Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 9

Devátá kapitola:

UČÍM SE PĚSTOVAT ZOMBIE

Problém s létáním na pegasovi za dne je ten, že pokud si nedášpozor, můžeš na longislandské expresní dálnici způsobit vážnoudopravní nehodu. Musel jsem držet Blackjacka nahoře v mracích,což bylo naštěstí teď v zimě dost nízko. Hnali jsme se a pokoušelise udržet bílou dodávku Tábora polokrevných v dohledu. A pokudbyla na zemi zima, ve vzduchu už vládl pořádný mráz a do kůže měštípal ledový déšť.Litoval jsem, že jsem si nevzal oranžové spodní termoprádloTábora polokrevných, jaké prodávají v táborovém obchodě, ale poté záležitosti s Phoebe a tričkem s kentauří krví jsem si nebyl jistý,jestli jejich zboží ještě vůbec můžu věřit.Dvakrát jsme dodávku ztratili, ale tušil jsem, že nejdřív pojedouna Manhattan, takže nebylo těžké znovu zachytit stopu.Vzhledem k prázdninám byl všude dost příšerný provoz. Bylouž skoro poledne, když se dostali do města. Přistál jsem sBlackjackem skoro na vršku mrakodrapu Chrysler a sledoval bíloutáborovou dodávku.Myslel jsem, že zamíří na autobusové nádraží, ale ona jelapořád dál.„Kam je to Argus veze?“ zamumlal jsem.Ale ne, šéfe, Argus neřídí, prozradil mi Blackjack. To ta dívka.„Která dívka?“Ta Lovkyně. S tím stříbrným nesmyslem ve vlasech.„Zoe?“To je ona. Hej, koukejte! Tady je obchod s koblihami. Co takhlekoupit si něco na cestu?Pokoušel jsem se Blackjackovi vysvětlit, že kdybych vzallétajícího koně do koblihárny, všichni policisté kolem by dostaliinfarkt, ale připadalo mi, že to nechápe. Mezitím se dodávka dálsunula k Lincolnově tunelu. Nikdy by mě nenapadlo, že Zoe umířídit. Na šestnáct teda nevypadala. Na druhé straně, je přecenesmrtelná. Uvažoval jsem, jestli má newyorský řidičák, a pokudano, jaké v něm stojí datum narození.„No nic,“ řekl jsem. „Tak poleťme za nimi.“Už jsme se chystali odstartovat z mrakodrapu, když Blackjacknajednou poplašeně zařehtal a málem mě shodil. Něco se mi jakohad ovíjelo kolem nohy. Natáhl jsem se pro meč, ale podíval jsemse dolů a had to nebyl. Ze spár mezi kameny budovy vyráželarostlina – vinná réva. Ovíjela se kolem nohou i Blackjackovi asvazovala mi kotníky tak, že jsme se nemohli pohnout.„Někam se chystáš?“ zeptal se pan D.Opíral se o budovu a nohy se mu vznášely ve vzduchu, leopardízateplená souprava a černé vlasy mu povlávaly ve větru.Pozor, bůh! křikl Blackjack. Je to ten chlápek s vínem!Pan D. si podrážděně vzdychl. „Příští člověk, nebo kůň, kterými řekne chlápek s vínem, skončí v lahvi merlotu!“„Pane D.“ Pokoušel jsem se mluvit klidně, zatímco se mi vinnáréva dál ovíjela kolem nohou. „Co chcete?“„Ale, ale, co chci já? Myslel sis snad, že si nesmrtelný,všemocný ředitel tábora nevšimne, že jsi zmizel bez povolení?“„No… možná.“„Měl bych tě z téhle budovy shodit bez toho létajícího koně akoukat se, jak hrdinsky se budeš tvářit po cestě dolů.“Zatnul jsem pěsti. Věděl jsem, že bych měl držet pusu, ale panD. se mě chystal buď zabít, nebo s ostudou odvléct zpátky dotábora, a ani jedno z toho se mi nezamlouvalo. „Proč mě toliknenávidíte? Co jsem vám kdy udělal?“V očích se mu zableskly purpurové plameny. „Jsi hrdina,chlapče. Žádný jiný důvod nepotřebuju.“„Já na tuhle výpravu musím! Musím pomoct kamarádům. Tohlebyste vy nepochopil!“Ehm, šéfe, ozval se Blackjack nervózně. Když už jste takomotaný vínem tři sta metrů ve vzduchu, možná byste mohl mluvitzdvořileji.Výhonky se kolem mě stáhly pevněji. Bílá dodávka pod námi sevzdalovala víc a víc. Brzo se ztratí z dohledu.„Nevyprávěl jsem ti nikdy o Ariadně?“ zeptal se pan D. „O tékrásné princezně z Kréty? Ta taky ráda pomáhala kamarádům.Konkrétně jednomu mladému hrdinovi jménem Théseus, i to bylsyn Poseidóna. Dala mu klubko kouzelné niti a ta ho vyvedla ven zlabyrintu. A víš, jak se jí za to Théseus odměnil?“Chtělo se mi odpovědět Je mi to fuk! Ale usoudil jsem, že to bytu historku pana D. nijak neurychlilo.„Vzali se,“ plácl jsem. „A žili šťastně až do smrti. Zazvonilzvonec a pohádky je konec.“Pan D. se ušklíbl. „Ne tak docela. Théseus slíbil, že si ji vezme.Vzal ji na palubu své lodi a vyplul do Athén. A na půli cesty, namalém ostrově zvaném Naxos… jak to vy smrtelníci dneskaříkáte… jí dal kopačky. Abys věděl, já ji tam našel. Samotnou.Zničenou. Mohla si vyplakat oči. Zřekla se všeho, opustilavšechno, co měla ráda, aby pomohla hezkému mladému hrdinovi.A ten ji zahodil jako sešmajdaný sandál.“„To je hrůza,“ uznal jsem. „Ale stalo se to před tisíci lety. Co tomá společného se mnou?“Pan D. si mě chladně měřil. „Zamiloval jsem se do Ariadny,chlapče. Uzdravil jsem její zlomené srdce. A když zemřela, udělaljsem z ní svou nesmrtelnou manželku na Olympu. I teď tam na měčeká. Až skončím s tím příšerným stoletým trestem v tom vašemsměšném táboře, vrátím se k ní.“Zíral jsem na něj. „Vy jste… vy jste ženatý? Ale já myslel, žejste měl malér, protože jste pronásledoval nějakou lesní vílu –“„Chci ti říct to, že hrdinové se nikdy nezmění. Viníte nás bohy,že jsme namyšlení. Měli byste se podívat sami na sebe. Berete si,co chcete, využijete, koho potřebujete, a pak zradíte všechnykolem. Takže mi laskavě odpusť, že nemám hrdiny v lásce. Je tosobecká, nevděčná cháska. Zeptej se Ariadny. Nebo Médey.Ostatně, zeptej se Zoe Večernice.“„Jak to myslíte, že se mám zeptat Zoe?“Přezíravě máchl rukou. „Běž. Běž za svými bláznivýmikamarády.“Réva se mi odmotala z nohou.Nevěřícně jsem zamrkal. „Vy… vy mě necháte jít? Jenom tak?“„Proroctví tvrdí, že nejmíň dva z vás zemřou. Snad budu mítštěstí a ty budeš jedním z nich. Ale pamatuj na moje slova, synuPoseidóna, živý nebo mrtvý, neosvědčíš se o nic líp než ostatníhrdinové.“S tím Dionýsos luskl prsty. Jeho obraz se složil jako leporelo.Následovalo třesknutí a byl pryč, zbyla po něm jenom lehká vůněhroznů, kterou rychle odvál vítr.To bylo o fous, poznamenal Blackjack.Přikývl jsem, i když by mě možná míň děsilo, kdyby mě pan D.odvlekl zpátky do tábora. Nechal mě ale jít a to znamenalo, žedoopravdy věří, že máme slušnou šanci na totální neúspěchvýpravy.„Pojď, Blackjacku,“ pobídl jsem ho a snažil se, aby to znělooptimisticky. „V New Jersey ti koupím koblihy.“Dopadlo to tak, že jsem v New Jersey Blackjackovi koblihynekoupil. Zoe si to hnala na jih jako šílená, a než konečně zastavilau jedné benzínky, byli jsme už v Marylandu. Blackjack se málemzřítil z oblohy, jak byl unavený.To se spraví, šéfe, funěl. Jenom… jenom chytím dech.„Zůstaň tady,“ nařídil jsem mu. „Já jdu na výzvědy.“Zůstat tu zvládnu. To ještě dokážu.Nasadil jsem si čepici neviditelnosti a blížil se k obchodu.Musel jsem si dávat pozor, abych se neplížil. Pořád jsem sipřipomínal, že mě nikdo nevidí. I to bylo těžké, protože jsem semusel vyhýbat lidem, aby do mě nevrazili.Myslel jsem, že zajdu dovnitř a ohřeju se, možná si dám hrnekhorké čokolády nebo něco. V kapse jsem měl pár drobných. Mohlbych je nechat ležet na pultu. Přemýšlel jsem, jestli se kelímek takystane neviditelným, když ho vezmu do ruky, nebo jestli budu musetvyřešit problém se vznášející se horkou čokoládou. Ale pak se můjplán sesypal, protože Zoe, Thalia, Bianca a Grover vyšli z obchodu.„Grovere, víš to jistě?“ říkala zrovna Thalia.„No… dost jistě. Na devětadevadesát procent. No dobře, tak napětaosmdesát.“„A tos udělal se žaludy?“ zeptala se Bianca, jako by tomunechtěla věřit.Grover se zatvářil uraženě. „Je to starobylé stopovací kouzlo.Teda, jsem přesvědčený, že jsem to udělal dobře.“„Washington je odsud asi šedesát mil,“ dumala Bianca. „Nico ajá…“ zamračila se. „Dřív jsme tam žili. To je… to je divné.Zapomněla jsem na to.“„Mně se to nelíbí,“ zavrtěla hlavou Zoe. „Měli bychom jetpřímo na západ. Věštba říkala na západ.“„Chceš říct, že máš lepší stopařské schopnosti?“ zavrčelaThalia.Zoe k ní popošla. „Zpochybňuješ moje schopnosti, ty poskoku?Ty nevíš nic o tom, jaké to jest být Lovkyně!“„Cože, poskoku? Ty říkáš mně poskoku? Co je to sakraposkok?“„No tak pr, vy dvě,“ zasáhl do jejich hádky nervózně Grover.„Nechte toho už zase!“„Grover má pravdu,“ podpořila ho Bianca. „Washington je našenejlepší volba.“Zoe se netvářila přesvědčeně, ale neochotně přikývla. „Dobře.Tak jedeme dál.“„S tebou za volantem se dostaneme leda tak do vězení,“zavrčela Thalia. „Vypadám víc na šestnáct než ty.“„Možná,“ vyštěkla Zoe. „Ale řídím už od té doby, kdy vynalezliauta. Jedeme.“Jak jsme tak s Blackjackem pokračovali na jih a sledovali dodávku,uvažoval jsem, jestli si Zoe nedělala legraci. Nevěděl jsem přesně,kdy vymysleli auta, ale počítal jsem, že to bylo někdy v pravěku –když ještě lidé koukali na černobílou televizi a lovili dinosaury.Jak stará je vlastně Zoe? A o čem to mluvil pan D.? Jakoušpatnou zkušenost měla s hrdiny?Když jsme se přiblížili k Washingtonu, začal Blackjackzpomalovat a klesat. Těžce oddechoval.„Je ti dobře?“ zeptal jsem se ho.Jasně, šéfe. Klidně… klidně bych odnesl celou armádu.„Nevypadáš moc dobře.“ A najednou jsem se zastyděl. Hnaljsem pegase půl dne bez přestávky, snažil se držet krok s provozemna dálnici. To muselo být moc i na létajícího koně.O mě si nedělejte starosti, šéfe! Já mám tuhý kořínek.Soudil jsem, že má pravdu, ale taky jsem tušil, že by Blackjackdřív padl, než by si na něco postěžoval, a to jsem nechtěl.Dodávka začala naštěstí zpomalovat. Přejela řeku Potomac dostředu Washingtonu. Začal jsem uvažovat o leteckých patrolách ařízených střelách a takových věcech. Nevěděl jsem přesně, jakfunguje taková protivzdušná obrana, a netušil jsem, jestli se pegasvůbec objeví na vojenském radaru, ale nechtěl jsem na to přijít tak,že by nás sestřelili z oblohy.„Vysaď mě tamhle,“ ukázal jsem Blackjackovi. „To je dostblízko.“Blackjack byl tak unavený, že proti tomu nic nenamítal. Sneslse k Washingtonovu památníku a posadil mě do trávy.Dodávka stála jen o pár bloků dál. Zoe zaparkovala uobrubníku.Podíval jsem se na Blackjacka. „Chci, aby ses vrátil zpátky dotábora. Odpočiň si. Napas se. Já budu v pohodě.“Blackjack pochybovačně natáhl krk. Myslíte to vážně, šéfe?„Už jsi toho dokázal dost,“ pochválil jsem ho. „Já budu vážně vpohodě. A skládám ti hromadu díků.“Možná hromadu sena, zadumal se Blackjack. To zní dobře. Takjo, ale dejte pozor, šéfe. Mám pocit, že sem nejeli za nikým takmilým a pěkným, jako jsem já.Slíbil jsem mu, že budu opatrný. Pak Blackjack vzlétl, dvakrátzakroužil kolem památníku a ztratil se v mracích.Podíval jsem se na bílou dodávku. Všichni z ní zrovnavystupovali. Grover ukázal na jednu velkou budovu, lemující parkNational Mall. Thalia přikývla a všichni čtyři se vydali dochladného větru.Chtěl jsem se pustit za nimi. Ale v tu chvíli jsem ztuhl.O blok dál se otevřely dveře černého sedanu. Vystoupil z nějmuž se šedými vlasy a kraťoučkým vojenským sestřihem. Měltmavé sluneční brýle a černý svrchník. Já vím, že ve Washingtonupotkáš takové chlapíky na každém rohu. Ale mně došlo, že právětohle auto jsem už párkrát předtím zahlédl na dálnici. Jelo na jih asledovalo dodávku.Ten chlap vytáhl mobilní telefon a něco do něj řekl.Pak se rozhlédl, jako by se přesvědčoval, že je vzduch čistý, avydal se parkem za mými kamarády.A nejhorší věc ze všeho byla: když se otočil směrem ke mně,poznal jsem jeho tvář. Byl to doktor Thorn, ta mantichora zakademie Westover.S čepicí neviditelnosti na hlavě jsem zdálky Thorna sledoval. Srdcemi bušilo. Pokud ten pád z útesu přežil on, pak ho musela přežít iAnnabeth. Mé sny se nemýlily. Je živá a drží ji v zajetí.Thorn se držel o pěkný kus zpátky za mými kamarády, dával sipozor, aby ho neviděli.Nakonec se Grover zastavil před velkou budovou s nápisemNÁRODNÍ MUZEUM LETECTVÍ A KOSMONAUTIKY.Smithsonian! Byl jsem tu asi před milionem let s mámou, ale tehdymi všechno připadalo mnohem větší.Thalia zkontrolovala dveře. Měli otevřeno, ale moc lidí dovnitřnechodilo. Bylo chladno a školy měly prázdniny. Vklouzli dovnitř.Doktor Thorn zaváhal. Nevěděl jsem proč, ale do muzea nešel.Obrátil se a zamířil přes park. Bleskurychle jsem se rozhodl a vydalse za ním.Thorn přešel ulici a vyšel po schodech Národníhopřírodovědeckého muzea. Na dveřích byl velký nápis. Nejdřív jsemsi myslel, že tam stojí ZAVŘENO Z DŮVODU PIRÁTNÍ AKCE.Pak mi došlo, že to PIRÁTNÍ musí být PRIVÁTNÍ.Vešel jsem za doktorem Thornem dovnitř, přes velký sál plnýmastodontů a dinosauřích koster. Před námi bylo slyšet hlasy, kterévycházely zpoza několika zavřených dveří. Před nimi stáli dvahlídači. Otevřeli Thornovi a já sebou musel mrsknout, abych sedostal dovnitř, než je zase zavřeli.To, co jsem uviděl uvnitř, bylo tak příšerné, že jsem málemhlasitě zalapal po dechu, což bych zřejmě zaplatil životem.Ocitl jsem se ve veliké kulaté místnosti s balkonem, lemujícímprvní patro. Na tom balkoně stál nejmíň tucet stráží smrtelníků plusdvě nestvůry – ženy se dvěma hadími těly místo nohou. Už jsem jejednou viděl. Annabeth jim říkala skythské drakény.Ale to ještě nebylo nejhorší. Mezi těmi hadími ženami stál můjstarý nepřítel Luke – a já bych přísahal, že hledí přímo dolů na mě.Vypadal hrozně. Kůži měl bledou a světlé vlasy vypadaly skorošedé, jako by za těch pár měsíců zestárl o deset let. V očích mělpořád to vzteklé světlo a dole na tváři jizvu, kde ho kdysi škrábldrak. Ale teď byla nepěkně rudá, jako by se nedávno znovuotevřela.Vedle něj byl další muž, seděl, takže se kryl v přítmí. Viděljsem z něj jen klouby rukou na pozlacených opěradlech křesla,podobného trůnu.„No?“ zeptal se ten muž v křesle. Měl přesně takový hlas, jakýjsem slyšel ve snu – ne tak strašidelný jako Kronův, ale hlubší asilnější, jako by mluvila sama země. Ten hlas plnil celou místnost, ikdyž muž nekřičel.Doktor Thorn si sundal sluneční brýle. Oči dvou barev, hnědé amodré, se mu leskly vzrušením. Toporně se uklonil a pak promluviltím svým divným francouzským přízvukem: „Jsou tady, Ženerále.“„To já vím, ty pitomče,“ zaduněl muž. „Ale kde?“„V muzeu raket.“„V muzeu letectví a kosmonautiky,“ opravil ho Lukepodrážděně.Doktor Thorn se do Luka zabodl pohledem. „Jak říkáte, pane.“Měl jsem z toho pocit, že by Thorn raději Luka probodlněkterým svým trnem, než mu říkal pane.„Kolik?“ zeptal se Luke.Thorn dělal, že neslyší.„Kolik?“ chtěl vědět Generál.„Čtyři, Ženerále,“ odpověděl Thorn. „Ten satyr, GroverUnderwood. A ta holka s rozježenými černými vlasy a těmi – jak toříkáte – punkovými šaty a tím strašným štítem.“„Thalia,“ přeložil popis Luke.„A dvě další holky – Lovkyně. Jedna nosí na hlavě stříbrnýkruh.“„Tuhletu znám,“ zavrčel Generál.Všichni v místnosti stísněně přešlápli.„Nechte mi je,“ žádal Luke Generála. „Máme víc než dost –“„Trpělivost,“ přerušil ho Generál. „Už brzo budou mít plné rucepráce. Poslal jsem jim malého mazlíčka, aby se zabavili.“„Ale –“„Tvůj život nemůžeme riskovat, chlapče můj.“„Ano, chlapče,“ opakoval doktor Thorn s krutým úsměvem.„Jste moc křehký, než abychom mohli riskovat váš život. Nechtemě, ať to s nimi skoncuju.“„Ne.“ Generál se zvedl z křesla a já ho poprvé uviděl.Byl vysoký a svalnatý, se světle hnědou pletí a tmavými vlasy,uhlazenými dozadu. Měl na sobě drahý hnědý hedvábný oblek,jaké se nosí na Wall Streetu, ale tohohle chlápka by sis sburzovním makléřem nespletl. Měl krutou tvář, mohutná ramena aruce, které by dokázaly přelomit lodní stožár. Jeho oči připomínalykámen. Zdálo se mi, že se dívám na živou sochu. Byl zázrak, že sevůbec pohyboval.„Ty už jsi mě jednou zklamal, Thorne,“ řekl.„Ale, Ženerále –“„Žádné výmluvy!“Thorn sebou cukl. Myslel jsem si o něm, že je hrozivý, kdyžjsem ho poprvé uviděl v té černé uniformě na vojenské akademii.Ale teď, jak tak stál před Generálem, vypadal Thorn jakopřihlouplý snaživý vojáček. Opravdu děsivý byl Generál. Tenuniformu nepotřeboval. Byl to rozený velitel.„Měl jsem tě za tu tvou nešikovnost svrhnout do jam Tartaru,“prohlásil Generál. „Pošlu tě pro děcko tří hlavních bohů, a ty mipřivedeš hubenou Athéninu holku.“„Ale slíbil jste mi pomstu!“ protestoval Thorn. „A velení!“„Já jsem hlavní velitel vládce Krona,“ zaburácel Generál. „A jávyberu zástupce, kteří mi přinesou výsledky! Jedině díky Lukovijsme ten plán vůbec zachránili. A teď se mi ztrať z očí, Thorne,dokud pro tebe nenajdu nějaký podřadný úkol.“Thornova tvář nabrala vzteklou purpurovou barvu. Myslel jsem,že se mu objeví pěna u pusy, nebo že začne střílet trny, ale jenomse nemotorně uklonil a odešel z místnosti.„A teď, chlapče můj.“ Generál se obrátil k Lukovi. „První věc,kterou musíme udělat, je izolovat to polokrevné děvče Thalii. Tanestvůra, kterou hledáme, za ní pak přijde.“„Těch Lovkyň bude těžké se zbavit,“ upozornil Luke. „ZoeVečernice –“„Nevyslovuj její jméno!“Luke polkl. „Par-pardon, Generále. Já jenom –“Generál ho umlčel mávnutím ruky. „Nech si teď předvést,chlapče můj, jak ty Lovkyně zničíme.“Ukázal na jednoho hlídače dole. „Máš ty zuby?“Chlapík přiklopýtal s keramickým květináčem. „Ano,Generále!“„Zasaď je,“ rozkázal mu.Střed sálu zabíral velký kruh hlíny, kde se podle mě chystalanějaká dinosauří expozice. Nervózně jsem se díval, jak hlídačvytáhl z květináče ostré bílé zuby a zarazil je do hlíny. Generál sechladně usmál.Hlídač ustoupil od hlíny a otřel si ruce. „Hotovo, Generále!“„Výborně! Zalij je a necháme je, aby zavětřily svou kořist.“Hlídač sebral malou cínovou konvičku s namalovanýmisedmikráskami. Vypadalo to dost divně, protože to, co se z ní lilo,nebyla voda. Byla to tmavě červená tekutina a já měl tušení, žehavajský punč to nebude.Půda začala bublat.„Už brzy,“ prohlásil Generál, „ti ukážu vojáky, Luku, vedlekterých bude tvoje armáda z té kocábky vypadat jako zrnko.“Luke zatnul pěsti. „Celý rok jsem ty síly trénoval! AžPrincezna Andromeda dorazí k hoře, budou ti nejlepší –“„Haha!“ zasmál se Generál. „Neupírám ti, že tvé jednotkyposlouží jako dobrá čestná garda vládce Krona. A ty samozřejmědostaneš svou roli –“Připadalo mi, že Luke zbledl ještě víc, když to Generál řekl.„– ale pod mým vedením síly vládce Krona stonásobněvzrostou. Budeme nezastavitelní. Hle, mé nejlepší vražedné stroje.“Hlína vybuchla. Nervózně jsem couvl.Odevšad, kde byl zasazený zub, se z hlíny drala ven zvířata. Toprvní se ozvalo: „Mňau?“Bylo to kotě. Malý oranžový mourek s pruhy jako tygr. Pak seobjevila další, až jich byl tucet. Začala se převalovat a hrát si vhlíně.Všichni na ně nevěřícně zírali. Generál zahřímal: „Co je to?Koťata na hraní? Kdes našel ty zuby?“Hlídač, který zuby přinesl, se schoulil strachem. „Z expozice,pane! Přesně jak jste řekl. Šavlozubý ty –“„Ne, ty idiote! Řekl jsem tyrannosaurus! Seber si ty… typříšerné chlupatiny a odnes je ven. A ať už tě nikdy nevidím.“Vyděšený hlídač upustil konvičku. Sebral koťata a vyběhl zesálu.„Ty!“ Generál ukázal na jiného hlídače. „Přines mi pravé zuby.OKAMŽITĚ!“Nový hlídač odběhl splnit jeho rozkaz.„Pitomci,“ zamumlal Generál.„To proto nevyužívám smrtelníky,“ poznamenal Luke. „Jsounespolehliví.“„Jsou přihlouplí, snadno úplatní a agresivní,“ souhlasil Generál.„Miluju je.“Za minutu vrazil hlídač do místnosti s plnýma rukama velikýchšpičatých zubů.„Výborně,“ pochválil ho Generál. Vylezl na zábradlí balkonu aseskočil dolů, dobrých šest metrů.Když dopadl, mramorová podlaha mu pod koženými botamipopraskala. Postavil se, trhl sebou a promnul si ramena. „Ten můjzatracený ztuhlý krk.“„Nechcete zas nahřátý polštářek, pane?“ zeptal se jeden hlídač.„Nebo tabletku?“„Ne! To přejde.“ Generál si oprášil hedvábný oblek a popadlzuby. „Udělám to sám.“Zvedl jeden zub a usmál se. „Dinosauří zub – haha! Ti hloupísmrtelníci ani nevědí, že mají pod nosem dračí tesáky. A neledajaké dračí tesáky. Tyhle pocházejí od samotné prastaréSybaris! Ty to zvládnou.“Zasadil je do hlíny, všech dvanáct. Pak si vzal konvičku. Polilhlínu rudou tekutinou, odhodil konev a široce rozpřáhl ruce.„Povstaňte!“Hlína se zachvěla. Vyrazila z ní jediná kostnatá ruka a zaťala seve vzduchu.Generál vzhlédl na balkon. „Rychle, máte ten pach?“„Jissstě, pane,“ zasyčela jedna hadí žena. Vytáhla šerpu zestříbrné látky, jakou nosily Lovkyně.„Výborně,“ pochvaloval si Generál. „Jakmile mí válečnícizachytí pach, budou jeho původce neúnavně pronásledovat. Nic jenezastaví, žádné zbraně známé polokrevným ani Lovkyním.Roztrhají Lovkyně a jejich spojence na cucky. Hoď to sem!“Sotva to dořekl, vyrazily ze země kostry. Bylo jich dvanáct,jedna z každého zubu, který Generál zasadil. Nebyli to žádníkostlivci jako o Halloweenu, ani to, co se vidí v céčkových filmech.Na těchto kostrách přímo před mýma očima rostlo maso,proměňovaly se v lidi, ale v lidi s matnou šedou kůží, se žlutýmaočima a v moderních šatech – šedých upnutých tričkách,maskáčových kalhotách a vojenských botách. Když ses nedívalmoc zblízka, málem bys uvěřil, že jsou to lidé, ale maso měliprůhledné a pod ním jim probleskovaly kosti jako na rentgenovýchsnímcích.Jeden z nich se podíval přímo na mě, chladně si mě měřil a jávěděl, že ho žádná čepice neviditelnosti nesplete.Ta hadí žena pustila šerpu, snášela se dolů ke Generálově ruce.Jakmile ji předá válečníkům, budou Zoe a ostatní pronásledovat,dokud je nezničí.Neměl jsem čas o tom uvažovat. Rozběhl jsem se a celou vahouskočil, strčil jsem do válečníků a chňapl šerpu ve vzduchu.„Co je to?“ zařval Generál.Přistál jsem na noze jednomu kostlivému válečníkovi, ažzasyčel.„Vetřelec,“ zavrčel Generál. „Neviditelný. Uzavřete to tu!“„To je Percy Jackson!“ volal Luke. „Musí to být on.“Vyrazil jsem k východu, ale uslyšel jsem, jak se něco trhá, adošlo mi, že mi kostlivý válečník urval kus rukávu. Když jsem seohlédl, přidržoval si tu látku u nosu, nasával pach a podával jikolem svým kumpánům. Chtělo se mi ječet, ale nemohl jsem.Protáhl jsem se dveřmi, dřív než je hlídači zabouchli.A pak jsem se rozběhl.