Osmnáctá kapitola:
ANNABETH PROVÁDÍ VÝCVIK
Stáli jsme v šeru bulváru Valencia a vzhlíželi na zlatá písmenavyrytá do černého mramoru: NAHRÁVACÍ STUDIA DOA.Pod tím bylo na skleněných dveřích namalováno:PRÁVNÍKŮM VSTUP ZAKÁZÁN. POTULOVÁNÍZAKÁZÁNO. ŽIVOT ZAKÁZÁN.Blížila se půlnoc, ale hala byla jasně osvětlená a plná lidí. Zabezpečnostním pultem seděl hlídač v tmavých brýlích s přísnýmkukučem a se sluchátkem v uchu.Obrátil jsem se ke kamarádům. „Fajn. Pamatujte na náš plán.“„Plán,“ nadechl se Grover. „Jo. Ten plán se mi líbí.“Annabeth se zeptala: „Co se stane, když ten plán nevyjde?“„Neuvažuj tak pesimisticky.“„Správně,“ souhlasila. „Vstupujeme do země mrtvých a jánemám myslet pesimisticky.“Vytáhl jsem z kapsy perly, tři mléčné kuličky, které mi dalaNéreidka v Santa Monice. Moc mi nepřipadaly jako rezerva propřípad, že by něco nevyšlo.Annabeth mi položila ruku na rameno. „Omlouvám se, Percy.Máš pravdu, my to zvládneme. Vyjde to.“Šťouchla do Grovera.„No jasně!“ přidal se. „Dostali jsme se až sem. Teď najdemeten mistrovský blesk a zachráníme tvou mámu. Žádný problém.“Podíval jsem se na ně a cítil se fakt vděčný. Ještě před párminutami jsem je málem nechal roztrhnout na luxusních vodníchpostelích, a oni se teď kvůli mně snaží tvářit odvážně, abych sipřipadal líp.Strčil jsem perly zpátky do kapsy. „Tak pojďme napráskatněkomu v podsvětí zadek.“Vešli jsme do haly DOA.Ze skrytých reproduktorů tiše hrála hudba. Koberec a stěnybyly ocelově šedé. Z rohů se natahovaly kaktusy a pryšce jako rucekostlivců. Nábytek byl z černé kůže a všechna sedadla bylaobsazená. Lidé seděli na gaučích, stáli, vyhlíželi z oken nebo čekalina výtah. Nikdo se nepohyboval ani nemluvil, nikdo nic mocnedělal. Koutkem oka jsem je všechny viděl dobře, ale jakmilejsem se na některého soustředil, začali vypadat… průhledně. Viděljsem přímo skrz jejich těla.Pult hlídače byl na vyvýšeném pódiu, takže jsme k muži muselivzhlížet.Byl vysoký a elegantní, s čokoládovou pletí a světlými vlasyostříhanými nakrátko jako voják. Měl tmavé brýle s obroučkamiz želvoviny a hedvábný italský oblek v barvě vlasů. Na klopě podstříbrnou jmenovkou měl připíchnutou černou růži.Přečetl jsem si cedulku se jménem a nevěřícně k němu vzhlédl.„Vy se jmenujete Cheirón?“Naklonil se přes pult. V jeho brýlích jsem neviděl nic nežvlastní odraz, ale úsměv měl sladký a chladný. Tvářil se jako krajtatěsně předtím, než tě zhltne.„Takový krásný mladíček.“ Měl zvláštní přízvuk – snad britský,ale možná takový, jako by se angličtinu naučil jako druhý jazyk.„Řekni mi, příteli, vypadám snad jako kentaur?“„N-ne.“„Pane,“ dodal hladce.„Pane,“ doplnil jsem.Zabodl prst do své jmenovky a přejel jím pod písmeny.„Přelouskáš to, kamaráde? Je tam CH-A-R-Ó-N. Opakuj po mněCha-rón.“„Charón.“„Výborně! A teď: pan Charón.“„Pan Charón,“ řekl jsem.„Dobře.“ Zase se usadil. „Nenávidím, když si mě pletou s tímstarým koňákem. Takže co pro vás můžu udělat, vy malémrtvolky?“Ta otázka mě zasáhla do břicha jako baseballový míček.Podíval jsem se na Annabeth, aby mi pomohla.„Chceme jít do podsvětí,“ promluvila.Charónovi se prohnuly rty. „No, to je překvápko.“„Ano?“ zeptala se.„Takhle přímo a jasně. Žádný křik: ‚To musí být omyl, paneCharóne.‘“ Přejel po nás pohledem. „Takže, jak jste zemřeli?“Šťouchl jsem do Grovera.„Ale,“ broukl. „Hm… utopili jsme se… ve vaně.“„Všichni tři?“ zeptal se Charón.Přikývli jsme.„To byla teda velká vana.“ Charón vypadal, že ho to trochuzaujalo. „Nečekám, že máte mince na převoz. Víte, od dospělýchmůžu vzít kartu American Express nebo připočíst jízdnék poslednímu účtu za kabelovku. Ale u dětí… Vy bohužel nikdyneumíráte připravené. Nejspíš se budete muset na pár set letposadit.“„Ale my máme mince.“ Položil jsem na pult tři zlaté drachmyze skrýše, kterou jsem objevil ve stole v Crustyho kanceláři.„No páni…“ Charón si olízl rty. „Pravé drachmy. Pravé zlatédrachmy. Ty jsem už neviděl…“Prsty se mu dychtivě natáhly po mincích.Byli jsme tak blízko.Pak se na mě Charón podíval. Ten chladný pohled zpoza brýlíjako by mi vyvrtal díru do prsou. „Ale počkat,“ zarazil se.„Nedokázal jsi správně přečíst moje jméno. Jsi dyslektik, hochu?“„Ne,“ prohlásil jsem. „Jsem mrtvý.“Charón se nahnul kupředu a začenichal. „Ty nejsi mrtvý. Měljsem to vědět. Ty jsi bůžek.“„Musíme se dostat do podsvětí,“ trval jsem na svém.Charón odněkud z hloubi hrdla zavrčel.Všichni lidé v čekárně se okamžitě zvedli a začali přecházet,protahovali se, zapalovali si cigarety, projížděli si prsty vlasy nebose dívali na hodinky.„Odejděte, dokud můžete,“ doporučil nám Charón. „Vezmu siprostě ty prachy a zapomenu, že jsem vás kdy viděl.“Natáhl se po mincích, ale chňapl jsem po nich a stáhl je zpátky.„Žádná služba, žádné peníze.“ Snažil jsem se, aby to zněloodvážněji, než jsem se cítil.Charón znovu zavrčel – hluboce, až tuhla krev v žilách. Dušemrtvých začaly bušit na dveře výtahu.„To je ale škoda,“ povzdechl jsem si. „Můžeme nabídnouti víc.“Ukázal jsem mu celý pytlík z Crustyho skrýše. Vytáhl jsem hrstdrachem a nechal mince propadávat mezi prsty.Charónovo vrčení se proměnilo v cosi, co připomínalo spíšpředení lva. „Myslíš, že se dám koupit, bůžku? No… jenom tak zezvědavosti, kolik tam toho máš?“„Spoustu,“ řekl jsem. „Vsadím se, že vám Hádés za takovoutěžkou práci moc neplatí.“„Ale, to si ani nedovedeš představit. Jak by se tobě líbilo,vysedávat tu celý den s těmi dušemi? Pořád samé ‚Prosím,nenechávejte mě umřít‘ nebo ‚Pusťte mě, prosím, zadarmo‘. Třitisíce let mi nezvedli plat. Myslíš si, že tyhle obleky jsou něcolevného?“„Zasloužíte si víc,“ souhlasil jsem. „Trochu uznání. Respekt.Slušný plat.“S každým slovem jsem na pult sázel zlatou minci.Charón shlédl na své italské hedvábné sako, jako by si sám sebepředstavoval v něčem ještě lepším. „Musím říct, mládenče, že teďmluvíš docela rozumně. Trochu.“Vysázel jsem dalších pár mincí. „Až budu mluvit s Hádem,mohl bych se zmínit o zvýšení platu.“Povzdechl si. „Člun už je stejně skoro plný. Můžu vás tamklidně posadit a bude to.“Vstal, shrábl naše peníze a vyzval nás: „Pojďte se mnou.“Prodírali jsme se davem čekajících duší, které nám začalychňapat po šatech jako vítr; hlasy šeptaly cosi, čemu jsemnerozuměl. Charón je odrážel a bručel: „Vyžírkové.“Doprovodil nás do výtahu, který už byl nacpaný dušemimrtvých. Každá držela zelený palubní lístek. Charón popadl dvěduše, které se pokoušely vecpat dovnitř s námi, a vytlačil je zpátkydo haly.„Správně. A teď, nikdo si nebude nic vymýšlet, když budupryč,“ oznámil čekárně. „A pokud někdo zase přeladí mojioblíbenou stanici s pop-music, postarám se, abyste tu zůstalidalších tisíc let. Rozuměli?“Zabouchl dveře, zastrčil čipovou kartu do otvoru v paneluvýtahu a my začali klesat.„Co se stane s těmi dušemi, které čekají v hale?“ zeptala seAnnabeth.„Nic,“ odpověděl Charón.„Jak dlouho?“„Navždycky, nebo dokud nebudu mít velkomyslnou náladu.“„Ach,“ vzdychla. „To je… prima.“Charón povytáhl obočí. „Říká snad někdo, že smrt je prima,mladá slečno? Počkej, až na tebe dojde. Tam, kam jdete, zemřetebrzo.“„My se vrátíme živí,“ prohlásil jsem.„Chacha.“Najednou se mi začala točit hlava. Nepohybovala jsme se uždolů, ale dopředu. Ve vzduchu se objevila mlha. Duše kolem mězačaly měnit tvar. Jejich moderní šaty se zamihotaly a proměnily sev šedá roucha s kapucemi. Podlaha výtahu se rozhoupala.Pořádně jsem zamrkal. Když jsem otevřel oči, Charónůvkrémový italský oblek vystřídala dlouhá černá róba. Brýles želvovinovými obroučkami zmizely. Tam, kde měl mít oči, bylyprázdné důlky – jako Arésovy oči, jenže Charónovy byly úplněčerné, plné noci, smrti a zoufalství.Všiml si, že se na něj dívám, a zabručel: „Co je?“„Nic,“ vypravil jsem ze sebe.Myslel jsem, že se šklebí, ale nebylo to ono. Tvář muzprůhledněla a já mu viděl přímo do lebky.Podlaha se pořád houpala.Grover zašeptal: „Asi dostávám mořskou nemoc.“Když jsem znovu zamrkal, výtah už nebyl výtah. Stáli jsmev dřevěné loďce. Charón nás převážel přes temnou hustou řeku, vníž vířily kosti, mrtvé ryby a další, ještě divnější věci – plastovépanenky, pomačkané karafiáty, promočené diplomy s pozlacenýmiokraji.„Řeka Styx,“ zamumlala Annabeth. „Je taková…“„Znečištěná,“ doplnil ji Charón. „Vy lidé do ní tisíce let házítevšechno možné, když ji přejíždíte – naděje, sny, nikdy nesplněnápřání. Bezohledné nakládání s odpady, pokud vás to zajímá.“Z odporné vody stoupaly víry mlhy. Nad námi se skoro ztrácelv šeru strop posetý krápníky. Vzdálený břeh před námi poblikávalzelenkavým světlem, barvou jedu.Zděšením se mi stáhlo hrdlo. Co tady dělám? Ti lidé kolem…byli mrtví.Annabeth mě popadla za ruku. Za normálních okolností by mito přišlo trapné, ale chápal jsem, jak jí je. Potřebovala důkaz, že natéhle lodi je ještě někdo živý.Zjistil jsem, že si drmolím modlitbu, i když jsem si nebyl úplnějistý, ke komu se modlím. Tady dole záleželo jenom na jednombohovi a byl to právě ten, se kterým jsem se přišel utkat.Břeh podsvětí už byl vidět. Necelých sto metrů do vnitrozemí setáhly drsné skály a černý sopečný písek k základům vysokékamenné zdi, která stála v obou směrech, kam jsme jen dohlédli.Odněkud zblízka ze zeleného přítmí vycházel hlas a ozvěnou seodrážel od kamene – vytí nějakého velkého zvířete.„Starý Trojhlavec má hlad,“ poznamenal Charón. Jeho úsměvse v zelenkavém světle změnil v mrtvolný. „Máte smůlu, bůžkové.“Dno naší lodi sklouzlo na černý písek. Mrtví začali vystupovat.Nějaká žena držela za ruku malou holku. Starý muž a stará žena sešourali, zavěšeni do sebe. Jeden kluk, ne starší než já sám, sev šedém rouchu tiše vlekl kupředu.Charón podotkl: „Popřál bych ti štěstí, kamaráde, ale tady doležádné není. A nezapomeň se zmínit o zvýšení mého platu.“Odpočítal si naše zlaté mince do váčku a pak zase uchopilbidlo. Plul s prázdnou loďkou zpátky přes řeku a při tom sipobrukoval něco, co znělo jako píseň Barryho Manilowa.Vydali jsme se po vyšlapané stezce za dušemi.Nevím jistě, co jsem čekal – nebeskou bránu, velkou černou padacímříž nebo něco jiného. Ale vstup do podsvětí vypadal jako něcomezi bezpečnostním rámem na letišti a branou na dálnici, kde sev Jersey vybírají poplatky.Pod velikou černou branou s nápisem NYNÍ VSTUPUJETEDO EREBOSU byly tři různé vchody. Každý z nich byl vybavenprůchozím detektorem kovu a bezpečnostními kamerami,připevněnými nahoře. Následovaly budky s postavami podobnýmiCharónovi v černých róbách.Vytí hladového zvířete teď znělo vážně hlasitě, ale neviděljsem, odkud vychází. Tříhlavého psa Kerbera, který měl hlídatHádovu bránu, nebylo nikde vidět.Mrtví se seřadili do tří front, dvou označených STANOVIŠTĚS OBSLUHOU a jedné ZRYCHLENÁ SMRT. Ta poslednípostupovala svižně kupředu. Další dvě se pomalu vlekly.„Co si o tom myslíš?“ zeptal jsem se Annabeth.„Ta rychlá fronta musí postupovat přímo na Asfodelová pole,“promluvila. „Beze zkoušky. Duše nechtějí riskovat posuzovánísoudem, protože by se to mohlo obrátit proti nim.“„On existuje nějaký soud pro mrtvé lidi?“„Jo. Tři soudci. Na soudcovské stolici se střídají král Mínós,Thomas Jefferson a Shakespeare – takoví lidé. Zhodnotí lidskýživot a někdy rozhodnou, že si ta osoba zaslouží zvláštní odměnu –Elysejská pole. Jindy se rozhodnou pro trest. Ale většina lidí, no,prostě jen žila. Nic zvláštního, dobrého ani špatného. Takže jdou naAsfodelová pole.“„A dělají co?“Grover se ozval: „Představ si, že stojíš na pšeničném poliv Kansasu. Navždycky.“„To je dost drsné,“ podotkl jsem.„Ne tak drsné jako tohle,“ zamumlal Grover. „Koukej.“Pár černě oblečených duchů odtáhlo stranou jednu dušia prohledávalo ji na bezpečnostním pultu. Tvář mrtvého mipřipadala povědomá.„To je ten kazatel, co byl ve zprávách, pamatuješ?“ připomnělmi Grover.„Jo, jasně.“ Už jsem si vzpomínal. Viděl jsem ho párkrát v telceještě v akademii Yancy. Byl to ten protivný televizní kazatel zeseveru státu New York, který vybral miliony dolarů pro sirotčincea pak se nechal přistihnout, jak ty peníze utrácí za krámy do svéhosídla, například za zlatá záchodová prkýnka a kryté golfové hřiště.Zemřel, když ho honila policie a jeho „boží lamborghini“ sjeloz útesu.Zeptal jsem se: „Co to s ním provádějí?“„Zvláštní trest od Háda,“ domyslel si Grover. „Na doopravdyšpatné lidi dohlíží osobně, jakmile sem přijdou. Lít- Blahovolnéjim připraví věčné mučení.“Při pomyšlení na Lítice jsem se otřásl. Uvědomil jsem si, žejsem teď na jejich domovském území. Stará paní Doddsová si užjistě nedočkavě olizuje pysky.„Ale pokud je kazatel,“ napadlo mě, „a věří v jiné peklo…“Grover pokrčil rameny. „Kdo říká, že vidí tohle místo tak, jakho vidíme my? Lidé vidí to, co chtějí vidět. Jste moc paličatí – no,vytrvalí, tak je to.“Blížili jsme se k branám. Vrčení už bylo tak hlasité, že se mitřásla země pod nohama, ale pořád jsem nemohl přijít na to, odkudvychází.Pak se asi patnáct metrů před námi zelená mlha zamihotala.Přesně tam, kde se stezka dělila do tří směrů, stálo obrovskénezřetelné monstrum.Předtím jsem ho neviděl, protože bylo napůl průhledné jako timrtví. Dokud se nepohnulo, splývalo se vším, co mělo za sebou.Mohutně vypadaly jenom jeho oči a zuby. A ty oči zíraly přímo namě.Poklesla mi čelist. Napadlo mě jenom: „Je to rotvajler.“Odjakživa jsem si Kerbera představoval jako velkého černéhomastifa. Ale očividně to byl čistokrevný rotvajler, samozřejmě ažna to, že byl dvakrát tak velký jako mamut, skoro neviditelný a měltři hlavy.Mrtví kráčeli přímo k němu – vůbec se nebáli. FrontySTANOVIŠTĚ S OBSLUHOU ho obcházely z obou stran. Dušez řady ZRYCHLENÁ SMRT mu procházely přímo pod přednímitlapami a břichem a nemusely se při tom ani sehnout.„Začínám ho vidět líp,“ zamumlal jsem. „Jak to?“„Myslím…“ Annabeth si olízla rty. „Bohužel asi proto, že seblížíme stavu mrtvých.“Prostřední hlava psa se k nám natáhla. Začenichala ve vzduchua zavrčela.„Vyčenichá živé,“ vyhrkl jsem.„Ale to je v pořádku,“ uklidňoval mě Grover, který se vedle mětřásl. „Protože máme plán.“„Správně,“ souhlasila Annabeth. Ještě nikdy jsem ji neslyšelmluvit tak tichounce. „Plán.“Přibližovali jsme se k tomu netvorovi.Prostřední hlava na nás zavrčela a pak zaštěkala tak hlasitě, ažse mi rozdrnčely ušní bubínky.„Rozumíš tomu?“ zeptal jsem se Grovera.„Jo,“ přiznal. „Rozumím.“„Co říká?“„Myslím, že lidi nemají tak sprosté slovo, kterými by se to daloříct.“Vytáhl jsem z batohu velký klacek – sloupek postele, který jsemulomil z Crustyho modelu Safari Deluxe. Zvedl jsem ho a pokusilse vyslat ke Kerberovi myšlenky spokojeného psa – na psí žrádlo,na malá roztomilá štěňátka, na požární hydranty, které si můžeoznačkovat. Snažil jsem se usmívat, jako bych nestál na kraji smrti.„Hej, velkej kámoši,“ zavolal jsem nahoru. „Vsadím se, že si tus tebou moc nehrají.“„VRRRRRR!“„Hodný pejsek,“ konejšil jsem ho chabě.Zamával jsem tyčí. Prostřední psí hlava sledovala ten pohyb.Ostatní dvě upíraly oči na mě a duší si vůbec nevšímaly. Získaljsem absolutní Kerberovu pozornost. Nevěděl jsem jistě, jestli je todobré.„Přines!“ Hodil jsem klacek do šera. Byl to slušný hod. Slyšeljsem, jak udělal plesk do řeky Styx.Kerberós na mě nevzrušeně zíral. Oči měl zlověstné a chladné.Takhle dopadl náš plán.Kerberós teď zavrčel úplně jinak, z hloubi všech svých tří hrdel.„Hm,“ broukl Grover. „Percy?“„No?“„Jenom jsem myslel, že bys to rád věděl.“„No?“„Ten Kerberós. Říká, že nám dává deset vteřin, ať sepomodlíme k bohu, k jakému chceme. Potom… no… má hlad.“„Počkat!“ zavolala Annabeth. Začala něco hledat v batohu.A sakra, pomyslel jsem si.„Pět vteřin,“ podotkl Grover. „Poběžíme už?“Annabeth vylovila červený gumový míček velikosti grapefruitu.Bylo na něm logo VODNÍ SVĚT, DENVER, COLORADO. Nežjsem ji stačil zarazit, zvedla míček a kráčela přímo ke Kerberovi.Houkla na něj: „Vidíš míček? Chtěl bys ten míček, Kerbere?Sedni!“Kerberos vypadal stejně popleteně jako my.Všechny tři hlavy se natáhly na stranu. Šest nozder se rozšířilo.„Sedni!“ poručila mu Annabeth znovu.Byl jsem přesvědčen, že se z ní každou chvíli stane největší psísušenka na světě.Ale místo toho si Kerberos olízl troje pysky, napnul sev hýždích a pak si sedl. Rozmačkal přitom tucet duší z frontyZRYCHLENÁ SMRT, které pod ním právě procházely. Duše sevytrácely s tlumeným syčením, jako když uniká vzduchz pneumatiky.Annabeth ho pochválila: „Hodný pejsek!“Hodila Kerberovi míček.Chytil ho prostřední tlamou. Míček byl akorát tak velký na to,aby ho pes mohl žvýkat. Zbylé dvě hlavy začaly po prostředníchňapat a snažily se jí novou hračku sebrat.„Pusť!“ nařídila Annabeth.Kerberovy hlavy se přestaly přetahovat a podívaly se na ni.Míček byl vklíněný mezi dvěma zuby jako kousek žvýkačky. Peshlasitě a strašidelně zanaříkal a pak upustil míček Annabethk nohám, oslintaný a málem rozkousnutý napůl.„Hodný pejsek.“ Zvedla míček a nevšímala si, že jel celýpokrytý slinami monstra.Obrátila se k nám. „Běžte. Řadou ZRYCHLENÁ SMRT – ta jerychlejší.“Zaváhal jsem: „Ale –“„Dělejte!“ Nařídila nám to stejným tónem, jakými mluvila sepsem.Popošli jsme s Groverem opatrně dopředu.Kerberos začal vrčet.„Zůstaň!“ nařídila Annabeth nestvůře. „Jestli chceš míček, takzůstaň!“Kerberos zafňukal, ale zůstal na místě.„A co ty?“ zeptal jsem se Annabeth, když jsme ji míjeli.„Já vím, co dělám, Percy,“ zamumlala. „Aspoň si to myslím…“Grover a já jsme prošli mezi nohama nestvůry.Prosím, Annabeth, modlil jsem se. Neříkej mu, aby si zase sedl.Prošli jsme. Zezadu nevypadal Kerberos o nic míň hrozivě.Annabeth prohlásila: „Hodný pejsek!“Zvedla rozhryzaný červený míč a nejspíš ji napadla to co mě –pokud Kerbera odmění, nezbude jí nic na další kousek.Stejně míček odhodila. Levá tlama nestvůry po něm okamžitěchňapla a vysloužila si útok od prostřední hlavy, pravá nesouhlasnězaskučela.Zatímco monstrum nedávalo pozor, prošla Annabeth rychle podjeho břichem a přidala se k nám u detektoru kovu.„Jaks to zvládla?“ zeptal jsem se jí užasle.„Výcvik,“ odpověděla upjatě a já s překvapením uviděl, že máv očích slzy. „Když jsem byla malá, měli jsme doma u tátydobrmana…“„To je jedno.“ Netrpělivý Grover mě tahal za triko. „Pojďme!“Chystali jsme se projít branou ZRYCHLENÁ SMRT, kdyžKerberós najednou žalostně zaskučel ze všech tří hrdel. Annabethse zastavila.Ohlédla se po psovi, který udělal čelem vzad a díval se na nás.Kerberós funěl očekáváním a u nohou mu v kaluži slin ležel nacáry rozervaný malý červený míček.„Hodný pejsek,“ promluvila Annabeth, ale znělo to těžkopádněa nejistě.Hlavy monstra se naklonily, jako by si o ni dělaly starost.„Brzo ti přinesu další míček,“ slíbila Annabeth chabě. „Chtělbys?“Nestvůra fňukla. Nepotřeboval jsem umět psí řeč, abych věděl,že Kerberós pořád čeká na míček.„Hodný pejsek. Brzo za tebou přijdu. Já-já slibuju.“ Annabethse obrátila zase k nám. „Pojďme.“Grover a já jsme se protlačili detektorem kovu, který seokamžitě rozječel a spustil blikající červená světla. „Nepovolenépředměty! Zjištěna kouzla!“Kerberós se rozštěkal.Vřítili jsme se do brány ZRYCHLENÁ SMRT, která spustilaještě větší poplach, a hnali se do podsvětí.O pár minut později už jsme se celí udýchaní schovávali veshnilém kmeni obrovského černého stromu. Kolem se hnaliduchové z ochranky a sháněli se po Líticích jako zálohách.Grover zamumlal: „No, Percy, co jsme dneska zjistili?“„Že trojhlaví psi mají radši červené gumové míčky nežklacky?“„Ne,“ opravil mě. „Zjistili jsme, že tvoje plány jsou úplně,úplně na houby!“Já bych to netvrdil. Myslel jsem si, že jsme možná mělis Annabeth dobrý nápad. I tady v podsvětí všichni – dokoncei nestvůry – potřebují občas nějakou pozornost.Přemýšlel jsem o tom, zatímco jsme čekali, až nás duchovéminou. Tvářil jsem se, že nevidím, jak si Annabeth otírá z tvářeslzu, když poslouchala žalostný nářek Kerbera v dálce – pes toužilpo nové kamarádce.