Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 13

Třináctá kapitola

SKÁČU VSTŘÍC SMRTI

Ve vlaku jsme strávili dva dny, mířili jsme na západ mezi kopci,přes řeky, kolem jantarových vln obilí.Ani jednou na nás nic nezaútočilo, ale stejně jsem se neuklidnil.Připadalo mi, že cestujeme jako ve výkladní skříni, sledovániseshora a možná i zdola, že něco čeká na správnou příležitost.Snažil jsem se na sebe neupozorňovat, protože mé jménoa fotky strašily na předních stránkách všech možných novinvýchodního pobřeží. List Trenton Register-News uveřejnil fotkupořízenou nějakým turistou, jak vystupuju z autobusu. Tvářil jsemse vyděšeně. Meč v mých rukách vypadal jako rozmazaná kovováskvrna. Mohla to být klidně baseballová pálka nebo lakrosová hůl.Popisek pod fotografií zněl:Dvanáctiletý Percy Jackson, hledaný kvůli výslechu v případuzmizení jeho matky na Long Islandu před dvěma týdny, je zdezachycen při úniku z autobusu, v němž mluvil s několikapostaršími pasažérkami. Krátce poté, co Jackson zmizel, autobusexplodoval na kraji cesty ve východním New Jersey. Na základěočitých svědectví je policie přesvědčena, že chlapec cestuje spolus dvěma teenagery. Percyho nevlastní otec Gabe Ugliano nabídlodměnu za informace, které povedou k jeho zadržení.„Nedělej si starosti,“ konejšila mě Annabeth. „Policie smrtelníkůnás nikdy nenajde.“ Ale neznělo to moc jistě.Zbytek dne jsem strávil tím, že jsem neustále procházel vlakem(protože jsem nedokázal klidně sedět) nebo jsem koukal z okna.Jednou jsem zahlédl rodinku kentaurů, jak se žene přes polepšenice se šípy v tětivách. Lovila si oběd. Malý kentauří synek,velký asi jako kluk z druhé třídy na poníkovi, si mě všimla zamával mi. Rozhlédl jsem se po vagonu, ale nikdo jiný tonezpozoroval. Dospělí cestující měli obličeje zabořené do monitorůnotebooků nebo do časopisů.Jindy k večeru jsem si všiml něčeho velkého, co se pohybovalolesem. Byl bych přísahal, že to byl lev, až na to, že lvi v Americevolně nežijí a tenhle byl veliký jako terénní auto. Kožich se muzlatě leskl ve večerním světle. Pak skočil mezi stromy a byl pryč.Naše odměna za vrácení pudla Gladioly nám stačila jen na jízdenkydo Denveru. Nemohli jsme si dovolit lůžka ve spacím voze, a takjsme podřimovali na sedadlech. Krk mi ztuhl. Snažil jsem se vespánku neslintat, protože Annabeth seděla hned vedle mě.Grover pořád chrápal a mečel a budil mě. Jednou se zavrtěl asklouzla mu falešná noha. Museli jsme mu ji s Annabeth nasaditzpátky, než si toho stačil všimnout někdo z cestujících.„Tak co,“ zeptala se mě Annabeth, když jsme nasadiliGroverovi tenisku. „Kdo od tebe chce pomoc?“„Cože?“„Když jsi teď spal, mumlal jsi: ‚Já ti nepomůžu.‘ O kom se tizdálo?“Nechtělo se mi jí nic říkat. Bylo to podruhé, co se mi zdáloo tom ďábelském hlasu z jámy. Ale trápilo mě to tak, že jsem jí tonakonec vyklopil.Annabeth dlouho mlčela. „To nevypadá na Háda. Vždycky seobjevuje na černém trůnu a nikdy se nesměje.“„Nabídl mi výměnou moji mámu. Kdo jiný by to mohl udělat?“„Asi on… pokud myslel ‚Pomoz mi povstat z podsvětí.‘ Pokudchce válku s olympskými bohy. Ale proč by po tobě chtěl, abys mupřinesl mistrovský blesk, když už ho má?“Zavrtěl jsem hlavou a toužil jsem znát odpověď na tuhle otázku.Myslel jsem na to, co mi řekl Grover, že Lítice v autobusuvypadaly, jako že něco hledají.Kde to je? Kde?Grover možná vycítil mé pocity. Odfrkl si ze spánku, zabrumlalněco o zelenině a obrátil hlavu.Annabeth mu upravila čepici, aby mu zakrývala rohy. „Percy,s Hádem nemůžeš vyjednávat. Víš to, ne? On je prolhaný, krutýa lačný po moci. A kašlu na to, že jeho Blahovolné tentokrát nebylytak útočné –“„Tentokrát?“ zeptal jsem se. „Chceš říct, žes na ně už někdynarazila?“Ruka jí vyjela ke šňůrce na krku. Přejela prstem po glazovanémbílém korálku s obrázkem borovice, jednom ze svých dokladůo dovršení léta. „Řekněme, že vládce smrti nemám nijak v lásce.Nemůžeš se nechat svést k nějaké dohodě o mámě.“„Co bys dělala, kdyby šlo o tvého tátu?“„To je lehké,“ prohlásila. „Nechala bych ho tam shnít.“„To nemyslíš vážně?“Annabetiny šedé oči si mě měřily. Nasadila stejný výraz, jakýměla v táboře v lese ve chvíli, kdy vytasila meč proti pekelnémupsovi. „Můj táta mě nesnáší od toho dne, kdy jsem se narodila,Percy,“ pověděla. „Nikdy dítě nechtěl. Když mě dostal, chtěl poAthéně, ať si mě vezme zpátky a vychová mě na Olympu, protožeon na to kvůli práci nemá čas. Ona z toho nebyla nadšená. Řeklamu, že hrdiny musí vychovávat smrtelný rodič.“„Ale jak… chci říct, ty ses asi nenarodila v nemocnici…“„Objevila jsem se tátovi na prahu ve zlaté kolébce, snesl měz Olympu západní vánek Zefýr. Čekal bys, že na to táta vzpomínájako na nějaký zázrak, viď? Že třeba udělal nějaké fotky nebo tak.Ale on o mém příchodu vždycky mluvil, jako by to bylo tonejhorší, co se mu kdy stalo. Když mi bylo pět, oženil se a naAthénu úplně zapomněl. Má ‚normální‘, smrtelnou manželku a dvě‚normální‘, smrtelné děti a dělá, že neexistuju.“Zíral jsem ven z okna vlaku. Míjela nás světla nějakého spícíhoměsta. Chtěl jsem Annabeth nějak povzbudit, ale nevěděl jsem, jakto udělat.„Moje máma si vzala fakt děsného chlapa,“ prozradil jsem jí.„Grover tvrdí, že to udělala, aby mě chránila, aby mě zakrylapachem lidské rodiny. Možná, že to chtěl i tvůj táta.“Annabeth si pořád přebírala náhrdelník. Mačkala si ten zlatýškolní prsten, který visel mezi korálky. Napadlo mě, že ten prstenmusel patřit jejímu tátovi. Uvažoval jsem, proč ho nosí, když otcetak nenávidí.„On o mě nestojí,“ opakovala. „Jeho žena – moje nevlastnímáma – se mnou jednala jako s nějakým monstrem. Nedovolila mihrát si s jejími dětmi. Táta držel s ní. Pokaždé, když se stalo něconebezpečného – víš, něco s nestvůrami – oba na mě byli naštvaní,jako že ‚Jak se opovažuješ ohrožovat naši rodinu!‘ Nakonec mi todošlo. Nechtěli mě. A tak jsem utekla.“„Kolik ti bylo?“„Tolik, jako když jsem přišla do tábora. Sedm.“„Ale… nemohla ses přece dostat až na Vrch polokrevnýchsama.“„Sama ne. Athéna na mě dávala pozor. Nečekaně jsem sespřátelila se dvěma kamarády a ti se o mě postarali, i když jenomna chvíli.“Chtěl jsem se zeptat, co se stalo, ale Annabeth se zdála býtztracená ve smutných vzpomínkách. A tak jsem poslouchalGroverovo chrápání a zíral z oken vlaku na ubíhající temná poleOhia.Ke konci druhého dne ve vlaku, třináctého června, osm dní předletním slunovratem, jsme minuli jakési zlatavé hory a přejeli přesřeku Mississippi do St. Louis.Annabeth natahovala krk, aby viděla obří oblouk – GatewayArch, který mi připadal jako gigantické držadlo nákupní tašky,vražené do města.„Něco takového bych chtěla udělat,“ povzdechla si.„Co?“ zeptal jsem se.„Postavit něco takového. Viděl jsi někdy Parthenon, Percy?“„Jenom na fotkách.“„Jednou ti ho ukážu. Chci postavit největší pomník bohům, jakýkdy existoval. Něco, co vydrží tisíc let.“Rozesmál jsem se. „Ty? A architektka?“Nevím proč, ale připadalo mi to legrační. Už jen představa, jakAnnabeth celý den klidně sedí a rýsuje.155Tváře jí zčervenaly. „Jo, architektka. Athéna očekává od svýchdětí, že budou něco tvořit, ne jen ničit jako jistý bůh zemětřesení,kterého bych mohla jmenovat.“Pozoroval jsem zpěněné hnědé vody řeky Mississippi tam dole.„Promiň,“ omluvila se Annabeth. „To bylo pitomé.“„Nemůžeme trošku spolupracovat?“ poprosil jsem. „CopakAthéna a Poseidón nikdy nespolupracovali?“Annabeth o tom musela uvažovat. „Myslím, že jo… na voze,“připustila váhavě. „Moje máma ho vynalezla, ale Poseidón vytvořilkoně z hřebenů vln. Takže vlastně museli spolupracovat, aby to dalidohromady.“„Takže můžeme spolupracovat i my. Nebo ne?“Vjeli jsme do města. Annabeth se dívala, jak Oblouk mizí zajedním hotelem.„Asi ano,“ řekla konečně.Dorazili jsme na nádraží v centru města. Nádražní rozhlasoznámil tříhodinovou přestávku před odjezdem do Denveru.Grover se protáhl. Ještě než se úplně probudil, zamumlal:„Jídlo.“„Pojď, kozlíku,“ vyzvala ho Annabeth. „Na prohlídku města.“„Na prohlídku?“„Gateway Arch,“ podotkla. „Tohle je možná moje jedinápříležitost, jak si vyjet nahoru. Jdeš, nebo nejdeš?“Grover a já jsme se na sebe podívali.Chtěl jsem říct, že ne, ale myslel jsem, že když jde Annabeth,nemůžeme ji nechat samotnou.Grover pokrčil rameny. „Pokud tam bude nějaký bufáč beznestvůr.“Oblouk stál asi míli od nádraží. Takhle pozdě nebyly fronty navstup nijak hrozné. Prokličkovali jsme podzemním muzeem, dívalise na kryté povozy a další krámy z devatenáctého století. Nebyla tobůhvíjaká bomba, ale Annabeth nám v jednom kuse vyprávělazajímavosti o tom, jak se Oblouk stavěl, a Grover mě krmil tvrdýmibonbony, takže mi bylo fajn.Přesto jsem se pořád rozhlížel po dalších lidech ve frontě.„Necítíš něco?“ zašeptal jsem Groverovi.Vytáhl na chvilku nos z pytlíku s bonbony a začenichal.„Podzemí,“ protáhl znechuceně obličej. „Vzduch v podzemívždycky smrdí po nestvůrách. Asi to nic neznamená.“Ale něco mi připadalo špatně. Měl jsem pocit, že bychom tuneměli být.„Lidi,“ řekl jsem. „Znáte božské symboly síly?“Annabeth byla zabraná do čtení o stavebním vybavení, které sepoužívalo při stavbě Oblouku, ale vzhlédla ke mně. „Co?“„No, Háde-“Grover si odkašlal. „Jsme na veřejném místě… Chceš říct, náškámoš zezdola?“„Hm, jasně,“ opravil jsem se. „Náš kámoš úplně zezdola. Nemátaky takovou čepici jako Annabeth?“„Myslíš přilbici temnoty,“ doplnila mě Annabeth. „Jo, to jesymbol jeho síly. Viděla jsem ji ležet vedle jeho místa běhemsetkání rady o zimním slunovratu.“„On tam byl?“Přikývla. „To je jediná doba, kdy smí navštívit Olymp –v nejtmavší den v roce. Ale jeho přilbice je mnohem mocnější nežmoje čepice neviditelnosti, pokud je pravda, co jsem slyšela…“„Umožňuje mu proměnit se ve tmu,“ potvrdil Grover. „Dokážese rozplynout jako duch nebo procházet zdmi. Nedá se nahmatat,vidět ani slyšet. A umí vyzařovat tak silný strach, že se z tohozblázníš nebo se ti zastaví srdce. Proč myslíš, že se všichni myslícítvorové bojí tmy?“„Ale potom… Jak víme, že právě není tady a nedívá se na nás?“zeptal jsem se.Annabeth a Grover si vyměnili pohledy.„Nevíme to,“ řekl Grover.„Dík, hned mi je mnohem líp,“ poznamenal jsem. „Nezůstaly tinějaké modré bonbony?“Málem jsem už zkrotil svoje pocuchané nervy, ale pak jsemuviděl tu maličkou klec výtahu, kterou jsme měli vyjet na vršekOblouku, a věděl jsem, že mám problém. Nesnáším stísněnéprostory. Šílím z nich.Nastoupili jsme do kabiny s jednou velkou tlustou ženskoua s jejím psem, čivavou s obojkem z falešných diamantů. Mysleljsem, že to musí být slepecká čivava, protože žádný hlídač proti níneřekl ani slovo.Začali jsme stoupat vnitřkem Gateway Arch. Nikdy jsem nebylve výtahu, který jel po oblouku, a můj žaludek nad tím zrovnanejásal.„Nemáte tu rodiče?“ zeptala se nás ta tlustá paní.Měla slídivé oči, špičaté zuby s fleky od kávy, měkký džínovýklobouk a džínové šaty. Byla v nich tak naditá, že vypadala jakodžínový horkovzdušný balon.„Zůstali dole,“ odpověděla jí Annabeth. „Mají totiž strachz výšek.“„Ale, ubozí drahouškové.“Čivava zavrčela. Ženská zamumlala: „No, no, synku. Chovej seslušně.“ Pes měl stejně jako panička pichlavá očka, inteligentnía zlá.Promluvil jsem: „On se jmenuje Synek?“„Ne,“ odpověděla mi ta ženská.Usmála se, jako by tím všechno vysvětlila.Vyhlídková plošina nahoře na Oblouku mi připomínala malouplechovku s kobercem. Řady drobných okének poskytovaly výhledna město na jedné straně a na řeku na druhé. Výhled byl pěkný, alepokud existuje něco, co nesnáším víc než stísněné prostory, tak jeto stísněný prostor skoro dvě stě metrů nad zemí. Brzy jsem bylzralý jet zase dolů.Annabeth pořád mluvila o nosných prvcích stavby a o tom, jakby okna udělala větší a navrhla průhlednou podlahu. Nejspíš bytam dokázala trčet celé hodiny, ale naštěstí pro mě hlídač oznámil,že se vyhlídková plošina bude za pár minut zavírat.Nasměroval jsem Grovera a Annabeth k východu, nahnal je dovýtahu a chystal se taky nastoupit, když jsem si uvědomil, že uvnitřjsou dva další turisté. Nebylo tam pro mě místo.Hlídač oznámil: „Další kabinou, pane.“„Vystoupíme,“ rozhodla Annabeth. „Počkáme s tebou.“Ale to by nás všechno zdrželo a trvalo ještě déle, tak jsemzavrtěl hlavou: „Ne, to je v pohodě. Uvidíme se až dole.“Grover a Annabeth se tvářili nervózně, ale nechali dveře výtahuzapadnout. Kabina zmizela pod rampou.Teď už jsme na vyhlídkové plošině zůstali jenom já, malý kluks rodiči, hlídač a tlustá ženská s čivavou.Nervózně jsem se na tlusťošku usmál. Usmála se taky a mezizuby se jí mihl rozeklaný jazyk.Počkat.Rozeklaný jazyk?Než jsem se stačil rozhodnout, jestli jsem to doopravdy viděl,čivava seskočila a začala na mě ňafat.„Ale, ale, synku,“ uklidňovala ji žena. „Myslíš, že se to hodí?Máme tu takové příjemné lidi.“„Pejsek!“ vykřikl chlapeček. „Koukejte, pejsek!“Rodiče ho stáhli k sobě.Čivava na mě vycenila zuby a z černých pysků jí odkapávalapěna.„No dobře, synu,“ povzdechla si tlustá ženská. „Když chceš.“V břiše mě začalo mrazit. „Hm, neřekla jste té čivavě právěsynu?“„Chiméře, drahoušku,“ opravila mě tlustá dáma. „Ne čivavě. Tose lehce splete.“Vyhrnula si džínové rukávy a odhalila šupinatou zelenou kůžina pažích. Když se usmála, viděl jsem, že má místo zubů tesáky.Panenky očí měla úzké, jako mají hadi.Čivava zaštěkala hlasitěji a s každým zaštěknutím vyrostla.Nejdřív jako dobrman, pak jako lev. Štěkot se proměnil v řev.Malý kluk zaječel. Rodiče ho stáhli k východu, přímo nahlídače, který tam ochromeně stál a zíral na tu nestvůru.Chiméra už byla tak velká, že se zády třela o strop. Měla lvíhlavu, hřívu se zaschlou krví, tělo a kopyta obří kozy a místo ocasuhada, třímetrového chřestýše, který jí vyrůstal přímo z chlupatéhozadku. Obojek s diamanty jí pořád visel kolem krku a na psíznámce velikosti talíře se teď dalo snadno přečíst: CHIMÉRA –VZTEKLÁ, CHRLÍ OHEŇ, JEDOVATÁ – V PŘÍPADĚNÁLEZU VOLEJTE PROSÍM TARTAROS –1. 954.Došlo mi, že jsem ani neotevřel pero-meč. Ruce jsem mělochromené. Stál jsem tři metry od krvavého chřtánu Chimérya věděl jsem, že jakmile se pohnu, ta potvora se na mě vrhne.Hadí ženská vydala podivný syčivý zvuk, což měl být asismích. „Považuj si toho, Percy Jacksone. Pán Zeus mi málokdydovolí vyzkoušet hrdinu s některým mým mládětem. Protože jájsem matka monster, hrůzná Echidna!“Zíral jsem na ni. Nenapadlo mě říct nic jiného než: „Echidna –není to nějaký druh mravenečníka?“Zavyla a hadí obličej jí zhnědl a zezelenal vztekem. „Nesnáším,když to lidi říkají! Nesnáším Austrálii! Pojmenovat toho směšnéhoživočicha po mně. Za tohle tě můj syn zničí, Percy Jacksone!“Chiméra vyrazila, lví tesáky zaskřípaly. Podařilo se mi uskočita vyhnout se kousnutí.Skončil jsem vedle rodiny a hlídače, kteří teď všichni ječelia pokoušeli se vypáčit dveře nouzového východu.Nemohl jsem dopustit, aby se jim něco stalo. Stáhl jsemčepičku z meče, rozběhl se na druhou stranu plošiny a křikl: „Hej,čivavo!“Chiméra se obrátila rychleji, než bych čekal.Než jsem stačil máchnout mečem, otevřela tlamu, vydala puchjako z největšího grilu na světě a vypustila přímo na mě sloupohně.Proskočil jsem tím výbuchem. Koberec začal hořet, žár byl taksilný, že mi málem sežehl obočí.Tam, kde jsem stál ještě před chvílí, zela v boku Obloukuzubatá díra a z roztaveného kovu se na krajích kouřilo.No bezva, pomyslel jsem si. Právě jsme podpálili národnípamátník.Anaklusmos se v mých rukách mezitím proměnil v lesknoucí sebronzovou čepel a jakmile se Chiméra obrátila, sekl jsem ji pokrku.To byla osudová chyba. Čepel neškodně zajiskřila na psímobojku. Pokoušel jsem se to vybalancovat, ale jak jsem se snažilbránit proti tlamě toho ohnivého lva, úplně jsem zapomněl na hadíocas, dokud se mi neomotal kolem lýtka a nezatnul do něj tesáky.Celou nohu jsem měl jako v ohni. Pokoušel jsem se zarazitAnaklusmos Chiméře do tlamy, ale hadí ocas se mi omotal kolemkotníků, až jsem ztratil rovnováhu, meč mi vylétl z ruky, roztočilse, prosvištěl dírou v Oblouku a padal dolů do řeky Mississippi.Podařilo se mi vyškrábat se na nohy, ale věděl jsem, že jsemprohrál. Byl jsem beze zbraně. Cítil jsem, jak mi smrtelný jedpostupuje k hrudi. Vzpomínal jsem si, jak Cheirón říkal, žeAnaklusmos se ke mně vždycky vrátí, ale v kapse jsem žádné peroneměl. Možná padl moc daleko. Možná se vrací jen v podobě pera.Nevěděl jsem to a neměl jsem zůstat naživu natolik dlouho, abychto zjistil.Zacouval jsem k díře ve zdi. Chiméra se blížila, vrčelaa z pysků jí stoupal kouř. Hadí ženská Echidna se uchechtla: „Tihrdinové už nejsou, co bývali, co, synku?“Nestvůra zavrčela. Zdálo se, že nijak nepospíchal mě dodělat,když už mě jednou porazila.Podíval jsem se na hlídače a na rodinu. Malý kluk se schovávalza tátovýma nohama. Musel jsem ty lidi ochránit. Nemohl jsemjenom tak… umřít. Snažil jsem se uvažovat, ale tělo jsem mělv ohni. Hlava se mi motala. Neměl jsem meč. Čelil jsem obrovskénestvůře, která chrlila oheň, a její matce. A byl jsem k smrtivyděšený.Nedalo se jít nikam jinam, a tak jsem popošel k okraji díry.Hluboko, hluboko dole se leskla řeka.Pokud zemřu, zmizí ty nestvůry? Nechají ty lidi být?„Pokud jsi syn Poseidóna,“ zasyčela Echidna, „tak se vodynebojíš. Skoč, Percy Jacksone. Ukaž mi, že ti voda neublíží. Skoča vem si zpátky svůj meč. Prokaž svůj rodokmen.“Jo, jasně, pomyslel jsem si. Někde jsem četl, že skočit do vodyz několika pater je jako plácnout sebou na tvrdý asfalt. Z téhlevýšky bych se při tom dopadu rozmázl.Chiméřina tlama rudě zazářila a rozehřívala se k dalšímuvýbuchu.„Nevěříš,“ uchechtla se Echidna. „Nevěříš bohům. Nemůžu ti tovyčítat, malý zbabělče. Lepší bude, když hned zemřeš. Bohové jsounespolehliví. V srdci máš jed.“Měla pravdu: umíral jsem. Cítil jsem, jak se mi zpomaluje dech.Nikdo mě nemohl zachránit, ani bohové ne.Zacouval jsem a podíval se dolů na vodu. Vzpomněl jsem si navřelý pocit z otcova úsměvu, když jsem byl dítě. Musel mě vidět.Musel mě navštěvovat, když jsem byl v kolébce.Vzpomněl jsem si na vířící zelený trojzubec, který se mi objevilnad hlavou tu noc boje o vlajku, když mě Poseidón prohlásil zasvého syna.Ale tohle nebylo moře. Byla to Mississippi, přímo uprostředUSA. Tady nebyl žádný bůh moře.„Umři, ty nevěřící,“ zachraptěla Echidna a Chiméra vyslalak mé tváři sloup plamene.„Pomoz mi, otče,“ pomodlil jsem se.Obrátil jsem se a skočil. Se šaty jako pochodeň a s jedemproudícím v žilách jsem padal do řeky.