Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 11

Jedenáctá kapitola:

NAVŠTÍVÍME OBCHOD SE ZAHRADNÍMI TRPASLÍKY

Na jednu stranu je dobré vědět, že existují řečtí bohové, protožemáš aspoň na koho svést, když se věci nedaří. Například kdyžutečeš od autobusu, který zrovna napadly nestvůrné babizny a dokterého udeřil blesk, a k tomu všemu ještě prší. Většina lidí by sipomyslela, že je to zkrátka smůla. Coby polokrevný chápeš, že senějaká božská síla fakt snaží zkazit ti den.Takže teď jsme si my tři, Annabeth, Grover a já, vykračovalilesem na břehu řeky Hudson v New Jersey. Světla města New Yorkzbarvovala noční nebe za námi do žluta a v nose nás pálil pachřeky.Grover se třásl a hýkal, zorničky velkých kozlích očí mělzúžené a plné hrůzy. „Tři Blahovolné. Všechny tři najednou.“Já sám jsem byl v pořádném šoku. Ještě mi zvonilo v uších povýbuchu oken autobusu. Ale Annabeth nás táhla pořád dál a říkala:„Pojďme! Čím dál se dostaneme, tím líp.“„Zůstaly tam všechny naše prachy,“ připomněl jsem jí. „Našejídlo a šaty. Všechno.“„No, možná kdyby ses nerozhodl pustit se do boje –“„A cos chtěla, abych udělal? Nechal vás zabít?“„Nemusel jsi mě bránit, Percy. Já bych to zvládla.“„Naporcovaná jako sendvičový chleba,“ vložil se do tohoGrover, „ale zvládla.“„Drž pysk, kozle,“ okřikla ho Annabeth.Grover smutně zahýkal. „Plechovky… pytel tak bezvaplechovek.“Čvachtali jsme blátem mezi ošklivými pokroucenými stromy,které nakysle smrděly jako špinavé prádlo.Po několika minutách se Annabeth ke mně připojila. „Podívejse, já…“ Hlas jí znejistěl. „Vážím si toho, že ses pro nás vrátil,jasný? To bylo vážně statečné.“„Jsme jeden tým, ne?“Pár dalších kroků mlčela. „Jde o to, že kdybys umřel… kromětoho, že by to pro tebe byl fakt malér, znamenalo by to konecvýpravy. Tohle je možná moje jediná šance vidět opravdický svět.“Bouřka konečně polevovala. Záře města za námi zbledlaa nechala nás skoro v úplné tmě. Neviděl jsem z Annabeth nickromě lesku světlých vlasů.„Ty ses od svých sedmi let nedostala z Tábora polokrevných?“zeptal jsem se jí.„Ne… jenom na krátké exkurze. Můj táta –“„Profesor historie.“„Jo. Mně nevyšlo bydlet doma. Chci říct, můj domov je Táborpolokrevných.“ Sypala to teď ze sebe, jako by se bála, že se jiněkdo pokusí zastavit. „V táboře se cvičíš a cvičíš. To je všechnobezva a tak, ale nestvůry žijí v opravdovém světě. Teprve tamzjistíš, jestli jsi k něčemu, nebo ne.“Kdybych ji neznal, byl bych přísahal, že jsem jí v hlase zaslechlznámky pochybnosti.„S tím nožem ti to docela jde,“ podotkl jsem.„Myslíš?“„Když si někdo dokáže osedlat Lítici, tak je u mě frajer.“Neviděl jsem to, ale měl jsem dojem, že se usmála.„Víš,“ řekla, „možná bych ti to měla říct… Něco zvláštníhov tom autobusu…“Ať chtěla říct cokoli, bylo to přerušeno pronikavým tú-tú-tú,jako by mučili sovu.„Hej, moje píšťaly pořád fungují!“ vykřikl Grover. „Kdybych sitak dokázal vzpomenout na píseň ‚hledání cesty‘, tak bychom sez toho lesa dostali!“Zafoukal pár tónů, ale melodie pořád podezřele připomínalaHilary Duffovou.Místo abych našel cestu, narazil jsem hned potom do stromua pořídil si pořádnou bouli na hlavě.Další položka do seznamu superschopností, které nemám:infračervené vidění.Po klopýtání a nadávání a mizerném pocitu další míli nebo taknějak jsem před námi zpozoroval světlo: pestrou neonovoureklamu. Ucítil jsem jídlo. Smažené, mastné, výborné jídlo.Uvědomil jsem si, že jsem nejedl nic nezdravého od doby, kdyjsem dorazil na Vrch polokrevných. Tam jsme žili z grepů, chleba,sýra a hlavně libového pečeného masa, připravovaného nymfami.Tenhle kluk už potřeboval dvojitý cheeseburger.Šli jsme dál, až jsem skrz stromy uviděl pustou dvouproudovousilnici. Na druhé straně stála zavřená čerpací stanice, potrhanýbillboard s reklamou na nějaký film z devadesátých let a jedenotevřený podnik, zdroj toho neonového světla a příjemné vůně.Nebylo to žádné rychlé občerstvení, jak jsem doufal. Byl totakový ten divný obchod u silnice s kuriozitami, kde se prodávajíplameňáci na trávník, dřevění indiáni, cementoví medvědigrizzlyové a podobné krámy. Hlavní budova byla dlouhé nízkéskladiště, obklopené pozemkem se sochami. Neonový znak nadbranou jsem nedokázal přečíst, protože pokud je pro mou dyslexiiněco horšího než běžná angličtina, pak je to angličtina v rudémneonovém ležatém písmu.Připadalo mi to jako: OHCODBYTIKČTE ME SEZRAHDMÍAIN SPRATKÍLY.„Co je to tam sakra napsané?“ zeptal jsem se.„Já nevím,“ pokrčila Annabeth rameny.Tolik milovala čtení, až jsem zapomněl, že je taky dyslektička.Grover nám to přeložil: „Obchod tetičky Em se zahradnímitrpaslíky.“U vchodu stáli, jak bylo psáno, dva cementoví zahradnítrpaslíci, škaredí, bradatí skrčci. Usmívali se a mávali, jako by se jeněkdo chystal vyfotit.Přešel jsem silnici za vůní hamburgerů.„Hej…“ varoval mě Grover.„Uvnitř se svítí,“ upozornila nás Annabeth. „Možná jeotevřeno.“„Snack bar,“ broukl jsem toužebně.„Snack bar,“ souhlasila.„Zbláznili jste se, vy dva?“ rozzlobil se Grover. „Je to tudivný.“Nevšímali jsme si ho.Přední pozemek byl jako les soch: cementová zvířata,cementové děti, dokonce i cementový satyr hrající na píšťalu, zekterého Groverovi běhal mráz po zádech.„Bla-ha-ha!“ zamečel. „Vypadá jako můj strýc Ferdinand!“Zastavili jsme se u dveří skladiště.„Neklepejte,“ prosil nás Grover. „Cítím nestvůry.“„Máš ještě nos omámený od těch Lític,“ řekla mu Annabeth.„Já cítím jenom burgery. Ty nemáš hlad?“„Maso!“ odfrkl si opovržlivě. „Jsem vegetarián.“„Jíš sýrové tortilly a hliníkové plechovky,“ připomněl jsem mu.„To je zelenina. Pojďme. Pojďme pryč. Ty sochy… měpozorují.“Pak zaskřípaly dveře, otevřely se a před námi stála vysoká ženaodněkud z Blízkého východu – aspoň jsem si myslel, že jez Blízkého východu, protože měla na sobě dlouhé černé šaty, kteréjí zakrývaly všechno až na ruce, a hlavu měla úplně zahalenou. Očise jí leskly za záclonou černé gázy, ale to bylo zhruba tak všechno,co jsem rozeznal. Snědé ruce vypadaly staré, ale byly opečovávanéa elegantní, takže jsem si představoval, že je to nějaká babička,která kdysi bývala krásnou ženou.Její přízvuk taky matně připomínal Blízký východ. Oslovilanás: „Děti, je moc pozdě, abyste byly venku samy. Kde máterodiče?“„Oni jsou… hm…“ začala Annabeth.„Jsme sirotci,“ prohlásil jsem.„Sirotci?“ opakovala žena. Z jejích úst to slovo znělo divně.„Ale, drahoušci moji! To snad ne!“„Ztratili jsme se z naší karavany,“ vysvětloval jsem. „Z našícirkusové karavany. Principál nám řekl, že kdybychom se ztratili,setkáme se u čerpací stanice, ale možná na to zapomněl nebomyslel jinou. Každopádně jsme se ztratili. To je jídlo, co cítím?“„Ach, drahoušci moji,“ řekla žena. „Musíte jít dál, ubohé děti.Jsem tetička Em. Běžte rovnou dozadu do skladiště, prosím. Tam jejídelní koutek.“Poděkovali jsme jí a šli dál.Annabeth zamumlala: „Cirkusová karavana, jo?“„Vždycky mít strategii, ne?“„Máš v hlavě akorát chaluhy.“Skladiště bylo nacpané dalšími sochami – lidí ve všechmožných pozicích, v nejrůznějších šatech a s různými výrazy vetvářích. Napadlo mě, že by člověk musel mít hodně velkouzahradu, aby se mu tam hodila aspoň jedna z těch soch, protoževšechny byly v životní velikosti. Ale hlavně jsem myslel na jídlo.No tak, klidně mi vynadejte do idiotů, že jsem vlezl do obchoduté divné ženské jenom proto, že jsem měl hlad, ale já někdy dělámtakové zbrklé věci. A navíc vy jste nikdy necítili hamburgerytetičky Em. Ta vůně byla jako rajský plyn – všechno ostatní šlostranou. Skoro jsem nevnímal nervózní Groverovo fňukání, ani to,jak mě sochy jakoby sledovaly pohledem, ani to, že tetička Em zanámi zamkla dveře.Staral jsem se jenom o to najít jídelnu. Jasně, byla vzadu veskladišti, pult rychlého občerstvení s grilem, pitím, ohřívačempreclíků a automatem na kukuřičné placičky se sýrem. Všechno, cohrdlo ráčí, a k tomu pár kovových piknikových stolků.„Posaďte se, prosím,“ vyzvala nás tetička Em.„Nádhera,“ liboval jsem si.„Hm,“ poznamenal Grover zdráhavě, „my nemáme žádnépeníze, paní.“Než jsem ho stačil dloubnout do žeber, prohlásila tetička Em:„Ne, ne, děti. Žádné peníze. Tohle je mimořádná situace, ano? Jávás zvu, takové krásné sirotečky.“„Děkujeme vám, paní,“ řekla Annabeth.Tetička Em ztuhla, jako by Annabeth udělala něco špatného, alepak se ta stará žena stejně rychle uvolnila, takže jsem usoudil, že semi to jenom zdálo.„Naprosto správně, Annabeth,“ řekla. „Máš tak krásné šedé oči,dítě.“ Teprve později mě napadlo, jak znala Annabetino jméno,když jsme se jí nepředstavili.Naše hostitelka zmizela za bufetovým pultem a začala chystatjídlo. Než jsme se nadáli, přinesla plastové tácky naloženédvojitými cheeseburgery, vanilkovými koktejly a obřími porcemihranolků.Až v půlce cheeseburgeru jsem si uvědomil, že jsem zapomněldýchat.Annabeth usrkávala koktejl.Grover zobal hranolky a měřil si voskovaný papír na tácku, jakoby se do něj chtěl pustit, ale pořád vypadal dost nervózně.„Co je to za syčení?“ zeptal se.Zaposlouchal jsem se, ale neslyšel jsem nic. Annabeth zavrtělahlavou.„Syčení?“ zeptala se tetička Em. „Možná slyšíš olej vefritovacím hrnci. Máš bystrý sluch, Grovere.“„Jím vitamíny. Na uši.“„To je skvělé,“ pochválila ho. „Ale přestaň se bát, prosím.“Tetička Em nejedla nic. Nesundala si pokrývku hlavy ani přivaření a teď se vsedě naklonila dopředu, propletla si prstya sledovala, jak jíme. Bylo to trochu nepříjemné, když na mě někdozíral a já mu neviděl do obličeje. Ale po tom cheeseburgeru jsem secítil spokojený a trochu ospalý a myslel jsem, že to nejmenší, comůžu udělat, je trochu si popovídat s naší hostitelkou.„Takže vy prodáváte trpaslíky,“ snažil jsem se říct tak, jako žemě to zajímá.„Ach, ano,“ souhlasila tetička Em. „A zvířata. A lidi. Všechnodo zahrady. Věci na zakázku. Sochy jsou moc oblíbené, víš.“„Jsou tady u silnice velké kšefty?“„Ani ne, ne. Od té doby, co postavili dálnici… No, většina autuž tudy nejezdí. Musím si považovat každého zákazníka, kteréhozískám.“Na krku mě zabrnělo, jako by se na mě díval ještě někdo.Obrátil jsem se, ale byla tam jenom socha malé holky, která drželavelikonoční košík. Byla neuvěřitelně propracovaná, mnohem lepší,než bývají zahradní sochy. Vypadala, jako by se lekla nebo přímovyděsila.„Ach,“ povzdychla si tetička Em smutně. „Všiml sis, že některámoje díla nedopadnou dobře. Jsou zkažená. Neprodají se. Nejhoršíje vystihnout obličej. S obličejem jsou vždycky problémy.“„Vy ty sochy vyrábíte sama?“ zeptal jsem se.„Ach, ano. Kdysi mi s podnikem pomáhaly mé dvě sestry, aleuž jsou pryč a tetička Em osaměla. Mám jenom ty své sochy. Toproto je vyrábím, víš. Dělají mi společnost.“ Smutek v jejím hlasezněl tak hluboce a opravdově, že jsem si nemohl pomoct, bylo mi jílíto.Annabeth přestala jíst. Napřímila se a promluvila: „Dvěsestry?“„Je to hrozný příběh,“ stěžovala si tetička Em. „Vlastně ani nenípro děti. Víš, Annabeth, jedna zlá žena na mě kdysi dávno žárlila,když jsem byla mladá. Měla jsem… přítele, víš, a ta zlá ženská siusmyslela, že nás od sebe odtrhne. Způsobila hrozné neštěstí. Mésestry zůstaly se mnou. Sdílely můj zlý osud, jak dlouho mohly, alenakonec odešly. Ztratily se. Přežila jsem jen já, ale za jakou cenu.Za jakou cenu.“Nevěděl jsem, co tím myslí, ale litoval jsem ji. Víčka jsem měltěžší a těžší, jak jsem se najedl, padla na mě ospalost. Ubohá starápaní. Kdo by chtěl ublížit někomu tak příjemnému?„Percy?“ Annabeth se mnou třásla, abych si jí všiml. „Asibysme měli jít. Myslím, že principál bude čekat.“Mluvila neklidně. Netušil jsem proč. Grover teď pojídalvoskovaný papír z tácku, ale pokud to tetičce Em připadalo divné,neřekla nic.„Takové krásné šedé oči,“ opakovala tetička Em znovuAnnabeth. „Ano, moje milá, už je to dlouho, co jsem viděla takovéšedé oči.“Natáhla se, jako by ji chtěla pohladit po tváři, ale Annabeth seprudce zvedla.„Vážně bysme měli jít.“„Ano!“ Grover spolkl svůj voskovaný papír a vstal. „Principálčeká! Správně!“Nechtělo se mi jít pryč. Cítil jsem se spokojený. Tetička Embyla tak příjemná. Chtěl jsem u ní ještě chvíli zůstat.„Prosím, moji drazí,“ žádala tetička Em. „Tak málokdy se mipodaří být s dětmi. Než půjdete, nezapózujete mi aspoň?“„Zapózovat?“ zeptala se Annabeth ostražitě.„Na fotografii. Použiju ji jako předlohu pro své nové sousoší.Víte, děti jsou moc oblíbené. Děti všichni milují.“Annabeth přešlápla z nohy na nohu. „Myslím, že nemůžeme,paní. Pojď, Percy –“„Jistěže můžeme,“ pověděl jsem. Rozčilovalo mě, že seAnnabeth chová tak pánovitě, tak hrubě ke staré dámě, která násprávě zadarmo nakrmila. „Je to jenom fotka, Annabeth. Nic senestane.“„Ano, Annabeth,“ zapředla žena. „Nic se nestane.“Viděl jsem, že se to Annabeth nelíbí, ale dovolila tetičce Em,aby nás zavedla předními dveřmi zpátky ven do zahrady soch.Tetička Em nás nasměrovala na zahradní lavičku vedlekamenného satyra. „A teď,“ prohlásila, „vás jenom správněuspořádám. Dívenka doprostřed, myslím, a mladí džentlmeni postranách.“„Není tu dost světla na focení,“ poznamenal jsem.„Ale to stačí,“ mávla rukou tetička Em. „Stačí to, abychom senavzájem viděli, ne?“„Kde máte foťák?“ zeptal se Grover.Tetička Em ustoupila, jako by posuzovala záběr. „A teďk obličeji, ten je nejtěžší. Můžete se na mě, prosím, všichni usmát?Zeširoka?“Grover se podíval na cementového satyra vedle sebea zamumlal: „Fakt vypadá jako strýc Ferdinand.“„Grovere,“ napomenula ho tetička Em, „dívej se sem,drahoušku.“Pořád ještě neměla v rukou žádný fotoaparát.„Percy –“ oslovila mě Annabeth.Nějaký instinkt mě varoval, abych Annabeth poslouchal, alepotýkal jsem se s ospalostí, se spokojeným otupěním, kterépramenilo z jídla a hlasu té staré ženy.„Bude to jenom chvilka,“ uklidňovala nás tetička Em. „Víte,přes ten příšerný závoj vás moc dobře nevidím…“„Percy, něco je špatně,“ tvrdila pořád Annabeth.„Špatně?“ zamumlala tetička Em a natáhla se, aby si sundalapřehoz, který měla přes hlavu. „Ale vůbec ne, drahá. Dneska večermám velice vznešenou společnost. Co by mohlo být špatně?“„To je strýc Ferdinand!“ vydechl Grover.„Nedívejte se na ni!“ vykřikla Annabeth. Narazila si na hlavučepici Yankeeů a zmizela. Neviditelnýma rukama stáhla Groverai mě z lavičky.Octil jsem se na zemi a hleděl na nohy tetičky Em v sandálech.Slyšel jsem, jak se Grover dere jedním směrem, Annabethdruhým. Ale já byl moc omámený, než abych se dokázal pohnout.Pak jsem nad sebou uslyšel podivný šustivý zvuk. Zvedl jsemoči k rukám tetičky Em, které se proměnily ve zkroucenéa bradavičnaté pařáty s ostrými bronzovými drápy místo nehtů.Málem jsem se podíval výš, ale odněkud zleva Annabethzaječela: „Ne! Nedělej to!“Další šustění – zvuk drobných hádků, přímo nade mnou, přesněod… odtamtud, kde měla být hlava tetičky Em.„Utíkej!“ zamečel Grover. Slyšel jsem ho, jak se žene po štěrkua křičí: „Maia!“, aby nastartoval své létající tenisky.Nedokázal jsem se pohnout. Zíral jsem na zkroucené spárytetičky Em a snažil se přemoct omámení, které mi ta ženskázpůsobila.„Taková škoda ničit pěknou mladou tvářičku,“ řekla mikonejšivě. „Zůstaň se mnou, Percy. Stačí se jenom podívatnahoru.“Bránil jsem se nutkání ji poslechnout. Místo toho jsem sepodíval do strany a uviděl jsem jednu z těch zrcadlově lesklýchskleněných koulí, jaké si lidé dávají do zahrad. V oranžovém sklejsem viděl temný odraz tetičky Em. Roušku měla dole, odhalilamihotající se bledý kotouč tváře. Vlasy se jí hýbaly a proplétalyjako hadi.Tetička Em.Tetička „M“.Jak jsem mohl být takový hlupák?Uvažuj, říkal jsem si. Jak Medúza zemře v té báji?Ale nemyslelo mi to. Něco mi říkalo, že Medúza spala, když jinapadl můj jmenovec Perseus. Teď měla ke spánku daleko. Kdybychtěla, mohla by se klidně hned rozmáchnout těmi svými pařátya rozdrásat mi obličej.„To mi udělala Šedooká, Percy,“ promluvila Medúza a vůbecnezněla jako nestvůra. Její hlas mě vábil, abych k ní vzhlédl,politoval ubohou starou babičku. „Annabetina matka, prokletáAthéna, mě proměnila z krásné ženy v tohleto.“„Neposlouchej ji!“ vykřikl Annabetin hlas odněkud mezisochami. „Utíkej, Percy!“„Ticho!“ zavrčela Medúza. Pak znovu změnila hlas nakonejšivé předení. „Chápeš, proč musím zničit tu holku, Percy. Jeto dcera mé soupeřky. Rozdrtím její sochu na prach. Ale ty, drahýPercy, ty nemusíš trpět.“„Ne,“ zamumlal jsem. Pokoušel jsem se přimět nohy k pohybu.„Vážně chceš pomáhat bohům?“ zeptala se Medúza. „Víš, co těčeká na té bláznivé výpravě, Percy? Co se stane, pokud se dostanešdo podsvětí? Nedělej sluhu olympským bohům, můj drahý. Bude tilíp jako soše. Míň bolesti. Míň bolesti.“„Percy!“ Za sebou jsem uslyšel nějaký bzukot, jako by se tamstřemhlav hnal metrákový kolibřík. Grover vykřikl: „Přikrč se!“Obrátil jsem se. Byl to on na nočním nebi, snášel se přímoseshora ve svých třepetajících se okřídlených botách a v rukáchdržel větev velkou jako baseballová pálka. Oči měl pevně zavřené,hlavou škubal ze strany na stranu. Řídil se jenom ušima a nosem.„Přikrč se!“ vykřikl znova. „Já ji dostanu!“To mě konečně nakoplo. Jak jsem znal Grovera, bylo mi jasné,že Medúzu mine a trefí se do mě. Vrhl jsem se na bok.Prásk!Nejdřív jsem si myslel, že Grover narazil do stromu. PakMedúza vztekle zařvala.„Ty ohavný satyre,“ zavrčela. „Přidám si tě do sbírky!“„To bylo za strýčka Ferdinanda!“ zařval na ni Grover. Drápaljsem se pryč a narazil do jedné sochy, zatímco se Grover snášel nadalší nálet.Prásk!„Arrgh!“ vykřikla Medúza a hadovité vlasy syčely a plivaly.Annabetin hlas hned vedle mě řekl: „Percy!“Vyletěl jsem tak vysoko, že jsem málem přeskočil zahradníhotrpaslíka. „Sakra! Tohle nedělej!“Annabeth si sundala čepici Yankeů a zjevila se. „Musíš jíuříznout hlavu.“„Co? Zbláznila ses? Vypadněme odtud.“„Medúza je hrozba. Je zlá. Zabila bych ji sama, ale…“Annabeth polkla, jako kdyby se chystala k nějakému závažnémupřiznání. „Ale ty máš lepší zbraň. Kromě toho, já se k ní nikdynedostanu dost blízko. Rozkrájela by mě na kousky kvůli mámě.Ty – ty máš šanci.“„Co? Nemůžu –“„Koukej, chceš, aby proměnila v sochy další nevinné lidi?“Ukázala na sochy milenců, muže a ženu, kteří se objímali,proměněni nestvůrou v kámen.Annabeth popadla z nejbližšího podstavce zelenou zahradníkouli. „Lesklý štít by byl lepší.“ Kriticky studovala kouli. „Tenvypouklý povrch to trochu zkreslí. Velikost odrazu by se mělanásobit faktorem –“„Mluvila bys laskavě normálně?“„Já mluvím!“ Hodila mi tu kouli. „Zkrátka na ni koukej v tomskle. Nikdy se na ni nedívej přímo.“„Hej, lidi!“ zavolal Grover odněkud z výšky nad námi.„Myslím, že je v bezvědomí!“„Ggggrrrrrr!“„Možná ne,“ opravil se Grover. Pustil se do dalšího náletus větví.„Dělej,“ pobídla mě Annabeth. „Grover má výborný čich, alejednou na něco narazí.“Vytáhl jsem pero a sundal kryt. V ruce mi vyrostlo bronzovéostří meče.Vydal jsem se za syčením a prskáním, které vydávalyMedúziny vlasy.Upíral jsem oči na kouli, abych zahlédl jenom Medúzin odraz,ne ji skutečnou. Pak jsem ji v tom zeleně zabarveném skle uviděl.Grover se blížil na další odpal, ale tentokrát letěl moc nízko.Medúza chňapla klacek a vychýlila Grovera z kurzu. Zřítil sea s bolavým „Ummff!“ havaroval do náruče kamenného medvědagrizzlyho.Medúza se už na něj chystala vrhnout, když jsem zařval: „Hej!“Postupoval jsem k ní, což s koulí a mečem v rukách nebylo niclehkého. Kdyby na mě zaútočila, měl bych co dělat, abych seubránil.Ale nechala mě přiblížit se – šest metrů, tři metry.Teď jsem viděl odraz její tváře. Nemohla být přece tak mocšeredná. Určitě ji tak zdeformovaly ty zelená obliny koule, ževypadala hůř.„Přece bys neublížil staré ženské, Percy,“ zašeptala. „Já vím, žebys to neudělal.“Zaváhal jsem. Obličej, který jsem viděl v odrazu ve skle, měfascinoval – oči jako by se propalovaly zelení skla a braly mi sílu zpaží.Z cementového grizzlyho zasténal Grover: „Percy,neposlouchej ji!“Medúza se zahihňala: „Pozdě.“Vrhla se po mně pařáty.Máchl jsem mečem, uslyšel odporné šleh! a pak syčení, jakokdyž se z jeskyně žene vítr – zvuk rozpadající se nestvůry.Něco mi spadlo k nohám. Stálo mě veškerou sílu vůle, abych setam nepodíval. Cítil jsem, jak se mi do ponožek vsakuje teplé bláto,hlavičky umírajících hadů mi škubaly za tkaničky od bot.„No tfuj,“ odplivl si Grover. Oči měl pořád pevně zavřené, alenejspíš slyšel, jak ta věc klokotá a vaří se. „Mega-tfuj.“Annabeth ke mně došla s očima upřenýma na nebe. DrželaMedúzinu černou roušku. Přikázala mi: „Nehýbej se.“Nedívala se dolů, moc a moc opatrně si klekla, zabalila hlavunestvůry do černé látky a pak ji zvedla. Pořád z ní ještě odkapávalazelená tekutina.„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě třesoucím se hlasem.„Jo,“ usoudil jsem, i když mi připadalo, že ten dvojitýcheeseburger každou chvíli vyzvracím. „Proč se… proč se ta hlavanevypařila?“„Když ji usekneš, je z ní válečná kořist,“ vysvětlila mi. „Jakoten tvůj roh Mínótaura. Ale nerozbaluj ji. Pořád by tě mohlaproměnit v kámen.“Grover sténal, když lezl dolů ze sochy grizzlyho. Na čele mělvelikou modřinu. Zelená rasta čepice mu visela z jednoho kozlíhorůžku a falešná chodidla mu spadla z kopyt. Kouzelné tenisky muvolně poletovaly kolem hlavy.„Jako Rudý baron,“ podotkl jsem. „Dobrá práce, kamaráde.“Podařil se mu stydlivý úsměv. „To vážně nebyla žádná legrace.No… to, jak jsem ji mlátil větví, to legrace byla. Ale srážkas betonovým medvědem ne.“Chňapl ze vzduchu své létající boty. Uzavřel jsem meč. Všichnitři jsme klopýtali zpátky ke skladišti.Za bufetovým pultem jsme našli staré plastové pytle napotraviny a znovu jimi obalili hlavu Medúzy. Plácli jsme ji na stůl,kde jsme předtím večeřeli, a posadili se kolem, moc vyčerpaní nanějaké řeči.Nakonec jsem prohlásil: „Takže to Athéně můžeme poděkovatza tuhle nestvůru?“Annabeth po mně šlehla vzteklým pohledem. „Vlastně tvémutátovi. Nevzpomínáš si? Medúza byla Poseidónova přítelkyně.Rozhodli se, že si dají schůzku v chrámu mé mámy. Proto ji Athénaproměnila v nestvůru. Medúza a její dvě sestry, které jí pomohlydostat se do chrámu, se staly třemi Gorgónami. Proto mě Medúzachtěla rozkrájet na kousky, ale tebe si přála uchovat jako krásnousochu.Pořád jede po tvém tátovi. Možná jsi jí ho připomínal.“Tvář mi hořela. „Aha, takže najednou je to moje vina, že jsmese potkali s Medúzou.“Annabeth se narovnala. Špatně napodobila můj hlas: „Je tojenom fotka, Annabeth. Nic se nestane.“„Zapomeň na to,“ mávl jsem rukou. „Jsi nemožná.“„A ty jsi nesnesitelný.“„A ty –“„No tak!“ přerušil nás Grover. „Chytá mě z vás migréna,a satyrové přitom na migrény netrpí. Co uděláme s tou hlavou?“Zíral jsem na tu věc. Z díry v plastu visel jeden hádek. Po straněpytle byl vytištěný nápis: VÁŽÍME SI VAŠÍ PRÁCE!Měl jsem vztek, nejenom na Annabeth a její mámu, ale navšechny bohy kvůli téhle pitomé výpravě, kvůli tomu, že jsme sedostali ze silnice a hned první den mimo tábor se zapletli do dvouvelkých bojů. Takhle se nikdy nedostaneme do L. A. živí, natožpřed letním slunovratem.Co to říkala Medúza?Nedělej sluhu olympským bohům, můj drahý. Bude ti líp jakosoše. Zvedl jsem se. „Hned jsem zpátky.“„Percy,“ zavolala za mnou Annabeth. „Co to –“Hledal jsem vzadu ve skladišti, až jsem našel Medúzinukancelář. Její účetní kniha uváděla šest posledních prodejů,všechno to byly dodávky do podsvětí na výzdobu Hádovya Persefoniny zahrady. Podle jednoho účtu za dopravu bylafakturační adresa podsvětí Nahrávací studia DOA, ZápadníHollywood, Kalifornie. Složil jsem účet a nacpal si ho do kapsy.V pokladně jsem našel dvacet dolarů, několik zlatých drachema pár průvodek Bleskové Hermovy dodávkové služby, opatřenýchmalým koženým váčkem na mince. Prohrabal jsem zbytekkanceláře, dokud jsem nenašel krabici správné velikosti.Vrátil jsem se k piknikovému stolu, zabalil hlavu Medúzya vyplnil průvodku:BohovéHora Olymp600. patroEmpire State BuildingNew York, stát NYS úctouPercy Jackson„To se jim nebude líbit,“ varoval mě Grover. „Budou to od tebepovažovat za drzost.“Nasypal jsem do váčku pár zlatých drachem. Jakmile jsem houzavřel, ozvalo se cinknutí pokladny. Balík se vznesl ze stolua s hlasitým plesk! zmizel.„Já jsem drzý.“Koukl jsem na Annabeth a pohledem ji vyzýval, ať si mě zkusíkritizovat.Neudělala to. Zřejmě už se smířila s tím, že mám úžasný talentvytáčet bohy. „Pojďme,“ zamumlala. „Potřebujeme vymyslet novýplán.“