Šestá kapitola:
STARÝ ZNÁMÝ MRTVÝ ZAJDENA KUS ŘEČI
Druhý den ráno po snídani jsem Groverovi vyprávěl svůj sen.Seděli jsme na louce a pozorovali satyry, jak honí lesní nymfysněhem. Nymfy satyrům slíbily pusu, když je chytí, ale to se stalomálokdy. Nymfa obyčejně nechala satyra rozběhnout se na plnéobrátky a proměnila se na zasněžený strom. Chudák satyr do nějpraštil hlavou a pak ho ještě zasypala hromada sněhu.Když jsem Groverovi vypověděl svou noční můru, začalzamyšleně kroutit prstem v chundelaté srsti na noze.„Zhroutil se na ni strop jeskyně?“ zeptal se.„Jo. Co to sakra znamená?“Grover zavrtěl hlavou. „Já nevím. Ale po tom, co se zdáloZoe –“„Počkat. Co myslíš? Zoe měla nějaký podobný sen?“„Já… já nevím přesně. Asi ve tři ráno přišla do hlavní budovy achtěla mluvit s Cheirónem. Byla fakt vylekaná.“„Počkej, jak to víš?“Grover se začervenal. „Tak trochu jsem tábořil předArtemidiným srubem.“„Proč?“„Jenom abych byl, víš, blízko.“„Ty jsi ale kozlí šmírák.“„To nejsem! Zkrátka, šel jsem za ní do hlavní budovy a schovaljsem se v křoví a celé jsem to viděl. Argus ji nepustil dovnitř a onase pořádně naštvala. Bylo tam docela horko.“Pokoušel jsem se představit si to. Argus byl vedoucím táborovéochranky – mohutný blonďatý chlápek s očima po celém těle.Málokdy se nechával vidět, pokud se nedělo něco vážného. Neradbych si sázel na boj mezi ním a Zoe Večernicí.„Co říkala?“ chtěl jsem vědět.Grover se zašklebil. „No, když se rozčilí, mluví fakt doststaromódně, byla fuška jí rozumět. Ale říkala něco o tom, žeArtemis má malér a potřebuje Lovkyně. A pak vynadala Argusovi,že je hulvát s vařeným mozkem… Myslím, že to od ní nebylohezké. A on jí pak řekl –“„No tak, počkej. Jak může mít Artemis malér?“„Já… no, nakonec vyšel Cheirón, oblečený v pyžamu a snatáčkami na tom svém koňském ocase –“„On si onduluje ocas?“Grover se chytil za pusu.„No nic,“ zabručel jsem. „Mluv dál.“„Zkrátka, Zoe řekla, že potřebuje povolení okamžitě opustittábor. A Cheirón, že ne. Připomněl Zoe, že tu Lovkyně mají zůstat,dokud nedostanou příkaz od Artemidy. A ona na to…“ Groverpolkl. „Ona na to: ‚Jak máme dostat příkaz od Artemidy, když seArtemis ztratila?‘“„Jak to, že se ztratila? Jako že potřebuje najít správný směr?“„Ne. Podle mě myslela, že je pryč. Sebraná. Unesená.“„Unesená?“ Snažil jsem se přimět mozek, aby tu představustrávil. „Jak se dá unést nesmrtelná bohyně? Copak to vůbec jde?“„Jo, jde to. Teda, stalo se to Persefoně.“„Ale ta byla něco jako bohyně kytek.“Grover se zatvářil uraženě. „Jara.“„To je fuk. Artemis je mnohem mocnější. Kdo by ji mohlunést? A proč?“Grover zoufale zavrtěl hlavou. „Já nevím. Kronos?“„Nemůže už být tak silný. Nebo ano?“Když jsme naposled Krona viděli, byl rozporcovaný nakousíčky. No… vlastně jsme ho neviděli. Před tisíci lety, po tomvelkém boji Titáni versus bohové, ho bohové rozkrájeli na kouskyjeho vlastní kosou a ty zbytky nasypali do Tartaru, což je něco jakobezedná recyklační nádrž na nepřátele bohů. Předminulé léto násKronos nalákal až na kraj té jámy a málem nás vtáhl dovnitř. Aposlední léto jsme na palubě Lukovy démonické výletní lodi vidělizlatou rakev. Luke prohlásil, že vytahuje vládce Titánů z té propastikousek po kousku pokaždé, když se k nim připojí někdo další.Kronos uměl lidi ovládnout pomocí snů, ale nechápal jsem, jak bymohl fyzicky přemoct Artemidu, pokud ještě pořád připomínáhromadu hnojiva na záhonky.„Já ti nevím,“ povzdychl si Grover. „Podle mě by někdo poznal,že se Kronos dal zase dohromady. Bohové by byli nervóznější. Alestejně je to divné, že jsi měl noční můru stejnou noc jako Zoe.Skoro jako by –“„To spolu souviselo,“ dokončil jsem za něj.V dálce na zmrzlé louce se klouzal jeden satyr na kopytech ahonil zrzavou stromovou vílu. Zahihňala se a rozpřáhla náruč, jakse k ní hnal. Lup! Proměnila se na borovici a on v nejvyšší rychlostivlepil pusu kmenu.„Ach, ta láska,“ zasnil se Grover.Myslel jsem na noční můru Zoe, kterou měla jenom pár hodinpo mně.„Musím si promluvit se Zoe,“ rozhodl jsem se.„Ehm, ještě předtím…“ Grover něco vytáhl z kapsy kabátu.Bylo to složené natřikrát jako cestovní brožurka. „Vzpomínáš, cosříkal – jak je divné, že se Lovkyně náhodou objevily u školyWestover? Myslím, že nás hledaly.“„Hledaly? Jak to?“Podal mi tu brožurku. Psalo se v ní o Artemidiných Lovkyních.Vpředu stálo: MOUDRÁ VOLBA PRO TVOU BUDOUCNOST!Uvnitř byly fotky mladých holek, jak loví, honí nestvůry, střílejí zluku. Byly tam popisky jako: ZDRAVOTNÍ VÝHODY:NESMRTELNOST A CO TO PRO TEBE ZNAMENÁ! a ZÍTŘEKBEZ CHLAPCŮ!„Tohle jsem našel u Annabeth v batohu,“ dodal Grover.Zůstal jsem na něj hledět. „To nechápu.“„No, mně připadá… že se k nim Annabeth možná chtělapřidat.“Rád bych řekl, že jsem tu zprávu přijal v klidu.Pravda ale byla, že se mi chtělo uškrtit Artemidiny Lovkyně,jednu věčnou pannu po druhé. Zbytek dne jsem se snažil něčímzaměstnat, ale byl jsem kvůli Annabeth strachem bez sebe. Šeljsem na hodinu házení oštěpem, ale lektor, Arésův táborník, mivynadal, protože jsem se zamyslel a hodil oštěp na cíl, než se stačiluklidit z cesty. Za tu díru v kalhotách jsem se mu omluvil, alestejně mě vyhodil.Navštívil jsem stáje pegasů, ale Silena Beauregardová zAfroditina srubu se tam zrovna hádala s jednou Lovkyní a já serozhodl, že se do toho radši nebudu plést.Pak jsem si sedl na prázdné tribuny závodiště vozů a užíral se.Dole na lukostřelnici vedl Cheirón střelbu na cíl. Věděl jsem, že jeta nejlepší osoba, se kterou bych si měl promluvit. Možná by minějak poradil, ale něco mi v tom bránilo. Měl jsem pocit, že by semě Cheirón snažil chránit jako vždycky. Možná mi neřekl všechno,co ví.Podíval jsem se jiným směrem. Nahoře na Vrchu polokrevnýchkrmil pan D. s Argusem malého draka, který hlídal zlaté rouno.Pak mě něco napadlo: v hlavní budově teď nikdo nebude.Existoval ještě někdo jiný… něco jiného, co bych mohl poprosit oradu.Krev mi hučela v uších, když jsem se hnal do domu a poschodech nahoru. Udělal jsem to zatím jen jednou a ještě pořádjsem z toho měl nepříjemné sny. Otevřel jsem poklop a vylezl dopodkroví.Pokoj byl tmavý a zaprášený a nacpaný různými krámy, přesnějak jsem si pamatoval. Byly tam štíty ohryzané nestvůrami, mečezohýbané od hlav démonů a hromada vycpaných zvířat jako třebaharpyje a jasně oranžová krajta.U okna na trojnožce seděla vysušená mumie staré dámy vbatikovaných hippísáckých šatech. Orákulum.Přiměl jsem se přistoupit k němu. Čekal jsem, že mu z pusyzačne vycházet zelená mlha, stejně jako předtím, ale nestalo se nic.„Nazdar,“ řekl jsem. „Hm, tak jak se vede?“Sám jsem sebou škubl, tak hloupě to znělo. Nemůže se ti dařitnijak zvlášť, když jsi mrtvý a nacpaný do podkroví. Ale věděl jsem,že duch Orákula tam někde je. Cítil jsem jeho chladnou přítomnostv pokoji jako svinutého spícího hada.„Mám otázku,“ spustil jsem trochu hlasitěji. „Potřebuju sedozvědět o Annabeth. Jak ji můžu zachránit?“Žádná odpověď. Slunce dopadalo šikmo skrz špinavé oknopodkroví a osvěcovalo částečky prachu, které tancovaly vevzduchu.Čekal jsem.Pak jsem dostal vztek. Zdržuje mě tu mrtvola. „No dobře,“zavrčel jsem. „Tak fajn. Já na to přijdu sám.“Obrátil jsem se a narazil do velkého stolu plného suvenýrů.Vypadal ještě zaneřáděnější, než když jsem tu byl naposled.Hrdinové skladovali v podkroví všechno možné: trofeje z výprav,které si nechtěli schovávat ve srubech, nebo různé bolavévzpomínky. Věděl jsem, že Luke tu někde uskladnil dračí dráp –ten, který mu zjizvil obličej. Byl tu i ulomený jílec meče s nápisem:Tohle se zlomilo, a to byl Leroyův konec. 1999Pak jsem si všiml růžového hedvábného šátku s připevněnoucedulkou. Vzal jsem ji do ruky a pokusil se ji přečíst:ŠÁTEK BOHYNĚ AFRODITYZÍSKANÝ VE VODNÍM SVĚTĚ V DENVERU V COLORADUANNABETH CHASEOVOU A PERCYM JACKSONEMHleděl jsem na něj. Úplně jsem na něj zapomněl. Přede dvěmalety mi Annabeth ten šátek vytrhla z ruky a řekla něco jako: To ne.Nepleť se do milostné magie!Myslel jsem si, že ho prostě zahodila. A přesto tu je. To si hocelou tu dobu schovávala? A proč ho uskladnila v podkroví?Obrátil jsem se k mumii. Nepohnula se, ale díky stínům, které jídopadaly na tvář, vypadala, jako by se strašidelně usmívala.Pustil jsem šátek a měl co dělat, abych se k východu nerozběhl.Ten večer po večeři jsem byl vážně žhavý porazit Lovkyně při bojio vlajku. Mělo to být malé utkání: jen třináct Lovkyň, včetněBianky di Angelo, a zhruba stejně táborníků.Zoe Večernice vypadala dost rozčileně. Pořád se zlostněohlížela na Cheiróna, jako by nemohla uvěřit, že ji k tomu nutí. Aniostatní Lovkyně se netvářily moc nadšeně. Na rozdíl od včerejšíhovečera se nesmály ani nevtipkovaly. Jenom se sesedly v jídelnímpavilonu, nervózně si mezi sebou šeptaly a upevňovaly si na tělozbroj. Některé dokonce vypadaly, jako by brečely. Usoudil jsem, žejim Zoe vyprávěla o tom zlém snu.Měli jsme v týmu Beckendorfa a dva další kluky od Héfaista,pár z Arésova srubu (i když bylo divné, že u toho není Clarisse),bratry Stollovy a Nika z Hermova srubu a několik Afroditinýchkluků a holek. Zvláštní bylo, že Afroditin srub chtěl vůbec hrát.Obyčejně jen posedávali za postranní čarou, klábosili a zhlíželi se vřece a tak, ale jakmile uslyšeli, že budeme bojovat s Lovkyněmi,dychtivě se do hry zapojili.„Já jim ukážu, že prý je láska zbytečná,“ vrčela SilenaBeauregardová, když si na těle upevňovala výzbroj. „Já jim tonandám!“A pak už jsme byli jen Thalia a já.„Já si vezmu na starost útok,“ hlásila se dobrovolně Thalia. „Aty obranu.“„Aha.“ Zaváhal jsem, protože jsem se chystal navrhnout tosamé, jen naopak. „Nemyslíš, že bys s tím svým štítem měla spíšbránit?“Thalia už měla na ruce Aegis, a dokonce i lidé z našeho týmu sejí širokým obloukem vyhýbali, snažili se neocitnout se předbronzovou hlavou Medúzy.„No, já myslela, že bude lepší v útoku,“ namítla Thalia. „Kromětoho, ty máš s obranou víc zkušenosti.“Nevěděl jsem, jestli se mi náhodou neposmívá. Z obrany přiboji o vlajku jsem si odnesl dost nepříjemné zážitky. První léto vtáboře mě Annabeth nasadila jako návnadu a já málem skončilprobodaný oštěpy a zakousnutý pekelným psem.„Jasně, žádný problém,“ zalhal jsem.„Bezva.“ Thalia se obrátila, aby pomohla lidem od Afrodity,kterým se nedařilo navléct se do zbroje a nepolámat si přitomnehty. Přiběhl ke mně Nico di Angelo a zeširoka se usmíval.„Percy, tohle je bomba!“ Bronzová přilba s modrým chocholemmu padala do očí a krunýř na prsou měl asi tak o šest čísel větší.Uvažoval jsem, jestli jsem náhodou taky nevypadal tak legračně,když jsem přišel do tábora. Bohužel asi ano.Nico s námahou vzepřel svůj meč. „Můžeme ty lidi z druhéhotýmu zabíjet?“„No… to ne.“„Ale Lovkyně jsou stejně nesmrtelné, ne?“„Jedině když nepadnou v bitvě. Kromě toho –“„To by byla paráda, kdybychom se mohli třeba zas oživit, kdyžnás někdo zabije, a pak bychom mohli bojovat dál a –“„Nico, tohle je doopravdy. Opravdové meče. Ty dokážouublížit.“Hleděl na mě trochu zklamaně a já si uvědomil, že jsem zrovnamluvil jako máma. Páni. To není dobré znamení.Poplácal jsem Nika po rameni. „No tak, klídek. Běž prostě stýmem. A vyhýbej se Zoe. My jim to natřeme.“Na podlaze pavilonu zaduněla Cheirónova kopyta.„Hrdinové!“ zvolal. „Pravidla znáte! Hranicí je potok. Modrýtým – Tábor polokrevných – si vezme západní les. ArtemidinyLovkyně – rudý tým – si vezmou ten východní. Já budu soudce alékař v poli. Prosím žádné úmyslné mrzačení! Veškeré magicképředměty se povolují. Zaujměte pozice!“„No páni,“ zamumlal Nico vedle mě. „Jaké magické předměty?Dostanu taky něco?“Chystal jsem se ho zklamat, ale Thalia už zavelela: „Modrýtýme! Za mnou!“Zajásali jsme a vyrazili. Musel jsem se rozběhnout, abych jedohnal, a zakopl jsem přitom o něčí štít, takže jsem moc nevypadaljako spolukapitán. Spíš jako idiot.Umístili jsme svou vlajku na vršek Diovy pěsti. To je haldabalvanů uprostřed západního lesa, která vypadá jako velká pěstvyčnívající ze země, když se na ni podíváš z té správné strany.Pokud se na ni díváš odjinud, vypadá spíš jako obří hromadajeleního trusu. Cheirón by nám ale nedovolil říkat tomu Fůravýkalů, zvlášť když to bylo jednou pojmenováno po Diovi, a tennemá moc smyslu pro humor.Na vztyčení vlajky to každopádně bylo dobré místo. Vrchníbalvan měl šest metrů na výšku a byla opravdu fuška na něj vylézt.Vlajku bylo odtamtud jasně vidět, jak vyžadovala pravidla, anevadilo nám, že strážci nesměli stát do sedmi metrů kolem.Postavil jsem tam Nika na hlídku spolu s Beckendorfem abratry Stollovými, počítal jsem, že ho tak bezpečně uklidím z cesty.„Pošleme návnadu nalevo,“ oznámila Thalia týmu. „Sileno, tyto povedeš.“„Jasně!“„Vezmi si Laurela a Jasona. To jsou dobří běžci. Uděláte širokýoblouk kolem Lovkyň a přilákáte jich co nejvíc. Já povedu hlavníútok zprava a překvapím je.“Všichni přikyvovali. Znělo to dobře a Thalia svůj plán vyložilas takovou jistotou, že jí člověk musel věřit, že to vyjde.Thalia se na mě podívala. „Chceš něco dodat, Percy?“„Ehm, jo. V obraně mějte oči na stopkách. Máme čtyři strážce adva zvědy. Na velký les to není moc. Já se budu pohybovat kolem.Když budete potřebovat pomoc, křičte.“„A neopouštějte stanoviště!“ nařídila Thalia.„Pokud nevycítíte jedinečnou příležitost,“ dodal jsem.Thalia se zamračila. „Prostě neopouštějte stanoviště.“„Jasně, pokud –“„Percy!“ Sáhla mi na paži a já dostal ránu. Já vím, každý můžedát v zimě ránu ze statické elektřiny, ale když to udělá Thalia, bolíto obzvlášť. Asi proto, že její otec je bůh blesku. Vědělo se o ní, žedokáže spálit lidem obočí.„Promiň,“ omluvila se Thalia, ale neznělo to, jako by jí to bylolíto. „Takže, všem je to jasné?“Přikývli. Rozdělili jsme se do skupinek. Zazněl roh a hra začala.Silenina skupina zmizela do lesa vlevo, Thaliina jí dala párvteřin náskok a pak vyrazila doprava.Čekal jsem, že se něco stane. Vylezl jsem na Diovu pěst a měldobrý výhled na les. Pamatoval jsem si, jak se Lovkyně vyřítily zlesa, když bojovaly s mantichorou, a připravoval jsem se na něcotakového – jeden mohutný, drtivý útok. Ale nedělo se nic.Zahlédl jsem Silenu a její dva špehy. Běželi přes paseku a zanimi se hnalo pět Lovkyň. Vedli je hlouběji do lesa a dál od Thalie.Zdálo se, že plán zabral. Pak jsem zahlédl další hlouček Lovkyň,jak míří doprava, luky v pohotovosti. Musely tam zahlédnoutThalii.„Co se děje?“ chtěl vědět Nico a pokoušel se vyšplhat za mnou.Horečně jsem uvažoval. Thalia se k vlajce nikdy nedostane, aleLovkyně jsou rozdělené. Na obou křídlech je jich spousta, středmusí mít jistě volný. Kdybych sebou hodil…Podíval jsem se na Beckendorfa. „Udržíte to tady, kluci?“Beckendorf si odfrkl. „Jasně.“„Jdu na to.“Bratři Stollovi a Nico jásali, když jsem se hnal k hraniční čáře.Běžel jsem plnou rychlostí a bylo mi skvěle. Přeskočil jsempotok do území nepřátel. Nahoře před sebou jsem viděl jejichstříbrnou vlajku, jen jednu strážkyni, a ta se navíc ani nedívalamým směrem. Zleva a zprava někde v lese jsem slyšel boj. Vyšlomi to.Hlídka se obrátila v poslední chvíli. Byla to Bianca di Angelo.Vykulila oči, když jsem do ní strčil a ona sebou praštila do sněhu.„Promiň!“ křikl jsem. Serval jsem stříbrnou hedvábnou vlajkuze stromu a vyrazil s ní pryč.Uběhl jsem pěkných pár metrů, když se Bianca vzpamatovala azačala volat o pomoc. Myslel jsem, že to mám v kapse.ŠUP! Přes kotníky se mi přehnala stříbrná šňůra a zachytila se ustromu vedle mě. Nástražný provaz, vypálený z luku! Než měvůbec napadlo, že se mám zastavit, poroučel jsem se tvrdě k zemi,praštil jsem sebou do sněhu.„Percy!“ zaječela Thalia odněkud zleva. „Co to provádíš?“Než se ke mně dostala, explodoval jí u nohou šíp a kolem jejískupiny se začal vznášet oblak žlutého kouře. Začali kašlat aobracel se jim žaludek. Cítil jsem ten plyn i přes stromy – příšernýsirný pach.„To není fér!“ lapala po dechu Thalia. „Nasazení smradlavýchšípů je nesportovní!“Zvedl jsem se a dal se zas do běhu. K potoku scházelo jenompár metrů a bylo by vyhráno. Kolem uší mi zahvízdaly další šípy.Zničehonic se přede mnou zjevila Lovkyně a sekla po mně nožem,ale odrazil jsem ho a hnal se dál.Z naší strany potoka jsem slyšel křik. Beckendorf a Nico se kemně blížili. Myslel jsem, že mě chtějí uvítat zpátky, ale pak jsem sivšiml, že někoho honí – Zoe Večernici, která se ke mně řítila jakogepard a mrštně se vyhýbala táborníkům. A v rukách měla našivlajku.„Ne!“ zařval jsem a přidal.Byl jsem sotva metr od vody, když se Zoe vrhla přes potok navlastní stranu a ještě k tomu do mě vrazila. Lovkyně se rozjásaly aobě strany se sbíhaly k potoku. Z lesa se vynořil Cheirón a tvářil sezasmušile. V zádech měl Stollovy bratry. Vypadalo to, jako by obadostali ošklivou ránu do hlavy. Connoru Stollovi trčely z přilby dvašípy jako antény.„Lovkyně vyhrály!“ oznámil Cheirón bez nadšení. Pakzamumlal: „Po padesáté šesté za sebou.“„Persee Jacksone!“ zařvala Thalia a hnala se ke mně. Smrdělajako zkažená vajíčka a byla tak naštvaná, že jí na zbroji poblikávalymodré jiskry. Všichni se zarazili a couvali kvůli Aegisu. Stálo měveškerou vůli, abych se nepřikrčil.„Co sis u všech bohů MYSLEL?“ zaburácela.Zaťal jsem pěsti. Za jeden den se mi toho stalo už dost. Tohlejsem neměl zapotřebí. „Sebral jsem vlajku, Thalie!“ Zamával jsemjí před ní. „Ucítil jsem šanci a využil jsem ji!“„BYLA JSEM U JEJICH ZÁKLADNY!“ řvala Thalia. „Alevlajka byla pryč. Kdybys to nezkonil, tak jsme vyhráli.“„Bylo jich na tebe moc!“„Ale, takže je to moje vina?“„To jsem neřekl.“„Grrr!“ Thalia do mě strčila a tělem mi projel takový otřes, ažmě to odhodilo tři metry dozadu do vody. Někteří táborníci zalapalipo dechu. Pár Lovkyň se dusilo smíchy.„Pardon!“ vyhrkla Thalia a zbledla. „Nechtěla jsem –“V uších mi zahučelo vztekem. Z potoka vyrazila vlna, zasáhlaThalii do obličeje a promočila ji od hlavy až k patě.Zvedl jsem se. „Jo,“ zavrčel jsem. „Já jsem taky nechtěl.“Thalia těžce oddechovala.„Tak dost!“ nařídil Cheirón.Ale Thalia napřáhla kopí. „Chceš se bít, chaluhový mozečku?“Když mi tak řekla Annabeth, nijak moc mi to nevadilo –přinejmenším jsem si zvykl –, ale slyšet to od Thalie mě rozzuřilo.„Tak pojď, ty ksichte z borovice!“Vytasil jsem Anaklusmos, ale než jsem se mohl začít bránit,Thalia zaječela a z nebe se snesl výboj elektřiny, zasáhl její kopíjako bleskosvod a praštil mě do hrudi.Tvrdě jsem dosedl na zem. Ucítil jsem spáleninu. Měl jsempocit, že to jsou moje šaty.„Thalie!“ zvolal Cheirón. „To by stačilo!“Vyškrábal jsem se na nohy a přiměl celý potok, aby se vzedmulz koryta. Zavířil, stovky litrů vody v mohutném ledovém trychtýři.„Percy!“ zaprosil Cheirón.Užuž jsem se chystal vrhnout tu vodu na Thalii, když jsem něcozahlédl v lese. Veškerý vztek i soustředění byly rázem pryč. Vodažuchla zpátky do potoka. Thalii to tak překvapilo, že se obrátila apodívala se, na co to zírám.Někdo… něco se blížilo. Bylo to obalené hustou zelenoumlhou, ale když se to dostalo blíž, táborníci i Lovkyně zalapali podechu.„To není možné,“ hlesl Cheirón. Nikdy jsem ho neslyšel taknervózního. „Ono… ona nikdy nevychází z podkroví. Nikdy.“Ale scvrklá mumie, která hostila Orákulum, se přesto sunula dála dál, až se zastavila uprostřed skupiny. Mlha se nám kroutila unohou a měnila sníh na odporný zelený odstín.Nikdo z nás se neodvážil ani hnout. Pak mi v hlavě zasyčel jejíhlas. Zřejmě ho slyšeli všichni, protože několik lidí si přitisklo rucena uši.Já jsem duch Delf, řekl ten hlas. Mluvčí proroctví FoibaApollóna, který zabil mocného draka Pythona.Orákulum si mě změřilo chladnýma mrtvýma očima. Pak seneomylně obrátilo přímo k Zoe Večernici. Přistup, tazateli, a ptejse.Zoe polkla. „Co mám udělat, abych pomohla své bohyni?“Orákulum otevřelo pusu a z ní se vyvalila zelená mlha. Viděljsem zastřený obrázek hory a dívku na holém vrcholku. Byla toArtemis, ale omotaná řetězy, připoutaná ke skalám. Klečela, rucevztažené k nebi, jako by chtěla odrazit nepřítele, a vypadalo to,jako by se svíjela v bolestech. Orákulum promluvilo:Pět vyjde na západ za spásouv řetězech spoutané bohyně,jednoho pozbudou tam,kde déšť nepadá, v žíznivé krajině.Na stopu za zkázou Olympu záhadnouLovkyně s pomocí tábora vytáhnou.Prokletí Titána jednoho nemine,další pak pod rukou rodiče zahyne.Pak nám mlha před očima zavířila a stáhla se jako velký zelenýhad zpátky do pusy mumie. Orákulum se posadilo na kámen aztuhlo stejně jako v podkroví, jako by mělo tady u potokavysedávat dalších sto let.