Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 16

Šestnáctá kapitola:

STOPUJEME ZEBRU DO VEGAS

Bůh války na nás čekal na parkovišti u restaurace.„Koukněme se,“ konstatoval místo pozdravu, „vy jste senenechali zabít.“„Vy jste věděl, že je to past,“ poznamenal jsem.Arés se zlomyslně zašklebil. „Vsadím se, že ten mrzáckej kovářmrkal na drát, když chytil do sítě pár hloupejch děcek. V telce vámto slušelo.“Vrazil jsem mu štít do ruky. „Jste kretén.“Annabeth a Grover zalapali po dechu.Arés popadl štít a roztočil ho ve vzduchu jako těsto na pizzu.Štít změnil tvar, stala se z něj neprůstřelná vesta. Hodil si ji nazáda.„Vidíte tamhleten náklaďák?“ Ukázal na tahač s návěsem nadruhé straně silnice před restaurací. „To je vaše doprava. Odvezevás přímo do L. A. se zastávkou ve Vegas.“Tahač měl vzadu nápis, který jsem dokázal přečíst jedině díkytomu, že byl namalovaný bílými písmeny na černém pozadí, což jepro dyslexii dobrá kombinace. PŘÁTELSKÁ MEZINÁRODNÍSLUŽBA – OHLEDUPLNÝ ZOOTRANSPORT. VAROVÁNÍ:ŽIVÁ DIVOKÁ ZVÍŘATA.Vyhrkl jsem: „Děláte si legraci.“Arés luskl prsty. Zadní dveře tahače se otevřely. „Gratis jízdana západ, zelenáči. Nestěžuj si. A tady je maličkost za tu prácičku.“Stáhl z řídítek modrý nylonový batoh a hodil mi ho.Uvnitř bylo čisté oblečení pro nás všechny, dvacet babekv hotovosti, pytlík plný zlatých drachem a sáček čokoládovýchsušenek.Odfrkl jsem: „Já nestojím o vaše hnusné –“„Díky, pane Arési,“ přerušil mě Grover a věnoval mi svůjnejvarovnější pohled. „Díky moc.“Zatnul jsem zuby. Zřejmě je smrtelná urážka odmítnout něco odboha, ale já nechtěl nic, čeho se Arés dotkl. Neochotně jsem sihodil pytel přes rameno. Věděl jsem, že ten vztek vyvolalapřítomnost boha války, ale pořád jsem měl cukání praštit ho donosu. Připomínal mi všechny surovce, jaké jsem kdy potkal: NancyBobofitovou, Clarisse, Smraďocha Gabea, nepříjemné učitele –každého idiota, který mi kdy ve škole vynadal do hlupáků nebo semi vysmál, když mě vyloučili.Ohlédl jsem se na restauraci, v níž teď bylo jen pár hostů.Servírka, která nám přinesla večeři, nervózně vyhlížela z okna, jakoby se bála, že nám Arés ublíží. Vytáhla z kuchyně kuchaře, aby sena nás přišel podívat. Něco mu říkala. Přikývl, zvedl malý foťák najedno použití a vyfotil nás.No bezva, pomyslel jsem si. Zítra zas budeme na prvníchstranách novin.Představoval jsem si ty titulky: DVANÁCTILETÝ ZLOČINECMLÁTÍ BEZBRANNÉHO MOTORKÁŘE.„Dlužíte mi ještě jednu věc,“ oznámil jsem Arésovi a snažiljsem se mluvit klidně. „Slíbil jste mi informaci o mámě.“„Víš jistě, že tu zprávu uneseš?“ Nakopl motorku. „Nenímrtvá.“Jako by se země pode mnou najednou roztočila. „Jak tomyslíte?“„Myslím to tak, že byla odnesená od Mínótaura, než stačilaumřít. Změnila se na zlatej déšť, že jo? To je metamorfóza,proměna. Ne smrt. Zachovali ji.“„Zachovali. Proč?“„Měl bys trošku studovat válečnou taktiku, ty ucho. Rukojmí.Někoho si vezmeš, abys moh ovládat někoho jinýho.“„Mě nikdo neovládá.“Zasmál se. „Fakt? Tak se rozhlídni kolem, kluku.“Sevřel jsem pěsti. „Na chlápka, který utíká před soškamiAmora, jste docela nafoukaný, pane Arési.“Za slunečními brýlemi zaplál oheň. Ve vlasech jsem ucítilhorký závan. „Ještě se setkáme, Percy Jacksone. Až budeš příštěbojovat, dávej si bacha.“Vytočil motor harleye na nejvyšší obrátky a odburácel po uliciDelancy.Annabeth poznamenala: „To nebylo chytré, Percy.“„To je mi volný.“„Neměl by sis dělat nepřítele z boha. Zvlášť ne z tohohle boha.“„Hej, lidi,“ ozval se Grover. „Nerad vás přerušuju ale…“Ukázal k jídelně. U pokladny platili účet poslední hosté, dvamuži ve stejných černých kombinézách s bílým logem na zádech,které odpovídalo tomu na kamionu: PŘÁTELSKÁMEZINÁRODNÍ SLUŽBA.„Pokud chceme jet tím zooexpresem,“ řekl Grover, „tak seboumusíme pohnout.“Nelíbilo se mi to, ale lepší řešení jsme neměli. Kromě toho jsemuž měl Denveru plné zuby.Přeběhli jsme silnici, vylezli dozadu na velký přívěs a zavřeli zasebou dveře.První, co mě zasáhlo, byl smrad. Bylo to jako největší kočičízáchod na světě.V kamionu byla tma, dokud jsem nesundal vršek Anaklusmu.Čepel osvětlila slabým bronzovým jasem hodně smutnou scénu.V řadě špinavých kovových klecí seděla tři nejžalostnější zvířata zezoo, jaká jsem kdy viděl: zebra, samec lva albína a nějaké divnéstvoření podobné antilopě, které jsem neuměl pojmenovat.Lvovi někdo hodil pytel tuřínu, který šelma očividně nehodlalasežrat. Zebra a antilopa dostaly polystyrénový tácek s mletýmmasem. Zebra měla hřívu slepenou žvýkačkou, jak se někdo baviltím, že ji na ni plival. Antilopě přivázali k jednomu rohu idiotskýstříbrný narozeninový balónek s nápisem NEJLEPŠÍ ROKYV HÁJI!Ke lvovi se zřejmě nikdo nechtěl přiblížit a pohrát si s nímpodobně. To ubohé stvoření chodilo dokola po umouněnýchdekách, v hrozně omezeném prostoru, a funělo v dusném horkupřívěsu. Kolem růžových očí mu poletovaly mouchy a pod bílýmkožichem se rýsovala žebra.„Tohle má být přátelství?“ vykřikl Grover. „Ohleduplnýzootransport?“Nejspíš by hned vyrazil ven zmlátit řidiče svou píšťalou a jábych mu s tím pomohl, ale zrovna v tu chvíli motor s rachotemožil, přívěs se začal otřásat a my se museli posadit, abychomnespadli.Schoulili jsme se v rohu na jakýchsi plesnivých pytlechs krmením a snažili se nevnímat puch, horko a mouchy. Groverpromlouval ke zvířatům sériemi kozího mečení, ale jen se na nějsmutně dívala. Annabeth by nejraději otevřela klece a hned namístě zvířata osvobodila, ale upozornil jsem ji, že by to nepomohlo,dokud auto nezastaví. Kromě toho jsem tušil, že bychom tomulvovi připadali chutnější než tuřín.Našel jsem džbán s vodou a dolil jim misky, pak jsem pomocíAnaklusmu vytáhl z klecí popletené příděly jídla. Lvovi jsem dalmaso a zebře s antilopou tuřín.Grover uklidňoval antilopu a Annabeth jí mezitím odřízla svýmnožem balónek z rohu. Chtěla vyříznout zebře i žvýkačku z hřívy,ale shodli jsme se, že by to bylo dost nebezpečné, když se přívěsotřásal. Řekli jsme Groverovi, ať zvířatům slíbí, že jim ránopomůžeme ještě víc, a pak jsme se uložili ke spánku.Grover se schoulil na pytli tuřínu. Annabeth otevřela balíčeksušenek a začala jednu bez velkého zájmu ožužlávat. Snažil jsem serozveselit myšlenkami na to, že jsme v půlce cesty do Los Angeles.V půlce cesty do našeho cíle. Bylo teprve čtrnáctého června.Slunovrat je až jedenadvacátého. To v klidu zvládneme.Na druhé straně jsem netušil, co nás čeká. Bohové si se mnoupořád pohrávali. Héfaistos byl aspoň natolik slušný, že to dělalotevřeně – nastražil kamery a ukazoval mě jako zábavu. Ale i kdyžkamery neběžely, měl jsem pocit, že výpravu někdo sleduje.Sloužil jsem bohům jako zdroj legrace.„Hele,“ oslovila mě Annabeth. „Mrzí mě, že jsem v tomvodním parku tak jančila, Percy.“„To nic.“„To jenom…“ Otřásla se. „Kvůli těm pavoukům.“„Kvůli příběhu s Arachné,“ uhodl jsem. „Byla proměněnav pavouka, protože vyzvala tvou mámu k soutěži v tkaní, že?“Annabeth přikývla. „Děti Arachné se od té doby mstí dětemAthény. Když je na míli kolem mě nějaký pavouk, tak si mě najde.Já ty malé příšery nenávidím. Každopádně ti děkuju.“„Jsme tým, pamatuješ?“ upozornil jsem ji. „A navíc ten luxusnílet zařídil Grover.“Myslel jsem, že spí, ale z rohu zamumlal: „Byl jsem úžasný,co?“S Annabeth jsme se rozesmáli.Rozlomila sušenku a půlku mi dala. „V tom vysílání Iris…Luke vážně nic neříkal?“Žvýkal jsem sušenku a přemýšlel, jak odpovědět. Ten rozhovorskrz duhu mě trápil celý večer. „Luke říkal, že se znáte hodnědlouho. Taky říkal, že Grover tentokrát nezklame. Nikdo senepromění v borovici.“V tlumeném bronzovém světle čepele meče se nedalo poznat,jak se tváří.Grover vydal žalostné zahýkání.„Měl jsem ti říct pravdu hned na začátku.“ Hlas se mu třásl.„Myslel jsem, že kdybys věděl, jak jsem neschopný, tak bys měs sebou nechtěl.“„Ty jsi ten satyr, který se pokusil zachránit Thalii, Diovudceru.“Mrzutě přikývl.„A další dva polokrevní, se kterými se Thalie skamarádila, ti,kteří se dostali bezpečně do tábora…“ Podíval jsem se naAnnabeth. „Tos byla ty a Luke, že?“Odložila nesnědenou sušenku. „Jak jsi říkal, Percy, sedmiletýpolokrevný by se sám moc daleko nedostal. Athéna mě navedlak pomoci. Thalii bylo dvanáct a Lukovi čtrnáct. Oba utekli z domujako já. Rádi mě vzali s sebou. Oni byli… úžasní bojovnícis nestvůrami i bez výcviku. Cestovali jsme na sever z Virginiea neměli jsme vlastně žádný plán, odráželi jsme nestvůry asi dvatýdny, než nás Grover našel.“„Měl jsem doprovodit Thalii do tábora,“ popotáhl. „JenomThalii. Měl jsem přísné příkazy od Cheiróna: nedělat nic, co byzpomalilo záchranu. Věděli jsme, že po ní jde Hádés, ale já prostěnemohl nechat Luka a Annabeth samotné. Myslel jsem… Mysleljsem, že bych je mohl odvést do bezpečí všechny tři. Byla to mojevina, že nás Blahovolné dohnaly. Vyděsil jsem se. Na cestě zpátkydo tábora jsem měl strach a trochu bloudil. Kdybych bylrychlejší…“„Nech toho,“ zarazila ho Annabeth. „Nikdo ti to nevyčítá. AniThalie ti to nevyčítala.“„Obětovala se, aby nás zachránila,“ řekl zkroušeně. „Její smrtbyla moje vina. Rada kopytnatých starších to potvrdila.“„Protože jsi neopustil další dva polokrevné?“ zeptal jsem se.„To není fér.“„Percy má pravdu,“ souhlasila Annabeth. „Kdyby nebylo tebe,Grovere, tak tady dneska nejsme já ani Luke. My kašleme na to, coříká rada.“Grover ve tmě dál popotahoval. „To je to moje štěstí. Jsemnejhorší satyr ze všech, a zrovna já najdu dva nejsilnějšípolokrevné v celém století, Thalii a Percyho.“„Ty nejsi nejhorší,“ tvrdila Annabeth. „Máš největší kuráž zevšech satyrů, jaké jsem potkala. Jmenuj mi jediného, který by seodvážil jít do podsvětí. Vsadím se, že Percy je moc rád, že tu jsi.“Nakopla mě do holeně.„Jo,“ houkl jsem, což bych udělal i bez toho kopance. „To neníštěstí, že jsi našel Thalii a mě, Grovere. Ty máš největší elán zevšech satyrů. Jsi rozený pátrač. A proto zrovna ty najdeš Pana.“Zaslechl jsem hluboký, spokojený povzdech. Čekal jsem, žeGrover něco řekne, ale začal jen hlasitěji dýchat. Když se ten zvukproměnil v chrápání, došlo mi, že usnul.„Jak to dělá?“ divil jsem se.„Nevím,“ řekla Annabeth. „Ale to bylo fakt hezký, cos muřekl.“„Myslel jsem to vážně.“Mlčky jsme ujeli dalších pár mil, nadskakovali jsme na pytlechs krmením. Zebra přežvykovala tuřín. Lev si olizoval z pyskůzbytky mletého masa a se zájmem si mě prohlížel.Annabeth mnula v prstech šňůrku na krku, jak se zabývalanějakými hlubokými myšlenkami.„Ten korálek s borovicí,“ promluvil jsem. „Ten je z prvníhoroku?“Vyvalila oči. Neuvědomovala si, co dělá.„Jo,“ přiznala. „Každý srpen instruktoři vyberou nejdůležitějšíudálost léta a namalují ji na korálky toho roku. Mám Thaliinuborovici, řeckou triéru v plamenech, kentaura v plesových šatech –tehdy ale bylo divné léto…“„A ten školní prsten je tvého táty?“„Po tom ti nic –“ Zarazila se. „Jo. Jo, je.“„Nemusíš mi to říkat.“„Ne… to je v pořádku.“ Roztřeseně se nadechla. „Táta mi hoposlal v dopise před dvěma lety. Ten prsten byl něco jako hlavnídárek na památku od Athény. Bez ní by to svoje doktorské studiumna Harvardu nezvládl… To je dlouhý příběh. Zkrátka napsal, žechce, abych ho měla. Omlouval se, že byl hlupák, psal, že měmiluje a že mu chybím. Chtěl, abych přijela domů a žila s ním.“„To nezní tak špatně.“„Jo, nezní… Problém byl v tom, že jsem mu uvěřila. Na tenškolní rok jsem se zkusila vrátit domů, ale nevlastní máma bylastejná jako předtím. Nechtěla, aby život s takovou hříčkou přírodyohrozil její děti. Nestvůry zaútočily. Hádali jsme se. Nestvůryzaútočily. Zas jsme se hádali. Nevydržela jsem to ani do zimníchprázdnin. Zavolala jsem Cheiróna a vrátila se přímo do Táborapolokrevných.“„Myslíš, že ještě někdy zkusíš žít s tátou?“Nepodívala se mi do očí. „Prosím tě. Nehodlám si přidělávatproblémy.“„Neměla bys to vzdávat,“ domlouval jsem jí. „Měla bys munapsat dopis nebo tak.“„Díky za radu,“ prohlásila odměřeně, „ale můj otec se užrozhodl, s kým chce žít.“Dalších pár mil jsme ujeli mlčky.„Takže kdyby bohové bojovali,“ prohodil jsem, „rozdělí se sílyjako za trojské války? Athéna proti Poseidónovi?“Opřela si hlavu o batoh, který nám dal Arés, a zavřela oči. „Jánevím, co udělá moje máma. Jenom vím, že budu při tobě.“„Proč?“„Protože jsi můj kamarád, chaluhový mozečku. Máš ještěnějaké pitomé otázky?“Nedokázal jsem vymyslet žádnou odpověď. Naštěstí jsem aninemusel. Annabeth usnula.Nedařilo se mi ji hned následovat, protože Grover chrápala albínský lev na mě hladově civěl, ale nakonec jsem přece jenzavřel oči.Moje noční můra začala jako něco, o čem se mi zdálo už miliónkrátpředtím: přinutili mě psát test ve svěrací kazajce. Všechny ostatníděti šly ven na přestávku a učitel pořád říkal: No tak, Percy. Nejsipřece hlupák, že ne? Vezmi si tužku.Pak se ten sen odchýlil od obvyklé podoby.Podíval jsem se na sousední lavici a viděl jsem, že tam sedídívka a taky má na sobě svěrací kazajku. Byla stejně stará jako já,měla rozcuchané černé vlasy jako pankáč, tmavé linky kolemnaštvaných zelených očí a pihy na nose. Nějak jsem věděl, kdo toje. Byla to Thalie, Diova dcera.Vzpírala se v té svěrací kazajce, zuřivě do mě zabodla pohleda vyštěkla: No, chaluhový mozečku? Jeden z nás odtud musívypadnout.Má pravdu, pomyslelo si moje snové já. Půjdu zpátky do téjeskyně. Vytmavím to Hádovi.Svěrací kazajka se na mně rozpustila. Propadl jsem podlahoutřídy. Učitelův hlas se měnil, až byl chladný a zlý a zněl z hlubinobrovské propasti.Percy Jackson, promluvil. Ano, výměna proběhla dobře, jakvidím.Byl jsem zpátky v temné jeskyni a kolem mě se vznášely dušemrtvých. Mluvila ta obludná věc, schovaná v jámě, ale tentokrát seneobracela ke mně. Ochromující síla jejího hlasu jako by mířilaněkam jinam.A on nemá žádné podezření? zeptalo se to.Další hlas, který jsem málem poznal, odpověděl za mými zády:Žádné, můj pane. Je stejně nevědomý jako ostatní.Ohlédl jsem se, ale nikdo tam nebyl. Mluvčí byli neviditelný.Jeden podvod za druhým, přemýšlela ta věc v jámě nahlas.Skvěle.Opravdu, můj pane, řekl hlas vedle mě, po právu se vám říkáPokřivený. Ale bylo to vážně nutné? To, co jsem ukradl, jsem vámmohl přinést přímo –Ty? odfrklo si monstrum pohrdavě. Tys už ukázal, kde jsoutvoje hranice. Zklamal bys mě úplně, kdybych do všeho nezasáhl.Ale, můj pane –Klid, služebníčku. Našich šest měsíců nám dalo hodně. Diůvhněv narostl. Poseidón vynesl nejzoufalejší kartu. Teď ji použijemeproti němu. Brzo budeš mít odměnu, jakou si přeješ, a svoupomstu. Jakmile se mi oba předměty dostanou do rukou… Alepočkat. On je tady.Co? Neviditelný služebník najednou mluvil neklidně. Vy jste hopovolal, můj pane?Ne. Najednou se přese mě plnou silou přelila pozornost tohomonstra, přimrazila mě na místě. Čert aby vzal tu krev jeho otce –je moc proměnlivý, moc nepředvídatelný. Ten kluk se sem přeneslsám.To není možné! vykřikl služebník.Pro slabocha jako ty možná ne, zavrčel ten hlas. Pak se jehochladná síla obrátila zpátky na mě. Takže… Ty bys rád snil o svévýpravě, mladý polokrevný? Dobrá, vyhovím ti.Scéna se proměnila.Stál jsem v rozlehlé trůnní síni s černými mramorovými stěnamia s bronzovou podlahou. Prázdný hrůzný trůn byl vyrobenz lidských kostí spojených dohromady. U paty stupínku stála mojemáma, ztuhlá v chvějícím se zlatém světle a s rozpřaženýmarukama.Snažil jsem se jít k ní, ale moje nohy se ani nepohnuly.Natahoval jsem se po ní, ale zjistil jsem, že mi ruce sesychají nakost. Kolem mě se shlukly rozšklebené kostry v řeckém brnění,zahalily mě do hedvábného roucha a hlavu mi ověnčily vavřínem,z nějž stoupal dým jedu Chiméry a propaloval se mi do kůže nahlavě.Ten zlý hlas se začal smát. Sláva ti, hrdinný dobyvateli!S leknutím jsem se probudil.Grover mi třásl ramenem. „Tahač zastavil,“ oznamoval mi.„Myslíme si, že přijdou zkontrolovat zvířata.“„Schovejte se!“ sykla Annabeth.Ona to měla lehké. Jednoduše si nasadila kouzelnou čepicia zmizela. Grover a já jsme se museli zahrabat za pytle s krmeníma doufat, že vypadáme jako tuříny.Dveře přívěsu se otevřely s děsivým zaskřípěním. Dovnitř sevevalilo sluneční světlo a horko.„Páni!“ zabručel jeden řidič a zamával si rukou před šerednýmnosem. „Proč radši nevozím mašiny.“ Vlezl dovnitř a nalil trochuvody ze džbánu zvířatům do misek.„Je ti horko, chlapče?“ zeptal se lva a pak mu chrstl zbytekvody přímo do tváře.Lev rozzlobeně zařval.„Jo, jo, jo,“ chlácholil ho chlap.Vedle mě pod pytli s tuřínem se Grover napnul. Namírumilovného býložravce vypadal dost vražedně. Řidič hodilantilopě pomačkanou krabici od Happy Meal z McDonaldu.Zašklebil se na zebru. „Jak to de, pyžamo? Na týdle zastávce sezbavíme aspoň tebe. Máš ráda šou s kouzelníkama? Todle se tibude líbit. Rozřežou tě na půlky!“Zebra se očima šílenýma strachem podívala přímo na mě.Nevydala ani hlásek, ale naprosto jasně jsem slyšel, jak říká:Vysvoboďte mě, pane. Prosím.Byl jsem moc šokovaný na to, abych dokázal nějak zareagovat.Ozvalo se hlasité ťuk, ťuk, ťuk na bok návěsu.Řidič, který byl uvnitř s námi, zavolal: „Co chceš, Eddie?“Nějaký hlas zvenku – musel to být Eddie – se ozval: „Maurici?Cos povídal?“„Proč klepeš?“Ťuk, ťuk, ťuk.Eddie zvenku zavolal: „Kdo klepe?“Náš chlapík Maurice obrátil oči v sloup. Vydal se ven a při tomnadával Eddiemu, že je idiot.Za vteřinku se vedle mě zjevila Annabeth. To ona muselaklepat, aby dostala Maurice z návěsu. Řekla: „Tahle dopravní firmanemůže být legální.“„To je fakt,“ souhlasil Grover. Odmlčel se, jako by poslouchal.„Lev říká, že ti chlapi jsou pašeráci zvířat!“To je pravda, zazněl mi v hlavě hlas zebry.„Musíme je osvobodit!“ rozhodl Grover. On i Annabeth se namě podívali a čekali, co udělám.Slyšel jsem mluvit zebru, ale lva ne. Proč? Možná je to dalšímoje porucha učení… Dokážu porozumět jen zebrám? Pak měnapadlo: koně. Co Annabeth říkala o tom, že Poseidón stvořilkoně? Není zebra koním dost podobná? Možná jí rozumím právědíky tomu.Zebra poprosila: Otevřete mi klec, pane. Prosím. Pak mi budedobře.Eddie a Maurice na sebe venku pořád pokřikovali, ale věděljsem, že každou chvíli přijdou zase dovnitř mučit zvířata. Popadljsem Anaklusmos a rozsekl zámek na kleci zebry.Zebra vyrazila ven. Obrátila se ke mně a uklonila se. Děkujivám, pane.Grover zvedl ruce a pověděl jí něco kozí řečí, znělo to jakopožehnání.Zrovna když Maurice strkal hlavu dovnitř, aby zkontroloval, coje to za hluk, zebra ho přeskočila a vyrazila přímo na ulici. Ozvalse křik a houkání aut. Přiběhli jsme ke dveřím přívěsu a ještě viděli,jak se zebra tryskem žene po širokém bulváru lemovaném hotelya kasiny s neonovými reklamami. Právě jsme vypustili zebru doLas Vegas.Maurice a Eddie běželi za ní a v patách měli několik policistů,kteří křičeli: „Hej! Na tohle potřebujete povolení!“„Teď by bylo načase zmizet,“ navrhla Annabeth.„Nejdřív ostatní zvířata,“ dožadoval se Grover.Odsekl jsem zámky mečem. Grover zvedl ruce a pronesl stejnékozí požehnání, jakým vyprovodil zebru.„Hodně štěstí,“ řekl jsem zvířatům. Antilopa a lev vyraziliz klecí a společně se pustili do ulic.Někteří turisté ječeli. Většina z nich couvala a fotila, nejspíš simysleli, že je to reklama na některé kasino.„Nestane se těm zvířatům nic?“ zeptal jsem se Grovera.„Myslím poušť a tak –“„Nedělej si starosti,“ uklidňoval mě. „Seslal jsem na ně ochranusatyrů.“„To je co?“„To je, že se dostanou do bezpečí divočiny,“ vysvětlil mi.„Najdou si vodu, jídlo, stín, všechno, co budou potřebovat, dokudneobjeví nějaké bezpečné místo k životu.“„Nemůžeš seslat takové požehnání i na nás?“ zeptal jsem se.„Funguje to jenom na divoká zvířata.“„Takže by to působilo jenom na Percyho,“ utrousila Annabeth.„Hele!“ protestoval jsem.„To byl jenom vtip,“ řekla. „Pojďme. Vypadneme z tohohnusného náklaďáku.“Vyklopýtali jsme do pouštního odpoledne. Bylo jistě přesčtyřicet stupňů a my museli vypadat jako tuláci dušení ve vlastníšťávě, ale všichni se tak zabývali uprchlými zvířaty, že si nás mocnevšímali.Minuli jsme Monte Carlo a MGM. Přešli jsme pyramidy,pirátskou loď a sochu Svobody, sice jen dost malou kopii, alestejně jsem zatoužil po domově.Netušil jsem, co vlastně hledáme. Možná jenom nějaké místo,kde bychom na pár minut utekli horku, opatřili si sendvič a sklenicilimonády a naplánovali si, jak se dostat dál na západ.Museli jsme někde špatně zahnout, protože jsme se ocitli veslepé uličce před hotelem a kasinem Lotos.196Vstup tvořila obří neonová květina, jejíž okvětní lístky serozsvěcely a blikaly. Nikdo nechodil dovnitř ani ven, ale lesknoucíse chromované dveře byly otevřené a vydechovaly klimatizovanývzduch, který voněl po květinách – možná lotosech. Nikdy jsemk žádnému nečichal, takže jsem to nevěděl přesně.Portýr se na nás usmál. „Ahoj, děcka. Vypadáte, že toho mátedost. Nechcete jít dál a posadit se?“Za minulý týden jsem se naučil být podezíravý. Počítal jsems tím, že každý může být nestvůra nebo bůh. Člověk prostě nikdyneví. Ale tenhle chlapík byl normální. Stačil mi jeden pohleda věděl jsem to. Navíc se mi ulevilo, když jsem slyšel někohomluvit soucitně, takže jsem přikývl a řekl, že moc rádi zajdeme dál.Uvnitř jsme se rozhlédli a Grover hvízdl: „No páni.“Celá hala byla jedna veliká herna. A to nemyslím nějaké lacinéstaré hry typu pacmana nebo herní automaty. Kolem prosklenéhovýtahu se vinula vodní skluzavka a sahala do výšky nejmíňčtyřiceti pater. Na jedné straně byla lezecká stěna a most na bungeejumping. Byly tu obleky pro hry ve virtuální realitě, vybavenéfunkčními laserovými zbraněmi. A stovky videoher, každávelikosti telky se širokoúhlou obrazovkou. Krátce řečeno, bylo tuvšechno, nač si člověk vzpomněl. Hrálo tu pár dalších dětí, aleu žádné hry nestála fronta. Všude byly bufety a servírky podávalyvšechna možná jídla, na která jste si pomysleli.„Hej!“ zavolal pikolík. Aspoň jsem hádal, že je to pikolík. Mělna sobě žlutobílou havajskou košili s lotosovým vzorem, krátkékalhoty a vietnamky. „Vítejte v kasinu Lotos. Tady máte klíč odpokoje.“Zakoktal jsem se: „Hm, ale…“„Ne, ne,“ odpověděl se smíchem. „O účet je postaráno. Žádnédalší poplatky, žádné tuzéry. Jen pokračujte do horního podlaží,pokoj 4001. Kdybyste něco potřebovali, třeba další pěnu dokoupele, umělé holuby na střelbu nebo cokoli, prostě zavolejte dorecepce. Tady máte kreditky LotosCash. Fungují v restauracícha pro všechny hry a atrakce.“Podal nám každému zelenou plastovou kreditku.Věděl jsem, že v něčem musí být chyba. Zřejmě si myslel, žejsme nějaké milionářské děti. Ale kartu jsem si vzal a zeptal se:„Kolik na nich je?“Obočí se mu spojila. „Co myslíš?“„Chci se zeptat, kdy se vyčerpají?“Rozesmál se. „Á, žertuješ. No, to je prima. Užijte si pobyt.“Vyjeli jsme výtahem nahoru a prohlédli si pokoj. Bylo toapartmá se třemi oddělenými ložnicemi a barem nacpanýmsladkostmi, colou a chipsy. Byla tu přímá linka na hotelovouslužbu. Nadýchané ručníky a vodní postele s péřovými polštáři.Televize s obří obrazovkou a se satelitem a počítačs vysokorychlostním internetem. Na balkoně bazéneka samozřejmě brokovnice a stroj na umělé holuby, takže si člověkmohl vypouštět ty hliněné ptáky přímo nad Las Vegas a odpalovatje vlastní zbraní. Nechápal jsem, jak to může být povolené, alepovažoval jsem to za naprosto bezva věc. Výhled na hlavní bulvára poušť byl úžasný, ale pochyboval jsem, že si na něj v takovémpokoji vůbec najdeme čas.„Panebože,“ vydechla úžasem Annabeth. „Tady je to…“„Lahoda,“ doplnil ji Grover. „Absolutní lahoda.“Ve skříni bylo oblečení a sedělo mi. Zamračil jsem sea pomyslel si, že je to trochu divné.Hodil jsem Arésův batoh do popelnice. Nebudu ho užpotřebovat. Až budeme odcházet, pořídím si prostě novýv hotelovém obchodě.Dal jsem si sprchu, což byla po týdnu cestování v samé špíněhotová paráda. Převlékl jsem se, snědl pytlík brambůrků, vypil třicoly a po tom všem jsem se cítil tak, jak už dlouho ne. Kdesi vzaduv hlavě mě pořád otravoval nějaký drobný problém. Měl jsem sennebo co… Potřeboval jsem si promluvit s kamarády. Ale věděljsem, že to může počkat.Vyšel jsem z ložnice a zjistil, že Annabeth a Grover se takyosprchovali a převlékli. Grover se spokojeně cpal bramborovýmilupínky, zatímco Annabeth sledovala kanál National Geographic.„Tolik stanic,“ řekl jsem jí, „a ty si naladíš NationalGeographic. Jsi zdravá?“„Je to zajímavé.“„Mně je fajn,“ byl spokojený Grover. „Líbí se mi tu.“Aniž by si to uvědomil, vyrazila mu z bot křídla, zvedla hostopu do vzduchu a pak zase klesla dolů.„Takže co teď?“ zeptala se Annabeth. „Půjdeme spát?“Grover a já jsme se na sebe podívali a zašklebili se. Oba jsmezvedli zelené plastové kreditky LotosCash.„Je načase si zahrát,“ řekl jsem.Ani si nepamatuju, kdy jsem se naposled tak pobavil. Pocházímz docela chudé rodiny. Naše představa luxusu byla najíst sev podniku Burger King a půjčit si videokazetu. Pětihvězdičkovýhotel ve Vegas? Na to zapomeň.Pětkrát nebo šestkrát jsem si dal bungee jumping v hale, sjel poskluzavce a na prkně po umělém lyžařském svahu a zahrál sivirtuální honičku i na ostřelovače FBI. Několikrát jsem zahlédlGrovera, jak přechází od jedné hry ke druhé. Docela si oblíbil tuzáležitost s lovem naruby, kdy jelen střílí po venkovskýchvidlácích. Viděl jsem Annabeth u různých vědomostních hera jiných zábav pro chytrolíny. Měli tady tu obrovskou 3D simulaci,kde si stavíš vlastní město a doopravdy vidíš, jak na monitorurostou holografické budovy. Mě to zase tak nebralo, ale Annabethsi to zamilovala.Ani nevím, kdy jsem si poprvé uvědomil, že je něco špatně.Nejspíš to bylo tehdy, když jsem si všiml toho frajera. Stálvedle mě u virtuálních stříleček. Bylo mu asi tak třináct, řekl bych,ale měl divný ohoz. Napadlo mě, že je to syn nějakého imitátoraElvise. Oblečený byl v džínách do zvonu a červeného tričkas černým lemováním a vlasy měl naondulované a nagelované jakonějaká holka z New Jersey na školním srazu po letech.Zahráli jsme si společně na ostřelovače a on prohlásil: „To byloprimový, čéče. Jsem tu dva týdny a ty hry se lepší a lepší.“Primový?Když jsme si pak povídali, řekl jsem, že něco bylo „hustý“.Podíval se na mě poplašeně, jako by to slovo nikdy předtímneslyšel.Řekl, že se jmenuje Darrin, ale jakmile jsem se zkusil na něcozeptat, začal se nudit a vyrazil zpátky k počítačovému monitoru.Pověděl jsem: „Hele, Darrine?“„Co?“„Který je rok?“Zamračil se na mě. „V té hře?“„Ne. V opravdovém životě.“Musel se nad tím zamyslet. „1977.“„Ne,“ zavrtěl jsem trochu vyděšeně hlavou. „Vážně.“„Poslouchej, čéče. Nedělej vlny. Mám tady hru.“A pak už si mě vůbec nevšímal.Začal jsem mluvit s lidmi a zjistil jsem, že to není jen tak. Bylijako přilepení k obrazovkám telky, k videohrám, jídlu nebo tak.Našel jsem týpka, který mi řekl, že je rok 1985. Jiný tvrdil, že1993. Všichni říkali, že tu nejsou moc dlouho, jen pár dní, nejvýšpár týdnů. Vlastně to ani přesně nevěděli a bylo jim to fuk.Pak mi došlo: jak dlouho jsem tu já? Vypadalo to jenom na párhodin, ale je to tak? Zkoušel jsem si vzpomenout, proč jsme tady.Jedeme do Los Angeles. Máme najít vstup do podsvětí. Mojemáma… Jednu děsnou vteřinu jsem si nedokázal vybavit, jak sejmenuje. Sally. Sally Jacksonová. Musím ji najít. Musím zarazitHáda, aby nerozpoutal třetí světovou.Našel jsem Annabeth, pořád stavěla to svoje město.„Pojď,“ oslovil jsem ji. „Musíme odtud vypadnout.“Žádná odpověď.Zatřásl jsem s ní. „Annabeth?“Naštvaně zvedla oči. „Co je?“„Musíme pryč.“„Pryč? O čem to mluvíš? Zrovna jsem dostala ty věže –“„Tohle místo je past.“Neodpověděla, dokud jsem s ní znovu nezatřásl. „Co je?“„Poslouchej. Podsvětí. Naše výprava!“„Klídek, Percy. Už jenom pár minut.“„Annabeth, jsou tady lidi z roku 1977. Ty děti vůbec nezestárly.Ubytuješ se tu a zůstaneš navěky.“„Vážně?“ zeptala se. „A dokážeš si představit lepší místo?“200Popadl jsem ji za zápěstí a odtáhl od hry.„No tak!“ Křičela a praštila mě, ale nikdo se ani neobtěžoval sena nás podívat. Byli moc zaměstnaní.Přinutil jsem ji, aby se mi podívala přímo do očí. Zahuhlaljsem: „Pavouci. Obrovští chlupatí pavouci.“To s ní otřáslo. Pohled se jí rozjasnil. „Ach, bohové,“uvědomila si. „Jak dlouho jsme –“„Nevím, ale musíme najít Grovera.“Šli jsme hledat a objevili jsme ho, jak pořád hraje virtuálníjelení lov.„Grovere!“ houkli jsme na něj oba.Cedil mezi zuby: „Chcípni, člověče! Chcípni, ty pitomá,špinavá, nechutná osobo!“„Grovere!“Obrátil na mě plastovou zbraň a začal cvakat, jako bych byljenom další obraz z monitoru.Podíval jsem se na Annabeth. Společně jsme popadli Groveraa vlekli ho pryč. Jeho létací boty ožily a začaly mu táhnout nohyzpátky. Grover při tom křičel: „Ne! Zrovna jsem se dostal do dalšíúrovně! Ne!“Přispěchal k nám hotelový pikolík. „Tak co, jste připraveni nasvé platinové karty?“„Odcházíme,“ oznámil jsem.„To je ale škoda,“ řekl a já měl pocit, že to myslí vážně, že muzlomíme srdce, jestli odejdeme. „Právě jsme přidali celé nové patroplné her pro členy s platinovými kartami.“Podával nám ty karty. Chtěl jsem ji. Věděl jsem, že jestli si jivezmu, nikdy neodejdu. Zůstanu tady, navždycky šťastný,navždycky budu hrát hry a brzy zapomenu na mámu, na svouvýpravu a možná dokonce i na to, jak se jmenuju. Budu si hrát navirtuálního ostřelovače s tím primovým disko Darrinem navždycky.Grover se po kartě natáhl, ale Annabeth mu strhla rukua prohlásila: „Ne, děkujeme pěkně.“Šli jsme ke dveřím a vůně jídla a zvuky her byly čím dállákavější. Myslel jsem na náš pokoj nahoře. Mohli bychom zůstataspoň na noc, pro jednou se vyspat v opravdové posteli…Pak jsme vyrazili ze dveří kasina Lotos a rozběhli se pochodníku. Zdálo se, že je odpoledne, zhruba stejná denní doba, jakokdyž jsme do kasina vešli, ale něco nesedělo. Počasí se úplnězměnilo. Vypadalo to na bouřku, v poušti se nasucho blýskalo.Přes rameno mi visel Arésův batoh. To bylo divné, protožejsem byl přesvědčen, že jsem ho hodil do koše v pokoji 4001, alev tu chvíli jsem měl jiné starosti.Přiběhl jsem k nejbližšímu novinovému stánku a nejprve sipřečetl, jaký je rok. Díky bohům, stejný, jako když jsme vešli. Pakjsem si všiml data: dvacátého června.Strávili jsme v kasinu Lotos pět dní.Do letního slunovratu nám zbýval jenom jeden den. Jediný denna dosažení cíle naší výpravy.