Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 20

Dvacátá kapitola:

BOJUJU SE SVÝM PITOMÝM PŘÍBUZNÝM

Vyzvedl nás člun pobřežní hlídky, ale záchranáři měli moc práce,aby se nám nějak extra věnovali nebo se zajímali, jak se tři dětidostaly doprostřed zálivu. Museli zvládnout katastrofu. Vysílačkyměly zavařené neustálými nouzovými hlášeními.Vysadili nás na molu v Santa Monice s ručníky kolem ramena lahvemi na vodu s nápisy JSEM JUNIORSKÁ POBŘEŽNÍHLÍDKA! a hnali se zachraňovat další lidi.Oblečení jsme měli promočené, dokonce i já. Když se objevilčlun pobřežní hlídky, v duchu jsem se modlil, aby mě nevytáhliz vody dokonale suchého, což by jistě vzbudilo zvědavost. A takjsem silou vůle nasákl vodou. Jasně, mé obvyklé nepromokavékouzlo mě opustilo. Byl jsem navíc bez bot, protože jsem je dalGroverovi. Ať se pobřežní hlídka radši diví, proč je jeden z násbosý, než aby se zajímala, proč má jeden z nás kopyta.Když jsme se dostali na souš, klopýtali jsme po pláži a dívali se,jak město hoří na pozadí nádherného východu slunce. Připadalo mi,jako bych právě vstal z mrtvých – a taky to tak bylo. V batohu mětížil Diův mistrovský blesk. Srdce jsem měl ještě těžší z toho, jakjsem viděl mámu.„Nechce se mi tomu věřit,“ uvažovala nahlas Annabeth.„Urazili jsme celou tu cestu –“„Byl to podraz,“ odfrkl jsem si. „Strategie hodná Athény.“„Bacha,“ varovala mě.„Tys to pochopila, že jo?“Sklopila oči a její vztek se rozplynul. „Jo. Pochopila.“„No, já teda ne!“ stěžoval si Grover. „Vysvětlil by mi někdo –“„Percy…“ přerušila ho Annabeth. „Tvojí mámy je mi líto. Moclíto…“Dělal jsem, že ji neslyším. Kdybych začal mluvit o mámě,rozbrečel bych se jako malý kluk.„Proroctví se nemýlilo,“ řekl jsem. „‚Vydáš se na západ, bohuse postavíš, který se obrátil.‘ Ale to nebyl Hádés. Hádés nechtělválku mezi Velkou trojkou. Tu krádež spáchal někdo jiný. Někdoukradl Diův mistrovský blesk a Hádovu přilbici a obvinil mě,protože jsem Poseidónův syn. Poseidónovi to budou dávat za vinuobě strany. Do dnešního soumraku tu bude trojstranná válka.A způsobím ji já.“Grover popleteně zavrtěl hlavou. „Ale kdo by byl takvypočítavý? Kdo by tak moc chtěl válku?“Zastavil jsem se na místě a podíval se po pláži. „Sakra, hned sivzpomenu.“Jasně, stál tam, čekal na nás ve svém černém koženém kabátěa slunečních brýlích, na rameni hliníkovou baseballovou pálku. Zaním burácela motorka a přední reflektor barvil písek doruda.„Čau, kluku,“ pozdravil mě Arés a vypadal, že je potěšený, žemě vidí. „Měls natáhnout brka.“„Vy jste mě podvedl,“ procedil jsem skrz zuby. „To vy jsteukradl tu přilbici a mistrovský blesk.“Arés se zašklebil. „No, vlastně jsem to neukrad osobně. Že by sibohové mezi sebou kradli symboly moci – na to je pořádnej zákaz.Ale nejsi jedinej hrdina na světě, kterej umí dělat poskoka.“„Koho jste zneužil? Clarisse? Byla tam při zimním slunovratu.“Ta myšlenka ho zřejmě pobavila. „To je fuk. Jde o to, kluku, žebrzdíš válečný úsilí. Podívej se, měls v podsvětí umřít. StarejChaluháč by se pak naštval na Háda, že tě zabil. Mrtvolák měl mítDiův mistrovskej blesk, takže Zeus by se naštval na něho. A Hádéspořád hledá tohle…“Vytáhl z kapsy kuklu – takovou, jakou nosí bankovní lupiči –a umístil ji na řídítka motorky. Kukla se okamžitě změnilav propracovanou bronzovou válečnou přilbici.„Přilbice temnoty,“ zalapal po dechu Grover.„Přesně tak,“ potvrdil Arés. „Kde jsem to přestal? Á, Hádésbude naštvanej na Dia i na Poseidóna, protože neví, kdo mu to vzal.A brzičko tu budeme mít rozjetou pořádnou trojstrannou pranici.“„Ale je to vaše rodina!“ zaprotestovala Annabeth.Arés pokrčil rameny. „Takový války jsou nejlepší. Vždyckyjsou nejkrvavější. Odjakživa říkám: nic se nevyrovná koukání nato, jak se příbuzný mydlí mezi sebou.“„Vy jste mi ten batoh dal v Denveru,“ řekl jsem. „Mistrovskýblesk tam byl celou dobu.“„Jo a ne,“ připustil Arés. „Pro tvůj smrtelnej mozeček je to asitěžký pochopit, ale batoh je pouzdro na mistrovskej blesk, jenomtrochu proměněný. Blesk je s ním spojenej, něco jako ten meč, cosdostal, kluku. Vždycky se ti vrátí do kapsy, že jo?“Netušil jsem, jak o tom Arés ví, ale předpokládal jsem, že bůhválky má přehled o zbraních v popisu práce.„Zkrátka,“ pokračoval Arés, „pohrál jsem si trošku s magií,takže blesk se vrací do pouzdra jenom tehdy, jakmile se dostanešdo podsvětí. Když se přiblížíš k Hádovi… Bingo, už ti to došlo.Kdybys po cestě umřel – žádná škoda. Zbraň by mi zůstala.“„Ale proč jste si ten mistrovský blesk prostě nenechal?“ chtěljsem vědět. „Proč jste ho poslal Hádovi?“Arésovi zaškubalo v čelisti. Na chvíli to vypadalo, jako byposlouchal nějaký jiný hlas, hluboko v hlavě. „Proč jsem ne… jo…s takovou palebnou silou…“Zůstal v tom vytržení vteřinu… dvě vteřiny…Vyměnil jsem si nervózní pohled s Annabeth.Arésova tvář se rozjasnila. „Nechtěl jsem mít trable. Lepší,když tě přistihli s kalhotama dole, jak máš ten blesk.“„Lžete mi,“ osočil jsem ho. „Poslat blesk do podsvětí nebyl vášnápad, že ne?“„Jasně že byl!“ Ze slunečních brýlí mu vyrazil kouř, jako byměly vzplanout.„Vy jste tu krádež nenařídil,“ hádal jsem. „Někdo jiný poslalnějakého hrdinu, aby ukradl ty dvě věci. A vy jste ho dostal až pak,když vás Zeus poslal chytat zloděje. Ale nepředal jste ho Diovi.Něco vás přesvědčilo, abyste ho nechal jít. Schoval jste ty věci,dokud se neobjeví nějaký nový hrdina a nedoručí je tam, kam patří.Rozkazuje vám ta věc v jámě.“„Já jsem bůh války! Od nikoho rozkazy nepřijímám! Já nemámsny!“Zaváhal jsem. „Kdo tady mluvil o snech?“Arés byl vzteky bez sebe, ale pokoušel se to zakrýt domýšlivýmšklebem.„Vraťme se k tomu prvořadýmu úkolu, chlapče. Jsi naživu.Nemůžu tě nechat vzít ten blesk na Olymp. Ještě bys ty tupcepřesvědčil. Takže tě budu muset zabít. Neber si to osobně.“Luskl prsty. Písek u jeho nohou vybuchl a vyrazil z něj divokýkanec, ještě větší a odpornější než ten, jehož hlava visela nadedveřmi srubu číslo sedm v Táboře polokrevných. Zvíře hrabalokopyty v písku, zíralo na mě slídivými očky, sklonilo tesáky, ostréjako břitva, a čekalo na rozkaz zabít.Ustoupil jsem do příboje. „Bojujte se mnou sám, Arési.“Rozesmál se, ale slyšel jsem v tom něco jako… rozpačitost. „Tymáš jenom jedno nadání, kluku, utíkat. Utekls před Chimérou.Utekls z podsvětí. Ty nemáš to, co si boj žádá.“„Máte strach?“„Leda tak ve tvejch puberťáckejch snech.“ Ale sluneční brýle semu začínaly tavit žárem očí. „Nezaplítám se do ničeho osobně.Sorry, kluku. Nejsi v mojí lize.“Annabeth vykřikla: „Percy, uteč!“Obří kanec vyrazil.Ale já už skončil s utíkáním před nestvůrami. Nebo předHádem, Arésem a kýmkoli.Jak se na mě kanec valil, otevřel jsem pero a ustoupil. V rukáchse mi objevil Anaklusmos. Ťal jsem nahoru. K nohám mi padlodseknutý pravý kančí kel a zmatené zvíře se hnalo do moře.Zavolal jsem: „Vlna!“Okamžitě se zničehonic zvedla voda a spolkla kance, obalila hojako deka. Zvíře jen kviklo hrůzou. A pak bylo pryč, pohltilo homoře.Obrátil jsem se zpátky k Arésovi. „Teď se mnou budetebojovat?“ zeptal jsem se. „Nebo se schováte za dalšího ochočenéhočuníka?“Arésovi zbrunátněla tvář vztekem. „Dej si pozor, kluku. Mohbych tě proměnit ve –“„Švába,“ doplnil jsem ho. „Nebo v tasemnici. Jo, to věřím. Toby vám zachránilo ten váš božský zadek před výpraskem, co?“Vršek brýlí mu olizovaly plameny. „Člověče, ty si vážněkoleduješ, abych z tebe udělal fašírku.“„Pokud prohraju, proměňte si mě, v co chcete. Vezměte siblesk. Jestli vyhraju, přilbice i blesk jsou moje a vy budete musetzmizet.“Arés se ušklíbl.S rozmachem si sundal baseballovou pálku z ramene. „Jakchceš tu nakládačku: klasicky, nebo moderně?“Ukázal jsem mu svůj meč.„Bezva, chlapečku,“ zaburácel. „Takže klasicky.“ Baseballovápálka se proměnila ve veliký obouruční meč. Rukojeť tvořila velikástříbrná lebka s rubínem v ústech.„Percy,“ přemlouvala mě Annabeth. „Nedělej to. Je to bůh.“„Je to zbabělec,“ odsekl jsem jí.Polkla. „Vezmi si aspoň tohle. Pro štěstí.“Sundala si šňůrku se svými pěti korálky za pět let v tábořea s prstenem od otce a přivázala mi ji na krk.„Usmíření,“ řekla. „Athéna a Poseidón spolu.“Ve tváři jsem cítil trochu horko, ale podařilo se mi vylouditúsměv. „Díky.“„A vezmi si i tohle,“ přidal se Grover. Podal mi pomačkanouplechovku, kterou si nejspíš šetřil v kapse tisíc mil. „Satyrové stojíza tebou.“„Grovere… já nevím, co mám říct.“Poplácal mě po rameni. Nacpal jsem si plechovku do zadníkapsy.„Už jste s tím loučením hotový?“ Arés ke mně popošel, černýkožený kabát za ním vlál a meč se ve vycházejícím slunci leskljako oheň. „Já bojuju už celou věčnost, kluku. Moje síla jeneomezená a nemůžu umřít. Co máš ty?“Menší sebevědomí, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem neřeklnic. Držel jsem se v příboji a zacouval do vody až po kotníky.Vzpomínal jsem, co řekla Annabeth v restauraci v Denveru, bylo totak dávno: Arés má sílu. Ale to je všechno. Dokonce i síla se musíněkdy sklonit před moudrostí.Sekl dolů směrem k mé hlavě, ale já už tam nebyl.Mé tělo myslelo za mě. Voda jako by mě vytlačila do vzduchua já se vymrštil přes Arése a po cestě dolů jsem sekl mečem. AleArés byl stejně rychlý. Otočil se a odvrátil jílcem meče úder, kterýho měl zasáhnout přímo do páteře.Zašklebil se. „To nebylo špatný, vůbec ne.“Znovu sekl a já musel vyskočit na suchou zem. Pokusil jsem seuhnout, abych se dostal zpátky do vody, ale Arés zřejmě věděl, comám v plánu. Vyzrál na mě, útočil tak tvrdě, že jsem muselsoustředit veškerou pozornost, aby mě nerozkrájel na kousky.Pořád jsem couval od příboje. Nedokázal jsem přijít na žádnýprůlom k útoku. Arésův meč měl o několik stop delší dosah nežAnaklusmos.Přibliž se, poradil mi Luke jednou při našich lekcích šermování.Když máš kratší čepel, přibliž se.S dalším seknutím jsem se dostal na dosah, ale Arés na to čekal.Vyrazil mi meč z rukou a nakopl mě do prsou. Letěl jsemvzduchem – šest, možná devět metrů. Byl bych si zlomil vaz,kdybych nedopadl do měkkého písku duny.„Percy!“ vykřikla Annabeth. „Poldové!“Viděl jsem dvakrát. Měl jsem pocit, jako by mě do hrudi právězasáhlo beranidlo, ale podařilo se mi vyškrábat se na nohy.Nemohl jsem spustit zrak z Arése ve strachu, že mě rozetne napůlky, ale koutkem oka jsem viděl na pobřežním bulváru zábleskyčervených světel. Bouchala dvířka aut.„Tamhle!“ vykřikl někdo. „Vidíte?“Nevrlý hlas policajta: „Vypadá jako ten kluk v televizi… co tosakra…“„Ten chlap je ozbrojený,“ ozval se další policajt. „Zavolejposily.“Arésova čepel sekla do písku a já se odvalil na bok.Rozběhl jsem se pro svůj meč, sebral ho a ohnal se Arésovi potváři, ale docílil jsem jen toho, že se ostří zase odklonilo.Jako by Arés předvídal, co hodlám udělat.Ustoupil jsem k příboji a přinutil ho jít za mnou.„Přiznej to, kluku,“ dožadoval se Arés. „Nemáš naději. Jenomsi s tebou hraju.“Smysly mi jely na plné obrátky. Teď jsem chápal, co Annabethříkala o tom, že hyperaktivita s poruchou pozornosti udrží člověkanaživu v boji. Byl jsem naprosto bdělý, zaznamenával jsem každýdrobný detail.Viděl jsem, kde se Arésovo tělo napíná. Odhadl jsem, kudyzaútočí. Zároveň jsem si uvědomoval Annabeth a Grovera sotvadeset metrů vlevo. Viděl jsem, jak s kvílející sirénou přijelo druhépolicejní auto. Začínali se scházet diváci, lidé, kteří kvůlizemětřesení bloudili po ulicích. Měl jsem pocit, že jsem v davuzahlédl pár postav, které se pohybovaly zvláštním klusavýmkrokem maskovaných satyrů. Byly tam i mihotající se obrysyduchů, jako by mrtví od Háda povstali a šli se podívat na ten boj.Slyšel jsem plácání kožnatých křídel, kroužících někde nahoře.Další sirény.Ustoupil jsem dál do vody, ale Arés byl rychlý. Hrot jehočepele mi rozerval rukáv a poškrábal předloktí.Ozval se hlas z policejního megafonu: „Odhoďte pušky!Položte je na zem. Okamžitě!“Pušky?Podíval jsem se na Arésovu zbraň a zdálo se mi, že se mihotá:chvíli vypadala jako brokovnice a chvílemi jako obouruční meč.Nevěděl jsem, co lidé vidí v mých rukách, ale věděl jsem jistě, žese jim to nebude líbit.Arés se obrátil a zabodl pohled do obecenstva, což mi dalomožnost na chvíli si vydechnout. Teď už tam stálo pět policejníchaut. Za nimi se krčila řada poldů a mířila na nás pistolemi.„Tohle je soukromá věc!“ zařval Arés. „Zmizte!“Máchl rukou a přes hlídková auta se převalila stěna rudéhoohně. Policajti se taktak stačili schovat, než jim auta vybuchla. Davza nimi se s ječením rozutíkal.Arés zaburácel smíchem. „Tak, malej hrdino. Dáme tě narožeň.“Máchl mečem. Odklonil jsem jeho čepel. Dostal jsem se natolikblízko, že jsem mohl zaútočit. Pokusil jsem se ho ošidit fintou, alesrazil můj úder stranou. Vlny mi teď narážely do zad. Arés byl vevodě až po stehna, brodil se za mnou.Cítil jsem rytmus moře, vlny rostly, jak se valil příboj, a jánajednou dostal nápad. Malé vlny, pomyslel jsem si. A voda zamnou ustoupila. Zadržoval jsem příliv silou vůle, ale napětí rostlojako bublinky pod zátkou.Arés postupoval vpřed a sebejistě se usmíval. Svěsil jsem čepel,jako bych byl moc vyčerpaný, abych pokračoval. Počkej si,doporučil jsem moři. Tlak mě teď málem odlepoval ode dna. Arészvedl meč. Uvolnil jsem příboj a vyskočil, vrhl se na vlně přímopřes Arése.Dvoumetrová stěna vody ho praštila naplno do obličeje, nadávala prskal s pusou plnou chaluh. Přistál jsem za ním, až to mohutněcáklo, a namířil jsem mu na hlavu, jak jsem to udělal předtím.Obrátil se včas, aby stačil zvednout meč, ale tentokrát byl zmatený,ten trik nečekal. Změnil jsem směr, odskočil stranou a bodlAnaklusmem přímo dolů do vody. Probodl jsem špičkou mečebohovu patu.Oproti řevu, který následoval, působilo Hádovo zemětřeseníjako maličkost. Samo moře odstoupilo od Arése pryč; voda nechalakolem vlhký kruh písku, široký asi patnáct metrů.Z rány v botě boha války proudil ichor, zlatá krev bohů. Výrazv jeho tváři byl víc než nenávistný. Byla to bolest, šok, naprostánevíra, že byl zraněn.Kulhal ke mně a mumlal prastaré řecké kletby.Něco ho zastavilo.Jako by najednou mrak zakryl slunce, ale bylo to horší. Světlovybledlo. Zvuky a barvy zmizely. Po pláži proplulo něco chladnéhoa tíživého, zpomalilo to čas, snížilo teplotu k bodu mrazua vzbudilo ve mně pocit, že život je beznadějný a boj je k ničemu.Temnota se zvedla.Arés stál jako omráčený.Za námi hořela policejní auta. Dav diváků se rozutekl.Annabeth a Grover stáli v šoku na pláži a pozorovali, jak voda zaseproudí kolem Arésových nohou a jeho zářivě zlatý ichor serozplývá ve vlnách.Arés sklonil meč.„Udělal sis pěknýho nepřítele, bůžku,“ zaburácel. „Zpečetil sisosud. Pokaždý, když zvedneš čepel v boji, pokaždý, když zadoufášv úspěch, ucejtíš moje prokletí. Dávej si pozor, Persee Jacksone.Dávej si pořádnýho bacha.“Jeho tělo začínalo zářit.„Percy!“ vykřikla Annabeth. „Nedívej se na to!“Odvrátil jsem se, když bůh Arés odhalil svou pravounesmrtelnou podobu. Nějak jsem věděl, že kdybych se na všechnodíval, rozpadl bych se úplně na popel.Světlo pohaslo.Ohlédl jsem se. Arés byl pryč. Příboj se odvalil a objevila sev něm Hádova bronzová přilbice temnoty. Sebral jsem ji a vydal seke kamarádům.Ale než jsem tam došel, uslyšel jsem plácání kožnatých křídel.Z nebe se snesly tři zle se tvářící báby v krajkových kloboucícha s planoucími biči a přistály přede mnou.Prostřední Lítice, ta, která bývala paní Doddsovou, předstoupilapřede mě. Cenila tesáky, ale pro jednou nevypadala výhružně.Tvářila se spíš zklamaně, jako kdyby si mě ráda dala k večeři, alebála se, že se jí ze mě udělá zle.„Viděly jsme to celé,“ zasyčela. „Takže… tos vážně nebyl ty?“Hodil jsem jí přilbici a ona ji překvapeně chytila.„Vraťte to vládci Hádovi,“ nakázal jsem nestvůrám. „A řeknětemu pravdu. Vyřiďte mu, aby odvolal válku.“Zaváhala a pak si přejela rozeklaným jazykem přes zelenékožnaté rty. „Žij spravedlivě, Percy Jacksone. Staň se pravýmhrdinou. Protože pokud to nesplníš, pokud se mi ještě někdydostaneš do spárů…“Zahihňala se, vychutnávala si tu představu. Pak se zvedla sesvými sestrami na netopýřích křídlech, vznesla se na zakouřenouoblohu a zmizela.Připojil jsem se ke Groverovi a k Annabeth, kteří, na měohromeně zírali.„Percy…“ zašeptal Grover se zatajeným dechem. „To bylo takneuvěřitelně…“„Děsivé,“ doplnila Annabeth.„Parádní!“ opravil ji Grover.Necítil jsem se děsivě. A rozhodně jsem se necítil parádně. Byljsem k smrti unavený, rozbolavělý a úplně vyčerpaný.„Cítili jste, lidi, to… ať to bylo, co chtělo?“ zeptal jsem se.Oba stísněně přikývli.„To musely být ty Lítice nahoře,“ myslel si Grover.Ale já jsem o tom nebyl přesvědčený. Něco Arésovi zabránilomě zabít a to, co to mohlo udělat, bylo mnohem silnější než Lítice.Podíval jsem se na Annabeth a oba jsme cítili, že si rozumíme.Teď už jsem věděl, co bylo v té jámě a co promlouvalo ze vstupudo Tartaru.Vzal jsem si od Grovera zpátky batoh a podíval se dovnitř.Mistrovský blesk tam pořád byl. Taková malá věc, která málemzpůsobila třetí světovou.„Musíme se dostat zpátky do New Yorku,“ prohlásil jsem. „Dovečera.“„To nejde,“ hlesla Annabeth, „pokud bychom –“„Neletěli,“ souhlasil jsem.Zírala na mě. „Myslíš jako letět letadlem, před kterým těvarovali, aby tě Zeus nesrazil z oblohy, a navíc vézt zbraň ničivějšínež jaderná bomba?“„Jo,“ broukl jsem. „Přesně tak. Pojďme.“