra než jeho Mýtomagie. Doufal jsem, že Nico nemápeníze, o které by mohl přijít.Jediný stůl, kde to vážně vypadalo na dobrou pohodu, bylArtemidin. Lovkyně pily a jedly a smály se jako jedna velkášťastná rodina. Zoe seděla v čele, jako by byla jejich máma.Neveselila se tolik jako ostatní, ale čas od času se usmála. Natmavých copech se jí leskla stříbrná velitelská obruč. Pomysleljsem si, že vypadá mnohem hezčí, když se usměje. Bianca diAngelo se zřejmě slušně bavila. Pokoušela se naučit páku od tévelké holky, která se předtím pustila do Arésova kluka nabasketbalovém hřišti. Soupeřka ji pokaždé porazila, ale Biance toočividně nevadilo.Když jsme dojedli, připil Cheirón jako obvykle bobům aoficiálně uvítal Artemidiny Lovkyně. Potlesk byl dost vlažný. Pakohlásil na zítřejší večer „přátelský“ boj o vlajku, což vyvolalomnohem větší ohlas.Potom jsme se všichni rozešli zpátky do srubů na brzkou zimnívečerku. Byl jsem vyčerpaný, takže jsem snadno usnul. To na tombylo to dobré. To špatné bylo, že se mi zdál zlý sen. A byla to síladokonce i na mé poměry.Annabeth šla po temném svahu, zahalená mlhou. Vypadalo to tamskoro jako v podsvětí, protože jsem okamžitě ucítil úzkost zestísněného prostoru. Oblohu nahoře jsem neviděl – jenom tíživoutěžkou tmu, jako bych byl v nějaké jeskyni.Annabeth se plahočila do kopce. Kolem se válely staré rozbitéřecké sloupy z černého mramoru, jako by něco rozmetalo nějakouvelkou budovu a zbyly z ní jen ruiny.„Thorne!“ volala Annabeth. „Kde jste? Proč jste mě sempřivedl?“ Vydrápala se přes rozbitou zeď a dostala se na vršekkopce.Zalapala po dechu.Byl tam Luke. A sténal v bolestech.Ležel zhroucený na skalnaté půdě a pokoušel se zvednout. Tmakolem něj jako by byla ještě hustší, mlha lačně vířila kolem. Z šatůměl cáry a tvář poškrábanou a zalitou potem.„Annabeth!“ vykřikl. „Pomoz mi! Prosím!“Rozběhla se k němu.Snažil jsem se křičet: Je to zrádce! Nevěř mu!Ale hlas mi ve snu nefungoval.Annabeth měla slzy v očích. Natáhla se, jako by chtěla Lukapohladit po tváři, ale v poslední vteřince zaváhala.„Co se stalo?“ zeptala se.„Nechali mě tu,“ sténal Luke. „Prosím. Zabije mě to.“Neviděl jsem, co se děje. Vypadalo to, že bojuje s nějakýmneviditelným prokletím, jako by se ho mlha snažila umačkat.„Proč bych ti měla věřit?“ chtěla vědět Annabeth. Znělo toublíženě.„Neměla bys,“ souhlasil Luke. „Choval jsem se k tobě hrozně.Ale jestli mi nepomůžeš, umřu.“Nech ho umřít, chtělo se mi zaječet. Luke se nás už mockrátpokusil chladnokrevně zabít. Nezasloužil si od Annabeth slitování.Pak se ta tma nad Lukem začala rozpadat jako strop jeskyně přizemětřesení. Hroutily se z ní veliké kusy černé skály. Annabeth kněmu přispěchala, zrovna když se objevila trhlina a celý stroppoklesl. Nějak ho zastavila – celé tuny skály. Držela ho, aby senezhroutil na ni a na Luka, jenom vlastní silou. Nemožná věc. Toby přece nezvládla.Luke se odkulil a uvolnil, těžce oddechoval. „Díky,“ podařilo semu ze sebe vyrazit.„Pomoz mi to držet,“ zasténala Annabeth.Luke chytil dech. Obličej měl celý od špíny a potu. Vrávoravěse zvedl.„Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout.“ Obrátil se a vydal sepryč a chvějící se tma přitom hrozila, že Annabeth rozmačká.„POMOZ MI!“ prosila ho.„Jenom si nedělej starosti,“ utrousil Luke. „Pomoc už je nacestě. Všechno je to součást plánu. Do té doby zkus neumřít.“Strop tmy se začal znovu rozpadat a tlačil Annabeth k zemi.Posadil jsem se na posteli a zaťal ruce do přikrývky. Ve srubunebylo slyšet nic, jen zurčení pramene slané vody. Hodiny nanočním stolku ukazovaly něco po půlnoci.Byl to jenom sen, ale dvěma věcem jsem věřil: Annabeth je vhrozném nebezpečí. A může za to Luke.