Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 2

Druhá kapitola:

TŘI STARÉ DÁMY PLETOU PONOŽKY SMRTI

Někdy se mi zdálo, že se se mnou děje něco divného, ale obyčejněto rychle přešlo. Tahle nekonečná halucinace na mě byla moc. Celýzbytek školního roku to vypadalo, že celá škola se mnou hrajenějakou hru. Spolužáci dělali, jako by byli úplně a naprostopřesvědčeni, že paní Kerrová – energická blonďatá žena, kteroujsem v životě neviděl, dokud na konci exkurze nenastoupila donašeho autobusu – je naše matikářka už od Vánoc.Občas jsem na někoho zkusil vybalit zmínku o paní Doddsovéa koukal, jestli se nezarazí, ale dívali se na mě jako na cvoka.Už jsem jim skoro uvěřil, že paní Doddsová nikdy neexistovala.Skoro.Ale Grover mě ošidit nedokázal. Když jsem před ním řekljméno Doddsová, nejdřív zaváhal a teprve pak prohlásil, ženeexistuje. Ale já věděl, že mi lže.Něco se dělo. Něco se stalo v tom muzeu.Ve dne jsem neměl moc času o tom uvažovat, ale v noci mi připředstavě paní Doddsové s pařáty a kožnatými křídly naskakovalstudený pot.Nezvyklé počasí pokračovalo, což mému rozpoložení nijakneprospělo. Jednu noc se mi při bouřce rozbila okna v internátníložnici. O pár dní později se jen padesát mil od akademie Yancysneslo největší tornádo, jaké kdy v údolí řeky Hudson zaznamenali.Mezi aktualitami probíranými v občanské výchově bylo nezvyklemnoho zpráv o malých letadlech, která toho roku pod náhlýminápory větru spadla do Atlantiku.Většinu času jsem si připadal rozmrzelý a podrážděný. Ve školejsem se zhoršil z trojek na pětky. Čím dál víc jsem bojoval s NancyBobofitovou a s jejími kamarádkami. Skoro každou hodinu měposílali na chodbu.Nakonec, když se mě pan Nicoll, náš učitel angličtiny, snad pomilionté zeptal, proč jsem se neobtěžoval připravit se na prověrkupravopisu, ztratil jsem nervy. Vynadal jsem mu do starýchochlastů. Ani jsem přesně nevěděl, co to znamená, ale znělo todobře.Příští týden poslal ředitel mámě dopis s oficiálním sdělením:příští rok mě na akademii Yancy nechtějí.Fajn, řekl jsem si. To je opravdu fajn.Stýskalo se mi po domově.Chtělo se mi být s mámou v našem starém bytě v Upper EastSide, i kdybych musel jít do veřejné školy a snášet svého hnusnéhonevlastního otce a jeho stupidní karetní sešlosti.Ale stejně… Některé věci z Yancy by mi chyběly.Pohled z okna pokoje na lesy a řeku Hudson v dálce, vůněborovic. Chyběl by mi Grover, byl to dobrý kamarád, i když trochudivný. Dělal jsem si starosti, jak beze mě přežije příští rok.A taky by mi chyběly hodiny latiny – ty bláznivé turnajové dnypana Brunnera a jeho přesvědčení, že uspěju.Jak se blížil zkouškový týden, učil jsem se na jediný test, a toz latiny. Nezapomněl jsem, co mi říkal pan Brunner, že jehopředmět je pro mě životně důležitý. Netušil jsem, proč to tak je, alezačínal jsem mu věřit.Večer před závěrečnými zkouškami jsem už byl tak zoufalý, žejsem hodil Cambridgeským úvodem do řecké mytologie přes pokoj.Slova se mi začala rozbíhat ze stránek, písmena mi vířila hlavoua dělala osmičky, jako by jezdila na skateboardu. Ani zaboha jsemsi nedokázal zapamatovat rozdíl mezi Cheirónem a Charónem neboPolydektem a Polydeukem. A časování latinských sloves? Na tojsem mohl rovnou zapomenout.Přecházel jsem po pokoji a připadalo mi, že mi pod košilí běhajímravenci.Vzpomněl jsem si na vážný výraz pana Brunnera, na jehotisícileté oči. Od vás chci jenom to nejlepší, Percy Jacksone.Zhluboka jsem se nadechl. Sebral jsem učebnici mytologie.Nikdy dřív jsem učitele o pomoc nepožádal. Možná, žekdybych si s panem Brunnerem promluvil, něco by mi naznačil.Přinejmenším bych se mu mohl předem omluvit za tu velkoutučnou pětku, kterou nejspíš dostanu z jeho testu. Nechtěl jsemodejít z akademie Yancy a nechat ho myslet si, že jsem se nesnažil.Vydal jsem se dolů do kanceláří učitelského sboru. Většinoubyly tmavé a prázdné, ale dveře k panu Brunnerovi bylypootevřené a světlo z jeho okna se táhlo až na podlahu chodby.Byl jsem tři kroky od kliky, když jsem z kanceláře uslyšelhlasy. Pan Brunner se na něco ptal. Hlas, který rozhodně patřilGroverovi, odpověděl: „…strach o Percyho, pane.“Ztuhl jsem.Nemám ve zvyku poslouchat cizí hovory, ale zkusneposlouchat, když zjistíš, že se o tobě tvůj nejlepší kamarád bavís dospělým.Připlížil jsem se blíž.„…samotného tohle léto,“ povídal právě Grover. „Chci říct,Blahovolná přímo ve škole! Teď, když to víme jistě, a oni to vědítaky –“„Když na něj budeme spěchat, všechno tím zhoršíme,“uvažoval pan Brunner. „Potřebujeme, aby ten chlapec víc vyzrál.“„Ale možná už nemá čas. Termín letního slunovratu –“„To se bude muset vyřešit bez něj, Grovere. Nechme ho užívatsi nevědomost, dokud ještě může.“„Pane, on ji viděl…“„Představa,“ tvrdil pan Brunner. „Mlha seslaná na studentya učitele ho o tom přesvědčí.“„Pane, já… Já nemůžu znovu selhat ve svých povinnostech.“Groverův hlas byl přiškrcený vzrušením. „Víte, co by toznamenalo.“„Tys nezklamal, Grovere,“ prohlásil pan Brunner laskavě. „Tojá měl poznat, co byla zač. Teď se prostě soustřeďme na to,abychom Percyho udrželi naživu do podzimu –“Učebnice mytologie mi vypadla z ruky a žuchla na podlahu.Pan Brunner zmlkl.S bušícím srdcem jsem sebral knihu a couval chodbou zpátky.Po skle ve dveřích osvětlené Brunnerovy kanceláře přejel stín,stín něčeho mnohem vyššího než byl můj učitel upoutaný nakolečkové křeslo. Držel něco, co podezřele připomínalo luk.Otevřel jsem nejbližší dveře a vklouzl dovnitř.O několik vteřin později jsem uslyšel pomalé klap-klap-klap,podobné tlumeným úderům dřevěných kostek, a pak se ozval zvuk,jako by hned za mými dveřmi čenichalo nějaké zvíře. Předskleněnou výplní se objevila velká tmavá postava, zastavila se,a pak pokračovala dál.Po krku mi stékala kapička potu.Odkudsi z chodby se ozval pan Brunner. „To nic,“ zamumlal.„Od zimního slunovratu nějak nemám v pořádku nervy.“„Já taky ne,“ promluvil Grover. „Ale byl bych přísahal…“„Vrať se zpátky do pokoje,“ řekl mu pan Brunner. „Zítra těčeká dlouhý zkouškový den.“„To mi ani nepřipomínejte.“V kanceláři pana Brunnera zhasla světla.Čekal jsem potmě snad celou věčnost.Konečně jsem vyklouzl na chodbu a vydal se nahoru do pokoje.Grover ležel na posteli a studoval své latinské poznámky, jakoby tam byl celý večer.„Čau,“ pozdravil s kalným pohledem. „Budeš na ten testpřipravený?“Neodpověděl jsem.„Vypadáš hrozně.“ Zamračil se. „Neděje se nic?“Obrátil jsem se, aby neprohlédl můj výraz, a začal jsem sechystat do postele.Nechápal jsem, co jsem slyšel tam dole. Nejradši bych simyslel, že jsem si to jenom představoval.Ale jedno bylo jasné: Grover a pan Brunner o mně mluvili zamými zády. Podle nich jsem v nějakém nebezpečí.Druhý den odpoledne, když jsem odcházel z tříhodinové zkouškyz latiny a oči mi přecházely ze všech těch řeckých a římskýchjmen, ve kterých jsem nadělal chyby, zavolal si mě pan Brunnerzpátky.Chvíli jsem měl strach, že se dozvěděl, jak jsem předchozívečer tajně poslouchal, ale o to zřejmě nešlo.„Percy,“ začal. „Nenech se znechutit, že odcházíš z Yancy.Bude to… bude to tak nejlepší.“Říkal to laskavě, přesto mě to rozčilovalo. Mluvil tiše, aleostatní studenti, kteří dokončovali test, ho mohli slyšet. NancyBobofitová se na mě ušklíbla a jedovatě sešpulila rty, jako by miposílala pusu.Zamumlal jsem: „Dobře, pane.“„Chci říct…“ Pan Brunner popojel ve svém křesle sem a zasetam, jako by nevěděl, jak má pokračovat. „Tohle pro tebe není topravé místo. Byla to jenom záležitost času.“V očích mě pálilo.Můj oblíbený učitel před celou třídou tvrdí, že jsem nemohlškolu zvládnout. Nejdřív celý rok říká, jak mi věří, a najednou miprý byl ten vyhazov souzený.„Dobře,“ souhlasil jsem rozechvěle.„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou pan Brunner. „Celé jsem to zkazil.Snažil jsem se ti říct, že… ty nejsi normální. Percy. Není to nic, zaco by –“„Díky,“ vyhrkl jsem. „Díky moc, pane, že jste mi topřipomněl.“„Percy –“Ale já už byl pryč.Poslední den zkoušek jsem si cpal oblečení do kufru.Ostatní kluci vtipkovali a probírali plány na prázdniny. Jeden sechystal na túry do Švýcarska, další na měsíční plavbu po Karibiku.Byli to malí grázlíci stejně jako já, ale oni byli bohatí malí grázlíci.Jejich tátové byli ředitelé, velvyslanci nebo jiní zazobanci. Já bylnula z rodiny nul.Ptali se mě, co budu dělat v létě, a já jim řekl, že se vracím doměsta.Už jsem ale nedodal, že si budu muset najít brigádu, něco jakovenčení psů nebo prodávání předplatného na časopisy, a ve volnémčase si lámat hlavu, kam nastoupím na podzim do školy.„Páni,“ vyrazil ze sebe jeden kluk. „No to je super.“Vrátili se ke svému rozhovoru, jako bych neexistoval.Jediný člověk, s nímž se mi nechtělo loučit, byl Grover, ale jakse ukázalo, ani jsem nemusel. Rezervoval si jízdenku na Manhattanna stejný autobus jako já, takže jsme mířili do města zase spolu.Po cestě se Grover v jednom kuse nervózně ohlížel do uličkya pozoroval ostatní cestující. Napadlo mě, že se takhle neklidněchoval vždycky, když jsme opustili Yancy, jako by čekal, že sestane něco zlého. Dřív jsem si myslel, že se bojí, aby se mu někdoneposmíval. Ale tady v autobuse nikdo takový nebyl.Nakonec jsem to už nevydržel.Zeptal jsem se: „Koukáš se po Blahovolných?“Grover málem vyskočil ze sedadla. „Co-co tím myslíš?“Přiznal jsem, že večer před zkouškou jsem slyšel jeho rozhovors panem Brunnerem.Groverovi zacukalo oko. „Co všechno jsi slyšel?“„Ale… nic moc. Co je termín letního slunovratu?“Škubl sebou. „Podívej se, Percy… Jenom jsem měl o tebestarost, víš? Chci říct, ty halucinace o ďábelských matikářkách…“„Grovere –“„A říkal jsem panu Brunnerovi, že jsi možná vynervovaný nebotak něco, protože nikdo takový jako paní Doddsová není a…“„Grovere, ty jsi fakt mizerný lhář.“Uši mu zrůžověly.Z kapsy košile vylovil umouněnou navštívenku. „Vezmi siprostě tohle, jo? Kdybys mě náhodou v létě potřeboval.“Navštívenka byla psaná ozdobným písmen, což byl pro médyslektické oči děs, ale nakonec jsem rozluštil něco jako:Grover UnderwoodopatrovníkVrch polokrevnýchLong Island, New York(800) 000-0009„Co jsou to polokrevní –“„Neříkej to nahlas!“ vyjekl. „To je moje, hm… letní adresa.“Srdce ve mně pokleslo. Grover má nějaký letní domov. Nikdymě nenapadlo, že by mohl být stejně bohatý jako ostatní v Yancy.„Fajn,“ hlesl jsem zachmuřeně. „Třeba kdybych tě chtělnavštívit ve tvém sídle.“Přikývl. „Nebo… kdybys mě potřeboval.“„Proč bych tě měl potřebovat?“Vyslovil jsem to hruběji, než jsem měl v úmyslu.Grover zrudl až po ohryzek. „Koukej, Percy, pravda je, že… žetě mám tak trošku chránit.“Zůstal jsem na něj zírat.Celý rok jsem se pouštěl do rvaček, bránil ho před bitím. Nespaljsem starostí, jak beze mě přečká příští rok. A Grover dělá, jako bychránil on mě.„Grovere,“ začal jsem, „před čím mě to vlastně chráníš?“Pod nohama se nám ozval hlasitý skřípot. Z přístrojové desky sevyvalil černý kouř a v celém autobusu to začalo páchnout pozkažených vajíčkách. Řidič zaklel a sjel na kraj silnice.Po pár minutách přehrabování v motoru řidič oznámil, žemusíme všichni vystoupit. Grover a já jsme vyšli ven spolus ostatními.Stáli jsme na státní silnici – na místě, jakého si člověk aninevšimne, pokud tady neuvízne. Na naší straně cesty nebylo nicnež javory a odpadky z projíždějících aut. Na druhé straně, začtyřmi pásy asfaltu lesknoucího se v poledním horku, stálstaromódní stánek s ovocem.Zboží vypadalo fakt dobře: bedny naložené krvavě rudýmitřešněmi a jablky, vlašskými ořechy a meruňkami, džbányjablečného moštu ve vaně plné ledu na nohách v podobě pařátů.Nebyli tam žádní zákazníci, Jen tři staré dámy. Seděly v houpacíchkřeslech ve stínu javoru a pletly ten největší pár ponožek, jaký jsemv životě viděl.Chci říct, že ty ponožky byly velké jako svetry, ale přitom továžně byly ponožky. Dáma napravo pletla jednu. Dáma nalevopletla druhou. A ta uprostřed držela obrovský koš ocelově modrévlny.Všechny tři vypadaly hrozně staře. Měly bledé obličeje vrásčitéjako kůra ovoce a stříbrné vlasy svázané dozadu bílými šátky.Kostnaté paže jim trčely z vybledlých bavlněných šatů.Nejdivnější bylo, že se dívaly přímo na mě.Mrkl jsem na Grovera a chtěl k tomu něco poznamenat, alevšiml jsem si, jak mu z tváře zmizela barva. Nos mu cukal.„Grovere?“ oslovil jsem ho. „Hej, člověče –“„Řekni mi, že se nedívají na tebe. Dívají se, že?“„Jo. To je divné, ne? Myslíš, že by mi ty ponožky padly?“„To není legrace, Percy. To není vůbec žádná legrace.“Stará žena uprostřed vytáhla obrovské nůžky – zlaté a stříbrné,s dlouhými čepelemi, podobné nůžkám na ovce. Slyšel jsem, jakGrover zatajil dech.„Nastoupíme do autobusu,“ pobídl mě. „Pojď.“„Cože?“ vyhrkl jsem. „Je tam nejmíň tisíc stupňů.“„Dělej!“ Otevřel dveře a vylezl nahoru, ale já zůstal venku.Staré dámy na druhé straně silnice mě pořád pozorovaly. Taprostřední přestřihla vlnu a já bych přísahal, že jsem to šmik slyšeli přes čtyřproudový provoz. Její dvě kamarádky smotaly ocelověmodré ponožky a já jen uvažoval, pro koho asi jsou – jestli proyettiho nebo pro godzillu.V zadní části autobusu vytrhl řidič z motoru velký kuskouřícího kovu. Autobus se otřásl a motor znovu naskočil.Cestující zajásali.„Sakra práce!“ křikl řidič. Plácl čepicí do autobusu. „Všichninastupovat!“Jakmile jsme se rozjeli, přepadla mě zimnice, jako bych chytilchřipku.Grover nevypadal o moc líp. Třásl se a zuby mu drkotaly.„Grovere?“„No?“„Co mi to zatloukáš?“Otřel si čelo do rukávu košile. „Percy, cos viděl tam u tohostánku s ovocem?“„Myslíš ty staré dámy? Co je s nimi, kámo? Nejsou jako… paníDoddsová, že ne?“Tvářil se dost divně, ale měl jsem pocit, že ty ženy u ovocnéhostánku byly něco mnohem, mnohem horšího než paní Doddsová.Řekl: „Zkrátka mi pověz, cos viděl.“„Ta prostřední vytáhla nůžky a odstřihla vlnu.“Grover zavřel oči a prsty udělal gesto, jako by se křižoval, alenebylo to přesně ono. Bylo to něco jiného, něco jakoby – staršího.Pokračoval: „Viděls, jak přestřihla vlákno.“„Jo. No a o co jde?“ Ale už když jsem to říkal, věděl jsem, žejde o hodně.„To není možné,“ zamumlal Grover. Začal se kousat do palce.„Nechci, aby to bylo jako posledně.“„Jaké posledně?“„Vždycky šestá třída. Nikdy se nedostanou přes šestku.“„Grovere,“ vyjekl jsem, protože mě začínal fakt děsit. „Co tomeleš?“„Nech mě doprovodit tě od autobusu domů. Slib mi, žepůjdeme spolu.“Nedávalo mi to smysl, ale slíbil jsem mu to.„To je nějaká pověra nebo co?“ zeptal jsem se.Žádná odpověď.„Grovere – to přestřižení vlny. Znamená to, že někdo zemře?“Podíval se na mě žalostně, jako by už v duchu vybíral kytky,které bych rád viděl na své rakvi.