Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 19

Devatenáctá kapitola:

ZJIŠŤUJEME PRAVDU -NEBO NĚCO NA TEN ZPŮSOB

Představ si největší dav, jaký jsi kdy viděl, fotbalové hřiště nacpanémiliony fanoušků čekajících na svou oblíbenou kapelu.A teď si představ hřiště ještě miliónkrát větší, přetékající lidmi;k tomu vypadla elektřina a nejsou tu žádné zvuky, žádná světla,žádné nafukovací míče poskakující nad davem. V zákulisí se staloněco tragického. Dav si šeptá a bloumá ve tmě, čeká na koncert,který nikdy nezačne.Pokud si to dokážeš představit, tak máš docela dobrý obrázek,jak vypadají Asfodelová pole. Černá tráva byla pošlapanáspoustami mrtvých chodidel. Vál teplý vlhký vítr a připomínal dechbažiny. Tu a tam rostly ve shlucích černé stromy – Grover mi řekl,že to jsou topoly.Strop toho uzavřeného prostoru byl tak vysoko nad námi, že toklidně mohla být hradba bouřkových mraků, až na krápníky, kterézářily světle šedě a vypadaly nepříjemně špičaté. Nechtěl jsem siani představit, že na nás můžou každou chvíli spadnout, ale po polijich bylo rozeseto několik, které spadly a zapíchly se do černétrávy. Mrtví se už asi nemuseli bát takových drobných nebezpečí,jako že je propíchne krápník velikosti vícestupňové rakety.Annabeth, Grover a já jsme se zkusili zamíchat do davu a dávalipozor na hlídací duchy. Nedokázal jsem se ubránit, hledal jsemmezi dušemi na Asfodelových polích známé tváře, ale na mrtvé jetěžké se dívat. Obličeje se jim mihotají. Všichni vypadají trochunaštvaně nebo popleteně. Můžou k tobě přijít a promluvit, ale jejichhlasy zní jako chřestění nebo jako šustění netopýrů. Jakmile jimdojde, že jim nerozumíš, zamračí se a odejdou.Mrtví nejsou děsiví. Jsou jenom smutní.Postupovali jsme s nimi ve frontě nových příchozích, která seklikatila od hlavních bran směrem k černému stanovému pavilonus transparentem, na kterém stálo:ROZSUDKY NA ELYSEJSKÁ POLE A DO VĚČNÉHOZATRACENÍVítejte, nově zesnulí!Zezadu ze stanu vycházely dvě mnohem menší řady.Vlevo kráčely duše, obklopené hlídacími duchy, po kamenitéstezce k Trestným polím, která se leskla a kouřila v dálce,k rozlehlé rozpraskané pustině s řekami lávy a minovými polia mílemi ostnatého drátu, oddělujícího různé oblasti mučení.I z dálky jsem viděl lidi pronásledované pekelnými psy, hořící nahranici, nucené probíhat bez šatů a bot záhony kaktusů neboposlouchat opery. Rozpoznal jsem malý vršek s mravenčípostavičkou Sisyfa, který se snažil vyvléct nahoru svůj balvan.A viděl jsem i horší mučení – věci, které se mi ani nechcepopisovat.Řada vycházející z pravé strany soudcovského pavilonu bylamnohem lepší. Vedla dolů do údolíčka obklopeného zdmi – douzavřené komunity, která vypadala jako jediná šťastná částpodsvětí. Za bezpečnostní branou se rozkládaly krásné domy zevšech období historie, římské vily, středověké hrady a viktoriánskézámečky. Na trávnících kvetly stříbrné a zlaté květiny. Tráva sevlnila v barvách duhy. Slyšel jsem smích a cítil opékané maso.Elysejská pole.Uprostřed toho údolí se lesklo modré jezero se třemi malýmiostrovy jako nějaké rekreační letovisko na Bahamách. Ostrovyblažených, pro lidi, kteří se rozhodli narodit se třikrát a třikrátdosáhli Elysia. Okamžitě jsem věděl, že tam chci, až umřu.„O tohle právě jde,“ ozvala se Annabeth, jako by mi četlamyšlenky. „To je místo pro hrdiny.“Ale já myslel na to, jak málo lidí je tady na Elysiu, jak nepatrnéje to ve srovnání s Asfodelovými poli nebo dokonce s Trestnýmipoli. Tak málo lidí konalo v životě dobro. Bylo to smutné.Opustili jsme soudcovský pavilon a postoupili dál doAsfodelových polí. Setmělo se. Barvy na šatech nám bledly. Davybrebentících duší začaly řídnout.Po pár mílích chůze jsme v dálce uslyšeli známý vřískot. Naobzoru se tyčil palác z třpytivého černého obsidiánu. Nad parapetyvířili tři tmaví netopýří tvorové: Lítice. Měl jsem pocit, že na násčekají.„Asi je pozdě se vrátit,“ poznamenal Grover toužebně.„Nic se nám nestane.“ Snažil jsem se mluvit sebejistě.„Možná jsme to měli nejdřív prohledat jinde,“ navrhovalGrover. „Například v Elysiu…“„Pojď, kozlíku.“ Annabeth ho popadla pod paží.Grover vyjekl. Z tenisek mu vyrašila křídla a nohy vyrazilydopředu a táhly ho od Annabeth. Přistál přímo na zádech v trávě.„Grovere,“ napomenula ho Annabeth. „Přestaň blbnout.“„Ale já jsem nic –“Znovu vyjekl. Boty teď plácaly křídly jako šílené. Vznesly se zezemě a táhly ho od nás pryč.„Maia!“ zaječel, ale kouzelné slovíčko zřejmě neúčinkovalo.„No tak, Maia! Es-ó-es! Pomoc!“Probral jsem se z omráčení a chňapl po Groverově ruce, alepozdě. Nabíral už rychlost a klouzal dolů z kopce jako sportovníboby.Běželi jsme za ním.Annabeth křičela: „Rozvaž si ty boty!“Byl to chytrý nápad, ale asi to není jenom tak, když tě botytáhnou nohama dopředu plnou rychlostí. Grover se pokoušelposadit, ale nedokázal se dostat rukama až ke tkaničkám.Běželi jsme za ním a snažili se ho udržet v dohledu, jak frčelmezi nohama duší, které vztekle brebentily.Byl jsem přesvědčen, že se Grover prožene přímo branamiHádova paláce, ale boty ostře zabočily doprava a táhly ho opačnýmsměrem.Svah byl strmější. Grover nabíral rychlost. Annabeth a já jsmemuseli sprintovat, abychom mu stačili. Zdi prostoru se po oboustranách zužovaly a já si uvědomil, že jsme se dostali do nějakéhopostranního tunelu. Teď už tu nebyla žádná černá tráva ani stromy,jen skála pod nohama a tlumené světlo krápníků nahoře.„Grovere!“ zaječel jsem, až se to rozléhalo všude kolem. „Chyťse něčeho!“„Čeho?“ zavolal na mě.Chňapal po kamenech, ale nebylo tu nic dost velkého, aby ho tozpomalilo.V tunelu bylo pořád temněji a chladněji. Chlupy na rukách semi ježily. Tady dole to odporně páchlo. Musel jsem myslet na věci,o kterých jsem ani nemohl vědět – na krev rozlitou na prastarémkamenném oltáři, na smrdutý dech vraha.Pak jsem uviděl, co je před námi, a zarazil jsem se na místě.Tunel se rozšiřoval do veliké černé jeskyně a uprostřed zelapropast velká jako městský blok.Grover klouzal přímo k jejímu okraji.„Pojď, Percy!“ ječela Annabeth a táhla mě za zápěstí.„Ale to je –“„Já vím!“ křikla. „To místo, které jsi popisoval ze spánku! AleGrover tam spadne, jestli ho nechytíme.“ Měla samozřejmě pravdu.Groverův malér mě zase přiměl k pohybu.Grover řval, chňapal po zemi, ale okřídlené boty ho táhlyk jámě. Nevypadalo to, že se k němu dostaneme včas.Zachránila ho jeho kopyta.Létající tenisky mu byly od začátku trochu volné. Nakonecnakopl velký kámen a levá bota mu sletěla z nohy. Padala do tmy,dolů do propasti. Pravá bota ho táhla dál, ale už ne tak rychle.Grover se zachytil velkého kusu skály, využil ho jako kotvua zpomalil se tak.Byl asi tři metry od kraje propasti, když jsme ho chytili a táhlipo svahu zpátky nahoru. Druhá okřídlená bota se mu vyzula, chvílikolem nás vztekle poletovala, na protest nás kopala do hlav, alepotom odlétla do propasti za svým dvojčetem.Všichni jsme se vyčerpaně zhroutili na obsidiánový štěrk. Nohya ruce jsem měl jako z olova. Dokonce i batoh mi připadal těžší,jako by mi do něj někdo nacpal kamení.Grover byl nepěkně poškrábaný. Ruce mu krvácely. Panenky semu zúžily jako koze, jako vždycky, když byl vyděšený.„Nevím, jak…“ supěl. „Já nic…“„Počkej,“ zarazil jsem ho. „Poslouchej.“Něco jsem zaslechl – hluboký šepot v temnotě.Uplynulo dalších pár vteřin a Annabeth podotkla: „Percy, tadyto místo –“„Pssst.“ Zvedl jsem se.Zvuk sílil, byl to mumlavý zlý hlas odněkud zdaleka, zdalekapod námi. Vycházel z jámy.Grover se posadil. „C-co je to za zvuk?“Annabeth to už taky slyšela. Viděl jsem jí to na očích.„Tartaros. Vstup do Tartaru.“Sundal jsem víčko z Anaklusmosu.Bronzový meč vyrostl, zaleskl se ve tmě a ďábelský hlas jakoby ochabl, ale jen na chvíli, pak zase nabyl sílu.Málem jsem už rozuměl slovům, byla to stará, prastará slova,ještě starší než řečtina. Jakoby…„Kouzlo,“ hlesl jsem.„Musíme pryč,“ vydechla Annabeth.Společnými silami jsme vytáhli Grovera na kopyta a vydali setunelem zpátky nahoru. Nohy se mi nehýbaly dost rychle. Batohmě táhl k zemi. Hlas za námi zesiloval a byl vzteklejší. Rozběhlijsme se.Bylo to taktak.Zezadu nás zasáhl chladný proud větru, jako by se celá jámanadechla. Na jeden hrozný moment jsem ztratil rovnováhu, nohymi na štěrku podjely. Kdybych byl o trochu blíž okraji, vsálo by měto dovnitř.Pachtili jsme se dál a konečně se dostali na vršek tunelu, kde seprostor rozšiřoval do Asfodelových polí. Vítr utichl. Z hloubitunelu se ozývalo zuřivé kvílení. Něco nebylo rádo, že jsme unikli.„Co to bylo?“ zasupěl Grover, když jsme se zhroutiliv relativním bezpečí hájku černých topolů. „Nějaký Hádůvmazlíček?“S Annabeth jsme se na sebe podívali. Pochopil jsem, že mánějaký nápad, nejspíš ten, který dostala po cestě taxíkem do L. A.,ale byla moc vyděšená, než aby nám to řekla. To stačilo, abych sevylekal.Uzavřel jsem meč a strčil si pero zpátky do kapsy. „Pojďme.“Podíval jsem se na Grovera. „Můžeš chodit?“Polkl. „Jo, jasně. Stejně jsem ty boty nikdy neměl rád.“Snažil se mluvit statečně, ale třásl se stejně jako já a Annabeth.Ať bylo v jámě cokoli, žádný domácí mazlíček to nebyl. Bylo tonepopsatelně staré a mocné. Dokonce ani z Echidny jsem neměltakový pocit. Skoro se mi ulevilo, když jsme se k tunelu obrátilizády a zamířili k Hádovu paláci.Skoro.Lítice kroužily kolem parapetů vysoko v přítmí. Vnější zdi pevnostise černě leskly a bronzové brány, vysoké dvě patra, byly doširokaotevřené.Zblízka jsem viděl, že rytiny na branách představují scénysmrti. Některé pocházely z moderních dob – atomová bombaexplodující nad městem, zákop plný vojáků v plynových maskách,fronta postižených hladomorem v Africe, čekající s prázdnýmimiskami – ale všechny vypadaly, jako by byly vyryté do bronzupřed tisíci let. Napadlo mě, jestli se náhodou nedívám na splněnáproroctví.Uvnitř na nádvoří byla ta nejdivnější zahrada, jakou jsem kdyviděl. Pestré houby, jedovaté keře a zvláštně světélkující rostliny,rostoucí bez slunečního světla. Chybějící květiny byly nahrazenydrahými kameny, hromadami rubínů velkých jako moje pěsta hroudami neopracovaných diamantů. Tu a tam stály Medúzinysochy jako ztuhlí hosté na nějaké zahradní slavnosti – zkameněléděti, satyrové a kentauři. Všechny se nepřirozeně usmívaly.Uprostřed zahrady byl sad granátových jablek, plody zářily vetmě jasně oranžovou barvou. „Persefonina zahrada,“ upozornila násAnnabeth. „Pojďme dál.“Chápal jsem, proč chce pokračovat v cestě. Pronikavá vůně těchgranátových jablek byla skoro neodolatelná. Najednou jsem na nědostal hroznou chuť, ale pak jsem si vzpomněl na příběho Persefoně. Jediné sousto jídla v podsvětí, a už bychom nikdynemohli odejít. Odtáhl jsem Grovera, abych mu zabránil utrhnout sivelký šťavnatý plod.Vyšli jsme po schodech paláce mezi černým mramorovýmsloupořadím do Hádova domu. Vstupní hala měla naleštěnoubronzovou podlahu, která odrážela světlo pochodní a vypadala,jako by vřela. Nebyl tam strop, jen vrchol jeskyně vysoko nahoře.Tady dole si podle mě s deštěm nemusí dělat starosti.Každé postranní dveře hlídala kostra ve vojenské výstroji.Některé kostry měly řecké brnění, další britské uniformy, jinémaskáče a rozervané americké vlajky kolem ramen. Svíraly kopí,muškety nebo pušky M-16. Nikdo z kostlivců nás neobtěžoval, alejejich prázdné oční jamky nás sledovaly, jak jsme kráčeli halouk obrovským dveřím na opačné straně.Dveře střežily dvě kostry amerických námořníků. Shlédly nanás a zašklebily se. Na hrudi držely raketomety.„Víš,“ zamumlal Grover, „vsadím se, že Hádés nemá problémys podomními prodavači.“Můj batoh už vážil tunu. Vůbec jsem netušil proč. Chtěl jsemho otevřít a podívat se, jestli jsem někde náhodou nesebralzakutálenou bowlingovou kouli, ale teď na to nebyla vhodná doba.„No, lidi,“ houkl jsem. „Neměli bysme… zaklepat?“Po chodbě zavál horký vítr a dveře se rozletěly. Strážníustoupili stranou.„Myslím, že to znamená ‚vstupte‘,“ řekla Annabeth.Místnost uvnitř vyhlížela přesně jako v mém snu, až na to, žetentokrát byl Hádův trůn obsazený.Byl to třetí bůh, kterého jsem potkal, ale první, jenž midoopravdy jako bůh připadal.Především byl nejmíň tři metry vysoký, oblečený v černéhedvábné róbě a s korunou spletenou ze zlata. Pleť měl bílou jakoalbín, vlasy po ramena a černé jako uhel. Nebyl to svalovec jakoArés, ale vyzařoval sílu. Rozvaloval se na trůnu z lidských kostía vypadal pružně, elegantně a nebezpečně jako panter.Okamžitě mi připadalo, že by měl rozkazovat. Věděl víc než já.Měl by být mým pánem. Pak jsem si řekl, že toho nechám.Působila na mě Hádova aura, stejně jako Arésova. Vládcemrtvých připomínal podobizny Adolfa Hitlera, Napoleona neboteroristických vůdců, kteří ovládají sebevražedné atentátníky.Hádés měl stejně pronikavé oči, stejně fascinující ďábelské osobníkouzlo.„Jsi odvážný, žes sem přišel, synu Poseidóna,“ promluvilhladkým hlasem. „Po tom, co jsi mi provedl, to je opravdu velmiodvážné. Nebo jsi možná jen velmi hloupý.“Klouby mi znecitlivěly, svádělo mě to lehnout si a jen tak sizdřímnout u Hádových nohou. Stočit se tam a spát navěky.Potlačil jsem ten pocit a předstoupil jsem před něj. Věděl jsem,co musím říct: „Pane a strýčku, přišel jsem se dvěma žádostmi.“Hádés povytáhl obočí. Když se na trůnu napřímil, v záhybechjeho černé róby se objevily tajemné usoužené tváře, jako by toroucho ušili z uvězněných duší z Trestných polí, snažících seuniknout pryč. Ta část mého mozku s poruchou pozornosti roztržitěuvažovala, jestli stejně vyrobili i zbytek jeho šatů. Jaké hrozné věcimusí člověk v životě provést, aby ho vetkali Hádovi do spoďárů?„Jenom se dvěma žádostmi?“ uculil se Hádés. „Drzé děcko.Jako by sis toho už nevzal dost sám. No tak mluv. Pobavilo mě to,takže tě prozatím na místě nezabiju.“Polkl jsem naprázdno. Šlo to zhruba tak dobře, jak jsem se bál.Podíval jsem se na prázdný menší trůn vedle Hádova. Měl tvarčerného zlaceného květu. Zatoužil jsem, aby tu byla královnaPersefona. Z mýtů jsem si vzpomínal, že dokáže mírnit manželovynálady. Ale bylo léto. Persefona bude samozřejmě nahoře ve světěsvětla se svou matkou, bohyní zemědělství Démétér. Roční dobyurčují její návštěvy nahoře, ne oběh planety.Annabeth si odkašlala. Její prst se mi zaryl do zad. „VládceHáde,“ začal jsem. „Podívejte se, pane, mezi bohy nemůže býtválka. Bylo by to… zlé.“„Fakt zlé,“ dodal Grover, protože mi chtěl pomoct.„Vraťte mi Diův mistrovský blesk,“ pokračoval jsem. „Prosím,pane. Nechte mě odnést ho na Olymp.“Hádovi se nebezpečně rozsvítily oči. „Ty si troufáš dálpředstírat svou nevinnost, po tom, cos provedl?“Ohlédl jsem se na své přátele. Vypadali stejně zmateně jako já.„Hm… strýčku,“ zamumlal jsem. „Říkáte ‚po tom, cosprovedl‘. Co přesně jsem provedl?“Trůnní sál se zachvěl zemětřesením tak silným, že ho nejspíšcítili až nahoře v Los Angeles. Ze stropu padaly sutiny. Všude vezdech se rozlétly dveře a dovnitř vpochodovali kostlivci-bojovníci,byly jich stovky, ze všech období a národů západní civilizace.Rozestavili se po obvodu místnosti a zablokovali východy.Hádés zařval: „Myslíš si, že já chci válku, bůžku?“Chtěl jsem říct: No, tihle chlapíci nevypadají na mírovéaktivisty. Ale napadlo mě, že by to asi byla nebezpečná odpověď.„Vy jste vládce mrtvých,“ podotkl jsem opatrně.„Válka by vám rozšířila říši, ne?“„Typická věc, jakou říkají mí bratři! Myslíš, že potřebuju dalšíúzemí? Neviděls, jak daleko se táhnou Asfodelová pole?“„No…“„Máš představu, jak moc se má říše rozšířila jen za poslednístoletí, kolik dalších oddělení jsem musel otevřít?“Nadechl jsem se k odpovědi, ale Hádés už byl v ráži.„Další hlídací duchové,“ zasténal. „Problémy s provozemv soudcovském pavilonu. Dvojnásobek přesčasů pro personál. Jábýval velice bohatý bůh, Percy Jacksone. Ovládám všechny drahékovy pod zemí. Ale ty náklady!“„Charón by chtěl zvýšit plat,“ vyhrkl jsem, co se mi vynořilov paměti. Sotva jsem to řekl, nejradši bych si zašil pusu.„Nechoď na mě s Charónem!“ zařval Hádés. „Co objevil italskéobleky, je nesnesitelný! Všude jsou jenom problémy a já je musímvšechny zvládnout osobně! Blázním už jen z toho, jak dlouho totrvá z paláce k území! A pořád a pořád přicházejí další mrtví. Ne,bůžku. Já nepotřebuju získávat víc subjektů! Já jsem o tu válkunestál.“„Ale vzal jste Diův mistrovský blesk.“„To jsou lži!“ Další rachot. Hádés se zvedl z trůnu a vztyčil sedo výše fotbalové branky. „Dia tvůj otec možná ošidí, chlapče, alejá tak hloupý nejsem. Já chápu jeho plán.“„Jeho plán?“„Ty jsi ten zloděj ze zimního slunovratu,“ vyštěkl. „Tvůj otecmyslel, že si tě udrží jako malé tajemství. Nasměroval tě dotrůnního sálu na Olympu. Vzal jsi mistrovský blesk a moji přilbici.Kdybych neposlal Lítici a ta tě neodhalila na akademii Yancy,Poseidónovi by se možná povedlo utajit plán na spuštění války. Aleteď jsi musel vyjít na světlo. Budeš odhalen jako Poseidónův zloděja já dostanu zpátky svou přilbici!“„Ale…“ promluvila Annabeth. Odhadoval jsem, že jí mozekmaká rychlostí milionu kilometrů za hodinu. „Pane Háde, vašepřilbice temnoty se taky ztratila?“„Nehraj si přede mnou na neviňátko, holka. Ty a ten satyrtomuhle hrdinovi pomáháte – přišli jste mi sem vyhrožovatPoseidónovým jménem, to je jasné, přinesli jste mi ultimátum.Copak si Poseidón myslí, že se dám vydírat, abych hopodporoval?“„Ne!“ zahlaholil jsem. „Poseidón ne – já ne –“„Neřekl jsem nic o zmizení přilbice,“ zabručel Hádés, „protožesi nedělám iluze, že mi někdo na Olympu nabídne nejmenšíspravedlnost, nejmenší pomoc. Sotva si můžu dovolit vypustitzprávu, že se postrádá můj nejmocnější nástroj strachu. A tak jsempo tobě pátral sám. Když bylo jasné, že jdeš za mnou přednést svouhrozbu, nepokoušel jsem se tě zastavit.“„Nepokoušel jste se nás zastavit? Ale –“„Hned mi vrať mou přilbici, nebo zarazím smrt,“ pohrozilHádés. „To je můj protinávrh. Otevřu zemi a nechám mrtvé vyvalitse zpátky do světa. Udělám z vaší krajiny noční můru. A ty, PercyJacksone – tvoje kostra povede mou armádu z podsvětí.“Kostlivci-bojovníci popošli o krůček kupředu a chystali sizbraně.V tu chvíli bych se měl nejspíš děsit. Zvláštní bylo, že jsem sipřipadal uražený. Nic mě tak nerozzuří jako obvinění z něčeho, cojsem neudělal. Zažil jsem to mockrát.„Jste stejně špatný jako Zeus,“ rozzlobil jsem se. „Myslíte si, žejsem vám něco ukradl? Proto jste na mě poslal Lítice?“„Jistě,“ připustil Hádés.„A ostatní nestvůry?“Hádés ohrnul ret. „S tím nemám nic společného. Nechtěl jsempro tebe rychlou smrt – chtěl jsem, aby ses ke mně dostal živýa mohl ses podrobit veškerému možnému mučení na Trestnýchpolích. Proč myslíš, že jsem tě nechal tak snadno vejít do své říše?“„Snadno?“„Vrať mi můj majetek!“„Ale já vaši přilbici nemám. Přišel jsem pro mistrovský blesk.“„Který už máš!“ houkl Hádés. „Přišels sem s ním, ty pitomečku,a myslels, že mi můžeš vyhrožovat!“„Ale to ne!“„Tak otevři batoh.“Přepadlo mě hrozné tušení. Ta váha v batohu, jako bych tamměl bowlingovou kouli. To přece nemůže být…Stáhl jsem si batoh ze zad a otevřel zip. Uvnitř byl víc nežpůlmetrový kovový válec, na obou stranách špičatý, hučící energií.„Percy,“ zalapala po dechu Annabeth, „jak –“„Já-já nevím. Já tomu nerozumím.“„Vy hrdinové jste pořád stejní,“ odfrkl si Hádés. „Pýcha vámpoplete hlavu, myslíte si, že přede mě můžete donést takovouzbraň. Nežádal jsem Diův mistrovský blesk, ale když už je tady, takmi ho dáš. Určitě z něj bude vynikající trumf k vyjednávání.A teď… moji přilbici. Kde je?“Ztratil jsem řeč. Žádnou přilbici jsem neměl. Netušil jsem, jakse mi ten mistrovský blesk dostal do batohu. Rád bych si myslel, žena mě Hádés zkouší nějaký trik. Hádés byl zlý. Ale svět senajednou úplně obrátil. Uvědomil jsem si, že si se mnou někdo zlezahrál. Někdo jiný poslal Dia, Poseidóna a Háda, aby si šli po krku.Mistrovský blesk byl v batohu a ten batoh jsem dostal od…„Vládce Háde, počkejte,“ uklidňoval jsem ho. „To všechno jeomyl.“„Omyl?“ zahřměl Hádés.Kostry na nás namířily své zbraně. Z výšky nad námi se ozvalotřepetání kožnatých křídel a tři Lítice se vrhly dolů a usadily se naopěradle trůnu svého pána. Ta s obličejem paní Doddsové se na mělačně šklebila a práskala bičem.„Žádný omyl,“ křičel Hádés. „Já vím, proč jsi přišel – známpravý důvod, proč jsi přinesl ten blesk. Přišel jsi smlouvat o ni.“Hádés vypustil z dlaně kouli zlatého ohně. Explodovala naschodech přede mnou a byla to moje máma, ztuhlá ve zlatém dešti,přesně jako v tu chvíli, když ji začal Mínótaurus škrtit.Nemohl jsem promluvit. Natáhl jsem se a chtěl se jí dotknout,ale světlo bylo horké jako oheň.„Ano,“ zakňoural Hádés spokojeně. „Vzal jsem si ji. Věděljsem, Percy Jacksone, že o ni nakonec přijdeš smlouvat. Vrať mimou přilbici a já ji možná nechám jít. Víš, není mrtvá. Ještě ne. Alekdyž mě popudíš, změní se to.“Myslel jsem na perly ve své kapse. Možná by mě z tohodostaly. Kdybych tak dokázal mámu osvobodit…„Ach, ty perly,“ poznamenal Hádés a ve mně ztuhla krev. „Ano,můj bratr a jeho malé triky. Vytáhni je, Percy Jacksone.“Ruka se proti mé vůli pohnula a vylovila perly.„Jenom tři,“ zalitoval Hádés. „To je smůla. Uvědomuješ si, žekaždá ochrání jen jednu osobu? Tak si zkus vzít svou matku,bůžku. A kterého kamaráda tady necháš, aby se mnou trávilvěčnost? Jen do toho. Vyber si. Nebo mi dej batoh a přijmi mépodmínky.“Podíval jsem se na Annabeth a na Grovera. Tvářili sezasmušile.„Podvedli nás,“ řekl jsem jim. „Zákeřně.“„Ano, ale proč?“ zeptala se Annabeth. „A ten hlas v té jámě –“„To ještě nevím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale mám v plánu sezeptat.“„Rozhodni se, chlapče!“ zvolal Hádés.„Percy.“ Grover mi položil ruku na rameno. „Nemůžeš mu dátten blesk.“„Já vím.“„Nech mě tady,“ řekl. „Použij tu třetí perlu pro svou mámu.“„Ne!“„Já jsem satyr,“ nedal se přesvědčit Grover. „My nemáme dušejako lidi. Může mě mučit až k smrti, ale navždycky mě nedostane.Já se prostě převtělím do květiny nebo tak. Je to nejlepší cesta.“„Ne.“ Annabeth vytáhla svůj bronzový nožík. „Běžte vy dva.Grovere, ty musíš Percyho chránit. Musíš získat licenci pátračea začít hledat Pana. Odveď odtud jeho mámu. Já chci padnoutv boji.“„V žádném případě,“ bránil se rozhodně Grover. „Zůstávám tujá.“„Rozmysli si to, kozlíku,“ domlouvala mu Annabeth.„Nechte toho, oba dva!“ Připadalo mi, jako by se mi srdcetrhalo napůl. Oba toho se mnou tolik prožili. Vzpomínal jsem si,jak Grover střemhlav bombardoval Medúzu v zahradě soch a jaknás Annabeth zachránila před Kerberem. Přežili jsme Héfaistovujízdu ve vodním světě, Oblouk v St. Louis a kasino Lotos. Celétisíce mil jsem si dělal starosti, že mě nějaký přítel zradí, ale tihlepřátelé by to nikdy neudělali. V jednom kuse mě jenomzachraňovali a teď by klidně obětovali život za mou mámu.„Já vím, co dělat,“ napadlo mě. „Vezměte si to.“Podal jsem každému jednu perlu.Annabeth se zdráhala: „Ale, Percy…“Obrátil jsem se k mámě. Zoufale jsem se chtěl obětovat a použítposlední perlu pro ni, ale věděl jsem, co by mi řekla. Nikdy by mito nedovolila. Musel jsem odnést blesk zpátky na Olymp a říctDiovi pravdu. Musel jsem zastavit válku. Nikdy by mi neodpustila,kdybych místo toho zachránil ji. Myslel jsem na proroctví na Vrchupolokrevných, které mi připadalo vzdálené milion let. Na čem tizáleží nejvíce, nespasíš.„Je mi to líto,“ oslovil jsem ji. „Vrátím se. Najdu si nějakoucestu.“Samolibý výraz na Hádově tváři se rozplynul. Řekl:„Bůžku…?“„Já najdu vaši přilbici, strýčku,“ oznámil jsem mu. „Vrátím ji.Nezapomeňte zvýšit plat Charónovi.“„Nevzpírej se mi –“„A neuškodilo by občas si pohrát s Kerberem. Má rád červenégumové míčky.“„Percy Jacksone, ty ne –“Vykřikl jsem: „Teď, kamarádi!“Rozmáčkli jsme perly nohou. Strašlivou chvilku se nic nedělo.Hádés rozkázal: „Zničte je!“Armáda koster vyrazila kupředu s vytasenými meči a střelnýmizbraněmi nastavenými na plnou automatiku. Lítice vyrazily a bičejim zahořely.Právě když kostry začaly pálit, vybuchly úlomky perel u mýchnohou do návalu zeleného světla a závanu čerstvého mořskéhovzduchu. Uvěznila mě do sebe mléčně bílá koule a začala se zvedatze země.Annabeth a Grover byli přímo za mnou. Kopí a kulky neškodnějiskřily na perlových bublinách, jak jsme se vznášeli vzhůru. Hádésřval tak vztekle, až se celá pevnost otřásala. Tušil jsem, že v L. A.nebudou mít klidnou noc.„Koukejte nahoru!“ zvolal Grover. „Narazíme!“Jasně, hnali jsme se přímo na krápníky. Počítal jsem, žepropíchnou bubliny a pak i nás.„Jak ty věci sakra řídíš?“ zavolala Annabeth.„Nezdá se mi, že bys je řídila líp!“ zakřičel jsem na ni.Vyjekli jsme, když bubliny narazily do stropu, a pak… tma.Jsme mrtví?Ne, pořád jsem cítil, jak se pohybujeme. Stoupali jsme přímoskrz pevnou skálu, lehce jako bublina ve vodě. V tom je síla těchperel, uvědomil jsem si – Co patří moři, to se moři vždycky vrátí.Chvíli jsem za hladkými stěnami své koule nic neviděl a pak sebublina prodrala na dno oceánu. Dvě další mléčné koule,Annabetina a Groverova, pokračovaly se mnou, společně jsmestoupali vodou. A plesk!Vylétli jsme na hladinu uprostřed zálivu v Santa Monicea srazili z prkna nějakého surfaře s rozhořčeným „Sakra!“Popadl jsem Grovera a vlekl ho k bójce. Chytil jsem Annabetha odtáhl ji tam taky. Kolem nás zvědavě kroužil velký bílý žralokdlouhý asi tři a půl metru.Nakázal jsem mu: „Zmiz.“Žralok se otočil a rychle se ztratil.Surfař zakřičel něco o pitomcích a pádloval od nás, jaknejrychleji uměl.Nějak jsem věděl, jaký je čas: brzo ráno, jedenadvacátéhočervna, den letního slunovratu.Los Angeles v dálce bylo v plamenech, ze čtvrtí po celém městěstoupaly mraky kouře. Došlo tu k zemětřesení, jasně, a byla toHádova vina. Nejspíš za mnou právě teď posílá celou armádumrtvých.Ale v tu chvíli mě podsvětí netrápilo.Musel jsem na břeh. Musel jsem dopravit Diův blesk zpátky naOlymp. A především jsem si musel vážně promluvit s tím bohem,který mě podvedl.