Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 17

Sedmnáctá kapitola:

NAKUPUJEME VODNÍ LŮŽKA

Byl to Annabetin nápad.Naložila nás na zadní sedadla jednoho vegaského taxíku, jakobychom měli prachy, a nařídila řidiči: „Do Los Angeles, prosím.“Taxikář sežvýkl doutník a změřil si nás. „To je tři sta mil. Za tomi musíte zaplatit předem.“„Přijímáte debetní karty z kasina?“ zeptala se Annabeth.Pokrčil rameny. „Některý. To je stejný jako s kreditkama.Nejdřív si je musím projet čtečkou.“Annabeth mu podala zelenou kartu LotosCash.Pochybovačně si ji změřil.„Prověřte si ji,“ pobídla ho Annabeth.Udělal to.Počitadlo zadrnčelo. Světla zazářila. Nakonec se vedle značkydolaru objevil symbol pro nekonečno.Taxikáři vypadl doutník z pusy. Ohlédl se na nás s vykulenýmaočima. „Kam to bude v Los Angeles… hm, Vaše Výsosti?“„Na molo v Santa Monice.“ Annabeth se na sedadle napřímila.Řekl bych, že se jí to s tou výsostí zamlouvalo. „Dopravte nás tamrychle a drobné si můžete nechat.“Možná mu to neměla říkat.Celou cestu přes Mohavskou poušť neklesl tachometr podpětadevadesát mil v hodině.Po cestě jsme měli spoustu času si promluvit. Pověděl jsemAnnabeth a Groverovi o svém posledním snu, ale čím usilovnějijsem se pokoušel vzpomenout si na podrobnosti, tím víc se mivytrácely. Kasino Lotos jako by mi zkratovalo paměť. Nedokázaljsem si vybavit, jak zněl hlas toho neviditelného služebníka, i kdyžjsem věděl jistě, že je to někdo, koho znám. Ten služebník nazvalmonstrum v jámě ještě nějak jinak než „můj pane“… nějakýmzvláštním jménem nebo titulem…„Mlčenlivý?“ navrhovala Annabeth. „Bohatý? Obojí to jsouHádovy přezdívky.“„Možná…“ připustil jsem, i když mi ani jedno přes ně nesedělo.„Ten trůnní sál vypadá jako Hádův,“ poznamenal Grover.„Takhle se obyčejně popisuje.“Zavrtěl jsem hlavou. „Něco mi na tom nehraje. Ten trůnní sálnebyl hlavní část snu. A ten hlas z jámy… Já nevím. Prostě mi tonepřipadalo jako boží hlas.“Annabeth vyvalila oči.„Co je?“ zeptal jsem se.„Ale… Nic, jenom jsem – Ne, to musel být Hádés. Možnáposlal toho zlodějíčka, tu neviditelnou osobu, aby vzala mistrovskýblesk, a něco nevyšlo –“„Jako co?“„Já – já nevím,“ koktala. „Ale jestli ukradl symbol Diovy mociz Olympu a bohové po něm šli, no, pak se mohla pokazit spoustavěcí. Takže tenhle zloděj i musel blesk schovat, nebo o něj nějakpřišel. Každopádně ho Hádovi nepřinesl. To říkal ten hlas ve tvémsnu, že? Ten chlap to zvoral. To by vysvětlovalo, co hledaly Lítice,když po nás šly v tom autobuse. Možná si myslely, že jsme tenblesk získali.“Nevěděl jsem, co se s ní děje. Najednou tak nějak zbledla.„Ale pokud bych už ten blesk měl,“ prohlásil jsem, „proč bychpotom cestoval do podsvětí?“„Vyhrožovat Hádovi,“ nadhodil Grover. „Podplatit ho nebovydírat, aby ti vrátil mámu.“Hvízdl jsem. „Na kozla máš dost ďábelské myšlenky.“„Páni, díky.“„Ale ta věc v jámě říkala, že čeká na dvě věci,“ pokračovaljsem. „Pokud je jedno z toho blesk, co je to druhé?“Grover zavrtěl hlavou, očividně byl vedle.Annabeth se na mě dívala jako by znala mou další otázkua v duchu mě přesvědčovala, abych ji neříkal nahlas.„Ty tušíš, co mohlo být v té díře, že?“ zeptal jsem se jí. „Tedapokud to není Hádés?“„Percy… Nemluvme o tom. Protože pokud to není Hádés… Ne.Musí to být Hádés.“Poušť byla za námi. Minuli jsme ceduli s nápisemKALIFORNSKÁ STÁTNÍ HRANICE 12 MIL.Měl jsem pocit, že mi chybí jedna prostá klíčová informace.Jako bych zíral na běžné slovo, které bych měl znát, ale nechápaljeho smysl, protože se mi rozplývalo jedno nebo dvě písmena. Čímvíc jsem myslel na svou výpravu, tím jsem si byl jistější, že střets Hádem není to pravé řešení. Jde o něco jiného, o něco ještěnebezpečnějšího.Problém byl, že jsme se řítili vstříc podsvětí rychlostípětadevadesát mil v hodině a spoléhali na to, že mistrovský bleskmá Hádés. Pokud se tam dostaneme a zjistíme, že jsme se spletli,nebude čas to napravit. Termín splnění úkolu vyprší o slunovratua začne válka.„Řešení je někde v podsvětí,“ ujistila mě Annabeth. „Viděl jsiduše mrtvých, Percy. To může být jenom na jednom místě. Dělámedobře.“Snažila se nám zvednout náladu návrhy různýchpropracovaných strategií, jak se dostat do krajiny mrtvých, ale měto moc nebralo. Bylo tu zkrátka dost neznámých okolností, jakokdyž se člověk dře na test a neví téma. A věřte mi, toho jsem sizažil dost a dost.Taxík se rychle hnal na západ. Každý závan větru Údolím smrtizněl jako přízrak mrtvých. Pokaždé když zasyčely brzdy nějakéhotahače, připomnělo mi to hadí hlas Echidny.Při západu slunce nás taxi vyložilo na pláži v Santa Monice.Vypadala přesně tak, jak vypadají losangeleské pláže ve filmech,jen hůř voněla. Molo obklopovaly pouťové atrakce, palmylemovaly chodníky, bezdomovci pospávali v písečných dunácha surfaři čekali na ideální vlnu.Grover, Annabeth a já jsme kráčeli po okraji příboje.„Co teď?“ zeptala se Annabeth.Tichý oceán zlátl v zapadajícím slunci. Myslel jsem na to, jak jeto dlouho, co jsem stál na pláži v Montauku na druhé straně zeměa pozoroval jiné moře.Jak může existovat bůh, který to všechno ovládá? Jak to říkalmůj učitel přírodopisu – dvě třetiny zemského povrchu jsoupokryty vodou? Jak bych mohl být synem někoho tak mocného?Vešel jsem do příboje.„Percy?“ oslovila mě Annabeth. „Co to děláš?“Šel jsem dál, voda mi sahala do pasu, pak po prsa.Zavolala za mnou: „Víš, jak je ta voda špinavá? Jsou tamvšechny možné jedovaté –“V tu chvíli jsem ponořil i hlavu.Nejprve jsem zadržel dech. Je těžké schválně se nadechnoutvody. Nakonec už jsem to nemohl vydržet. Nadechl jsem se.Samozřejmě, mohl jsem dýchat normálně.Scházel jsem dolů po dně. Skrz tmu jsem neměl nic vidět, alenějak jsem chápal, kde co je. Dokázal jsem vycítit zvlněnoustrukturu dna. Rozeznal jsem kolonie ježovek, rozeseté po písku.Viděl jsem dokonce i proudy, teplé a chladné, stáčející sedohromady.Ucítil jsem, jak se mi něco otřelo o nohu. Pohlédl jsem dolůa málem vyrazil z vody jako střela. Kolem mě klouzal metr a půldlouhý žralok mako.Ale nezaútočil na mě. Lísal se ke mně. Držel se mi, u nohy jakopes. Váhavě jsem se dotkl jeho hřbetní ploutve. Začal jančit, jakoby mě pobízel, abych ho stiskl pevněji. Popadl jsem ploutev oběmarukama. Vyrazil a táhl mě s sebou. Žralok mě vezl dolů dotemnoty. Vysadil mě na okraji oceánského dna, kde písečný břehklesal do obří propasti. Bylo to jako stát o půlnoci na kraji Velkéhokaňonu, moc toho nevidět, ale vědět, že tam ta prázdnota je.Hladina se třpytila možná pětačtyřicet metrů nade mnou. Věděljsem, že tlak vody by mě měl drtit. Natož abych dokázal dýchat.Uvažoval jsem, jestli existuje nějaká hranice, jak hluboko můžuzajít, zda bych se mohl potopit až na dno Pacifiku.Pak jsem viděl, jak se ve tmě dole něco třpytí, zvětšovalo se to,bylo to stále zřetelnější a stoupalo ke mně. Nějaký ženský hlas,podobný máminu, zavolal: „Percy Jacksone.“Jak se záhadná postava blížila, její podoba se vyjasňovala. Mělarozpuštěné černé vlasy a šaty ze zeleného hedvábí. Mihotalo sekolem ní světlo a její krásné oči tak přitahovaly pozornost, že jsemsi málem nevšiml, že jede na mořském koníku velikém jakoopravdový kůň.Sesedla. Mořský koník a žralok mako sebou mrskli a začali hrátněco, co připomínalo honěnou. Podmořská žena se na mě usmála.„Došel jsi daleko, Percy Jacksone. Výborně.“Netušil jsem, co mám dělat, a tak jsem se uklonil. „Vy jste tažena, která se mnou mluvila v řece Mississippi.“„Ano, dítě. Jsem Néreidka, duch moře. Nebylo snadné dostat setak daleko po řece, ale Najády, mé sladkovodní kolegyně, mipomohly udržet si životní sílu. Uznávají vládce Poseidóna, i kdyžneslouží na jeho dvoře.“„A… vy sloužíte na Poseidónově dvoře?“Přikývla. „Už je to spousta let, co se narodilo dítě mořskéhoboha. Sledovali jsme tě s velkým zájmem.“Najednou jsem si vzpomněl na tváře ve vlnách na plážiMontauku, když jsem byl malý kluk, na odrazy usmívajících sežen. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, stejně jako o spoustějiných divných věcí v životě.„Pokud se o mě otec tolik zajímá,“ řekl jsem, „proč tady není?Proč se mnou nemluví sám?“Z hloubek se zvedl studený proud.„Nesuď vládce moře moc přísně,“ radila mi Néreidka. „Ocitl sena pokraji nechtěné války. Má toho teď spoustu na práci. Kromětoho ti nesmí pomáhat přímo. Bohové nemají projevovat velkounáklonnost.“„Ani vlastním dětem?“„Zvlášť jim ne. Mohou uplatňovat jen nepřímý vliv. Proto tipřináším varování a dar.“Natáhla ruku. Na dlani se jí zaleskly tři bílé perly.„Vím, že putuješ do Hádovy říše,“ pokračovala. „Jen pársmrtelníků to dokázalo a přežilo: Orfeus se svým velikýmhudebním talentem, nesmírně silný Héraklés a Houdini, kterýdokázal uniknout dokonce i z hloubek Tartaru. Máš takovénadání?“„Hm… Ne, paní.“„Ale máš něco jiného, Percy. Máš dary, které teprve začínášpoznávat. Věštby ti předpověděly velikou a úžasnou budoucnost,pokud se dožiješ dospělosti. Poseidón nedopustí, abys zahynulpředčasně. Proto si vezmi tohle a až budeš v úzkých, rozmáčkniperlu nohou.“„Co se stane?“„To záleží na tom, co budeš potřebovat,“ vysvětlovala mi. „Alepamatuj si: co patří moři, to se moři vždycky vrátí.“„A co to varování?“Oči jí zahořely zeleným světlem. „Řiď se tím, co ti napovídásrdce, jinak přijdeš o všechno. Hádés se živí pochybnostmia beznadějí. Ošidí tě, pokud to půjde, přiměje tě nevěřit vlastnímuúsudku. Jakmile se ocitneš v jeho říši, nikdy tě dobrovolně nepustízpátky. Udržuj si víru. Hodně štěstí, Percy Jacksone.“Néreidka si povolala mořského koníka a odplula do prázdnoty.„Počkat!“ zavolal jsem. „V té řece jste říkala, abych nevěřildarům. Jakým darům?“„Sbohem, mladý hrdino,“ zavolala a její hlas utichalv hloubkách. „Musíš poslouchat své srdce.“ Stala se z ní jen skvrnazářící zeleně a pak byla pryč.Chtěl jsem se pustit za ní do té temnoty. Chtěl jsem vidětPoseidónův dvůr. Ale vzhlédl jsem na západ slunce, na tmavnoucíhladinu. Kamarádi čekají. Máme tak málo času…Vyrazil jsem nahoru směrem k pobřeží.Když jsem se dostal na pláž, šaty mi okamžitě uschly. Pověděljsem Groverovi a Annabeth, co se stalo, a ukázal jim perly.Annabeth se ušklíbla. „Každý dar něco stojí.“„Tenhle byl zadarmo.“„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Nic není zadarmo. To bylo staré řeckérčení a platí dodnes. Nějaká cena přijde. Jenom počkej.“S tou neveselou myšlenkou jsme se obrátili k moři zádya vydali se na cestu.Za pár drobáků z Arésova batohu jsme se nechali zavézt autobusemdo západního Hollywoodu. Ukázal jsem řidiči adresu podsvětí,kterou jsem si vzal z obchodu se zahradními trpaslíky tetičky Em,ale nikdy o nahrávacích studiích DOA neslyšel.„Připomínáš mi někoho, koho jsem viděl v televizi,“ oznámilmi. „Nejsi ty nějaký dětský herec nebo tak?“„Ehm… já dělám kaskadéra ve filmech… spoustě dětskýchherců.“„Aha! To bude ono.“Poděkovali jsme mu a na příští zastávce rychle vystoupili.Bloudili jsme celé míle pěšky a hledali jsme DOA. Nikdozřejmě nevěděl, kde to je. Nebylo to ani v telefonním seznamu.Dvakrát jsme se schovali v postranních uličkách, abychom sevyhnuli policejním autům.Zastavil jsem se před jedním výkladem s elektronikou, protožetam v televizi běžel rozhovor s někým, kdo mi připadal mocpovědomý – byl to můj nevlastní otec Smraďoch Gabe. Mluvils reportérkou Barbarou Waltersovou – páni, jako by byl nějakácelebrita. Zpovídala ho u nás v bytě, uprostřed pokerové partie,a vedle něj seděla nějaká mladá blonďatá ženská a poplácávala hopo ruce.Na tváři se mu zaleskla falešná slza. Říkal: „Upřímně, slečnoWaltersová, kdyby nebylo tady Sugar, mé psychoterapeutky, bylaby ze mě troska. Nevlastní syn mi vzal všechno, na čem mizáleželo. Mou ženu… mé auto… já – omlouvám se. Nerad o tommluvím.“„Tady to máš, Ameriko.“ Barbara Waltersová se obrátila dokamery. „Muž zničený žalem. Chlapec, který má vážné problémy.Dovolte mi ukázat vám znovu poslední známou fotografii tohonešťastného mladého uprchlíka, pořízenou před týdnemv Denveru.“Následoval střih a na obrazovce se objevila zrnitá fotografiemoje, Annabeth a Grovera, jak stojíme před restaurací v Coloradu amluvíme s Arésem.„Kdo jsou ty další děti na fotografii?“ zeptala se BarbaraWaltersová dramaticky. „Kdo je ten muž s nimi? Je Percy Jacksonmladistvý zločinec, terorista, nebo možná jen oběť s mozkemvymytým nějakým děsivým novým kultem? Po reklamě přinesemerozhovor s předním dětským psychologem. Zůstaň na příjmu,Ameriko.“„Jde se,“ oznámil mi Grover. Odtáhl mě dřív, než jsem stačil dotoho výkladu s elektronikou vymlátit díru.Setmělo se a na ulice začaly vylézat různé existences hladovými pohledy, aby se pobavily. Abys mi dobře rozuměl.Jsem z New Yorku. Nevylekám se jen tak. Ale L. A. působí úplnějinak než New York. Tam doma je všechno tak nějak blízko. Bezohledu na to, jak je to město veliké, dostaneš se všude a neztratíšse. Uspořádání ulic a podzemka se dají pochopit. Věci tam fungujípodle systému. Pokud nejsi úplně pitomý, nic se ti nestane.L. A. takové nebylo. Bylo roztažené, chaotické, těžko se v němpřesouvalo. Připomínalo mi Arése. Tomuhle městu nestačilo býtvelké – muselo dokazovat, že je velké, tím, že bylo hlasité, divnéa těžko se v něm orientovalo. Netušil jsem, jak do zítřka, do letníhoslunovratu, najdeme vstup do podzemí.Procházeli jsme mezi zločineckými partičkami, tulákya pouličními prodavači, kteří si nás měřili, jako by se pokoušeliodhadnout, jestli stojíme za námahu s přepadením.Když jsme rychle míjeli ústí jedné uličky, ozval se hlasz temnoty: „Hej, ty.“Já idiot jsem se zastavil.Než jsem se nadál, byli jsme obklíčeni. Obstoupila, nás partamladých. Bylo jich celkem šest – bílí týpci v drahých hadrecha s obličeji naplněnými zlem. Jako studenti na akademii Yancy:bohatí spratci, kteří si hrají na grázlíky.Instinktivně jsem otevřel Anaklusmos.Když se zničehonic objevil meč, couvli, ale jejich vůdce bylbuď pitomý, nebo fakt odvážný, protože se ke mně pořád blížils vystřelovacím nožem.Udělal jsem chybu, že jsem tím mečem máchl.Kluk vyjekl. Ale byl stoprocentně smrtelný, protože mu čepelneškodně projela hrudí. Podíval se dolů. „Co to, kruci…“Počítal jsem, že mám asi tak tři vteřiny, než se šok promění vevztek. „Utíkejte!“ zaječel jsem na Annabeth a Grovera.Odstrčili jsme z cesty dva kluky a hnali se ulicí, aniž jsmevěděli kam. Zahnuli jsme hned za prvním rohem.„Tam!“ vykřikla Annabeth.Jenom jeden obchod v bloku vypadal, že bude otevřený, jehovýklady zářily neonovými reklamami. Nápis nade dveřmi hlásalněco jako CRSTHUYO ALPÁC VOCHDÍN LŮKEŽ.„Crustyho palác vodních lůžek,“ pohotově mi to přeložilGrover.Nebylo to místo, kam bych šel sám od sebe, ale v nouzi se todokonale hodilo.Vtrhli jsme dovnitř, doběhli za jednu vodní postel a přikrčili se.O zlomek vteřiny později se venku přehnala ta partička.„Myslím, že jsme je setřásli,“ zafuněl Grover.Nějaký hlas za námi zaduněl: „Koho jste setřásli?“Všichni jsme nadskočili.Za námi stál chlapík, který vypadal jako dravec, naditý vestaromódním obleku. Byl vysoký nejmíň dva metry deset a úplněplešatý. Měl šedou hrubou pleť, oči s tenkými víčky a studený hadíúsměv. Pohyboval se k nám pomalu, ale měl jsem pocit, že kdybychtěl, dokázal by sebou hodit.Jeho oblečení by zapadlo do kasina Lotos. Takové se nosilov sedmdesátých letech. Košile byla hedvábná s kašmírovýmvzorem, do poloviny lysé hrudi rozepnutá. Klopy sametového sakaměl široké jako přistávací dráhy. A kolem krku stříbrné řetězy –nedokázal jsem je ani spočítat.„Já jsem Crusty,“ představil se a doprovodil to úsměvem,nažloutlým od zubního kamene.„Omlouváme se, že jsme sem tak vtrhli,“ promluvil jsem.„Jenom se tak, hm, díváme.“„Chceš říct, schováváme se před těmi malými chuligány,“zabručel. „Potloukají se tu každý večer. Díky nim mi sem přijdespousta lidí. Poslyšte, nechcete se podívat na nějaké vodní lůžko?“Chystal jsem se říct Ne, díky, když mi položil svou obří tlapu narameno a vedl mě dál do velké předváděcí místnosti.Byly tam všechny druhy vodních postelí, jaké si dokážetepředstavit: různé druhy dřeva, různé vzory potahů, různé velikosti –široké, ještě širší, nejširší na světě.„Tohle je můj nejoblíbenější model,“ rozhodil Crusty pyšněrukama nad postelí pokrytou černými saténovými pokrývkami,s lávovými lampičkami zabudovanými v čele. Matrace se chvěla,vypadala jako nějaký naolejovaný rosol.„Masáž od milionu rukou,“ vysvětloval nám Crusty. „Pojďte,vyzkoušejte si ji. Kruci, klidně si schrupněte. Mně to nevadí.Dneska stejně nejsou žádné kšefty.“„Hm,“ zamumlal jsem, „nemyslím, že…“„Masáž od milionu rukou!“ vykřikl Grover a vrhl se na matraci.„Páni, lidi! To je bezva.“„Hmm,“ broukl Crusty a mnul si bradu. „Málem, málem.“„Málem co?“ zeptal jsem se.Podíval se na Annabeth. „Udělej mi tu radost a vyzkoušejtamhletu postel, miláčku. Možná ti bude pasovat.“Annabeth se bránila: „Ale co –“Poplácal ji konejšivě po rameni a zavedl ji k modelu SafariDeluxe se lvy vyřezanými do kostry z týkového dřevaa s prošívanou pokrývkou s leopardím vzorem. Annabeth senechtělo lehnout, ale Crusty do ní strčil.„Nechte si to!“ zaprotestovala.Crusty luskl prsty. „Ergo!“Z boku postele vyrazily provazy, omotaly se kolem Annabetha připoutaly ji k matraci.Grover se pokusil zvednout, ale i z jeho černé saténové postelevyrazily provazy a svázaly ho.212„T-to už ne-není bezva!“ vyjekl a hlas mu vibroval z masáže odmilionu rukou. „T-to ne-není vů-vůbec bezva!“Obr se podíval na Annabeth, pak se obrátil ke mně a prohlásil:„Kruci, málem.“Pokusil jsem se ustoupit, ale jeho ruka vyrazila a chytla mězezadu za krk. „Ale ale, chlapečku. Neměj strach. Hned ti takyjednu najdeme.“„Pusťte mé kamarády.“„Ale jistěže. Ale nejdřív je musím přizpůsobit.“„Jak to myslíte?“„Všechny postele mají přesně metr osmdesát, víš? Tvojikamarádi jsou moc malí. Nejdřív je musím přizpůsobit.“Annabeth a Grover se dál bránili.„Nemůžu vystát nedokonalé míry,“ zamumlal Crusty. „Ergo!“Z vršku a spodku postelí vyrazila další sada provazů, omotalyse Groverovi a Annabeth kolem kotníků a pak kolem podpaží.Provazy se začaly napínat a táhnout mé kamarády na obě strany.„Neměj strach,“ uklidňoval mě Crusty. „To je strečink. Páteř sejim může protáhnout až o tři palce.Možná to dokonce přežijí. A co takhle najít teď postel, která byse ti zamlouvala, co?“„Percy!“ zařval Grover.Horečně jsem uvažoval. Věděl jsem, že se tomu obřímuprodavači vodních postelí nemůžu postavit sám. Zlomil by mi vaz,než bych stačil vytáhnout meč.„Vy se doopravdy nejmenujete Crusty, že ne?“ zeptal jsem se.„Oficiálně je to Prokrústés,“ připustil.„Napínač,“ přeložil jsem. Pamatoval jsem si ten příběh: obr,který Thésea během jeho cesty do Athén pozval k sobě a pak se hopokusil zabít.„Jo,“ souhlasil prodavač. „Ale kdo dokáže vyslovit Prokrústés?Pro obchod se to nehodí. Kdežto ‚Crusty‘, to řekne každý.“„Máte pravdu. A pěkně to zní.“Oči mu zasvítily. „Myslíš?“„No jistě,“ pokračoval jsem. „A to řemeslné provedení postelí!Úžasné!“Široce se usmál, ale jeho prsty se mi pořád svíraly kolem krku.„Říkám to svým zákazníkům. Pokaždé. Nikdo se neobtěžujepodívat se na řemeslné provedení. Kolik čel se zabudovanýmilávovými lampičkami jsi už viděl?“„Moc ne.“„Správně!“„Percy!“ vykřikla Annabeth. „Co to děláš?“„Nevšímejte si jí,“ prohodil jsem. „Je nemožná.“Obr se zasmál. „To jsou všichni mí zákazníci. Nikdy nemajípřesně sto osmdesát. Tak nedbalé. A pak si stěžují, že jim postelenesedí.“„Co děláte, když jsou delší než sto osmdesát čísel?“„No, to se stává pořád. Jednoduchá úprava.“Pustil mi krk, ale než jsem stačil zareagovat, sáhl za vedlejšípult a vytáhl velikou mosaznou sekeru s dvojitým ostřím. Řekl:„Prostě objekt co nejlíp vycentruju a odseknu všechno, co nakoncích přečnívá.“„Aha,“ hlesl jsem a těžce polkl. „To je praktické.“„Jsem tak rád, že jsem narazil na inteligentního zákazníka!“Provazy teď mé kamarády vážně napínaly. Annabeth začínalablednout. Grover vydával bublání jako škrcená husa.„Takže, Crusty…“ řekl jsem a snažil se mluvit lehce. Mrkl jsemna visačku Speciálu pro líbánky ve valentinské úpravě. „Tahle mávážně dynamické stabilizátory k blokování pohybu vln?“„Samozřejmě. Vyzkoušej si to.“„Jo, možná to udělám. Ale fungovalo by to i na velikéhochlapa, jako jste vy? Vůbec žádné vlnění?“„Zaručeně.“„To jistě ne.“„To jistě ano.“„Předveďte mi to.“Dychtivě se posadil na postel a poplácal matraci. „Žádné vlnění.Vidíš?“Luskl jsem prsty. „Ergo.“Kolem Crustyho se ovinuly provazy a připoutaly ho k matraci.„No tak!“ vyjekl.„Pořádně ho vycentrujte,“ doporučil jsem.Provazy se na můj rozkaz upravily. Nahoře přečnívala celáCrustyho hlava. Dole čouhala chodidla.„Ne!“ bránil se. „Počkat! Tohle je jenom ukázka.“Sundal jsem vršek z Anaklusmu. „Pár drobných úprav…“Necítil jsem žádné rozpaky z toho, co jsem se chystal udělat.Kdyby byl Crusty člověk, stejně bych mu neublížil. Pokud jenestvůra, zaslouží si být na chvíli proměněný v prach.„Jsi tvrdý vyjednavač,“ řekl mi. „Slevím ti třicet procentz vybraných předváděcích modelů!“„Myslím, že začnu nahoře.“ Zvedl jsem meč.„Nulové navýšení! Šest měsíců odklad splátek!“Máchl jsem mečem. Crustymu došly nabídky.Přeřízl jsem provazy na dalších lůžkách. Annabeth a Grover sevyhrabali na nohy, skučeli, škubali sebou a hlasitě mě proklínali.„Vypadáte vyšší,“ poznamenal jsem.„Moc vtipný,“ ušklíbla se Annabeth. „Příště si víc pospěš.“Podíval jsem se na vývěsní tabuli za Crustyho pultem. Byl taminzerát na Hermovu dodávkovou službu a další na Zbrusu novýseznam nestvůr v losangeleské oblasti – „Jediné Zlaté stránkynestvůr, které potřebujete!“ Jasně oranžový leták nahrávacích studiíDOA pod tím nabízel provize za duše hrdinů. „Neustále hledámenové talenty!“ Dole byla uvedena adresa DOA a mapka.„Pojďme,“ vyzval jsem kamarády.„Dej nám chvilku,“ stěžoval si Grover. „Málem nás tonašponovalo až k smrti!“„Tak to jste připraveni na podsvětí,“ podotkl jsem. „Je to jenomjeden blok odtud.“