Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 14

Čtrnáctá kapitola:

STÁVÁM SE ZNÁMÝM UPRCHLÍKEM

Moc rád bych řekl, že jsem během té cesty dolů dospěl k nějakémuhlubokému odhalení, že jsem se vyrovnal s vlastní smrtelností,tváří v tvář smrti se smál a tak dále, a tak dále.Popravdě jediná moje myšlenka byla: Aaaagggghhhh!Řeka se mi řítila vstříc rychlostí kamionu. Vítr mi rval vzduchz plic. Mrakodrapy, kostelní věže a mosty se mi míhaly před očima.A pak: Pláááác!Záplava bublinek. Ponořil jsem se do tmy, přesvědčený, žeskončím zarytý sto stop v bahně a navěky ztracený.Ale dopad do vody mě nebolel. Teď jsem klesal zvolna, meziprsty mi probíhaly bublinky. Nehlučně jsem dosedl na dno řeky.Sumec, velký jako můj nevlastní otec, sebou škubl a zmizelv příšeří. Všude kolem mě vířily mraky bahna a odporného smetí –lahve od piva, staré boty, igelitové tašky.V tu chvíli mi došlo pár věcí: zaprvé, nerozdrtilo mě to naplacku. Nebyl jsem ožehlý. Necítil jsem už ani, jak se mi v žiláchvaří jed Chiméry. Byl jsem naživu, což bylo fajn.Zadruhé jsem si uvědomil: nejsem mokrý. Chci říct, cítil jsemchlad vody. Viděl jsem, kde se mi na šatech uhasil oheň. Ale kdyžjsem se dotkl trička, bylo úplně suché.Podíval jsem se na odpadky plovoucí kolem a chňapl po starémzapalovači.To není možné, pomyslel jsem si.Cvakl jsem zapalovačem. Rozhořel se. Objevil se drobnýplamínek, přímo tady na dně Mississippi.Popadl jsem z proudu vody nacucaný obal od hamburgerua papír okamžitě uschl. Lehce jsem ho zapálil. Jakmile jsem hopustil, plameny zaprskaly a zhasly. Obal se znovu proměnilv kluzký hadr. Zvláštní.Ale to nejdivnější mi došlo teprve nakonec: dýchám. Byl jsempod vodou, a normálně jsem dýchal.Vstal jsem, až po stehna zabořený v bahně. Nohy jsem měl jakoz rosolu. Ruce se mi třásly. Měl bych být mrtvý. Fakt, že jsemnebyl, působil jako… no, jako zázrak. Vybavil se mi ženský hlas,který zněl trochu jako hlas mé mámy: Percy, jak se říká?„Hm… děkuju.“ Pod vodou to znělo jako z nahrávky, jako bychbyl mnohem starší. „Děkuju… otče.“Žádná odpověď. Jenom temný proud odpadků v řece, obrovskýsumec klouzající kolem a záblesk západu slunce na hladině vysokonahoře, který všechno barvil do karamelova.Proč mě Poseidón zachránil? Čím víc jsem o tom uvažoval, tímvíc jsem se styděl. Takže už několikrát jsem měl štěstí. Protinestvůře jako Chiméra nebyla žádná šance. Ty ubožáky nahořev Oblouku to zřejmě upeklo. Nedokázal jsem je ochránit. Nejsemžádný hrdina. Možná bych měl prostě zůstat tady dole s tímsumcem a přidat se k životu na dně.Fump-fump-fump. Vodu nade mnou zčeřil říční kolesový parníka rozvířil bahno.A tam, ani ne metr a půl ode mě, ležel můj meč, jeho lesknoucíse bronzový jílec trčel z bahna.Znovu jsem uslyšel hlas té ženy: Percy, vezmi si ten meč. Tvůjotec ti věří. Tentokrát jsem věděl, že mi ten hlas nezní v hlavě.Nepředstavoval jsem si ho. Ženina slova jako by vycházelaodevšad, procházela vodou jako delfíní pískání.„Kde jste?“ zavolal jsem nahlas.Pak jsem ji v šeru uviděl – ženu stejné barvy, jakou měla voda,ducha v proudu, vznášejícího se hned nad mečem. Měla dlouhévlající vlasy a její oči, sotva viditelné, byly stejně zelené jako moje.V krku mi vyrostl knedlík. Řekl jsem: „Mami?“Ne, dítě, jsem jenom posel, i když osud tvé matky není takbeznadějný, jak si myslíš. Jdi na pláž v Santa Monice.„Cože?“Je to vůle tvého otce. Než sestoupíš do podsvětí, musíš jít doSanta Moniky. Prosím, Percy, nemohu se zdržet dlouho. Ta řeka jepro mě příliš špinavá.„Ale…“ Byl jsem přesvědčen, že tahle žena je moje máma,nebo aspoň její obraz. „Kdo – jak jste –“Bylo toho tak moc, na co jsem se chtěl zeptat, že se mi slovazadrhla v krku.Nemůžu se zdržet, statečný chlapče, pověděla ta žena. Natáhlase a já cítil, jak se mi proud otřel o tvář, jako by mě hladil. Musíšjít do Santa Moniky! A Percy, nevěř darům…Její hlas se rozplynul.„Darům?“ zeptal jsem se. „Jakým darům? Počkat!“Ještě jednou se pokusila promluvit, ale nebylo slyšet nic. Jejíobraz se rozplynul. Pokud to byla moje máma, ztratil jsem ji znovu.Nejradši bych se šel utopit. Jediný problém: já se utopit nemohl.Tvůj otec ti věří, oznámila mi.Taky říkala, že jsem statečný… pokud to neříkala tomu sumci.Dobrodil jsem se k meči a popadl ho za jílec. Chiméra je možnáještě nahoře se svou tučnou hadí matkou a chce mě dodělat.Přinejmenším už asi dorazila policie smrtelníků a pokouší se zjistit,kdo vypálil tu díru do Oblouku. Pokud mě najdou, jistě budou mítpár otázek.Uzavřel jsem meč a zastrčil si pero do kapsy. „Děkuju, tati,“opakoval jsem znovu temné vodě.Pak jsem se odrazil od bahna a plaval na hladinu.Vylezl jsem na břeh nedaleko plovoucího McDonaldu.O jeden blok dál obklopovala Oblouk všechna pohotovostnívozidla z celého St. Louis. Nad hlavou nám kroužily policejníhelikoptéry. Dav přihlížejících mi připomínal Times Square naSilvestra.Jedna malá holka poznamenala: „Mami! Ten kluk vyšelz řeky.“„To je fajn, zlato,“ řekla jen matka a natahovala krk, abyzahlédla sanitky.„Ale on je suchý!“„To je fajn, zlato.“Nějaká reportérka říkala do kamery: „Dozvěděli jsme se, žepravděpodobně nešlo o teroristický útok, ale vyšetřování je teprvev začátcích. Jak vidíte, poškození je velice vážné. Snažíme sesehnat někoho z těch, kdo katastrofu přežili, a požádat o očitésvědectví o tom, jak někdo spadl z Oblouku.“Těch, kdo katastrofu přežili. Zalila mě úleva. Možná, že sehlídač a ta rodina zachránili. Doufal jsem, že Annabeth a Groverjsou v pořádku.Snažil jsem se protlačit davem, abych viděl, co se děje zapolicejní páskou.„…chlapec,“ vyprávěl právě další reportér. „Pátý kanál zjistil,že bezpečnostní kamery zachytily chlapce, který se na vyhlídkovéplošině zbláznil a nějakým způsobem rozpoutal ten podivnývýbuch. Je těžké tomu uvěřit, Johne, ale tak jsme to slyšeli.Opakujeme, žádné potvrzené oběti na životech…“Vycouval jsem a snažil jsem se klopit hlavu. Musel jsem projítdlouhou cestu kolem území ohrazeného policií. Uniformovanípolicajti a reportéři byli všude.Už jsem málem přestal doufat, že někdy najdu Annabetha Grovera, když se ozvalo známé zamečení: „Perrr-cy!“Obrátil jsem se a ocitl se v Groverově medvědím stisku – nebospíš kozlím. Vydechl: „Mysleli jsme, že jsi odešel za Hádem tímhorším způsobem!“Za ním stála Annabeth a snažila se tvářit vztekle, ale i onavypadala, že se jí ulevilo, když mě vidí. „Nemůžeme tě nechatsamotného ani pět minut! Co se stalo?“„Tak trochu jsem spadl.“„Percy! Dvě stě metrů?“Nějaký policajt za námi zavolal: „Uvolněte cestu!“ Dav serozdělil. Uličkou spěchala dvojice záchranářů a na pojízdnémlehátku vezla ženu. Hned jsem v ní poznal mámu toho maléhokluka, který byl na vyhlídkové plošině. Zrovna říkala: „A pak tenveliký pes, ta obrovská čivava, co chrlila oheň –“„Dobře, paní,“ kýval hlavou záchranář. „Jenom se uklidněte.Vaše rodina je v pořádku. Léky už za chvíli zaberou.“„Já nejsem blázen! Ten chlapec vyskočil z díry ven a příšerazmizela.“ Pak mě uviděla. „To je on! To je ten chlapec!“Rychle jsem se obrátil a stáhl Annabeth a Grovera s sebou.Zmizeli jsme v davu.„Co se děje?“ chtěla vědět Annabeth. „Mluvila o té čivavěz výtahu?“Vypověděl jsem jim celý příběh o Chiméře, Echidně, svémskokanském výkonu a vzkazu od ženy pod hladinou.„Páni,“ pískl Grover. „Musíme tě dostat do Santa Moniky!Předvolání od tvého otce nemůžeme ignorovat.“Než stačila Annabeth odpovědět, minuli jsme dalšího reportéra.Málem jsem ztuhl na místě, když prohlásil: „Percy Jackson. Je totak, Dane. Dvanáctý kanál zjistil, že chlapec, který možná způsobiltu explozi, odpovídá popisu hocha, hledaného kvůli vážné dopravnínehodě autobusu v New Jersey před třemi dny. A navíc sepředpokládá, že ten chlapec cestuje na západ. Pro naše divákydoma přinášíme fotografii Percyho Jacksona.“Vyhnuli jsme se zpravodajské dodávce a vklouzli do jednéuličky.„Jedno po druhém,“ pověděl jsem Groverovi. „Nejdřív musímevypadnout z města!“Nějak se nám podařilo dostat se zpátky na nádraží, aniž násněkdo zahlédl. Nastoupili jsme do vlaku chvilku předtím, nežvyrazil do Denveru. Vlak se sunul na západ, zatímco padla tma a zanámi nad St. Louis pořád blikala policejní světla.