Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 8

Osmá kapitola:

DÁVÁM NEBEZPEČNÝ SLIB

Blackjack mě svezl na pláž a já musel uznat, že je to paráda. Sedětna létajícím koni, klouzat nad vlnami rychlostí sto mil za hodinu světrem ve vlasech a vodní tříští ve tváři – proti tomu se můžou jítvodní lyže někam zahrabat.Tady. Blackjack zpomalil a obrátil se v kruhu. Přímo dole.„Díky.“ Svalil jsem se mu ze zad a ponořil se do ledovéhomoře.Za posledních pár roků jsem si na takové kousky zvykl. Mohljsem se pod vodou klidně pohybovat, jak se mi zlíbilo, zkrátkajsem přinutil oceánské proudy, aby se kolem mě ohnuly a nesly měs sebou. Dokázal jsem pod vodou bez problému dýchat a šaty minikdy nezvlhly, pokud jsem výslovně nechtěl.Vyrazil jsem dolů do tmy.Pět, deset, dvanáct metrů. Tlak vody nebyl nepříjemný. Nikdyjsem to nezkusil hnát do krajnosti – zjistit, jestli existuje nějakáhranice, jak hluboko se můžu dostat. Věděl jsem, že se lidé obvyklenedokážou potopit víc než šedesát metrů, jinak by se pomačkalijako hliníková plechovka. Takhle hluboko ve vodě a v noci bychneměl ani nic vidět, ale vnímal jsem teplo, vycházející ze živýchtvorů, a chlad proudů. Těžko se to popisuje. Nebylo to jakonormální vidění, ale věděl jsem, kde co je.Jak jsem se dostával na dno, uviděl jsem tři hipokampy – koně srybími ocasy – jak plavou v kruhu kolem převrácené lodi.Hipokampové byli krásní. Rybí ocasy se jim třpytily duhovýmibarvami, světélkovaly. Hřívy měli bílé a hnali se vodou, jako todělají nervózní koně za bouřky. Něco je rozrušilo.Dostal jsem se blíž a poznal, v čem je problém. Nějaká tmavásilueta – nějaké zvíře – bylo napůl zaklíněno pod lodí a zapletenodo sítě, do takové té velké, jaké se používají na rybářských lodíchna chytání všeho možného. Nesnášel jsem tyhle věci. Jako bynestačilo, že topily sviňuchy a delfíny, ale občas chytaly imytologická zvířata. Když se sítě zapletly, někteří líní rybáři jeprostě jenom odřízli a nechali chycená zvířata umřít.Ten chudák tvor se zřejmě bahnil na dně zálivu Long Islandu anějak se zapletl do sítě téhle potopené rybářské lodě. Snažil seosvobodit, ale podařilo se mu uvíznout ještě víc a přitom posunoutcelou loď. Vrak trupu, který spočíval u velké skály, se teď kymácela hrozil, že spadne na uvězněné zvíře.Hipokampové divoce plavali kolem a chtěli zvířeti nějakpomoct, ale nevěděli, jak. Jeden se snažil překousat síť, ale zubyhipokampů prostě nejsou vhodné na hryzání provazů.Hipokampové jsou vážně silní, ale nemají ruce a (psst) nejsoužádní einsteinové.Vysvoboďte to, pane! zaprosil jeden hipokampus, sotva měuviděl. Ostatní se k němu hned přidali.Připlaval jsem blíž, abych se líp podíval na toho tvorazapleteného do sítí. Nejdřív jsem si myslel, že je to mladýhipokampus. Pár už jsem jich zachránil. Ale pak jsem uslyšel divnýzvuk, něco, co pod vodu nepatřilo:„Búúúúúú!“Dostal jsem se vedle toho tvora a poznal, že je to kráva. Teda…už jsem slyšel o mořských kravách, jako o kapustňácích a tak, aletohle byla opravdová kráva se zadkem hada. Zepředu to vypadalona tele – ještě malé, s černou kůží a velkýma smutnýma hnědýmaočima a bílým čumákem – a zadní půlku těla tvořil černohnědýhadovitý ocas s ploutvemi, které se táhly nahoře a dole, vypadalo tojako nějaký obrovský úhoř.„Klid, maličká,“ konejšil jsem to zvíře. „Kde ses tu vzala?“Zvíře se na mě smutně podívalo. „Búúú!“Jeho myšlenkám jsem nerozuměl. Ovládal jsem jenomkoňštinu.Nevíme, co to je, pane, řekl jeden hipokampus. Probouzí semnoho divných tvorů.„Jo,“ zamumlal jsem. „Už jsem slyšel.“Otevřel jsem Anaklusmos a meč mi v rukách vyrostl do plnédélky, bronzová čepel zazářila ve tmě.Ta hadí kráva znervózněla a začala bojovat se sítí, v očích mělahrůzu. „Prrr!“ řekl jsem. „Já ti neublížím! Jenom mě nechpřeseknout tu síť.“Ale kráva sebou mlátila a zapletla se do provazů ještě víc. Loďse začala naklánět, vířila bahno na dně a hrozila, že se na to zvířezřítí. Hipokampové poplašeně řehtali a mleli sebou ve vodě, cožnám nijak nepomohlo.„Dobře, dobře!“ chlácholil jsem je. Odložil jsem meč auklidňoval hipokampy a toho kravského hada, jak nejlépe jsemdokázal, aby přestali jančit. Nevěděl jsem, jestli je možné být podvodou ušlapaný, ale nechtělo se mi to zjišťovat. „Je to v klidu.Žádný meč. Vidíte? Žádný meč. Klidné myšlenky. Mořská tráva.Máma kráva. Vegetariánství.“Pochyboval jsem, že ta hadí kráva rozumí, co říkám, ale na tónhlasu reagovala. Hipokampové se pořád plašili, ale aspoň už kolemmě přestali tak divoce vířit.Vysvoboďte to, pane! prosili.„Jasně,“ přikývl jsem. „Já vím. Přemýšlím, jak.“Ale jak jsem mohl tu krávu osvobodit, když při pohledu na mečtak panikařila (nějak jsem usoudil, že to asi bude „ona“)? Jako byuž nějaký meč dřív viděla a věděla, jak je taková věc nebezpečná.„Dobře,“ obrátil jsem se na hipokampy. „Teď potřebuju, abystevšichni zatlačili přesně tak, jak vám řeknu.“Začali jsme s lodí. Nebylo to lehké, ale náporem tří koňskýchsil se nám podařilo vrak posunout. Už nehrozilo, že se na to hadítelátko zřítí. Pak jsem se pustil do práce na síti, rozmotával jsem jikousek po kousku, sundával závaží a vytahoval rybářské háčky,rozplétal uzly kolem kopyt kravského hada. Zabralo to celouvěčnost – ještě déle, než by mi trvalo rozplést dráty k ovladačimého playstationu. Celou tu dobu jsem na tu kravskou rybu mluvil,vysvětloval jí, že je všechno v pořádku, zatímco ona bučela askučela.„Nic se neděje, Bessie,“ chlácholil jsem ji. Neptej se mě, pročjsem ji tak pokřtil. Prostě mi připadalo, že to jméno ke krávě sedí.„Hodná kravička. Milá kravička.“Konečně síť povolila. Kravský had se prohnal vodou a udělalšťastný kotrmelec.Hipokampové řehtali radostí. Děkujeme, pane!„Búúúú!“ Kravský had se ke mně přitulil a upřel na mě velikéhnědé oči.„Jasně,“ řekl jsem. „V pořádku. Hodná kráva. No… příště si dejpozor.“Což mi připomnělo, jak dlouho jsem byl vlastně pod vodou?Nejmíň hodinu. Musel jsem zpátky do srubu, dřív než Argus neboharpyje zjistí, že jsem porušil zákaz vycházení.Vyrazil jsem k hladině a na ni. Blackjack se okamžitě vrhl dolůa nechal mě, ať se ho chytím za krk. Vytáhl mě do vzduchu a neslmě zpátky na břeh.Povedlo se, šéfe?„Jo. Zachránili jsme mládě… něčeho. Trvalo to celou věčnost.Málem mě ušlapali.“Dobré skutky jsou vždycky nebezpečné, šéfe. Moji bídnou hřívujste tak taky zachránil.Nemohl jsem se ubránit myšlenkám na svůj sen, na Annabeth,ochablou a bez života v Lukově náruči. Zachraňuju tady mláďatanestvůr, ale kamarádku zachránit nemůžu.Jak tak Blackjack letěl zpátky k mému srubu, náhodou jsem sepodíval na jídelní pavilon. Uviděl jsem tam postavu – klukapřikrčeného za jedním řeckým sloupem, jako by se před někýmschovával.Byl to Nico, ale ještě ani nesvítalo. Snídaně byla v nedohlednu.Co tam dělá?Váhal jsem. Poslední, po čem jsem toužil, bylo Nikovo líčeníjeho Mýtomagie. Ale něco se dělo. Poznal jsem to podle toho, jakse krčil.„Blackjacku,“ povzdechl jsem si, „dovez mě tamhle dolů, ano?Za ten sloup.“Málem jsem to zkazil.Šel jsem po schodech za Nikem. Vůbec mě neviděl. Stál zasloupem a nakukoval za roh, úplně se soustředil na jídelní prostor.Byl jsem od něj půldruhého metru a už jsem se chystal vážněhlasitě houknout Co tu děláš?, když mě napadlo, že si hraje naGrovera: špehuje Lovkyně.Bylo slyšet hlasy – u jednoho jídelního stolu spolu mluvily dvěholky. V tuhle nemožnou ranní hodinu? No, pokud ovšem nejsoubohyně svítání.Vytáhl jsem z kapsy Annabethinu čepici neviditelnosti a nasadilsi ji.Necítil jsem žádný rozdíl, ale když jsem zvedl ruce, neviděljsem je. Stal jsem se neviditelným.Připlížil jsem se k Nikovi a prosmýkl se kolem něj. Ve tmějsem ty holky moc neviděl, ale hlasy jsem poznal: Zoe a Bianca.Znělo to, jako by se o něčem dohadovaly.„To se nedá vyléčit,“ říkala právě Zoe. „Rozhodně ne takrychle.“„Ale jak se to stalo?“ chtěla vědět Bianca.„Hloupý vtip,“ zavrčela Zoe. „Ti kluci Stollovi z Hermovasrubu. Kentauří krev jest jako kyselina. To vědí všichni. Nastříkaliji zevnitř do trička z té lovecké výpravy Artemidy.“„To je hrůza!“„Přežije to,“ řekla Zoe. „Ale pár týdnů si poleží se silnoukopřivkou. S námi jít rozhodně nemůže. Zůstalo to jen na mně… ana tobě.“„Ale co ta věštba?“ zeptala se Bianca. „Pokud nemůže jítPhoebe, jsme jenom čtyři. Musíme vzít ještě někoho dalšího.“„Není čas,“ zavrhla to Zoe. „Musíme odejít se svítáním. Toznamená okamžitě. Kromě toho, proroctví přece říká, že o jednohopřijdeme.“„V krajině, kde nepadá déšť,“ vzpomínala Bianca. „To nemůžebýt tady.“„Může,“ namítla Zoe, ale moc přesvědčivě to neznělo. „Tenhletábor má kouzelné hranice. Nic, ani počasí nesmí bez povolenídovnitř. To by mohla být krajina bez deště.“„Ale –“„Bianko, poslouchej mě.“ Zoe mluvila napjatě. „Já… já tonedokážu vysvětlit, ale mám pocit, že bychom neměly brát nikohodalšího. Bylo by to moc nebezpečné. Mohl by skončit hůř nežPhoebe. Nechci, aby nám Cheirón vybral za pátého společníkaněkoho z tábora. A… a nechci ohrozit další Lovkyni.“Bianca se odmlčela. „Měla bys říct Thalii zbytek toho svéhosnu.“„Ne. To by nepomohlo.“„Ale pokud je to tvoje tušení o Generálovi správné –“„Mám tvé slovo, že o tom nebudeš mluvit,“ připomněla Zoe.Její hlas zněl vážně utrápeně. „Brzo na to přijdeme. A teď pojď. Užzačíná svítat.“Nico se jim rychle uklidil z cesty. Byl rychlejší než já.Když se dívky rozběhly po schodech dolů, Zoe do mě málemvrazila. Ztuhla a přimhouřila oči. Ruka jí sjela k luku, ale pak seozvala Bianca: „V hlavní budově se svítí. Pospěš si!“A Zoe vyběhla z pavilonu za ní.Tušil jsem, na co Nico myslí. Zhluboka se nadechl a chystal serozběhnout za sestrou, ale já si sundal čepici neviditelnosti a zarazilho: „Počkat.“Málem uklouzl na zmrzlých schodech, jak se bleskurychleobrátil a uviděl mě. „Kde ses tu vzal?“„Byl jsem tu celou dobu. Neviditelný.“Tiše opakoval slovo neviditelný. „Páni. To je paráda.“„Jak jsi věděl, že je Zoe a tvoje sestra tady?“Začervenal se. „Slyšel jsem je jít kolem Hermova srubu. Já…tady v táboře se mi moc dobře nespí. Uslyšel jsem kroky a pakšeptání. A šel jsem tak trochu za nimi.“„A teď uvažuješ, že za nimi půjdeš i na tu výpravu,“ hádaljsem.„Jak to víš?“„Protože kdyby to byla moje sestra, asi bych o tom takyuvažoval. Ale to nemůžeš.“Zatvářil se umíněně. „Protože jsem moc malý?“„Protože tě nenechají jít. Chytí tě a pošlou zpátky sem. A…jasně, protože jsi moc malý. Vzpomínáš si na tu mantichoru?Takových věcí tam bude spousta. Bude to ještě nebezpečnější.Někteří hrdinové umřou.“Svěsil ramena. Přešlápl z nohy na nohu. „Možná máš pravdu.Ale, ale ty můžeš jít místo mě.“„Cože?“„Můžeš se udělat neviditelný. Můžeš jít!“„Lovkyně kluky nenávidí,“ připomněl jsem mu. „Kdybyzjistily –“„Tak to zařiď, aby to nezjistily. Běž za nimi neviditelný. Hlídejmou sestru! Musíš to udělat. Prosím!“„Nico –“„Stejně jsi plánoval, že půjdeš, ne?“Chtěl jsem říct, že ne. Ale díval se mi do očí a já jsem mu nějaknedokázal lhát.„Jo,“ přiznal jsem. „Musím najít Annabeth. Musím jí pomoct, ikdyž mě nechtějí.“„Já to na tebe neprásknu,“ ujistil mě. „Ale musíš mi slíbit, žebudeš hlídat mou sestru.“„Já… Taková věc se na výpravě nedá slíbit. Kromě toho, onatam bude mít Zoe, Grovera a Thalii –“„Slib mi to,“ stál na svém.„Udělám, co půjde. To ti slibuju.“„Tak běž!“ pobídl mě. „Hodně štěstí!“Bylo to šílené. Neměl jsem sbaleno. Neměl jsem nic než čepicineviditelnosti a meč a to, v čem jsem byl oblečený. Dneska ránojsem měl odjet domů na Manhattan. „Řekni Cheirónovi –“„Já si něco vymyslím.“ Nico se rošťácky usmál. „Na to jsemmachr. Tak běž!“Rozběhl jsem se a nasadil si Annabethinu čepici. Vyšlo slunce ajá se proměnil na neviditelného. Dorazil jsem nahoru na Vrchpolokrevných právě včas, abych viděl, jak táborová dodávka mizípo polní cestě. Argus nejspíš veze výpravu do města. Pak už sibudou muset poradit sami.Cítil jsem, jak ve mně zahlodal pocit viny a navíc i úplnéhlouposti. Jak je mám asi tak sledovat? Mám celou cestu běžet?Pak jsem uslyšel plácání velkých křídel. Vedle mě přistálBlackjack. Nenuceně začal okusovat těch pár drnů trávy, které seprodraly ledem.Kdybych měl hádat, šéfe, řekl bych, že potřebujete koně. Mátezájem?Krk se mi sevřel z vděčnosti, ale podařilo se mi říct: „Jasně.Jdeme do toho.“