Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 7

Sedmá kapitola:

NENÁVIDÍ MĚ VŠICHNI AŽ NA KONĚ

Orákulu by nic neudělalo, kdyby se vrátilo zpátky do podkroví posvých.Takhle jsme ale byli vybráni já a Grover, abychom ho tamodnesli. Soudím, že jsme si tu poctu nevysloužili díky všeobecnýmsympatiím.„Dej tomu pozor na hlavu!“ varoval mě Grover, když jsme lezlipo schodech. Ale pozdě.Prásk! Třískl jsem mumifikovaným obličejem o rám padacíchdveří, až se zaprášilo.„Ach, člověče.“ Položil jsem mumii a kontroloval škody.„Zlomil jsem jí něco?“„Těžko říct,“ mínil Grover.Vyvlekli jsme ji nahoru a uložili na trojnožku, oba jsme přitomtěžce oddechovali a potili se. Kdo by řekl, že mumie může tolikvážit?Čekal jsem, že ke mně nepromluví, a nespletl jsem se. Ulevilose mi, když jsme odtamtud konečně vypadli a zabouchli za seboupadací dveře.„Páni,“ ulevil si Grover, „to teda bylo něco.“Věděl jsem, že se to kvůli mně snaží zlehčovat, ale stejně jsemsi připadal úplně na dně. Celý tábor na mě bude mít vztek, že jsemprohrál boj s Lovkyněmi, a k tomu ještě to nové proroctví odOrákula. Jako by si duch Delf dal extra záležet na tom, aby mě zevšeho vyšachoval. Moji otázku ignoruje, a pak se vleče půl míle,aby se pobavil se Zoe. A navíc neřekl nic, ani jedinou zmínku, oAnnabeth.„Co udělá Cheirón?“ zeptal jsem se Grovera.„To kdybych věděl.“ Vyhlédl toužebně z okna v prvním patřena zvlněné kopce, pokryté sněhem. „Chtěl bych být u toho.“„Hledat Annabeth?“Chvilku mu trvalo, než se na mě soustředil. Pak se začervenal.„Jo, správně. To taky. Jistě.“„Proč?“ zeptal jsem se. „Cos myslel ty?“Rozpačitě zaklapal kopyty. „Jenom něco, co řekla mantichora otom Velkém probouzení. Nemůžu si pomoct, uvažuju… pokud seprobouzejí všechny ty staré síly, možná… možná nejsou všechnyzlé.“„Myslíš Pana.“Připadal jsem si trochu jako sobec, že jsem úplně zapomněl naGroverovu životní touhu. Bůh přírody se ztratil přede dvěma tisícilet. Tvrdilo se, že zemřel, ale satyrové tomu nevěřili. Umínili si, žeho najdou. Marně po něm pátrali celá staletí a Grover bylpřesvědčený, že se právě jemu podaří ho najít. Letos poslal Cheirónvšechny satyry do naléhavé služby hledat polokrevné, a tak Grovernemohl v pátrání pokračovat. Musel z toho šílet.„Nechal jsem stopu vychladnout,“ povzdechl si. „Jsemnervózní, jako by mi chybělo něco vážně důležitého. On tam někdeje. Já to prostě cítím.“Nevěděl jsem, co mám říct. Chtěl jsem ho povzbudit, alenevěděl jsem, jak to udělat. Můj optimismus skončil zadupaný dozemě tam v lese spolu s našimi nadějemi na ukořistění vlajky.Než jsem stačil odpovědět, vyběhla do schodů Thalia. Se mnouteď oficiálně nemluvila, ale podívala se na Grovera a utrousila:„Řekni Percymu, aby pohnul zadkem a přišel dolů.“„Proč?“ chtěl jsem vědět.„Říkal něco?“ optala se Thalia Grovera.„Hm, ptal se proč.“„Dionýsos svolává radu vedoucích srubů, aby projednala toproroctví,“ vysvětlila. „Percyho se to bohužel taky týká.“Rada zasedala kolem pingpongového stolu v herně. Dionýsos mávlrukou a opatřil nám občerstvení: sýrovou omáčku Cheez Whiz,keksy a několik lahví červeného vína. Pak mu Cheirón připomněl,že on má víno zakázané a většina z nás je nezletilých. Pan D. sivzdychl. Luskl prsty a víno se proměnilo v colu light. Ani tu alenikdo nepil.Pan D. a Cheirón (ve své podobě na kolečkovém křesle) sedělina jedné straně stolu. Druhou si zabraly Zoe a Bianca de Angelo(ze které se stalo něco jako osobní asistentka Zoe). Thalia, Grover ajá jsme si sedli na pravou stranu a vlevo pak další vedoucí –Beckendorf, Silena Beauregardová a bratři Stollovi. I Arésovciměli na schůzi poslat své zástupce, ale během honu na vlajku sičirou náhodou (a přičiněním Lovkyň) všichni polámali ruce a nohy.Leželi v nemocnici.Zoe zahájila zasedání povzbudivě: „Tohle je k ničemu.“„Cheez Whiz!“ vydechl Grover. Pustil se do keksů apingpongových míčků a poléval si je omáčkou.„Není čas na řeči,“ pokračovala Zoe. „Naše bohyně náspotřebuje. Lovkyně musí okamžitě vyrazit na cestu.“„A kam půjdou?“ zeptal se Cheirón.„Na západ!“ ozvala se Bianca. Překvapilo mě, jak se v těchněkolika dnech mezi Lovkyněmi změnila. Tmavé vlasy teď nosilazapletené stejně jako Zoe, takže jí bylo vidět do tváře. Na noseměla spršku pih a tmavé oči mi matně připomínaly někohoznámého, ale nenapadalo mě koho. Vypadala trénovaněji a kůže jíslabě zářila jako ostatním Lovkyním, jako by se sprchovalytekutým měsíčním světlem. „Slyšeli jste proroctví. Pět vyjde nazápad za spásou v řetězech spoutané bohyně. Vybereme pětLovkyň a půjdeme.“„Ano,“ souhlasila Zoe. „Artemidu někdo drží jako rukojmí!Musíme ji najít a osvobodit.“„Jako obyčejně vám něco ušlo,“ ozvala se Thalia. „Lovkyně spomocí tábora vytáhnou. Máme to provést společně.“„Ne!“ protestovala Zoe. „To jest nemožné. Lovkyně tvoupomoc nepotřebují.“„Je nemožné,“ zavrčela Thalia. „Nikdo neříká jest asi tak stolet, Zoe. Dožeň dobu.“Zoe zaváhala, jako by se pokoušela správně zformovat slova.„To jeee-st nemožné.“Thalia obrátila oči v sloup. „Zapomeň na to.“„Obávám se, že proroctví opravdu tvrdí, že potřebujete našipomoc,“ přidal se k Thalii Cheirón. „Táborníci a Lovkyně musíspolupracovat.“„Vážně musí?“ ozval se pan D. a kroužil si colou light podnosem, jako by nasával buket vybraného vína. „Jednohopozbudou. Jeden zahyne. To zní dost nepříjemně, ne? Co kdyžneuspějete právě proto, že zkusíte spolupracovat?“„Pane D.“ povzdechl si Cheirón, „se vší úctou, na čí jstestraně?“Dionýsos povytáhl obočí. „Pardon, můj drahý kentaure. Jenomse snažím pomoct.“„Máme spolupracovat,“ prohlásila Thalia umíněně. „Ani já ztoho nejsem nadšená, Zoe, ale znáš proroctví. Chceš se proti němupostavit?“Zoe se zašklebila, ale soudil jsem, že Thalia vyhrála.„Nesmíme to odkládat,“ varoval nás Cheirón. „Dnes je neděle.Už v pátek jednadvacátého prosince nastane zimní slunovrat.“„To je radost,“ zasmušil se Dionýsos. „Další nudné každoročníshromáždění bohů.“„Artemis se musí slunovratu zúčastnit,“ prohlásila Zoe. „Patřilak těm, kteří v radě nejhlasitěji volali po nějaké akci protiKronovým stoupencům. Když tam nebude, bohové se k ničemuneodhodlají. Ztratíme další rok válečných příprav.“„Chceš říct, že bohové nedokážou táhnout za jeden provaz,mladá dámo?“ zeptal se Dionýsos.„Ano, vládce Dionýse.“Pan D. přikývl. „Jen jsem si to chtěl ověřit. Máš samozřejměpravdu. Pokračuj.“„Musím souhlasit se Zoe,“ přikývl Cheirón. „PřítomnostArtemidy na zimní radě je nezbytná. Máme jenom týden na to,abychom ji našli. A možná ještě důležitější je najít tu nestvůru,kterou lovila. Teď musíme rozhodnout o tom, kdo půjde navýpravu.“„Tři a dva,“ řekl jsem.Všichni se na mě podívali. Thalia mě dokonce zapomnělaignorovat.„Má jich být pět,“ vysvětloval jsem a připadal jsem si dostrozpačitě. „Tři Lovkyně, dva z Tábora polokrevných. To je víc nežfér.“Thalia a Zoe se na sebe podívaly.„No,“ řekla Thalia. „To zní vážně docela rozumně.“Zoe zavrčela: „Radši bych vzala všechny Lovkyně. Budemepotřebovat početní přesilu.“„Půjdete po stopě bohyně,“ připomněl jí Cheirón. „Budetepostupovat rychle. Artemis jistě zachytila pach té vzácné nestvůry,ať je to kdokoli, a vydala se na západ. Vy budete muset udělattotéž. Proroctví mluví jasně: Na stopu za zkázou Olympuzáhadnou. Co by asi řekla vaše paní? ‚Příliš mnoho Lovkyň zakryjepach.‘ Malá skupinka je nejlepší.“Zoe sebrala pingpongovou pálku a studovala ji, jako by serozhodovala, koho s ní praštit nejdřív. „Tahle nestvůra – zkázaOlympu. Lovím po boku paní Artemis už mnoho let, a přestonemám tušení, co to může být za tvora.“Všichni se podívali na Dionýsa, podle mě proto, že to byl jedinýpřítomný bůh, a bohové by toho měli vědět spoustu. Zrovna silistoval nějakým časopisem o víně, ale když všechno ztichlo, zvedloči. „No tak, na mě se nekoukejte. Já jsem mladý bůh, vzpomínáte?Nemám přehled o všech těch prastarých nestvůrách a starožitnýchTitánech. Na mejdanech se o tom nemluví.“„Cheiróne,“ napadlo mě, „ani vy o té nestvůře nic netušíte?“Cheirón našpulil rty. „Mám několik nápadů, ale žádný nenídobrý. A žádný nedává moc smysl. Tomuto popisu by napříkladodpovídal Tyfon. Ten byl pravou hrozbou Olympu. Nebo mořskánestvůra Keto. Ale kdyby se některá z nich probrala, vědělibychom to. Jsou to nestvůry z oceánu velké jako mrakodrapy. Tvůjotec Poseidón by už dávno spustil poplach. Obávám se, že tatonestvůra nebude tak lehko pozorovatelná. A možná bude ještěmocnější, než tušíme.“„Máte před sebou fakt vážné nebezpečí,“ prohlásil ConnorStoll. (Líbilo se mi, jak řekl vy a ne my.) „Zní to, jako bypřinejmenším dva z těch pěti měli umřít.“„Jednoho pozbudou tam, kde déšť nepadá, v žíznivé krajině,“zarecitoval Beckendorf. „Být vámi, držel bych se dál od pouště.“Ozvalo se souhlasné mumlání.„Prokletí Titána jednoho nemine,“ dumala Silena. „Co to můžeznamenat?“Viděl jsem, jak si Cheirón a Zoe vyměnili nervózní pohled, aleať si mysleli cokoliv, neprozradili nám to.„Další pak pod rukou rodiče zahyne,“ dokončil věštbu Grovermezi sousty omáčky a pingpongových míčků. „Jak je to možné? Čírodič je zabije?“Kolem stolu se rozhostilo hluboké mlčení.Koukl jsem se na Thalii a napadlo mě, jestli myslí na totéž jakojá. Před lety vyslechl Cheirón proroctví o dalším dítěti Velké trojky– Dia, Poseidóna a Háda. Až dosáhne šestnácti let, má udělatrozhodnutí, které zachrání nebo zničí bohy navěky. Kvůli tomuuzavřela Velká trojka po druhé světové válce přísahu, že si už dalšíděti nepořídí. Ale já a Thalia jsme se stejně narodili a oba jsme seblížili šestnáctým narozeninám.Vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsem vedl loni sAnnabeth. Zeptal jsem se jí tehdy, proč mě bohové prostě nezabijí,když jsem tak potenciálně nebezpečný.Někteří bohové by tě rádi zabili, řekla. Ale bojí se, že by uraziliPoseidóna.Mohl by se nějaký rodič z Olympu obrátit proti vlastnímupolokrevnému dítěti? Nebylo by někdy jednodušší, kdyby tyhleděti prostě umřely? Pokud se toho měli nějací polokrevní bát, tak tobyla Thalia a já. Napadlo mě, že jsem měl možná Poseidónoviposlat ke Dni otců aspoň kravatu se vzorkem mušlí.„K nějakým úmrtím dojde,“ soudil Cheirón. „To víme.“„No super!“ zajásal Dionýsos.Všichni se na něj podívali. Nevinně vzhlédl od stránek časopisuZnalec vína. „To nic, já jen, že se vrací do módy modré rulandské.Mě si nevšímejte.“„Percy má pravdu,“ prohlásila Silena Beauregardová. „Měli byjít dva táborníci.“„Už chápu,“ řekla Zoe sarkasticky. „A ty se hlásíš dobrovolně?“Silena se začervenala. „Já s Lovkyněmi nikam nejdu. Na mě senedívejte!“„Dcera Afrodity si nepřeje, abychom se na ni dívali,“ posmívalase Zoe. „Co by ti na to řekla matka?“Silena začala vstávat ze židle, ale bratři Stollovi ji stáhli zpátky.„Nechte toho,“ zabručel Beckendorf. Byl to mohutný kluk sještě mohutnějším hlasem. Moc toho nenamluvil, ale když už seozval, lidé ho obyčejně poslechli. „Začneme s Lovkyněmi. Které třiz vás půjdou?“Zoe vstala. „Samozřejmě já a vezmu si Phoebe, naši nejlepšístopařku.“„To je ta velká holka, co tak ráda mlátí lidi do hlavy?“ zeptal seopatrně Travis Stoll.Zoe přikývla.„Ta, která mi vrazila šípy do přilby?“ ujistil se Connor.„Jistě,“ vyštěkla Zoe. „Proč?“„Ale, nic,“ mávl rukou Travis. „Jen pro ni máme tričko znašeho táborového obchodu.“ Zvedl velké stříbrné triko s nápisemMĚSÍČNÍ BOHYNĚ ARTEMIS, PODZIMNÍ LOVECKÁVÝPRAVA 2002 a s dlouhým seznamem národních parků. „Je tosběratelská záležitost. Moc ho chtěla. Nepředala bys jí ho?“Věděl jsem, že Stollovi mají něco za lubem. Vždycky měli něcoza lubem. Ale Zoe je samozřejmě neznala tak dobře jako já. Jenomsi povzdechla a sebrala tričko. „Jak jsem řekla, vezmu Phoebe. Achci, aby šla Bianca.“Bianku to ohromilo. „Já? Ale… jsem úplně nová. Nebudu kničemu.“„Povedeš si dobře,“ stála na svém Zoe. „Není lepší způsob, jakse osvědčit.“Bianca zavřela pusu. Bylo mi jí trochu líto. Pamatoval jsem sina svou první výpravu, když mi bylo dvanáct. Připadal jsem sihrozně nepřipravený. Jasně, že mi to lichotilo, ale taky mě topořádně rozhodilo a ještě víc vyděsilo. Počítal jsem, že se Bianceprávě teď honí v hlavě stejné věci.„A za táborníky?“ zeptal se Cheirón. Setkal se se mnou očima,ale nedokázal jsem odhadnout, co si myslí.„Já!“ Grover se vztyčil tak rychle, až srazil pingpongový stůl.Smetl si zbytky keksů a pingpongových míčků z klína. „Udělámvšechno, abych pomohl Artemidě!“Zoe nakrčila nos. „To se mi nezdá, satyre. Nejsi anipolokrevný.“„Ale je táborník,“ namítla Thalia. „A má smysly satyra a ovládálesní magii. Umíš už zahrát stopařskou píseň, Grovere?“„Jistě!“Zoe zaváhala. Nevěděl jsem, co je to stopařská píseň, ale Zoe jizřejmě považovala za užitečnou věc.„No dobře,“ přikývla Zoe. „A ten druhý?“„Já půjdu.“ Thalia se postavila a rozhlédla se kolem sebe.Pohledem varovala každého, kdo by si troufl její rozhodnutízpochybnit.Jasně, v počtech nejsem žádná hvězda, ale najednou mi došlo,že se dostali k číslu pět, a já v té skupině nejsem. „Tak pozor,počkej chvíli,“ ozval jsem se. „Já chci jít taky.“Thalia neřekla nic. Cheirón si mě chvíli prohlížel smutnýmaočima.„Aha,“ vyhrkl Grover, jak si najednou uvědomil ten problém.„No jo, já zapomněl! Percy musí jít. Nechtěl jsem… Já tu zůstanu.Percy by měl jít místo mě.“„Nemůže jít,“ zavrtěla hlavou Zoe. „Jest to chlapec. NenechámLovkyně putovat s chlapcem.“„Sem jste se mnou šly,“ připomněl jsem jí.„To byla krátkodobá nouzová záležitost a nařídila to bohyně.Nevydám se přes celou zemi a nebudu čelit nebezpečím vespolečnosti chlapce.“„A co Grover?“ zajímalo mě.Zoe zavrtěla hlavou. „Ten se nepočítá. Jest to satyr. Technickyvzato to není chlapec.“„Tak moment,“ zaprotestoval Grover.„Já musím jít,“ stál jsem na svém. „Musím být v té výpravě.“„Proč?“ zajímala se Zoe. „Kvůli té tvé kamarádce Annabeth?“Cítil jsem, jak se červenám. Nelíbilo se mi, že se na mě všichnikoukají. „Ne! Teda, trochu. Prostě mi připadá, že mám jít!“Nikdo se za mě nepostavil. Pan D. se tvářil znuděně, dál si četlčasopis. Silena, bratři Stollovi a Beckendorf hleděli do stolu.Bianca mi věnovala lítostivý pohled.„Ne,“ prohlásila Zoe rozhodně. „Na tom trvám. Když musím,vezmu s sebou satyra, ale mužského hrdinu ne.“Cheirón si vzdychl. „Ta výprava se koná kvůli Artemidě.Lovkyně by měly mít právo schválit své společníky.“Posadil jsem se a v uších mi zvonilo. Věděl jsem, že na měGrover a někteří další hledí soucitně, ale nedokázal jsem se jimpodívat do očí. Prostě jsem tam jen tak dřepěl, zatímco Cheirónuzavíral schůzi.„Tak to tedy bude,“ shrnul naši poradu. „Thalia a Groverdoprovodí Zoe, Bianku a Phoebe. Vydáte se na cestu se svítáním. Aať při vás stojí bohové,“ – podíval se na Dionýsa, „– přítomnédoufám nevyjímaje.“Ten večer jsem se na večeři neukázal, což byla chyba, protože měCheirón a Grover přišli hledat.„Percy, je mi to tak líto!“ zamečel Grover a posadil se vedle měna postel. „Já nevěděl, že ony – že ty – fakt ne!“Začal posmrkávat a já si spočítal, že pokud ho nerozveselím,buď se rozbrečí, nebo mi sežvýká matraci. Vždycky, když bylrozčilený, pouštěl se do domácího vybavení.„To je v pořádku,“ lhal jsem. „Vážně. Nic se neděje.“Groverovi se třásl spodní ret. „Ani mě nenapadlo… Tak mocjsem chtěl pomoct Artemidě. Ale slibuju ti, že budu Annabethvšude hledat. Jestli ji budu moct najít, tak to udělám.“Přikývl jsem a snažil jsem se ignorovat obří kráter, který se miotevíral v hrudi.„Grovere,“ vyzval ho Cheirón, „mohl bys mě nechat promluvitsi s Percym?“„Jasně,“ popotáhl.Cheirón čekal.„Aha,“ vzpamatoval se Grover. „Myslíte o samotě. Jistě,Cheiróne.“ Nešťastně si mě změřil. „Vidíš? Kozla nikdonepotřebuje.“Vyklusal ze dveří a utíral si přitom nos do rukávu.Cheirón si povzdechl a klekl si na svých koňských nohách.„Percy, já nepředstírám, že rozumím proroctvím.“„Jasně,“ řekl jsem. „No, možná proto, že nedávají smysl.“Cheirón se zahleděl na pramen slané vody, který bublal v koutěpokoje. „Já osobně bych si Thalii za účastníka té výpravynevyvolil. Je moc zbrklá. Jedná bez uvažování. Je mocsebevědomá.“„A mě byste vybral?“„Upřímně řečeno ne,“ přiznal. „Ty a Thalia jste si dostpodobní.“„Tak to vám děkuju.“Usmál se. „Rozdíl je v tom, že nejsi tak sebevědomý jakoThalia. To může být dobré, ale i špatné. Ale jedno ti říct můžu: vydva spolu byste byli nebezpeční.“„My bychom si poradili.“„Tak, jak jste si poradili dneska večer u potoka?“Neodpověděl jsem. Dostal mě.„Možná je to pro dobro věci,“ uvažoval Cheirón. „Můžeš jet naprázdniny domů za mámou. Kdybychom tě potřebovali, zavolámeti.“„Jo,“ řekl jsem. „Možná.“Vytáhl jsem z kapsy pero a položil ho na noční stolek.Vypadalo to, že ho použiju nanejvýš na psaní vánočních pohlednic.Když Cheirón uviděl pero, zašklebil se. „Podle mě není divu, žetě Zoe s sebou nechce. Zvlášť když nosíš tuto zbraň.“Nechápal jsem, co tím myslí. Pak jsem si vzpomněl na něco, comi řekl dávno, když mi ten kouzelný meč dával: Má dlouhou atragickou historii, do které se nemusíme pouštět.Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale vytáhl ze sedlové brašnyzlatou drachmu a hodil mi ji. „Zavolej mámě, Percy. Dej jí vědět,že ráno jedeš domů. A ještě… málem jsem se na tu výpravudobrovolně přihlásil sám. Byl bych šel, nebýt toho posledníhoverše.“„Další pak pod rukou rodiče zahyne. Jasně.“Nemusel jsem se ptát. Věděl jsem, že Cheirónův otec je Kronos,sám ďábelský vládce Titánů. Kdyby šel na výpravu Cheirón, dávalby ten verš dokonalý smysl. Kronovi nezáleželo na nikom, ani navlastních dětech.„Cheiróne,“ zkusil jsem to. „Vy víte, co je to za Titánovoprokletí, že?“Zachmuřil se. Sáhl si sevřenou rukou na srdce a natáhl ji –starověké gesto zahánění zla. „Doufejme, že to proroctvíneznamená, co si myslím. A teď dobrou noc, Percy. Tvůj časpřijde. Jsem o tom přesvědčený. Není třeba to uspěchat.“Řekl tvůj čas tak, jak lidi mluví, když myslí tvá smrt. Nevěděljsem, jestli to Cheirón myslel zrovna takhle, ale když jsem vidělvýraz v jeho očích, bál jsem se zeptat.Stál jsem u pramene slané vody s Cheirónovou mincí v ruce apokoušel se vymyslet, co řeknu mámě. Vážně jsem neměl náladuna to, aby mi další dospělý říkal, že nejlepší, co můžu udělat, jenedělat nic. Soudil jsem ale, že si máma zaslouží být v obraze.Nakonec jsem se zhluboka nadechl a hodil minci do mlžnéhooparu. „O bohyně, přijmi mou oběť.“Mlha se zachvěla. Světlo z koupelny vystačilo právě tak naslabou duhu.„Prosím Sally Jacksonovou,“ požádal jsem. „Upper East Side,Manhattan.“A pak se tam v té mlze objevila scéna, jakou jsem nečekal.Máma seděla u našeho kuchyňského stolu s nějakým… chlápkem.Hystericky se chechtali. Mezi sebou měli velkou hromadu učebnic.Tomu chlapovi mohlo být, já nevím, třicet a něco, měl dost dlouhévlasy barvy pepř a sůl a hnědé sáčko přes černé tričko. Vypadaljako nějaký herec – jako chlapík, který by mohl hrát v televizitajného policajta.Omráčilo mě to tak, že jsem se nezmohl na slovo. Naštěstí simáma a ten chlap kvůli tomu řehotu mého vysílání ani nevšimli.Chlap vyjekl: „Sally, ty jsi ale číslo. Dáš si ještě víno?“„No, už bych neměla. Ale ty si klidně nalej, jestli chceš.“„Vlastně bych si zašel na záchod. Můžu?“„Na chodbě,“ nasměrovala ho a snažila se nesmát.Chlápek od filmu se usmál, zvedl se a odešel.„Mami!“ ozval jsem se.Vyskočila tak, že málem srazila učebnice ze stolu. Konečně simě všimla. „Percy! Ach, miláčku! Je všechno v pořádku?“„Co děláš?“ chtěl jsem vědět.Zamrkala. „Domácí úkoly.“ Pak zřejmě pochopila můj výraz.„Ale miláčku, to je jenom Paul – hm, pan Blofis. Chodí se mnou naseminář psaní.“„Pan Blafouš?“„Blofis. Za chviličku se vrátí, Percy. Řekni mi, co se děje.“Máma vždycky pozná, když něco nevyjde. Vyprávěl jsem jí oAnnabeth. Ty další věci taky, ale většinou se to všechno točilokolem Annabeth.Mámě zvlhly oči. Poznal jsem, že se moc snaží se kvůli mněudržet a nezačít brečet. „Ach, Percy…“„Jo. Takže mi řekli, že nemůžu nic dělat. Asi přijedu domů.“Obrátila tužku v rukách. „Percy, i když si moc přeju, abyspřijel,“ povzdechla si, jako by se zlobila sama na sebe, „i když simoc přeju, abys byl v bezpečí, chtěla bych, abys něco pochopil.Musíš udělat to, co si myslíš, že musíš udělat.“Zíral jsem na ni. „Co tím chceš říct?“„Opravdu vážně, hluboce věříš, že ji musíš pomoct zachránit?Myslíš si, že je to správná věc? Protože já o tobě vím jedno, Percy.Srdce máš vždycky na pravém místě. Tak ho poslechni.“„Ty… ty mi říkáš, abych šel?“Máma našpulila pusu. „Říkám ti, že… že už začínáš být mocdospělý, abych ti radila, co máš dělat. A podpořím tě, i když serozhodneš k něčemu nebezpečnému. Ani se mi nechce věřit, že toříkám.“„Mami –“Ze záchodu bylo slyšet splachování vody.„Nemám moc času,“ řekla máma. „Percy, ať se rozhodneš, jakchceš, mám tě ráda. A vím, že uděláš, co je pro Annabeth nejlepší.“„Jak to můžeš vědět tak jistě?“„Protože ona by to pro tebe udělala taky.“A hned pak máma máchla rukou do mlhy a spojení se přerušiloa mně zůstal před očima poslední obrázek jejího nového přítele,pana Blafouše, jak se na ni culí.Nepamatuju si, že bych usnul, ale sen si pamatuju.Zase jsem se ocitl v té pusté jeskyni a strop nade mnou byltěžký a nízký. Annabeth klečela pod vahou temné hmoty, kterávypadala jako hromada kamení. Byla moc unavená i na to, abykřičela. Nohy se jí klepaly. Věděl jsem, že jí každou chvíli dojdousíly a strop jeskyně se na ni zřítí.„Jak se má náš smrtelný host?“ zaburácel nějaký mužský hlas.Nebyl to Kronos. Kronův hlas je chraplavý a kovový, jako kdyžnůž škrábe po kameni. Už mnohokrát předtím jsem ho slyšel vesnu, jak se mi vysmívá. Ale tenhle hlas byl hlubší a nižší jakobasová kytara. Chvěla se z něj zem.Ze stínů se vynořil Luke. Přiběhl k Annabeth, klekl si vedle ní apak se ohlédl na toho neviditelného muže. „Docházejí jí síly.Musíme si pospíšit.“Grázl jeden. Jako by mu vážně záleželo na tom, co se jí stane.Ten hluboký hlas se zasmál. Patřil někomu ve tmě, v pozadímého snu. Pak nějaká masitá ruka vystrčila někoho dopředu dosvětla – byla to Artemis – s rukama a nohama svázanýma řetězy zbožského bronzu.Zalapal jsem po dechu. Stříbřité šaty měla potrhané a rozedrané.Tvář a paže měla na několika místech pořezané a z ran jí tekl ichor,zlatá krev bohů.„Slyšelas toho kluka,“ zaduněl muž ve tmě. „Rozhodni se!“Artemidě plály oči vztekem. Nevěděl jsem, proč prostěnepřiměje ty řetězy, aby praskly, nebo proč nezmizí, ale vypadaloto, že nemůže. Možná jí bránily řetězy nebo nějaké kouzlo tohotemného příšerného místa.Bohyně se podívala na Annabeth a zatvářila se starostlivě avztekle. „Jak si dovoluješ mučit takovou dívku!“„Brzo umře,“ oznámil jí Luke. „Můžete ji zachránit.“Annabeth vydala na protest podivný slabý zvuk. Připadalo mi,jako by mi někdo zavázal srdce na uzel. Chtěl jsem se k nírozběhnout, ale nemohl jsem se pohnout.„Uvolni mi ruce,“ ozvala se Artemis.Luke vytasil svůj meč zvaný Pomlouvač. Jediným zkušenýmúderem přetnul bohyni pouta.Artemis se rozběhla k Annabeth a převzala jí břemeno z ramen.Annabeth se zhroutila na zem, ležela tam a třásla se. Artemiszavrávorala, snažila se udržet váhu černé skály.Muž ve tmě se zasmál. „Jsi stejně předvídatelná jakoporazitelná, Artemido.“„Zaskočils mě,“ odsekla bohyně a napínala se pod svýmbřemenem. „Už se to víckrát nestane.“„To vážně ne,“ přisvědčil muž. „Teď jsi nadobro odklizená zcesty! Věděl jsem, že neodoláš a téhle mladé dívce pomůžeš. To jekoneckonců tvá specializace, má drahá.“Artemis zasténala. „Ty neznáš slitování, šmejde jeden.“„Na tom se shodneme,“ souhlasil ten muž. „Luku, teď tu holkumůžeš zabít.“„Ne!“ zvolala Artemis.Luke zaváhal. „Ona – ona se ještě může hodit, pane. Jako dalšínávnada.“„Pfff! Vážně tomu věříš?“„Ano, Generále. Přijdou si pro ni. Vím to jistě.“Muž se nad tím zamyslel. „Pak ji tady může hlídat drakéna.Pokud neumře na následky zranění, můžeš ji udržovat naživu až dozimního slunovratu. Potom už bude její život k ničemu, jestli tovyjde s naší obětí, jak bylo naplánováno. Životy všech smrtelníkůbudou k ničemu.“Luke sebral bezvládnou Annabeth a nesl ji od bohyně.„Tu nestvůru, kterou hledáš, nikdy nenajdeš,“ hlesla Artemis.„Tvůj plán nevyjde.“„Jak málo toho víš, má mladá bohyně,“ řekl muž ve tmě. „Právěteď se tvé drahé pomocnice vydávají na výpravu, aby tě našly.Hrají mi přímo do rukou. A teď nás omluv, máme před seboudlouhou cestu. Musíme pozdravit tvé Lovkyně a postarat se, abyjejich výprava byla… náročná.“Temnotou se rozlehl mužův smích, otřásal zemí, až se zdálo, žese zhroutí celý strop jeskyně.S leknutím jsem se probudil. Byl jsem přesvědčený o tom, žeslyším hlasité bušení.Rozhlédl jsem se po srubu. Venku byla tma. Slaný pramenpořád zurčel. Nebylo slyšet nic než houkání sovy v lese a vzdálenýpříboj na pláži. V měsíčním světle na mém nočním stolku leželaAnnabethina čepice Yankeeů. Vteřinu jsem na ni hleděl a pak seozvalo: BUCH. BUCH.Někdo nebo něco mi bušilo na dveře.Popadl jsem Anaklusmos a vylezl z postele.„Haló?“ zavolal jsem.BUCH. BUCH.Připlížil jsem se ke dveřím.Otevřel jsem pero, rozrazil dveře a ocitl se tváří v tvář černémupegasovi.Prrr, šéfe! promluvil mi jeho hlas v hlavě a kůň couvl předčepelí. Nechci, aby ze mě byl koňský kebab!Černá křídla se mu poplašeně roztáhla a vír vzduchu mě přimělustoupit dozadu.„Blackjacku,“ vydechl jsem. Ulevilo se mi, ale trochu mě tonaštvalo. „Je půlnoc!“Blackjack zareptal: To teda ne, šéfe. Je pět ráno. Jak to, žepořád spíte?„Kolikrát jsem tě už prosil? Neříkej mi šéfe.“Jak myslíte, šéfe. Vy jste tady pán. Jste pro mě jednička.Vytřel jsem si spánek z očí a snažil se, aby mi pegas nečetlmyšlenky. To je ten problém, když je člověk Poseidónův syn:protože otec vytvořil koně z mořské pěny, rozuměl jsem většinějízdních zvířat, ale zároveň ta zvířata rozuměla mně. Někdy si měpřímo adoptovala jako Blackjack.Abys věděl, Blackjack byl loni v létě vězněn na palubě Lukovylodi. Pak jsme dorazili my a způsobili tak trochu cirkus, což muumožnilo utéct. Ve skutečnosti jsem se o to nijak zvlášťnezasloužil, ale Blackjack usoudil, že jsem ho zachránil.„Blackjacku,“ řekl jsem, „měl bys zůstat ve stáji.“Pcha, stáje. Viděl jste někdy, že by Cheirón trčel ve stáji?„No… to ne.“Přesně tak. Poslyšte, máme tu dalšího malého mořskéhokamaráda, potřebuje pomoc.„Už zase?“Jo. Řekl jsem hipokampům, že vás přivedu.Zaskučel jsem. Pokaždé, když jsem se ocitl někde blízko pláže,chtěli po mně hipokampové, abych jim pomohl s jejich problémy.A že jich měli spoustu. Velryby vyvržené na břeh, sviňuchychycené do rybářských sítí, mořské panny se záděrami – všichnimě volali, abych zašel pod vodu a pomohl jim.„Dobře,“ vzdal jsem se. „Jdu na to.“Vy jste jednička, šéfe.„A neříkej mi šéfe!“Blackjack tiše zařehtal. Možná to byl smích.Ohlédl jsem se na svou pohodlnou postel. Můj bronzový štítpořád visel na zdi, promáčknutý a nepoužitelný. A na nočnímstolku ležela Annabethina kouzelná čepice Yankeeů. Bezuvažování jsem si ji nacpal do kapsy. Nejspíš jsem už tehdy tušil,že se do svého srubu dlouho, dlouho nevrátím.