Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 15

Patnáctá kapitola:

BŮH NÁM KUPUJE CHEESEBURGERY

Druhý den odpoledne, čtrnáctého června, sedm dní předslunovratem, náš vlak dosupěl do Denveru. Nejedli jsme odpředcházejícího večera v jídelním voze někde v Kansasu.Sprchovali jsme se naposled v táboře. Byl jsem přesvědčen, že je topoznat.„Zkusme kontaktovat Cheiróna,“ navrhla Annabeth. „Chci muříct o tom tvém rozhovoru s duchem řeky.“„Nemůžeme přece použít telefon, že ne?“„Já nemluvím o telefonech.“Asi půl hodiny jsme se potulovali centrem města, i když jsemnetušil, co Annabeth hledá. Vzduch byl suchý a horký, což podusném vlhku v St. Louis působilo divně. Kam jsme se obrátili,všude jako by na mě civěly Skalnaté hory jako přívalová vlna, kteráse chystá vtrhnout do města.Konečně jsme objevili prázdnou samoobslužnou myčku. Došlijsme k boxu nejdál od ulice a dávali pozor na policejní hlídky. Bylijsme tři mladiství, potloukající se kolem myčky aut bez auta.Každému policajtovi, který si vychutnává své koblihy, by došlo, ženemáme za lubem nic dobrého.„Co přesně tu chceme?“ zeptal jsem se, když Grover vytáhlstříkací pistoli.„Je to pětasedmdesát centů,“ zabručel. „Mně zůstaly jenom dvačtvrťáky. Annabeth?“„Na mě se nekoukej,“ ohradila se. „Ten jídelňák mě vysál.“Vylovil jsem poslední drobné a dal Groverovi čtvrťák, takže mizbyly dva pěticenty a jedna drachma od Medúzy.„Výborně,“ zaradoval se Grover. „Zvládli bysme to samozřejměi s rozprašovací lahví, ale spojení není tak dobré a z pumpování měbolí ruce.“„O čem to mluvíš?“Naházel do stojanu čtvrťáky a nastavil páčku na JEMNÁMLHA. „O VI-ování.“„Véíování?“„Vysílání Iris,“ poučila mě Annabeth. „Bohyně duhy Irispřenáší zprávy mezi bohy. Když víš, jak poprosit, a ona nemá mocpráce, dělá to i pro polokrevné.“„Ty povoláš bohyni stříkací pistolí?“Grover namířil trysku do vzduchu a voda z ní zasyčela jakohustá bílá mlha. „Pokud neznáš lehčí způsob, jak udělat duhu.“Jasně, světlo pozdního odpoledne procházelo tím oparema rozložilo se do barev.Annabeth ke mně napřáhla dlaň. „Dej mi jednu drachmu,prosím.“Podal jsem jí minci.Zvedla ji nad hlavu. „O bohyně, přijmi naši oběť.“Hodila drachmu do duhy. Zlatě se zatřpytila a zmizela.„Vrch polokrevných,“ požádala Annabeth.Chvíli se nedělo nic.Pak jsem skrz mlhu uviděl jahodová pole a v dálce průliv LongIsland. Zdálo se, jako bychom byli na verandě hlavní budovy. Zádyk nám stál u zábradlí světlovlasý chlapík v šortkách a oranžovévestě. Držel bronzový meč a vypadalo to, že napjatě zírá na něco nalouce.„Luku!“ zavolal jsem.Obrátil se k nám s vykulenýma očima. Přísahal bych, že stojímetr ode mě za tím závojem mlhy, až na to, že jsem z něj viděl jenčást, která se objevovala v duze.„Percy!“ Zjizvená tvář se mu roztáhla do úsměvu. „Je tami Annabeth? Díky bohům! Jste všichni v pořádku?“„Jsme… hm… v pohodě,“ zakoktala se Annabeth. Horečně siuhlazovala špinavé tričko a pokoušela se odhrnout si neposlušnévlasy z obličeje. „Mysleli jsme Cheirón – chci říct –“„Je dole u srubů.“ Lukův úsměv se rozplynul. „Máme nějaképroblémy s táborníky. Poslouchej, jsi v pohodě? Je Groverv pořádku?“„Jsem tady,“ ozval se Grover. Podržel hadici na jedné straněa vešel do Lukova zorného pole. „Jaké problémy?“Zrovna v tu chvíli vjel do myčky veliký Lincoln Continental sestereopřehrávačem vyšroubovaným na maximum, hrál hip hop.Auto zaplulo do vedlejšího stání a basy z reproduktorů takvibrovaly, že to otřásalo dlažbou.„Cheirón musel – co je to za randál?“ vykřikl Luke.„Já to vyřídím!“ hlasitě mu odpověděla Annabeth. Vypadala,jako by se jí ulevilo, že se může dostat z dohledu. „Grovere, pojď!“„Co?“ zeptal se Grover. „Ale –“„Dej Percymu tu hadici a pojď!“ nařídila mu.Grover zamumlal něco o holkách, které jsou nepochopitelnějšínež věštby z Delf, pak mi podal hadici a šel za Annabeth.Upravil jsem hadici, aby duha vydržela a já pořád viděl Luka.„Cheirón musel jít rozehnat rvačku,“ zavolal na mě Luke přeshudbu. „Je to tady dost vyhrocené, Percy. Prosákly sem zvěstio tom sporu mezi Diem a Poseidónem. Pořád nevíme jak – možnáto byl stejný syčák, který přivolal pekelného psa. Táborníci se teďzačínají dělit na dvě strany. Rýsuje se to jako nová trojská válka.Afrodita, Arés a Apollón víceméně podporují Poseidóna. Athéna jes Diem.“Otřásl jsem se při pomyšlení, že by Clarissin srub mohl někdybýt na otcově straně. Z vedlejšího boxu jsem uslyšel Annabetha nějakého chlápka, jak se dohadují, pak se hudba o poznáníztlumila.„Takže jak je to s tebou?“ zeptal se mě Luke. „Cheirónovi budelíto, že tě prošvihl.“Vypověděl jsem mu naprosto všechno včetně svých snů. Bylomoc prima ho zase vidět, aspoň na pár minut si připadat, že jsemzase v táboře, takže jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem mluvil,dokud se nerozeznělo pípátko na rozprašovači. Došlo mi, že mámjenom minutu, než se voda zastaví.„Kéž bych tam mohl být,“ posteskl si Luke. „Bohužel odtud tinemůžeme moc pomoct, ale poslouchej… Musí to být Hádés, kdoukradl ten mistrovský blesk. Při zimním slunovratu byl na Olympu.Dělal jsem tam dozor na exkurzi a viděl jsem ho.“„Ale Cheirón tvrdil, že bohové si nemůžou navzájem přímo brátvěci.“„To je pravda…“ připustil Luke a zatvářil se ustaraně. „Alestejně… Hádés má přilbici temnoty. Jak by se mohl někdo jinývplížit do trůnního sálu a ukrást ten blesk? Musel by býtneviditelný.“Oba jsme se odmlčeli, pak si Luke zřejmě uvědomil, co řekl.„Počkat,“ zaprotestoval. „Nemyslel jsem Annabeth. My dva seznáme už věčnost. Ona by nikdy… Chci říct, je pro mě něco jakomladší sestra.“Zajímalo by mě, jestli by se Annabeth to označení líbilo. Hudbav boxu vedle úplně zmlkla. Nějaký chlap zařval hrůzou, dveře autazaklaply a lincoln vyjel z myčky.„Běž se radši podívat, co to bylo,“ doporučil mi Luke.„Poslouchej, nosíš ty létací boty? Ulevilo by se mi, kdybych věděl,že ti slouží.“„To… hm, jo!“ Snažil jsem se, aby to neznělo falešně. „Jo,přišly nám vhod.“„Fakt?“ Zašklebil se. „Sedí a tak?“Voda se zastavila. Mlha začala mizet.„No, dejte na sebe tam v Denveru pozor,“ zavolal Luke a jehohlas slábl. „A řekni Groverovi, že tentokrát to dopadne líp! Nikdose nepromění v borovici, pokud jenom –“Ale mlha byla pryč a Lukův obraz se rozplynul. Stál jsem sámv mokrém prázdném stání myčky.Zpoza rohu vyšli Annabeth a Grover. Smáli se, ale když viděli,jak se tvářím, zarazili se. Annabetin úsměv se vytratil. „Co se stalo,Percy? Co ti Luke řekl?“„Nic moc,“ zalhal jsem a cítil, že mám v žaludku stejnéprázdno, jaké bylo ve srubu číslo tři. „Pojďme si dát něco k večeři.“O pár minut později jsme seděli v levné jídelně, v boxu z leskléhochromu. Všude kolem nás se rodiny krmily hamburgery a nalévalyse mléčnými koktejly a colou.Konečně se objevila servírka. Pochybovačně povytáhla obočí.„No?“Promluvil jsem: „My, hm, bychom si chtěli objednat večeři.“„Máte na zaplacení, děcka?“Groverovi se rozklepal spodní ret. Měl jsem strach, že začnemečet nebo okusovat linoleum, což by bylo ještě horší. Annabethvypadala, že hlady omdlí.Pokoušel jsem se vymyslet nějakou dojemnou historku, kdyžnajednou celou budovou otřáslo dunění. U obrubníku zastavilmotocykl velikosti sloního mláděte.Veškerý hovor v jídelně utichl. Přední reflektor motorky rudězazářil. Na benzinové nádrži měla namalované plameny a na každéstraně bylo upevněné pouzdro na brokovnici i se zbraní. Sedadlobylo z kůže – ale z kůže, která vypadala jako… no, jako kůžebělocha.Před tím chlapíkem na motorce by se i profesionální zápasnícirozběhli k mamince. Měl na sobě červené triko bez rukávů, černédžíny a černý kožený plášť až na zem a na stehně připevněnýlovecký nůž. Na očích měl červené sluneční brýle, takové, kterépevně přiléhají k hlavě. Měl ten nejkrutější a nejsurovější obličej,jaký jsem kdy viděl – nejspíš docela hezký, ale zlý –, na hlavěmastného černého ježka a jeho tváře byly pokryty jizvami pomnoha, mnoha rvačkách. Nejdivnější bylo, že mi připadalo, jakobych tu tvář už někde viděl.Když vcházel do restaurace, zavanul dovnitř horký suchý vítr.Lidé se zvedli jako zhypnotizovaní, ale motorkář pohrdavě máchlrukou a všichni se zase posadili a vrátili se ke svým rozhovorům.Servírka zamrkala, jako by jí někdo v mozku stiskl tlačítkozpětného převíjení. Zeptala se nás znovu: „Máte na zaplacení,děcka?“Motorkář zabručel: „To jde na mě.“ Vklouzl do našeho boxu,který pro něj byl příšerně malý, a natlačil Annabeth na okno.Vzhlédl k servírce, která na něj civěla, a zahlaholil: „Vy jste tuještě?“Namířil na ni prst a ona ztuhla. Obrátila se, jako by ji někdoroztočil, a pak odkráčela zpátky do kuchyně.Motorkář se podíval na mě. Přes ty červené brýle jsem muneviděl do očí, ale začínaly ve mně vřít nepříjemné pocity. Vztek,odpor, hořkost. Chtělo se mi praštit do zdi. Chtělo se mi s někým sepoprat. Co si o sobě ten chlápek myslí?Věnoval mi zlomyslný úsměv. „Takže ty jsi kluk starýhoChaluháče, co?“Měl jsem být překvapený nebo vylekaný, ale naopak mipřipadalo, jako bych se díval na svého nevlastního otce Gabea.Nejradši bych tomu chlapovi utrhl hlavu. „Co je vám po tom?“Annabetiny oči mě varovaly. „Percy, tohle je –“Motorkář zvedl ruku.„V poho,“ přerušil ji. „Malá pózička mi neva. Ty si brzovzpomeneš, kdo je tu šéf. Víš, co jsem zač, synovečku?“Pak mi došlo, proč mi ten chlápek připadá povědomý. Šklebilse stejně zlomyslně jako některé děti z tábora polokrevných, ty zesrubu číslo pět.„Vy jste Clarissin otec,“ pověděl jsem. „Arés, bůh války.“Arés se zašklebil a sundal si sluneční brýle. Tam, kde měl mítoči, byl jen oheň, v prázdných jamkách jsem viděl miniaturnívýbuchy. „Jasně, ty ucho. Slyšel jsem, žes zlomil Clarisse kopí.“„Koledovala si o to.“„Možná. To je v klidu. Bitky mejch děcek jsou mi volný, jasan?Jsem tu kvůli tomuhle – doslech jsem se, že jsi ve městě. Mám protebe malej návrh.“Servírka se vrátila s naloženými tácy jídla – cheeseburgery,hranolky, cibulovými kroužky a čokoládovými koktejly.Arés jí dal pár zlatých drachem.Nervózně se podívala na mince. „Ale to nejsou…“Arés vytáhl obří nůž a začal si s ním čistit nehty. „Nějakejproblém, kočičko?“Servírka polkla a pak zmizela i se zlatem.„To nemůžete dělat,“ řekl jsem Arésovi. „Nemůžete lidemvyhrožovat nožem.“Arés se rozchechtal. „Děláš si srandu? Miluju tuhle zemi.Nejlepší místo od dob Sparty. Ty nenosíš zbraň, ty ucho? To bysměl. Todle je nebezpečnej svět. To mi připomíná ten můj návrh.Potřebuju od tebe službičku.“„Jakou službičku můžu udělat pro boha?“„Něco, na co bůh sám nemá čas. Prkotinka. Nechal jsem tu veměstě v jednom opuštěným vodním parku svůj štít. Měl jsem…rande se svou holkou. Vyrušili nás a já tam ten štít nechal. Chci,abys mi ho dones.“„Co kdybyste se tam vrátil a vzal si ho sám?“Oheň v očních důlcích mu zahořel ještě prudčeji.„A co kdybych tě proměnil v psouna a přejel tě harleyem?Nechce se mi. Bůh ti dává šanci se předvíst, Percy Jacksone. Chcešse předvíst jako srab?“ Naklonil se kupředu. „Možná bojuješ jenomu řek, kam můžeš hupsnout a tatík tě ochrání.“Chtělo se mi jednu mu vrazit, ale nějak jsem věděl, že na točeká. To Arésova moc ve mně probouzela vztek. Byl by šťastný,kdybych ho napadl. Nechtělo se mi udělat mu tu radost.„Nemám zájem,“ prohodil jsem. „Mám svoje poslání.“Arésovy planoucí oči mi předvedly věci, které jsem nechtělvidět – krev, kouř a mrtvoly na bojišti. „Já o tý tvý výpravě vímvšecko, ty ucho. Hned jak ukradli tu věc, poslal Zeus svý nejlepší,aby ji hledali: Apollóna, Athénu, Artemis a jasně že i mě. A kdyžjsem takovou silnou zbraň nedokázal vyčmuchat ani já…“ Olízl sirty, jako by v něm pomyšlení na mistrovský blesk vzbudilo touhu.„No… když jsem ji nenašel já, ty nemáš šanci. A přesto se tisnažím fandit. Tvůj fotr a já to spolu táhnem už dlouho. To já mupřece řek, že podezírám starýho Mrtvoláka.“„Vy jste mu pověděl, že ten blesk ukradl Hádés?“„Jasan. Na někoho něco hodit, aby začala válka, to je nejstaršítrik ze všech. Hned mi to docvaklo. Tak trochu mi můžeš děkovatza tu svou výpravu.“„Díky,“ zabručel jsem.„Hele, já jsem štědrej chlap. Udělej prostě tu prácičku a taky tipíchnu. Zařídím ti s kámošema odvoz na západ.“„My si umíme poradit sami.“„To určitě. Nemáte prachy. Ani auto. Ani šajna, proti čemujdete. Helfni mi a já ti možná řeknu něco, co potřebuješ vědět.Něco o tvojí mámě.“„O mé mámě?“Zašklebil se. „To tě začalo zajímat, co? Ten vodní park je mílina západ v Delancy. Nemůžeš to minout. Hledej jízdu Tunelemlásky.“„Co vám tu schůzku přerušilo?“ zeptal jsem se. „Něco vásvylekalo?“Arés vycenil zuby, ale já už tenhle výhrůžný pohled vidělu Clarisse. Bylo na něm něco nuceného, jako by byl nervózní.„Máš kliku, žes potkal mě, hošánku, a ne někoho jinýhoz Olympu. Ti drzost nepromíjejí tak jako já. Potkáme se zas tady,až to zmákneš. Nezklam mě.“Potom jsem musel omdlít nebo upadnout do nějakého transu,protože když jsem zase otevřel oči, Arés byl pryč. Málem bych simyslel, že se mi ten rozhovor jenom zdál, kdybych neviděl, jak setváří Annabeth a Grover.„To není dobré,“ promluvil Grover. „Arés tě našel, Percy. Tonení dobré.“Podíval jsem se z okna. Motocykl zmizel.Vážně Arés ví něco o mé mámě, nebo si ze mě jenom střílel?Když byl teď pryč, všechen vztek ze mě vyprchal. Uvědomil jsemsi, že Arés se asi moc rád plete do lidských pocitů. V tom byla jehosíla – zesílit vášně tak, až člověk není schopen uvažovat.„Bude to nějaký podraz,“ podotkl jsem. „Zapomeňme na Arése.Pojďme prostě dál.“„Nemůžeme,“ nesouhlasila Annabeth. „Koukej, já Arésenesnáším stejně jako všichni, ale nemůžeš ignorovat bohy, pokudnechceš mít pořádnou smůlu. On si nedělal legraci s tím, že těpromění v toho hlodavce.“Podíval jsem se na cheeseburger, který mi najednou nepřipadaltak lákavý. „Proč by nás potřeboval?“„Ten problém možná vyžaduje rozum,“ vysvětlovala Annabeth.„Arés má sílu. Ale to je všechno. Dokonce i síla se někdy musísklonit před moudrostí.“„Ale ten vodní park… Jako by dostal strach. Co by mohlo bohaválky přimět, aby takhle utekl?“Annabeth a Grover se na sebe nervózně podívali.Annabeth prohlásila: „Bohužel to budeme muset zjistit.“Když jsme objevili ten vodní park, slunce už klesalo za hory. Podlevývěsního štítu se to nejspíš kdysi jmenovalo VODNÍ SVĚT, aleněkterá písmena už byla rozbitá, takže tam stálo VOD Í T.Hlavní brána byla zamčená visacím zámkem a nahoře lemovanáostnatým drátem. Všude uvnitř se kroutily obrovské vyschléskluzavky, potrubí a trubice a ústily do prázdných bazénů. Poasfaltu poletovaly staré vstupenky a inzeráty. Za soumraku to tamvypadalo smutně a strašidelně.„Pokud sem Arés přivedl svou holku na rande,“ poznamenaljsem a zíral nahoru na ten ostnatý drát, „tak bych nerad viděl, jakvypadala.“„Percy,“ varovala mě Annabeth. „Buď trochu uctivější.“„Proč? Já myslel, že Arése nesnášíš.“„Stejně je to bůh. A jeho přítelkyně je moc náladová.“„A radši ji neurážej, jak vypadá,“ dodal Grover.„Kdo to je? Echidna?“„Ne, Afrodita,“ řekl Grover trochu zasněně. „Bohyně lásky.“„Myslel jsem, že byla za někoho vdaná,“ podotkl jsem. „ZaHéfaista.“„No a co?“ zeptal se mě.„Ach.“ Najednou jsem cítil potřebu změnit téma. „Takže jak sedostaneme dovnitř?“„Maia!“ Z Groverových bot vyrazila křídla.Přeletěl přes plot, ve vzduchu udělal neúmyslné salto a připřistání na druhé straně zaškobrtl. Oprášil si džíny, jako by to celéplánoval. „Vy nejdete?“Annabeth a já jsme museli zdolat plot postaru, jeden druhémupřidržet ostnatý drát a přelézt přes vršek.Stíny se protahovaly, když jsme procházeli parkem a prohlíželisi atrakce. Byl tam Kousavý ostrov, Spoďáry přes hlavu a Kruci,kde mám plavky?Nepřišla nás ulovit žádná monstra. Nikde se neozval aninejmenší hluk.Objevili jsme obchod se suvenýry, který zůstal otevřený. Napolicích ještě leželo zboží: sněžící těžítka, tužky, pohlednicea stojany s –„Oblečení,“ vyhrkla Annabeth. „Čisté oblečení.“„Jo,“ řekl jsem. „Ale nemůžeš jenom tak –“„Tak koukej.“Popadla celou jednu řadu oblečení ze stojanu a zmizelav kabince. Za pár minut vyšla ven v šortkách z Vodního světas květinovým vzorem, ve velkém červeném tričku Vodního světaa upomínkových surfařských botách Vodního světa. Přes rameno jívisel batoh Vodního světa, očividně nacpaný dalšími věcmi.„Kašlem na to.“ Grover pokrčil rameny. A za chvíli jsme užbyli všichni tři vystrojení jako chodící reklamy na zaniklý parkatrakcí.Dál jsme pátrali po Tunelu lásky. Měl jsem pocit, jako by celýpark nějak zadržoval dech. „Takže Arés a Afrodita,“ prohodil jsem,abych nemusel myslet na rostoucí tmu, „ti dva spolu něco mají?“„O tom se mluví už dávno, Percy,“ odpověděla mi Annabeth.„Tři tisíce let staré drby.“„A co Afroditin manžel?“„No, víš,“ řekla. „Héfaistos. Kovář. Narodil se jako mrzáka Zeus ho shodil z Olympu. Není žádný krasavec. Šikovný, to ano,ale Afrodita si na chytrost a talent zvlášť nepotrpí, víš.“„Líbí se jí motorkáři.“„Tak nějak.“„Héfaistos o tom ví?“„No jasně,“ zamumlala Annabeth. „Jednou je chytil. Myslímdoslova chytil, do zlaté sítě, a pozval všechny bohy, aby se na něpřišli podívat a vysmáli se jim. Héfaistos se je vždycky snažíztrapnit. Proto se scházejí na odlehlých místech, jako je…“Zastavila se a hleděla přímo před sebe. „Jako je tohle.“Před námi byl prázdný bazén, kde by se dalo úžasně jezdit naskateboardu. Měl tvar mísy a nejmíň pětatřicet metrů v průměru.Kolem okraje stálo jakoby na stráži dvanáct bronzovýchamorků s roztaženými křídly a šípy připravenými vystřelit. Naprotější straně se otvíral tunel, kudy nejspíš tekla voda, když bylbazén plný. Nápis nad ním hlásal: VZRUŠUJÍCÍ JÍZDA LÁSKY:KAM SE HRABE TUNEL LÁSKY RODIČŮ!Grover se přiblížil k okraji. „Lidi, mrkněte na to.“Na dně bazénu zůstal opuštěný růžovobílý dvoumístný čluns baldachýnem, celý pomalovaný drobnými srdíčky. Na levémsedadle se v dohasínajícím světle leskl Arésův štít, naleštěnýbronzový kotouč.„Tohle je nějak moc lehké,“ zapochyboval jsem. „Takže prostěslezeme tam dolů a sebereme ho?“Annabeth přejela prsty po podstavci nejbližšího amorka.„Je tu vyryté nějaké řecké písmeno,“ všimla si. „Éta. Zajímaloby mě…“„Grovere,“ zeptal jsem se, „necítíš nestvůry?“Začenichal ve vzduchu. „Nic.“„Myslíš nic jako v Oblouku, když jsi necítil Echidnu, nebo nic,jako že doopravdy nic?“Grover se zatvářil ublíženě. „Říkal jsem ti, že to bylo podzemí.“„Fajn, tak se nezlob.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Lezu dolů.“„Půjdu s tebou.“ Grover to neřekl moc nadšeně, ale měl jsempocit, že se snaží odčinit, co se stalo v St. Louis.„Ne,“ zastavil jsem ho. „Chci, abys zůstal nahoře s těmilétacími botami. Jsi přece Rudý baron, letecké eso, vzpomínáš?Spoléhám, že mě budeš krýt, kdyby se něco podělalo.“Grover se trochu nafoukl. „Jasně. Ale co by se mohlo podělat?“„Nevím. Mám jenom takový pocit. Annabeth, pojď se mnou.“„Děláš si legraci?“ Podívala se na mě, jako bych právě spadlz Měsíce. Tváře měla jasně červené.„Co je zas?“ chtěl jsem vědět.„Mám s tebou jít na… na ‚Vzrušující jízdu lásky‘?! To je přecetrapné! Co kdyby mě někdo viděl?“„Kdo by tě asi tak viděl?“ Ale už jsem byl rudý taky. Na holkyje spoleh, že vždycky všechno zašmodrchají. „Fajn,“ poděkovaljsem jí. „Udělám to sám.“ Ale když jsem se vydal po straně bazénudolů, šla za mnou a mumlala něco o tom, jak kluci vždyckyvšechno zpackají.Dostali jsme se k člunu. Štít byl opřený o sedadla a vedle nějležel dámský hedvábný šátek. Pokusil jsem se představit si tu Arésea Afroditu, párek bohů, scházejících se na atrakci vysloužiléhozábavního parku. Proč? Pak jsem si všiml něčeho, co jsem seshoraneviděl: kolem okraje bazénu byla všude zrcadla, obrácenák tomuto místu. Viděli jsme se, ať jsme se podívali kamkoli. Tomuselo být ono. Když se Arés a Afrodita muckali, mohli při tompozorovat své oblíbence: sebe samé.Sebral jsem šátek. Růžově se třpytil a nepopsatelně voněl – porůžích nebo po kytkách z hor. Po něčem příjemném. Trochuzasněně jsem se usmál a zrovna jsem se chystal otřít si šátek o tvář,když mi ho Annabeth vytrhla z ruky a nacpala si ho do kapsy.„Tohle teda nedělej. Nezapleť se do těch milostných hrátek.“„Co?“„Prostě vezmi ten štít, chaluhový mozečku, a vypadnemeodtud.“Jakmile jsem na ten štít sáhl, věděl jsem, že jsme v maléru. Máruka protrhla něco, co ho spojovalo s palubní deskou. Možnápavučina, pomyslel jsem si, ale pak jsem se podíval na tu věc nasvé dlani a viděl jsem, že je to nějaké kovové vlákno, tak jemné, žebylo skoro neviditelné. Nastražený drát.„Počkej,“ brzdila mě Annabeth.„Pozdě.“„Tady na boku člunu je další řecké písmeno, další éta. Tohle jepast.“Všude kolem se naráz rozlehly zvuky, milion otáčejících sesoukolí, jako by se celý bazén proměnil v jeden obrovský stroj.Grover vykřikl: „Lidi!“Nahoře na okraji bazénu natahovali amorkové šípy k výstřelu.Než jsem stačil navrhnout, abychom se kryli, vystřelili, ale ne nanás. Vystřelili přes bazén po sobě navzájem. Ze šípů se táhla jemnávlákna, klenula se nad bazénem a tam, kam dopadla, vytvořilavelkou zlatou hvězdu. Pak se mezi hlavními vlákny začaly kouzlemproplétat menší prameny a tvořit síť.„Musíme se dostat ven,“ vykřikl jsem.„Nekecej!“ rýpla si Annabeth.Popadl jsem štít a rozběhli jsme se, ale dostat se nahoru postrmé stěně bazénu nebylo tak lehké jako sestoupit na dno.„Pojďte!“ zavolal Grover.Snažil se nám udržet část sítě otevřenou, ale kdekoli se jí dotkl,začala se mu zlatá vlákna ovíjet kolem rukou.Hlavy amorků praskly a vysunuly se z nich videokamery.Všude kolem bazénu vyrostly reflektory, oslepily nás světlema z reproduktoru zaduněl hlas: „Živý přenos na Olymp za minutu…padesát devět vteřin, padesát osm vteřin…“„Héfaistos!“ vykřikla Annabeth. „Já jsem tak hloupá! Éta je‚H‘. Nachystal tuhle past, aby svou ženu přistihl s Arésem. Teď násbudou živě vysílat na Olympu. Jsou z nás absolutní pitomci!“Málem jsme se dostali k okraji, když se řada zrcadel otevřelajako poklopy a ven se vyvalily tisíce malých kovových… věcí.Annabeth zaječela.Byla to celá armáda strašidelných mechanických lezců: tělas bronzovou výzbrojí, pavoučí nohy, drobné tlamy s kusadly,všechno se to hnalo na nás v přívalu klapajícího a bzučícího kovu.„Pavouci!“ panikařila Annabeth. „Pav-jéééé!“Nikdy jsem ji ještě takhle neviděl. Zděšeně se svalila na zádaa už by se vzdala těm pavoučím robotům, kdybych ji nezvedla neodtáhl zpátky ke člunu.Pavouci teď proudili z okrajů bazénu všude kolem, byly jichmiliony, hrnuli se doprostřed a úplně nás obklopili. Říkal jsem si,že snad nejsou naprogramovaní na zabíjení, mají nás jen obklíčita poštípat a udělat z nás idioty. Na druhé straně, tahle past bylaurčená pro bohy. A my jsme bohové nebyli.Vlezli jsme s Annabeth do člunu. Začal jsem skopávat pavouky,kteří se hrnuli na palubu. Řval jsem na Annabeth, aby mi pomohla,ale byla úplně vyvedená z míry, nedokázala nic víc než ječet.„Třicet, dvacet devět,“ hlásal reproduktor.Pavouci začali chrlit kovová vlákna a pokoušeli se nás spoutat.Nejprve se vlákna dala lehce přetrhnout, ale byla jich spoustaa pavouci pořád přibývali. Jednoho jsem odkopl Annabeth z nohya jeho kusadla mi vyrvala pořádný kus z nové surfařské boty.Grover poletoval nad bazénem ve svých létajících teniskácha pokoušel se síť uvolnit, ta ale nepovolovala.Mysli, říkal jsem si, mysli.Vstup do Tunelu lásky byl pod sítí. Mohli bychom ho využítjako únik, jenže ho blokoval milion robotických pavouků.„Patnáct, čtrnáct,“ vyvolával reproduktor.Voda, pomyslel jsem si. Odkud se bere voda na tu jízdu?Pak jsem to uviděl: obří vodní potrubí za zrcadly, odkudvycházeli pavouci. A nahoře nad sítí vedle jednoho amorka stálabudka s prosklenými okny, odkud se to muselo řídit.„Grovere!“ zařval jsem. „Běž do té budky! Najdi tlačítko,kterým se to pouští!“„Ale –“„Dělej!“ Byla to bláznivá naděje, ale zároveň i naše jedinášance. Pavouci už lezli po celé přídi člunu. Annabeth ječela jakoo život. Musel jsem nás odtud dostat.Grover už byl v budce a mačkal tlačítka.„Pět, čtyři –“Grover se na mě zoufale podíval a zvedl ruce. Dával mi najevo,že už zmáčkl všechny knoflíky, ale pořád se nic nedělo.Zavřel jsem oči a myslel na vlny, na valící se vodu, na řekuMississippi. Ucítil jsem známé škubnutí v břiše. Zkusil jsem sipředstavit, že přitahuju oceán celou tu dálku až do Denveru.„Dva, jedna, nula!“Z potrubí explodovala voda. S rachotem se lila do bazénua splachovala pavouky. Přitáhl jsem Annabeth na sedadlo vedlesebe a upevnil jí pás, zrovna když přílivová vlna narazila do člunu,přelila se přes vršek, smetla pavouky a úplně nás promočila, alenepřevrhla. Člun se obrátil, zvedl se v proudu a otáčel se ve vírukolem dokola.Voda byla plná nemohoucích pavouků; některé to hodilo nabetonovou zeď bazénu takovou silou, až explodovali.Reflektory na nás svítily. Kamery amorků natáčely živý přenospro Olymp.Ale já se dokázal soustředit jenom na ovládání člunu. Přinutiljsem ho plout s proudem a držet se dál od stěn. Možná jsem si tojen představoval, ale zdálo se mi, že loďka se mými představamiřídí. Aspoň že se neroztříštila na milion kousíčků. Naposled jsme seotočili, hladina teď sahala tak vysoko, že nás to mohlo rozřezato kovovou síť. Pak se člun obrátil přídí k tunelu a my vyrazili dotmy.Pevně jsme se s Annabeth drželi a oba ječeli, jak se člun stáčela vybíral zatáčky a řítil se pětačtyřicetistupňovým sklonem kolemobrazů Romea a Julie a spousty dalších zamilovaných nesmyslů.A pak jsme byli z tunelu venku, noční vzduch nám svištěl vevlasech a člun se řítil přímo k výjezdu.Pokud by byla atrakce v normálním provozu, spluli bychomz rampy mezi zlatými Branami lásky a bezpečně přistáliv posledním bazénu. Ale byl tu problém. Brány lásky byly zavřenéna řetěz. Před tou barikádou se teď vršily dva čluny, které tovyplavilo z tunelu před námi – jeden se potápěl, druhý bylpřelomený v půlce.„Rozepni si pás,“ zakřičel jsem na Annabeth.„Zbláznil ses?“„Pokud se nechceš nechat rozdrtit na kaši.“ Připoutal jsem siArésův štít k ruce. „Budeme to muset přeskočit.“ Můj plán byljednoduchý a šílený. Jakmile člun narazí do překážky, využijemejeho hybnost jako odrazový můstek a přeskočíme bránu. Slyšeljsem, že někteří lidé takhle přežili srážku aut, když je to vyhodilodeset nebo dvanáct metrů od místa nehody. S trochou štěstípřistaneme v bazénu.Zdálo se, že Annabeth mě pochopila. Když se brány blížily,popadla mě za ruku.„Až řeknu,“ zaburácel jsem.„Ne! Až já řeknu!“„Co?“„To je jednoduchá fyzika!“ zakřičela. „Síla krát úhel dráhy –“„Fajn!“ houkl jsem. „Tak až ty řekneš!“Čekala… čekala… pak zavolala: „Teď!“Prásk!Annabeth měla pravdu. Kdybychom skočili tehdy, kdy jsemmyslel já, narazili bychom do bran. Díky ní jsme získali maximálnízdvih.Naneštěstí to bylo trochu víc, než jsme potřebovali.Člun narazil do barikády a nás to hodilo do vzduchu, přímo přesbrány, přes bazén a dolů směrem na tvrdý asfalt.Něco mě zezadu popadlo.Annabeth vyjekla: „Au!“Grover!Ve vzduchu mě chňapl za tričko a Annabeth za ruku a pokoušelse zabrzdit náš dopad, ale nabrali jsme s Annabeth moc velkouenergii.„Jste na mě těžcí!“ houkl Grover. „Padáme!“Prudce jsme klesali k zemi a Grover dělal, co mohl, aby ten pádzpomalil.Narazili jsme na desku k focení. Groverova hlava prošla přímodírou, kam turisté strkají obličeje a hrají si, že jsou Nunu, hodnávelryba. Annabeth a já jsme se zřítili na zem, pomlácení, ale živí.Arésův štít jsem měl pořád navlečený na paži.Jakmile jsme chytili dech, vytáhli jsme s Annabeth Groveraz desky a poděkovali mu, že nám zachránil život. Ohlédl jsem se naVzrušující jízdu lásky. Voda opadávala. Náš člun se rozmlátil nakousky o bránu.Necelých sto metrů odtud, ve vstupním bazénu, amorkovépořád ještě filmovali. Sochy se natáčely, aby mířily kameramipřímo na nás, reflektory nám svítily do tváří.„Představení skončilo!“ vykřikl jsem. „Díky! Dobrou noc!“Amorkové se vrátili do původních pozic. Světla pohasla. Parkse znovu ponořil do ticha a do tmy, až na malý čúrek vody, tekoucído výchozího bazénku Vzrušující jízdy lásky. Uvažoval jsem, jestlina Olympu udělali přestávku na reklamu nebo náš výkon nestál zanic.Nesnáším, když mě někdo dráždí. Nesnáším, když mě někdopodvádí. A měl jsem dost zkušeností s grázlíky, kteří mi rádiprováděli takové kousky. Potěžkal jsem štít na paži a obrátil se kesvým kamarádům. „Musíme si trošku popovídat s Arésem.“