Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 10

Desátá kapitola:

ZNIČÍM ÚPLNĚ BEZVADNÝ AUTOBUS

Balení mi netrvalo dlouho. Rozhodl jsem se, že nechámMínótaurův roh ve srubu. Do batohu, který mi našel Grover, mitedy zbývalo nacpat jenom náhradní oblečení a kartáček na zuby.Ze zásob tábora mi přidělili sto dolarů v penězích smrtelníkůa dvacet zlatých drachem. Ty mince byly velké jako skautskésušenky a na jedné straně nesly podoby různých řeckých bohů a nadruhé Empire State Building. Staré drachmy smrtelníků bývalystříbrné, řekl nám Cheirón, ale obyvatelé Olympu neužívali nikdynic horšího než ryzí zlato. Cheirón nám vysvětlil, že by se ty mincemohly hodit při mimosmrtelných transakcích – ať to znamenalocokoli. Dal mně a Annabeth po lahvi nektaru a průhledný pytlík nazip, plný plátků ambrózie k použití jen v naléhavých případech,kdybychom byli vážně zranění. Je to božský pokrm, připomnělnám Cheirón. Vyléčí skoro každé zranění, ale pro pozemšťany je tojed. Velká dávka může i polokrevného moc a moc rozrušit.A předávkování by nás doslova spálilo.Annabeth si vzala kouzelnou čepici, kterou dostala od mámyk dvanáctým narozeninám, jak mi řekla. Nesla si knihu o slavnéklasické architektuře, napsanou ve starořečtině, aby si mohla číst,když se bude nudit, a dlouhý bronzový nůž, schovaný v rukávutrička. Byl jsem přesvědčen, že nás ten nůž přivede do maléruu prvního detektoru kovu.Grover si nasadil svá falešná chodidla a navlékl kalhoty, abyvypadal jako člověk. Na hlavě měl zelenou čepici v rasta stylu,protože když pršelo, kudrnaté vlasy mu slehly a byly vidět špičkyrohů. Jasně oranžový ruksak měl plný kousků kovu a jablek nasvačinu. V kapse si nesl sadu rákosových píšťal, které mu vyřezaljeho otec kozel. Znal ale jenom dvě skladby: Mozartův klavírníkoncert č. 12 a „So Yesterday“ od Hilary Duffové. Na těchpíšťalách znělo obojí dost uboze.Zamávali jsme na rozloučenou ostatním táborníkům, naposledse podívali na jahodové plantáže, oceán a hlavní budovu a pakvystoupali na Vrch polokrevných k vysoké borovici, která bývalaThalií, Diovou dcerou.Cheirón na nás čekal na svém invalidním vozíku. Vedle něj stálten svalovec, kterého jsem viděl, když jsem se zotavoval naošetřovně. Podle Grovera byl ten chlápek šéf táborové ochranky.Měl prý oči po celém těle, aby ho nikdy nic nemohlo překvapit.Dneska byl ale v uniformě řidiče, takže jsem zahlédl jen ta extrakukadla na rukách, obličeji a krku.„To je Argus,“ prozradil mi Cheirón. „Odveze vás do městaa hm, no, bude na všechno dohlížet.“Zaslechl jsem za námi kroky.Do kopce vybíhal Luke a nesl pár bot na basket.„Hej!“ funěl. „To jsem rád, že jsem vás chytil.“Annabeth se začervenala jako vždycky, když byl Luke poblíž.„Jenom jsem ti chtěl popřát hodně štěstí,“ řekl mi Luke.„A myslel jsem… hm, že by se ti hodilo tohle.“Podal mi tenisky, které vypadaly docela normálně. Dokoncei normálně smrděly.Luke vykřikl: „Maia!“Z podrážek vyrazila bílá ptačí křídla a tak mě vylekala, až jsemtenisky upustil. Chvíli se plácaly na zemi, pak se křídla složilaa zmizela.„Paráda!“ byl nadšený Grover.Luke se usmál. „Posloužily mi dobře, když jsem byl navýpravě. Dárek od otce. Samozřejmě, teď je nepoužívám…“Zatvářil se smutně.Nevěděl jsem, co mám říct. Bylo prima už to, že se Luke přišelrozloučit. Měl jsem strach, že na mě má vztek, protože jsem nasebe v posledních dnech strhl takovou pozornost. Ale teď mi tudává kouzelný dar… Začervenal jsem se skoro stejně jakoAnnabeth.„Hele, kamaráde,“ zamumlal jsem. „Díky.“„Poslouchej, Percy…“ Luke vypadal nesvůj. „Vkládají se teďdo tebe velké naděje. Takže… za mě zabij pár nestvůr, ano?“Potřásli jsme si rukama. Luke poplácal Grovera po hlavě mezirohy a pak se na rozloučenou objal s Annabeth, která vypadala, žekaždou chvilku omdlí.Když Luke odešel, poškádlil jsem ji: „Ty nějak vzdycháš.“„To teda ne.“„Nechalas ho ukrást vlajku místo sebe, co?“„Teda… já nevím, proč s tebou vůbec chci jít, Percy.“Dusala dolů z druhé strany kopce, kde na kraji cesty čekalo bíléterénní auto. Argus šel za ní a cinkal klíčky od auta.Sebral jsem létací boty a najednou jsem měl nějaký špatnýpocit. Podíval jsem se na Cheiróna. „Nebudu je moct použít, žene?“Zavrtěl hlavou. „Luke to myslel dobře, Percy. Ale vznést se dovzduchu… To by od tebe nebylo moudré.“Zklamaně jsem přikývl, ale pak jsem dostal nápad. „Poslyš,Grovere. Chtěl bys kouzelnou věc?“Oči se mu rozsvítily. „Já?“Rychle jsme mu zašněrovali tenisky přes falešné nohy a prvnílétající koza na světě byla připravena ke startu.„Maia!“ houkl.Ze země odstartoval dobře, ale pak se převalil na bok, takže táhlruksak trávou. Okřídlené boty vyhazovaly jako malí divocí koně.„Trénink,“ zavolal za ním Cheirón. „Potřebuješ jenom trénink!“„Aáá!“ Grover se řítil bokem z kopce jako šílená travní sekačkaa mířil k autu.Než jsem se za ním stačil vydat, chytil mě Cheirón za paži.„Měl jsem tě líp vycvičit, Percy,“ řekl. „Kdybych jen měl víc času.To Héraklés nebo Jásón – ti byli pořádně trénovaní.“„To nevadí. Jenom škoda, že –“Zarazil jsem se, protože bych mluvil jako nevděčný spratek.Škoda, že mi táta nedal nějakou bezva kouzelnou věc na pomoc přivýpravě, něco tak dobrého jako Lukovy létající boty neboAnnabetinu čepici neviditelnosti.„Páni, na co jenom myslím?“ vykřikl Cheirón. „Nemůžu těpřece pustit bez tohohle.“Vytáhl z kapsy saka pero a podal mi ho. Bylo to obyčejnápropiska na jedno použití, černý inkoust, nasazovací uzávěr. Stálamožná třicet centů.„Jé,“ vyhrkl jsem. „Díky.“„Percy, tohle je dar od tvého otce. Opatroval jsem ho celé rokya nevěděl jsem, že jsi to ty, na koho čekám. Ale to proroctví je miteď jasné. Jsi to ty.“Vzpomněl jsem si na exkurzi do Metropolitního muzea umění,když jsem vypařil paní Doddsovou. Cheirón mi hodil kuličkovépero, které se proměnilo v meč. Mohlo by to být…?Sundal jsem uzávěr a pero mi v ruce vyrostlo a ztěžklo. Za půlvteřiny jsem držel lesknoucí se bronzový meč s dvojitým ostřím,držadlem obaleným kůží a plochým jílcem, zdobeným zlatýmicvoky. Byla to první zbraň, která mi připadala vyvážená.„Ten meč má dlouhou a tragickou historii, do které senemusíme pouštět,“ pověděl mi Cheirón. „Jmenuje seAnaklusmos.“„To je bouřlivý příval,“ přeložil jsem si a překvapilo mě, žejsem tak snadno porozuměl starořečtině.„Používej ho jenom v nutných případech,“ nabádal mě Cheirón,„a jenom proti nestvůrám. Žádný hrdina by samozřejmě nemělubližovat smrtelníkům, pokud to není absolutně nutné, ale tentomeč jim každopádně nic neudělá.“Podíval jsem se na tu děsivě ostrou čepel. „Co tím myslíte, žesmrtelníkům nic neudělá? Jak to, že ne?“„Ten meč je z božského bronzu. Vykovali ho Kyklopové, bylzakalený v srdci sopky Etna a chlazený v řece Léthé. Pro nestvůryje vražedný, i pro všechny tvory z podsvětí, pokud tě nezabijí dřív.Ale smrtelníkem ta čepel projde jako duch. Nejsou pro ten mečzkrátka dost důležití, aby je zabíjel. A měl bych tě varovat: tebecoby poloboha mohou zabít božské i obyčejné zbraně. Jsidvojnásob zranitelný.“„To je dobré vědět.“„A teď to pero zase zavři.“Dotkl jsem se krytem pera špičky meče a ten se okamžitě zasescvrkl na propisku. Zastrčil jsem ji do kapsy, trochu nesvůj, protožejsem byl ve škole pověstný tím, jak ztrácím pera.„To se ti nepovede,“ ujistil mě Cheirón.„Co?“„Ztratit to pero,“ řekl. „Je očarované. Vždycky se ti znovuobjeví v kapse. Zkus to.“Moc se mi to nezdálo, ale odhodil jsem pero dolů z kopce, conejdál jsem dokázal, a díval se, jak mizí v trávě.„Může to chvilku trvat,“ vysvětlil mi Cheirón. „A teď sepodívej do kapsy.“ Jasně, pero tam bylo.„Fajn, to je fakt dost super,“ připustil jsem. „Ale co když měnějaký smrtelník uvidí, jak tasím meč?“ Cheirón se usmál. „Mlha jemocná věc, Percy.“„Mlha?“„Ano. Přečti si Iliadu. Je plná zmínek o té věci. Kdykoli se sílybohů nebo nestvůr smísí se smrtelným světem, vytvoří mlhu, kterálidem zakryje výhled. Ty jako polobůh uvidíš všechno, jak to je, alelidé si mohou věci vykládat úplně jinak. Je vážně pozoruhodné, jakdaleko dokážou lidé zajít, aby vysvětlili určité věci.“Zastrčil jsem si Anaklusmos zpátky do kapsy.Poprvé mi ta výprava připadala skutečná. Doopravdy jsemopouštěl Vrch polokrevných. Mířil jsem na západ bez dohledudospělých, bez záložního plánu, dokonce i bez mobilního telefonu.(Cheirón tvrdil, že nestvůry dokážou mobily vystopovat.Kdybychom nějaký použili, bylo by to horší než vyslat světlici.)K boji s nestvůrami a k dosažení říše mrtvých jsem neměl silnějšízbraň než meč.„Cheiróne…“ zaváhal jsem. „Když říkáte, že bohové jsounesmrtelní… Chci říct, existovala doba před nimi, že?“„Dokonce čtyři doby. Doba Titánů byla ta čtvrtá, i někdy senazývá Zlatým věkem, což je rozhodně nesprávné. Tohle, dobazápadní civilizace a vlády Dia, je patý věk.“„A jaké to bylo… před bohy?“Cheirón našpulil rty. „Ani já nejsem tak starý, abych si topamatoval, dítě, ale vím, že to byla pro smrtelníky divoká a temnádoba. Kronos, vládce Titánů, nazval svou vládu Zlatým věkem,protože lidé žili nevinně a v nevědomosti. Ale to byla pouhápropaganda. Vládce Titánů se o lidi nestaral, sloužili mu jenomjako chuťovky nebo zdroj levné zábavy. Teprve v počátcíchpanování vládce Dia přinesl Prométheus, dobrý Titán, lidem oheňa oni se začali vyvíjet, ale Prométheus byl stejně označen zanebezpečného. Zeus ho přísně potrestal, jak si možná vzpomínáš.Nakonec si ale bohové samozřejmě lidi oblíbili a zrodila se západnícivilizace.“„Ale bohové teď nemůžou zemřít, mám pravdu? Myslím,dokud žije západní civilizace, žijí i oni. Takže… I kdybychneuspěl, nemůže se stát nic tak špatného, aby to zničilo všechno, jeto tak?“Cheirón mi věnoval smutný úsměv. „Nikdo neví, jak dlouhopotrvá věk Západu, Percy. Bohové jsou nesmrtelní, to ano. Alevlastně i Titáni. Oni pořád existují, jsou zamčení v různýchvězeních, musí snášet nekonečnou bolest a tresty, s omezenousilou, ale pořád dokonale naživu. Možná sudičky zakázaly, abybohové někdy utrpěli takovou zkázu, nebo abychom se vrátilik temnotě a chaosu minulosti. Nemůžeme dělat nic než následovatsvůj osud, dítě.“„Svůj osud… Pokud víme, jaký je.“„Uklidni se,“ řekl mi Cheirón. „Udržuj si jasnou hlavu.A pamatuj, možná máš zabránit největší válce v dějinách lidstva.“„Uklidnit se,“ podotkl jsem. „Já jsem úplně klidný.“Když jsem se dostal pod kopec, ohlédl jsem se. Pod borovicí,která bývala Thalií, dcerou Dia, teď stál Cheirón ve své plnépodobě koňského muže a zvedal luk na pozdrav. Prostě normálnírozloučení s normálním kentaurem při odjezdu z letního tábora.Argus nás vyvezl z venkovské krajiny na západní Long Island.Bylo to divné, ocitnout se zase na hlavní silnici, s Annabetha Groverem vedle sebe, jako bychom byli normální cestující. Podvou týdnech na Vrchu polokrevných mi skutečný svět připadaljako fantazie. Přistihl jsem se, jak zírám na každou provozovnuMcDonald, na každé dítě, které sedělo vzadu v autě rodičů, nakaždý billboard a nákupní středisko.„Zatím to jde dobře,“ řekl jsem Annabeth. „Deset mil a anijedna nestvůra.“Vztekle si mě změřila. „Takovéhle řeči přinášejí smůlu,chaluhový mozečku.“„Připomeň mi, prosím tě – proč mě tolik nesnášíš?“„To není pravda.“„Skoro bych ti věřil.“Složila svou neviditelnou čepici. „Podívej se… My spoluzkrátka nemáme vycházet, jasný? Naši rodiče jsou soupeři.“„Proč?“Povzdechla si. „Kolik důvodů chceš? Moje máma jednoupřistihla Poseidóna s jeho přítelkyní v Athénině chrámu, což bylokrajně neuctivé. Jindy zase Athéna a Poseidón soutěžili, kdo budepatron města Athény. Tvůj táta vyrobil jako dárek nějaký pitomýpramen slané vody. Máma stvořila olivovník. Lidé poznali, že jejídar je lepší, a tak pojmenovali město po ní.“„Ti museli olivy fakt milovat.“„Ale, zapomeň na to.“„Panečku, kdyby tak vymyslela pizzu – tomu bych rozuměl.“„Říkám ti, zapomeň na to!“Argus se na předním sedadle usmál. Neřekl nic, ala jednomodré oko vzadu na krku na mě zamrkalo.Provoz v Queensu nás zpomalil. Když jsme se dostali naManhattan, slunce už zapadalo a začínalo pršet.Argus nás vyložil na stanici autobusu v Upper East Side,nedaleko bytu mojí mámy a Gabea. Na jedné poštovní schráncevisel promočený leták s mojí fotkou: NEVIDĚLI JSTE TOHOTOCHLAPCE?Strhl jsem ho dřív, než si ho Annabeth a Grover stačilivšimnout.Argus vyložil zavazadla, přesvědčil se, že máme jízdenky,a odjel. Jedno oko na hřbetu ruky se otevřelo a sledovalo nás, kdyžvyjížděl z parkoviště.Myslel jsem na to, jak blízko jsem našemu starému bytu. Mámaby obyčejně touhle dobou už byla zpátky z cukrárny. SmraďochGabe nejspíš zrovna dřepěl doma, hrál poker a po mámě aninevzdechl.Grover si hodil batoh na záda a podíval se po ulici směrem,kterým jsem koukal já. „Chceš vědět, proč si ho vzala, Percy?“Zíral jsem na něj. „Čteš mi myšlenky, nebo co?“„Jenom pocity.“ Pokrčil rameny. „Asi jsem ti zapomněl říct, žeto satyrové umějí. Myslels na svou mámu a na nevlastního otce,co?“Přikývl jsem a uvažoval, co ještě mi Grover zapomněl říct.„Tvoje máma si vzala Gabea kvůli tobě.“ prozradil mi Grover.„Říkáš mu ‚smraďoch‘, ale přitom nic nevíš. Ten chlap má takovouauru… Sakra, vnímám ho až odtud. Dokážu z tebe vycítit jehostopy, a to jsi s ním už dlouho nebyl.“„Díky,“ procedil jsem skrz zuby. „Kde je tu nejbližší sprcha?“„Měl bys za to být vděčný, Percy. Tvůj nevlastní otec páchnetak odporně lidsky, že to zamaskuje přítomnost jakéhokolipoloboha. Jakmile jsem se v jeho autě nadechl, hned jsem to věděl:Gabe celé roky překrýval tvou vůni. Kdybys nebyl každé létos ním, nejspíš by tě nestvůry objevily už dávno. Tvoje máma s nímžila proto, aby tě chránila. Byla to chytrá ženská. Musela tě mocmilovat, když se dala dohromady s takovým chlápkem – pokud ti tonějak pomůže.“Nepomohlo, ale přinutil jsem se nedat to najevo. Zase se s nísetkám, myslel jsem si. Nezemřela.Uvažoval jsem, jestli mi Grover pořád dokáže číst pocity,i když jsou tak popletené. Byl jsem rád, že je s Annabeth a semnou, ale trápilo mě svědomí, že jsem k nim nebyl upřímný.Neřekl jsem jim pravý důvod, proč jsem souhlasil s touhle potrhlouvýpravou.Popravdě řečeno, bylo mi jedno, jestli najdu Diův blesk,zachráním svět a pomůžu tátovi z maléru. Čím víc jsem o tompřemýšlel, tím silněji jsem Poseidóna nesnášel za to, že mě nikdynenavštívil, nepomohl mámě a v životě neposlal jediný mizerný šeks alimenty. Přihlásil se ke mně jedině proto, že ode mě něcopotřeboval.Šlo mi jenom o mámu. Hádés si ji vzal nespravedlivě a taky miji vrátí.Kdo tě zve přítelem, ten tě pak podrazí, zašeptalo mi Orákulumv hlavě. Na čem ti záleží nejvíce, nespasíš.Drž hubu, nařídil jsem mu.Pršelo pořád dál.Čekali jsme na autobus a začínali se nudit. Rozhodli jsme sezahrát si s jedním Groverovým jablkem, protože jsme neměli pravýhacky sack. Annabeth byla neuvěřitelná. Dokázala jablko odrazitkolenem, loktem, ramenem, vším možným. Ani já jsem nebylšpatný.Hra skončila, když jsem odrazil jablko na Grovera a dostalo semoc blízko k jeho puse. Jeden pořádný kozí kousanec a náš míčzmizel – i s jádřincem, stopkou, se vším.Grover se začervenal. Začal se omlouvat, ale Annabeth a jájsme se chechtali jako cvoci.Konečně přijel autobus. Postavili jsme se do řady k nástupua Grover se začal rozhlížet kolem, čenichal ve vzduchu, jako byucítil svou oblíbenou lahůdku ze školní jídelny – plněné tortilly.„Co je?“ zeptal jsem se.„Nevím,“ odpověděl upjatě. „Možná nic.“Ale já bych řekl, že to něco bylo. I já se začal ohlížet přesrameno.Ulevilo se mi, když jsme konečně nastoupili a našli si místavedle sebe na zadních sedadlech. Uložili jsme si batohy. Annabethse pořád nervózně plácala svou čepicí Yankeeů do stehna.Když nastupovali poslední cestující, Annabeth mi stisklakoleno. „Percy.“Do autobusu zrovna nasedala nějaká stará paní. Měla na soběpomačkané sametové šaty, krajkové rukavičky a neforemnýoranžový háčkovaný klobouk, který jí stínil tvář. Nesla si velkoukašmírovou kabelu. Když zvedla hlavu, černé oči se jí zalesklya srdce mi vynechalo jeden úder.Byla to paní Doddsová. Starší, sešlejší, ale rozhodně se stejnýmďábelským obličejem.Vmáčkl jsem se do sedadla.Za ní šly další dvě staré ženy, jedna v zeleném kloboukua druhá ve fialovém. Jinak vypadaly přesně jako paní Doddsová –stejné zkroucené ruce, kašmírové kabely, pomačkané sametovéšaty. Trojka ďábelských babiček.Posadily se do přední řady, hned za řidiče. Ty dvě u uličky si doní natáhly nohy a překřížily je. Vypadalo to docela přirozeně, alevzkaz to byl jasný: nikdo se nedostane ven.Autobus vyjel ze stanice, zamířili jsme do kluzkých ulicManhattanu. „To nevydržela mrtvá dlouho,“ zašeptal jsem a snažilse, aby se mi netřásl hlas. „Říkalas, myslím, že je to může zahnatna celý život.“„Říkala jsem, když máš štěstí,“ opravila mě Annabeth. „Jak jevidět, taks ho neměl.“„Všechny tři,“ zakňoural Grover. „Di immortales!“„V pohodě,“ zamumlala Annabeth a bylo vidět, jak si s něčímláme hlavu. „Lítice. Tři nejhorší nestvůry z podsvětí. To sezvládne. To se zvládne. Vyklouzneme prostě oknem.“„Nedá se otevřít,“ zaúpěl Grover.„Zadní dveře?“ navrhla.Žádné tam nebyly. A i kdyby byly, nepomohly by nám. Toudobou už jsme byli na Deváté avenue a mířili k Lincolnově tunelu.„Nenapadnou nás, když jsou kolem svědkové,“ poznamenaljsem. „Nebo ano?“„Smrtelníci nemají dobrý zrak,“ připomněla mi Annabeth.„Mozek jim zpracuje jenom to, co uvidí skrz mlhu.“„A uvidí tři staré dámy, jak nás mordují, ne?“Přemýšlela nad tím. „Těžko říct. Ale nemůžeme se spoléhat nato, že nám smrtelníci pomůžou. Co nouzový otvor ve střeše…?“Vjeli jsme do Lincolnova tunelu a autobus ztemněl, až nabezpečnostní světla kolem uličky. Bez zvuků deště zavládlo uvnitřvozu tajemné ticho.Paní Doddsová se zvedla. Rozhodným hlasem, jako by si tonacvičila, oznámila celému autobusu: „Musím na záchod.“„Já taky,“ řekla druhá sestra.„Já taky,“ přidala se třetí.Všechny se vydaly uličkou dozadu.„Mám to,“ rozhodla Annabeth. „Percy, vezmi si mou čepici.“„Co?“„Jdou přece po tobě. Udělej se neviditelný a běž dopředu. Ať těminou. Možná se dostaneš dopředu a utečeš.“„Ale co vy –“„Je možné, že si nás nevšimnou,“ pokračovala Annabeth. „Tyjsi synem jednoho z Velké trojky. Tvůj pach možná přebíjí náš.“„Nemůžu vás tu jen tak nechat.“„S námi si nedělej starosti,“ řekl Grover. „Běž!“Ruce se mi třásly. Připadal jsem si jako zbabělec, ale vzal jsemsi čepici Yankeeů a nasadil si ji na hlavu.Když jsem se podíval dolů, tělo jsem už neměl.Začal jsem se plížit uličkou. Podařilo se mi zdolat deset řadsedadel, pak jsem se vmáčkl na jedno prázdné místo, zrovna kdyžmě Lítice míjely.Paní Doddsová se zastavila, začenichala a podívala se přímo namě. Srdce mi bušilo.Očividně nic neviděla, a tak se spolu se sestrami vydala dál.Byl jsem volný. Dostal jsem se dopředu autobusu. Teď už jsmebyli skoro na konci Lincolnova tunelu. Chystal jsem se zmáčknoutnouzové tlačítko, když jsem najednou uslyšel odporné kvílení zezadní řady.Ty staré dámy už nebyly staré dámy. Tváře měly pořád stejné –myslím, že hnusněji už vypadat nemohly – ale scvrkly se dopodoby kožnatých hnědých babizen s netopýřími křídly a rukamaa nohama jako pařáty chrličů. Kabely se jim proměnily v ohnivébiče. Lítice obklopily Grovera a Annabeth, práskaly biči a syčely:„Kde je? Kde?“Ostatní lidé v autobuse ječeli a krčili se na sedadlech. Museliněco vidět, to je jasné.„Není tady!“ vykřikla Annabeth. „Je pryč!“Lítice zvedly biče.Annabeth vytáhla bronzový nožík. Grover popadl ze svéhosvačinového pytle plechovku a chystal se ji po nich hodit.To, co jsem pak udělal, bylo tak zbrklé a nebezpečné, že by měmohli vyhlásit Mladým mentálem roku.Řidič autobusu nedával pozor, pokoušel se ve zpětném zrcátkuzahlédnout, co se děje.Pořád ještě jako neviditelný jsem popadl volant a trhl s nímdoleva. Všichni zaskučeli, jak to s nimi hodilo doprava. Uslyšeljsem i nějaký další zvuk a doufal jsem, že to byl náraz tří Lític dooken.„Hej!“ vykřikl řidič. „Hej – prr!“Zápasili jsme spolu o volant. Autobus narazil na stěnu tunelu,rozmačkal kov a vyrazil jiskry na míli za sebou.Vyřítili jsme se z Lincolnova tunelu znovu do bouřky s lidmia nestvůrami rozházenými po celém autobusu, sráželi jsme autajako bowlingové kuželky.Řidič nějak objevil sjezd. Vyrazili jsme z dálnice, projeli šestsemaforů a nakonec se hnali po jedné z venkovských cest NewJersey, o nichž by člověk nevěřil, že leží tak blízko New Yorku,přímo za řekou. Po levé straně jsme měli lesy, po pravici řekuHudson a řidič jako by se stáčel k ní.Další parádní nápad: zatáhl jsem za záchrannou brzdu.Autobus zakvílel, udělal na mokrém asfaltu hodiny a narazil dostromů. Rozsvítila se nouzová světla. Dveře se prudce otevřely.Řidič byl venku první a cestující se s křikem hnali za ním. Vklouzljsem na jeho sedadlo a nechal je vybíhat ven.Lítice znovu nabyly rovnováhu. Švihly biči po Annabeth, kterámáchala nožem a křičela starořecky, aby ustoupily. Grover po nichházel plechovky.Podíval jsem se na otevřené dveře. Mohl jsem jít, ale nedokázaljsem opustit přátele. Stáhl jsem si čepici neviditelnosti. „Hej!“Lítice se obrátily, vycenily na mě žluté tesáky a ty otevřenédveře mi najednou připadaly jako znamenitý nápad. Paní Doddsováse hnala uličkou, přesně jak to dělávala ve třídě, když se chystalavysolit mi pětku z matematické písemky. Pokaždé, když prásklabičem, zatančily kolem něj rudé plameny.Její dvě ohyzdné sestry vyskočily na vršek sedadel po stranácha lezly směrem ke mně jako obří odporné ještěrky.„Persee Jacksone,“ vyslovila paní Doddsová s přízvukem, kterýbyl rozhodně mnohem jižnější než z Georgie. „Urazils bohy.Zemřeš.“„Měl jsem vás radši jako učitelku matiky,“ prohodil jsem.Zavrčela.Annabeth a Grover se opatrně přesunuli za Lítice a hledalinějakou mezeru.Vytáhl jsem z kapsy kuličkové pero a otevřel ho. Anaklusmosvyrostl na lesknoucí se meč s dvojitým ostřím.Lítice zaváhaly.Paní Doddsová už jeho čepel jednou ochutnala. Očividněnebyla ráda, že ho zas vidí.„Okamžitě se vzdej,“ zasyčela. „A vyhneš se věčnému mučení.“„Fajn pokus,“ řekl jsem jí.„Percy, pozor!“ vykřikla Annabeth.Paní Doddsová švihla bičem po mé ruce s mečem a Lítice postranách se na mě vrhly.Připadalo mi, jako bych měl ruku obalenou roztavenýmolovem, ale podařilo se mi Anaklusmos neupustit. Jílcem jsemudeřil Lítici nalevo, až se svalila dozadu na sedadlo. Obrátil jsemse a sekl po Lítici napravo. Jakmile se ostří dotklo jejího krku,vykřikla, explodovala a proměnila se v prach. Annabeth sevřelapaní Doddsovou zápasnickým chvatem a škubla s ní dozadua Grover jí vytrhl bič z rukou.„Au!“ vyjekl. „Au! Horký! Je horký!“Lítice, kterou jsem praštil jílcem, se na mě znovu vrhlas napřaženými pařáty, ale máchl jsem Anaklusmem a ona serozprskla jako meloun po pádu na zem.Paní Doddsová se pokoušela shodit Annabeth ze zad. Kopala,sekala drápy, syčela a kousala, ale Annabeth se držela, zatímcoGrover svázal paní Doddsové nohy jejím vlastním bičem. Nakonecji oba povalili na záda do uličky. Paní Doddsová se pokoušelazvednout, ale neměla dost místa, aby se rozmáchla netopýřímikřídly, a tak zůstala ležet.„Zeus tě zničí!“ slibovala mi. „Hádés si vezme tvoji duši!“„Braccas meas vescimini!“ vykřikl jsem.Netušil jsem, kde se ve mně ta latina vzala. Myslím, že toznamenalo: „Sežer si moje kalhoty!“Autobusem otřásl hrom. Vlasy v zátylku se mi zježily.„Ven!“ zařvala na mě Annabeth. „Honem!“ Nepotřeboval jsemto připomínat dvakrát.Vyrazili jsme ven a zjistili, že ostatní cestující chodí omámeněkolem, dohadují se s řidičem nebo pobíhají v kruzích a křičí:„Zemřeme!“ Jeden turista v havajské košili s fotoaparátem měvyfotil, dřív než jsem stačil zavíčkovat meč.„Naše batohy!“ uvědomil si Grover. „Nechali jsme –“BUUUUM!Okna autobusu vybuchla a cestující se rozběhli schovat. Bleskvytvořil ve střeše obrovský kráter, ale vzteklé kvílení zevnitř miprozradilo, že paní Doddsová ještě není mrtvá.„Utíkej!“ vykřikla Annabeth. „Volá si posily! Musíme odtudvypadnout!“Vběhli jsme do lesa. Lilo, autobus za námi hořel a před náminebylo nic než tma.