Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 12

Dvanáctá kapitola

DOSTÁVÁME RADU OD PUDLA

Tu noc nám bylo dost mizerně.Utábořili jsme se v lese, necelých sto metrů od hlavní silnice, namokřinaté pasece, kterou místní mládež očividně využívala namejdany. Země byla posetá pomačkanými plechovkami od colya obaly z rychlého občerstvení.Vzali jsme si trochu jídla a deky z podniku tetičky Em, alenetroufali jsme si zapálit oheň a usušit vlhké šaty. Lítice a Medúzanám na jeden den zajistily dost vzrušení. Nechtěli jsme přilákatnikoho dalšího.Rozhodli jsme se, že budeme spát střídavě. Dobrovolně jsem sivzal první hlídku.Annabeth se stočila na přikrývkách a jakmile si položila hlavu,začala chrápat. Grover se ve svých létacích botách vznesl nanejnižší větev stromu, opřel si záda o kmen a zíral na noční oblohu.„Dělej, spi,“ řekl jsem mu. „Když bude nějaký malér, vzbudímtě.“Přikývl, ale oči stejně nezavřel. „Je mi z toho smutno, Percy.“„Z čeho? Že ses dal na tuhle idiotskou výpravu?“„Ne. Z tohohle je mi smutno.“ Ukázal na smetí na zemi. „A z téoblohy. Nevidíš ani hvězdy. Zaneřádili i nebe. Tohle je pro satyrahrozná doba.“„No jo. Měl bys být asi ekolog.“Nevraživě se na mě zadíval. „Jedině člověk by nebyl. Tvůj druhsvět tak rychle špiní… No, to je fuk. Nemá cenu poučovat člověka.Pokud to takhle půjde dál, nikdy Pana nenajdu.“„Pána? Jakého pána?“„Pana!“ vykřikl rozhořčeně. „P-A-N-A. Velkého boha Pana!Proč myslíš, že chci tu licenci pátrače?“Pasekou zašustil divný větřík a na chvíli přebil pach odpadkůa bláta. Přinesl s sebou vůni lesních plodů a lučních květin a čistédešťové vody, které v tomhle lese snad kdysi bývaly. Najednoujsem zatesknil po něčem, co jsem nikdy nepoznal.„Pověz mi o tom pátrání,“ poprosil jsem ho.Grover si mě opatrně změřil, jako by se bál, že si z něj dělámlegraci.„Bůh přírody před dvěma tisíci let zmizel,“ řekl mi. „Jedennámořník u pobřeží Efesu zaslechl tajemný hlas, který křičelz břehu: ‚Řekni jim, že velký bůh Pan zemřel!‘ Když lidé uslyšelitu zprávu, uvěřili jí. Ale pro nás satyry byl Pan vládcem a učitelem.Chránil nás i volnou přírodu na Zemi. Odmítáme uvěřit, že zemřel.Nejodvážnější satyrové z každé generace obětují životy, aby Pananalezli. Prohledávají Zemi, prozkoumávají všechny pustinya doufají, že objeví jeho úkryt a probudí ho ze spánku.“„A ty se chceš stát pátračem.“„Je to můj životní sen,“ pověděl mi. „Můj otec byl pátrač.A strýc Ferdinand… Ta socha, kterou jsi viděl tam –“„Jo, jasně, to mě mrzí.“Grover zavrtěl hlavou. „Strýc Ferdinand znal riziko, stejně jakotáta. Ale mně se to povede. Já budu první pátrač, který se vrátíživý.“„Počkat – první?“Grover vytáhl z kapsy své píšťaly. „Žádný pátrač se zatímnevrátil. Jakmile se vypraví na cestu, zmizí. Nikdo je už nikdy živéneviděl.“„Ani jednou za dva tisíce let?“„Ne.“„A tvůj táta? Nemáš tušení, co se s ním stalo?“„Ne.“„Ale stejně chceš jít,“ podotkl jsem ohromeně. „Teda, vážně simyslíš, že zrovna ty najdeš Pana?“„Musím tomu věřit, Percy. Každý pátrač tomu věří. Jedině díkytomu neztrácíme naději, když vidíme, co lidé provedli se světem.Musím věřit, že se Pan ještě dá probudit.“Zíral jsem na oranžový opar na nebi a snažil se pochopit, jak semůže Grover držet snu, který vypadá tak beznadějně. Na druhéstraně, nedělám to i já?„Jak se dostaneme do podsvětí?“ zeptal jsem se ho. „Myslím,jakou šanci máme proti bohovi?“„Netuším,“ přiznal. „Ale co tam u Medúzy, když jsi hledalv její kanceláři? Annabeth mi říkala –“„Jo, já zapomněl. Annabeth už bude mít vymyšlený kompletníplán.“„Nebuď na ni takový, Percy. Má těžký život, ale je to dobráholka. Koneckonců mi odpustila…“ Hlas mu selhal.„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se. „Co ti odpustila?“ Grovernajednou vypadal, že ho plně zaujala hra na píšťaly.„Počkat,“ uvědomil jsem si. „Tys měl první úkol jakoopatrovník před pěti lety. Annabeth je v táboře pět let. Nebyla…Chci říct, ten první úkol, který ti nevyšel…“„Nemůžu o tom mluvit,“ mračil se Grover. Podle třesoucího sespodního rtu to vypadalo, že se rozbrečí, pokud na něj budu tlačit.„Ale jak jsem povídal, tam u Medúzy jsme si s Annabeth říkali, žena téhle výpravě je něco divného. Něco není tak, jak se zdá.“„To si piš. Hodili na mě, že jsem ukradl blesk, který ztopilHádés.“„To jsem nemyslel,“ nesouhlasil Grover. „Lít- Blahovolné senějak držely zpátky. Stejně jako paní Doddsová na akademiiYancy… Proč čekala tak dlouho, než se tě pokusila zabít? A pakv tom autobuse, tam taky nebyly tak agresivní, jak by mohly být.“„Mně teda připadaly agresivní až dost.“Grover zavrtěl hlavou. „Vřeštěly na nás: ‚Kde to je? Kde?‘“„Ptaly se na mě,“ řekl jsem.„Možná… ale nám se zdálo, Annabeth i mně, že se neptají načlověka. Říkaly ‚Kde to je?‘. Vypadalo to, že se ptají na nějakouvěc.“„To nedává smysl.“„Já vím. Ale pokud jsme ohledně téhle výpravy něconepochopili a máme jenom devět dní na nalezení mistrovskéhoblesku…“ Podíval se na mě, jako by doufal, že mu odpovím, ale jánevěděl co.Myslel jsem na to, co mi pověděla Medúza: bohové mězneužívají. To, co mě čeká, je horší než zkamenění. „Neřekl jsem tivšechno na rovinu,“ prozradil jsem Groverovi. „Já kašlu na tenmistrovský blesk. Chtěl jsem jít do podsvětí, abych přivedl zpátkymámu.“Grover zahrál tichý tón na píšťale. „Já to vím, Percy. Ale určitěje to jediný důvod?“„Nedělám to proto, abych pomohl otci. On o mě nestojí. Jánestojím o něj.“Grover hleděl dolů ze své větve. „Podívej se, Percy. Já nejsemtak chytrý jako Annabeth. Nejsem tak odvážný jako ty. Ale umímdobře číst pocity. Jsi rád, že tvůj táta je naživu. Těší tě, že se k toběpřihlásil, a něco v tobě chce, aby byl na tebe pyšný. Proto jsi poslalhlavu Medúzy na Olymp. Chceš, aby si táta všiml, cos dokázal.“„Jo? Tak to asi pocity satyrů fungují jinak než ty lidské. Protožese pleteš. Mně je fuk, co si myslí.“Grover vytáhl nohy nahoru na větev. „Fajn, Percy. Jak myslíš.“„Kromě toho jsem neudělal nic, čím bych se mohl chlubit.Sotva jsme vypadli z New Yorku a trčíme tady bez peněz a bezmožnosti dostat se na západ.“Grover se podíval na noční oblohu, jako by o tom problémuuvažoval. „Co kdybych si já vzal první hlídku, hm? Ty se trochuvyspi.“Chtěl jsem protestovat, ale začal hrát Mozarta, měkce a sladce,a já se odvrátil a v očích mě pálilo. Po pár taktech Klavírníhokoncertu č. 12 jsem usnul.Ve snu jsem stál v temné jeskyni před obrovskou jámou. Všudekolem mě vířili šedí mlžní tvorové, ševelící proudy dýmu,o kterých jsem věděl, že to jsou duše mrtvých.Tahali mě za šaty, pokoušeli se mě zadržet, ale mně připadalo,že musím jít dál, až na samý kraj té propasti.Když jsem se podíval dolů, zatočila se mi hlava.Jáma se táhla doširoka a byla tak dokonale černá, že jsem věděl,že musí být bezedná. A přesto jsem měl pocit, že se z ní něcopokouší vystoupat, něco velikého a zlého.Malý hrdino, zazněl pobavený hlas z hluboké temnoty. Mocslabý, moc mladý, ale možná to zvládneš.Ten hlas zněl tak nějak prastaře – byl mrazivý a těžký. Obalilmě jako kusy olova.Oni tě oklamali, chlapče, oslovil mě znovu ten hlas. Dohodni sese mnou. Já ti dám, co chceš.Nad prázdnotou se vznášel třpytivý obraz: moje máma, ztuhláve chvíli, kdy se rozplynula ve zlatém dešti. Tvář měla zkřivenoubolestí, jako by jí Mínótaurus pořád mačkal krk. Oči upírala přímona mě a prosila: Běž!Pokoušel jsem se vykřiknout, ale hlas mě neposlouchal.Z propasti se rozezněl chladný smích.Neviditelná síla mě vlekla dopředu. Kdybych nestál pevně,stáhla by mě do jámy.Pomoz mi povstat, chlapče. Hlas zněl dychtivěji. Přines mi tenblesk. Udeř proti těm zrádným bohům!Duše mrtvých kolem mě šeptaly: Ne! Probuď se!Obraz mé matky začal blednout. Ta věc z jámy měneviditelnýma rukama sevřela pevněji.Uvědomil jsem si, že mě nechce vtáhnout dovnitř. Využívá mě,aby se vytáhla ven.Dobře, mumlala. Dobře.Probuď se, šeptali mrtví. Probuď se!Někdo mnou třásl.Otevřel jsem oči a bylo denní světlo.„Bezva,“ ušklíbla se Annabeth, „zombie žije.“Třásl jsem se z toho snu. Pořád jsem cítil na hrudi stisk tohomonstra z jámy. „Jak dlouho jsem spal?“„Dost dlouho, abych stačila udělat snídani.“ Annabeth mihodila pytel kukuřičných lupínků s příchutí sýra z bufetu tetičkyEm. „A Grover byl na výzkumu. Podívej, našel si kamaráda.“Oči mi nechtěly zaostřit.Grover seděl se zkříženýma nohama na dece a na klíně mělněco chlupatého. Špinavého, nepřirozeně růžového plyšáka.Ne. Nebyl to plyšák. Byl to růžový pudl.Ten pudl na mě podezíravě zaňafal. Grover promluvil: „Ne,není.“Zamrkal jsem. „Ty… s tou věcí mluvíš?“Pudl zavrčel.„Tahle věc,“ varoval mě Grover, „je naše jízdenka na západ.Buď na něj slušný.“„Ty umíš mluvit se zvířaty?“Grover tu otázku ignoroval. „Percy, seznam se s Gladiolou.Gladiolo, to je Percy.“Zíral jsem na Annabeth a čekal, že se rozesměje a skončí tenkanadský žertík, který tu na mě hrají, ale tvářila se smrtelně vážně.„Nebudu zdravit růžového pudla,“ bránil jsem se. „Na tozapomeň.“„Percy,“ oznámila mu Annabeth. „Já jsem ho pozdravila. Ty hotaky pozdravíš.“Pudl zavrčel.Pozdravil jsem ho.Grover vysvětlil, že Gladiolu potkal v lese a dali se do řeči.Pudl utekl jedné místní bohaté rodině, která vyhlásila, že za jehonalezení vyplatí dvě stě dolarů odměny. Gladiola se k té rodincenijak zvlášť netoužil vrátit, ale byl ochotný to udělat, pokud tímpomůže Groverovi.„Jak se Gladiola dozvěděl o té odměně?“ zeptal jsem se.„Přečetl si plakáty,“ poznamenal Grover. „Troubo.“„Jistě,“ připustil jsem. „To jsem ale pitomec.“„Takže vrátíme Gladiolu,“ vysvětlovala Annabeth svýmnejrozumnějším tónem, „dostaneme prachy a koupíme si jízdenkydo Los Angeles. Je to jednoduché.“Přemýšlel jsem o svém snu – o šeptajících hlasech mrtvých, o tévěci v propasti a o mámině tváři, která se třpytila a rozplynula vezlato. To všechno na mě možná čeká na západě.„Autobusem už nepojedeme,“ řekl jsem opatrně.„Ne,“ souhlasila Annabeth.Ukázala dolů z kopce ke kolejím, které jsem včera večer potměneviděl. „Půl míle tímhle směrem je zastávka vlaku. Podle Gladiolyto na západ jede v poledne.“